Myslím, že o tyto věci by se měly národní výbory a zejména společenské organizace pracující na závodech v daleko větší míře zajímat. S nimi by měli spolupracovat všichni občané mající zájem na společném úsilí o snížení kriminality a docílení lepších výsledků ve veřejném pořádku. Čtěme článek 17 ústavy, soudružky a soudruzi, tam je přece základní ustanovení, které v tomto směru podporuje a vyzývá nakonec všechny občany, aby dodržovali socialistický pořádek a aby i společenské organizace si více hleděly této problematiky.

Podívejme se např. na skutečnost, že značné procento trestných činů, kterých se dopouštějí mladí občané, je pácháno pod vlivem alkoholu většinou podávaného ve veřejných pohostinských podnicích. Zkušenosti ukazují, že trestní postih těch pracovníků pohostinství, kteří porušují zákaz podávání alkoholických nápojů mladistvým nebo podnapilým osobám i řidičům, nepůsobí na mnohé tyto pracovníky.

Za této situace by bylo jistě společensky prospěšné, kdyby ROH a ČSM činné v těchto podnicích vyvinuly společně s vedoucími pracovníky potřebné úsilí o to, aby pracovníci pohostinství bez donucování pokutami nebo přeřazováním na jiná pracoviště pochopili, že i oni mohou důsledným dodržováním zákona o boji proti alkoholismu přispět podstatnou měrou ke snížení počtu trestných i jiných projevů narušujících veřejný pořádek.

Rozhodně podle mého názoru nestačí si nechat podepsat od pracovníků pohostinství, že byli seznámeni a vzali na vědomí obsah tohoto zákona a vyvěsit v každé provozovně oznámení o zákazu podávání alkoholických nápojů podnapilým, mladistvím a řidičům. Nepochybně znát zákon a varovat vývěskami je jistě důležité. Rozhodujícím však je, aby pracovníci byli o správnosti těchto opatření nejen přesvědčeni, ale aby je také dobrovolně plnili. Obdobně bychom měli sledovat jiné negativní protispolečenské jevy a svádět proti nim rozhodný boj.

Soudružky a soudruzi, řadu let vykonávám funkci člena občanské kontroly Národního shromáždění nad výkonem trestu odnětí svobody. Nutno hodnotit, že v současné vězeňské praxi bylo vykonáno mnoho pro to, aby se vytvořily takové metody zacházení s odsouzenými, které by ulehčovaly jejich návrat k normálnímu životu ve společnosti. Vynakládá se značné úsilí, aby se oslabil pocit izolovanosti a samoty, pomáhá se odsouzenému udržet až do propuštění z trestu rodinné svazky a i ostatní kontakty s vnějším světem, jejichž udržení je z hlediska společnosti žádoucí.

Už několik let ministerstvo vnitra společně s orgány prokuratury a soudu usilují o to, aby v zařízeních, v nichž se vykonává trest odnětí svobody, byly vytvořeny nejpříznivější podmínky k nápravě a převýchově odsouzených. Zavádí se systém zvláštních individuálních metod práce s odsouzenými, tzv. vnitřní diferenciace. Pro období po propuštění se zavádí poradenská činnost a poskytuje praktická pomoc v pracovním zařazení. K tomu má přispět i zákon č. 59 z roku 1965 o výkonu trestu odnětí svobody. Tento zákon také upravuje účast společenských organizací na převýchově odsouzených a stanoví, že národní výbory se společenskými organizacemi pečují o vytváření vhodných podmínek pro dovršení nápravy odsouzených po jejich propuštění z výkonu trestu. Sledujeme-li uplatňování těchto ustanovení v praktickém životě, tak nemůžeme být spokojeni, neboť ustanovení zákona je zatím suchou literou.

Je jistě a zejména politicky škodlivé, když snaha společnosti je nakonec mařena tím, že podmíněně propuštěný se nemůže společensky uplatnit proto, že dlouhou dobu nenachází vhodné zaměstnání a ubytováni. Nejsou ojedinělé případy, kdy pod vlivem podobných objektivních těžkostí se propuštěný dopustí znovu trestné činnosti. A tak se nám namnoze rodí recidiva, která je stále větším problémem. Nemusím mít pravdu, ale stav kriminality a recidivy čím dále tím více u mne podrývá víru v efektivnost trestu odnětí svobody v každém případě. Vedle toho si však říkám, že vinu na růstu kriminality a recidivy má příliš liberální režim výkonu trestu, který odsouzeným nevnuká potřebnou obavu před následky opětovného přestoupení zákona. Kladu si někdy otázku: nerodí se nám i přes určitá pokroková opatření kriminalita především ve zdech nápravně výchovných ústavů? Jsou tu někdy dva zcela rozdílné společenské a mravní systémy, z nichž jeden je vytvářen správou a druhý odsouzenými.

Mám tu na mysli subkulturu odsouzených, která má protispolečenský charakter a je protikladná k principům a normám chování, které prosazuje vedení ústavu. Často se ukazuje, že odsouzený podléhá zpravidla právě onomu protispolečenskému vlivu vězeňské kultury.

Tyto problémy, myslím, staví do popředí otázku takového rozpracování politiky sociální ochrany, přičemž by byl vyloučen trest odnětí svobody všude tam, kde neslouží věci, zejména u poměrně málo nebezpečných narušitelů práva, kteří bývají odsouzení k odnětí svobody jen na krátkou dobu. Snad by bylo možno ukládat více podmíněný trest, peněžitou pokutu nebo práci vykonávanou bez současného použití vězeňského režimu. Soudím, že by bylo nutné získat potřebná sociologická fakta a zamyslet se nad tímto problémem. Ne snad proto, že se sociologická věda stala nějakou moderní, ale myslím proto, že tato otázka zasluhuje pozornosti.

Chtěl bych dále upozornit na některé otázky týkající se práce orgánů činných v trestním řízení. Protože jsem před rokem uváděl v plénu jako zpravodaj zákon o prokuratuře, měl jsem v prvé řadě zájem o jeho uvedení do života a jeho účinnost. Je třeba říci, že Generální prokuratura vydala ihned po schválení všech zákonů z oblasti trestní politiky příslušné interní pokyny, které byly dobrou pomůckou pro výkon prokurátorského dozoru. Naproti tomu ministerstvo vnitra pro vlastní aparát vydalo jenom prozatímní interní předpisy, a to v tak nedostatečném množství, že orgány veřejné bezpečnosti, zvláště obvodních oddělení, mohly pracovat jen s tím, co jim bylo sděleno na školeních prováděných prokurátory na všech okresech. Teprve za několik týdnů po platnosti zákonů byly vydány potřebné a definitivní rozkazy.

I když nyní jsou již rozkazy a zákony řádně dosažitelné, projevuje se v konkrétní práci Veřejné bezpečnosti častá jejich neznalost. Výrazem toho je skutečnost, že dochází k častějšímu vrácení věci. Hovoří o tom i zpráva generálního prokurátora. Já to mohu dokumentovat z mého volebního obvodu okresu Prostějov, kde v r. 1965 došlo celkem k 10 % vrácených věci a v prvním čtvrtletí 1966 k 13 % vrácených věcí. Přitom žalobnost poklesla i v našem prostějovském okrese ze 64 % na 45 % v I. čtvrtletí 1966.

Zde trochu odbočím, soudružky a soudruzi, ale cítím povinnost upozornit i na to, že kádrové vybavení některých obvodních oddělení, jako např. Brno-Hlinky, je tak nedostatečné, že v oblasti vyhledávací činnosti jsou soudruzi schopni případy jen evidovat, a nikoliv realizovat. A tímto stavem se někdy zbytečně prodlužuje trestní řízení. A není to jenom v obvodním oddělení Brno-Hlinky, ale podobná situace je i v oddělení Brno-Komárov. Neměl jsem sice možnost a čas, soudruhu ministře, si to ověřit v Komárově, ale doslechl jsem se, že je tam obdobná situace. V obou případech jde o tzv. předměstská oddělení Veřejné bezpečnosti druhé kategorie, která zdaleka nejsou vybavena na práci, kterou v té oblasti mají.

Značný podíl na vrácení věci má v konkrétních případech i způsob výkonu prokurátorského dozoru a metodické řízení orgánů ze strany bezprostředních náčelníků. Stav v prokurátorském dozoru i na mém okrese je takový, že se zpravidla přesunul do oblasti skončení vyšetřování, ač by vyžadoval někdy přímého zásahu již v průběhu vyšetřování. Tím by se mohlo zčásti předejít možným nedostatkům. V současné době však byla opatření ke zlepšení již provedena.

Nutno poukázat i na to - a současný stav to naznačuje - že nadřízené orgány prokuratury nijak výrazněji praxi podřízených neovlivňují. To již proto ne, že i u těchto orgánů se uplatňuje více nebo méně až následný dozor v konkrétních věcech zpravidla po skončení vyšetřování nebo po hlavním líčení nebo podání stížnosti.

Pozornost zasluhuje i vyhodnocení, které by měly provést zejména soudy v tom smyslu, jak jsou využívány trestní sazby. V tomto směru jsem zjistil, že při ukládání trestu i na svobodě jsou ukládány tresty převážně v dolní polovině trestní sazby, a tím nejsou využívány. Přitom se mezi lidmi i na stránkách tisku objevuje v poslední době zejména kritika na zákonodárce, kteří prý nedávají možnost dostatečného ostří represe vůči protispolečenským jevům. Na základě užívané praxe však by se mohly horní hranice trestů opětovně zvýšit a byly by jistě pro soudy dostačující. Myslím, že současná trestní praxe zasluhuje důslednějšího vyhodnocení.

Není dobré ani to, že není naplněn požadavek zákona, pokud jde o vyšetřovatele prokuratury. Již při uvádění zákona jsem se vší vážností upozorňoval na nutnost řešení materiálních podmínek na prokuraturách. Dodnes není naplněn stav vyšetřovatelů kvalitními a zkušenými právníky, což je podmíněno vyřešením platového zařízení. Generální prokuratura by podle mého názoru měla aktivněji tuto otázku se zainteresovanými orgány řešit.

Jinak s předloženou zprávou generálního prokurátora a předsedy Nejvyššího soudu o stavu socialistické zákonnosti projevuji souhlas, protože odpovídá skutečnému stavu a svědčí také o znalosti celé problematiky, jak ji přináší život.

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. Zedníkovi. Nyní promluví posl. s. Kučera Bohuslav.

Posl. dr. Bohuslav Kučera: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi! Stav socialistické zákonnosti a otázky, které souvisejí s jejím upevňováním, zajímají velmi živě celou naši veřejnost. Tím více musí zajímat nás, poslance Národního shromáždění. Vždyť stav socialistické zákonnosti obráží do značné míry i účinnost naší práce v oblasti zákonodárné i kontrolní. Dovolte, abych na okraj zpráv, předložených předsedou Nejvyššího soudu a generálním prokurátorem učinil několik poznámek.

Prvá z nich se týká trestního úseku. Jde mi o správný vztah mezi dvěma prostředky, jimiž se snažíme čelit porušování socialistické zákonnosti na tomto úseku, o vztah mezi represí a výchovou. Zdá se mi, že příliš vyzdvihujeme brzy jeden, brzy druhý z těchto prostředků a že si nejsme dobře vědomi jejich úzké vzájemné souvislosti. Na jedné straně se setkáváme s hlasy volajícími po tvrdých trestech a dovozujícími, že mírnost v trestání je jedinou příčinou toho, že se ještě dnes musíme potýkat s problémy kriminality. Na druhé straně jsou lidé, kteří v každém delikventu vidí jen jakousi zbloudilou ovci, nešťastného a společností zanedbaného jedince, jemuž právě pro jeho delikvenci je třeba věnovat zvláštní, snad až přímo mateřskou péči.

Důležitost výchovné práce jistě nikdo z vás nechce podceňovat. Myslím však, že si musíme uvědomit, že předpokladem úspěchu výchovné práce v boji proti kriminalitě je i dobře fungující represívní funkce státního aparátu. Oddělit ty, u nichž je nezbytné sáhnout k represívním prostředkům, poněvadž výchovným snahám vzdorují a mírnější prostředky u nich selhávají, od delikventů ostatních, snáze vychovatelných, to je jeden z předních požadavků úspěšného boje proti delikvenci.

Myslím, že právě tuto okolnost je třeba si uvědomit, diskutujeme-li např. o otázce, zda a do jaké míry se osvědčují místní lidové soudy apod. Zákon č. 58/1965 Sb., který jsme přijali loňského roku, totiž z této myšlenky vychází. Nebojme se tuto myšlenku dále rozvíjet. Myslím si však, že nyní více záleží na samotné praxi orgánů činných v trestním řízení než na nových právních úpravách.

A ještě jedné otázky bych se chtěl v této souvislosti dotknout. Je to otázka náplně podmíněného trestu odnětí svobody a s tím související otázka, jakým omezením co do způsobu života může být podrobena osoba, kterou soud pro spáchaný trestný čin odsuzuje podmíněně, popř. kterou po odpykání části trestu z výkonu trestu podmíněně propouští.

Myslím, že jsme tu zatím dostatečně nevyužívali možností, které zákon dává a že to bylo ke škodě věci. Podmíněné odsouzení a podobně i podmíněné propouštění jsou prostředky jistě velmi důležité v boji s kriminalitou. Mají typicky výchovný charakter. Omezení co do způsobu života uložená pachateli při podmíněném odsouzení nebo při podmíněném propuštění z trestu mohou a mají být významnou oporou pro výchovnou práci s delikventem a vytvořit situaci zaměřenou k tomu, aby se předešlo recidivě. To však předpokládá, že se dovedeme oprostit od dosavadní a poněkud úzkoprsé praxe, kdy jako omezení ve způsobu života se podmíněně odsouzenému či podmíněně propuštěnému ukládá nejvýše zákaz nadměrného požívání alkoholu. Komise ústavněprávního výboru, která se těmito otázkami nedávno zabývala, dala po konzultaci s katedrou trestního práva podnět k tomu, aby se praxe soudů změnila a aby možností zákona bylo plněji využíváno. Máme tu na mysli ukládání opatření toho druhu, jako je např. zákaz styku s určitými narušenými osobami, partami, zákaz návštěvy určitých místností, kde se shromažďují pochybné živly, ale popřípadě i omezení v bezdůvodných změnách zaměstnání a pobytu, jako je škodlivá fluktuace apod.

Domníváme se, že dřívější značně zúžené stanovisko k těmto otázkám je v rozporu se smyslem zákona i s potřebami společnosti. Nejde nám přirozeně o to, vést soudy k nějakým zbytečným a neužitečným šikanám osob podmíněně odsouzených či podmíněně propuštěných, ale jde nám o vytvoření předpokladů ke skutečné nápravě delikventa k tomu, aby byly vytvořeny co nejúčinnější záruky pro to, že povede na příště řádný život pracujícího člověka, aniž bylo nutno přistoupit k výkonu trestu nebo jeho zbytku. To je v zájmu odsouzeného i v zájmu společnosti. O to jde a z tohoto hlediska je třeba - podle mého názoru - k otázce přistupovat. Navíc takový přístup by umožnil i účinnější práci společenských organizací, zejména ROH a ČSM.

Doufáme, že se setkáme v tomto směru s plným porozuměním Nejvyššího soudu i Generální prokuratury a že soudní praxe bude žádoucím směrem orientována. Rada států má s opatřeními tohoto druhu dobré zkušenosti.

Druhá moje poznámka se týká občanskoprávního úseku. Série článků uveřejňovaných v našem tisku, ohlas čtenářů na tyto články i řada dopisů a námětů, zejména z období předsjezdové diskuse, ukazují, jaké pozornosti, ale také i kritice je vystavena činnost soudů při rozhodování o výživě a výchově nezletilých dětí; nežádoucí vzrůst rozvodovosti toto pole činnosti soudů stále rozšiřuje.

Zkušenost ukazuje, jak obtížná je tato práce a jak pro zaujatost rodičů, jednostrannost a ovlivněnost svědků z řad příbuzných a známých i z jiných příčin je obtížné získat spolehlivý podklad pro správné rozhodnutí. Vážným nedostatkem je, že orgány péče o děti u národních výborů neplní vždy na tomto úseku spolehlivě svoji funkci. Nedostačuje jejich počet, není tu vždy potřebná odborná kvalifikace, není dost času pro zaneprázdnění jinými úkoly. Z podnětu veřejnosti se těmito otázkami rovněž zabývala komise ústavněprávního výboru, která také předložila řadu doporučení. Zabývali jsme se zejména otázkou, jak by bylo možno zkvalitnit práci soudů na tomto úseku, především jak získat spolehlivější podklad pro správné rozhodnutí na úseku další výchovy dítěte pro takové rozhodnutí, při němž by byly respektovány především zájmy dítěte a plně využity citové vztahy a vazby mezi dítětem a jeho příbuznými. Dospěli jsme k tomu, že významnou pomocí by tu mohla být hlubší spolupráce soudů s odborníky, tj. s pedagogy, pediatry, psychiatry a psychology. Dobré zkušenosti byly získány v tomto směru v Jihočeském kraji. Rozhodnutí soudů opírající se o důkladné šetření a o odborný posudek všestranněji může brát zřetel na skutečný zájem dítěte. Má zároveň také větši autoritu a přesvědčivost u rodičů i jiných, byť rozvaděných příbuzných. Perspektivně se ukazuje, že podobné metody by mohlo být využíváno i při rozhodování na jiných úsecích, a to jak při osvojení dítěte, tak i v trestním řízení proti mladistvým. Rýsuje se tu jedna z cest, jimiž by bylo možno překonat izolovaný, nezřídka přímo papírový pohled, který někdy projevuje soud rozhodující o těchto věcech, maje před sebou jen text zákona a ne znalost skutečných poměrů, znalost života.

Myslím, že v každém případě je třeba čelit tomu, aby otázky týkající se umístění a výchovy dětí se stávaly předmětem nechutných a nekonečných tahanic mezi rozváděnými rodiči. Chtěl bych v této souvislosti připomenout jednu věc, která si podle mého mínění zasluhuje pozornosti. Je to souvislost mezi řešením otázky, komu bude svěřeno do výchovy dítě, s otázkou, komu přidělí soud dosavadní společný byt. Rozhodnutí prvé otázky zpravidla znamená také už prejudic pro otázku druhou. Je nutno hledat prostředky, jak čelit spekulacím, popřípadě jak sjednat nápravu, jestliže se dodatečně ukáže, že zájem o dítě byl podmíněn jen zájmem o doposud společný byt a že s vyřešením otázky bytu zájem o dítě uhasl.

Třetí poznámka, kterou bych chtěl učinit, se týká určitých výhledů našeho soudnictví, jeho funkce v naší socialistické demokracii.

Jistě si nikdo z nás nepřeje, aby se rozrůstala činnost soudů na trestním úseku, i když jsme si vědomi, že ani tu se ještě dlouho neobejdeme bez dobře fungujícího soudního aparátu.