To, co si však podle mého mínění zasluhuje v perspektivách našeho soudnictví zvláště naší pozornosti, je činnost na jiném úseku, na úseku tak zvaných sociálních práv občanů. Myslím, že význam, který právě tu rozhodování soudů může mít, jsme zatím nedocenili. Kladně chci zhodnotit zkušenosti, které byly učiněny s činností soudů na úseku sociálního zabezpečení. Vědomí občana, že se může i tu dovolat rozhodnutí nezávislého soudu, a pocit určité jistoty, právní bezpečnosti, který mu taková úprava dává, to jsou věci, jejichž význam nelze podceňovat. Už sám procedurální postup, který nese sebou řízení u soudu, prováděné na podkladě zásady ústnosti a v kontradiktorním řízení, výrazně k této jistotě přispívá. Podobně je tomu i v jiných případech. Myslím, že zde je cesta, po které bude třeba jít dál, a myšlenka, kterou bude na místě dále rozvíjet.

Z tohoto hlediska je však - podle mého názoru - také nutno dbát, aby u našich soudů byly vytvořeny všechny podmínky k tomu, aby tyto úkoly mohly zvládnout. To znamená, že musíme usilovat o to, aby naše soudy byly obsazeny dostatečným počtem pracovníků, a to pracovníků vzdělaných a kvalitních. Jde nám přirozeně především o soudce. Nelze však přehlížet, že velkou důležitost má i kvalitní a stabilní pomocný soudní personál. Dnešní stav na tomto úseku není nijak dobrý a je mu třeba věnovat stálou pozornost. Bude jistě i naši povinnosti, abychom všechny snahy po zlepšení situace na tomto úseku všestranně podporovali.

Závěrem dovolte, abych konstatoval, že obě zprávy ukazují, že v procesu upevňování socialistické zákonnosti byl vykonán v uplynulých dvou letech nemalý kus záslužné práce. Je to výrazný doklad neustále se prohlubující naší socialistické demokracie, dbající, aby všude byl chráněn zájem společnosti i našich občanů. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. Kučerovi. Promluví posl. Jägerman.

Posl. Jägerman: Vážení soudruzi a soudružky poslanci! Národní shromáždění v posledním období schválilo řadu zákonů na trestním úseku a ústavněprávní výbor se zabýval kontrolou jejich působení. Zákony byly přijaty proto, aby se upevnila socialistická zákonnost, aby byl prohlouben účinnější boj proti kriminalitě a jejím příčinám. Výbory i plénum Národního shromáždění žádaly sjednocení úsilí a zkvalitnění práva všech příslušných státních orgánů na tomto úseku. Bylo zejména voláno po účinné právní ochraně mládeže a příslušné výbory NS předložily iniciativní návrhy. Velmi mnoho se diskutovalo v televizi, v rozhlase, v novinách a v časopisech o mládeži, o příčinách její trestnosti. Ne vždy přesně, ne vždy dobře a ne vždy se závaznými závěry. A dobré závěry, které se objevily v diskusi, nejsou často rychle uskutečňovány v praxi. A nepůjde skutečně jen, jak již bylo předřečníky řečeno, o iniciativu pouze soudů, prokuratury a ministerstva vnitra, ale při velkých společenských přeměnách u nás musí jít o zájem celé společnosti v otázkách ochrany mládeže, o čemž svědčí samy podnětné zprávy generálního prokurátora a předsedy Nejvyššího soudu, které na půdě pléna Národního shromáždění upozorňují na zkvalitnění práce orgánů trestního řízení, na důslednější zapojení všech státních, hospodářských a společenských organizací do výchovy dětí, mládeže a dospělých.

Tak jako nelze působit proti trestnosti mládeže jen výchovně - a to již bylo řečeno - tak nelze opravdu absolutizovat jen represi na protispolečenské jevy. Často se diskutuje o prevenci a výchově mezi dětmi, mládeží a dospívajícími i mezi dospělými, ale častěji naše společnost nebo její orgány léčí už jen následky něčeho zanedbaného a opomenutého předchozí výchovou a vlivy na mládež v rodině, ve škole a v práci.

Poslanci v ústavněprávním, zdravotním i kulturním výboru došli k jednomu ze závěrů - že je třeba např. jinak a kvalitněji vybavit sociální péči o mládež v každém okrese tak, aby neřešila případy už jen aktuální, už jen následky zanedbané péče o mládež a o její výchovu v rodině, ale aby preventivně zabraňovala následkům, které se těžko represívně řeší, až už je pozdě. Avšak dodnes čekáme na řešení. V ústavněprávním výboru bylo kritizováno, jak se nedostatečně plní vládní nařízení č. 59 z roku 1964, už dnes vzpomínané "o úkolech národních výborů při péči o děti". Vláda řídí národní výbory a výbory NS by měly být již informovány o připravovaných opatřeních.

Jestliže ve velkém okrese je dnes 5 školních inspektorů, proč by nemohlo v okrese působit 5 inspektorů pro péči o děti a jejich výchovu, proč by nešlo mezi ně rozdělit okres, aby mohli jit přímo do terénu, do vesnic, sídlišť, občanských výborů, do škol a učilišť v prvé řadě a vysvětlovat význam výchovy mládeže, dětí a dospělých? Proč nemá mít právě sociální péče lepší vybavení a proč mají sociální pracovníci vykonávat často jiné úkoly, které jim nepřísluší, protože mezi některými pracovníky národních výborů není dosud správná dělba práce, a proto také nedělají svou profesi. Doporučujeme znovu na plénu NS vybavit sociální péči tak, aby plnila svůj úkol v prevenci a výchově. Myslíme, že poslat nejlepší kádry do těchto pracovišť znamená konkrétní řešení jedné části výchovy mládeže. Postavení sociální péče by mělo odpovídat tomuto úkolu.

Soudružky a soudruzi, dost dlouho se vyskytuje otázka východiska. Obecně se říká: Co dál s mládeží? I když není tato otázka dosti správně položena, naše společnost má veliký zájem na řešení otázky postavení a významu mládeže ve státě, ve společnosti a ve společenských organizacích. Před časem docházelo i k sporům o to, co kdo zanedbal na tomto úseku, zda stát a společnost nebo škola, ČSM či ROH nebo už rodiče doma? Skutečně dochází a bude docházet k velikým společenským změnám, a právě proto význam vzdělání a výchovy tu vystupuje na přední místo. Bude nutno začít v rodině s rodinnou výchovou. Základem této výchovy je výchova dětí do 6 let. Mladí se dnes žení velmi brzy - v 17, 18, 19 letech, ale bez zvláštních zkušeností. A nevědí si rady s výchovou svých dětí. Naše mladé rodiče je třeba informovat a naučit je vychovávat děti. Právníci by je měli učit odpovědnosti za děti vůči společnosti a státu, lékaři po stránce zdraví a hygieny a společenské organizace, zejména ROH a ČSM, by měly učit rodiče, jak vést děti po stránce mravní, rozumové, po stránce charakteru, vztahu k práci a ke kolektivu. Právě u dětí do 6 let, dokud je čas, je nutno začínat a tuto zcela normální výchovu zavést, nebudeme-li chtít později dlouhá léta léčit narušené mladé lidi. Snad se všichni pamatujeme na časy v rodinách, kdy děti doma ve městech a na vesnici pracovaly, pomáhaly rodičům, starší přebíraly odpovědnost za výchovu nejmladších a jejich rodiče jim sloužili za pravdivý příklad výchovy. Dnes děti nepřišijí knoflík, neumyjí nádobí a někteří teoretici a kritikové hledají příčiny trestnosti mládeže všude jinde než na pravém místě - v rodině. Myslím, že je nezbytné už zakončit akademické, nekonečné diskuse o boji proti trestnosti mládeže a přikročit k praktickým a účinným závěrům. A pokud jde o rodiče a o jejich odpovědnost za správnou výchovu svých dětí, neměli bychom se obávat použít jich u těch rodičů, kteří špatně vychovávají děti a neplní ustanovení zákona o rodině, neplní povinnosti vůči společnosti, ani trestních sankcí.

Soudružky a soudruzi, v souvislosti s velikým posláním ROH při novém pojetí pracovního zapojení na závodech a při využití volného času po práci by zejména psychologům patřil úkol vysvětlit toto nové pojetí. Dnes by mohly pracující ženy znovu prohlásit, že je to dnes velmi odvážná otázka, co by vskutku znamenala osvobozená domácnost a volný čas matek pro citovou výchovu dětí. Je přece známo, že pracující žena stále doma vaří a pere i o nedělích. Na otci často záleží, zda půjde s dětmi ven, nebo půjde sám na fotbal. Matku skutečně bude třeba uvolňovat od mnoha starostí - neříkám od domácích starostí, od výchovy dětí. Uvolňovat od mnoha jiných povinností, protože potřebuje doma citově děti vychovávat. V rodině mají děti své nejpevnější zázemí, v ní jsou optimální podmínky pro jejich výchovu. Velké poslání by splnil důkladný sociologický průzkum těchto otázek. Objektivní zjišťování příčin trestnosti mládeže a potřeby rodinné výchovy, vyhodnocení výsledků průzkumů a navrhování závěrů do praxe. V každém případě však nejlepší kádry by měly naši společnost posílit pro výchovu mládeže v ČSM, v Pionýru, v ROH i ve školách.

Soudružky a soudruzi, bylo už tu vzpomínáno, jak vlastně je v závodech mládež vychovávána. Tam, kde má mladý člověk nalézt své druhé zázemí - ve svém mateřském závodě - když dospívá a začíná opouštět rodiče. Je veden k zájmu o svůj vlastní závod? Pokračuje v něm jeho výchova, má vždy před sebou dobré příklady? Mistr, učitel, vychovatel, dospělý ho honí do práce, ve škole ho učili plnit povinnosti v práci, ale mladý člověk si svůj vztah k závodu vytváří podle normálního života kolem sebe a podle vztahů lidí mezi sebou a vztahů lidi ke starým pracovníkům. Když však mladí vidí kolem sebe neúctu k nejstarším, jejichž práce, kvalifikace a zásluhy o vlast ve všech povoláních nejsou dost často správně oceňovány, vyvozuje si z toho závěr, že není oč stát, když z toho nic nebude mít, bude-li se namáhat, vzdělávat se, proč by se tedy měl honit? Začne se starat sám o sebe, o své já, a vytváří si svůj vlastní, individualistický vztah ke společnosti, vytváří si své zázemí jinde a jiné. Proto je třeba podle mého názoru změnit politické postavení ČSM ve společnosti vůbec a zesílit výchovné poslání ROH.

Stejně by měla naše společnost zkoumat poslání školy ve výchově mládeže. Tam se zatím stále jen vyučuje a provádí se rozumová výchova, opomíjí se citová, společenská, mravní a estetická výchova. Máme výborné učitele, všechna čest, ale ne už tolik vychovatele. Vztah k práci se u dětí málo pěstuje - nemyslím tím brigády na brambory. Dříve za starších časů učitel na vesnici i na měšťance uměl s dětmi nejen zpívat, cvičit, ale chodil s nimi do přírody, učil je roubovat stromy, pěstovat zeleninu, učil je lásce k přírodě a k rodičům, k starým a nemocným lidem, k rodné zemi, k vlasti.

,

Právě proto naše škola nesmí být ochuzována o citovou a politickou výchovu a musí i dnes převzít část funkce rodiny. Ve škole má mládež nalézt svoje citové prostředí a mít v ní své vlastní zázemí. Musí se opřít ve svém vývoji o svého učitele stejně jako o rodinu. Již jen z tohoto poslání školy vyvěrá, že řešení výchovy mladé generace nemůže skutečně ležet jen na některých článcích našeho státu. Musí to řešit celá společnost. Tomu však dosud proces přeměny společenského postavení naší organizace mládeže ČSM a Pionýra neodpovídá. Proces jde zvolna kupředu. Příčiny jsou v přitažlivosti těchto organizací, které by mohly vést děti a mládež k samostatnému rozvinutí, k vyžití i k romantice. Děti a mládež chtějí být samostatné, ale podle mého názoru není jim dán dost široký prostor pro iniciativu v práci, v zábavě i pro výměnu názorů ve své organizaci. Mladí, protože nejsou samostatní a všechno je jim předkládáno hotové, dost často nerozlišují hranici mezi tím, co je společensky přípustné, a mezi tím, co jde na kořeny společnosti, protože necítí prostor pro samostatnost a pro kritiku. Možnost pro kritiku starého má být co největší, ale potom s ní nemáme už smlouvat, za hranicí tohoto společenského prostoru už mladým nemůžeme nic slevovat. Musíme od mladých žádat odpovědnost do všech konsekvencí. V pionýrské organizaci ani v ČSM, a zejména ne v osmi a dvanácti letech, nemůžeme z dítěte a z mladých udělat usedlé občany, ale naopak můžeme vysílat nejlepší funkcionáře, učitele, vychovatele a organizátory pro práci s mládeží do ČSM, do tělovýchovy a musíme tuto práci společensky oceňovat. Možná, že by bylo správné nezatěžovat pionýrskou organizaci školským systémem a učinit z ní ne školskou, ale samostatnou iniciativní dětskou organizaci ČSM a vložit mnohou dobrou hřivnu do boje proti protispolečenským výstřelkům jednotlivců. Škole nikdo odpovědnost za další vývoj mládeže ve společnosti z beder sejmout nemůže. Ze školy musí vycházet mládež připravená na tvrdý život mezi lidmi, aby nebyla později zklamána, narazí-li na překážky a nesnáze.

Bylo už, popravdě řečeno, mnoho učiněno k objasnění této veliké problematiky výchovy a přípravy mládeže do života. Nyní je však čas přistupovat k závěrům a uvádět je do praxe. Kladně přistupovat k těmto otázkám bude znamenat především uznat kladný vztah mladé generace k socialismu. O tom, co bylo slavného v historii, můžeme mladým vyprávět a přiblížit jim všechno, co nám bylo svaté. Ale oni znají bezprostřední přítomnost, i když často jednostranně a často uvěří každé pohádce a povrchnímu názoru, protože si svůj vlastní názor teprve tvoří. A pozitivně s mládeží hovořit znamená hovořit s ní naprosto otevřeně, z hlediska velké důvěry v mládež, a bude po tak zvaném generačním problému. Generace starých, starších i mladých šly pospolu v bojích za socialismus a věrně se spojovaly v dobách pro naši zem nejtěžších. Dnes se uměle vytvořily přehrady a ty je nutno odstranit. Máme důvěru v mladé lidi a budeme je podporovat v jejich kritice a odporu ke každému lajdáctví a protekcionářství a ke všemu, co zastarává, a jak to včera řekl soudruh Borůvka "nerado odchází dobrovolně ze scény. Socialismus, to je kniha otevřená, kniha života a v této knize by měli mladí lidé dobře umět číst, aby mohli život poznat. Musíme však po nich chtít, aby se plně účastnili vlastními silami tohoto života, samostatně a s vlastní iniciativou. V životě je skryto mnoho odvážného romantismu.

My jsme stejným způsobem přicházeli do veřejného života, nikdo nám nic nesliboval, ale chtěli jsme všechno, celou republiku tehdy, když nás komunistická strana volala k odpovědnosti.

Ale hovořit jen prostě o mládeži a nepomoci jí otevřít cestu k novým životním podmínkám a k novému životnímu stylu by znamenalo mládeži nepomáhat, aby se sama na své poslání připravila. Nemůžeme přitom slevovat z nároků vůči mladým lidem, není třeba se vyhýbat střetání názorů a opravdové tvrdosti v životní soutěži a není třeba mladým cokoliv promíjet. Jde přece o samostatnost mládeže. Té se musí učit s námi v rodině, ve škole, v práci a ve společenské činnosti.

Myslíme si, že bude nutné prohloubit analýzu i vývoje trestné činnosti části mládeže a jejich příčin a účinnost boje proti výstřelkům. Tento boj je dosud oslabován tím, že se nepodařilo, jak bylo v obou zprávách řečeno, aktivizovat činnost ostatních orgánů státu a společenských organizací, a také proto, že je často formální a na převýchovu odsouzených prakticky nepůsobí. Je možno uvítat jeden ze závěrů generálního prokurátora, že je zabezpečována výstavba kriminologického ústavu s tím, aby při zkoumání příčin kriminality a jejich podmínek byly uplatňovány vědecké metody a využívalo se poznatků psychologie, pedagogiky a psychiatrie.

Vědeckometodický ústav by měl spolupracovat a radit se s lidmi, kteří jsou prakticky činní v oblasti práce s dětmi a mládeží a mají dlouholeté zkušenosti a kteří znají, jak by se měla vykonávat prevence v praxi. Měl by se opírat o zkušené právníky, kteří by objasňovali důsledky i možnosti nápravy. Nemohou chybět ani lékaři - neurologové, psychiatři, psychologové a pedagogové.

Výzkumný ústav pedagogický v Praze se začíná zabývat těmito otázkami. Zkušení pedagogové jsou v Brně, jako např. pedagog František Ludvík, odborný asistent dr. Smejkal a doc. Bažány v Bratislavě, odborník pro pedopsychologii a dr. Kovalíková. Tam jsou s metodickým zařízením nejdále. Takoví lidé zaslouží větší pozornost naší veřejnosti.

Za poslance ústavně-právního výboru Národního shromáždění doporučuji, v souladu se zprávou předsedy Nejvyššího soudu o kvalitních a stabilizovaných kádrech v soudnictví, zřídit a u některých z větších soudů se vrátit ke specializovaným senátům mládeže, v nichž by zasedali zkušení soudci z lidu, soudci zkušení ve věcech opatrovnických spolu s trestními, dále zkušení advokáti, pedagogové a psychiatři zabývající se mládeží.

Tak jak se hovoří o velkém poslání školy ve výchově dětí a mládeže, jak naše doba nastoluje otázky výchovy a vzdělávání pracujících a je voláno po vědeckém výzkumu příčin trestnosti mládeže, tak v jedné řadě preventivního boje o novou generaci musí stát otevřeně a poctivě všechny noviny, kina, divadla, rozhlas, televize a celá naše kulturní fronta. To je jejich společenské poslání. Dokud je čas, a zde by to opravdu chtělo velikou iniciativu.

Ve zprávách se hovořilo o odstranění příčin trestnosti mládeže jako o kvalitativním úkolu celé naší společnosti. Tak jako se nemůžeme zříkat prostředků státního donucení vůči lidem, kteří porušují pracovní a státní kázeň a zásady soužití, tak stejně důsledně musíme uplatňovat všechny prostředky výchovy a morálně ideologického působeni. A to je poslání všech státních, hospodářských a společenských organizací. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji s. Jägermanovi, dále bude hovořit s. posl. Šubrt.

Posl. Šubrt: Vážené soudružky a soudruzi poslanci! Při přípravě na dnešní plenární zasedání jsem se zamýšlel nad dvěma otázkami. První otázka se týká trestných činů proti hospodářské kázni, druhá otázka práv a povinností občanů a účasti národních výborů a jiných státních orgánů při realizaci svých rozhodnutí.

Přijetím trestního zákona číslo 140 vstoupily dnem 1. ledna 1962 v platnost i nově založené instituty trestního práva, zabývající se porušováním hospodářské kázně, narušováním řízení, plánování a kontroly národního hospodářství, porušováním povinností při nakládání s finančními a hmotnými prostředky, dodávkou výrobků a prací zvlášť vadné jakosti a porušováním povinnosti v provozu socialistické organizace. Předtím se tyto trestné činy posuzovaly podle jiných ustanovení původního trestního práva a některá jednání nebyla v nynější podobě vůbec trestná, např. dodávka výrobků a prací zvlášť vadné jakosti.