Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. Krejčímu. Hlásí se ještě někdo do rozpravy? (Nikdo se nehlásil.)

Soudružky a soudruzi, ze zprávy posl. Šmehlíkové i z vystoupení s. posl. Krejčího bylo patrno, že předloha byla mimořádně široce projednávána, že nejasnosti byly do hloubky osvětleny po dodatečných prozkoumáních, a že tedy výbory NS došly nakonec k jednoznačnému závěru a k doporučení návrhu ke schválení. Přitom je třeba říci, že pojištění se týká pouze rostlinné výroby, kdežto ostatní druhy zemědělské výroby, jako je živočišná výroba a ostatní věci, podléhají pojištění dobrovolnému. Shodli jsme se však v tom, že je třeba zajistit rostlinnou výrobu pojištěním povinným.

Jestli se nikdo nehlásí do rozpravy, dám o návrhu zákona hlasovat. Kdo je pro přijetí tohoto návrhu zákona o pojišťovnictví podle zprávy poslankyně Šmehlíkové, nechť zvedne ruku! (Děje se.) Je někdo proti? Nikdo. Zdržel se někdo hlasování? (2 poslanci).

Národní shromáždění tímto schválilo návrh zákona o pojišťovnictví podle společné zprávy výborů ústavněprávního, výboru pro národní výbory, výboru pro plán a rozpočet a výboru zemědělského.

Přistoupíme k třetímu bodu pořadu, kterým je

3. Návrh výboru ústavněprávního a výboru kulturního na vydání zákona o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích (tisk 94).

Prosím poslance dr. Němce, aby odůvodnil návrh zákona.

Posl. dr. Němec: Soudružky a soudruzi poslanci! Z pověření výborů ústavněprávního a kulturního předkládám podle 1. odstavce 52. článku ústavy návrh těchto výborů, aby se NS usneslo na zákoně o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích.

Periodický tisk a ostatní hromadné informační prostředky, pod kterýmžto pojmem rozumíme zpravodajské i ostatní publicistické části rozhlasového a televizního vysílání a zpravodajský film, jakož i zvukové a obrazové záznamy a pochopitelně také agenturní zpravodajství, mají v naší socialistické společnosti pevné místo a významné poslání. Jejich význam vysoce ocenil XIII. sjezd Komunistické strany Československa, když podtrhl informativní, výchovnou i organizátorskou úlohu, kterou hrají jako zákonitý článek politické soustavy naší země a jíž se aktivně podílejí na rozvoji naší společnosti. Jsou bezesporu důležitým mobilizačním činitelem v úsilí za další růst morálně politické jednoty všeho československého lidu.

Každý zákon, který projednáváme a schvalujeme, nese v sobě významnou pečeť doby, kdy je projednávám a schvalován, jeho obsah i cíle, k nimž směřuje, jsou podmíněny místem i časem i současným stupněm rozvoje společnosti a jejích potřeb, jimž má sloužit. Proto dovolte, abych se alespoň krátce zmínil právě o těchto místních a časových podmínkách, v nichž zákon schvalujeme, a v nichž, bude-li vámi, soudružky a soudruzi poslanci, schválen, bude platit.

XII. i XIII. sjezd Komunistické strany Československa, vedoucí síly naší společnosti i státu, charakterizovaly současnou etapu našeho společenského života jako etapu dalšího rozvoje socialistické společnosti. Návrh zákona o periodickém tisku a ostatních hromadných informačních prostředcích projednáváme právě v této etapě, kdy tvůrčí ruch v oblasti teorie i praxe naplňuje usnesení a závěry XIII. sjezdu naší strany. Zabýváme se jím krátce před tím, než budeme projednávat pro další rozvoj naší společnosti nesmírně důležitý návrh zákona o 4. pětiletém plánu.

Zákon o tisku má vstoupit v platnost 1. ledna příštího roku. Tedy v době, kdy bude široce uplatněna řada dalších opatření, která urychlují komplexní realizaci nové soustavy řízení a plánování národního hospodářství. Má platit v době, kdy se bude daleko silněji prosazovat věda i technika v naší společnosti jako jeden z nejdůležitějších nástrojů nové soustavy a kdy vědecko-technická revoluce, jejíž úlohu i význam výrazně zdůraznil XIII. sjezd strany, si vyžádá další růst uvědomění, ale i vzdělání všeho lidu.

Tento životadárný kvas, hluboká vědecká analýza současného stavu i hledání nových cest, abychom dokázali plně a ještě lépe využít všechny přednosti a výhody socialistické společnosti i její rezervy k vytvoření předpokladů pro splnění velkého Leninova odkazu - vybudování komunistické společnosti - probíhají ve složitých podmínkách současné mezinárodní situace. Vzájemný poměr sil v mezinárodním měřítku charakterizuje na jedné straně velké mírové úsilí zemí socialistického tábora a zejména SSSR, na druhé pak dobrodružná válečná provokace imperialistických sil ve Vietnamu. Na okraji tohoto dění je svým způsobem i záhadná činnost čínských rudých gard a politika oslabování jednoty socialistických sil vedoucími čínskými představiteli, jež pod pseudorevolučními frázemi objektivně nahrávají temným válečným silám.

Souhrn těchto domácích i zahraničních otázek plně charakterizuje potřebu, aby náš lid byl úplně, pravdivě a pohotově informován, aby periodický tisk i ostatní hromadné informační prostředky spoluvytvářely socialistické veřejné mínění, shromažďovaly podněty, zkušenosti i kritické pohledy, organizovaly tvůrčí diskuse i polemiky, a tak plnily onu nesmírnou důležitou funkcí nástroje, který rozvíjí aktivně socialistické společenské vztahy, prohlubuje socialistickou demokracii a podíl lidových mas na řízení a rozvoji státu a který současně přispívá k upevnění socialistické zákonnosti.

Není sporu o tom, že tisk, rozhlas i televize mají vynikající podíl na tom, že informovanost, rozhled i znalosti průměrného občana naší země vysoce převyšují úroveň znalostí průměrného občana kteréhokoliv kapitalistického státu. Naši občané, kteří odjíždějí do západních zemí a mají možnost si v rozhovorech i jinak tuto skutečnost prověřit, jí bezvýhradně potvrzují. Stejně tak rozhovory a diskuse s řadou návštěvníků zejména z kapitalistických zemí svědčí o tom, že stupeň informovanosti našich občanů, jejich schopnost správné analýzy řady mezinárodních problémů jsou jevem, na který jsme bezesporu hrdí. Předsjezdová diskuse, bohatá výměna názorů i posjezdová informace a tvůrčí aktivní přístup většiny novinářů k dobrému plnění těch úkolů, které pro oblast jejich činnosti vytyčil XIII. sjezd a jež mají i mohou přispět ke splnění jeho usnesení, jsou toho dokladem.

Je však také pravda, že zkoumáme-li některé nesprávné názory a nepochopení našich opatření nebo nesprávný výklad některých otázek mezinárodních vztahů, jak se ojediněle objevují u našich občanů (a mezi nimi zvlášť u mladých), zjišťujeme, že zdrojem takových názorů je i tisk, rozhlas a televize, že mají svůj původ v článku, rozhlasovém vysílání či záběru televizní kamery, že i dobře míněná reportáž mívá opačný dopad, že povrchní pohled a nesprávné srovnávání života u nás i jinde, vyvolává často opačný než zamýšlený účinek.

Shrneme-li tedy dosavadní zkušenosti z práce periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, z toho, jak plní svou úlohu být jednou z nejmocnějších zbraní boje strany za získání vlivu na masy, za jejich komunistické uvědomění, jedním z nejdůležitějších prostředků výchovy a organizace pracujících, docházíme k závěru, že pozitivní jevy i skutečnosti nad negativními vysoce převažují, že však je třeba, a to v zájmu dalšího rozvoje naší socialistické společnosti, vytvořit nové a ještě lepší podmínky pro působení a činnost periodického tisku i ostatních hromadných informačních prostředků.

Vedle závěrů XIII. sjezdu KSČ a významného usnesení předsednictva ÚV KSČ k aktuálním otázkám stranického vedení tisku a ostatních masových prostředků ideového působení, o němž v těchto dnech přinesl informaci stranický tisk, je to i dnes navrhovaný zákon, jehož smyslem je dát pro celou tuto oblast novou právní úpravu plně odpovídající současným potřebám rozvoje naší společnosti, a to takovou právní úpravu, která by dokázala postihnout i budoucí potřeby, bezesporu náročnější a ještě progresívnější. Je třeba otevřeně konstatovat, ze dosavadní právní úprava, která byla dostatečně pokroková a plně odpovídala potřebám místa i času v době, kdy k ní došlo, dnes již naprosto nevyhovuje.

Není za prvé v souladu s platnou socialistickou ústavou našeho státu a plně nezajišťuje ústavně zaručenou svobodu tisku i slova, ochranu společnosti i jednotlivých jejích členů před nepravdivými informacemi, nedává dostatek podmínek pro potřebnou vzájemnou spolupráci státních orgánů a socialistických organizací na jedné straně, a novinářů, pracovníků rozhlasu, televize i zpravodajských agentur na straně druhé, nevyjadřuje ani potřebnou míru odpovědnosti novinářů a pracovníků rozhlasu a televize a to nejen odpovědnosti politické, odborné, ale také trestní, a konečně vůbec neřeší otázky tiskového dohledu státního orgánu, a nezabezpečuje tak plně společensky nutnou a potřebnou ochranu státního, služebního a hospodářského tajemství.

Vycházeje z těchto nedostatků dnešní právní úpravy, z toho, že již zastarala a byla životem překonána, sleduje dnes předkládaný návrh zákona v souladu se zněním ústavy, zejména jejího článku 28, tyto základní cíle:

1. rámcově vyjádřit a zákonem schválit poslání periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, a tím určit na daném stupni společenského vývoje jejich místo a poslání v socialistickém společenském zřízení naší země;

2. lépe než doposud zabezpečit zdroje informací pro periodický tisk a ostatní hromadné informační prostředky, a vytvořit tak potřebné předpoklady pro jejich informační, propagandistickou, organizátorskou a výchovnou činnost;

3. vytvořit podmínky pro potřebnou a maximálně účinnou i oboustranně prospěšnou součinnost státních orgánů a socialistických organizací s tiskem, rozhlasem a televizí a stanovit potřebné záruky pro jejich vzájemnou spolupráci na principu soudružských vztahů;

4. vytvořit podmínky pro úplnost a pravdivost obsahu periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, pro jejich pohotovost i pro to, aby se stalo samozřejmostí vzájemně a včas reagovat na iniciativu a kritiku jimi zprostředkovanou;

5. zabezpečit ochranu zájmů společnosti, jednotlivých občanů a jejich organizací proti zneužití svobody projevu slova a tisku;

6. vyjádřit základní úkoly a povinnosti i práva vydavatelů, ale také šéfredaktorů a redaktorů a jim na roveň postavených pracovníků.

Jsem přesvědčen, že návrh předložený ústavněprávním a kulturním výborem, který správně a komplexně řeší složitou problematiku periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, účelně ji doplňuje otázkami státního dohledu, řeší rozšiřování periodického tisku i postavení zahraničního tisku a agentur a který také doplňuje trestní zákon a charakterizuje nový trestní čin tiskové nedbalosti, bude dobrým příkladem cílevědomé a účelné zákonodárné úpravy, jež najde své ocenění a uznání nejen u nás doma, ale i v zahraničí.

Odpovídám tím na otázky, které se při přípravě tohoto zákona objevily v diskusi a vyjadřovaly pochybnost, zda navrhovaný zákon není v rozporu se zákony o Československém rozhlasu a Československé televizi z r. 1964 a Československé tiskové kanceláři z r. 1965. Je třeba poznamenat, že tyto zákony neřeší otázky, jež upravuje nově předložený návrh. Tiskový zákon ve svých ustanoveních a podrobnějším vymezení poslání těchto hromadných informačních prostředků na shora citované zákony navazuje a účelným způsobem je doplňuje. Je také logické, že nepostihuje neperiodický tisk, který má být řešen samostatným vydavatelským a nakladatelským zákonem, což bude lépe vyhovovat potřebám a podmínkám této oblasti našeho života.

Soudružky a soudruzi! Na 11. schůzi Národního shromáždění koncem června tohoto roku, jsme hovořili o zkušenostech ze zákonodárné činnosti našeho Národního shromáždění, hodnotili jsme kvalitu a účinnost námi schválených zákonů, to, jak se nám daří, aby odpovídaly plně zvýšeným potřebám naší společnosti, naší socialistické výstavby. Návrh zákona, který dnes projednáváme, je dalším dokladem prohloubení zákonodárné činnosti Národního shromáždění.

Již v úvodu jsem uvedl, že návrh předkládá výbor ústavněprávní a výbor kulturní, na základě článku 52, odstavce 1 Ústavy Československé socialistické republiky. Chci proto zdůraznit, že to je prvý zákon, který je předkládán z iniciativy výborů Národního shromáždění a mohu jen dosvědčit, že jeho příprava plně prokázala správnost a pružnost této formy zákonodárné iniciativy. Přihlédneme-li k tomu, že ústavněprávní výbor projednal zásady tohoto zákona na své schůzi 19. července a že dnes, 25. října, tj. za 3 měsíce, je předložen plénu NS, pak je to doba jistě velmi krátká, doba, v níž se podařilo na minimum snížit čas, který je obvykle spojen s širokým meziresortním připomínkovým řízením. Přitom již k paragrafovanému znění zákona zaslala své velmi zasvěcené a dobře fundované stanovisko na základě vyjádření jednotlivých resortů vláda Československé socialistické republiky. Téměř všechny její připomínky byly respektovány a jsou v předloženém znění zapracovány.

Chtěl bych také vysoce ocenit iniciativní a dobrou práci Svazu československých novinářů, zejména jeho předsednictva, které pro přípravu zákona poskytlo potřebné podklady a jehož členové se velmi aktivně podíleli jak v diskusních zásadách, tak k formulacím těchto zásad v paragrafovaném znění, a vyjádřit dík řadě právních expertů za účinnou spolupráci.

Cíle, o nichž jsem hovořil, jsou vyjádřeny v předloženém návrhu v devíti částech a celkem 30 paragrafech. Návrh obsahuje podrobnou důvodovou zprávu a myslím, že proto není nutné podrobně rozvádět smysl jednotlivých paragrafů a jejich formulaci.

Domnívám se však, že je třeba zdůraznit, že i důvodová zpráva má poněkud jiný charakter, než tomu bývá u vládních návrhů zákona, neboť v některých svých pasážích osvětluje smysl právních formulací, jejich výklad by nemusel být vždy jednotný. Jelikož v našem právním řádu právo vysvětlovat smysl jednotlivých norem tehdy, když dojde k nejasnosti nebo k rozporu ve výkladu, přísluší jedině Národnímu shromáždění jako zákonodárnému orgánu, doporučují předsednictvu NS, aby zvážilo, zda by důvodová zpráva neměla být vhodným způsobem publikována, a mohla tak sloužit jako oficiální výklad Národního shromáždění.

Nyní dovolte ještě několik slov k jednotlivým částem navrhovaného zákona.

V části prvé - v základních ustanoveních - jež zahrnují § § 1 až 3, je vyjádřeno poslání periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků tak, jak vyplývají ze socialistické ústavy, zejména z článků 8, 19 a 28. Ústavou zaručená práva svobody projevu slova a tisku a také míra těchto svobod, jež nesmějí být zneužity proti našemu společenskému zřízení a jeho zájmům, je dána i základní skutečností, kterou vyjádřil již druhý odstavec 28. článku ústavy a je vyjádřena i v druhém odstavci prvního paragrafu navrhovaného zákona v tom, že vydavatelské a tiskové podniky, rozhlas, televize, film a jiné hromadné informační prostředky se dávají k dispozici pracujícím a jejich organizacím, jsou tedy ve společenském vlastnictví a nemohou být předmětem soukromého podnikání. Tím jsou dány i materiální záruky pro poslání periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, které je vyjádřeno v §2 navrhovaného zákona a které myslím sluší se plně ocitovat, neboť se stává společensky závazným zákonným ustanovením a základem pro další podstatné zvýšení účinnosti a zdůraznění poslání tisku a ostatních hromadných informačních prostředků v naší společností. Para graf 2 vyjadřuje jejich poslání takto:

"poskytovat včasné, pravidelné, všestranné a co nejúplnější informace o událostech ze všech oblastí života v Československé socialistické republice i v zahraničí;

prosazovat zájmy socialistické společnosti a všestranně napomáhat k uskutečňování jejích cílů;

spolupůsobit při rozvíjení socialistického vědomí občanů v duchu zásad ústavy a ideí politiky KSČ jako vedoucí síly ve státě a společnosti;

tlumočit a spoluvytvářet socialistické veřejné mínění a zvyšovat jeho úlohu při rozvíjení socialistické demokracie v životě společnosti;

přispívat ke zvyšování politické a kulturní úrovně občanů a jejich odborných znalostí;

napomáhat tvůrčímu úsilí občanů a uplatňování jejích aktivní účasti na správě a řízení státu a na hospodářské a kulturní výstavbě země."

Takto formulované poslání tisku a ostatních hromadných informačních prostředků dává plné předpoklady pro to, aby byly zaručeny ústavní zásady svobody projevu tisku a slova v rámci politických potřeb rozvoje naší socialistické společnosti a poslání těchto prostředků ve smyslu socialistického humanismu. Náš tisk, rozhlas i televize budou sloužit zájmům našeho lidu, zájmům socialismu a míru. U nás se nemůže stát, aby na televizní obrazovce vystoupil někdo, kdo by doporučoval atomové vraždění tak, jako nedávno ve Spojených státech severoamerických jejich bývalý president pan Eisenhower.

Druhá část navrhovaného zákona se týká vydávání periodického tisku a je uvedena v § § 4 - 9. K této části dovolte, aby podtrhl zejména 3 otázky:

je to za prvé nový registrační systém vydávání tisku, který nahrazuje dosavadní licenční systém, kdy bylo třeba, aby vydavatel získal povolení udělením koncese, tedy administrativním aktem státu. Nijak nezakrýváme, že i nově navrhovaný registrační systém ještě neodpovídá našemu cílovému přání, to znamená dojít ke stavu, kdy by vydavatel mohl pouze oznamovat vydávání periodického tisku, a tak by prostou deklarací - sdělením svého úmyslu - vzniklo již vydavatelské oprávnění. Jsou to zejména materiálně výrobní problémy našeho papírenského průmyslu a polygrafie, které tomu brání. Nepochybuji o tom, že přijatá opatření v oblasti výroby umožní v dohledné době tuto ještě progresívnější formu v praktické činnosti uplatnit jako jejich logický důsledek,

za druhé je to skutečnost, že jediným centrem pro registraci se stává ministerstvo školství a kultury, které tak bude plnit úlohu státního orgánu pro řízení celé oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků a bude účinně koordinovat jejích potřebné materiální i ostatní podmínky, a to i otázky mzdové, honorářové, investiční a plánovací politiky.

Pokud jde o registraci vědeckého tisku, který je vydáván Československou akademií věd, popř. Slovenskou akademií věd, vyplývá součinnost těchto nejvyšších vědeckých institucí s ministerstvem školství a kultury, či chcete-li, naopak, již ze zákonů č. 54/63 a č. 74/63 Sb. Nebylo proto třeba vyhovovat návrhům některých poslanců, aby tato součinnost byla výslovně zahrnuta v zákoně. Stejně tak zákon nijak nevylučuje součinnost ministerstva zahraničních věcí při registraci zahraničního tisku.

Za třetí dodávám, že za změnu registračních podmínek ve smyslu odst. 3 § 6 nepovažujeme odvolání šéfredaktora, nýbrž teprve ustanovení nového, a že i údaje obsažené v § 9 nevylučují možnost na každém vydání periodického tisku uvést i další údaje, jež uzná za vhodné vydavatel a že pod pojmem cena rozumíme i údaj o bezplatném rozšiřování.

Část třetí určuje postavení vydavatele, šéfredaktora a redaktorů v § § 10 - 12 a zejména daleko výrazněji než doposud určuje jejich odpovědnost. I když za konkrétní obsah jednotlivého vydání novin nebo časopisů odpovídá především šéfredaktor, nijak se tím nesnižuje povinnost vydavatele, která však, i když je především pochopitelně politická, i po právní stránce vyjádřena ustanoveními o zániku registrace a jež vyplývá z předpisů občanskoprávních, které určují jeho povinnost k náhradě škody a z příslušných předpisů trestních.

Zákon také nevylučuje, aby vydavatel, např. společenská organizace, zřídil vydavatelský podnik a svá práva přenesl na ředitele nebo vedoucího takového podniku a určil i příslušnou podřízenost šéfredaktora tomuto řediteli. Takové opatření, a v praxi jich máme mnoho, zejména v kombinaci vydavatelství periodického tisku s nakladatelskou činností, nijak ovšem nesnižuje zákonem stanovenou odpovědnost vydavatele i šéfredaktora. Jestliže předsednictvo NS rozhodne o publikaci důvodové zprávy doporučuji její doplnění právě o citovaný odstavec, a to proto, že vznikají některé pochybnosti, zejména o služební podřízenosti šéfredaktorům také ředitelům příslušných vydavatelských podniků.

Paragraf 10 v odstavci 2 vyhovuje všem potřebným praktickým otázkám rozdílného postavení redakčních rad a dává zde plné právo vydavateli stanovit jiný než pouze pomocný a poradní charakter redakční rady a plně také v odst. 5 stanoví odpovědnost osob, které v podstatě plní funkci šéfredaktora, i když jejich služební postavení a jejich označení je vyjádřeno v tom kterém tiskovém nebo jiném orgánu jinak. Tím, že vydavateli periodického tisku mohou být jen socialistické organizace, stávají se šéfredaktoři i redaktoři, pokud se podílejí ve smyslu tohoto zákona na plnění úkolů společnosti a státu, veřejnými činiteli ve smyslu odst. 9 § 89 trestního zákona a požívají příslušnou ochranu veřejného činitele. Nebylo třeba dikci citovaného paragrafu trestního zákona znovu zde opakovat. O tom, jsou-li v tom kterém případě veřejnými činiteli, rozhodne podle povahy konkrétního případu soud.

Považuji za důležité zdůraznit povinnost, kterou určuje zákon, tj. pravdivost a původ každé informace ověřovat s péčí přiměřenou okolnostem případu, a dále i tu skutečnost, že zákon poskytuje plnou ochranu osobám, které poskytly šéfredaktorovi nebo ostatním redaktorům pravdivé údaje a sdělení pro informace určené k uveřejnění a ukládá jim povinnost mlčenlivosti. Té může zprostit šéfredaktora nebo redaktora jenom ta osoba, která pravdivé, a to zdůrazňuji, pravdivé informace poskytla.

Čtvrtá část vyjadřuje součinnost státních orgánů, hospodářských, společenských i jiných organizací s šéfredaktory, redaktory i představiteli ostatních hromadných informačních prostředků, a to v § § 13 až 15. Jde o důležitá ustanovení, jež směřují k tomu, zajistit vzájemnou spolupráci a těsnou součinnost a vztahy vzájemné důvěry, aby tisk i ostatní hromadné informační prostředky mohly plnit své základní poslání, které pro ně vyplývá z usnesení XIII. sjezdu strany i z citovaného již § 2 tohoto zákona, bude-li schválen. Zákon zde stanoví povinnost informace, povinnost zaujmout stanovisko ke společensky prospěšným návrhům, doporučením i podnětům i k závažné společenské kritice, stanoví formy i termíny pro uveřejnění i právo společenských organizací žádat potřebný prostor pro takové návrhy a náměty. Současně však, a to v § 13 odst. 3 přesně vymezuje právo, kdy státní orgány a organizace, vědecké a kulturní instituce, hospodářské organizace jsou přímo povinny odmítnout poskytnutí informace nebo přístup k ní, a to tehdy, obsahuje-li

a) skutečnost tvořící předmět státního, hospodářského nebo služebního tajemství,

b) skutečnost, jejíž zveřejnění by prokazatelně mohlo poškodit zájmy státu nebo společnosti nebo

c) skutečnost, jejíž zveřejnění je v rozporu se zásadami ochrany práv občanů.

Toto ustanovení nesmí ovšem zadat příčinu k formálnímu odmítnutí informace, ke krytí vlastních nedostatků té které organizace či k záměně podružných otázek za hlavní a podstatné.

Zákon však nevylučuje možnost, aby poskytly redaktorům pro jejich vlastní informovanost i informace, které nejsou určeny ke zveřejnění, které však slouží pro jejich orientaci, pro pochopení potřebných souvislostí společenského vývoje a v podstatě k vytvoření podmínek jejich kvalifikované a účinné práce. V takových případech pochopitelně nesmějí být tyto informace uveřejněny.

Paragraf 14 odst. 2 navrhuji pozměnit poněkud dosavadní formulaci. Doporučuji formulovat takto:

šéfredaktor je povinen uveřejnit stanovisko státního orgánu, instituce nebo organizace ve vhodné formě a odpovídajícím rozsahu po vzájemné dohodě v periodickém tisku v jednom z nejbližších připravovaných vydání, v rozhlase a televizi v jednom z nejbližších obdobných vysílání, a to zpravidla do jednoho měsíce.

Tato formulace lépe vystihuje současný stav i technické možnosti a respektuje i delší časové lhůty u periodik s dvouměsíčním či ještě delším intervalem.

Konečně § 15 výrazně vyjadřuje součinnost státních orgánů i vydavatelských organizací se Svazem československých novinářů, na Slovensku se Svazem slovenských novinářů, jejichž postavení jako dobrovolných společenských organizací, jak to konec konců vyplývá z ústavy, je významným článkem politické soustavy naší země a který získává i v zákoně konzultativní statut, neboť zákon zavazuje státní orgány a vydavatele projednávat s ním všechny zásadní otázky týkající se tisku a práce novinářů. Rozumíme tím pochopitelně volené orgány Svazu československých novinářů jako dobrovolné společenské organizace, a nikoli odborové nebo jiné organizace zaměstnanců tohoto svazu, případně jednotlivých tiskových orgánů.

Bude i účelné v odstavci 2 § 15 upravit poněkud jinak formulaci, a to takto:

Vzájemnou spoluprací vytvářejí státní orgány a vydavatelé podmínky pro úspěšný výkon novinářské práce redaktorů a napomáhají tak k tomu, aby Svaz novinářů mohl podle svých stanov plnit své poslání.

Navrhuji tuto změnu: Proti původnímu znění vynechat poslední konec věty, který po mém soudu by mohl vyvolat dojem určitého ovlivňování státními orgány a takový výklad by byl v přímém rozporu s našimi úmysly.

Pátá část určuje podmínky pro ochranu proti zneužívání svobody projevu slova a tisku a myslím, že úspěšně vyjadřuje dvoustrannost tohoto problému a jeho dialektickou jednotu: jak ochrany občana, tak také ochrany společnosti včetně povinnosti vydavatele k náhradě škody, která by byla způsobena organizaci nebo občanům obsahem periodického tisku nebo jiného hromadného informačního prostředku.

Zákon zřizuje Ústřední publikační správu a její územní orgán, tj. Slovenskou publikační správu a ukládá vládě, aby stanovila ministra, který bude za její práci odpovídat. Přitom její funkci a právo přesně vymezuje v tom smyslu, aby dbala, aby nebyly uveřejněny informace, které obsahují skutečnosti tvořící předmět státního, hospodářského nebo služebního tajemství. Jenom v takových případech má Ústřední publikační správa právo pozastavit uveřejněni popř. rozšiřování informace, ovšem i tato její rozhodnutí jsou přezkoumatelná na základě návrhu vydavatele krajským soudem, a to podle řízení, pro něž platí občanský soudní řád. Jinak má Ústřední publikační správa pouze možnost upozornit na nevhodné informace, přičemž toto upozornění nemá žádnou právní závaznost. Tato ustanovení zákona bezesporu podstatně zvyšují odpovědnost šéfredaktorů, redaktorů i vydavatelů.

Šestá část v § § 19 a 20 přináší ustanovení, která mají posílit zásadu pravdivosti informací a chránit jak jednotlivé občany, tak i jednotlivé organizace, aby mohly dosáhnout nápravy, aby došlo k rychlé a pružné nápravě morálních škod, pokud byly způsobeny informací, nepravdivými nebo zkreslenými údaji, a to formou opravy těchto údajů. Určuje i povinnost vzájemné dohody o způsobu opravy, o jejím umístění i potřebných časových termínech.

Chtěl bych zdůraznit, že tato zákonná úprava je v přímém rozporu s funkcí tiskové opravy tak, jak byla uzákoněna v tiskovém zákonodárství buržoazní Československé republiky a jak je uzákoněna v řadě kapitalistických států. Vychází totiž na rozdíl od těchto buržoazních oprav nikoliv ze zásady formální pravdy, ale naopak ze zásady materiální pravdy, a vylučuje tak jakýkoli formalismus v této tak důležité otázce ochrany cti i dobrého jména občanů i organizací. Ve sporných případech je to opět soud, který rozhodne a který tak vylučuje případné zneužití nebo pokus o omezování tohoto práva ochrany osobnosti i organizací.

Sedmá část o rozšiřování periodického tisku vytváří proti současné praxi nové podmínky, neboť dává možnost, aby vydavatel k rozšiřování nepoužíval jen služeb Poštovní novinové služby, doposud monopolního zařízení, distribuce novin a časopisů, ale bude-li to považovat za výhodnější, aby si distribuci svého tisku zařídil sám. Není snad třeba zdůrazňovat, že jde o další nový progresívní prvek navrhovaného zákona, který je plně v souladu i s novou soustavou řízení a plánování našeho národního hospodářství, který vytváří předpoklady pro to, aby socialistický trh působil i v této sféře, zejména periodického tisku. Přitom jde o vztah oboustranný, který dává i Poštovní novinové službě právo přijímat rozšiřování určitého periodického tisku, ale i odmítnout pro něj nevýhodné smlouvy.

Osmá část v § § 22 - 26 upravuje postavení zahraničního tisku, jeho dovozu a rozšiřování, akreditací zahraničních novinářů i postavení zahraničních zpravodajských agentur, a to plně v souladu s mezinárodními dohodami a úmluvami, které byly podepsány naší republikou. Jde zejména o Světovou poštovní úmluvu z r. 1964 a o další mezinárodní smlouvy.