Podpredseda NZ s. Chudík: Ďakujem. Diskutuje posl. Katolický.

Posl. Katolický: Vážené Národní shromáždění, vážení soudruzi a soudružky! Jak již bylo řečeno ve zprávě místopředsedy vlády s. inž. Černíka a zpravodaje s. Tymeše, a já s tím plně souhlasím, stoji před námi v konečné etapě plánovacích prací na návrhu čtvrtého pětiletého plánu velmi náročné období. Půjde o období důsledného prosazování konkretizace hlavních cílů pětiletého plánu a zásad nové soustavy plánovitého řízení v konkrétních podmínkách oborů, podniků, krajů i okresů.

Domnívám se, tak jak jsem měl možnost si ověřit současný stav postupu prací na návrhu pětiletého plánu a vytváření podmínek pro zabezpečení sledovaných cílů pětiletým plánem, že závěrečné práce musíme rozhodně orientovat na ověření, jak řešení věcných problémů přispívá, a to dlouhodobě, k mobilizaci existujících rezerv v přírodně ekonomických podmínkách příslušných míst a oblastí.

Při vlastních průzkumech jsem získal celou řadu poznatků a argumentů, a proto se domnívám, že je nutné orientovat úsilí právě tímto směrem.

V koncepci rozpracování pětiletého plánu v podmínkách Jihomoravského kraje bylo dosaženo, a to za úzké součinnosti orgánů národních výborů s resorty a oborovými podniky, celkem významného pokroku v řešení některých problémů okresu Znojmo a pohraničních území, přilehlých k rakouské hranici.

Ve spolupráci s oborovým ředitelstvím mlékárenského průmyslu byla rozpracována koncepce překonání disproporce ve zpracování mléka. Ve Znojmě by mělo být započato v roce 1966 s výstavbou mlékárny, která by měla vyřešit neúnosný havarijní stav a zabezpečit zpracování zvyšující se produkce mléka. Až potud cíl pětiletky je správný, protože je jednoznačně zaměřen na řešení tíživého věcného problému. Co mne však překvapilo? Krajské orgány i za účinné podpory oborového ředitelství mlékárenského průmyslu a potravinářského průmyslu nejsou schopny dosáhnout toho, aby některá ze stavebních organizací výstavby mlékárny zařadila do svého výrobního programu. Všechny stavební organizace shodně argumentují, že na výstavbu nemají potřebnou kapacitu. Přitom jsem si ověřil, že v celém Jihomoravském kraji, který se významně podílí na dodávkách mléka do tržních fondů, nebyla již 17 let postavena žádná nová mlékárna. Nepodaří-li se zajistit kapacity, potom k těmto sedmnácti letům můžeme připočítat dalších pět, kdy v kraji nebude postavena žádná mlékárna.

Ve svém volebním obvodu jsem zaznamenal velmi příznivý ohlas na koncepci rozvoje krmivářského průmyslu a na zlepšení podmínek ve skladování obilí. Zejména po televizním projevu s. Mesteka, který před naše zemědělce postavil celospolečenský efekt, který bychom měli mít z rozvoje krmivářského průmyslu. Tyto otázky jsou velmi živé a jsou předmětem zájmu zemědělských závodů. Je však trpkou zkušeností, že na znojemském okrese a v pohraničních částech celého Jihomoravského kraje nemá být převzata do kapacit stavebních organizací výstavba ani jednoho sila, které jsou v pětiletém plánu Ústřední správou nákupu zapracovány. Domnívám se, že nutnost vytváření podmínek k dosažení plánem vytyčených cílů je tím závažnější, že jižní Morava je obilnicí Jihomoravského kraje a že tedy realizace cílů pětiletky je i v zájmu celé naší společnosti.

Naše vesnické obyvatelstvo uvítalo závěry XIII. sjezdu k řešení bytového problému na naší vesnici. Jedná se o cíle vybudovat pro naše zemědělce během pětiletky 70 000 bytů. V souladu s možnostmi zvyšování zemědělské produkce v JZD a Státních statcích byl v koncepci plánu Jihomoravského kraje oceněn význam a postavení znojemského okresu i význam řešení bytového problému, zejména v pohraniční části znojemského okresu. Při průzkumu mne však překvapilo, že jen v okrese Znojmo je tento záměr pětiletky ohrožen, protože stavební výroba odmítla převzít výstavbu 180 bytových jednotek pro zemědělce s odůvodněním, že na to nejsou zabezpečeny kapacity a že výstavba bytů na vesnicích je pro stavebnictví nevýhodná. Zastávám názor, že v daném případě půjde opravdu o překonání návyků stavebních organizací, které si zvykly inkasovat vysoký efekt rentability i produktivity práce na sídlištích, na soustředěné bytové výstavbě a řešení bytové výstavby na vesnici snad považují za nedůstojné pro své "velkovýrobní formy".

Ve svém průzkumu jsem se setkal ještě s dalšími problémy, které mají podstatně stejný základ. Jedná se např. o záměr řešení problémů učňovského školství, který je rovněž ohrožen pro to, že pro realizaci není stavební kapacita.

Domnívám se, že určitě nejde o disproporce v pojetí národohospodářského plánu, ale že zřejmě jde o disproporce vznikající z rozporů mezi rozmístěním investic a kapacit do konkrétního území. Protože společným cílem všech uvedených akcí je aktivní mobilizace velmi příznivých přírodně ekonomických podmínek pro rozvoj zemědělství ve znojemském okrese, bude nutno odmítnout všechny takové návrhy, které volají po tom, aby tedy bylo od cílů pětiletky v okrese Znojmo upuštěno a aby se příslušné investice přenesly tam, kam je ochotna stavební výroba jezdit a stavby převzít. Dospěl jsem k názoru, že bude nutno velmi rozhodně a aktivně vystoupit proti takovým tendencím a požadovat na ministerstvu stavebnictví, aby stavby vyplývající z cílů pětiletého plánu byly zabezpečovány tam a v těch místech, kde to naše národní hospodářství potřebuje. Význam řešení daných problémů v okrese Znojmo je tím významnější, že mají přispět ke stabilizaci osídlení pohraniční části kraje a mají čelit vystěhovaleckým tendencím z této pohraniční oblasti.

Doporučuji proto, aby bylo v etapě závěrečných prací na 4. pětiletém plánu prověřeno, jak je zabezpečen proporcionální rozvoj zemědělství, krmivářského a potravinářského průmyslu při uplatnění kritéria, aby příslušné akce byly přednostně realizovány v oblastech nejintenzívnějšího možného rozvoje v zemědělství. Stejně se domnívám, že je nutno velmi odpovědně prověřit stav v zabezpečení výstavby bytů pro naše zemědělství a dosáhnout toho, aby naše organizace stavební výroby našly cestu i do území, která byla po léta v koncepci našich plánů opomíjena. Považoval jsem za nutné na tyto problémy upozornit. (Potlesk.)

Místopředseda NS s. Chudík: Ďakujem posl. Katolickému. Udelujem slovo posl. inž. Bichlerovi.

Posl. inž. Bichler: Soudružky a soudruzi poslanci. V minulých dobách, když jsme probírali programy naších resortů, jednali jsme hlavně o množství výrobků, o výši výroby, které program před nás stavěl. My jsme sice též zdůrazňovali, že jde o produktivitu, o náklady, o kvalitu apod., ale vždy v centru naší pozornosti bylo množství výroby. Ono to nakonec mělo i své specifické podmínky, poněvadž po válce náš trh i trhy okolních států byly velmi hladové. Za těchto podmínek bylo hledáno zboží, ať bylo sebedražší a třeba méně kvalitní.

Skutečnost však je, že se karta začala pomalu obracet, že se ukazuje, že množství výroby samo o sobě stačit nemůže, že efekt z množství výroby může být zcela anulován, jestli se na výrobu toho zboží spotřebovává příliš mnoho surovin, paliv, energie, jestli se na ně vyplácí vysoký objem mzdy, je-li nízká produktivita.

Jestli je takové zboží drahé, tak tento fakt sám o sobě vede k nižší poptávce, ke snížení množství samého zboží. Růst naší výroby je ovšem i nadále bezpodmínečně nutný, ale vedle něho ruku v ruce musí jít růst ekonomiky, růst kvality, růst konkurenční schopnosti, růst technické úrovně naší výroby.

My jsme v průmyslovém výboru v posledních letech usilovně spolupracovali na hledání možností, jak zlepšit ekonomiku našich hlavních průmyslových odvětví, projednávali jsme koncepce všech hlavních výrobních resortů.

Naše závěry, které se zrodily ve velmi živé diskusi například o budoucnosti našeho uhlí, přesvědčily o nutnosti zvýšení tempa rozvoje chemie, a dále myslím, že pomohly i při určování nových směrů stanovených XIII. sjezdem KSČ.

Dnes legalizujeme začátek strukturální přeměny našeho průmyslu zákonem o pětiletce. Letošního roku jsme postupně projednali stav prací jednotlivých resortů. Některé oblasti, např. elektroniku, atomovou energetiku, výrobu umělých hmot XIII. sjezd vytyčil jako klíčové. Snažili jsme se soudružskou spoluprací doplnit poznatky resortů o poznatky poslanců našeho výboru, které jsme získali průzkumem na mnoha závodech, v besedách s mnoha odborníky a funkcionáři. Řekl bych zde, že taková tvůrčí, konkrétní spolupráce je našimi resorty přijímána pozitivně a s uznáním.

Tak tomu bylo u všech resortů, které jsme projednávali, a byly projednávány často věci velmi zásadní a komplikované. Ukázal bych je na příkladu metalurgie, která je mi nejblíže. Chtěl bych ukázat, jak tato problematika je složitá, o jaké vážné otázky jde při řešení těch záměrů, které před nás staví návrh zákona o pětiletém plánu.

Soudruzi, skutečnost je, že naše republika má relativně mohutnou hutní základnu. Je proto též pochopitelné, že se investice do metalurgie v pětiletce snižují téměř o 40%. Ale naše hutní základna je drahá, je málo produktivní, v mnoha ohledech není na světové úrovni. Drahá je především proto, že máme drahé suroviny. Málo produktivní je především proto, že zaměstnáváme příliš mnoho pracovníků a v mnoha ohledech je pod světovou úrovní především proto, že je poměrně zastaralá. Výjimku celkem tvoří metalurgie slovenská, která je daleko modernější než v českých krajích, poněvadž je nová. Příroda u nás neuložila ani Krivoj Rog, ani Labrador, ani švédskou Kirunu nebo Gelivaru. Musíme rudy dopravovat dlouhými cestami a je přirozené, že tato doprava je drahá. Uhlí sice v Československu máme, ale je geologicky poměrně těžce dobyvatelné s velkými náklady, a tedy opět drahé. Říkalo se, že náš praotec Čech si naši vlast dobře vybral. Řekl bych z hlediska metalurgie, že ji moc dobře nevybral.

Má tedy konkurence v surovinách pro metalurgii proti nám v ruce velmi silné trumfy. Co se týče nadměrného počtu pracovníků v našich hutích, chtěl bych zde pro vaši informaci citovat soudruha Jana Škáchu, který je členem předsednictva odborového svazu hutí. Říká, že se "při porovnání s produktivitou práce dosahovanou v zahraničí ukazuje, že v našich hutích je zaměstnán příliš vysoký počet lidí. Porovná-li se počet pracovníků na výrobu jednoho miliónu tun oceli, je světový průměr 12 000 pracovníků. V USA je to 4780 a v Československu 21 000 pracovníků". Toho je si vědomo i Generální ředitelství hutnictví železa, které si předsevzalo dosáhnout v roce 1970 relativního snížení počtu pracovníků v našich hutích proti dnešnímu stavu o 1/3, to je asi o 80 000 pracovníků.

Z hlediska technické úrovně našich výrobků bych chtěl dodat, že často zastaralé zařízení a zastaralá technologie nám neumožňují dodržovat přesnější tolerance válcovaného materiálu, stejnoměrnou kvalitu a vysokojakostní parametry, i když my v Československu například máme na milión tun výroby oceli 175 hutních inženýrů, zatímco například západní Němci mají pouze 42 a východní Němci 92.

To je tedy situace, v níž se v současné době v našich hutích nacházíme. Mohl bych zde vykládat dlouhou dobu, proč taková situace vznikla, zeširoka ji popisovat apod. My si ovšem v takových situacích musíme vzít k srdci to, co má napsáno Karel Marx na svém náhrobku, že jde o to, věci měnit. A v této spojitosti mi dovolte, abych ukázal na názory našich hutníků, a to dělníků, techniků a ekonomů, na možnosti, jak měnit věci v metalurgii.

Za prvé je známo, že naši hutníci jsou velkými straníky nové soustavy řízení. Je například skutečností, že ostravské hutě iniciativně experimentovaly a přinesly mnohé zkušenosti, dobré výsledky a jsou neustále v popředí boje za novou soustavu. My věříme, že nová soustava je nástroj pro změnu současného stavu věcí. Chtěl bych uvést příklady ze svého mateřského závodu.

Za poslední dva roky, kdy jsme zkoušeli prvky nové soustavy, zlikvidovali jsme více starých agregátů než předtím za 18 let, zrušili jsme například starou šamotárnu a intenzifikovali novou, zrušili jsme martinské pece č. 1, 7, 18 a intenzifikovali nové velké pece, zrušili jsme magnetizační pražírnu zavedením přímého použití sideritů ve vysoké peci, zrušili jsme jemnou trať l a její sortiment jsme za pomoci jiných závodů a intenzifikace našich ostatních tratí zajistili, zrušili jsme staré koksové baterie. A budeme, soudruzi, rušit dále, zrušíme 3 vysoké pece, celou první ocelárnu, další koksové baterie. A to všechno se ovšem stane při nesnížení výroby a bude umožněno rekonstrukcí a intenzifikaci moderních agregátů.

Loňského roku jsme začali se zkracováním pracovní doby. Celý podnik od 1. října letošního roku jede již na 42hodinovou pracovní dobu. Kdybychom úspory pracovních sil nepoužívali pro zkrácení pracovní doby, mohli bychom uvolnit 2690 pracovníků. Poklesli nám radikálně bulači, snížila se absence, pohyblivá částka mezd se zvýšila z 8% na téměř 20%, byla zavedena řada nových výrobků, z nichž například předmětem zájmu je hřebínková ocel pro Kanadu vyráběná v palcových rozměrech podle amerických norem.

Já tím chci pouze dokumentovat, že vzhledem k našim zkušenostem z posledních dvou let věříme ve správnost a silu nové soustavy a vidíme v ní nástroje pro měnění současné situace.

Za druhé bych chtěl, soudruzi, něco říci k surovinové bázi našich hutí. Je známo, že ČSSR bude investovat do výroby bohatých rudných pelet v SSSR. To je rozhodně cesta, jak naši výrobu zlevnit. Z hlediska paliva, které je v hutích velkou položkou, půjdeme dále cestou vstřikování oleje a snad i jiných paliv do vysokých pecí namísto používání metalurgického koksu a při výrobě ocelí cestou zvyšování podílu bezpalivové výroby ocelí na kyslíkových konvertorech. S touto cestou se začalo ve Východoslovenských železárnách a o jejím zavedení uvažují další závody. Není ekonomičtějšího způsobu výroby ocelí, než je výroba v kyslíkových konvertorech. K tomuto názoru přišli i oceláři, kteří již několik let pracují s tandemovými pecemi, jako např. oceláři závodu Hilton v Kanadě společnosti Steel Company of Canada.

Za třetí bych chtěl něco poznamenat k přezaměstnanosti hutí. Ekonomická pobídka nové soustavy vytváří tlak na snižování počtu pracovníků. Proto já sám se domnívám, že jakkoli stabilizační odvod v současné době je nutný a potřebný, je to podle mého názoru opatření provizorní, které se s realizací nové soustavy přežije. Závody pochopí - ony totiž budou nuceny pochopit -, že pracovat produktivně znamená pracovat moderní technologií, moderním zařízením, s moderní organizací práce, a to všechno znamená snižování osazenstva. To je, soudruzi, zákon života, že čím je více lidí, kteří se dělí o bochník chleba, tím menší krajíc každý může dostat. Ekonomická pobídka je a bude nutně stimulovat technický rozvoj, aktivitu a podnikavost. Závody brzy přijdou na to, že nejdůležitějším technickým rozvojem v naších podmínkách je likvidace starých agregátů, intenzifikace výkonných a obnova starých zařízení moderními. To povede i k lepšímu využití základních fondů, a to nejen u hutníků, ale i strojařů. My, soudruzi, se velmi často s problémem využití základních fondů setkáváme ve strojírenství. Já jsem četl v jednom materiálu, že se dosud nepodařilo najít reálné možnosti, jak zvýšit využití základních fondů ve strojírenství, že neřešitelnou se zdá problematika pracovních sil, zajištění surovinami, odbyt pro výrobky a podobné problémy.

Ano, jistě by bylo možno zvýšit časové využití jakéhokoliv strojního parku, ať již je z doby Marie Terezie nebo z nejnovějších časů tím, že by byl zvýšen počet pracovníků nad stávající stav, že by byly obstarány další suroviny a zajištěny další trhy. Avšak, soudruzi, za jakékoli situace je možno likvidovat staré stroje, přemístit z nich pracovníky na nové a výkonnější, tím zvýšit produktivitu, a nemám-li pak možnost dostat další suroviny či zajistit si odbyt, mohu například úspory použít na zkrácení pracovní doby, vytvořím si více zdrojů, protože nebudu platit ze starých strojů odpisy, lidé mohou přejít do nových výrob a služeb. Jsem přesvědčen, že této věci nutně, nutně přijdou na chuť všechny závody, až začnou platit odpisy ze základních fondů. A že v úspoře surovin jsou rovněž možnosti, to je rovněž obecně známo.

Vedle likvidace starých agregátů a zařízení a jejich obměny moderními nebo intenzifikací nových jde však ještě o mnohé další záležitosti v technickém rozvoji. Konkrétně v hutích jde například o zvyšování kapacit. Jak jsem řekl, my budeme bourat 3 vysoké pece, což bude umožněno tím, že u moderních pecí zvýšíme jejich užitečný objem. Nebo například uplatnění sovětských zkušeností používáním odlehčených ocelářských pánví nám umožnilo zvýšit váhu taveb z 185 tun na dnešní průměr 230 tun.

Dále jde o takové problémy technického rozvoje, jako je např. automatizace. Ve světě dnes už běží 10 vratných tratí, které jsou řízeny počítači. Společnost Granite City Steel má širokopásovku, kde 16 pracovních válců je vyměňováno automatikou za 5 minut. V jednom závodě v Anglii je zapotřebí pouze jednoho muže při válcování těžkých profilů do váhy 6 tun. U japonské firmy Fuji Hon Je Steel Comp. elektronkový počítač řídí výrobu tlustých plechů. Myslím, že v oblasti automatiky je v naší metalurgii pole nezorané.

Dále jde o zavedení nových technologií. Takovou jsou bezesporu kyslíkové konvertory. Loňského roku bylo ve světě vyrobeno celkem asi 450 mil. tun oceli, z čehož 99 miliónů bylo již vyrobeno na kyslíkových konvertorech a kapacita o 49,5 miliónů tun oceli byla rozestavěna rovněž na kyslíkových konvertorech. A to už nejsou malé podíly z celkové výroby oceli.

Jde o takovou technologii, jako je např. plynulé odlévání oceli. Jen např. v Sovětském svazu již loni bylo 15 strojů na nepřetržité odlévání v provozu a 10 se jich stavělo.

Blíží se tedy náš hutnický sen, abychom vyráběli hotové výrobky přímo ze stroje pro nepřetržité lití.

Nebo tenké plechy. Ve světě dnes začali vyrábět tenkou ocelovou fólii o tloušťce 4 setin milimetru. Naše stavebníky může zajímat novinka, že se na ocelové pásy srážejí hliníkové páry, čímž vznikají velmi, velmi zajímavé materiály pro stavebnictví. Otevírají se tedy další široké perspektivy technického rozvoje, a to je ve svých důsledcích zase produktivita, zase ekonomika, technická úroveň a schopnost konkurovat.

Tím chci říci, že je co řešit, že jsou schůdné cesty a dokonce některé cesty už i značně vyšlapané. Dovedli jsme hodně vysoko výrobu oceli na jednoho obyvatele. A není důvodu, abychom tam nedovedli i produktivitu, technickou úroveň a naši ekonomiku.

A nyní bych promluvil ještě ke dvěma velmi ožehavým problémům naší současnosti. Domnívám se, že bychom se měli velmi a velmi zamýšlet v současné době nad intenzifikací našich hotovních válcovacích tratí, a to ve svém vlastním zájmu. Jestliže naše republika např. vyveze jednu tunu ocelového polotovaru, pak podle Metal Bulletinu za tuto tunu dostaneme celkem 64 dolarů. Ale vyvezeme-li např. drát, obdržíme za něj 100 dolarů. A zpracování 1 tuny sochoru na drát nás stojí zhruba asi 6 dolarů. To znamená, že každá tuna drátu navíc, kterou můžeme získat intenzifikací hotovních válcovacích tratí, nám přinese do kapsy 30 dolarů. To stojí v současné době za to.

Vyžaduje to však urychlené dořešení sepětí zahraničního obchodu s výrobou a dále, aby naši nejzkušenější valcíři, kalibráři, elektrikáři, automatizátoři "sedli si" na jednotlivé hotovní tratě v naší československé metalurgii a poradili se, jak je intenzifikovat.

Problém finální výroby je však i perspektivně velmi závažný. Zkušený sovětský ekonom dr. Zusman říká, že podíl investic do válcoven v Sovětském svazu v letech 1959 - 1962 činil 45% a v EHS v letech 1960 - 1962 dokonce 58%. V USA hodnota základních fondů válcoven z celkové hodnoty základních fondů metalurgie činil v r. 1955 dokonce 55%.

My jsme na tom v ČSSR podstatně hůře. Např. u nás v Třinci činí hodnota základních fondů válcoven z celkových základních fondů pouze 17%. Investovali jsme do železa, do oceli, ale relativně málo do válcovaného materiálu. Nyní se nám těžko ruší staré tratě, jelikož jsme málo investovali do nových. Staré tratě nám nezaručí konkurenční schopnost našeho válcovaného materiálu, vycházejí z nich široké tolerance, nízká kvalita výrobků. Odmítáme požadavky zákazníků na nové normy, které se srovnávají se světovými, protože je nemůžeme dodržet. Nutíme brát zákazníky tlustší rozměry, které se ve strojírenství přirozeně objeví ve zvýšeném objemu třísek.

Jsme tedy toho názoru, že investice do válcovacích tratí musí být v centru pozornosti naši investiční politiky v hutích a že závody by měly být velmi podporovány v tom, chtějí-li ze svých vlastních zdrojů postavit si hotovní tratě pro sortiment žádaný trhem. Jinak budeme i nadále nuceni realizovat i velmi neefektivní vývoz surového železa a ocelových polotovarů.

Druhým takovým ožehavým problémem dneška je sepětí výroby se zahraničním obchodem. V průmyslovém výboru jsme konstatovali, že je to nejméně dopracovaná oblast nové soustavy. Přišli jsme k názoru, že by bylo možno získat v této oblasti zkušenosti experimentováním různých forem, tak, jak se tyto zkušenosti získávaly v jiných oblastech, které nyní už legalizuje naše nová soustava. Myslím, že v této oblasti nejde a nemůže jít o ohrožování monopolu zahraničního obchodu. Ten přece je a bude v tom, že stát bude regulovat směry exportu a určovat druhy zboží, které se mohou anebo nemohou vyvážet, určí kvóty zboží, bude mít finanční kontrolu a mnoho dalších nástrojů monopolu ve svých rukou.

Myslím, že monopol by se neměl chápat tak, jako by jen někteří lidé měli právo prodávat a kupovat. Myslím, že jsme si monopol zahraničního obchodu zploštili pouze na jeho organizační formu.

Rychlé dořešení problematiky sepětí zahraničního obchodu s výrobou je myslím v současné situaci velmi nutné a prospělo by k řešení problematiky našeho zahraničního obchodu.

V našich výsadkách zahraničního obchodu je řada velmi schopných soudruhů. Takovými jsou např. ředitel XIII. skupiny Ferrometu s. Veverka, s. Calta a další. Tito soudruzi mohou sami potvrdit, že právě těsným spojením této skupiny s výrobou byly realizovány dobré obchody s hutním materiálem v oblastech, které ještě donedávna byly pro Československo, abych tak řekl "komerční terra incognita".

Tyto dvě věci, to je nutnost všestranné podpory výstavbě hotovních válcovacích tratí a nutnost rychlého propracování problematiky sepětí zahraničního obchodu s výrobou, vidíme velmi naléhavě a již nyní na pořadu dne.

Soudružky a soudruzi poslanci! Dnes nejen v naší metalurgii, ale v celém průmyslu stojíme z hlediska potřeb naší společnosti, z hlediska nutnosti kvalitativních změn na startovací čáře. Naše národní hospodářství má však dostatek fyzických i morálních sil, abychom doběhli do cíle podle programu, který je vytyčen v zákonu o čtvrtém pětiletém plánu. (Potlesk.)

Podpredseda NZ s. Chudík: Ďakujem, prehovorí s. Pavol Rapoš.

Posl. Rapoš: Súdružky a súdruhovia poslanci, chcel by som na dnešnej plenárnej schôdzke, keď prejednávame návrh štvrtej päťročnice, hovoriť iba o jednom probléme, a to o svetovom obilnom probléme, jeho predpokladanom vývoji v jeho blízkej budúcnosti a prirodzene i jeho dopade na našu ekonomiku, resp. o nutných záveroch, ktoré si podľa môjho názoru z tohto musíme vyvodiť.

Hovoril som už o tejto otázke na schôdzke výboru pre plán a rozpočet, no napriek tomu dve okolnosti ma viedli k tomu, aby som opäť vystúpil aj v diskusii na dnešnom pléne. Je to jednak tá okolnosť, že tento problém sám o sebe je veľmi naliehavý a dôležitý, to za prvé. Za druhé je to tá okolnosť, že som nad týmto problémom ďalej v určitej miere pracoval a preto by som chcel uviesť niektoré nové aspekty spojené s uvedenou problematikou. V čom teda, v krátkosti povedané, spočíva obilný problém svetový a aké závery treba z neho vyvodiť. Východiskom mojich úvah sú dva dôležité údaje medzinárodných orgánov.

1. Podľa uverejnených údajov OSN obyvateľstvo sveta v priebehu budúcich asi štyridsať rokov, t. j. zhruba do konca tohto storočia, resp. tisícročia, vzrastie približne na dvojnásobok, t. j. z dnešných vyše troch miliárd na vyše šesť miliárd. Ak základný predpoklad, z ktorého OSN pri týchto prepočtoch vychádza, t. j. zachovanie a udržanie svetového mieru a znemožnenie termonukleárnej vojny, ak tento predpoklad bude splnený, je možno bez väčších výhrad údajov OSN o budúcom raste obyvateľstva uveriť, pretože doterajší trend vývoja obyvateľstva tomu plne nasvedčuje.

2. Podľa záverov svetovej demokratickej konferencie, ktorá sa ne. dávno konala pod záštitou OSN v Belehrade, v najbližších desiatich rokoch nastane vážny problém vo výžive obyvateľstva sveta, čo sa prejaví predovšetkým v tom, že vznikne vážny svetový obilný problém. Je pochopiteľné, že okolo tejto otázky, t. j. okolo problému tzv. explózie populácie, ako i okolo otázky budúcej výživy obyvateľstva, sa vedú rôzne úvahy a návrhy, mnohé z nich sú pre nás neprijateľné. Nakoniec delegácia nášho Národného zhromaždenia na Medziparlamentnej konferencii v Ottawe vyjadrila naše jasné stanovisko k problému; že sa dívame totiž na ľudí nielen ako na spotrebiteľov, ale aj ako na výrobcov, že teda hlavná cesta riešenia je vytvoriť pre ľudí menovite v rozvojových krajinách spoločensko-ekonomické podmienky, za ktorých by sa mohli zapojiť do výrobného procesu na vyššej úrovni produktivity práce. Inými slovami: hlavnú cestu riešenia problému vidíme v ekonomickom rozvoji rozvojových krajín.

Nechcem tu teraz sledovať logiku nadhodeného problému týmto smerom. Pre nás je tu dôležitý iný aspekt svetového obilného problému, a to aspekt náš, vnútorný. Aké závery a opatrenia my musíme uskutočniť, ako sa máme my pripraviť, aby sme v priebehu budúcich desiatich i ďalších rokoch obstáli tvárou v tvár vážnemu problému zabezpečenia dostatku obilia pre naše potreby.

Domnievam sa, že prvým a najdôležitejším sprievodným znakom svetového obilného problému bude rast cien obilia, najmä rast pšenice na svetových trhoch. Je neobyčajne obťažné, ba priamo nemožné odhadnúť kvantitatívnu stránku tohto rastu, no myslím, že za uvedených predpokladov tento rast cien bude značný, možno niekoľkonásobný, vychádzajúc z dnešnej danej úrovne. Je možné, že tento rast cien bude v celkom inej proporcii. Pritom krajiny, ktoré budú mať zásoby obilia, nielen že zarobia na tom, ale nesporne to bude spojené aj s politickými cieľmi, a pokiaľ sa týka niektorých západných krajín s prebytkami pšenice, domnievam sa, že aj s politickým vydieraním.

Naša situácia s krytím vlastných potrieb u pšenice je taká, že v posledných rokoch potrebujeme 2,5 - 3 mil. ton pšenice ročne. Asi 60 % z tohto objemu kryjeme vlastnými zdrojmi, každoročnou úrodou pšenice na našich poliach, a asi 40% z týchto potrieb dovážame. Výška tohto dovozu sa v posledných rokoch pohybuje stále na úrovni okolo 1 mil. ton ročne. Kým predtým náš tradičný obchodný partner v dovozu pšenice bol Sovietsky zväz, od roku 1963 dovážame obilie vo väčšom množstve i z Kanady, pričom v rokoch 1964 - 1965 vyše 40% celkového dovozu, t. j. spolu za dva roky niečo menej ako 1 mil. 200 tis. ton pšenice sme nakúpili v Kanade. (Všetky tieto údaje sú vypočítané na základe Štatistickej ročenky ČSSR z r. 1966.)

Z hľadiska našich úvah je dôležité si uvedomiť, že z dvoch pätín, t. j. 40 % našich potrieb v pšenici sme odkázaní na dovoz a že v tejto miere, ak teda pomer medzi vlastným krytím a dovozom bude zachovaný aj v budúcich rokoch, budeme priamo dotknutí rastom cien pšenice na svetových trhoch. Je pravda, že asi polovičku dovozu pšenice sme v posledných rokoch realizovali zo Sovietskeho zväzu, kde tento problém stojí ináč, kde spolupráca so Sovietskym zväzom nepodlieha konjunkturálnym výkyvom. No v tej či onej miere to bude platiť i vo vzťahu k pšenici dovážanej zo Sovietskeho zväzu, avšak z iného, medzinárodne politického hľadiska.

Myslím, že je prirodzenou snahou každého štátu, ktorý má pre to vhodné podmienky, aby si kryl potrebu výživy obyvateľstva z vlastných zdrojov. Avšak k tomu pristúpi tá okolnosť, že sa zákonite očakáva prudký rast cien obilia vo svete, stáva sa táto snaha priam nutnosťou. Pričom snaha maximálne využívať vlastné možnosti pre riešenie výživy obyvateľstva nemožno charakterizovať ako snahu po nejakej autarkii. Podpredseda vlády súdruh Černík uviedol, že rastie počet krajín, ktoré prestávajú byť sebestačné vo výžive obyvateľstva a že medzi nimi, na vlastnú škodu, patrí aj Československá socialistická republika.

Ak teda nechceme, aby sme museli platiť za 10 rokov niekoľkonásobné ceny pšenice výrobkami nášho strojárenského a metalurgického priemyslu, ktorých svetové ceny (výrobkov) sotva do tej doby porastú významnejšie, ak nepôjdu naopak dolu, ako sa to dá očakávať u cien áut. Potom nám skutočne zostáva jediná cesta, a to hľadať vlastné domáce možnosti.

Skúsme preto zamyslieť sa nad možnosťou riešiť potrebu jedného milióna ton pšenice a nadhodiť niektoré aspekty tohto problému lepším využitím domácich zdrojov. Nie som odborník v oblasti ekonomiky poľnohospodárstva a nemôžem zachádzať do dielčích aspektov, no blízke sú mi celkové národohospodárske úvahy, a preto aj ja by som sa chcel pohybovať na tejto rovine.