Ďalší zdroj rezerv na východnom Slovensku, najmä v okrese Prešov, je zvýšenie poľnohospodárskej produkcie. Pokiaľ v 4. päťročnom pláne na Slovensku sa má zvýšiť tržná poľnohospodárska produkcia o 28%, na východnom Slovensku, a najmä v okrese Prešov, musí rásť ďaleko rýchlejšie. Toto rýchlejšie narastanie poľnohospodárskej produkcie je úplne v súlade s potrebou okresu Prešov, ale i v súlade s potrebou spoločnosti.

Využitie týchto rezerv v poľnohospodárskej produkcii je však možné len za účinnej pomoci Ministerstva poľnohospodárstva.

V čom spočíva problém? Ide o JRD, ktoré vznikli po roku 1959 a ktoré majú veľmi nízke vybavenie základnými prostriedkami na 1 ha poľnohospodárskej pôdy. Tak napr. celoštátny priemer zaťaženia na 1 ha poľnohospodárskej pôdy základnými prostriedkami je 10 794 Kčs, ale v okrese Prešov je iba 5861 Kčs. Táto situácia sa však prejavuje ešte výraznejšie, ak porovnávame okres Prešov s okresmi, ktoré sú nad celoštátnym priemerom. Na základe týchto porovnaní vyplýva záver, že ak chceme rýchlejšie napredovať s poľnohospodárskou výrobou a vyrovnať výrobu aspoň s priemernými poľnohospodárskymi okresmi, je potrebné zabezpečovať materiálnu základňu aj cestou investičnej politiky.

Vážené súdružky a súdruhovia!

Svojim diskusným príspevkom som chcel upriamiť pozornosť na rýchlejšie uplatňovanie nových zásad v zahraničnom obchode a ďalej som chcel upriamiť pozornosť Štátnej plánovacej komisie na využitie pracovných síl v okrese Prešov a upriamiť pozornosť Ministerstva poľnohospodárstva na využitie zvýšenia poľnohospodárskej výroby v okrese Prešov.

Za predložený návrh zákona o štvrtom päťročnom pláne budem hlasovať. Ďakujem za pozornosť. (Potlesk.)

Podpredseda NZ Chudík: Ďakujem. Dávam slovo poslancovi Miroslavovi Růžičkovi.

Posl. Růžička: Vážené Národní shromáždění, soudruzi poslanci! Dovolte mi, abych připojil některé připomínky k dnes projednávanému návrhu zákona o 4. pětiletce, zejména z úseku energetiky.

Soudruh místopředseda vlády inž. Černík ve své zprávě podrobně a správně zhodnotil situaci v naší energetice, její úspěchy v minulosti i problémy dalšího rozvoje. Nebudu proto hovořit o významu energetiky pro naše hospodářství. To nám přibližuje i Sborník čs. energetiky 1945 - 1965, který všem poslancům věnovala Ústřední správa energetiky k dnešnímu zasedání.

V průmyslovém výboru pro hlavní odvětví a dopravu jsme po podrobném projednání návrhu 4. pětiletky - úseku energetiky mohli konstatovat, že je v zásadě v souladu se směrnicemi XIII. sjezdu KSČ a zajišťuje úkoly stanovené do r. 1970. Proto mohu doporučit jeho schválení dnešním zasedáním Národního shromáždění.

Přesto, soudružky a soudruzi, pokládám za potřebné zabývat se podrobněji některými souvislostmi, zvláště v návaznosti na další období po r. 1970, a nemenší význam má i úvaha, jaký vliv na energetiku bude mít zavádění nové soustavy řízení národního hospodářství.

Pro energetiku, pro její perspektivu, je období jedné pětiletky příliš krátké. Uvědomíme si to nejlépe na té skutečnosti, že výstavba jedné elektrárny - od projektu po uvedení do plného provozu - trvá podle dosavadních zkušeností nejméně 7 let. A proto již dnes je třeba připravovat, a to nejen v úvahách a ve studiích, ale dokonce i v projektech, výstavbu nových elektráren nejen pro 5. pětiletku, ale měli bychom již dnes zpracovávat koncepce do r. 1980. Dosavadní úvahy ukazují, že období kolem roku 1980 bude pro energetiku určitým významným předělem. V té době totiž již nebudeme schopni krýt přírůstky spotřeby elektřiny výstavbou elektrárenských kapacit na klasická paliva, na uhlí. Zásoby severočeského energetického uhlí, které dnes činí hlavní a zatím nejvhodnější palivovou základnu pro elektrárny, již nebudou krýt růst spotřeby. Proto je bezodkladně třeba hledat nové primární zdroje energie. Prvé kroky byly učiněny. Vedle dovozu ropy a plynu, kteréžto zdroje nemohou být u nás rozhodující jako základní palivo pro elektrárny, největší naděje skýtá využití jaderné energie.

V současné době je ve výstavbě první jaderná elektrárna a začala se už příprava na výstavbu druhé atomové elektrárny. Pro uplatnění atomových elektráren mluví také jiné důvody. Jde o čistotu ovzduší, o snížení škodlivého vlivu průmyslových exhalací na přírodu tam, kde je soustřeďován průmysl.

Problém vlivu exhalací je natolik vážný, že se stal politickým problémem, a nutí centrální orgány k nové variantě výstavby elektráren v severních Čechách. Přitom je dobře si uvědomit, že elektrárny nejsou jediným a největším zdrojem znečišťování ovzduší. V Severočeském revíru dosud bylo jen málo elektráren - Ervěnice, Komořany, Trmice, a přitom vidíme, že lesní porosty již dnes jsou těžce narušeny. Je to dílo desetiletí v minulosti - působení chemických závodů, hutí, železnice, hořících uhelných lomů a dalších vlivů. A dnes je ostří kritiky veřejnosti zaměřeno jenom na energetiku a ostatní škůdci jsou schováni.

V boji za ozdravění ovzduší se musí jít na plné frontě - všechny zdroje znečišťování v kraji se musí snažit omezit na minimum nepříznivé působení na ovzduší. Jsem přesvědčen, že by bylo únosné postavit u severočeských dolů i část druhé etapy elektráren, kdyby se nalezlo pochopení i dalších partnerů, ať již chemie, hutí, skláren či dolů i železniční dopravy. Umístění parní elektrárny na bázi uhlí nelze volit libovolně. Ekonomické důvody vedou k tomu, aby staveniště bylo co nejblíže uhelnému revíru a nejlépe přímo u dolu, také v blízkosti vodního zdroje. Naše zásoby energetického uhlí jsou soustředěny v Severočeském revíru, a proto i tam se koncentruje výstavba energetických děl.

Do blízkosti uhelných zásob byly již dříve soustředěny velké průmyslové závody, ať již chemické, hutní nebo strojírenské, které spalují hnědé uhlí, a tím působí nepříznivě exhalacemi tuhými i plynnými na okolí.

Dnešní stav přírody v severních Čechách je přímo havarijní, o čemž se přesvědčili přední vládní činitelé v čele se soudruhem Lenártem. Rovněž poslanci - členové společné komise našeho a zdravotního výboru došli po prověrce stavu ovzduší v severních Čechách k závěru, že je nutno učinit vše pro vylepšení životního prostředí a nepřipustit další zhoršování.

Výstavba elektráren v minulosti rovněž svým dílem přispěla ke zhoršování životního prostředí, ovlivnila negativně čistotu okolí, ovzduší a má vliv na životní prostředí vůbec.

Důsledkem toho je dnešní odmítavý postoj národních výborů k požadavkům energetiky na výstavbu dalších elektráren v Severočeské uhelné pánvi. Kritika veřejnosti v této oblasti je zaměřena nejen proti průmyslovým organizacím, které způsobily nedozírné škody, ale i proti energetice, která se tu má v budoucnosti ještě rozvíjet. Hříchy minulosti způsobily značnou nedůvěru i k upřímně míněným příslibům energetiky, že moderně vybavené elektrárny nebudou mít takový nepříznivý dopad na životní prostředí, že budou vybaveny účinnými odlučovači popílku a později též plynných exhalací.

Skupina poslanců našeho výboru se přesvědčila počátkem tohoto měsíce o stanovisku funkcionářů národních výborů v Chomutově k možnostem výstavby dalších elektráren v této oblasti. Soudruzi nám předložili řadu dokladů o vlivu exhalací na ovzduší. Viděli jsme lesní porosty, které odumírají působením exhalací v minulosti. Chemické závody v Záluží, hořící lomy, elektrárny Ervěnice i Komořany, hutní a strojírenské závody Chomutovska stejně jako parní trakce ČSD zde zanechaly drastické stopy. Zpráva hygienika o vlivu exhalací na zdraví lidí je varovná. Přitom vládní usnesení č. 524 není důsledně plněno a tato skutečnost je brzdou pro získání důvěry k resortům ze strany orgánů lidosprávy. Výsledkem je naprostá nechuť národních výborů v Severočeském kraji souhlasit s další výstavbou elektráren v této oblasti. Energetika se tak dostává do vážných obtíží, jak zabezpečit dodávky elektřiny v páté pětiletce.

Chci poukázat ještě na jednu skutečnost, a to na působení nové soustavy řízení v energetice.

Poslední dva roky ukazují, že se tempo spotřeby elektrické energie zpomalilo. Stálo by za to provést rozbor příčin tohoto stavu. Závěry by ukázaly, zda je to projev nové soustavy, nebo jen nahromaděných pozitivních činitelů, jako je příznivé počasí, dostatek vody apod. V každém případě pomůže taková analýza k dalším pracím na perspektivě.

Vysoký důraz kladu na perspektivu. Myslím, že v energetice je nutná znalost vývoje odvětví nejméně patnáct let dopředu. Jednak proto, aby byla schopna pohotově dodávat odběratelům elektrickou energii - a víme, jaké škody v minulosti, kdy tomu tak nebylo, byly způsobeny národnímu hospodářství - a také v zájmu zvýšení efektivnosti tohoto odvětví. Staré neekonomické elektrárny je nejvyšší čas odstavovat, neboť právě ty jsou největším zdrojem prašnosti, protože nebyly vybaveny odlučovacím zařízením.

V perspektivním plánu je třeba jasně určit, jakou cestou půjdeme při využívání primárních zdrojů. Energetika, ale i odborné orgány vlády musí rozhodnout s definitivní platností o dlouhodobé koncepci rozvoje energetiky u nás. Do jaké míry budeme stavět ještě elektrárny na hnědé uhlí, ale také, jak budeme využívat ostravského černého uhlí, či kalů pro elektrárny a teplárny? Ostravští soudruzi poslanci již nejednou nás v průmyslovém výboru upozorňovali na skutečnost, že kaly z černého uhlí leží nevyužity a přitom je jejich kalorický obsah bohatší, než mnohé energetické uhlí ze severních Čech.

Dále, jaké máme záměry s využíváním tekutých a plynných paliv v energetice? A nakonec, jaký bude postup při budování jaderných elektráren?

Jsou nám sice známy některé alternativy perspektivního výhledu, ale ty se často mění, a tak je nelze pokládat za pevné. Je třeba si též uvědomit, že náš těžký průmysl, hlavně strojírenství, musí již dnes znát, jaké bude mít energetika konkrétní požadavky na dodávky technologického zařízení, zvláště pro výstavbu jaderných elektráren v letech 1975 - 1980. Výroba těchto zařízení potřebuje dlouholetý a pracný výzkum a přípravu.

Upřesněné a pevně stanovené perspektivy zabrání dosavadnímu stavu při výstavbě elektráren, stejně tak i tepláren, jakož i jiných staveb. Nevyjasněnost, časté měnění koncepce vede nutně ke zdražování výstavby. Dodavatelé investic, ať stavebních či technologických, možno říci někdy i zneužívají nedostatků na straně investora. Dosud platné vyhlášky o investiční výstavbě jednoznačně určovaly lhůty pro předkládání technické dokumentace a dalších povinností investora vůči dodavateli. Tyto vyhlášky byly do určité míry nutné pro ujasnění odběratelsko-dodavatelských vztahů. Protože však vládl a dosud vládne trh dodavatele, je nucen odběratel často přistupovat i na nespravedlivé požadavky dodavatele, chce-li vůbec stavět. Dodavateli to někdy - snad lze říci, že i často - umožňuje získávat snadno neoprávněný zisk nebo při nejmenším ho to nenutí k efektivnosti při výstavbě. Důsledkem je růst rozpočtových nákladů a odčerpávání prostředků z národního důchodu, kterých by bylo možno využít na vylepšení životní úrovně lidí.

Usnesení vlády č. 267 z letošního roku o hmotné zainteresovanosti, jistě dobře míněné, vede dodavatele investiční výstavby ke snaze získávat někdy nezasloužené prostředky. Uvedu příklad z poslední doby.

Dodavatel odmítá podepsat hospodářskou smlouvu s termínem dokončení akce podle státního plánu a požaduje prodloužení o 4 měsíce. Potom by nabídl zkrácení lhůty dokončení o 3 měsíce za podmínky, že obdrží za to zvláštní příplatek jdoucí do miliónů korun. Ve skutečnosti by stavěl o 1 měsíc déle, než byla původní skutečnost na obdobné stavbě, ale získal by značné prostředky navíc a neoprávněně.

S takovým postupem nemůžeme z hlediska společnosti souhlasit a jistě jej nelze pokládat za seriózní. Proto bude správné posoudit i právní normy, zda v tomto případě chrání socialistického odběratele, samozřejmě za předpokladů optimálních podmínek připravenosti investičního díla.

Jiná vyhláška dává možnost dodavateli zvýšit ceny výrobku o 15 či 30%, když objednávka nebyla předložena ve stanovené objednací lhůtě. Značná část výrobců této možnosti využívá bez ohledu na to, zda jim vznikly skutečné vyšší náklady na výrobu. Nepokládám to za správné a doporučuji, aby tato vyhláška byla opravena v tom smyslu, že dodavatel má právo zvýšit cenu o skutečné zvýšené náklady, které mu vznikly a které může prokázat, maximálně do výše stanovené přirážky, tj. o 15 - 30%.

Smyslem nové soustavy řízení národního hospodářství není přece umožňovat nezasloužené výdělky organizaci ani z toho vzniklé zdražování výrobků. Cílem našeho snažení je přece zabezpečování růstu životní úrovně našeho lidu, a toho rozhodně nedosáhneme zvyšováním cen. Svou pozornost ve všech odvětvích národního hospodářství musíme soustředit na jinou stránku ve výrobě, na snižování nákladů na výrobu, na zvyšování produktivity práce, a tím i na rentabilitu socialistického podnikání. To nám umožní, soudružky a soudruzi, zabezpečit vyšší životní úroveň, to nám pomůže dostat se na úroveň vyspělých států ve všech oblastech rozvoje techniky a ekonomiky národního hospodářství. (Potlesk.)

Místopředseda NS s. Chudík: Ďalej prehovorí posl. Soňa Pennigerová.

Posl. dr. Pennigerová: Soudružky a soudruzi, v souvislosti s projednáváním 4. pětiletého plánu chtěla bych jen stručně hovořit o některých problémech, které nemalou měrou ovlivňují současnou úroveň a rozvoj zdravotnictví. Při všech srovnáních socialistické a kapitalistické společnosti oprávněně poukazujeme na veliké úspěchy, kterých jsme dosáhli ve zdravotnictví. Právě organizace, rozsah, kvalita a bezplatnost zdravotnické péče je jedním z příznačných specifických rysů socialistické společnosti. To je zakotveno i v nedávno přijatém zákonu o zdravotnictví. Konkrétní výsledky jsou vám všeobecně známy. Je to pokles kojenecké úmrtnosti, likvidace nebo podstatné omezení mnoha chorob, péče o matku a dítě, výstavba jeslí a mnoho dalších. Jsou všeobecně známy a nepovažuji zde za nutné o nich hovořit.

Ale chtěla bych říci, že vedle nesporných kladů nemůžeme zavírat oči před nedostatky v kvalitě, ale i v dostupnosti zdravotnické péče. Před několika lety byly tyto nedostatky i předmětem kritiky ÚV naší strany. Místo soustavné snahy o jejich odstranění staly se však v nedávném období impulsem k diskusím, které často nevycházely z dosti seriózních pozic, zprávy o nich byly publikovány i v našem tisku a do určité míry dezorientovaly veřejné mínění. V podstatě směřovaly k základním principům socialistického zdravotnictví. Tyto tendence se projevily ve snaze uvádět v pochybnost vhodnost obvodového systému i v tendencích obnovovat soukromé ordinace.

V časově stejném období, i když z jiných stran, se začaly objevovat názory, že zdravotnictví má na sebe také vydělat. Což není největší přínos pro společnost v reprodukci pracovní síly a ve zdravém rozvoji národa? Vulgárně se v diskusi začaly aplikovat zbožně peněžní vztahy ze sféry výroby do sektoru zdravotnictví a pod rouškou experimentu byly snahy o jejich uplatnění v praxi. Chtěla bych zde ale varovat před podobnými experimenty nejen ve zdravotnictví, protože když nevycházejí z hlubokého poznání objektivní skutečnosti, mohou přinést více škod než užitku. Příkladem jsou korunové příplatky za recepty, které v konečném efektu znamenaly ztrátu několika desítek miliónů korun ve zvýšených nákladech na léky, protože pacienti požadovali od lékařů pro jeden recept více léků než jeden. Zdravotní výbor, kterému byly tyto návrhy předloženy, jednomyslně zdůraznil přednost obvodového systému, v jehož rámci je možno i nadále zlepšovat organizaci a úroveň zdravotnictví.

Zdravotní výbor odmítl i pokus o částečné řešení situace soukromou praxí jako ústupek od socialistických principů zdravotnictví a zdůraznil, že ani svobodná volba lékaře neřeší nedostatky zdravotnické péče. Je ovšem třeba respektovat kritiky z řad našich pracujících, které mířily na kvalitu, organizaci a dostupnost zdravotnické péče a hledat způsoby, jak současný stav zlepšit.

I když vím, že není příjemné o tom mluvit, je skutečností, jak to konstatoval zdravotní výbor NS, že mezi přední příčiny kritizovaných nedostatků patří problém pracovních sil. Ve zdravotnictví mnoho nepomůže organizace práce, to není pásová výroba, ale vysoce specializované služby humánního zařízení, kde nelze nahradit lidskou práci s výjimkou některých činností, jako je například mechanizace úklidových prací, některé laboratorní práce apod.

Považuji proto za svou povinnost reagovat zde na slova s. Černíka, který včera na příkladu zdravotnictví dokumentoval saturaci společenské spotřeby a dokonce poukázal na dostatečné personální vybavení zdravotnictví. Situace je ale trochu složitější. Problematika kvality a rozvoje zdravotnictví, to není jen početní růst lékařů. Důležitější je početní stav středně zdravotního personálu. Prosím, abyste tomu věnovali pozornost. Dnes je trvale nepokryto 23% středně zdravotního personálu (tedy sester), nemluvě o nižším zdravotním personálu, kde chybí asi 40% pracovníků.

Musím také vyzvednout i některé vysoce specializované služby, jako je např. umělá ledvina, umělé srdce, resustituce aj., které znamenají záchranu lidí. Na to potřebujeme specializované pracovníky a podle plánu práce vycházejí na každý ústav národního zdraví v pětiletce dva pracovníci. Podle mého názoru je tato situace málo známá a málo doceňována.

Někdy se šetří za každou cenu, ať to stojí co stojí. Je také málo známo, že se již delší dobu při nedostatku pracovníků situace řeší tím způsobem, že se oddělení zavře. A jsou to zařízení často nákladná, vysoce specializovaná a jejích uzavření oddálí uzdravení desítek lidí. Mnoho lékařů ještě pracuje v různých organizačně administrativních funkcích. Velmi mnoho času stráví lékaři třeba psaním na stroji, protože tam není jiný pracovník.

Samotné porovnání počtu lékařů s počty v západních státech bez bližšího výkladu zkresluje skutečný stav, protože pojem lékaře je v zahraničních statistikách různý. Není tam např. stomatolog (zubní lékař). Ale nelze srovnávat především proto, že jde o rozdílnou kvalitu zdravotnictví v kapitalistických státech a u nás.

U nás je všeobecná, bezplatná zdravotní péče s dosahem na celé území republiky s rozsáhlou prevencí, kdežto v kapitalistických státech je značný podíl zdravotnictví poskytován za úplatu. Myslím, že správnější pohled na perspektivní růst lékařů nám dávají informace ze Sovětského svazu, kde struktura zdravotnictví je nám nepoměrně bližší. Tam uvažují podle směrnic XIII. sjezdu o tom, dosáhnout v roce 1970 relace jednoho lékaře na 350 obyvatel proti našim 400. A přitom již v roce 1960 bylo dosaženo v některých svazových republikách ještě příznivějších ukazatelů, např. v Gruzinské SSR počtu 310, v Lotyšské SSR 390, aniž se projevil nadbytek lékařů.

Celou problematiku však necharakterizuje jen početní poměr lékařů a obyvatel. Důležitým ukazatelem, který dokumentuje úroveň péče, je např. relace počtu pracovníků na 100 nemocničních lůžek. Ve Švýcarsku je 82 pracovníků na 100 lůžek, v Americe v roce 1958 jich bylo 111, zatímco u nás jen 54. To pochopitelně nepřidá na kvalitě a nedá se v zásadě zlepšit vyšší intenzitou práce nebo lepší organizací, i když naši lidé jsou velmi obětaví a dokáží mnoho.

Hovořím o problematice pracovních sil jednak proto, že z hlediska perspektivního vývoje dalších let bude jejich potřeba ještě naléhavější, jednak proto, že objektivně musíme rozšiřovat účinnost a tím i kvalitu léčebné péče, a také proto, že se nám zvyšuje průměrný věk a musíme počítat i s větším výskytem nemocnosti obyvatelstva. Léčit je třeba i penzisty a staré lidi, protože mají na to po celoživotní práci nárok.

Chtěla bych hovořit ještě o jednom problému, který je velmi ožehavý a citlivý a věřím, že mně správně pochopíte. Část členů zdravotního výboru vyjádřila určité obavy před zkracováním pracovní doby a prodlužováním mateřské dovolené. To, co je v zásadě správné, není-li sledováno dalšími organizačními opatřeními, nemusí přinášet jenom výhody pro ženy v konkrétních podmínkách některých pracovišť. Provedená opatření, která zvýhodnila pracující ženy, v praxi znamenají, že nám každý den chybí ve zdravotnictví 10 000 pracovníků, protože tato výhoda není kryta rezervami pracovních sil. To, co by mělo být pro ženy pracující ve zdravotnictví výhodné, ukazuje se jako výhoda dost jednostranná. Sestry pracují ve třísměnných provozech, v prodloužených směnách, jsou velmi často unavené a dosti často nervózní. A náhradní volno si mohou vybírat zase jenom tak, že jiná sestra přebírá jejich pacienty. Je to bludný kruh, který se točí stále rychleji a v sázce je buď zdravotní stav těchto žen anebo úroveň péče o pacienta. Je třeba si uvědomit, že jsou to ženy a matky.

Tento problém se ovšem týká i jiných - nerada tohoto výrazu používám "feminizovaných" resortů, jako je obchod, spoje (kde se např. zavírají menší pošty), textilní průmysl a školství. Dali jsme ženám určité výhody - mateřskou dovolenou; úlevou má být také zkrácení pracovní doby. To by bylo skutečně dobré a ženy si toho velmi váží. Ale vzniká otázka, zda tím ženy skutečně získaly více volného času. Zamyslete se nad touto skutečností. Pramen v Praze má vyvěšeno heslo: prodloužíme vám měsíc o 10 hodin. Tím propaguje komplexní nákup na objednávku. A také tím vnitřní obchod správně říká, že žena normálně stráví běžnými nákupy nejméně 10 hodin měsíčně. A to představuje zrovna zkrácení pracovní doby. Jak bychom my ženy byly rády, kdyby podobná oznámení udělaly prádelny a jiné služby, aby tyto služby byly kvalitní a pro všechny ženy dostupné. Dá se na tom dokázat, že jediné skutečné zkrácení pracovní doby, které přinese volný čas ženám, je ve zkvalitňování služeb. Z tohoto hlediska je nesmírně nutné, aby opatření pětiletého plánu ve službách byla beze zbytku plněna.

Druhou stránkou výhod, které dostává žena - přiznejme si to -, jsou důsledky v zaměstnání. Na jedné straně v oborech, kde pracují ženy, např. ve zdravotnictví, jim to přináší více práce, protože v době nepřítomnosti prvních přebírají jejich povinnosti druhé a na straně druhé nepřítomnost ženy v zaměstnání snižuje její atraktivnost jako pracovní síly a ztěžuje to její kvalifikační a funkční růst, možnost získání odpovídajících zaměstnání apod.

V posledním období se stále častěji objevují názory, které jakoby z pozic tvůrčí aplikace marxismu, z pozice správně chápané ekonomiky, někdy taktněji, jindy nehorázně se zdviženým prstem varují: "Pozor, máme mnoho žen zaměstnaných". Ženy nemohou plnit svou funkci matek a vychovatelek dětí, zaměstnanost žen nepříznivě ovlivňuje morálku a zvyšuje rozvodovost, ženy nejsou kvalifikovány apod. A to všechno má i své konkrétní praktické důsledky. Tito lidé jsou ochotni vyčítat ženám, že v období mateřské dovolené jsou mimo pracovní proces, když na druhé straně toto opatření zdůrazňovali jako socialistickou vymoženost.

Není myslím na škodu hovořit i na půdě Národního shromáždění k těmto otázkám, které mohou výrazně ovlivnit i realizaci 4. pětiletého plánu. Především je třeba říci jasně, že ve vztahu k práci nemá nikdo oprávnění pracující dělit podle pohlaví. Diskriminace, byť cudně zahalená rouškou celospolečenských zájmů, je zlořád, který musíme odsoudit. Národní shromáždění je strážce dodržování základního zákona socialistické společnosti, to je ústavy. A ta dává rovná práva mužům stejně jako ženám, právo na práci i vzdělání. A z tohoto hlediska bychom měli i my, jako Národní shromáždění, přistupovat k problematice zaměstnaností žen.

Rezoluce XIII. sjezdu strany vytyčila jako jeden z úkolů plánovitě vytvářet podmínky pro formování socialistického životního stylu jako výraz nejširšího pojetí péče o rozvoj osobnosti, zejména rozšiřovat, rozvíjet tvůrčí práci, aktivní úsilí každého jednotlivce a zapojení jeho schopností do přetváření materiálně technické základny i ostatních společenských přeměn. To platí pro muže i pro ženy. Pětiletka vychází z celkového napětí v bilanci pracovních sil. Předpokládá i rozvoj služeb, přesun části pracovních sil do zemědělství a do nevýrobní sféry.

V celé této složité situaci se v posledním období stalo módou rozvíjet teze o přezaměstnanosti žen. Chtěla bych k tomu říci několik poznámek: Zdravotní výbor má v plánu pro nejbližší období řešení problematiky populace, která má úzký vztah k zaměstnanosti žen, bude také jednat o fyzickém zatížení žen, o úrovni služeb, o výstavbě jeslí, o práci družin, o úrovni školního stravování, o příležitosti k rekreaci rodinám apod. Protože to všechno rozhodujícím způsobem ovlivňuje reprodukci pracovních sil, formuje nám vztahy v rodině, vytváří podmínky výchovy dětí. Je skutečností, že 44% všech pracujících jsou ženy, většinou i matky. Já si nemyslím, že jediným důvodem jejích zaměstnání je nutnost doplnění rodinných příjmů. Takové, s odpuštěním sociologické závěry, které se objevují na stránkách našeho tisku, jsou jednostranné. Kdyby se pracovalo např. podobnou metodou výběru u mužů, tak by nám třeba vyšly závěry, že pracují proto, aby nebyli stíháni pro příživnictví. Jde o příliš vážnou věc, než abychom mohli připustit vulgarizaci. Jistě je mnoho žen, pro které je zaměstnání dočasným obdobím, ve kterém si řeší některé problémy rodinné ekonomiky. A pak se věnují rodině i výchově dětí. Je třeba také je plně docenit a vážit si žen-matek, které vychovávají společnosti nové občany. Jejich práce není lehká.

Ale mnoho žen chápe své pracovní zařazení jako trvalé; mateřskou dovolenou jenom jako přerušení a chtějí si dále zvyšovat kvalifikaci, růst a dělat lépe. Tyto ženy si život neumějí představit bez této práce a já si, upřímně řečeno, neumím představit naší společnost, výrobní i nevýrobní oblast, bez těchto žen. Postavit před naše ženy jako životní poslání jenom kuchyni, rodinu, děti, je v tomto pojetí dnes stejně reakční, jako to bylo před léty, když jsme museli práva žen probojovávat proti buržoazii. Tvrdí se, že zaměstnání žen má vliv na populaci. Řešení jsme viděli v prodloužení mateřské dovolené. Ale přání se nesplnilo. V současné době, kdy máme populačně nejsilnější ročníky, porodnost klesá, stoupá počet uměle přerušených těhotenství. Protože mít děti, znamená také mít byt, jesle, dosažitelné služby, určité ekonomické zabezpečení a pak teprve - a to je objektivní fakt, o kterém se stále více přesvědčujeme - přichází vůle mít děti. Průzkumy ukazují, že děti zaměstnaných matek přes všechny těžkosti rostou zdravě. Statistika i lékařská vyšetření ukazují, že děti zaměstnaných matek jsou správněji živeny, je zde menší výskyt úrazů a otrav u malých dětí než u matek, které nejsou zaměstnány. Dokonce v jednom kraji se dokázalo, že je větší trestnost mládeže, jejichž matky jsou doma. Je také v průměru lepší prospěch ve škole u dětí zaměstnaných matek.

Rozvodovost, která nás zneklidňuje, je složitý sociální jev. Souvisí s dosud neujasněným socialistickým stylem života, s jednostranným zatížením ženy v domácnosti. Vždyť uvědomme si, že jsou to právě i naše reklamy, které hlásají: Ledničky, to je pomoc pracujícím ženám, pračka je pomoc pracujícím ženám apod. A to pomáhá vytvářet celou společenskou psychózu, jako by všechny povinnosti v domácnosti patřily jenom ženě.