Zde je nutno se pozastavit i nad názorem, jako by feminizované školství bylo hlavní příčinou nedostatků výchovného působení školy, ale přitom se také současně tvrdí, že hlavním posláním ženy je výchova dětí v domácnosti. Bylo by tedy logické zvýraznit výchovnou funkci otců ve vztahu k dětem. Ale o tom se nikde nedočteme. (Potlesk.) Nesmíme se pak divit, že nám výchova mladých lidí k rodičovství nepřináší potřebné ovoce. Je dost farizejské spojovat zaměstnanost žen s celkovou morálkou. Vzniká pak otázka, jak zhoršuje zaměstnanost morálku mužů. Je v paměti mnoha z nás doba za buržoazní republiky, kdy pracovaly především proletářské ženy. Ale amorálnost nebyla vlastní jím, nýbrž právě nepracujícím ženám maloměšťáků a buržoazie.

Ženám se vyčítá nízká kvalifikace. Je v tom nesporně kus pravdy. Ale nelze to klást vždy za vinu ženám, je nutno posoudit, zda v řadě činností, kterou ženy dělají, je nutná kvalifikace, a jestli ano, zda máme volnou pracovní kapacitu s potřebnou kvalifikací. Jestli ne, pak nehovořme, ale řešme, jak zvýšit ženám kvalifikaci. Já si přitom nemohu odpustit dotaz, proč se v poslední době mluví zejména tak významně o kvalifikaci žen. Všeobecně jsou například známa čísla o nízké kvalifikaci části průmyslových ředitelů nebo pracovníků centrálních orgánů. Ve vztahu k těmto skutečnostem jsou problémy kvalifikace třeba dělnic ve strojírenském podniku dosti podružné.

Dosti nepochopitelné jsou třeba i výtky, že ženy, prý pro svou malou kvalifikaci, dělají často práci neproduktivní, společensky a ekonomicky zbytečnou. Já předpokládám, že tuto práci pro ně organizují, připravují a řídí kvalifikovaní muži. Vina tedy není zřejmě na těchto ženách. Celá tato diskuse, která se stává psychologicky, morálně a nakonec i politicky velmi nebezpečnou, má v praxi často škodlivé a protispolečenské důsledky. Uvedu to na příkladu: U nás absolvovaly na lékařské fakultě dvě mladé ženy, a to lékařky s červeným indexem. To znamená, že to byly nejnadanější studentky s předpokladem pro vědeckou práci. Ale nedostaly zaměstnání, byla dána přednost mužům, ony nebyly přijaty a jedna z nich potom dostala studijní stipendium ve Francii.

Soudružky a soudruzi, považovala jsem za nutné o této zdánlivě odtažité otázce hovořit v souvislosti s pětiletkou. Teorie o přezaměstnanosti žen takto formulované jsou velmi nebezpečné. Ve svých důsledcích znamenají negaci jedné z nejvýznamnějších vymožeností socialismu, tj. práva na práci. Z čísel a faktů vyplývá, že nejde o "přezaměstnanost" vůbec, ani o "přezaměstnanost" žen. Existuje ovšem u nás neefektní rozdělení pracovních sil, které na jedné straně chybějí a na straně druhé přebývají. A v této souvislosti ve mne budí velké znepokojení a určité podezření nárůst pracovních sil v průmyslu za l. pololetí l. r., který považuji za spekulaci. Řešit problém žen nelze žabomyší vojnou z pozice maloměšťáckého zápecnictví. Musíme řešit problémy denního života a přesunovat pracovní síly podle potřeb společnosti, zvyšovat kvalifikaci pracujících - i žen, vytvářet lepší objektivní podmínky pro sladění pracovní funkce žen a jejich funkce v rodině. To znamená rozvíjet služby, budovat jesle, školky, školní družiny, stavět byty a také vychovávat mladé lidi, aby chápali, že funkce rodiny vyžaduje, že se musí zapojit oba stejně. Je nutné dořešit v rámci správné mzdové politiky i spravedlivé odměňování pracujících žen. A věcné řešení otázek zbavené subjektivismu, řešení v duchu socialistických zásad, využívání schopností a tvůrčích sil celé společnosti nám nesporně podpoří realizaci náročných ekonomických úkolů, které máme dnes zákonem o 4. pětiletém plánu schválit. (Potlesk.)

Místopředseda NS s. Chudík: Ďakujem. Ďalej prehovorí posl. Jozef Černý z volebného obvodu č. 42.

Posl. J. Černý: Vážené Národní shromáždění! Výbor Národního shromáždění pro potravinářský a spotřební průmysl, obchod, místní hospodářství a spoje se v období příprav 4. pětiletého plánu zabýval rovněž dalším rozvojem československých spojů. Je potřebí vidět, soudružky a soudruzi, že československé spoje prošly po roce 1945 konsolidačním obdobím a částečnou rekonstrukcí. Pak následovala období charakterizovaná nejprve vzestupem pošty jako klasického oboru a potom ostatních oborů až po zavádění nových spojových prostředků, jako byl rozhlas po drátě a černobílá televize. V uvedeném období státní plán velmi často vyjadřoval rozhodnutí nejvyšších stranických orgánů a vlády v rámci jednotlivých etap naší socialistické hospodářské politiky co nejprogresivněji rozvíjet odvětví spojů, a to k uspokojení nejen potřeb národního hospodářství, ale také potřeb obrany vlasti.

Mezi lety 1961 - 1966 však došlo v resortu spojů k velmi vážnému neplnění investičního plánu. Následkem toho nedosáhly spoje v plném rozsahu stanovených cílů, zejména v nejnáročnějším oboru, v rozvoji telekomunikací.

Z toho důvodu také ve 4. pětiletém plánu s ohledem na trvale rostoucí celospolečenskou funkci spojů a jejich mezinárodní význam je soustředěno mimořádné úsilí především k rozvoji telekomunikací. Bude nutně třeba při té příležitosti řešit Pražské telekomunikační centrum se značným zvýšením účastnických stanic pro obyvatelstvo, zvýšit význam ČSSR v mezinárodním tranzitním telekomunikačním spojení, pokračovat daleko intenzivněji než dosud v automatizaci meziměstského telefonního provozu, připravit telekomunikační síť pro přenos dat, kódů a informací vysokými rychlostmi pro samočinné počítače, a vším tím dosáhnout krytí vnitrostátních potřeb obrany i potřeb Spojeného velení států Varšavské smlouvy.

Dále řešit dostavbu sítě vysílačů prvního televizního programu, VKV vysílačů, přípravu a pokusné vysílání druhého televizního programu včetně zkvalitnění přenosů rozhlasové a televizní modulace.

Vážené soudružky a soudruzi, hovořím-li dnes při projednávání návrhu zákona o 4. pětiletém plánu o problémech našich spojů, je třeba si uvědomit - a to zdůrazňuji -, že automatizace meziměstského telefonního spojení je úkolem číslo jedna v rozvoji telekomunikací. Dosavadní koncepce postupné automatizace meziměstské sítě v naší republice vycházela ze zásady automatizovat provoz především v nejnižších úrovních sítě. To znamená, ze meziměstský telefonní styk se dosud převážně uskutečňuje manuálně.

Se zřetelem na novou soustavu řízení národního hospodářství, která bude klást zvýšené požadavky na telekomunikační spojení a na rychlý přenos hospodářských dat pro účely řízení a plánování, je nutně třeba maximálně urychlit automatizaci meziměstského telefonního provozu mezi hospodářskými středisky státu. Největší a nejdůležitější hospodářská, politická a kulturní střediska naší republiky jsou zároveň důležitými telekomunikačními uzly celostátní spojové sítě. Je to celkem 23 tranzitních ústředen, z nichž 10 zajišťuje spojení krajských měst. Do roku 1970 bude provedena automatizace a poloautomatizace bez čekacích dob v koncovém provozu mezi krajskými městy a vybranými hospodářskými centry pomoci dálkových tónových voleb.

Do automatického a poloautomatického meziměstského provozu bude zapojen jeden milión účastnických stanic, tj. polovina stanic z celkového počtu, kterého bude dosaženo v průběhu 4. pětiletého plánu do roku 1970.

Mezi krajskými městy bude uskutečněno bez čekacích dob 95,3% hovorů, přitom z Prahy a Brna plných 100% hovorů. Z celkového počtu hovorů mezi ostatními vybranými městy bude uskutečněno bez čekacích dob 82,2% hovorů. Kromě automatizace koncového meziměstského telefonního provozu ve vyšších úrovních sítě pomocí dálkových tónových voleb bude v této etapě pokračováno i nadále v automatizaci meziměstské sítě v nižších úrovních, a to z toho důvodu, že tato automatizace umožňuje nepřetržitý telefonní provoz účastníkům malých ústředen v odlehlých místech, dále umožňuje automatizovat telefonní provoz na krátké vzdálenosti a navíc šetří pracovní síly, které dnes jsou u manuálních přepojovačů. Z celkového počtu 240 uzlových ústředen bude v průběhu 4. pětiletky plně automatizováno 78 uzlů, tj. 32%.

V průběhu 4. pětiletky v souvislosti s automatizací meziměstského provozu bude nutně třeba řešit stav telekomunikační sítě v Praze, která v současné době zdaleka neodpovídá potřebám národního hospodářství, a to jak z hlediska kapacit, tak i z hlediska technické úrovně hlavního telekomunikačního uzlu našeho státu. Neprůchodnost pražské telefonní sítě vede k přetížení v místním styku, k několikráte opakovaným voláním a mnohdy k několikahodinové čekací době na meziměstské spojení.

Kritický stav je například v nově budovaných sídlištích. Ze 40 rozestavěných, případně již obydlených sídlišť je připojeno na telefonní síť pouze 15. Například sídliště na Červeném Vrchu má jíž dnes téměř 600 přihlášek o telefonní přípojku, což představuje téměř potřebu samostatné ústředny.

V roce 1966 bude v Praze celkem 376 000 telefonních stanic a z tohoto počtu 145 000 stanic bytových. V roce 1970 má být podle 4. pětiletého plánu v Praze celkem 445 000 telefonních stanic, z toho 185 000 stanic bytových. Již z tohoto přehledu je patrná značná disproporce.

Chtěl bych při této příležitosti upozornit, že se u bytových telefonních stanic plánuje do roku 1970 proti skutečnosti v roce 1966 vzrůst o 40 000 bytových stanic. V Praze dnes máme již více než 50 000 přihlášek o telefon a z toho některé staré více než 5 roků.

Je potřeba, soudružky a soudruzi, si položit otázku, zda je v našich silách řešit telefonizaci Prahy komplexně, anebo se spokojíme znovu konstatováním, že není stavební kapacita nebo dostatek kabelů, a tím odsoudit hlavní město republiky na další léta k zaostávání na tomto úseku nejenom za potřebou rozvoje, ale hlavně za světovým vývojem.

Soudružky a soudruzi, ve svém vystoupení jsem zcela záměrně z celého pětiletého plánu ve spojích hovořil podrobně pouze o automatizaci meziměstského telefonního spojení, a to proto, že tento úkol pokládám za prvořadý. To však neznamená, že by ostatní úkoly ve spojích plánované ve 4. pětiletce měly být podceňovány. Znovu zdůrazňuji, že na rozvoji spojů bude do značné míry záviset racionalizace administrativy, uplatnění souhrnných systémů sběru a zpracování hospodářských informací pomocí samočinných počítačů a racionální řízení celého národního hospodářství.

Ne nadarmo určil XIII. sjezd KSČ ve svých závěrech za hlavní směr rozvoje spojů ve 4. pětiletém plánu úkol:

"Pokračovat v zavádění moderní automatické spojové techniky, řešit kapacitu a modernizaci telekomunikačního systému a rozšiřovat kapacitu telekomunikační sítě pro přenosy informací, zlepšovat podmínky pro rozhlasové a televizní vysílání a vytvářet předpoklady pro zavedení druhého televizního programu."

Jsem přesvědčen, že všechny tyto důležité úkoly rozvoje spojů vláda ČSSR plně zhodnotí pří projednávání rozvoje telekomunikací v našem státě. Tak budou vytvořeny reálné předpoklady pro zavedení modernizace tohoto důležitého hospodářského odvětví, a potom již bude záležet pouze na Ústřední správě spojů, aby zajistila postupně vytyčené cíle dané XIII. sjezdem Komunistické strany Československa. (Potlesk.)

Místopředseda NS s. Chudík: Ďakujem. Ďalej prehovorí posl. Červený.

Posl. inž. Červený: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci! Místopředseda vlády s. inž. Černík rozebral a zdůvodnil problematiku vnějších hospodářských vztahů. K této problematice potom také hovořil s. inž. Bichler ze stanoviska organizačně technického, pokud jde o metalurgii a s. posl. Škultéty ze stanoviska strojírenského.

Přesto bych chtěl říci několik slov právě k § 2 odst. 10 návrhu zákona o čtvrtém pětiletém plánu rozvoje národního hospodářství. V tomto odstavci se určují základní směry a cíle v rozvoji vnějších hospodářských vztahů naší republiky takto:

"Posilovat spolupráci se socialistickými státy a zejména se Sovětským svazem jako základ ekonomických vztahů Československé republiky. Dále prohlubovat zapojení čs. ekonomiky do mezinárodní dělby práce, zvyšovat efektivnost výměny zboží a posilovat rovnováhu ve vnějších ekonomických vztazích a v platební bilanci."

Soudružky a soudruzi, z návrhu zákona je zřejmé, že jde o úkoly obchodně politické, výrobně politické a technickoorganizační.

Bylo zde už několikrát řečeno, že jsme státem s neúplnou a nedostatečnou surovinovou základnou, a je proto samozřejmé, že naše rozvinutá výroba se musí opírat o dovezené suroviny. Přirozeným dodavatelem surovin pro nás je Sovětský svaz, který je však i dodavatelem pro ostatní socialistické státy. Sovětský svaz je také našim největším partnerem v zahraničním obchodě. Je našim nejspolehlivějším dodavatelem, jak se mnohokráte ukázalo, když šlo o dodávku obilí nebo jiného zboží, kterého nebylo právě v té době v Sovětském svazu dostatek.

Nutno však počítat s tím, že v Sovětském svazu roste spotřeba surovin a materiálů úměrně s rozvojem zpracovatelského průmyslu a že se i tam mění proporce mezi výrobními odvětvími. Proto naše zvyšované nároky na dovoz surovin a materiálů ze Sovětského svazu lze krýt jen rozšiřováním těžby nebo otvíráním nových zdrojů v Sovětském svazu. Rozvíjí se vzájemná spolupráce v těžbě surovin, v zásobování energií a ve zpracování některých surovin formou poskytování úvěrů na těžbu a zpracování, formou úzké spolupráce, kterou nemá být nepříznivě ovlivňováno sovětské hospodářství a která má zajistit i suroviny a materiály, které nutně potřebujeme. Tak obchodně politické vztahy mezi námi a Sovětským svazem jsou základem ekonomické dělby práce, která urychluje v obou státech růst výrobních sil.

Je-li přátelství se Sovětským svazem, přátelství našich národů s národy Sovětského svazu základem naší mezinárodní politiky, pak upevňování přirozených ekonomických vztahů je hmotným posilováním přátelství. To platí ostatně i o vztahu k ostatním socialistickým státům v rámci RVHP. V obchodně politických úvahách je třeba vidět v tomto případě, že tyto státy se vyvíjejí obdobně jako my. Zpracovávají se domácí suroviny a surovinová základna se doplňuje zahraničním obchodem. Vnější ekonomické vztahy mezi nimi jsou tudíž charakterizovány touž vývojovou tendencí. Zahraniční obchod se tím kvalitativně mění, posiluje se výměna a směna hotových výrobků, a to jak spotřebních, tak i investičních, na úkor směny surovin za výrobek. Potřeba vlastní výstavby za každou cenu se mění ve výstavbu ekonomicky zdůvodněnou a rozšiřování styků těchto států s celým světem působí, že se dovoz i vývoz dostávají do tlaku světové konkurence. Tím se dostává vzájemná ekonomická spolupráce na jinou úroveň, než tomu bylo dříve.

Naše obchodní politika v rámci RVHP podporuje toto organické sepětí ekonomik členských států. Bylo by krátkozraké nevidět vývoj, nehledět kupředu a nebudovat soustavně další spolupráci.

Zásada, že vzájemné hospodářské styky mezi dvěma státy mají oběma státům přinášet výhody, je totéž jako zásada zapojovat československou ekonomiku do mezinárodní dělby práce. Výhody spočívají v tom, že státy navzájem směňují ty výrobky, které jeden dovede vyrobit laciněji a lépe než druhý. Tím množství práce vložené do výrobku dovezeného je nižší, než by bylo množství práce vložené do výrobku vyrobeného doma. Koupí-li druhý stát rovněž zboží podle této zásady, dostane se mu stejné výhody. Pokud ovšem nelze dovážené zboží doma vůbec vyrobit, je pak směna samozřejmostí.

Můžete mi namítnout, že je třeba brát v úvahu otázky diskriminace, otázky Evropského hospodářského společenství, otázky celních přehrad a všech ostatních opatření, se kterými se setkáváme na zahraničních trzích. Ty tuto zásadu deformují.

Uvedené navenek prosté a jednoduché zásady ovlivňují ekonomicky podloženou obchodní politiku a ovlivňují též výrobu. Nevyrábí-li výroba takové zboží, které dovede vyrobit laciněji než jinde na světě a které je hledané, dostává se zahraniční obchod do situace vývozu za každou cenu.

Nesmí se totiž zapomínat, že světový trh je trhem odběratele a že odběratel určuje, co bude kupovat. To platí jak o trzích kapitalistických a rozvojových, tak i o trzích socialistických. Tuto okolnost jsme si dlouho neuvědomovali a v zajetí direktivního řízení jsme spočítali, co musíme nebo chceme dovážet, a k tomu jsme určili, co bychom mohli vyvážet. Odtrženost našeho hospodářství od světového trhu vytvořila u nás vnitřní hodnotové vztahy, které nejsou ve vztahu ke světovým hodnotovým vztahům. I když se tato okolnost neprojevuje dosud v plné míře v hospodářských stycích se socialistickými státy, je závažnou překážkou ve vztahu ke kapitalistickým trhům. Vezmeme-li v úvahu zbytky diskriminace, se kterými se na kapitalistických trzích setkáváme, máme před sebou příčiny obtíží, které musí zahraniční obchod ve 4. pětiletce odstraňovat a obtíže překonávat.

Protože jde o problémy, které musí řešit výroba a které nelze řešit sebedokonalejší organizací zahraničního obchodu, dochází se k otázce, jak hmotně zainteresovat výrobu na snižování dovozních požadavků a na zvyšování výroby vhodné pro efektivní vývoz. Docházíme k závěru, že zahraniční obchod je podmíněn nikoliv jen dokonalým ovládáním techniky zahraničního obchodu a všech jeho nástrojů, i těch nejjemnějších, ale úzkým sepětím výroby se zahraničním obchodem.

Přiznávám, že vztah mezi zahraničním obchodem a výrobou je základním vztahem, který je nutno řešit. Problém však nelze zjednodušovat nebo jeho řešení dokonce uniformovat. Podle povahy zboží a trhů, domácí a zahraniční organizace, nutno volit takovou formu organizace zahraničního obchodu, která je za daných podmínek nejefektivnější. Státní monopol zahraničního obchodu, který je v socialistickém hospodářství nezbytností, mění vývojem svou povahu. Je jiný v době boje o budování socialistických výrobních vztahů a jiný při budování rozvinuté socialistické výroby ve státě, kde socialistické vztahy plně zvítězily. Státní monopol dovoluje všechny organizační formy v zahraničním obchodě od zastupitelství a jednatelství, přes technické a obchodní kanceláře, přes výrobní a obchodní kooperace až po komisionářství a vlastní velkoobchod.

Uplatňování zdokonaleného řízení vyžaduje neúprosně diferenciaci v přístupu k řešení těchto problémů. Nesmíme ovšem dělat chybu, kterou jsme dělali na podkladě direktivního řízení tím, že jsme směšovali funkci monopolu zahraničního obchodu s funkcí operativního provádění zahraničního obchodu.

Tím se mění perspektivní i operativní plánování v zahraničním obchodě. Místo úkolu obstarat vývozem platební prostředky na zajištění dovozu má plán zahraničního obchodu vyjadřovat zapojení československé ekonomiky do mezinárodní dělby práce s úkolem zajistit zdroje pro československou výrobu. Je samozřejmé, že dovozní nutnost je základem plánu zahraničního obchodu, ale vývozní část plánu by měla být obrazem vývoje světového trhu a našeho zapojení s tím, že základem je Sovětský svaz i socialistické státy a současně takový rozvoj obchodu s rozvojovými a vyspělými kapitalistickými státy, jak to vyžaduje naše mírová politika.

Úkoly, které dává pětiletka zahraničnímu obchodu, nelze řešit jediným opatřením nebo aspoň krátkodobými opatřeními. Na tomto poli je třeba se zvláštní znalostí věci a s citlivostí řešit problémy neukvapeně, ale s pevným cílem, kterým je, jak určuje zákon, posilování rovnováhy ve vnějších ekonomických vztazích a v platební bilanci.

Rozpor mezi nutností dovozu a efektivností vývozu za daného stavu výroby a zahraničního obchodu musí být řešen postupně a jsem přesvědčen, že vhodné ekonomické nástroje, které bude plán používat, vyřeší i tuto otázku. Protože jde o dlouhodobý proces, je nutno i nadále počítat podle mého názoru s napětím v obchodní i platební bilanci.

Objevují se i názory, že by bylo možno tento proces na podkladě zahraničního úvěru urychlit. Pod tímto pojmem si nemyslím úvěry spjaté s nákupem některých strojů a zařízení nebo i surovin určených na zpracování pro vývoz, ale úvěry poskytované buď bankovním konsorciem nebo věřitelským státem, nebo věřitelským státem zaručené. Tyto úvěry nejsou vázány na určitý hospodářský účel, ale dlužník jich může použít podle svého uvážení. Použije-li jich dlužník k tomu, jako jsme to viděli před válkou, že např. zaplatí dosavadní dluhy a brzy kontrahuje dluhy nové, nic nevyřeší. I když tyto úvěry nejsou a nemusí být právě spojovány při kontrahování s politickými podmínkami, mohou se stát závažným mezinárodním politickým tlakem v okamžiku, kdy se splácejí. Mohou totiž ovlivnit zahraniční obchod, buď pokud jde o směr dovozu a vývozu, nebo nutí dlužníka obstarávat si prostředky na zaplacení úvěru neefektivním vývozem.

Soudružky a soudruzi, nechci dále rozebírat konkrétně jednotlivé problémy vnějších hospodářských vztahů a dokládat obecná tvrzení čísly nebo je zvláště zdůvodňovat. Vytvořili jsme si organizační předpoklady a vytváříme nástroje, které mají umožnit řešení problematiky zahraničního obchodu a všech vnějších hospodářských vztahů. Rozvinuté socialistické hospodářství vytváří základnu, která zajišťuje vyřešení problémů, které nás dosud tíží.

Neznalost problematiky zahraničního obchodu však vede i na pracovištích a mezi občany k pověstem a výkladům, které nepůsobí pozitivně, ale jsou vnitřní mravní překážkou. Mluvíme o exportním uvědomění, mluvíme o proletářském internacionalismu a socialistickém vlastenectví, ale hrdost nad dobrým výrobkem, nad dobrou pověstí tovární značky ve světě a hrdost nad označením Made in Czechoslovakia, které jsou součástí uvedených zásad, nepronikla do vědomí všech pracovníků. Nesmíme ani zapomínat na tuto politickou stránku našeho zahraničního obchodu uvnitř naší společnosti.

Soudružky a soudruzi, je povinností nás, poslanců, abychom sledovali plnění vývozních úkolů a hospodárnost ve využívání dovezených strojů, surovin a materiálů v podnicích svých volebních obvodů, a tak pomáhali plnit úkoly vyznačené v 10. odstavci § 2 zákona a uskutečňovali tím i usnesení XIII. sjezdu KSČ. S tímto závazkem bychom měli všichni pro zákon hlasovat. (Potlesk.)

Místopředseda NS s. Chudík: Prerušujem schôdzu na 20 minút.

Předseda NS s. Laštovička (zvoní): Pokračujeme v rozpravě, slovo má posl. Fišarová.

Posl. Fišarová: Vážené Národní shromáždění, jak už bývá tradicí, výbor NS pro potravinářský a spotřební průmysl věnoval jak při projednávání koncepcí rozvoje odvětví spadajících do kompetence výboru, tak při projednávání návrhu čtvrtého pětiletého plánu zvláštní pozornost složité problematice vnitřního obchodu, který participuje význačnou měrou v podmínkách zdokonalené soustavy plánování a řízení na ekonomickém spojení výrobních sil a životní úrovně našeho obyvatelstva. V budoucím rozvoji životní úrovně se budou muset plně respektovat i podmínky, které povedou k hmotnému a kulturnímu uspokojení potřeb našich pracujících. Už nebude možné hovořit pouze o objemu spotřeby nebo o spotřebě na jednoho obyvatele, a přitom pominout životní podmínky, pracovní prostředí a možnosti využití volného času ku prospěchu všech jednotlivců i v zájmu celospolečenském.

Máme-li na tomto úseku postupně přecházet k žádoucím změnám, pak se nám především promítnou do vyšších nároků obyvatelstva na obchodní službu, veřejné stravování, cestovní ruch a na celkovou úroveň obchodu. Proto se v usnesení sjezdu klade důraz na zlepšení práce obchodu, na zavádění soutěže, na rozmísťování obchodní sítě apod.

A nyní bych chtěla blíže hovořit o problematice obchodu.

Stěžejním úkolem vnitřního obchodu zůstává ve čtvrtém pětiletém plánu zabezpečení dalšího rozvoje osobní spotřeby. Pro období let 1966 až 1970 je příznačné, že tempo růstu osobní spotřeby se má proti dosavadnímu vývoji poněkud zrychlit, přičemž ve struktuře se má podstatněji zvyšovat prodej průmyslového zboží na úkor podílu potravin.

Rychlejší tempo růstu osobní spotřeby je vyjádřeno vyšším přírůstkem maloobchodního obratu. Zatímco v létech třetí pětiletky činil tento přírůstek 18,4%, má dosáhnout ve čtvrtém pětiletém plánu 20,2%. Obrat za potraviny se má zvýšit o 16,2% a obrat za průmyslové zboží o 25,4%. V minulém období byl poměr přírůstku opačný.

Základním hlediskem vývoje obratu potravin se stává pro příští léta správná výživa. Má dojít ke zvýšení podílu potravin živočišného původu na úkor podílu mlýnských a pekárenských výrobků a má také výrazněji stoupnout spotřeba zeleniny a ovoce. Z potravin živočišného původu by měl růst nejrychleji prodej mléka a mléčných výrobků. Neměla by stoupat spotřeba tuků. Předpokládá se rovněž pokles prodeje alkoholických nápojů.

Velmi náročné jsou úkoly v rozvoji obratu průmyslového zboží. Zde se klade nárok na kapacity, které ve výrobě spotřebního zboží jsou mnohde nedostačující, jsou kladeny nároky na pestrost a módní vyspělost sortimentu z hlediska dostatku zboží i v různých cenách. Ve čtvrtém pětiletém plánu se zvýší dovoz spotřebního zboží ze zahraničí o 7,5%. To však nestačí na krytí poptávky. Dovoz by měl dosáhnout 18%. Naráží však na nedostatek deviz pro nákup spotřebního zboží v zahraničí.

Ve struktuře průmyslového zboží se předpokládá, že především se bude více prodávat zboží dlouhodobé spotřeby, a z toho zejména dopravní prostředky; kupř. osobních automobilů by se mělo prodat dvojnásobné množství než v letech 1961 - 1965, zvýší se též prodej pohonných hmot. To samozřejmě klade i nároky na rozšíření služeb souvisejících s motorismem.

V prodeji textilního a oděvního zboží se počítá více s prodejem hotových výrobků s částečným odklonem od metrového zboží.

Maloobchodní obrat se každým rokem zvyšuje a z toho vyplývá i zvýšení tlaku na dodávky do tržních fondů. V mnohých sortimentech potravinářského i průmyslového zboží se mnoho zlepšilo. Přesto se nám nepodařilo vyřešit některé nedostatkové zboží. Příčiny spočívají ve výrobě - výroba nerealizuje požadavky obchodu a nereaguje pružně na změny v poptávce spotřebitelů.