Po okupaci Československé republiky na 10 000 československých
emigrantů odchází do bratrského Polska,
kde se jim dostává ochrany. Z tohoto počtu
na 3000 Čechů a Slováků vstupuje do
československé vojenské jednotky, která
se organizuje v Krakově. Bratři Poláci dávají
nám ubytování, dávají nám
stravování, dávají souhlas k této
organizaci a dávají nám možnost výcviku.
A byla to polská tehdejší vláda, která
již 12. srpna dala souhlas k tomu, že na půdě
Polska může zůstat z těchto dobrovolců
1000 - 1200, kteří budou základem československé
vojenské jednotky, která se bude na půdě
Polska organizovat, jakmile to mezinárodní situace
dovolí.
Polsko bylo tehdy osamoceno, napadeno velikou přesilou
německých fašistů. 3. září
polský president vydává dekret k organizaci
čs. vojenské jednotky v Polsku. Nebylo času,
začali jsme rychle s organizací, museli jsme však
pod přesilou nacistů ustupovat po boku polské
armády. Neopustili jsme Poláky předčasně,
až 18. září, když němečtí
fašisté dokončovali okupaci polského
území, teprve my, hrstka Čechoslováků
v počtu asi 900 osob, překračujeme hranice,
přecházíme do Sovětského svazu.
Viděli jsme, jak statečně Poláci brání
svou vlast, pomáhali jsme jim, ovšem jen v malé
míře, nebyli jsme ještě zorganizování,
zejména jsme jim pomáhali na úseku protiletecké
obrany.
V Sovětském svazu po jeho napadení německými
nacisty organizujeme my Čechoslováci československou
vojenskou jednotku. Po boku sovětské armády
organizují také Poláci svoji armádu
a oba po boku sovětské armády společným
úsilím jsme bojovali proti německým
fašistům za svobodu a nezávislost našich
národů. Díky sovětské armádě
byli fašisté pod Stalingradem poraženi a ustupují,
jsou poráženi a sovětská armáda
osvobozovala jednu oblast za druhou a my Čechoslováci
jsme pomáhali osvobozovat polské území,
zejména v západní části Polska,
Krakova a v Karpatech, v prostoru Krosno - Dukla. Byli to naši
tankisté, byli to letci i I. čs. armádní
sbor a Poláci, byla to polská druhá armáda,
která se účastnila osvobození Československé
republiky. A když Praha volala o pomoc, byla to druhá
polská armáda generála Swierczovského,
která pospíchala směrem Kladsko - Mělník
- Praha, aby včas přišla Praze na pomoc. Nacházela
se již v bezprostřední blízkosti Prahy,
ba už vnikala do pražských ulic, když těsně
předtím Prahu osvobodila sovětská
skupina 3. a 4. tankové armády pod vedením
zemřelého maršála tankových vojsk
Rybalka. V těchto společných bojích
na věčné časy bylo společně
prolitou krví zpečetěno přátelství
polského a československého lidu - na věčné
časy, pro blaho a štěstí všech
našich národů. Po osvobození našich
národů se přátelství mezi Poláky,
námi i Sovětským svazem vyvíjelo velmi
příznivě na všech úsecích.
Dnes, a to je můj osobní názor, je taková
mezinárodní situace, že armády varšavského
paktu, to je armády socialistického tábora,
pod vedením Sovětského svazu, k nimž
se připojují všichni mírumilovní
lidé světa, vytvořily takovou sílu,
že imperialisté si nedovolí rozpoutat novou
světovou válku. (Dlouhotrvající
potlesk.)
Předseda NS s. Laštovička: Děkuji
soudruhovi Svobodovi. Přeje si ještě někdo
slovo k projednávané smlouvě s Polskou lidovou
republikou? (Nikdo.) Přeje si ještě
slovo s. min. David k projednávané tematice? (Ne.)
Prosím soudruha Fialu, o přednesení závěru.
Posl. Fiala: Soudružky a soudruzi poslanci! Poslanci,
kteří v rozpravě vystoupili, shodně
ocenili veliký, všestranný význam projednávané
spojenecké smlouvy mezi Československou socialistickou
republikou a Polskou lidovou republikou a vyslovili s jejím
obsahem plný souhlas. Stejně radostně je
uzavření smlouvy přijímáno
i našimi voliči. Proto myslím, že mohu
v závěru jménem ústavně právního
a zahraničního výboru znovu doporučit
Národnímu shromáždění,
aby se smlouvou mezi Československou socialistickou republikou
a Polskou lidovou republikou o přátelství,
spolupráci a vzájemné pomoci, podepsanou
ve Varšavě dne 1. března 1967, vyslovilo souhlas.
Předseda NS s. Laštovička: Děkuji
posl. Fialovi. Přistupujeme k hlasování.
Kdo souhlasí se Smlouvou o přátelství,
spolupráci a vzájemné pomoci mezi Československou
socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou, podepsanou
ve Varšavě dne 1. března 1967, nechť zvedne
ruku. (Hlasuje se.) Děkuji. Konstatuji, že
návrh je přijat jednomyslně. (Dlouhotrvající
potlesk.)
Národní shromáždění vyslovilo
jednomyslný souhlas se Smlouvou o přátelství,
spolupráci a vzájemné pomoci mezi Československou
socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou, podepsanou
ve Varšavě dne 1. března.
Přerušuji schůzi na 20 minut.
Předseda NS s. Laštovička (zvoní):
Soudružky a soudruzi poslanci, pokračujeme v přerušené
schůzi. Prosím zpravodajku posl. dr. Sekaninovou-Čakrtovou,
aby přednesla zprávu k návrhu na vyslovení
souhlasu se Smlouvou o přátelství, spolupráci
a vzájemné pomoci mezi Československou socialistickou
republikou a Německou demokratickou republikou, podepsanou
v Praze dne 17. března 1967.
Zprav. posl. dr. Sekaninová-Čakrtová:
Soudruzi a soudružky, jednáme na dnešní
plenární schůzi o dvou smlouvách,
kterým náleží mimořádně
důležité místo v poměru naší
republiky a příslušného státu
i v celé soustavě vztahů mezi socialistickými
zeměmi a které mají současně
- přímo svým zněním a celým
svým dosahem - velký význam pro evropskou
bezpečnost a světový mír.
Mým úkolem je, podat vám, soudruzi, zprávu
k jednomu z těchto dokumentů - ke Smlouvě
o přátelství, spolupráci a vzájemné
pomoci s Německou demokratickou republikou.
Vyplývá ze samotné podstaty vztahů
sousedících zemí, náležejících
k socialistickému společenství, že obě
smlouvy o přátelství, spolupráci a
vzájemné pomoci, které byly Národnímu
shromáždění předloženy,
mají společný základ a přitom
upravují konkrétní otázky, týkající
se dané relace.
Právě v souvislosti s jednáním o smlouvě
s Polskou lidovou republikou - kterou jsme před chvílí
tak vřele přijali - vystupuje zvlášť
výrazně hloubka změn, nastalých v
mezinárodní situaci po druhé světové
válce: své rozhodné stanovisko k revanšismu
a militarismu v západním Německu vyslovují
a závazky o zabránění agrese a o vzájemné
pomoci v případě ozbrojeného útoku
uzavírají nejen země, které se ve
svých dějinách staly nesčetněkrát
obětmi německého imperialismu - shodný
postoj a stejné závazky jsou vtěleny i do
dokumentu, jehož smluvní stranou je spolu s námi,
se zemí, jež byla napadena hitlerovským fašismem,
první mírový stát na německé
půdě, Německá demokratická
republika.
Sama skutečnost, že byla nyní podepsána
přátelská a spojenecká smlouva - instrument
nejvyšší politické důležitosti,
nám připomíná, k jakému vývoji
došlo od roku 1950, kdy, brzo po vzniku Německé
demokratické republiky, byly vzájemné vztahy
našich zemí poprvé vyjádřeny
ve formě deklarace.
Německá demokratická republika se stala významným
činitelem mezinárodního dění.
Souběžně s vnitřní výstavbou
socialistické země usiluje neúnavně
o řešení otázky nejbližší
a současně tak významné pro vývoj
v Evropě i ve světě, o německé
mírové urovnání, podílí
se na úsilí všech socialistických států
o zajištění evropské bezpečnosti
a vyvíjí aktivitu a iniciativu i v ostatních
naléhavých otázkách naší
doby. Připomeňme jen růst styků NDR
- ekonomicky a kulturně vyspělé země,
její pomoc a spolupráci s rozvojovými zeměmi,
její vůli a oprávněný požadavek
uplatnit se svým zákonným podílem
na činnosti mezinárodních institucí.
Československo plně podporuje a praktickými
kroky prosazuje přijetí Německé demokratické
republiky do Organizace spojených národů,
o něž se loni přihlásila, prosazuje
její přizvání ke všem mezinárodním
jednáním a bojuje proti neudržitelné
diskriminaci, kterou je mezinárodni součinnost ochuzena
o příspěvek státu, který nejen
plně dodržuje zásady Charty OSN, ale bez ohledu
na to, že dosud nebyla vyřešena otázka
jeho členství, důsledně uskutečňuje
usnesení, přijatá touto a jinými organizacemi
o nejrůznějších aktuálních
problémech. Uplatňujeme-li požadavek plnoprávné
přítomnosti Německé demokratické
republiky na mezinárodním fóru bez výjimky,
platí to především pro jednání
o evropských otázkách, jež bez ní
nemohou vést úspěšně k cíli.
Přes umělé překážky, které
jsou jí dosud kladeny, mezinárodní postavení
a autorita Německé demokratické republiky
stále sílí.
Soudruh ministr nám podal obraz o rozmachu styků
mezi oběma našimi státy, jež vykazují
nejen vzestup, ale kvalitativně nové, progresívní
prvky. Podobně jako v ekonomické oblasti, vznikly
nové, účinné formy i na dalších
úsecích. Úspěšně se rozvíjejí
přímé styky mezi společenskými
organizacemi, rozsáhlá výměna delegací
i jednotlivců sloužící ke studiu a získání
zkušeností z nejrůznějších
úseků společenského života. V
široké oblasti, která zahrnuje kulturu, školství
a vědu, zdravotnictví a tělesnou výchovu,
turistiku a sport, tisk a film, rozhlas i televizi, všude
se uplatňuje stále větší zaměření
na konkrétní zájmy a potřeby obou
stran. V bohaté škále vzájemných
vztahů a společného postupu náleží
patřičné místo i našim zastupitelským
orgánům. Připomenu jen několik skutečností:
roku 1962 mohli poslanci vyslechnout významný projev
s. Waltera Ulbrichta na své plenární schůzi.
Roku 1965 dostalo Národní shromáždění
závažné poselství Lidové sněmovny
k 20. výročí osvobození. K návštěvám
oficiálních parlamentních delegací
přistupují přátelské a pracovní
styky a výměna zkušeností mezi jednotlivými
poslanci. Velmi těsná je i přátelská
součinnost meziparlamentních skupin obou zemí.
Pro další rozvoj spolupráce na úseku
dvoustranných vztahů i na mezinárodním
poli vytváří nová smlouva všechny
předpoklady. Je logicky skloubeným, komplexním
celkem. V jasně a srozumitelně formulovaném
textu úvodní části a dvanácti
článků upravuje otázky vzájemných
styků a dotýká se i hlavních světových
problémů. Vychází z dosaženého
stavu vztahů mezi oběma státy i z reálné
mezinárodní situace a v obou směrech přihlíží
i k dalším perspektivám.
Kontinuitu dosavadního vývoje vyjadřuje odkaz
na Společnou deklaraci z r. 1950, jejíž cíle
a zásady smluvní strany potvrzují. Část
preambule o trvalém přátelství lidu
obou států, vzniklém po překonání
nepřátelství rozněcovaného
německým militarismem a nacismem, znamená
ještě mnohem více než konstatování
radostné skutečnosti v poměru dvou zemí:
vyjadřuje obecně platnou možnost zcela nových
vztahů mezi státy, jsou-li skutečně
odstraněny překážky navršené
minulostí - tak, jak to učinila Německá
demokratické republika, v jejímž čele
stojí osvědčení antifašisté,
důsledným uskutečněním zásad
Postupimské dohody.
Takto vytvořená vzájemná důvěra
tvoří spolehlivou bázi pro přátelské
vztahy a všestrannou spolupráci, jež smluvní
strany budou i dále upevňovat na základě
socialistického internacionalismu. Články
1 a 2 předvídají rozvoj politických,
hospodářských a vědeckotechnických
styků, článek 3 upravuje bohatý rejstřík
vztahů v oblasti kultury. Další spolupráci
na úseku zahraniční politiky je věnován
článek 6. K hlubšímu vzájemnému
poznání a dalšímu sblížení
národů obou států budou smluvní
strany podle čl. 3 nadále podporovat všestrannou
spolupráci mezi společenskými organizacemi.
Smlouva vyjadřuje koncepci přátelství
obou našich zemí a její politiky v širších
souvislostech: s jednotou socialistického společenství,
se zajištěním míru a vytvořením
účinného systému kolektivní
bezpečnosti v Evropě i s úsilím o
vyřešení dvou předních otázek
naší doby - odzbrojení a definitivní
likvidace kolonialismu ve všech jeho projevech.
V preambuli vyslovené odhodlání účinně
čelit ohrožení míru a mezinárodní
bezpečnosti ze strany západoněmeckých
revanšistických a militaristických sil a zajistit
bezpečnost obou států a nedotknutelnost jejich
hranic, je konkretizováno významným ustanovením
čl. 10 o opatřeních k zabránění
agrese, o obraně hranic, včetně hranic mezi
oběma německými státy a o vzájemné
pomoci v případě ozbrojeného útoku
na jednu ze stran, v souladu s ustanoveními Varšavské
smlouvy.
Závěr preambule a čl. 9 jsou věnovány
předpokladům a významu mírového
urovnání německé otázky a vytvoření
jednotného německého státu; smluvní
strany zde vyslovují přesvědčení,
že německé mírové uspořádání
na základě existence dvou suverénních
německých států a normalizace vztahů
mezi nimi odpovídají potřebám evropské
bezpečnosti. Na možnost vytvoření jednotného
mírumilovného a demokratického státu
jako výsledek dohod mezi Německou demokratickou
republikou a Německou spolkovou republikou a za podmínek
zajišťujících bezpečnost sousedů,
bere zřetel čl. 11, který umožňuje
posoudit v případě vzniku takového
státu další platnost smlouvy.
Závažným samostatným otázkám
jsou věnovány články 7 a 8. Je nám
dobře známo, že Německá demokratická
republika v souladu se svou zásadní mírovou
politikou a s důslednou likvidací Hitlerova dědictví
již dávno odsoudila mnichovský diktát
a z jeho neplatnosti od samého počátku vyvodila
všechny důsledky. Čl. 7 nyní toto stanovisko
smluvně stvrzuje a shrnuje základní politické
a právní aspekty nulity mnichovského ujednání,
této součásti nacistického spiknutí
proti míru, kterou druhý německý stát,
Německá spolková republika, dosud, 22 roky
po porážce hitlerovského Německa, se
neodhodlala odsoudit.
Ustanovení čl. 8 přihlíží
k reálné situaci, která se vyvinula pokud
jde o území západního Berlína.
Obě smluvní strany považují západní
Berlín za zvláštní politickou jednotku.
Jak bylo i v Národním shromáždění
zdůrazněno předsedou vlády, naše
republika vždy rozhodně odmítala a odmítá
protiprávní pokusy bonnské vlády přičlenit
západní Berlín k Německé spolkové
republice.
Předložená smlouva obohatí rozsáhlou
sít mezistátních smluvních vztahů
naší republiky. Nepochybně dvoustranné
smlouvy tohoto druhu zároveň zvyšují
politickou váhu multilaterálních svazků,
kterých jsou smluvní státy účastníky.
Smlouva spočívá na zásadách,
jež socialistické země důsledně
uplatňují ve své zahraniční
politice a o jejichž prosazení v nejširším
měřítku usilují. Vzájemné
vztahy zakládají na rovnoprávnosti, respektování
svrchovanosti, nevměšování a vzájemných
výhodách. Poměr k jiným zemím
vyjadřují myšlenkou posilování
jednoty pokud jde o socialistické společenství,
principy mírového soužití vůči
zemím s jiným společenským zřízením.
Zajištěním bezpečnosti svých
zemí a nedotknutelnosti jejich hranic slouží
světovému míru.
Z charakteru našich vztahů s Německou demokratickou
republikou, z jejich šíře i hloubky vyplývá,
že i jejich nová smluvní úprava živě
zajímá naše občany. Vždyť
se na těchto stycích aktivně podílejí
v nejrůznějších formách - spoluprací
a výměnou zkušeností, přímými
kontakty a návštěvami.
Protože slouží rozvoji všech těchto
dobrých styků, protože staví hráz
silám, které ohrožují bezpečnost
a mír - naši lidé novou smlouvu s Německou
demokratickou republikou plně oceňují a upřímně
vítají.
Smlouvu podrobně projednaly a vřele přijaly
zahraniční a ústavně právní
výbor. Na základě jejich jednomyslného
usnesení doporučuji, aby Národní shromáždění
s ní vyslovilo svůj souhlas. (Potlesk.)
Předseda NS s. Laštovička: Děkuji
soudružce poslankyni Sekaninové-Čakrtové.
Zahajuji nyní rozpravu. Do rozpravy jsou přihlášeni
soudruzi poslanci dr. Kučera, Toman, Žiak a Trojan.
Prosím soudruha dr. Kučeru, aby se ujal slova.
Posl. dr. Kučera: Vážené Národní
shromáždění, soudružky a soudruzi,
v jednom z posledních vydání časopisu
"Sudetendeutsche Zeitung" se objevil článek,
který se pokouší dělat paralelu mezi
předválečnou Malou dohodou, jež v rozhodné
chvíli selhala, a mezi nedávno podepsanými
smlouvami o vzájemné pomoci mezi ČSSR, NDR
a Polskem. Nemá ovšem cenu se na tomto místě
podobným publikačním materiálem nějak
obšírněji zabývat. Již proto ne,
že všichni známe charakter sudetského
Landsmanschaftu, který svým štvaním
dokonce v lecčem předčí i jiné
západoněmecké revanšistické spolky
a který ke svým dosavadním nepřátelským
útokům proti Československu může
toho opravdu již jen málo přidat. A také
proto ne, že jistě nelze beze zbytku ztotožňovat
názory sudetoněmeckých revanšistů
s politikou bonnské vlády a že tedy není
možno z jednoho, byť sebeprovokativnějšího
článku vyvozovat více, než co v reálném
kontextu současné situace skutečně
reprezentuje.
Přesto bych se zde zastavil u jednoho pocitu, který
ve mně vzpomenutý článek vzbudil.
Píše se v něm o geopolitických zákonitostech
státní politiky a o tom, že v prostoru střední
Evropy nelze natrvalo namířit žádný
spojenecký pakt proti Německu. Toto tvrzení
se dokládá příklady z historie let
1925 - 1937. A i když prý se "historie neopakuje
absolutně", přece jen se kategoricky tvrdí,
že se nynější dohody mezi ČSSR,
NDR a Polskem rozpadnou v okamžiku, kdy se Německo
dohodne - a tady opět citát - "se západními
velmocemi nebo s východní velmocí o nové
politice ve střední Evropě". Nu, otevřeněji
se to, v co revanšisté doufají, vyslovit asi
již opravdu nedalo - jenže se jim přitom nechtěně
povedlo, co jistě nejméně chtěli:
podtrhnout totiž dějinnou úlohu Německé
demokratické republiky.