Neboť, kde je to Německo, které by znovu mělo diktovat své požadavky na "Lebensraum" ve střední Evropě? Vždyť i za předpokladu, že by v Bonnu sebevíce chtěli realizovat představy revanšistů, nemohou již nikdy mluvit jménem celého německého národa. Samozřejmě, mohou žonglovat určitými fikcemi a vydávat je za skutečnost - ale celý svět ví, že zcela reálně existují dva německé státy a že jeden z těchto států se důsledně distancuje od všeho, co v minulosti charakterizovalo německou agresivitu. Na tomto faktu nemůže nic změnit žádná Hallsteinova doktrína, ani žádné, v poslední době znovu tak často opakované bonnské prohlašování o výlučném zastupování všech Němců.

Právě existence NDR - a to jsem si znovu uvědomil při čtení zmíněné revanšistické publikace - je nejnázornějším projevem historických změn v politické situaci ve střední Evropě. Jestliže si proto československá zahraniční politika klade za úkol zajistit bezpečnost republiky a upevnit mír v Evropě - protože jsou to dnes zase neodlučitelné pojmy - musí navázat pokud možno nejširší přátelské styky s tímto novým, demokratickým a mírumilovným německým státem. Státem, který vychází z pokrokových tradic německého národa i z pochopení zájmů i života lidu našich zemí. Z tohoto hlediska je pak třeba březnovou smlouvu mezi ČSSR a NDR chápat nejen staticky, jako dovršení jedné etapy vzájemných styků, ale ještě více dynamicky: jako zahájení další, kvalitativně vyšší všestranné spolupráce mezi oběma zeměmi.

V každé spolupráci pak hrají přirozeně mimořádně důležitou úlohu hospodářské vztahy, a je proto jen potěšitelné, že ČSSR a NDR právě v této oblasti dosahují tak pozitivní výsledky. Vždyť jestliže například v roce 1949 obrat vzájemné výměny zboží činil 297 mil. Kčs, v roce 1955 1280 mil. a o dalších pět let později 2838 mil., loni přesáhl již 4 mld a letos se předpokládá další zvýšení o 8 % ve srovnání s rokem 1966. Vyjádřeno v ještě globálnějších číslech: podle dlouhodobé dohody o výměně zboží pro období 1966 - 1970 dosáhne objem výměny téměř 21 mld Kčs, což představuje v porovnání s léty 1961 - 1965 zvýšení o 34 %.

Za těmito čísly stojí ovšem velmi konkrétní položky. Tak podle dlouhodobé dohody dostaneme do roku 1970 z NDR 4,5 mil. briket, 1 860 000 tun draselných výrobků, za 536 mil. kovoobráběcích a za 360 mil. textilních strojů, za 600 mil. elektrotechnických výrobků atd. Dovezeme 725 osobních vagónů a tisíce aut - jen letos 10 000 - a dále stavební a silniční stroje, zemědělské nářadí a traktory, foto a kinomateriály, počítací i kancelářské stroje, textilní výrobky i sportovní potřeby.

Přitom trh NDR je široce otevřen našemu vývozu obráběcích strojů, válcovaného a hutního materiálu, koksu a koksovatelného uhlí, slévárenských zařízení, textilních a statistických strojů, osobních a nákladních vozů, tramvají, traktorů a vůbec zemědělských strojů, armatur, kožené a gumotextilní obuvi, sladu, chmele, kaolínu, výrobků elektrotechnického průmyslu, polygrafických strojů i spotřebního zboží.

Účelem tohoto poměrně dlouhého výčtu není opakovat věci víceméně známé, nýbrž pokusit se jen na šíři vzájemné obchodní palety ukázat, jak významnými obchodními partnery jsou dnes Československo a NDR. Navíc zvláště kladně třeba hodnotit skutečnost, že se obě země zdaleka nespokojují tím, že jsou si navzájem druhým největším partnerem v zahraničním obchodu a že dobře plní své závazky, ale že se snaží rozvinout nové formy v hospodářské spolupráci.

Hlavně pokud jde o kooperaci a specializaci ve výrobě a výzkumu, přičemž tento nesporně vyšší stupeň spolupráce je možný a výhodný právě s ohledem na podobnost průmyslové struktury obou zemí. A že se věci i na tomto poli daří, alespoň jeden příklad z poslední doby: v Lipsku byla v březnu uzavřena dohoda o přímé hospodářské a vědeckotechnické spolupráci mezi Československými závody průmyslové chemie a sdružením národních podniků NDR VVB Lacke und Farben. Jejím cílem je urychlit výrobu průmyslu barev a laků v obou zemích, a to při dosažení úspor na výzkumných a vývojových kapacitách v hodnotě asi 10 mil. Kčs.

Změny v ekonomických soustavách plánování a řízení národního hospodářství, které se nyní uskutečňují jak u nás, tak v NDR, přirozeně budou také stále účinněji ovlivňovat i vzájemnou hospodářskou spolupráci a to v tom nejpozitivnějším slova smyslu, neboť úspěšně se uplatní jen kvalitní výrobky vysoké technické úrovně, výrobky vyšší technické úrovně a výrobky, k nimž bude dostatek náhradních dílů i dobrý servis. V této souvislosti stojí za zmínku loňský příklad našich podniků Aritmy a Tesly, které se nové situaci v NDR rychle přizpůsobily a které v konkrétní praxi uplatnily slova o rozšiřování a prohlubování spolupráce.

Soudružky a soudruzi, právem se říká, že politika se nemůže stát pouze realizováním nějaké odtržené ideje, nýbrž praktickou činností vyplývající z konkrétních potřeb a podmínek. Jednou z těchto konkrétních podmínek je i geografie, neboť třebaže vzdálenosti hrají v moderním světě stále menší úlohu, přece jenom stále platí, že nejlépe je mít za přátele sousední země. V tomto smyslu je situace, v níž se dnes nachází Československo, mimořádně příznivá. Popravdě řečeno nejpříznivější v celých našich dějinách, protože s většinou sousedů nás pojí stejně silný pocit příslušnosti ke světové socialistické soustavě a také společné základní národní zájmy. Pocit, jehož nejnovějším výrazem jsou i březnové smlouvy, v nichž tři evropské socialistické státy, bezprostřední sousedi, staví svou spolupráci a součinnost na novou základnu, odpovídající lépe novým možnostem.

V uplynulých dvaceti letech čs. zahraniční politika nesčetněkrát projevila iniciativu nebo podporovala takové kroky jiných zemí, které usilovaly o zajištění míru a bezpečnosti ve světě, zvláště v Evropě. Přitom čs. stanovisko k hlavním evropským problémům je přesně vymezené a odedávna známé. Za nejdůležitější věc v Evropě považujeme vytvoření takového systému kolektivní bezpečnosti, který by byl skutečnou a stálou zárukou suverenity všech evropských států.

Na této koncepci uzavření březnových smluv s NDR a Polskem nic nemění. Naopak, důsledně vzato, tyto dohody za současné situace mohou výrazně prospět myšlence kolektivní evropské bezpečnosti, neboť kategoricky skoncovávají s mýty, jejichž výsledkem bylo a je i nadále udržování mezinárodního napětí v Evropě. S mýty druhu kalkulací o změnách existujících evropských hranic, o pohlcení NDR západním Německem a v neposlední řadě i o jisté platnosti mnichovského diktátu.

Jestliže se tedy někdo pokouší rozhlašovat, že tyto mírové a obranné dokumenty cílí proti jeho zájmům, pak tím jen odhaluje, jaké tyto zájmy ve skutečnosti jsou. Adresně řečeno: Jestliže se některé západoněmecké kruhy snažily vyvolat až hysterickou kampaň proti březnovým smlouvám - přestože například president republiky soudruh Antonín Novotný zcela jasně konstatoval, že smlouvy nejsou namířeny proti žádným druhým státům - a dnes to bylo znovu konstatováno - a jestliže se Bonn od této kampaně nijak nedistancoval, pak to jen dokládá, že v západoněmecké politice jsou nové jen taktické pohyby a metodické změny a ne cíle, které se týkají životních zájmů socialistických zemí.

Prostě síly, které řídí Německou spolkovou republiku, nemají zřejmě dosud konstruktivní politickou koncepci, přizpůsobenou k dalšímu zmírňování napětí v Evropě - třebaže všichni víme, že i v NSR existuje nemalý počet těch, kteří se více či méně dokázali vypořádat s neblahou německou minulostí. Bohužel, jsou však stále bez rozhodujícího vlivu na politiku vládnoucích kruhů. Těmto silám je ovšem třeba pomoci k prosazení a není snad nadsázkou, řekneme-li, že i tuto funkci v jistém směru plní březnové smlouvy mezi ČSSR, NDR a Polskem. Právě pro svoji důslednost, koncepční jasnost i neoddiskutovatelný realismus.

Soudružky a soudruzi, často se tvrdí, že německá otázka je naším osudem. Tvrdí se to právem, z důvodů, o nichž jistě není zapotřebí se tady šířeji zmiňovat. Proto vše, co se této otázky týká, zasluhuje naši všestrannou pozornost. Tedy i březnové smlouvy, jež jsou jedním z konkrétních výrazů generální linie čs. zahraniční politiky. Linie zachovávající věrnost zásadám socialistického internacionalismu, přátelství se Sovětským svazem a druhými socialistickými zeměmi a přitom vytrvale vyvíjející úsilí o vytvoření evropské bezpečnosti, o zmírnění napětí, o mírové dorozumění mezi národy. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. dr. Kučerovi.

Přerušuji nyní schůzi do 15 hodin.

Předseda NS s. Laštovička (zvoní): Vážené soudružky a soudruzi poslanci, zahajuji přerušenou schůzi, pokračujeme v rozpravě. Promluví nyní posl. Toman.

Posl. Toman: Vážené Národní shromáždění, vážené soudružky a soudruzi poslanci. Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, kterou uzavřela naše republika s NDR, je mezníkem ve vývoji vztahů mezi oběma našimi zeměmi. I když jsme od samého vzniku demokratického Německa neměli sporných otázek a vztahy mezi oběma státy byly precizovány v Deklaraci z 23. června 1950, v níž jsme konstatovali, že nejvyšším cílem obou zemí je budování nového socialistického společenského řádu, je nutno na právě uzavřenou smlouvu pohlížet z nových a současných aspektů.

Vývoj ve světě, agrese Spojených států ve Vietnamu, pokračující militarizace západního Německa, která se děje za tichého souhlasu Spojených států a některých dalších západních vlád, veřejné hlásání revanšistických názorů v NSR, to jsou skutečnosti, které nás musí znepokojovat. Snaha socialistických zemí po konečném vyřešení otázek souvisejících s bezpečností Evropy narážela a naráží - což není náhodné - na odpor a nesouhlas právě u našich západních sousedů. A konečně jsme svědky i toho, že neonacisté a staří členové hitlerovské strany, kteří se dosud nepoučili z porážky hitlerovské třetí říše, dnes mohou v západním Německu veřejně hlásat své nacistické názory a zasedají v zemských parlamentech, v Hessensku a v Bavorsku.

Na druhé straně víme a nejednou jsme se o tom mohli přesvědčit i na vlastní oči, že za naší severní hranicí vznikl a rozvíjí se nový německý stát dělníků a rolníků, který vytváří všechny předpoklady k tomu, aby německý lid - věren odkazu svých velkých humanistických myslitelů - mohl žít se všemi svými sousedy v míru a v přátelství.

Právě v těchto dnech si žurnalisté na Západě vymyslili nový šlágr tzv. železného trojúhelníku a spřádají úvahy o tom, do jaké míry smluvní systém mezi bezprostředními sousedy NSR znamená diferenciaci uvnitř společenství Varšavské smlouvy - prostě komentují, zda toto vyjádření jednoty tří socialistických států nepovede k celkovému změkčení soudržnosti širšího celku. Iniciátorům takovýchto úvah úplně uniká skutečnost, že tím jen potvrzují správnost obezřetnosti socialistických zemí při utváření vztahů k NSR.

Denně se přesvědčujeme, že tato obezřetnost je opravdu na místě. Vždyť sám západoněmecký president Lübke tak často zdůrazňuje, že západní Německo musí být silné a vyzbrojené, aby mohlo případně provést revizi spáchané křivdy. Kdo je to Heinrich Lübke a co konkrétně znamená v pojetí západoněmecké politiky a mluvy revize spáchané křivdy?

Lübke v roce 1914 jako 19tiletý vyskočil na lokomotivu z obav, aby nepřišel pozdě do války. Za druhé světové války sídlil v Göringově ministerstvu letectví v Berlíně a tak se osvědčoval, že mu byla svěřena jedna z nejtajnějších akcí, výstavba koncentračních táborů, z nichž se čerpaly pracovní síly pro letectví a raketový průmysl.

Realizovat revizi spáchané křivdy znamená pohlcení NDR a její návrat ke kapitalismu, znamená dále návrat polského území od hranice Odra - Nisa, znamená však také vrácení Sudet z naší strany a znamená vrácení bývalých Prus od SSSR.

S těmito snahami nemohou přece v žádném případě souhlasit socialistické země v Evropě - jak říkáme, socialistická Evropa. Socialistická Evropa a v jejím rámci - a to podtrhuji - NDR stojí na pevné půdě normality. Se zadostiučiněním by přijala též NSR na této půdě. Jedinou a základní podmínkou je však důvěra. Tuto důvěru lze získat pouze novou politikou činů ze strany NSR. Je jistě potěšitelné, že právě nedávné mírové velkonoční pochody v západním Německu staly se občanskou a mírovou manifestací za uznání hranice Odra - Nisa, čímž se poctiví a pokrokoví rozumní občané distancují od nezdravé agresivní vládní politiky.

Jestliže tedy podepsání Smlouvy vzbudilo v západním světě tak značný ohlas, pak především proto, že si tam uvědomili dvě skutečnosti. Za prvé, že NDR je a bude jednou provždy věrným a spolehlivým přítelem naší země a celého socialistického tábora. Za druhé pak podpis smlouvy zmařil bláhové naděje těch politiků v západní Evropě a ve Spojených státech, kteří se domnívali, že se jim chytráckým politikařením podaří narušit jednotu socialistických zemí a jejich společnou cestu v budování socialismu.

Náš lid a spolu s ním také všichni příslušníci Československé strany lidové uvítali Smlouvu jako garanta naší národní nezávislosti a bezpečnosti. S uspokojením jsme konstatovali, že smlouva jasně stanoví, že Mnichovské dohody bylo dosaženo hrozbou útočné války a že tedy tato dohoda je od samého počátku neplatná. Význam tohoto společného stanoviska vyplývá zejména z porovnání s matnými, nejasnými a pro nás neuspokojivými hledisky, s nimiž se setkáváme v prohlášení bonnské vlády a jejích členů.

Přátelské vztahy mezi Československem a NDR se podle čtvrtého článku dohody mají rozvíjet i po linii společenských organizací. Chtěl bych poukázat na konkrétní spolupráci, kterou jsme navázali s našimi přáteli v Křesťanskodemokratické unii NDR. Společná mnohaletá výměna zkušeností, rozhovory a besedy, které jsme vedli nejen u nás doma, ale i v NDR s představiteli i s prostými členy CDU v NDR, jsou pak zdrojem, z něhož můžeme čerpat při řešení společných úkolů a při uskutečňování společných cílů. Nemalý význam mají tyto kontakty při poznávání práce a života lidu obou našich zemí.

Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci je tedy dalším významným činitelem, jenž přispívá k stabilizaci míru v Evropě, zabezpečuje a rozvíjí přátelství socialistických zemí, obohacuje život našich národů, a proto budu hlasovat pro jejich schválení.

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. Tomanovi. Promluví posl. Žiak.

Posl. Žiak: Vážené Národné zhromaždenie, vážení priatelia!

V dejinách národov, a to aj v histórii Čechov a Slovákov, boli doby neslobody, poníženia a utrpenia, doby urputného a víťazného boja za slobodu a obdobia mierovej práce. Národy majú svoje smutné a radostné dni.

15. marec 1939 bol tragickým dňom našej republiky. Vtedy nemecká fašistická armáda násilne uchvátila okyptenú Československú republiku. Deň predtým ľudácko-gardistická garnitúra v službách Hitlerovho fašizmu vyhlásila tzv. slovenský štát. Všetko toto bolo následkom hanebnej zrady západných veľmocí v Mníchove a zbabelosti vtedajšej meštiackej československej vlády. Komu bolo jasné, že pre Slovákov a Čechov existuje len jediná cesta slobodného národného a politického života, a to jednotný štát Čechov a Slovákov ako rovnoprávnych bratských národov, v marcových dňoch r. 1939 zatínal päste proti votrelcom a domácim zradcom, zoceľoval sa v protifašistickom hnutí a pripravoval sa na vhodný čas boja za znovuzrodenie Československej republiky.

Tento vhodný čas nastal, keď sovietska armáda neúprosne bila hitlerovských fašistov, víťazne napredovala a zvuky jej kanónov zvestovali príchod slobody. Slovenský národ v auguste 1944 povstal do boja proti nacistickej presile za novú, sociálne spravodlivú Československú republiku. Českí vlastenci, pripravení k zápasu za slobodu, čestne a hrdinsky bojovali s okupantmi až do víťazného konca.

Slovenský a český ľud nezabúda na trpkú minulosť, na boľavé rany, na nesmierne ľudské straty, na mravné a hmotné škody, ktoré nám a národom sveta zapríčinil brutálny nemecký fašistický imperializmus. Národy Československa práve tak, ako mierumilovné ľudstvo vôbec, porážku nemeckého fašizmu vo vojne, ktorú Hitler v mene nemeckého imperializmu vyvolal, pokladajú za najspravodlivejšiu udalosť v svetovej histórii, a následky druhej svetovej vojny, najmä hranice, ktoré vtedy vznikli, chápu ako logický výsledok víťazstva pravdy nad krivdou, víťazstva slobody nad otroctvom. Na tomto víťazstve nehynúcu a najväčšiu zásluhu má hrdinský Sovietsky zväz.

V najchmúrnejších dňoch poroby sme s úctou sledovali boj pokrokových síl Nemecka, nemeckých protifašistov. Boli nám nádejou Nemecka nového, pokrokového a mierového. Tieto pokrokové nemecké sily pod vedením nemeckej robotníckej triedy sa skvele uplatnili vo vybudovaní prvého mierového štátu na nemeckom území, Nemeckej demokratickej republiky. V NDR vykonali dôslednú denacifikáciu, zavládol tam duch skutočnej demokracie, dobrého susedstva a mieru.