Dobu rozpočtového provizória máme však za sebou a díky rozvážnému přístupu orgánů a pracovníků národních výborů v Jihočeském kraji, a jeho situaci a potřeby mám především na mysli, nedošlo nikde k poruchám ve financování jeho potřeb a tvorba zdrojů rozpočtu za první čtvrtletí 1967 je uspokojivá.

Chtěla bych však poukázat na několik závažných skutečností, které souvisejí s potřebami Jihočeského kraje a které jsou bezprostředně ovlivněny rozpočtovými možnostmi. Jihočeský kraj dostává v letošním roce z ústředního rozpočtu ve srovnání s ostatními kraji podstatně nižší částku. Zvláště nízká je částka na subvence investic rozpočtových organizací. Vytváří se tak napjatá situace ve financování investic národních výborů v oblasti místního hospodářství, vodohospodářských zařízení a dalších potřeb v odvětví zdravotnictví, školství a v dopravě na úseku okresních správ státních silnic, zvláště ve sféře strojních investic. Proti úrovni plánu se kraji nedostává 40 miliónů 700 tisíc Kčs a těžko bude možné tuto částku vyrovnávat z doplňkových zdrojů, jako je fond rozvoje a rezerv, který v prvé řadě je určen na financování akce Z.

Národní výbory se snaží proto nedostatek vlastních prostředků na investiční výstavbu vyrovnat sdružováním s oborově řízenými podniky, družstevními a ostatními společenskými organizacemi. Lze právem říci, že tato forma společenského podnikání, je-li podpořena dostatečnou iniciativou, přináší své úspěchy. V letošním roce došlo zatím k smluvnímu zajištění v celkové výši 37 miliónů Kčs, z toho jen ve městě České Budějovice 10 miliónů 800 tisíc Kčs, v okrese Prachatice 8 miliónů 600 tisíc atd. Hlavně jsou sdružovány prostředky ke stavbě mateřských škol, jeslí, výstavbě zimního stadiónu v Táboře apod. Tato iniciativa ze strany národních výborů a podniků má ovšem své hranice únosnosti vzhledem ke skladbě podniků, které v kraji mají sídla či závody. Jde v převážné míře o malé podniky s omezenými možnostmi.

Letošní rozpočet znamená pro národní výbory odklon od dosavadní metodiky rozpočtování - jediným závazným ukazatelem je souhrnný finanční vztah, který pokrývá celou oblast neinvestičních výdajů. Nelze popřít, že je to jasný pokrok v samostatnosti rozpočtování a hospodaření. Jiná je ovšem otázka, zda tento souhrnný finanční vztah postačí pokrýt vše to, co národní výbory potřebují a zda jsou v současné době schopny tyto potřeby uspokojit z nadplánovaných příjmů.

Při kalkulaci s nadplánovanými příjmy je třeba vycházet z potencionálních rezerv Jihočeského kraje, které tvorbu zdrojů pro fond rozvoje a rezerv umožňují. Opět zde sehrává svou rozhodující úlohu rozložení zdrojů. Tak kupříkladu přirážka k stabilizačnímu odvodu, která v některých krajích dosahuje částky převyšující desítky milionů činí v Jihočeském kraji jen 1 milión 900 tisíc Kčs, rovněž výnos zemědělské daně je vzhledem k stanovené výnosnosti zemědělských provozů prokazatelně nižší. Obdobně nelze počítat s nadplánovanými zdroji na výnosu 1 % podílu na odvodech hrubého důchodu ústředně řízených podniků.

Zvláštním problémem v krajích je údržba silnic. Národní výbory našeho kraje spravují 7113 km silnic, jejichž stav povětšině není uspokojivý. V roce 1966 bylo vykonáno mnoho pro zlepšení jejich stavu, když na údržbu bylo vydáno celkem 184 miliónů Kčs, v letošním roce ovlivňují podstatně náklady na údržbu cenové a metodické vlivy, ale i po jejich vyloučení předpokládané prostředky na údržbu letošního roku nedosáhnou loňské výše. Přitom dochází ve zvýšené míře ke škodám na silnicích způsobených vojenskou technikou.

Okresy v Jihočeském kraji všeobecně namítají, že prostředky, které mohou v rámci daného souhrnného limitu rozpočtovat na údržbu silnic, nepostačí a že je nutné zaměřit úsilí ve zlepšené údržbě silnic i na místní komunikace, které jsou ve špatném stavu.

Rozpis finančních prostředků na rok 1967 v oblasti placených a neplacených služeb vzhledem k omezeným možnostem státního rozpočtu nemohl plně pokrýt požadavky jednotlivých národních výborů na rok 1967.

Rovněž údržba bytového majetku v přímé správě NV je zajištěna na úrovni roku 1966, což vzhledem k značné zanedbanosti v minulých letech je nepostačující.

0rganizace bytového hospodářství spravují v Jihočeském kraji 4491 domů s 30 880 bytů, celková hodnota spravovaného majetku dosahuje 3 miliardy 74 miliónů Kčs.

l když došlo podstatně od roku 1960 ke zvýšení oprav, je situace v opravách bytového fondu stále obtížná, neboť vzhledem ke stáří a roztříštěnosti bytového majetku stále tyto prostředky nestačí plně odstranit dřívější zanedbání. Velká část bytového fondu je v památkových rezervacích a průměrné stáří bytového fondu je vysoké. Z celkového domovního majetku připadá na stáří do:

Na neuspokojivém stavu bytového fondu se podílejí i dosavadní formy řízení bytových podniků, neboť hmotná zainteresovanost na zhospodárnění prováděných oprav, a to jak u vlastních uživatelů bytů, tak i bytových organizací, není hlouběji propracována. Stále není věnována zvýšená pozornost kvalitě předávaných prací prováděných jak vlastními pracovníky bytových organizací, tak i dodavatelskými organizacemi.

XVI. plenární zasedání Jihočeského krajského národního výboru projednávalo rozvoj placených služeb v nových podmínkách řízení a plánování v Jihočeském kraji. V hodnocení dosavadního stavu bylo zjištěno, že přestože došlo v řadě profesí ku zlepšení jednak rozšířením těchto služeb, jednak jejich zkvalitněním, trpí poskytování kvalitních služeb namnoze zaostalostí technické úrovně jednotlivých provozoven. Potíže s odstraněním těchto nedostatků však spočívají v tom, že v prvých letech nové soustavy bude u podniků poskytujících služby činit financování investic z vlastních zdrojů nebo úvěrem u Státní banky československé obtíže. Ukázalo se, a tato skutečnost se potvrdila i při zpracování finančních plánů na rok 1967, že podniky komunálních služeb budou potřebovat do roku 1970 na rozhodující akce kromě systémových dotací ještě další prostředky, zvláště z fondu rezerv a rozvoje. Vzhledem k tomu však, že zdroje tohoto fondu nejsou dostačující, bylo třeba připravit plán financování investic komunálních služeb do roku 1970 a poskytování prostředků z fondů bude prováděno pouze postupně.

V loňském roce umožnily dotace z vlastní rozpočtové rezervy ve výši 8 mil. Kčs financovat mimo plán řadu akcí, které vesměs znamenaly zlepšení vybavení provozoven a přinesly i zlepšenou efektivnost. Doporučuji proto, aby ministerstvo financí znovu letos uvažovalo o prostředcích z vlastních rozpočtových rezerv pro účely, které jsem uvedla, neboť jen tak můžeme dosáhnout oboustranné spokojenosti jak u zákazníků, tak pracovníků úseku služeb. Je třeba mít přitom na zřeteli, že podniky, které hospodaří za obtížných podmínek v řídce obydlených prostorách pohraničí, nemohou docilovat rentability velkých městských podniků a že i za působení nové soustavy bude třeba jim v reprodukci základních fondů pomáhat.

Přesto, že poukazuji na problémy rozpočtového hospodaření v Jihočeském kraji, jsme všichni přesvědčeni o tom, že v rozpočtu nejsou vyčerpány všechny možnosti v tvorbě vlastních zdrojů a rada Jihočeského krajského národního výboru přijala řadu opatření, která mají přispět ke zprogresivnění finančních plánů a podle úvah krajského národního výboru lze dosáhnout vyšší tvorby hrubého důchodu proti návrhům podniků o 67 miliónů Kčs. I my chceme přispět svým rozpočtovým hospodařením ke konsolidaci hospodářství tak, jak je dána řešením uvedeným v usnesení ÚV KSČ ze zasedání z května letošního roku. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji soudružce Paťkové. Hovoří poslanec Růžička.

Posl. Růžička: Vážené Národní shromáždění, soudruzi a soudružky poslanci. Jak vyplývá ze zprávy s. ministra financí státní rozpočet je v této etapě nucen překrývat značné rozdíly v úrovni hospodaření a deformace hodnotových vztahů, zejména cen, jakož i zabezpečování některých složek životní úrovně pomocí dotací a intervencí. Pravým účelem dotační politiky je podporovat progresívní výroby a naopak potlačovat výroby neefektivní. Dotace nesmí zabezpečovat existenci neefektivních výrob a stejně tak ani rozsáhlá redistribuce prostředků uvnitř výrobně hospodářských jednotek a někdy i mezi nimi.

K plnému zajištění působení ekonomických nástrojů bude nutno zaměřit pozornost zejména na snižování objemu dotací s tím záměrem, aby finančními nástroji byl vytvářen tlak na zvyšování efektivnosti výroby, případně na likvidaci ztrátových výrob.

Ve svém příspěvku se budu zabývat otázkami palivoenergetické bilance, kde se zvláště uplatňuje politika dotací. Resort paliv byl do provedení cenových úprav jedním z nejvíce dotovaných odvětví našeho národního hospodářství. Protože se projevovala velká převaha poptávky po palivech nad možnostmi dodávek, bylo nutné těžit uhlí i za podmínek vysoce neekonomických. Tím byla zdůvodněna nutnost dotací na těžbu. Po provedení přestavby velkoobchodních cen se resort vcelku úspěšně vypořádal s problematikou rentability těžby a potřeba dotací byla tak téměř odbourána. Je to úspěch, který dává předpoklad ke zdravému ekonomickému vývoji. V poslední době však nastal pokles spotřeby paliv. Tento pokles byl způsoben především zlepšenou ekonomikou při využívání paliv, omezilo se plýtvání. Tuto skutečnost podpořila též nová ekonomická soustava. Vedle toho působily na snížení přírůstku potřeb paliv v posledních letech i vlivy, které je možno nazvat krátkodobými, z nichž především to jsou mírná zimní období a vysoké vodní srážky. Tyto vlivy představuje jen v úsporách paliv na výrobu elektřiny více než jeden milión tun uhlí za rok. Celkem se pro letošní rok jeví nižší potřeba paliv oproti předpokladům pětiletky o cca 5 mil. tun uhlí. Řešit tento výpadek z plánu poměrným rozdělením na jednotlivé uhelné revíry a přitom postihnout 60 % podílem Severočeský hnědouhelný revír, kde je těžba z hlediska ekonomického nejefektivnější, není správné. Je však podpořeno cenovou úrovní paliv, kde ceny jsou diferencovány výhradně podle kalorické hodnoty bez přihlédnutí k výrobním nákladům. Tak zejména severočeské hnědé uhlí je v nevýhodě ve srovnání s černým energetickým uhlím. Jeho neúměrně vysoká velkoobchodní cena vytváří velký hospodářský přebytek, který je uvnitř resortu redistribuován zvláště na Kladno a slovenské uhelné revíry včetně jihomoravského lignitu. Tato skutečnost pak umožňuje zachovávat při životě i vysoce neefektivní těžby. V zájmu celospolečenském by bylo omezovat především značně neefektivní těžbu paliv a podporovat vysoce efektivní lomovou těžbu Severočeského revíru.

Věřím, že naše hornictví se v druhé etapě cenové přestavby vypořádá i uvnitř resortu s dotacemi mezi revíry a tak vytvoří stejné podmínky všem pro efektivnost.

V oblasti spotřeby energetických paliv se vytvářejí i možnosti značného dovozu ropy a zemního plynu. Tato ušlechtilá paliva budou vykonávat na spotřebu energetického uhlí značný tlak. Dnes už musíme brát do ruky tužku a spočítat si ekonomiku využívání jednotlivých druhů primárních zdrojů energie. Tak při orientačním srovnání výrobních cen jednotlivých druhů energetických paliv vychází jako nejlevnější jedna tuna měrného paliva, jako srovnatelné měřítko, u hnědého uhlí severočeského, ať již z lomů mosteckých, chomutovských či sokolovských. Výrobní náklady na topný olej jsou asi o 67 % vyšší, na těžbu ostravského uhlí o 112 %, u uhlí ze slovenských baní o 176 % a u kladenského revíru dokonce o 184 % vyšší než při těžbě severočeského hnědého uhlí.

Z uvedeného orientačního zhodnocení lze vyvodit pro výrobu elektřiny závěr zcela bezpečně. Nejvyšší ekonomický efekt přináší hnědé uhlí, kterému nemůže konkurovat, zejména vycházíme-li z výrobní ceny, žádné jiné palivo. Topné oleje by měly mít v oblasti výroby elektřiny pouze pomocnou funkci.

V oblasti tepláren se ukazuje obdobná výhodnost hnědého uhlí, avšak je třeba vzít v úvahu faktory hygieny ovzduší a vytvořit prostor pro použití ušlechtilých forem paliv s nízkým odpadem spalin, tj. tekutá a plynná paliva.

Z rozboru efektivností parních elektráren na různé zdroje paliva jednoznačně vychází, že elektrárny na bázi severočeského uhlí těženého lomovým způsobem, zejména na Chomutovsku, jsou efektivnější i tehdy, zatíží-li se výrobní náklady uhlí i elektřiny všemi vyvolanými investicemi a náklady. Značný obsah síry v uhlí, zejména na Chomutovsku zkomplikoval však situaci ve výstavbě natolik, že bylo nutno sáhnout k výstavbě podstatně méně efektivních elektráren, jako jsou Vojany II. a Paskov, aby byl získán čas k vyřešení problému exhalací v Severočeském kraji.

O co jsou tzv. výpočtové náklady, které zahrnují jak vlastní náklady na výrobu elektřiny, tak i všechny investiční náklady na vyrobenou kwh v těchto náhradních elektrárnách vyšší, ukazuje následující přehled: výpočtové náklady v haléřích na jednu kwh v cenách roku 1966 činí u chomutovského uhlí 12 hal., u chomutovského uhlí včetně nákladů na odsíření, které je uvažováno, 15,8 hal., u mosteckého uhlí 13 hal., u uhlí dováženého ze Sovětského svazu 15,5 hal., u mazutu ze Sovětského svazu 17 hal. a u ostravského energetického uhlí v průměru 18 hal.

Odsiřovací zařízení k jedné 800 MW elektrárně, která je celým chemickým závodem na ploše 5 ha s obsluhou nejméně 50 pracovníků, bude stát asi 1/2 mld. Kčs. Jeho produkce - hnojivo, síran amonný - najde uplatnění v našem zemědělství nejvýše z jednoho takového závodu. Kdyby se ukázalo, že je nezbytné stavět toto zařízení i u dalších elektráren, pro jehož produkci by už nebyl odbyt, znamenalo by to další zdražení výroby elektřiny o 3-4 hal. na jednu kWh. Rovněž tak umístění elektráren mimo revír do vzdálenosti nad 150 km by už zhoršilo efektivnost elektráren natolik, že veškeré výhody levného uhlí by byly zmařeny.

Je proto v zájmu Severočeského kraje i celého národního hospodářství najít schůdné řešení pro výstavby elektráren na bázi severočeského uhlí v nevelké vzdálenosti od dolů. Otázka odsiřovacího zařízení zůstává otázkou, protože typ, který je dnes dosažitelný, je nejen velmi nákladný, ale zatím není záruka jeho spolehlivosti a hlavně efektivnosti. Je třeba zvážit, zda by nebylo účelnější část prostředků, uvažovaných na toto odsíření, věnovat ve prospěch zlepšení občanské vybavenosti obcí a měst v dotčené oblasti.

Při projednávání problematiky ovzduší v oblasti severočeské pánve se ukázalo, že přitěžujícím faktorem zde je hrubé zanedbávání investic do nevýrobní sféry už z minulosti. Kdyby se tento rozpor viditelně zmenšoval, kdyby obyvatelé této oblasti se přesvědčili, že se životní prostředí a životní podmínky jako celek podstatně zlepšují, bylo by méně protestů proti dalšímu rozvoji výrobních závodů a nakonec i dalších elektráren.

Pro rozvoj mosteckého revíru má rozhodující význam dořešení otázek rozmístění nových velkých elektrárenských kapacit a sladění postupu jejich výstavby s prováděnou výstavbou těžebních kapacit. I v tomto revíru má změna původní koncepce ve výstavbě elektráren v souvislosti s řešením problematiky čistoty ovzduší a životního prostředí v této oblasti a snížení dříve předpokládaných potřeb elektrické energie nepříznivé důsledky na využívání těžebních kapacit a na postup výstavby některých rozestavěných lomových provozů.

Uvažovaný rozvoj mosteckého revíru umožňuje počítat s výstavbou nových elektrárenských kapacit na bázi tohoto uhlí do roku 1980 o celkovém výkonu cca 6500 MW. Podstatnou část nových elektrárenských výkonů bude možno orientovat na kvalitnější uhlí o výhřevnosti 3000-3500 kal na kilogram uhlí s nízkým obsahem síry. Tato skutečnost by měla významným způsobem napomoci při řešení otázky umístění elektráren.

Soudružky a soudruzi, případné omezení výstavby elektráren na severočeské uhlí, ale i příznivé strukturální změny v těžbě uhlí, zastavování neefektivních provozů a ostatní opatření sledující snižování spotřeby živé práce povedou k výraznému poklesu počtu pracovníků v odvětví paliv, jak o tom hovořil již soudruh Monczka. Snižování zaměstnanosti v uhelném hornictví vyžaduje řešit složité sociálně politické otázky spojené zejména s náhradním zaměstnáním uvolňovaných pracovníků. Bude jen ve prospěch efektivnosti těžby, když bude rychle ujasněna otázka pracovníků, kteří opustí pracoviště na hlubinném dole a přejdou na jiná pracoviště. Dosud mají I. kategorii důchodového zabezpečení, ale podmíněnou nejméně 20 lety práce v podzemí dolů. U pracovníků, kteří mají třeba 18 let práce pod zemí a nyní přešli třeba na práci v lesích nebo na rekultivační práce, by došlo podle dnes platných předpisů k celé ztrátě preference a šli by pak do důchodu třeba ve IIl. kategorii.

Domnívám se, že by bylo spravedlivé změnit tento předpis v tom smyslu, že by se přiznal pracovníkům, kteří určitě období pracovali v hlubinném dole a přešli na jiná pracoviště před získáním požadovaných 20 let, alikvotní podíl výhod I. kategorie důchodového zabezpečení. Věřím, že potom by došlo k urychlenějšímu uvolňování pracovníků z dožívajících hlubinných dolů a tito by mohli být lépe využiti k prospěšné práci pro společnost. (Potlesk.)