-neméně vážnou otázkou je zde i zemědělství, a to zejména problém soukromě hospodařících rolníků, kterých je v některých okresech značná část. Úroveň hospodaření je velmi nízká, protože na umělá hnojiva, nákup osiv, nákup strojů, které musí rolníci kupovat za maloobchodní ceny, nejsou v těchto rolnických usedlostech peníze. I zde se některé věci již udělaly, jako např. uzákonění vyplácení dětských přídavků soukromě hospodařícím rolníkům.

Tyto otázky my vidíme jako rozhodující, které by bylo třeba řešit. Nechceme na druhé straně tvrdit, že by pro rozvoj pohraničí i méně vyvinutých oblastí se nic neudělalo. Byli jsme velmi překvapeni rozvojem okresu Tachov, zejména vyřešením zemědělské výroby a jen jsme litovali všichni zúčastnění toho, že není těchto progresivních a dnes možno říci již i ověřených poznatků více využíváno v dalších okresech se stejnými nebo podobnými podmínkami, což je ve většině pohraničních okresů. Přitom i zde je celá řada problémů, která při pružnějším řešení by mohla být již odstraněna. Je totiž těžko pochopitelné, proč při vybudované velkovýrobě vepřů, v jejíž blízkosti jsou velkokapacitní teletníky a stáje apod., není možno, aby sdružení státních statků mohlo mít svou úpravnu krmiv, proč se musí denně dovážet stovky vepřů desítky kilometrů na porážku a ztrácet denně tuny vepřového masa a zda by se nemohla jednoduchá porážka vybudovat v blízkosti těchto zařízení. Jistě zde neobstojí výrok pracovníka centrálního úřadu, že tím by v Tachově měli denně čerstvé maso - nechci tím tvrdit, že by to bylo oficiální stanovisko resortu. Na druhé straně ale problémy ve školství a zdravotnictví nejsou ani zdaleka dořešeny a jsou v tomto směru vážné nedostatky. Byli-li jsme překvapeni rozvojem zemědělské výroby na okrese Tachov, ještě více jsme byli překvapeni v záporném smyslu úrovní zemědělství v některých oblastech na okrese Bardějov. Zde kromě dalších jsme byli v obci, kde na výměře 335 ha zemědělské půdy pracuje přes 100 občanů - při sklizni brambor i děti, které nechodí do školy, a to je zde 120 ha orné půdy, která by měla uživit přes 200 občanů, přičemž sklizeň obilí představuje někdy 3 - 4násobek toho, co bylo zaseto. Jistě si každý dovede představit, jaká je životní úroveň 44 rodin v této obci, které jsou závislé pouze na zemědělství. Bydlí se zde v domech, které jsou jako muzejní - ovšem v lepším stavu - postaveny v Bardejovských kúpelích. Přitom MNV musí povolit výstavbu rodinných domků v obci, neboť úroveň bydlení ve stávajících domcích - jedna místnost s podlahou z hlíny - již snad ani nižší nemůže být, vyjma občanů - cikánů, kteří bydlí v zemljankách. Při rozmluvě s občanem, který chce stavět v této obci, zda jeho rozhodnutí je správné, zda by nebylo účelnější stavět někde ve střediskové obci, nám odpověděl rovněž otázkou:

"Co tam budu dělat? Kdo mi zaručí zaměstnání?" Na to jsme mu nikdo nemohl dát odpověď, ani předsedovi MNV, který ví, že porušuje platné předpisy, vydá-li stavební povolení v obci, která není jako středisková.

Již jednou jsem uvedl, že řešení problémů vidíme ve zprůmyslnění těchto oblastí. Jak ale vypadá skutečnost? V těchto oblastech je celá řada závodů a provozoven, které nejsou vždy rentabilní, a proto by je bylo nutno zrušit - a mnohdy je snaha podniků je i rušit. Přitom ne vždy nízká rentabilita je závislá pouze na tom kterém závodě nebo provozovně. Chtěl bych to doložit příkladem závodu Solivar v okrese Prešov, kdy tento závod měl stanovené náklady na výrobu jedné tuny kuchyňské soli 380 Kčs a byl při takto stanovených nákladech vysoce rentabilní a odváděl státu několik miliónů korun. Nyní mu byly stanoveny náklady na 200 Kčs za tunu a tím se pochopitelně stává ztrátovým a hned je důvod k jeho uzavření.

Možná, že tento případ není typický, ale máme těchto příkladů víc.

Na druhé straně ale výstavba závodů nebo podniků, které by rentabilní byly, není prováděna a neřeší tedy problém zaměstnanosti ani problém umisťování patnáctiletého dorostu. Zjistili jsme i takový případ, že je postaven nový závod, kde jsou moderní stroje a nejsou více než dva roky využity. Jde konkrétně o závod Drevoimpregna v Kružlové Huti, kde nedostatečným plánováním nejsou využity stroje v miliónové hodnotě.

Celá řada usnesení vlády přijatých k těmto otázkám není splněna a ani usnesení č. 06/66, které určilo oblasti nebo místa, kde se poskytuje patnáctiprocentní dotace, situaci neřeší. Jednak proto, že stanovené procento bylo nízké, a jak jsme zjistili při průzkumu, pro podniky naprosto neatraktivní. S uspokojením jsme vzali na vědomí ve vystoupení místopředsedy vlády a předsedy SPK inž. Černíka, že výsledky našeho průzkumu, které byly již v průběhu minulého roku dány SPK, nakonec vedly k přehodnocení stanovené výše procenta dotací na 20 - 40 %, ale podle dosud neprověřených zpráv je toto zvýšení předpokládáno do míst, která nejsou podle našeho názoru právě ta nejzaostalejší. Zde by výbor NS pro plán a rozpočet měl náročně posuzovat vhodnost a účelnost těchto dotací do určených oblastí nebo míst.

Nám je jasná jedna věc, že zavedením nové soustavy řízení národního hospodářství každý ředitel podniku nebo oborového ředitelství bude podnikové a oborové investice plánovat tam, kde bude mít zaručenou vysokou rentabilitu podniku a rychlou návratnost investic. To jsou ale podmínky pro to, aby byly dále rozvíjeny již dnes možná i přesycené průmyslové aglomerace, přičemž oblasti, o kterých hovoříme, budou dále zaostávat a disproporce se prohlubovat. Ptáme se proto, kdo a jak bude řešit tento vážný problém. Necháme-li situaci volný průběh, nemá cenu, aby byla přijímána jakákoliv usnesení vlády k tomuto problému, protože zřejmě záleží na ředitelích podniků a generálních ředitelích oborových ředitelství, kde oni budou investovat.

Mohu to doložit konkrétním příkladem. Při průzkumu v okrese Bardejov jsme zjistili, že přímo v okresním městě se rozšiřuje závod a že z původně plánované pětietážové budovy se staví pouze tříetážová. Krácení plánované výstavby znamená snížení pracovních příležitostí asi o 1000, a to v místě, kde těchto je naprostý nedostatek i v jeho okolí. Přitom zastavení výstavby na třech etážích znamená pro podnik ztrátu kolem jednoho mil. Kčs (odvoz materiálu, který zde byl, předělání projektů apod.) a celá dostavba by stála asi 3 mil. Kčs. Přítomní poslanci Národního shromáždění, zástupce SPK, Slovenské plánovací komise, předsednictva SNR, KNV i ONV byli pro dokončení plánované výstavby a ani ředitel závodu nemohl nikterak zdůvodnit omezení této výstavby. Bylo proto na závěr průzkumu dohovořeno, že zašleme písemnou interpelaci na příslušný resort, zda uvedené rozhodnutí je správné a zda by se nemělo zrevidovat. Odpověď z příslušného ministerstva došla, a to v poměrně dosti krátkém čase. Potud vše v pořádku, ale nikdo z těch, kdo v Bardejově na průzkumu byl, nebyl spokojen s obsahem odpovědi, s níž bych chtěl seznámit všechny poslance:

Vážený soudruhu poslanče, na Vaši interpelaci ze dne 5. 11. 1967, týkající se změny rozsahu rozšíření závodu v Bardejově Vám sděluji, že ministerstvo schválilo v červnu 1965 úvodní projekt na postavení pětietážové budovy centrálních provozů s příslušnými úpravami stávajících objektů a závodní kotelny. Výstavbou se zvýší kapacita závodu a stav zaměstnanců o 2111 pracovníků. Pro změny financování investic přehodnotil podnik v prosinci m. r. svůj investiční plán a navrhl, aby výstavba byla dočasně zastavena. Po dalších jednáních s veřejnými i politickými orgány na Slovensku rozhodl generální ředitel pokračovat ve výstavbě závodu v omezeném rozsahu. Toto rozhodnutí mění výstavbu na 3etážový objekt s tím, že nebude též provedena přístavba kotelny, nýbrž pouze výměna kotlů a jiná omezení. Podle prohlášení oborového ředitelství bude plánovaná výroba i při omezeném rozsahu výstavby zabezpečena. Se soudružským pozdravem - podpis ministra.

Ano, je možné, tvrdí-li to generální ředitel, že bude zabezpečena plánovaná výroba. Nebude ale zabezpečeno plánované zvýšení zaměstnanosti v podniku. Přitom ředitel závodu prohlásil, že i na zvýšenou výrobu by byly jak suroviny, tak i odbyt - pochopitelně i pracovní sily, o které nám zde v podstatě jde.

Z odpovědi je tedy jasné, že ministerstvo před dvěma lety, tedy v době direktivního řízení schválilo plán výstavby, ale oborové ředitelství ani ne celý rok na to rozhodlo, že stavět se nebude, a po velkých intervencích tedy kompromis - výstavba poloviční kapacity. Takto je tedy možno počítat, že budou uskutečněny všechny uvažované, plánované nebo i rozestavěné investice schválené vládou nebo jednotlivými resorty na řešení problémů v méně vyvinutých oblastech. Ptáme se proto, jak může vláda dnes ovlivnit rozvoj těchto oblastí, když plány její nebo jednotlivých resortů může zrušit generální ředitel oborového ředitelství nebo i ředitel podniku?

Myslím, že bychom měli dostat na tuto otázku odpověď, protože jinak by celá naše kontrolní činnost neměla žádného významu, zejména ne v této oblasti, a celý náš průzkum bylo zbytečné plýtvání časem, nehledě již k tomu, že představitelé okresů, kde jsme průzkum prováděli, budou od nás chtít jistě vědět, jak jejich připomínky a námi zjištěné skutečnosti budou řešeny.

Myslím, že by nebylo ani možné, aby se v tezích plenárního zasedání ÚV KSČ, konaného v měsíci říjnu, ve stati, kde se rozebírají otázky národnostních vztahů, uvádělo: "V duchu linie 13. sjezdu bude strana usilovat o další sblížení, dále rozvíjet ekonomiku Slovenska jako součást jednotné celostátní ekonomiky, vyrovnávat historicky podmíněné pracovní a životní podmínky obyvatel různých částí země atd."

Nebudu již dále poznatky z našeho průzkumu dokládat příklady nebo je dále rozebírat. Zpracujeme je a předložíme v souhrnu. Je nám jasné, že řešení všech problémů nebude snadné, nebude ani možné v této pětiletce a že nejsložitější je vyřešit problém "na jedné straně vysokou efektivnost všech podniků a na druhé straně řešení oblastních problémů". Necháme-li ale nadále dosavadní stav, disproporce se budou prohlubovat a jejich řešení bude v pozdější době tím složitější. Tím více vítáme fakta, uvedená ve vystoupení místopředsedy vlády a předsedy SPK inž. Černíka, která svědčí o tom, že vláda se problémy zabývá a chce je řešit. Ovšem nám jde o to, aby tyto záměry byly také kontrolovány, jak jsou plněny a jak byly splněny.

Ještě jednou podotýkám, že ve vystoupení jsem nechtěl ukazovat jen na nedostatky. Ovšem kdybych měl rozebrat i dobré věci, které se udělaly, musel bych své vystoupení podstatně prodloužit, aby každý pochopil, že byla udělána i celá řada opatření k řešení těchto problémů. Vážnost problémů však vyžaduje, aby bylo vysloveno jasné stanovisko, jak bude problém řešen, a považujeme za nutné upozornit na tyto otázky právě při projednávání státního rozpočtu i přes příznivé skutečnosti, uvedené jak ve zprávě ministra financí, inž. Suchardy, tak i ve zprávě místopředsedy vlády inž. Černíka.

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji poslanci Ircingovi. Promluví s. Mestek.

Ministr zemědělství a výživy s. Mestek: Soudružky a soudruzi poslanci! Ve svém diskusním vystoupení chtěl bych se alespoň v krátkosti dotknout některých otázek, které souvisí s rozpočtem našeho odvětví.

Jak již konstatoval XIII. sjezd, zajištění výživy obyvatelstva je celospolečenskou záležitostí a jedním z nejpřednějších úkolů našeho hospodářství v současném období. Známe vyživovací situaci ve světě a víme také, za jakých podmínek a okolností je dnes možné zajišťovat výživu obyvatelstva prostřednictvím zahraničních trhů. Nezbývá nám proto, jak to dnes konečně zjišťujeme ve všech zemích, než vynaložit veškeré úsilí na vybudování vlastní vyživovací základny. Dosáhnout toho znamená revidovat hospodářský program odsouvající problémy průmyslu výživy na druhořadou kolej. K takovému závěru dospěl XIII. sjezd a v tomto duchu projednávalo problémy rozvoje výroby potravin i několik zasedání ÚV KSČ.

V důsledku postupné realizace těchto usnesení můžeme dnes hovořit o určitých pozitivních výsledcích zajišťování výživy obyvatelstva, o nichž se zmínil ve svém výkladu i ministr financí s. Sucharda. Musíme si však být vědomi, že jde teprve o první, i když významné náznaky obratu. Nic by nás proto nemělo opravňovat k tomu, abychom jakkoliv oslabovali naši pozornost k problémům tohoto zvláště citlivého odvětví našeho národního hospodářství.

To souvisí úzce s námi dnes projednávaným státním rozpočtem na rok 1968. Vím, že státní rozpočet je jedním z nedůležitějších aktivních nástrojů, prostřednictvím a za pomoci něhož se prosazuje a realizuje státní politika. Dovolte mi proto, abych právě z těchto hledisek řekl několik poznámek k problému odvětví, které spravuji.

Výroba potravin - právě tak jako výroba jiných výrobků - se stává stále více záležitostí úzké spolupráce a součinnosti řady výrobních odvětví a lidských činností. Zvláště úzké vztahy existují mezi výrobou surovin a jejich zpracováním, tj. mezi zemědělstvím a potravinářským průmyslem. Je totiž nesporné, že ve stále větší míře půjde o to, abychom surovinu, kterou v našich podmínkách s velkými obtížemi v potřebném rozsahu zajišťujeme, také beze ztrát a co nejúčelněji zpracovali, abychom ji zpracovali v souladu s rostoucími nároky našeho obyvatelstva nejen na množství, ale zejména na kvalitu a sortiment potravinářských výrobků. To také vedlo ústřední výbor na jeho zasedání v březnu minulého roku k tomu, aby dal podnět k prospěšnému spojení těchto dvou odvětví a k vytvoření podmínek pro důslednější a komplexnější řešení problematiky.

Mluvím o tom proto, že my se dnes snažíme posuzovat všechny otázky související s výrobou zemědělské suroviny a jejím zpracováním takto komplexně. Přitom se setkáváme s různými problémy, jejichž řešení je možné za předpokladu, že takový přístup se stane všeobecným, tzn. že bude uplatňován všemi orgány a do všech důsledků. Pokud tomu tak nebude, vždy bude hrozit jisté nebezpečí, že ustrneme pouze u organizačních změn, aniž bychom těmto organizačním změnám dali odpovídající obsahovou náplň. Posuzujeme proto i naše vztahy ke státnímu rozpočtu a naopak z těchto širších hledisek.

Jaký to má pro nás význam a jaké obtíže nám způsobuje, pokud i nadále je uplatňován oddělený přístup podle jednotlivých úseků dnes jednotného resortu, pokusím se ukázat aspoň na jednom z příkladů. S. Sucharda uvedl ve svém výkladu, že zemědělství je dotováno různými formami ze státního rozpočtu částkou 12 mld korun. Uvedl, že značná část těchto prostředků jde mimo jiné i na tzv. intervence některých maloobchodních cen potravin. Vezmeme-li vztah celého našeho odvětví k státnímu rozpočtu na rok 1968, zjišťujeme, že na jedné straně naše odvětví přispívá do státního rozpočtu částkou 19 mld korun, naproti tomu ze státního rozpočtu jsou odvětví poskytovány dodatečné prostředky ve výši 16,8 mld korun. Docházíme tedy ke značnému přerozdělování prostředků odvětví prostřednictvím státního rozpočtu. Jsou vcelku známy příčiny, které k tomu vedou. Souvisejí nejen s některými zvláštnostmi tohoto odvětví, se záměry, které sledujeme při jeho rozvoji, ale i s politikou, kterou provádíme v maloobchodních cenách potravin. To je se snahou po udržení a naopak po snížení podílu výdajů obyvatelstva za potraviny na jejich celkových výdajích. S tím souvisí i ta skutečnost, proč celkový dopad přestavby velkoobchodních cen v rozsahu cca 6 mld korun nebyl plně promítnut do nákupních cen a je v zemědělství uhrazován jinými dodatečnými formami.

Určitý přerozdělovací proces prostřednictvím státního rozpočtu má tedy ve vztahu k našemu odvětví své plné oprávnění a pokud budeme i nadále provádět (podle našeho názoru naprosto správnou) politiku levných potravin na straně jedné a budování vlastní vyživovací základny na straně druhé, těžko se budeme moci této praxe vzdát. Je tedy třeba vztahy odvětví ke státnímu rozpočtu chápat komplexně, ve všech souvislostech a především se zřetelem na základní linii v zajišťování výživy obyvatelstva, kterou zejména po XIII. sjezdu začínáme důsledně prosazovat.

Jinou otázkou je, má-li mít přerozdělovací proces přes státní rozpočet takový rozsah a ty formy, jaké má v současné době. Podle našeho názoru není to bezpodmínečně nutné a mohli bychom volit i účelnější formy, které by navíc dovolovaly účinněji propojovat ekonomické procesy v rámci komplexu a zvýšit účinnost jednotlivých ekonomických nástrojů.

Jedním z předpokladů toho je, že věcně a v plném rozsahu skoncujeme s odlišným přístupem k jednotlivým částem komplexu, že tedy nejen organizačně, ale i ekonomicky budeme tento komplex pojímat jako vnitřně jednotný hospodářský celek, svým způsobem specifický, odlišující se od jiných odvětví národního hospodářství. To se nám prozatím nepodařilo. Náš rozpočet je stále ještě rozpočtem tří hospodářských sfér komplexu s třemi v podstatě izolovanými okruhy plánování a financování.

Dopracovat se takového přístupu, ale nejen přístupu, ale i praxe, je úkol velmi náročný. Předpokládá mimo jiné, že bude nutno vzdát se některých zásad a principů, které stále ještě dnes považujeme téměř za svaté.

Nechtěl bych se nyní podrobněji touto otázkou zabývat, jde mi jen o to, abychom hovořili o státním rozpočtu a zvláště pak o jeho vztahu k našemu odvětví, abychom měli všechny tyto zkušenosti na paměti, abychom si uvědomili, že celý problém se zdaleka nevyčerpává tím, že zachováme současný stav a budeme se pouze snažit omezovat či rozšiřovat některé formy současných vztahů.

Zmínil jsem se o některých zvláštnostech vztahů našeho odvětví ke státnímu rozpočtu. Rád bych nyní řekl alespoň několik poznámek ke kvantitativní stránce těchto vztahů. Víme, že přes výrazný vzestup zemědělské výroby v posledních dvou letech trvá při zajišťování potravin stále ještě značná závislost na zahraničním dovozu. Navíc stále ještě vyrábíme bez výraznějších rezerv a tím i se značnou závislostí na daných klimatických podmínkách.

Trvalé stability trhu potravin a snížení závislosti na zahraničním dovozu výrobků, které jsme si schopni vyprodukovat sami, můžeme proto dosáhnout jen tak, že v zemědělství postupně vytvoříme podmínky pro jeho plný rozvoj. To se neobejde, jak to potvrzují konečně i zkušenosti jiných hospodářsky vyspělých zemí, bez značných prostředků vkládaných do zemědělství. Přitom si musíme být vědomi, že to nejsou prostředky, které poskytujeme zemědělství jako takovému, ale prostředky, které poskytujeme ve prospěch nás všech, ve prospěch zajištění naší vlastní výživy. Nemůžeme proto podle mého názoru klást otázku tak, zda zemědělství dostává málo nebo mnoho prostředků, ale tak, zda rozsah těchto prostředků zabezpečuje námi požadovaný rozvoj zemědělství či nikoliv.