Mám-li být zcela upřímný a říci svůj názor, pak se domnívám, že jsme nevyčerpali všechny možnosti našeho národního hospodářství, abychom rozvoj zemědělství co nejvíce urychlili. Uvedu to opět alespoň na jednom příkladě. Víme, že půdy, tohoto základního a nejdrahocennějšího výrobního prostředku, od něhož v rozhodující míře odvisí úroveň naší zemědělské výroby, máme omezené množství. Tím větší pozornost a úsilí bychom měli věnovat jejímu co nejintenzívnějšímu využití. To je závislé na mnoha faktorech. Mezi základní z nich však patří vodní režim v půdě. Proto také v celém civilizovaném světě je vytvoření tohoto režimu věnována mimořádná pozornost a zejména hospodářsky vyspělé země věnují na jeho zajištění i značné prostředky.

Také my se snažíme postupovat obdobně. Proto také při zpracovávání pravidel subvencování jsme zařadili subvencování meliorací na přední místo. Je třeba říci, že i naše zemědělské podniky si význam tohoto opatření plně uvědomují a značnou část svých prostředků soustřeďují pro tyto účely. Zůstává však skutečností, že poměrná nákladnost, relativně dlouhá návratnost prostředků a nedostatek potřebného zařízení je jednou z nejvážnějších překážek, abychom právě v tomto směru postupovali daleko rychleji než se děje dosud a než by bylo v zájmu urychleného dosažení větší soběstačnosti ve výrobě potravin.

Stálo by proto za úvahu, jestli právě řešení takových klíčových otázek v zemědělství by nemělo být předmětem zvláštního režimu a zvláštní pozornosti státu. Jestli by neměl být propracován program, zahrnující nejen opatření ve vlastním zemědělství, ale i opatření v odvětvích, která vytvářejí nezbytné materiální předpoklady pro realizaci záměrů ve vlastním zemědělství, a konečně, jestli by tento program neměl vyústit a zahrnovat i soubor finančních opatření, podmiňujících a umožňujících jeho uskutečnění. Víme, že je to složitá otázka. Víme však současně, že pokud budeme postupovat tak, jako jsme postupovali dosud, včetně omezování státního příspěvku pro tyto účely, budeme se muset smířit s tím, že intenzivní zapojování půdy do výrobního programu se bude opožďovat se všemi důsledky z toho pro společnost vyplývajícími.

Domnívám se, že právě poslední období, kdy jsme na rozvoj zemědělství věnovali více prostředků, ukazuje, že se tento postup společnosti vyplatil. Potvrdilo se mimo jiné, že dnes máme v zemědělství dostatek pracovníků,
kteří - pokud jim k tomu poskytneme příležitost a nezbytné prostředky - dovedou společnosti vrátit, co jim poskytla.

S tím souvisí i moje další poznámka. Již jsem se zmínil, že souběžně se zajišťováním suroviny se musíme starat o její co nejúčelnější a nejefektivnější zpracování. Ani v tomto ohledu se nemůžeme uspokojovat se současným stavem.

Výstavba a rekonstrukce potravinářského průmyslu, po celá dlouhá léta opomíjená, postupuje jen velmi zvolna. Má proto pro nás rozhodující význam dohoda uzavřená prostřednictvím soudruha Černíka se Státní plánovací komisí o postupné realizaci akcí v potravinářském průmyslu mimo plán, pokud se nám podaří urychlit výstavbu plánovaných akcí a snížit rozestavěnost. Jsme si vědomi, že tím byl nejen před nás, ale zejména před podniky potravinářského průmyslu postaven náročný úkol, jehož zvládnutí bude vyžadovat mimořádné úsilí. Musíme však této možnosti maximálně využít, máme-li vůči společnosti splnit svoji povinnost.

Problémy potravinářského průmyslu a jeho rozvoje se však zdaleka nevyčerpávají jeho nedostatečnou investiční výstavbou. Toto odvětví má řadu specifických zvláštností, které je odlišují od národního hospodářství. Jen namátkou uvádím, že podíl mzdových nákladů na jeho celkových nákladech se pohybuje kolem 5 - 6 %, zatímco zdaleka převažující část jeho nákladů představují náklady na suroviny. Již to naznačuje, že možnosti zvyšování tvorby objemu hrubého důchodu jsou v tomto odvětví značně omezené. Vyplývá to i z tohoto srovnání: Ačkoliv v potravinářském průmyslu došlo v uplynulém roce k obdobnému vývoji hrubého důchodu jako v ostatních odvětvích národního hospodářství, vedlo to pouze k tomu, že míra čistého důchodu ve vztahu k celkově vynaloženým nákladům činí pouze 5 %, zatímco v ostatních odvětvích se pohybuje od 12 % až přes 20 %. Objem prostředků, které tak získávají podniky potravinářského průmyslu nad úroveň vynaložených nákladů, je nesrovnatelně menší, než je tomu v jiných odvětvích. Při uplatňování restriktivní politiky, přes úlevy, které byly podnikům poskytnuty, zůstává tak podnikům příliš malý prostor k zajišťování vlastního rozvoje. Značné úvěrové zatížení spojené se splátkami úvěrů a placením úroků z těchto úvěrů pak tento prostor dále omezuje.

To je o to závažnější problém, že narozdíl od ostatních odvětví nemohou podniky potravinářského průmyslu počítat s výraznějším růstem výroby, ale naopak se zvyšováním sortimentu výrobků, zlepšováním jejich kvality, s přizpůsobováním se nárokům spotřebitele na obal, množství atd. Tedy vesměs s takovými tendencemi, které znamenají růst pracnosti a omezování možností růstu produktivity práce.

Za těchto podmínek existuje reálné nebezpečí, že i při případném vytvoření podmínek pro urychlený rozvoj odvětví vzniknou vážné obtíže, jak tento rozvoj finančně zajistit.

To již nehovořím o tom, že tento stav, spojený s procesem přerozdělování prostředků nejen mezi obory, ale i mezi podniky, je vážnou překážkou uplatňování principů nové soustavy řízení. Obory, ale zejména podniky, právem poukazují na to, že za daného stavu se na způsobu jejich řízení změnilo prozatím velmi málo. Nejsme s tímto stavem spokojeni. Nejen proto, že vyvolává vážné věcné obtíže, ale i proto, že je současně jistou diskreditací zásad a principů, které jsme schválili pro řízení podniků. Musíme proto vynaložit veškeré úsilí, abychom současný stav změnili. Nepodaří se nám to však, nenalezneme-li pro tyto naše záměry plné pochopení a pomoc i u dalších orgánů státní správy.

Soudružky a soudruzi poslanci, považoval jsem za nutné upozornit v souvislosti s projednáváním státního rozpočtu na rok 1968 na některé problémy rozvoje našeho odvětví. Jsem si vědom, že v situaci, kdy pociťujeme všeobecnou nutnost provádět v národním hospodářství restriktivní politiku jak v sféře investic, tak i financí, může se moje vystoupení chápat jako nepochopení současné složité hospodářské situace. Myslím, že tomu tak není. Restriktivní politika má - jak konečně konstatovalo i květnové zasedání ÚV KSČ - současně za úkol vytvořit širší prostor pro progresivnější rozvoj těch odvětví, od nichž odvisí obnovení dynamické rovnováhy našeho národního hospodářství. Jsem toho názoru, a opírám se přitom o již zmíněné jednání XlII. sjezdu, že odvětví výživy patří mezi tato odvětví. Jde mi tedy pouze o to, aby se těmto záměrům dostalo také patřičného výrazu v rámci praktických hospodářských opatření.

Na závěr bych chtěl jen podotknout, že jsem si pochopitelně plně vědom toho, že i v našem odvětví máme stále ještě vnitřní rezervy, které bude třeba plně využít. Hovořím-li pak o finanční problematice a rozpočtu, máme je i zde. Musíme daleko pečlivěji a promyšleněji uvažovat o všech cestách, jakými budeme prostředky rozpouštět a vyvarovat se takových forem či způsobu jejich poskytování, které nám nezaručují dosažení potřebného efektu.

K tomu musíme, a také se o to snažíme, vést naše podniky. Učíme je a zdá se nám, že přitom nejsme bez výsledku, aby spoléhaly především samy na sebe, aby hledaly zdroje a prostředky v prvé řadě ve zlepšování své vlastní činnosti a nikoli v podpoře "shora". Zejména naše zemědělské podniky mají k tomu dnes vytvořen dostatečně široký prostor. A jde tedy jen o to, plně jej využít. Jsem přesvědčen, a výsledky posledních let to dokazují, že pracující v našem zemědělství si tyto možnosti uvědomují a využívají jich v souladu se svou odpovědností za zajištění základních potřeb našeho obyvatelstva. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji. Soudružky a soudruzi, do nynějška se vystřídalo v rozpravě celkem 11 soudruhů a soudružek, to znamená za odpoledne od 15 do 19 hod. Ke druhému bodu pořadu je přihlášeno ještě 16 dalších soudruhů. Kdybychom měli nyní přerušit zasedání do zítřka, budeme pravděpodobně muset buď zítra večer, nebo v pátek pokračovat ve schůzi. Dávám proto k úvaze, zda by bylo únosné po jeden a půlhodinové přestávce ještě pokračovat ve večerním zasedání. (Hlasy v sále: Pokračovat.) Pokračovat? Teď hned? Je zde návrh, myslím od s. Lukačoviče, abychom teď nepřerušovali a jednali dále. (Posl. Lukačovič: Po krátké přestávce.) Tedy po desetiminutové přestávce.

Posl. Valo: Mám protinávrh. Myslím, že aj stroj má obmedzenú kapacitu, ktorú znesie. Myslím, že by sme znevažovali naše zasadanie, keby sme ďalej pokračovali. Pochybujem, že to, čo sa tu hovorí, sa tiež duševne konzumuje. (Potlesk.) Myslím, že sa tu už len hovorí, ale nikto nechápe. Osem hodín počúvať to stačí. (Smiech v sále, hlasy: To je pravda.) Sú možno ľudia, ktorí môžu počúvať ďalej, ale pokiaľ ide o mňa, stačí mi to. Ja už viac chápať nemôžem, i keď nie som nechápavý. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Přerušili bychom tedy do zítřka do 8 hod., ovšem s rizikem, že budeme pokračovat v pátek. (Mpř. NS dr. Leflerová: S jistotou.) Není námitek pro pokračování v pátek? (Námitky nebyly.) Přerušuji schůzi do zítřka 8.00 hod.