Daň z tohto omylu nech poslúži Bratislave. A tak dnes, keď dávame veci na pravú mieru, upútavame zvýšenú pozornosť celého NZ i verejnosti na toto mesto. Rád by som využil preto túto príležitosť a pohovoril o niektorých dôsledkoch prijímaného zákona. Naša minulá prax v Národnom zhromaždení totiž neraz ukázala, že nie vždy sme vedeli zo strohých paragrafov prijímaných zákonov domyslieť dôsledky a dopad na prax, ktorú zákon vyvoláva.

Napr. jeden paragraf zákona o správnom konaní zlikvidoval prakticky pri národných výboroch (teda i v Bratislave) útvary hlavných architektov, a to v dobe, kedy vláda v inej právnej norme doporučovala takéto útvary zriaďovať. Keď sme za tento zákon hlasovali, ne uvedomovali sme si jeho dopad.

Preto chcem teraz pohovoriť o niektorých dopadoch prijímaných zákonov o Bratislave. Predovšetkým sa budú dotýkať samotnej Bratislavy. Priznaním funkcie hlavného mesta Slovenska a podriadením mesta vláde, resp. SNR, sa otvára pred mestom nový, širší priestor. Na NV mesta Bratislavy spočíva teraz veľká úloha, ako budeme správne a zodpovedne prezentovať toto mesto pred vládou, ústrednými orgánmi, ako spravodlivo, presvedčivo, ale pritom reálne bude formulovať vecné problémy.

Z takéhoto formulovania a vzájomného poznávania problémov mesta v procese riešenia musí postupne vznikať situácia, že mesto Bratislava vnikne do vedomia centra, že sa vypestuje akýsi spoľahlivý mechanizmus riešenia problémov, povedal by som návyky k sústavnej starostlivosti i o toto mesto, v minulosti ponechané na starosť jednému z krajov, ktorý s jeho problémami ťažko zápasil.

Takéto vedomie z centra spôsobí, že nebudeme musieť do budúca veci dramatizovať, že nebudeme mať pocit, že sa natískame, alebo že sa robíme dôležitejšími, než v skutočnosti sme. Verte, že takýmito komplexmi sme v Bratislave neraz trpeli a ľudia neznalí a necitliví k našim problémom nás k takýmto pocitom viedli.

Priznanie funkcie hlavného mesta Slovenska - centra jedného z našich rovnoprávnych národov, zverením starostlivosti o toto mesto vláde, resp. Slovenskej národnej rade, znamená, že. osudy a prosperita Bratislavy sa stávajú štátnym záujmom a že tento záujem, obdobne ako u hlavného mesta republiky Prahy, vyplýva zo starostlivosti o harmonický rozvoj našich socialistických národov. Preto riešenie vecných problémov Bratislavy nemožno chápať iba ako požiadavky zdola, ale i obrátene, ako úlohy zhora, z centra kladené na nás pri rozvoji Bratislavy z hľadiska starostlivosti celej našej spoločnosti o toto mesto. O takýto pohľad na Bratislavu sme dlho usilovali a prijímané zákony. takýto pohľad jednoznačne zakotvujú. je potrebné, aby sme si i my, ktorí tieto zákony prijímame, takýto praktický dopad zákonov uvedomili.

Súdružky a súdruhovia, predložené zákony o postavení Bratislavy napravujú to, čo som sám i iní poslanci pri prerokovávaní zákona o národných výboroch vo výboroch NZ vyčítali - že formálne sa Bratislava dostávala v samostatnom paragrafe do vyššej polohy, ale obsahove sa jej postavenie nezmenilo. Dnešnými doplnkami sa dostáva do súladu i tento rozpor. Naplňuje sa fakticky v prípade Bratislavy smernica XIII. sjazdu o diferencovanom riadení našich národných výborov podľa špecifických podmienok a významu.

Preto budem o predložených návrhoch hlasovať a verím, že i všetci poslanci, ktorí - ako viem z vlastného poznania - majú úprimný vzťah ku hlavnému mestu Slovenska - k Bratislave. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička.: Děkuji posl. Hladkému. Promluví posl. Zedník.

Posl. Zedník: Soudružky a soudruzi poslanci, právě teď, v období výročí slavných únorových dnů, se velmi často vracíme ve svých úvahách ke Košickému vládnímu programu, který byl vlastně prvním základním zákonem znovu obnoveného státu, naší Československé republiky.

Zamýšlíme-li se nad tímto historickým dokumentem, pak nám nemůže ujít významná pasáž Košického vládního programu, která řeší otázky vztahů Čechů a Slováků a jejich budoucí spolupráci v novém státě. Jde tu o řešení vážného problému, který se osudně projevil i v životě předmnichovské republiky. Vždyť léta 1938-1939 poučila přece nejen Slováky, ale i nás, příslušníky českého národa. Nechci se zde zabývat historií a připomínat nebo oživovat dnes již zacelené rány, i když nesmíme podceňovat stále jitřené řeči o tzv. slovenském nacionalismu nebo skutečné projevy nacionalismu na straně opačné. Již společný boj proti okupantům ukázal, že tu existuje skutečné přání širokých lidových vrstev obou národů, žít a spolupracovat na budování nového státu.

Myslím, a to si musíme všichni uvědomit a jsme tomu také všichni rádi, že se již konečně přestalo v novém společenském uspořádání hovořit o existenci jen jednoho, československého národa. Teorie čechoslovakismu zajišťovala kdysi existující, hospodářsky i politicky silnější československé buržoazii možnost vytvářet co nejvíce výhod pro sebe. Na druhé straně však vytvářela také příhodné podmínky pro separatistické tendence slovenské buržoazie, hodlající zajistit jen pro sebe právo na sbírání zisků a vykořisťování slovenského národa.

Byla to právě Komunistická strana Československa, která bojovala od počátku za uskutečnění zásady rovnoprávné existence dvou svobodných národů ve společném státě. Stála na stanovisku, že není možné oddělovat otázku rovnoprávnosti obou národů od problému širokého uplatnění práv nejširších lidových mas.

Demokratická práva pro všechny pracující jsou i zárukou vyřešení národnostní otázky. Košický vládní program tuto zásadu zakotvil, když v hlavě Vl. m.j. stanovil - cituji:

"Vycházejíc z uznání Slováků jako nacionálně svébytného národa, bude se vláda od prvních svých kroků důsledně snažit, aby v československém poměru byla uskutečněna zásada rovný s rovným."

A ne tedy, jak si dnes ještě někteří občané věci zjednodušují: dvě třetiny české národnosti a jedna třetina slovenské - a podle těchto jednoduchých počtů měřit i všechno ostatní.

Jde tedy - aby bylo jasno - o dva rovnoprávné národní celky a myslím, že čím dříve si tuto skutečnost uvědomíme, tím lépe bude pro nás, pro oba národy. Protože nad všechny národní zájmy české by nemělo být většího zájmu než pevnost této republiky, kterou si přece bez Slováků nelze představit.

Právě proto, že jsme někdy tak nebo podobně posuzovali tuto problematiku, se mohlo stát, že jsme při projednávání socialistické ústavy v roce 1960 nepostřehli značné odchýlení od Košického vládního programu, který mimo jiné stanovil v další pasáži - cituji:

"...Slovenská národní rada je nejen oprávněnou představitelkou samobytného slovenského národa, nýbrž i nositelkou státní moci na území Slovenska (moci zákonodárné, vládní a výkonné). Ve spolupráci s ní provádí vláda veškerá opatření."

Poslední státoprávní úprava v rozporu s touto zásadou však zúžila košické uspořádání česko-slovenských vztahů, zesílilo se centrální řízení, což nám, jak jsme mnozí cítili, narůstalo ve vážný problém politický.

Myslím, že jsme v posledních letech mohli postřehnout, že ze strany Slováků jsou důvody a oprávněná upozornění, signalizující nutnost řešení některých zásadních otázek týkajících se vztahů obou našich národů a zejména denní praxe jejich soužití.

Jsem přesvědčen, že mnozí z nás se již dívali na Slovensko, jako by bylo v této oblasti již všechno vyřešeno, a mnoho řečí bylo vysloveno v tom smyslu, jakoby to s problémem ekonomického vyrovnání s českými zeměmi bylo všechno v naprostém pořádku.

Bohužel jsou mezi našimi občany i takoví, kteří by chtěli dokazovat míru oběti přinesených pro výstavbu Slovenska z české strany. Tyto názory a tendence je třeba zamítnout jako ničím nepodložené a neopodstatněné. Příliš mnoho zde zůstává nevyjasněno i v oblasti ekonomického rozvoje, jehož řešení má přece prospět především celému národnímu hospodářství.

Můžeme vysoce kladně hodnotit, že právě výbor Národního shromáždění pro plán a rozpočet napomáhá svou prací k objektivizaci skutečného stavu ekonomického rozvoje slovenských oblastí, například okresů Dolní Kubín, Rimavská Sobota a další. Jak známe, je ještě opravdu co dohánět, co vyrovnávat a narovnávat.

Prosincové a lednové zasedání ÚV KSČ otevřelo dveře i k řešení těchto specificky slovenských, ale svým celým dopadem celospolečenských otázek. Mnohé dozrály a řeší se dnes v předložených návrzích zákonů, ale mnohé musíme další legislativní úpravou v co nejkratší době dořešit.

Musí nás k tomu vést společný zájem na skutečné vnitřní jednotě republiky. Vyžaduje to, abychom vycházeli z osvědčených tradic vzešlých ze společného osvobozeneckého protifašistického boje a abychom řešili záležitosti našich vztahů v zájmu moderního socialistického společenství. Veden těmito zájmy a cíli budu i já pro předložené legislativní návrhy hlasovat. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. Zedníkovi. Promluví posl. Pacner.

Posl. Pacner: Vážené soudružky a soudruzi poslanci, k návrhu ústavního zákona o doplnění článku 91 ústavy bych chtěl připomenout, že to není ani první a zdá se že ani ne poslední změna naší ústavy. Podobnou nutnou změnu si vyvolal i zákon o hlavním městě Praze a i zde se jeví tato změna ústavy jako nutná podmínka k tomu, aby Slovenská národní rada mohla vydat obdobný zákon o hlavním městě Slovenska - Bratislavě.

My jsme v ústavně právním výboru vždy dbali, aby naše ústava, která byla zpracována tak, aby jako základní pilíř právního řádu působila po řadu let do budoucna, nebyla měněna, pokud to není bezpodmínečně nutné.

Ovšem tyto změny jsou opravdu nutné a mám vážné obavy, že bude muset dojít i k dalším postupem času. To proto, že zákonodárce tenkrát předpokládal snad rychlejší společenskoekonomický vývoj a některé existující postuláty pominul. Tak např. není již v ústavě zafixována existence druhých politických stran, s jejichž činností ale později vydávané zákony počítají. Jsou tam zahrnuty jen v rámci společenských organizací. Tak např. zákon o volbách č. 114 z loňského roku v § 26 odst. 2 apod.

Já jsem, soudružky a soudruzi, obhajoval vydání zákona o hlavním městě Praze a tenkráte jsme v prvé fázi jednání odmítli změnit ústavu v ústavně právním výboru s tím, že bude nutné hledat jinou legislativní úpravu, která by si nevyžadovala tuto změnu. Jiná cesta se však nenašla, a tak tedy ke změně muselo dojít.

Změna ústavy tak, jak je navrhována, je i tu nutnou. Bohatá je historie tohoto největšího slovenského města, o němž jako o městu můžeme hovořit již v první polovině XIII. století. Uvědomme si, že král Ladislav IV. v r. 1288 jej nazývá "městem naším královským". Už tenkrát byla Bratislava městem. Má tedy Bratislava nejen svým stářím, tradicí, historií, velikostí, ale především kulturním a politickým působením značný vliv na vývoj celého Slovenska již proto, že dlouhou dobu působí jako centrum všeho slovenského lidu.

Soudružky a soudruzi, je tedy zcela přirozené, že rozvoj tohoto velkého československého a hlavního slovenského města vyžaduje mimořádné pozornosti nejen Slovenské národní rady, ale i vlády a všeho československého lidu.

Ani nám zde v Čechách nemůže být lhostejný další rozvoj hlavního slovenského města Bratislavy, právě tak, jako nám není lhostejný rozvoj celého Slovenska - jeho industrializace.

Já si vůbec myslím, vážené soudružky a soudruzi poslanci, že my, jak Češi tak Slováci, bychom měli toho ještě mnoho udělat pro to, abychom se všichni jak v Praze, tak v Bratislavě cítili opravdu jako doma, i když za poslední dobu se v tomto směru mnohé udělalo.

Má-li být pro mne Bratislava a Slovensko druhým domovem právě tak jako pro Slováka Praha a Čechy a Morava, pak se o toto druhé město a o tuto zemi musím jako o svůj druhý domov starat.

Domnívám se, že jsme našemu česko-slovenskému soudružství a bratrství zůstali ještě hodně dlužni. Já mám někdy pocit, jakoby mezi Moravou a Slovenskem byla nějaká hranice, kterou je obtížné překročit. Uvažujte se mnou - kdyby existovala statistika toho, kolik Slováků jezdí do českých zemí a kolik Čechů na Slovensko, pak by to asi Slováci vyhráli, třebaže je jich méně. Alespoň Národní shromáždění je toho příkladem, to proto, že zasedá v Praze. Ovšem soudím, že bychom my, čeští poslanci, měli více jezdit na Slovensko při práci v terénu, organizovat více společná zasedání komisí s komisemi SNR zásadně na Slovensku tak, jako to několikrát učinil zdravotní výbor, s cílem pomáhat slovenským poslancům přímo tam na místě řešit jejich problémy.

Věřte, že zcela jinak se jeví věc při pohledu odtud z Prahy a jinak bude vypadat například výstavba průmyslového závodu nebo problémy práce některého městského národního výboru přímo na místě.

Mám takovou světlou vzpomínku z minulého týdne, kdy předsednictvo Československého výboru obránců míru bylo svoláno do Bratislavy na společné zasedání se slovenskými obránci míru. Musím přiznat, ze po dlouhé době jsem se dostal na Slovensko, ač jezdím jinak dosti často po světě, do zahraničí, a byla pro mne tato návštěva velice vzácná a velice milá.

Měli bychom tedy hledat více příležitostí k návštěvám Slovenska a Bratislavy, abychom ještě více poznávali slovenský lid, zemi a utužovali společenské i osobní přátelství. Myslím, že na své si přijdou v současné době i sportovní fanoušci.

Jsem přesvědčen, že zvláštní postavení Bratislavy jako hlavního města Slovenska, náš srdečný zájem o ně, přispěje právě k utužení vzájemných vztahů mezi naším lidem, k uplatnění zásady rovnosti mezi našimi národy Čechů a Slováků. Z těchto důvodů bude proto zcela na místě, aby došlo k právní úpravě pravomoci a vztahů orgánů národních výborů, které upraví zákon SNR, a k vydání zákona o některých změnách v souvislosti s postavením Národního výboru hlavního města Bratislavy.

Tak, jak jsem tyto návrhy konzultoval s některými poslanci, tj. s členy stranické skupiny Čs. strany lidové, plně s návrhy souhlasíme a budeme pro ně hlasovat.

Máme v tomto směru už řadu dobrých poznatků z Prahy a je zcela správné uplatnit je i v Bratislavě. (Potlesk).

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. Pacnerovi. Do rozpravy jsou přihlášeni další dva soudruzi poslanci, Vaculík a Němec. Dávám slovo posl. Vaculíkovi. Dále se přihlašuje posl. Kučera a Žiak.

Posl. Vaculík: Soudružky a soudruzi poslanci, chci z hlediska Prahy, z hlediska hlavního města naší vlasti, podpořit vládní návrh zákona na doplnění 91. článku ústavy i vládní návrh o změnách některých zákonů v souvislosti s úpravou postavení Národního výboru města Bratislavy.

Základní zdůvodnění přednesl zde ministr vnitra soudruh Kudrna a zpravodaj posl. s. Garaj. Chci být proto stručný.

Jednání posledních plén ústředního výboru naší strany znamenala mezi jiným i kritické posouzení vzájemných vztahů Čechů a Slováků a problémů národnostní otázky vůbec. Progresívní úsilí slovenského národa o vlastní všestrannou seberealizaci bylo často nesprávně a jednostranně posuzováno pouze jako projev nacionalistických tendencí.

Jednání zmíněných plén ukázala, že v řešení národnostní otázky jsme se poněkud jednostranně orientovali pouze na její ekonomickou stránku, v níž jsme dosáhli jistě evidentních úspěchů, a podcenili její ideologické aspekty, především státoprávní uspořádání a postavení slovenských národních orgánů.

Z leninského pojetí národnostní politiky vyplývá naprostá rovnoprávnost ve vztazích Čechů a Slováků. Jen na tomto principu, na principu rovnoprávnosti a vzájemné úcty může být upevňována a rozvíjena trvalá jednota obou našich národů.