Mám česť vyhlásiť, že poslanci Strany slovenskej obrody k vládnemu prehláseniu zaujímajú kladný postoj a vláde v čele s jej predsedom Ing. Černíkom vyslovujú dôveru. (Potlesk.)

Podpredseda NZ Valo: Ďakujem. Teraz prerušujem schôdzu na 20 minút.

(Schůze přerušena v 16.54 hod.)

(Schůze opět zahájena v 17.18 hod.)

Místopředseda s. Valo (slovensky): Soudružky a soudruzi, zahajuji přerušenou schůzi. Slovo má soudruh akademik Knapp. Připraví se soudruh Gudrich.

Posl. akademik Knapp: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi, když jsem četl vládní program a když jsem poslouchal ústní projev soudruha Černíka, tak jsem si znovu připomínal, jak velké úkoly tato vláda má a že její dědictví není lehké. Je o to těžší, že lidé od této vlády velmi mnoho očekávají, a myslím, že nepřeháním, řeknu-li, že od této vlády lidé očekávají mnohem víc než od dřívějších vlád a že se přirozeně budou za čas ptát, co vláda splnila z toho, co tu dnes jako svůj program vyhlašuje.

Mně se zdá, soudružky a soudruzi, start nové naší vlády takový, že vzbuzuje důvěru, že vzbuzuje důvěru v to, že vláda bude své úkoly plnit tak, jak nabízí a slibuje. Já to neříkám ani ze zdvořilosti, ani jsem nepřišel vládu jenom chválit. Chtěl bych také velmi krátce zdůraznit a zdůvodnit, proč toto říkám.

Začal bych jistou pochybností, kterou jsem už slyšel včera i dnes, pochybností, která se týkala tezí vládního prohlášení, které bylo včera rozdáno a k němuž jsem slyšel komentář, že tyto teze jsou velmi obecné, jinak řečeno velmi málo konkrétní. Mnoho z toho obecného se už značně zkonkretizovalo tím, co s. Černík tady přednesl, i v úplném textu prohlášení, který byl předložen. Chtěl bych dodat, že takovéto vládní prohlášení musí být vždycky v určité míře obecné a nemůže jít do všech podrobností. Právě to, co podle mého názoru budí důvěru, je skutečnost, že vláda se nesnaží - tak se mi to jeví -slibovat více, než můžeme splnit, a tón a koncepce vládního programu působí dojmem rozvážnosti a střízlivosti; člověk tam nenalézá fráze, na které je každý z nás víceméně zvyklý, je to dokument, který má analytickou povahu, snad s některými výjimkami - o jedné z nich se zmíním - ale v podstatě má analytickou povahu a svědčí o tom, že vláda se snaží hledat příčiny dosavadního stavu, aby je Ohia napravovat, aby mohla provést - abych tak řekl přirovnáním - léčbu ne symptomatickou, ale léčbu kauzální.

Proto se domnívám, že tento dokument vzbuzuje důvěru. A jistě vláda může očekávat od Národního shromáždění podporu ve své činnosti. Nebudou-li mi však členové vlády mít za zlé jednu poznámku, kterou považuji sám, nevím, zda právem, za jejich morální podporu, chtěl bych říci, že by vláda k plnění svých úkolů měla mít dosti času, aby mohla splnit všecko to, co tady slibuje. A nemyslím tím vládu jako nějaký abstraktní orgán, ale vládu jako lidi, jako jednotlivé členy vlády. Mě to tak napadlo, když jsem viděl členy vlády při různých příležitostech hodiny a hodiny trvajících reprezentovat a manifestovat a ztrácet čas potřebný na práci. A tak jsem si, soudruzi, někdy myslel, kdy vlastně členové vlády dělají své vlastní věci. Tak si myslím, že snad k novému stylu práce vlády (a znovu se obracím na soudruhy ministry, aby, považují-li to za netaktní vměšování do jejich osobních věcí - mně to neměli za zlé) patří i to, aby se vláda zabývala vlastními metodami práce, aby ministři měli co nejvíc času, aby dělali to, co dělat mají, aby spravovali své úřady, aby plnili program, aby bylo co možná nejméně času ztrátového. To je poznámka úvodní.

K vlastnímu prohlášení vlády mám několik málo poznámek. Přirozeně, že první z nich se týká zákonodárné činnosti vlády, to je kapitoly vládního prohlášení, která se týká zákonodárství, otázek zákonnosti. A tu myslím, ačkoliv k tomu nemám zmocnění ústavně právního výboru, že vyjadřuji asi názor všech jeho členů, že vláda může počítat se všeobecnou podporou ústavně právního výboru ve svém úsilí o upevňování zákonnosti, o zabezpečení svobod a základních práv občanských i ve své činnosti legislativní. S velkým zájmem jsem četl program legislativní i harmonogram, který jsem dostal nevím od koho, ale měl jsem ho na stole, harmonogram, v němž jsou i legislativní práce. Domnívám se, že program vlády v této věci je rozvážně připraven, i pokrývá to, co je důležité, ovšem přesto bych chtěl upozornit a říci členům vlády, že my jsme v ústavně právním výboru o této věci začali včera jednat, nejen na základě vládního programu, ale ze své iniciativy a připravujeme svůj vlastní program legislativních prací. Chceme pracovat tak, abychom získávali nezávisle informace ne proto, že bychom nedůvěřovali, ale proto, abychom měli dostatek informací k náležitému projednávání věcí, s nimiž se na nás vláda obrátí. Připravujeme svůj vlastní program legislativních prací, který jak se zdá, i když je zatím v počátcích, se nebude v ničem podstatně lišit od programu, který má vláda. On se nemůže ani lišit, protože to podstatné v programu vlády je. Ovšem netroufám si tvrdit, že se nebude lišit vůbec v ničem. Je dost možné a pravděpodobné, že program, který si my připravíme, se v něčem lišit bude, a chtěl bych vysvětlit, v čem asi a proč asi.

Nová situace politická staví do nového světla velikou část našeho právního řádu. To znamená, že bude nutno - a tak to koneckonců vyplývá i z prohlášení vlády - se podívat na velmi mnoho právních předpisů, které máme. A teď se klade otázka, kdy se to má udělat. Vracíme se znova k problému času. A tady se možná budeme rozcházet v názorech. My jsme totiž zatím došli k tomu názoru, že je naprosto nezbytné nemísit páté přes deváté, nýbrž udělat si jasno v tom, co spěchá, co je tak naléhavé, že to nesnáší odkladu a musí být uděláno hned, i za cenu toho, že se to bude dělat ve velkém spěchu, a potom to, co je třeba dělat s dlouhodobější perspektivou, i když touto dlouhodobější perspektivou nerozumím perspektivu desetiletí.

Takové věci, které velmi spěchají, a to jsou např. volební zákon, rehabilitace, tiskový zákon, z jiného konce to, o čem se dnes hodně hovoří, otázka státoprávního řešení postavení obou národů atd. A tu se může stát, že my v ústavně právním výboru budeme na vládu naléhat, aby v některých těchto věcech, které velmi spěchají, např. ve věci tiskového zákona, to bylo ještě dřív, než vláda předpokládá. A naopak zase chtěl bych předem podle starého pořekadla, nevím, zda právnického nebo neprávnického, že dobré účty dělají dobré přátele, říci vládě to, že se budeme velmi bránit tomu, aby nás vláda nutila do spěchu tam, kde to není nezbytně zapotřebí. Zatím, co se pamatuji - a už toto řemeslo dělám hodně dlouho - nebylo zákona, který by se nedělal ve velkém spěchu. Udělat zákon, to je také odborná práce, to potřebuje čas tak jako každá jiná práce, a když se zákon dělá ve spěchu, tak to s ním potom dopadne tak jako s četnými našimi zákony, že se s velkým rámusem udělá a potom se za rok nebo za dva roky zase s nemenším rámusem předělává, vydá se nový, o tom se zase tvrdí, že je to vůbec nejlepší zákon, jak jen může být, a pak se za rok přijde na to, že nebyl, a dělá se další.

V této věci bude asi ústavně právní výbor - a myslím, že tu mluvím i jeho jménem, poněvadž jsme o tom mluvili - prosit, abyste nenaléhali, a nepomohou-li prosby, tedy budeme žádat, abyste nenaléhali, a budeme se naléhání bránit. Ovšem to je věc vzájemného jednání. Já tu mluvím obecně a toto je třeba projednat konkrétně, až budeme mít my svůj plán, tak potom jej nabídneme k projednání. Já už jsem se soudruhem místopředsedou vlády Colotkou v této věci vstoupil v kontakt. Přitom snad mohu říci, že jsem se soudruhem Colotkou nevstoupil teprve teď v kontakt, poněvadž zvláštní náhoda tomu chtěla, že místopředseda vlády pověřený legislativou a nynější předseda ústavně právního výboru jsou profesoři téhož oboru na právnické fakultě v Praze a v Bratislavě, takže náš kontakt nevznikl včera, a myslím, že tato skutečnost nebude naší spolupráci na újmu, nýbrž naopak ku prospěchu. Se soudruhem Colotkou jsem v té věci vstoupil v kontakt a jsem naprosto přesvědčen, že spolupráci, až budeme konfrontovat ty dva plány, vyřešíme bez jakýchkoli obtíží.

Druhý okruh otázek, o kterých se chci zmínit, se týká ekonomických věcí, kde nechci mluvit zvlášť dlouho, poněvadž jsou to otázky, které přece jen jsou mi vzdálenější, ale chtěl bych říci, že právě onen pocit rozvážnosti, kritičnosti a střízlivosti vzbuzuje zejména také kapitola o ekonomických věcech. Myslím, soudruzi, že je to tak správné a že právě v této věci je vlastně největší odpovědnost vlády. Jsem pevně přesvědčen, že když dnes naše veřejnost stále ještě především žije otázkami demokracie, a jistě ne bezdůvodně, že za dva nebo za tři roky se lidé začnou ptát: "A jak se změnila k dobrému, k lepšímu, situace v ekonomice?" Já si cením střízlivosti tohoto dokumentu především proto, že jsem přesvědčen, že lidé u nás rozumějí této řeči mnohem lépe než všelijakým frázím a slibům, které nedávají reálnou představu, a že rozumějí tomu, když se jim řekne: nová vláda je, ale nová vláda nemůže zítra nebo za měsíc přivodit nějaké velké změny. Ovšem na druhé straně opakuji, že jistě se těžiště otázek naši demokracie velmi brzo asi začne přesouvat do oblasti ekonomické a že přijde čas - a to je samozřejmé, a vláda s tím jistě počítá - kdy vláda bude podávat ne zprávu o tom, co hodlá učinit, ale o tom, co učinila.

Teď mám dvě velmi krátké poznámky k ekonomické kapitole samotné.

První z nich se týká infrastruktury. Je to velmi hezké slovo, mám zvláštní oblibu pro takováto slova, zejména jsou-li tak srozumitelná širokým masám obyvatelstva, jako je toto. Ale vyrozuměl jsem z toho, že nedostatky infrastruktury se šetrně dává najevo, že nám pomalu jezdí železnice, že telefonní komunikace jsou špatné, že silnice nestojí za nic atd.

V této věci mám kritickou poznámku ke zprávě vlády. Já jsem na začátku říkal, že zpráva je velmi analytická, že si cením tohoto analytického charakteru zprávy. Ovšem v této věci, pokud jsem to nepřeslechl nebo nepřehlédl - a myslím, že ne - analytická není. Prostě se v ní konstatuje, že infrastruktura je špatná a že tedy by měla být lepší. Ovšem já se domnívám, a už jsem jednou použil takového lékařského podobenství, že první předpoklad toho, aby se nemoc vyléčila, je udělat diagnózu, že nestačí konstatovat, že je někdo nemocný nebo že má horečku, ale že je třeba vědět proč.

A to, co postrádám v té zprávě, je vedle konstatování toho, co všichni víme a k čemu jsme celkem ani nemuseli číst tuto zprávu, ne-li zodpovězení, alespoň položení otázky: proč u nás železnice jezdí asi poloviční průměrnou rychlostí než třeba v západním Německu, ve Švýcarsku, ve Francii apod.? Já jsem kdysi četl v novinách nějaké vysvětlení, které budilo spíš smích nežli vážné zamyšlení.

Stejně tak není položena ani otázka, proč u nás je skutečně nervy drásající dobrodružství pro obyčejného člověka, který má obyčejný telefon, jako je většina z vás, dovolat se třeba do Krnova a proč v jiných zemích jsou automatizovány dálkové telefonní spoje. To asi sotva lze vysvětlit tím, že nám tady kapitalisté zanechali špatnou telefonní síť.

Pokud jde o silnice, o tom budu teď mluvit podruhé, je to vzpomínka, která mne tíží jako noční můra. Jednou v ústavně právním výboru tehdejší ministr financí soudruh Dvořák mluvil o něčem jiném dlouho a my jsme to přirozeně moc neposlouchali, ale přece jen jsem najednou zaslechl v jisté souvislosti, jak soudruh ministr tehdy řekl asi to, že se nám zhroutila silniční síť. Takto jsem si to zachoval v paměti. Ministr to řekl tak, jako se říká: "dej pánbůh dobrýtro" anebo "to zase máme dneska špatné počasí". To je strašná vzpomínka. Ta otázka není přece taková, že se nám zhroutila silniční síť. Otázka je, proč je tomu tak.

Poslední poznámka k tomuto okruhu se týká něčeho úplně jiného, a to pohraničních okresů. Ne snad všech, ale některých. Trochu postrádám, že v tomto prohlášení se o této věci nehovoří více do hloubky. Nebudu o tom mluvit dlouho. Se sousedem Gudrichem, který bude hovořit jako příští řečník, jsme o tom teď mluvili. Vím, že soudruh Gudrich o tom bude hovořit podrobněji, a on to též zná lépe než já. Ale jednu poznámku bych chtěl říci.

Můj volební obvod je Krnov. Bývám tam často, i když je to hodně daleko. Když to člověk vidí na místě a když potom slyší v Praze, že ono vlastně pohraničí problémem žádným není, tak vidí, že je. Netvrdím, že je to problém celého pohraničí, protože je celé neznám. Jsou ale jistě okresy, které mají zvlášť ztížené podmínky, a jedním z nich je můj volební obvod. Je o tom jeden materiál v předsednictvu NS, který budeme snad projednávat na příští schůzi. Jsou to podmínky velmi ztížené, jsou to problémy jak ekonomické, tak kulturní, ovšem jejich řešení nepochybně je ekonomické a tím by se vláda měla zabývat.

Třetí, předposlední poznámka se týká části o zahraniční politice. V této věci nechci polemizovat s vládou, nýbrž naopak podepřít její stanovisko. Myslím, že to není třeba v té základní orientaci naší politiky, kterou je přátelství a spojenectví se Sovětským svazem a sounáležitost k socialistickému táboru. To je historická i politická skutečnost, která je bez jakékoliv pochybnosti. Chci říci něco k tomu, že v tomto prohlášení se v rámci této základní orientace naší politiky uvažuje o realistické, pružnější politice především ve vztahu k našim sousedům, a to míním západní sousedy, z nichž jeden je na jihu (Rakousko).

Myslím, že je správné konstatování na str. 56 prohlášení, že v NSR se ve veřejnosti i u některých politických představitelů projevují realistické i demokratické názory a proudy.

Hovořím o tom proto, že snad 8 let mám příležitost jako profesor poměrně často přednášet na západoněmeckých universitách k německým studentům. I já jsem se setkal v NSR s mnoha nepříznivými jevy, na které vládní prohlášení právem poukazuje a které jsou nám známy. Převažující dojem ze sociálního prostředí, s nimž jsem přišel do styku, ovšem je ten, že tam je velmi mnoho lidí, profesorů i studentů, kteří skutečně mají - jak se zde praví - realistické nazírání na problémy, které nás zajímají, kteří mají zájem o dobré sousedské vztahy. Poslední moje zkušenost je nedávná, z minulého semestru, kdy jsem působil jako profesor na universitě v Řeznu. Tam jsem se setkal skutečně s velmi realistickým a konstruktivním zájmem o spolupráci s našimi vysokými školami a tato nejmladší universita, jak se říkává, v prostoru severně od Alp, velmi užitečnou spolupráci s nejstarší universitou v prostoru severně od Alp, to je s Karlovou universitou v Praze, již také navázala. To je skutečně jeden z těch rozumných kanálů, jimiž kulturní a vědecké styky vedou k vzájemnému porozumění. Přirozeně mě nenapadá naléhat na okamžité diplomatické řešení vztahů k NSR, nebylo by to realistické, ovšem nicméně myslím, že v budoucí perspektivě bychom měli usilovat o úplnou normalizaci vztahů.

Můj závěr je ten, že na naprosto nepochybném základě orientace naší politiky, dané naší náležitostí k socialistickému táboru a spojenectví se Sovětským svazem, považuji za velmi správné a velmi rozumné, že vláda hodlá vůči západním zemím, zejména vůči sousedním zemím, provádět politiku principiální, ale zároveň danou našimi specifickými podmínkami a neodmítající dorozumění tam, kde toto dorozumění je za podmínek pro nás přijatelných možné.

Poslední a nejstručnější poznámka se týká požadavků vlády na spolupráci s vědou. Je zbytečné říkat, že velmi vítám tento požadavek a že dokonce věřím, že tato vláda to myslí doopravdy. Požadavek spolupráce s vědou byl někdy prapor, kterým se mávalo, ale velmi málo se té spolupráce vyžadovalo. Věřím, a vyplývá to i z koncepce tohoto prohlášení, že vláda o to skutečně usiluje. Chtěl bych zde říci něco, co by náleželo, aby řekl předseda ČSAV, kterého jsem zde zahlédl. Jestli mi to dovolíš, Františku, tak bych to řekl. (Akad. Šorm: Samozřejmě, jen to řekni.) Nedávno se konalo Valné shromáždění ČSAV a předtím schůze presidia. S právě mi daným zmocněním předsedy ČSAV bych chtěl ujistit vládu, že ČSAV velmi vítá tuto iniciativu a je naprosto odhodlána ke spolupráci s vládou při řešení důležitých otázek a vidí v tom i jednu z nejzávažnějších součástí svého poslání.

To jsou, soudružky a soudruzi, poznámky, které jsem chtěl učinit. Je přirozeně na sto jiných otázek, ke kterým by asi každý z nás měl co říci. Ovšem kdyby každý z nás chtěl říci své stanovisko ke všem otázkám, které ho k tomu pobízejí, pak bychom asi zasedali na dva dny, ale dva týdny a potom bychom se dostali právě tam, kde bychom neměli být, že - jak jsem o tom mluvil na počátku - místo abychom dělali, mluvíme, i když snad to mluvení zatím ještě je v mezích slušnosti a může se považovat za součást pracování, ale nicméně je nebezpečí, že by to mohlo překročit tuto míru. Tím si tedy dovoluji ukončit své poznámky a děkuji za vaši pozornost. (Potlesk.)

Mpř. NS Valo (slovensky): Děkuji. Hovoří posl. lng. Gudrich, připraví se posl. Holatová.

Posl. lng. Gudrich: Soudružky a soudruzi poslanci, vážené Národní shromáždění, dovolte, abych u příležitosti projednávání vládního prohlášení naší nové vlády zaujal stanovisko k té části tezí prohlášení, ve které se uvádí, - cituji - "součástí rozvojového programu bude též prioritní řešení problémů rozvoje málo vyvinutých a zvláště zaostalých oblastí jak v českých krajích, tak na Slovensku".

Proč chci hovořit právě k této tezi vládního prohlášení?

Především bych chtěl upozornit na tu skutečnost, že tato teze není v plném rozsahu - zejména nikoli pokud jde o pohraničí v českých krajích -uplatněna v harmonogramu úkolů vyplývajících pro vládu z jejího programového prohlášení. K zaostávajícím oblastem v českých krajích není zde konkretizován žádný úkol. K tomu několik poznámek.