Po roce 1970 by prakticky mohly jít do důchodu všechny ženy, které pracují v zemědělství od r. 1945 a bude jim v roce 1970 55 roků anebo budou starší, neboť budou mít 25 let nepřetržité práce v zemědělství. Tyto naše družstevnice a pracovnice si toho jistě plně zaslouží. Ale zůstává otázka druhá. Bude naše zemědělství do té doby natolik výdělkově i jinak přitažlivé, aby mohlo tuto odcházející směnu nahradit? Družstevnice v těchto letech jsou zatím hlavními pracovními silami v převážné části našich zemědělských závodů. Statistika tomu jasně nasvědčuje. Nad tím vším jsem se znovu zamyslel právě na 1. máje, kdy celá republika slavila svátek pracujících. Projížděl jsem náš jičínský okres a na našich polích, pokud někdo pracoval, byly to právě tyto starší a staré ženy, které protahovaly řepu.

Rovněž velmi platnou pracovní silou jsou tyto ženy v živočišné výrobě, hlavně jako ošetřovatelky dojnic. Až odejdou na odpočinek, kdo bude dojnice ošetřovat? Bude náhrada?

Pro naše národní hospodářství a celou společnost by bylo velkou chybou a nehorázností, kdyby intenzita našeho zemědělství stagnovala nebo dokonce poklesla jen kvůli tomu, že v zemědělství nebude dostatek lidí. V našem národním hospodářství jsou rezervy. Tyto rezervy jsou i v zemědělství. Nebojím se to říci. Je však možno je využít jen tehdy, bude-li mít zemědělství dostatek pracovních sil. Nemůžeme se však spokojit s trestanci! Dále je potřeba, aby všechna ostatní odvětví národního hospodářství plnila své povinnosti a závazky vůči zemědělství, ne jenom co se týče množství a kvality, ale též prodejem za přijatelné ceny, za které naše zemědělství výrobky ostatních resortů nakupuje. Tyto ukazatele - lidé, množství, kvalita a cena výrobků dodávaných zemědělství - sehrají důležitou, možno říci rozhodnou úlohu. Budou-li tyto ukazatele v relaci, pak naše zemědělství bude schopno mimo jiné zvýšit například průměrné hektarové výnosy obilovin a tím pomoci v otázce nejožehavější, tj. snížit dovoz obilovin, a to jak krmných, tak i chlebových. Zemědělství sice dnes může kalkulovat, je nám to doporučováno, ale je to jediné odvětví, které nemůže své výrobky fakturovat.

Dále bych chtěl připomenout: v harmonogramu úkolů vyplývajících z programového prohlášení v části ekonomické je uloženo ministru práce a sociálních věcí od 1. 5. 1968 zvýšit nízké důchody. Celostátně se jedná o
300 000 případů. Z tohoto celkového množství je převážná část právě na venkově. Na toto jsem byl v poslední době na veřejných schůzích dotazován. Situace je totiž nyní taková, že poživatelům nižších důchodů (než 400 Kčs), kteří nám v našich zemědělských závodech tu a tam vypomáhají, hlavně v rostlinné výrobě, nemusí být toto vyrovnání přiznáno. Dále jsem informován, že na toto zvýšení je v okrese limitována určitá částka a je na doporučení MNV, kdo může vyrovnání dostat a kdo ne.

Jsou vážné obavy a je pochopitelné, že tito starší lidé při této praxi nám již nebudou chtít pomáhat z obavy, aby neztratili nárok na zvýšení důchodu. 400 Kčs by mělo být stanoveno jako minimum důchodů zemědělců s možností dále pracovat a pomáhat v zemědělství.

Dále se v harmonogramu vládního prohlášení mluví a podporuje utvoření organizace družstevních rolníků. Tato nová organizace by měla být zastáncem a podporou všech pracovníků zemědělství a zemědělství vůbec. V budoucnu by tato organizace měla mít vlastní banku. Bylo by dobře mít i zájmovou pojišťovnu. Navrhuji proto propracovat a novelizovat zákon o pojišťovnictví z roku 1966, kde je zemědělství diskriminováno tím, že jako jediné odvětví našeho národního hospodářství musí povinně uzavírat pojištění se Státní pojišťovnou. Přitom sazby jsou vcelku o více než 100 % vyšší než před novou soustavou a zemědělské závody jsou pojištěny méně.

Rovněž navrhuji přepracovat zákon o zemědělské dani. Tímto zákonem byla mimo jiné zavedena do zemědělství obratová daň, která svazuje činnost zemědělských závodů. Zavedením obratové daně byl prakticky zmrazen prodej zemědělských výrobků přímo spotřebitelům. My zemědělci máme dojem, že na zavedení obratové daně měl zájem i bývalý president, který v novoročním projevu v r. 1967 vytýkal zemědělským družstvům, hlavně na Moravě, že před vánocemi 1966 prodávala výrobky z domácích zabijaček přímo spotřebitelům. Jednalo se o několik korun, které snad tato družstva získala navíc, zato však spotřebitelé dostali čerstvé a kvalitní zboží. Nebo v tom byl viděn útok na státní monopolismus? Bylo by jistě zajímavé, kolik tato daň přinese do státní pokladny, když odečteme náklady na aparát, který se výpočtem této daně, kontrolou a klasifikací zabývá.

Rovněž tak část zákona určující placení pohyblivé složky daně při vyšším výdělku - již nad 1000 Kčs měsíčně - brzdí rozvoj zemědělství. Dále zařazování katastrů do přírodních stanovišť dát do pravomoci okresních orgánů.

Oba tyto zákony byly prosazeny v tomto znění proti vůli většiny poslanců-zemědělců. Byli jsme však demokraticky umlčeni.

Jsem si vědom, že nová vláda a všichni beji členové budou mít těžkou a odpovědnou práci v příštím období. Mám za to, že však bude dobré pro celou společnost, když celá vláda, a ne jen ministr zemědělství, bude sledovat, kolik vyrobíme obilí, masa, mléka a vajec na 1 obyvatele, sledovat stav našeho zemědělství a podporovat snahu, abychom se stali co nejvíce soběstačnými v potravinách. Jakákoliv finanční podpora do našeho zemědělství i do podniků, které naše výrobky zpracovávají, je vklad celé společnosti na úrok nejvýhodnější. Pokud nebudeme mít v pořádku a přitažlivé zemědělství, nebude v pořádku celé naše národní hospodářství.

Se zemědělstvím úzce souvisejí podniky, které naše výrobky zpracovávají. Zpracování našich výrobků v těchto podnicích je převážně zastaralé a je obava, že v některých oblastech při zvyšování zemědělské výroby nebudou schopny zajistit plynulé zpracování. U masa se to právě projevuje.

V únoru na plenárním zasedání zde jsem měl diskusní příspěvek, kde jsem poukázal na špatnou kvalitu chleba. Dostal jsem několik dopisů. Byly i takové, které nazývaly pekárny cihelnami nebo doporučovaly zavést útrpné právo a spouštět pekaře do Vltavy. Ozval se i Ústav státní inspekce, později došla odpověď od ministerstva zemědělství a výživy, tentokrát bez ministra, se kterou mnoho nesouhlasím. Při dalším jednání přímo s pekárnami jsem došel k následujícímu závěru: před válkou se vymílalo žito nejvýš na 70 %, dnes na 82 %. Před válkou z 1 q této kvalitní mouky pekl pekař 133 kg chleba. Dnes z méně kvalitní mouky 144 kg chleba. Taková je totiž dnešní norma. Dále vadí, jako v převážné části národního hospodářství, přebujelá administrativa. Na 5 pekařů připadá 1 administrativní pracovník. Další ukazatel nízké kvality chleba: chléb u nás totiž nepečou jen pekaři, těch zůstalo z původního počtu jen asi 20 % u svého řemesla. Ostatní odešli v důsledku nízkých platů za lepšími výdělky jinam. On totiž průměrný výdělek pekarů 7,60 Kčs za hodinu - převážně práce v noci - je skutečně málo. Nikdo se nestará, jak se do práce a z práce dostane. Tato tíživá platová situace by se měla vbrzku řešit. Bylo by dobré domyslet, co by se stalo, kdyby pekaři jen týden přestali pracovat, což znamená týden být bez chleba.

Pekaři nemají zastoupení v NS. Proto se na mne obrátili pekaři Východočeského kraje a požádali mne, abych předal předsedovi NS s. Smrkovskému rezoluci, ve které žádají o urychlené řešení své tíživé situace. To jsem učinil, s. předseda má rezoluci v rukou.

Pro vládní program budu hlasovat a děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Posl. Fiľová: Vážené Národné zhromaždenie, súdružky a súdruhovia poslanci. Pokladám za svoju povinnosť vysloviť svoj názor k prejednávanému programovému prehláseniu vlády ČSSR. Robím tak menom šestnásťtisícového pracovného kolektívu národného podniku Závody 29.augusta v Partizánskom, ktorí ma zvolili za svoju poslankyňu, a tiež menom svojím, ako jedna z tisícov robotníkov tohto pracovného kolektívu.

V prvom rade by som sa chcela zaoberať otázkou štruktúry nášho hospodárstva, ako to uvádza programové prehlásenie vlády na strane 17. V rokoch 1948-1953 sme všetci chápali prednostný rozvoj ťažkého priemyslu, aby bola zaistená obnova vojnou zničeného priemyslu, aby sme čo najmenej dali možnosť kapitalistom klásť nášmu hospodárstvu politické podmienky. Pochopil to i kolektív pracujúcich n. p. Baťa, hoc pracujúci priniesli najväčší obete. Zárobok priemerného robotníka v tomto podniku za bývalej súkromnej firmy bol vysoko nad priemerným zárobkom kvalifikovaných robotníkov ostatných odvetví národného hospodárstva. Baťa tento zárobok nedával z milosti alebo zo sociálnych dôvodov, zárobok bol vyvážený vysokou fyzickou a duševnou intenzitou práce. Po oslobodení i po februári 1948 táto intenzita práce v obuvníckom priemysle zostala a je tam ešte aj dnes. Pracovné tempo určované pásmi a kruhovými dopravníkmi, vysoká deľba práce, vysoká dvojsmennosť výrobného zariadenia, vysoká intenzifikácia práce, presné, technicky zdôvodnené normy výkonu a z toho vyplývajúca vysoká produktivita práce, to sú základní ukazovatelia v obuvníckom priemysle. A za tejto situácie došlo v rokoch 1948-1953 k podstatnému poklesu zárobkov jak u robotníkov, tak u pracovníkov technicko-hospodárskeho aparátu.

Pracujúci pochopili, že je potrebné kopať uhlie a rudy, že sú dôležité hute a ťažké strojárenstvo, aby sme mohli obnoviť poškodené železnice, stavby, vyrábať nové potrebné stroje. Robotníci, ktorí so zbraňou v ruke bojovali za oslobodenie, stáli u strojov, zapojovali sa do práce, boli v čele súťažiacich, presvedčovali ostatných, že politický a hospodársky smer je správny, že po vybudovaní základne bude čas dať aj spotrebnému, konkrétne obuvníckemu, priemyslu spravodlivú odmenu.

Aká je však skutočnosť? 23 rokov po skončení vojny konštatujeme, že sme priemyslovú základňu síce vybudovali, ale obuvnícky priemysel zostal na poslednom mieste. Na str. 27 programového prehlásenia sa hovorí, že bude nutné postupne podľa reálnych možností odstraňovať súčasné deformované mzdové relácie medzi odvetviami.

Uvediem príklad: V podniku, ktorý poberá ku svojej tvorbe hrubého dôchodku, je používaná mzdová krivka uvedená vo vyhláške SPK č. 62 z roku 1966, príloha č.1 pod č.7. V triede 3 je uvedený hodinový tarif pri 42 hodinovej pracovnej dobe Kčs 6,- za hodinu. Pri rovnakej pracovnej dobe bolo pre obuvnícky priemysel určené výnosom ministerky spotrebného priemyslu č. 01 z 1. júna 1967 používať pre šijacie dielne mzdový tarif, ktorý je uvedený na 41. a 47. mieste vyhlášky SPK, ktorá ich má celkom 48. V triede 3 dáva tento tarif Kčs 4,60 za hodinu. Je to teda rozdiel Kčs 1,40 za hodinu, pričom v strojárenskom podniku, z ktorého je príklad vybratý, neni do triedy 1-3 zaradená žiadna práca a v našom podniku za mesiac február pracovalo v triede 1 - hodinový tarif spolu s prémiami 4,75 Kčs - 37 pracovníc, v triede 2 - hodinový tarif s prémiou Kčs 5,19 - 933 pracovníc a v triede 3 - 5,75 Kčs za hodinu - 3296 pracovníc. Z 12 637 robotníkov bolo teda do najnižších tried zaradené 4266, čo je 33,8 % z ich stavu.

A zárobok? Pri 100 % plnení výkonovej normy si 37 robotníčok zarobí za mesiac, t.j. za 180 hodín, 855 Kčs hrubej mzdy v triede, 1933 robotníčok 934 Kčs hrubej mzdy a 3296 robotníčok 1035 Kčs hrubej mzdy. Nie všetky robotníčky zaradené do týchto najnižších tried dokážu technicky zdôvodnené normy plniť na 100 %. Za mesiac február, z ktorého uvádzam konkrétne prípady, bolo v podniku 21 pracovníkov, ktorí si za 200 a viac platených hodín zarobili menej ako 700 Kčs, 166 pracovníkov si zarobilo od 700 do 800 Kčs, 301 si zarobilo od 801 do 900 Kčs a 724 pracovníkov malo zárobok od 900 do 1000 Kčs. V podniku bolo teda 1212 pracovníkov, ktorých príjem bol nižší než 1000 Kčs, a za predpokladu, že sú slobodní, čistý príjem dosahoval najviac 868 Kčs. A to je situácia v podniku, ktorý odvádza ročne štátu viac ako 500 mil. Kčs. To je údaj z podniku, ktorý si v roku 1968 vypožičiava 60 mil. Kčs na investície, aby mohol dobudovať rozostavané investície. Postavil na východnom Slovensku závod v Bardejove, kde dnes zamestnáva 3600 ľudí a tento závod ešte rozširuje. Za investičný úver zaplatí podnik 16 mil. Kčs úroky do roku 1970. Teda za to, že napriek vysokému odvodu prostriedkov do štátneho rozpočtu podnik ešte buduje pracovné príležitosti v málo vyvinutých oblastiach, dosahujú pracovníci tohto podniku o mnoho nižšie zárobky, ako pracovníci iných podnikov, výroba ktorých je nerentabilná. A to má veľmi špatné dôsledky.

Robotníčky zaradené do naj nižších tried zotrvávajú v našom podniku len dovtedy, kým sa im nenaskytne pracovná príležitosť v inom podniku. Okolné podniky sú vo veľkej výhode. Neprijímajú pracovníkov pod 18 rokov. Tí sa potom hlásia v našom podniku, zapracujú sa a po dovŕšení 18. roku odchádzajú do iných podnikov. Druhá časť po 2 - 4 týždňoch práce v našom podniku odchádza do priemerných a drobných JRD, kde sa zárobkom vyrovnajú našim pracovníkom, v mnohých prípadoch ich ešte prevyšujú.

Priemerný mesačný zárobok robotníka v priemysle v roku 1966 dosiahol v ČSSR Kčs 1564 mesačne. Výsledky nášho podniku v odvodoch do štátnej pokladnice, dosiahnutá úroveň v produktivite práce, v zásobovaní domáceho trhu, v postavení na zahraničnom trhu nás oprávňujú žiadať o odstránenie diskriminácie obuvníckeho priemyslu a vyrovnať ho na úroveň priemyslu celkom. Zvýšenie miezd na túto úroveň by podstatne zvýšilo stabilizáciu kádrov. Fluktuácia z dôvodov, ktoré som už uviedla, spôsobuje, že z nášho podniku odchádza 20 - 23 % pracovníkov, čo znamená, že za 4 roky sa teoreticky vymení celé osadenstvo podniku.

Obraciam sa preto na členov vlády, súdružku ministerku spotrebného priemyslu Machačovú-Dostálovú a ministra financií s. inž. Suchardu, ktorý je predsedom Štátnej komisie pre financie, ceny a mzdy, aby problém deformácie miezd v obuvníckom priemysle urýchlene riešili v zmysle rezolúcií zaslaných im z národných podnikov.

Ťažkosti značného dosahu spôsobili našim pracovníkom i otázky obchodov, jaslí, škôlok, ale najmä otázka škôl. V malom meste Partizánskom máme 2 základné deväťročné školy, v ktorých je umiestnených viac ako 2000 deti. Situácia je taká, že v ročníkoch 1 - 5 je úplná dvojsmennosť, pričom deti ročníkov 3 - 5 chodia celý rok sústavne na druhú smenu. Za tejto situácie oddialila verejná správa výstavbu ďalšej školy z pôvodného termínu r. 1966 na rok 1968 a je obava, že ani v tomto roku sa s výstavbou nezačne. Obyvatelia mesta Partizánske sú touto situáciou veľmi rozhorčení, čo vyvrcholilo rezolúciou učiteľských zborov a výborov rodičovských združení oboch škôl, žiadajúcich okamžitú nápravu, pričom sa začínajú objavovať nežiadúce protiopatrenia. Je to zlá situácia a ja žiadam ministra školstva s. dr. Kadleca, aby si túto záležitosť nechal objektívne prešetriť a podľa zistení navrhol nápravu.

Pred 10 rokmi bolo oficiálne hlásené, že do r. 1970 bude v podstate vyriešený bytový problém. O zásadné riešenie sa hlásilo aj Partizánske. Vláda, i keď nebola zvlášť naklonená Partizánskemu, prijala uznesenie o výstavbe 350 bytov v tejto oblasti. Keď sa však vládne uznesenie dostalo priamemu adresátovi, zostala z pôvodnej kvóty len štvrtina. Pritom dnes býva v Partizánskom v slobodárňach 215 rodín, z ktorých mnohé majú dve a niektoré i tri deti. Napriek tomu, že mnohí občania nášho mesta si postavili v rámci individuálnej výstavby rodinné domky, je bytový problém v meste veľmi kritický. V súčasnej dobe je nevyriešených 600-700 družstevných žiadostí o byty. Tento problém je najčastejšou príčinou odchodu vysokoškolsky vzdelaných pracovníkov z podniku. A čo na tejto situácii môže zlepšiť mestský národný výbor? Od uplatnenia nových zásad riadenia odovzdáva podnik národnému výboru jedno procento tvorby hrubého dôchodku. Na druhej strane mu bola o tento odvod krátená dotácia jeho rozpočtu. Nezostáva mu teda nič z toho, čo mu podnik odvádza. Podnik však požaduje, aby verejná správa budovala sociálne, kultúrne a športovné zariadenia. Domnievam sa, že národný výbor, v obvode ktorého sa zvyšuje výroba, potrebuje viac prostriedkov na uvedené účely a mal by z odvodov mať výhodu. Dnes je na tom tak isto ako tam, kde sa nič nerobí. Žiadam preto, aby odvody národným výborom zostávali nad stanovené rozpočty.

Uviedla som najzávažnejšie problémy, ktoré prekážajú spokojnej práci a ďalšiemu rozvoju obuvníckeho priemyslu na Slovensku. V programovom prehlásení vlády sa riešenie všetkých, teda aj oprávnených požiadaviek viaže na dostatok prostriedkov a reálnych možnosti. Dovolím si tvrdiť, že takéto opatrenie je v obuvníckom priemysle sankciou, ktorá oprávnené požiadavky oddiali do nekonečna a nebudú riešené nikdy. Pritom sa jedná o podnik, ktorý v roku 1968 odvedie štátu:

daň z obratu 314 482 000 Kčs

jednotný odvod z hrubého dôchodku 74 589 000 Kčs

odvod národným výborom 4 393 000 Kčs

odvod zo základných fondov 17 417 000 Kčs

odvod zo zásob 2 918 000 Kčs

stabilizačný odvod 22 458 000 Kčs

spolu odvody a daň 436 582 000 Kčs

Z výsledkov zahraničného obchodu je pri vývoze odvedené štátu 63 549 mil. a pri dovoze získa štát 17 mil. 735 tis. Kčs. 15 577 pracovníkov podniku vyprodukuje hodnoty, z ktorých štát získa 517 mil. 866 tis. Kčs. Pracujúci podniku očakávajú, že z týchto prostriedkov možno realizovať ich oprávnené požiadavky. Dalo by sa to riešiť aj inou cestou - nebudovať ďalšie výrobné kapacity a prostriedky určené na úroky venovať na zvyšovanie miezd. Takúto cestu však podnik nezvolil, lebo sa cíti zodpovedný za vývoj zamestnanosti na Slovensku. Nikomu nezávidíme jeho mzdu, žiadame však, aby sa pracujúcim nášho podniku dostalo primerane to, čo im podľa výsledku ich práce patrí. Tak ako bojovali za oslobodenie vlasti, plnia si svoje výrobné a ekonomické úkoly už dlhé roky. Po období zneuznávania obuvníckeho priemyslu žiadajú, aby nespravedlivosť v odmeňovaní bola odstránená. Výsledky ich práce budú potom také, že prínosy pre štátnu pokladnicu budú ešte vyššie ako doteraz.