Jak všichni víme, ochranu proti zneužívání
svobody projevu slova a tisku svěřil zákon
v § 17 Ústřední publikační
správě. V důvodové zprávě
k zákonu se o úkolech Ústřední
publikační správy říká
toto: "Vzhledem k plné zodpovědnosti vydavatele
a šéfredaktora za obsah periodického tisku
(jiného hromadného informačního prostředku)
vychází zákon při úpravě
postavení Ústřední publikační
správy z koncepce, že jde o pomocný článek,
který svou činností napomáhá
zajišťování ochrany zájmů
socialistické společnosti. Vedle bezprostřední
ochrany státního, hospodářského
a služebního tajemství bude úkolem Ústřední
publikační správy také sledovat, aby
obsahem informací nebyly ani v jiných směrech
porušovány zájmy společnosti. Přitom
bude Ústřední publikační správa
oprávněna pozastavit zveřejnění
informací, které obsahují skutečnosti,
tvořící předmět státního,
hospodářského nebo služebního
tajemství. Půjde-li však o informace, které
jsou v jiném směru v rozporu se zájmy společnosti,
bude Ústřední publikační správa
na závadnou informaci pouze upozorňovat šéfredaktora
a vydavatele, popřípadě při podezření
z trestného činu i prokurátora. Rozhodnutí
o pozastavení přezkoumá na návrh vydavatele
krajský soud."
Domnívám se, že více než vinou
zákona bylo vinou praktické realizace, že se
Ústřední publikační správa
z pomocného článku stala orgánem,
který rozhodoval o tom, co smí spatřit světlo
světa a co nikoliv. Považovala jsem za nutné
říci tato slova, abychom si osvěžili
některá ustanovení i záměry,
které byly zákonem sledovány. A nyní
k navrhované novele samotné. Jejím přijetím
dojde k legalizaci zrušení předběžné
cenzury, kterýžto stav již prakticky existuje.
Tím vytváříme i právní
předpoklady pro plné uplatnění a pro
další rozvoj jednoho ze základních občanských
práv, práva na svobodu projevu, slova a tisku. Naplníme
slova ústavy, která zaručila tyto svobody
občanům proto, aby jich mohli plně využívat
jak v zájmu rozvoje své osobnosti a svého
tvůrčího úsilí, tak i k uplatnění
své aktivní účasti na správě
státu a na hospodářské a kulturní
výstavbě země. Nevídaný rozvoj
naší publicistiky významným způsobem
pomohl při překonávání pasivity,
do které se naši občané v uplynulých
letech dostali. Tisk a ostatní hromadné informační
prostředky umožňují dnes každému
vyjádřit svůj názor a uplatnit svůj
hlas ve veřejném životě. Celý
tento proces přispívá k postupnému
vytváření ovzduší vzájemné
důvěry. Dnes snad není mezi námi nikoho,
kdo by nepovažoval za správné vyjádřit
v našem zákonodárství zrušení
cenzury, jejíž další trvání
by se v současných podmínkách vývoje
naší socialistické společnosti stalo
přežitkem brzdícím tolik potřebnou
demokratizaci veřejného života.
Zrušením cenzury i orgánu, který ji
dosud prováděl (Ústřední publikační
správa) velmi vzroste odpovědnost šéfredaktora,
který po vydání malé tiskové
novely, jak je projednávaný zákon označován,
se stane plně odpovědným za ochranu společnosti
i jednotlivých občanů proti zneužívání
svobody projevu, slova a tisku. Zejména se napříště
plně uplatní i trestní odpovědnost
šéfredaktora, který je podle tiskového
zákona povolán určovat obsah jednotlivých
vydání hromadného informačního
prostředku, a který odpovídá za to,
aby obsahem nebylo vyzrazeno státní, hospodářské
nebo služební tajemství a nebyl spáchán
jiný trestný čin. Zvýšená
odpovědnost šéfredaktorů novin, časopisů
i ostatních hromadných informačních
prostředků bude vyžadovat, aby jim státní
orgány poskytovaly potřebnou pomoc, zejména
aby je pravidelně informovaly o tom, které skutečnosti
mají být utajovány. Z tohoto důvodu
ústavně právní i kulturní výbor
doporučují, aby v novele tiskového zákona
bylo vládě výslovně uloženo tuto
informovanost šéfredaktorů zajistit. Přitom
je též žádoucí, aby vláda
dala přezkoumat rozsah utajovaných skutečností
s cílem omezit jej na míru nezbytně nutnou.
Dále bude třeba, aby vláda, ministerstva
a ostatní ústřední orgány učinily
opatření k přísné ochraně
státního tajemství, především
u zdrojů jeho vzniku v podnicích, závodech,
úřadech, institucích apod.
Jsem přesvědčena, že přijatá
opatření plně zabezpečí ochranu
státního hospodářského a služebního
tajemství a že zrušení dosavadního
dohledu se neprojeví zhoršením stavu v této
oblasti.
Stejný význam, jako má ochrana celospolečenských
zájmů proti zneužívání
tiskové svobody, má i ochrana osobnosti proti nepravdivým
nebo zkresleným zprávám. Právní
prostředky, které občanům dávají
k ochraně cti tiskový zákon, občanský
zákoník, trestní zákon i ostatní
naše zákony se nezdají být dosti účinné.
Předložená novela tiskového zákona
přináší jen některé nepatrné
zlepšení. Domnívám se, že bude
třeba příslušná zákonná
ustanovení podrobit důkladné revizi a očekávám,
že vláda při přípravě
nového tiskového zákona, k jehož předložení
se zavázala ve svém programovém prohlášení,
zváží předložené náměty,
jak ze strany novinářů a ostatních
pracovníků hromadných sdělovacích
prostředků, tak i ze strany poslanců a některých
orgánů a institucí.
Soudružky a soudruzi poslanci, k novele zákona jste
dostali vládní návrh zákona a stanovisko
výborů kulturního a ústavně
právního. Dovolte mi, abych vás seznámila
s dalším stanoviskem obou těchto výborů,
které bylo přijato dnes na společné
schůzi. Na základě rezoluce sjezdu čs.
novinářů, ve které se obracejí
na NS, a po předběžném jednáni
se zástupci Svazu doporučují oba výbory
tuto úpravu v předložené novele:
V § 17 ponechat odstavec druhý ve zněni vládního
návrhu. V tomto odstavci zařadit novou větu
tohoto znění:
"Tím není dotčena pravomoc prokurátora
a soudu."
Při doporučení této změny bylo
konstatováno, že výbory nemění
své stanovisko vyjádřené ve schůzi
dne 18. 6. 1968, toliko je zpřesňují, aby
se vyloučily pochybnosti. Současně při
projednávání této změny mne
oba výbory zmocnily k tomu, abych sdělila plenárnímu
zasedání následující text,
který sice nebude součástí zákona,
ale má vést k tomu, aby NS co nejvíce napomohlo
k vytváření ovzduší vzájemné
důvěry.
Přijatý text zní:
"Výbor ústavně právní
a výbor kulturní při projednávání
návrhu na úpravu § 17 odst. 2 konstatovaly,
že toto ustanovení nemůže vést
k zásahům proti svobodě slova a obrazu a
jejich šíření hromadnými informačními
prostředky ze strany jiných organizací, nežli
vydavatelských resp. organizací podle §§
10 odst. 1 věty druhé tiskového zákona
jím zároveň postavených. To se přirozeně
netýká vnitřních vztahů upravených
v § 10 od st. 2 tiskového zákona."Tolik
text z obou výborů.
Soudružky a soudruzi, z pověření ústavně
právního a kulturního výboru doporučuji
schválit předložený vládní
návrh zákona v úpravě navržené
oběma výbory. Pro srozumitelnost tedy opakuji. V
§ 17 od st. 2 tedy bylo platné znění
vládního návrhu s doplňující
větou: "Tím není dotčena pravomoc
prokurátora a soudu." V § 18 a § 19 doporučuji
schválení ve smyslu úprav obou výborů
ze dne 18. 6. 1968, jejichž písemný návrh
jste dostali.
Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem s. spravodajkyni.
Pristúpime k rozprave. Do rozpravy sú doteraz prihlásení
dvaja poslanci, a to s. Ján Hanzlík a s. lng. Švec.
Dávam slovo s. Hanzlíkovi.
Posl. Hanzlík: Súdružky a súdruhovia,
vážení poslanci, jedným z konkrétnych
prejavov demokratizácie života v našej spoločnosti
je sloboda prejavu, slova a tlače. Myslím, že
treba jednoznačne podčiarknuť, že ak dnes
môžeme jednať o zrušení cenzúry,
je to výsledok úsilia progresívnych síl
na decembrovom a januárovom pléne ÚV KSČ
a zakotvenie tejto zásady aj v akčnom programe KSČ.
Vo verejnej praxi, ako všetci vieme, sa tieto zásady
plne prejavili od začiatku roku až doteraz. Pri všetkých
kladných a niektorých záporných stránkach
- ako sa hovorí - sa galaxia nezrútila.
Je však načase, aby sme tieto zásady zakotvili
tiež v právnom poriadku. Tento právny poriadok
má vytvoriť úprava zákona o periodickej
tlači a ostatných hromadných prostriedkoch,
ktorý má dnes NZ prejednať a schváliť.
Plne súhlasím so zrušením cenzúry,
aby bol daný plný priestor volného prejavu
každého jednotlivca v spoločnosti. Kto má
čisté svedomie a robí všetko v záujme
ľudu a socialistickej spoločnosti , nemusí
mať obavu zo zrušenia cenzúry. Podčiarkujem,
že práve tu je zodpovednosť aj NZ, aby to skutočne
tak bolo, aby bola zaručená nielen sloboda, ale
aj možnosť prejavu každého nášho
občana. A zatiaľ - ja to chcem tu vyjadriť -
táto sloboda nie je plne zaručená zrovnoprávnením
občana, dopisovateľa, redaktora a redakcií.
Bez toho nebude skutočne demokratického prejavu
slobody tlače.
Aby som to konkretizoval. Asi pred troma mesiacmi bol v Pravde
uverejnený článok dvoch redaktorov o niektorých
prehmatoch pri združstevňovaní. Článok
sa zdal zovšeobecnením veci. Reagoval naň a
zaslal svoje pripomienky s. doc. Kliment z Vysokej školy
poľnohospodárskej v Nitre. Namiesto zverejnenia jeho
pripomienok uvedení dvaja redaktori vytiahli z kontextu
dve tri vety a na nich zosmiešnili a urazili s. doc. Klimenta.
Ten napísal znova obsiahly kvalifikovaný článok,
zdôvodnenie, aj protest proti takým prejavom novinárskej
etiky. Dva mesiace s. Kliment potom zbytočne čakal
na zverejnenie svojho zdôvodnenia a stanoviska.
Zdôrazňujem tu, že mi nejde o uverejnenie práva
redaktorov slobodne sa vyjadriť a slobodne zaujať stanovisko
k všetkému, ale ide mi o rovnaké právo
občana, a v tomto prípade uznávaného
odborníka z poľnohospodárskej praxe.
Mohol by som pripomenúť aj zverejnenie vyjadrenia
v dnešnom Rudom práve prezídia ČSAV
k tzv. protestnému rozkladu podľa predlohy v Literárnych
listoch, kde boli zverejnené vážne výhrady
k ČSAV jedenástich členov bývalých
učených spoločností. Prezídium
ČSAV podľa predlohy k uvedenému dokumentu zaujalo
stanovisko, ktoré Literárne listy odmietli v dohľadnom
čase uverejniť, a preto sa prezídium ČSAV
obrátilo na Rudé právo o zverejnenie.
Aj v tomto prípade znamená otázka zrovnoprávnenia
postavenia prezídia ČSAV oproti jedenástim
členom bývalých učených spoločností.
Prosím, a to je prezídium ČSAV a nie náš
obyčajný občan. Ak sme plne pre slobodu prejavu,
slova a tlače, potom skutočne demokratický
obsah vyžaduje aj zrovnoprávnenie použitia hromadných
informačných prostriedkov občana, organizácií,
orgánov, redaktora a redakcií.
Za druhé ide o rovnoprávnu ochranu redaktora, redakcií,
ale aj občana, čitateľa, poslucháča,
teda o ochranu osobnosti. Sloboda prejavu bez cenzúry,
písať o všetkom okrem nutných utajovaných
skutočností v kultúrnej spoločnosti,
za akú považujeme aj našu spoločnosť,
nemôže predsa zabúdať na najhumánnejšie
medziľudské vzťahy.
Chcem vyjadriť presvedčenie, že aj naši
profesionálni predstavitelia a pracovníci hromadných
informačných prostriedkov ukazujú, že
keď povrchným získaním informácii
alebo zverejnením nepravdy na občana dôjde
k jeho poškodeniu, má právo na plné
odškodnenie.
Súhlasím s tým, že plné uplatnenie
uvedených zásad môže byť prejavené
vcelku novým zákonom o periodickej tlači
a ostatných hromadných prostriedkoch, ktorý
by bolo potrebné čo najskôr predložiť
na schválenie NZ. Zatiaľ však treba zdôrazniť,
že odstránenie cenzúry nemôže opomenúť
ochranu osobnosti a upravený rozsah nutného utajovania
skutočností. (Potlesk.)
Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem. Slovo má
posl. lng. Švec.
Posl. lng. Švec: Vážené súdružky
a súdruhovia, je vlastnosťou každého živého
organizmu, že sa proti nebezpečenstvu bráni.
Aj človek v boji s prírodou si vytvára rôzne
informačné hlásne centrá, ktoré
ho varujú pred blížiacim sa nebezpečenstvom.
Akonáhle človek zabudne vytvárať tieto
informačné hlásne centrá alebo ignoruje
ich signálnu službu, má a bude to mať
pre človeka vždy katastrofálne následky.
Túto činnosť, t. j. vytváranie hlásnych
centier, môžeme pokladať viac-menej za určitý
prirodzený zákon. Dnes je mnohým z nás
nepochopiteľné, prečo to, čo platí
v jednotlivostiach, neplatilo v minulosti pre celú našu
spoločnosť. Pretože noviny, rozhlas, televíziu
atď. treba rozhodne pokladať za jedného z týchto
spoločenských signalizátorov, ktorí
majú včas a spoľahlivo upozorňovať
celú spoločnosť na nebezpečenstvo, napr.
či sa ona vyvíja správnym smerom, čo
je dobré, progresívne a čo jej stojí
v ceste atď. Áno, ale ak chceme - a to je v našom
vlastnom záujme - aby tento signalizátor fungoval
spoľahlivo, aby bol pravdivý, objektívny, je
nutnou podmienkou, aby nebol obmedzovaný v samej pravdivosti.
Z tohto hľadiska pokladám hromadné informačné
prostriedky zbavené cenzúry za jednu z podmienok
ďalšieho pokroku našej socialistickej spoločnosti.
Bez slobody tlače nie je možná verejná
- a pritom mám na mysli skutočnú verejnú
a ozajstnú kritiku - kritika, a bez kritiky nie je možný
vývoj.
Pomocou slobodných novín, pritom nezáleží
akými formami sa prenášajú, musí
celá naša spoločnosť - a to je jej nescudziteľné
právo - kontrolovať svojich zástupcov v politických,
zákonodarných, štátnych a iných
orgánoch, ako vykonávajú svoj mandát,
či dostatočne chránia jej záujem.
V tejto súvislosti každý funkcionár
štátneho mocenského orgánu je len vykonávateľom
vôle ľudu, jemu je zodpovedný za svoju činnosť
a ľud, teda celá spoločnosť, má
nielen právo, ale aj povinnosť jeho kontroly. Práve
túto verejnú kontrolu môžu a musia zohrať
noviny - tlač. Z toho plynie, že zásah štátneho
orgánu proti slobode tlače, ktorý znemožňuje
jej pravdivú informovanosť, uberá tým
spoločnosti právo, aby vykonávala kontrolu
činnosti mocenského aparátu. To je však,
súdružky a súdruhovia, len jedna stránka
mince.
O druhej stránke mince hovoril súdruh Hanzlík
a ja by som sa k nemu pripojil niekoľkými poznámkami.
To je totiž oblasť, v ktorej sa najčastejšie
diskutuje v súvislosti s prejednávaním novelizácie
zákona o tlači. Som toho názoru, v súlade
so spravodajkyňou, že novelizácia zákona
má určité slabiny práve v ochrane
osobnosti.
Z pera niektorých novinárov sa v tlači objavili
články, ktoré podľa mňa mali
zdiskreditovať a zdiskreditovali niektorých funkcionárov
bez ohľadu na to, či boli písané redaktorom,
alebo to bol názor čitateľov, ktorý
sa dostal na stránky novín. O niektorých
hovoril súdruh Hanzlík, niektoré prípady
sú všeobecne známe, pretože sme boli o
nich informovaní v bulletinu Kancelárie Národného
zhromaždenia, a nebudem o nich hovoriť.