Aj mne sa stal podobný prípad 3. 5. a 1. 6., keď
redaktori bratislavskej Pravdy Jacz a Lúč obvinili
bývalých funkcionárov celozávodného
výboru strany v Závode S. M. Kirova v Tlmačoch,
že sme ovplyvnili ústredný, krajský
a okresný výbor strany, aby bol v roku 1961 odvolaný
z funkcie riaditeľ závodu. Pritom nás častovali
takými výrokmi ako diktátori, zákerníci,
intrigáni, bezcharakterníci a čo ja viem
všetko. Pretože sme na článok z 3. mája
neodpovedali, 13. 6. uvedení redaktori šli tak ďaleko,
že na základe údajných dopisov, došlých
do redakcie ako ohlas na tento článok, nás
označili, bez preverenia faktov, bez toho, aby s niekým
hovorili, za rozkrádačov národného
majetku, čo je nehorázna lož.
Aby som bol správne pochopený - o čo mi ide?
Vôbec nie o to, aby som si za touto tribúnou ohrieval
vlastnú polievku. Od toho sú iné orgány,
a ja ich použijem. Ide mi o to, aby sloboda tlače,
ktorá je pre našu spoločnosť tak veľmi
potrebná, nebola pláštikom, pod ktorým
môžu jednotlivci, bez ohľadu na to, či
sú to redaktori alebo prostí občania, vybavovať
si s niekým osobné účty nečestným
spôsobom. Aby sme sa inou formou nedostali do minulosti,
mala by platiť, a pokiaľ platí, mala by byť
dodržovaná zásada, že výrok o niekom,
a najmä pred širokou verejnosťou, môže
vyrieknuť len k tom u príslušný orgán.
Plne súhlasím s názorom redaktora Pravdy
s. Hysku, ktorý v podstate odsudzuje takýto postup
a hovorí: "V skutočnosti však takéto
chápanie demokracie a slobody tlače je prejavom
novinárskej nezodpovednosti, lebo tu nejde o názory
a o to, kto komu verí, ale o fakty, či sú
pravdivé alebo nepravdivé. A povinnosť redakcie
je pravdivosť faktov uvedených v dopisoch alebo v
príspevkoch si overiť, a to pred ich uverejnením."
Opačne môže ísť o ďaleko horší
názor než zodpovednosť, môže ísť
aj o zlomyseľnosť.
Plne súhlasím so s. Hanzlíkom, že novela
zákona, ako so uviedol, nezaručuje ochranu osobnosti,
nezaručuje ju ani § 19. Tento stav mi pripomína
vulgárny vtip, ktorý som svojho času na adresu
tlače počul. V istých novinách bolo
povedané, že občan X. Y. je somár. Nato
sa postihnutý ohradil a na druhý deň sa v
novinách objavila takáto oprava: Vo včerajších
novinách, keď sme uverejnili, že občan
X. Y. je somár, s poľutovaním konštatujeme,
že občan X. Y. somár neni, ale je somárov
brat. - Obvinený dostal zadosťučinenie, pričom
fakty boli nezmenené.
Prosím, aby bol navrhovaný § 18 zmenený
tak, aby tu bol ekonomický stimul, ktorý by donútil
redakcie, ktorý by donútil redaktorov, aby si záležitosti
preverovali, a v prípade, že predsa sa vyskytnú
v novinách, v hromadných informačných
prostriedkoch veci neoverené, aby skutočne boli
za takéto nepravdivé údaje postihnuté
redakcie finančne, a to dosť značne. (Potlesk.)
Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem. Slovo má
posl. Hečko.
Posl. Hečko: Vážené Národní
shromáždění, chci vyjádřit
svůj bezvýhradný souhlas se zrušením
§ 17 zákona 81 a 66, to znamená prakticky zrušit
cenzuru. Je nepříjemný už sám
fakt, že více jak po 20 letech přistupujeme
k zákonnému opatření, které
prakticky znamená rušit to, co už dávno
nemělo existovat. Myslím, že není důstojné,
aby kulturní socialistická společnost trpěla
cenzuru. Všichni jistě pamatujeme, jak jsme před
2 lety schvalovali dosud platný tiskový zákon
a domnívali jsme se tehdy, že schvalujeme dobrý
demokratický zákon. Aspoň já jsem
byl o tom přesvědčen. Pamatuji si, že
se ozvaly hlasy i ze Svazu novinářů, které
hovořily o zmíněném zákonu
v superlativech. Byl řazen mezi nejdemokratičtější
zákony světa. Vzpomínám to proto,
že nejen já jsem se domníval, že schvalujeme
demokratický zákon, tvrdili to také jiní,
podle mého názoru kvalifikovaní lidé,
jakými bezpochyby jsou novináři. Přesto
tento zákon umožňoval vznik prosté,
řekl bych až hrubé cenzury, ačkoliv
zde, v Národním shromáždění,
nebylo v úmyslu uzákonit tehdy cenzuru. Samotné
ustanovení zákona o existenci Ústřední
publikační správy vytvořilo předpoklad,
že tato byla postupně přeměněna
- nebo hned ze začátku - v přímý
orgán cenzury, ačkoli úmysl zákonodárce
byl mít zde orgán, který by zajišťoval
ochranu státního tajemství.
Je-li všechno pravda, co bylo řečeno a napsáno
o této Ústřední publikační
správě za posledních 6 měsíců,
pak je skutečně na škodu věci, že
dávno už nebyla zrušena.
Jinak je podle mého názoru posuzovat navrženou
formulaci § 17 odst. 2, který zní: "Cenzurou
se rozumějí jakékoliv zásahy státních,
popřípadě správních orgánů
proti svobodě slova a obrazu a jejich šíření
hromadnými informačními prostředky."
Tato formulace již zabíhá do širší
oblasti, než je zrušení cenzury. Tento odstavec
již hovoří o postavení rozhlasu, televize,
o postavení těch, kdož šíří
masově informace. To již podle mého názoru
nemá být předmětem této dílčí
novely, kterou dnes projednáváme. Domnívám
se, že všechny otázky s výjimkou zrušení
cenzury a stanovení zodpovědnosti za utajování
věcí bylo by správné podle mého
názoru ponechat ke zpracování v novém
zákoně, který má být v dohledné
době předložen.
Otázky postavení masových sdělovacích
prostředků, vztah k vládě, otázky
tiskové opravy, morální i materiální
škody a další, které zákon musí
řešit, je lepší ponechat až do doby,
kdy bude předložen k projednání zcela
nový tiskový zákon, což má být
velmi brzy.
Za posledních 6 měsíců od ledna jsme
získali nejen mnoho dobrých zkušeností
s prostředky masových informací, získali
jsme také i zkušenosti negativní. Z těchto
důvodů považuji za nutné zajistit dostatek
času k prokonzultování nového zákona
a dnes s výjimkou zrušení cenzury a stanovením
odpovědnosti za utajení neschvalovat nic. Z těchto
důvodů nebudu hlasovat pro navrženou předlohu.
Podle mého názoru svoboda slova, svoboda tisku znamená
také velkou zodpovědnost. Zřejmě -
myslím později, v novém zákoně
- nebude lze postavit rovnítko mezi svobodou slova a ničím
neregulovanou volností a možností v používání
rozhlasu a televize. Z navržené formulace není
zřejmé, jak to bude či jak by to mělo
být s možností používat rozhlasu
nebo televize. Doufám, že nebude chtít zavést
takový systém, kdy vrátný bude rozhodovat,
kdo kdy a jak bude před mikrofonem nebo před obrazovkou
vystupovat. Je třeba plně souhlasit s požadavkem
urychleně zcela přepracovat a vytvořit nový
tiskový zákon. O nedostatcích dosud platného
zákona 81/66 jsme se zejména za posledního
půl roku dostatečně přesvědčili.
Je však zároveň třeba trvat na tom,
aby bylo stanoveno dosti času na důkladné
projednání a prokonzultování. Nelze
podle mého názoru nadále trpět, aby
návrh zákona byl vytvořen někde úzkou
skupinou byť i velmi dobrých odpovědných
odborníků, ale bez možnosti širší
diskuse a projednání s voliči, jak se to
dosud někdy velmi často děje.
Aby nedošlo k nedorozumění, jsem bezvýhradně
pro zrušení cenzury. Hlasovat budu proti navržené
předloze novely zákona proto, že zasahuje již
širší oblast, než je dílčí
zrušení cenzury. Navržená formulace §17
odst. 2 by podle mého názoru mohla způsobit
různou interpretaci a tím i další potíže.
Posl. Nový: Předesílám drazí
soudruzi a soudružky, že na rozdíl od s. Hečka
pro předloženou novelizaci hlasovat budu a vyslovuji
přesvědčení, že tento návrh
bude schválen většinou NS. Ale přesto
dovolte mi říci aspoň několik slov
k diskutovanému tématu. Diskuse okolo tisku vlastně
trvá už velmi dlouho, od samého začátku
demokratizačního procesu a někdy jsme byli
svědky, že pod pojmem svobody tisku byly hlásány
věci, které se skutečnou svobodou tisku nemají
nic společného.
Chtěl bych uvést příklad, který
jsem ucítil na vlastní kůži. Stalo se,
že po protestní nótě, kterou polská
vláda předložila naší vládě
v důsledku některých, vůči
Polsku nevlídných relací naší
televize, jsem byl nucen v zahraničním výboru
vystoupit a učinit prohlášení, které
vám doslova cituji: "Žádám - to
jest jako poslanec, nikoliv samozvanec, nýbrž člověk,
který byl volen 25. tisíci a možná více
lidmi - aby vláda sdělila, jaká politická
opatření hodlá učinit v rozhlase a
televizi, které jsou majetkem státu a pod kontrolou
vlády, aby nedocházelo napříště
k takovým projevům, které narušují
naše spojenecké svazky se socialistickými zeměmi,
k Sovětskému svazu a Polsku."
K takovým projevům totiž došlo a, jak
říkám, výsledkem byly dokonce diplomatické
zákroky u naší vlády. S mým stanoviskem,
pokud se dobře pamatuji, vyslovila většina
zahraničního výboru souhlas, zvláště
když v téže schůzi zahraničního
výboru upozorňoval na tyto případy
sám předseda NS s. Smrkovský, který
se právě vrátil z návštěvy
v Moskvě. Také přítomný ministr
zahraničí s. prof. dr. Hájek vyslovil znepokojení
nad některými neuváženými projevy
toho druhu, které svými negativními následky
poškozují ČSSR jako stát i jeho vnitřní
demokratický proces.
Nato jsme byli svědky určité kampaně,
ve které byl označen tajemník ÚV KSČ
s. Indra, že se pokouší znovu zabrzdit svobodu
projevu a svobodu tisku, zejména po krajské konferenci
KSČ v Ostravě. Já jsem dostal řadu
anonymních dopisů, velmi nekvalifikovaných,
mám-li se mírně vyjádřit, a
nato došlo k zakládání tzv. dělnických
výborů na obranu tisku na Ostravsku. Já jsem
na zasedání ÚV se k této problematice
vyjádřil. Zase snad nebudu zneužívat
vaši trpělivost, když těch několik
vět ocituji.
Řekl jsem tehdy na květnovém zasedání
ÚV: "Dovolte mi vyslovit dotaz, co znamená
zakládání tzv. "dělnických
výborů na obranu svobody tisku"? Kdo to dělá,
k čemu a proti komu? Copak chce strana, nebo její
představitelé, soudruh Indra nebo kdokoliv jiný
dosaženou svobodu tisku omezovat?
Jako starý novinář, který opravdu
za tuto svobodu tisku v předmnichovské republice
po léta bojoval a zakusil za to věznění
a perzekuci, prohlašuji, že taková míra
svobody tisku, jak existuje v polednovém období
u nás v Československu, ani za dnes glorifikované
éry Masarykovy republiky neexistovala a že neexistuje
nikde na světě.
Já, který jsem pracoval v zahraničí
i jako zahraniční novinář konstatuji,
že nikde v žádné zemi klasické
buržoasní demokracie taková míra svobody
tisku neexistuje. Proto jsem řekl na ÚV, že
vyvolávat představu, že se kdesi kdosi znovu
chystá nasadit tisku náhubek nesvobody, je tendenční
a iritující. Spíše se mi s rostoucí
troufalostí reakce zdá, řekl jsem, že
by někde byly na místě výbory na obranu
socialistického zřízení.
Tisk, rozhlas a televize sehrály - a to říkám
zcela upřímně a řekl jsem to i na
ÚV - beze sporu významnou úlohu v demokratizačním
procesu. Vymanily se ze všednosti a uniformity a nalezly
svou tvář a společenskou funkci. To všichni
oceňujeme. Ale právě proto, že jejich
společenská funkce vzrostla, vzrostla současně
také jejich odpovědnost, potřeba političtějšího
a kvalitnějšího přístupu k faktům,
k jejich výběru, zpracování a hodnocení.
Myslím, že ÚV a celá naše veřejnost
má právo toto od tisku a komunikačních
prostředků požadovat s píše, než
vyvolávání problematických akcí,
které podněcují nedůvěru ve
stranu."
Soudruzi, posuďte sami, jestli tento projev i dřívější
projev, který jsem učinil v zahraničním
výboru Národního shromáždění,
je pokusem nasazovat tisku náhubek. Jestli se zde spíše
nezdůrazňuje nutnost odpovědnosti, protože
není svobody bez odpovědnosti.
Potom jsem k mému překvapení dostal dopis
z Ostravy, ze závodu Dusíkárna od dělnického
výboru na obranu tisku, ve kterém se mi spílá
za moje červnové vystoupení na ÚV
a říká se. "Víme, že jste
nikdy nebyl dělníkem. (Nevím, kdo to za mne
dělal v závodech.) Pracoval jste jako novinář,
který proslul zanášením stalinismu do
Československa. Čirou náhodou jste prý
také nějakou dobu seděl. (Nebylo to "čirou
náhodou" a nemohl jsem zanášet stalinismus
do Československa, když jsem seděl v době
kultu osobnosti.) A nyní se hlásíte k demokratizačnímu
procesu. Nezapomínáte přitom strašit
tzv. reakcí, jejíž aktivita prý roste.
(Tak my nemáme skutečnou reakci, pouze pomyslnou.)
Nikoho nejmenujete, žádné výstřelky
neuvádíte, a tím dokazujete, že jste
v zajetí sklerotických dogmat, že jste proti
dělníkům, kteří ví,
jak Oldřich Švestka znásilňuje celou
redakci Rudého pravá, jste proti dělníkům,
se kterými jste se nikdy nesžil, ale za které
si troufáte kecat. Máme v živé paměti
vaše vystoupení proti svobodě tisku v parlamentě.
Víme, že jste proti opoziční straně.
O co vám jde? Jste-li marxista, dovolte, abychom se vás
zeptali: Je správné, že nadále setrváváte
v ÚV KSČ? "
Potud ti vážení obránci tiskové
svobody z ostravské dusíkárny. Zase, soudruzi,
se táži: Co je v mých slovech, slovech starého
komunisty, starého novináře a bývalého
šéfredaktora Rudého pravá, co je tu
namířeno proti svobodě tisku? Kdo si to vymýšlí?
Kdo tu vytváří představy, že
někdo chce svobodu tisku škrtnout? Všichni vědí,
že my vlastně svobodu tisku v důsledku polednového
procesu už máme, že ji zbývá pouze
kodifikovat, a když se bude v parlamentě o uzákonění
tiskové svobody hlasovat, zvednu nejednu, ale obě
ruce.
Soudruzi, taková jsou fakta. Chtěl bych říci,
že si skutečně myslím, že by bylo
třeba, aby Národní shromáždění
manifestačně schválilo osnovu, která
nám byla nyní předložena. Abychom dali
v dalším vývoji nejširší
prostor tisku a sdělovacím prostředkům
pro rozvinutí obrodného procesu, pro uplatnění
iniciativy, přičemž jsou tisk a sdělovací
prostředky nesporně účinné
nástroje. Aby byl dán prostor pro uplatnění
společenské kritiky. Myslím, že projednáním
a schválením této novely prokazuje Národní
shromáždění jako nejvyšší
zákonodárný orgán tohoto státu
velikou důvěru tisku, novinářům
a sdělovacím prostředkům. Současně
ale říkám, a to říkám
zcela vážně, že samotná svoboda
tisku nezajistí ještě dobré noviny a
dobré relace v rozhlase a televizi.
Tisk, rozhlas a televizi dělají novináři.
Kvalita tisku, rozhlasu a televize závisí na novinářích.
To za ně my poslanci neuděláme. A nelze tvrdit,
že u nás jsme již s novinářstvím
na nějaké světové špičce.
Spíše se domnívám, že se skutečně
velkými tradičními novinami se kvalita našeho
tisku, rozhlasu a televize ještě nedá měřit.
Co my teď říkáme a co chceme. Říkáme:
rušíme vám cenzuru, máme k vám
důvěru, dáváme vám do rukou
obrovský nastroj, protože ten člověk,
který píše ke statisícům lidí,
který má v rukou mikrofon, nebo vystupuje na obrazovce
a mluví k miliónům lidí, ten má
větší zodpovědnost než kterýkoliv
ministr. Ale může také při neodpovědném
přístupu způsobit ještě více
škod než nějaké špatné stranické
a vládní rozhodnutí.
Myslím, že je na novinářské obci,
aby si toto uvědomila. Nechci generalizovat. Vím,
že se jedná o jednotlivé výstřelky,
ale i ty nevedly k dobrým výsledkům. Jestliže
na nás právem tisk, rozhlas a televize žádají
odpovědnost vůči dalšímu vývoji
tohoto státu, stejně musíme my žádat
odpovědnost ze strany tisku a sdělovacích
prostředků. Ani tam nepatří lidé
neodpovědní, jako nepatří neodpovědní
lidé ani do parlamentu, ani do ÚV, ani do králíkářského
spolku.
Prosím, soudruzi novináři, máte svobodu
tisku. Máte nejsvobodnější prostor,
který vám budou v mnoha jiných zemích,
i v západních zemích klasické buržoasní
demokracie, závidět. Avšak chceme od vás
takové noviny, takový rozhlas, takovou televizi,
které by byly na úrovni demokratizačního
procesu, které by byly skutečně kvalitní,
které by tento proces neznehodnocovaly různými
výstřelky, případně skandalizováním
a zanášením nepravd. To si musí novináři
uhlídat sami. Jsem přesvědčen, že
drtivá většina našich novinářů
tento pocit odpovědnosti má. Prosím, nyní
je zde prostor po vyhlášení této novely
otevřen a záleží na novinářích,
jaké budeme mít noviny. To už my, poslanci,
za ně neuděláme. (Potlesk.)
Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem. Slovo má
podpredseda NZ Zedník.
Mpř. NS Zedník: Soudružky a soudruzi
poslanci, pro návrh předložené novely
zákona číslo 81 budu hlasovat bez výhrad,
protože je nanejvýš nutný a potřebný.
Obrovský společenský význam denního
tisku vyžaduje, podle mého názoru, vedle odstranění
cenzury také vysokou morálně politickou úroveň
novinářství a etiku jednotlivých redaktorů.
V tom se shoduji s některými svými předřečníky.
Je třeba říci, že poslední 3
až 4 měsíce sehrál tisk v probíhajícím
obrodném procesu opravdu nedocenitelnou úlohu. Tuto
skutečnost zhodnotí historie. Ovšem, máme-li
být spravedliví, pak je třeba říci,
že namnoze byla ohrožována osobní svoboda
svobodou projevu na stránkách tisku. Byli jsme svědky
mnoha osobních útoků v periodickém
tisku, v němž měli postižení možnost
sice se ozvat, obvinění vyvrátit, nebo se
bránit protiútokem. Tím celá záležitost
končila. Žádná třetí objektivní
instance nehodnotila spor, tím méně řekla,
na čí straně je objektivní pravda.
Taková praxe pochopitelně vede k tomu, že napadený,
vinen či nevinen, zůstává vždy
pošpiněný. Obratný protivník
totiž dovede zneuctít a pomluvit člověka
tak, že by, jak se říká, pes od něj
kůrku nevzal, a přece není někdy zavdána
příčina k soudnímu stíhání.
Myslím, že právě zde by měla
nastupovat redaktorská etika. Právo redaktora publikovat
nebo nepublikovat skrývá v sobě nebezpečí
nových deformací demokracie, deformací o
to nebezpečnějších, že se mohou
uskutečňovat v rámci vymožeností
tak progresivních , jako je svoboda tisku.
Mám-li vyjádřit své stanovisko pak
vyslovuji myšlenku, že svoboda projevu v socialistickém
tisku se má přece jen lišit od svobody projevu
tisku buržoasního, a to nikoli mírou svobody
nebo dohledem nad svobodou - to v žádném případě
- ale právě uplynulé měsíce
nám prokázaly, že ne vždy bylo dost kultivovanosti,
dost charakteru a chyběla i společenská odpovědnost
samotných pisatelů.
Ve svobodném socialistickém tisku by se neměly
objevovat nepravdy a polopravdy, demagogie, senzacechtivost a
neodpovědné přejímání
neprověřených senzačních zpráv.
To myslím ke cti žádnému listu nikdy
neslouží.