Významným úkolem hospodářské politiky státu je zabezpečení jednotné pracovní, mzdové a sociální politiky. V souvislosti s tím federální orgány budou určovat společné zásady pracovněprávních vztahů, mzdové politiky, regulace mezd, úprav důchodového a nemocenského zabezpečení a sociálních otázek. Kromě toho budou rozpracovávat souhrnné koncepce ekonomicky nejúčelnějšího využití pracovních sil.

Výkon hospodářské politiky v oblasti práce, mezd a sociálních věcí bude náležet národním orgánům, které budou též vypracovávat koncepci zaměstnanosti ve své národně politické oblasti.

Příprava a realizace hospodářské politiky státu vyžaduje uplatnění některých federálních pravomocí i v oblasti průmyslu. Československý průmysl tvoří vysoce integrovanou soustavu, jejíž úspěšný rozvoj předpokládá stanovení zásad průmyslové politiky, technických a technicko-ekonomických koncepcí zvláště v odvětvích a oborech s vysokou integrační funkcí na úrovni federace. Na této úrovni je také nutné vytvářet podmínky pro zapojení čs. průmyslu do mezinárodní průmyslové kooperace a podmínky pro uplatnění podnikatelské funkce státu v průmyslu v těch případech, kde přesahuje možnosti národních ekonomik. Federální pravomoci v této oblasti ovšem nesmí omezovat prostor národních orgánů k realizaci jejich vlastní hospodářské politiky v průmyslu.

Velký význam má dále federální zemědělská politika, zejména při vytváření podmínek jednotného trhu zemědělských výrobků a základních potravin. S tím souvisí i koordinace státní intervenční politiky v zemědělství a výživě a nezbytná opatření k ochraně rostlinné a živočišné výroby, půdy i jakosti výrobků. Považujeme proto za nutné, aby ve federální kompetenci byly řešeny tyto zásadní koncepční otázky politiky výživy lidu.

Všechnu ostatní činnost spojenou s vytvářením podmínek pro rozvoj zemědělství a výživy budou vykonávat ve své pravomoci národní orgány. Budou se přitom plně podílet i na tvorbě jednotné politiky výživy a zemědělské politiky.

V zahraničním obchodě, který má pro úspěšný hospodářský rozvoj ČSSR mimořádný význam, bude zajištěna jednotná zahraničně obchodní politika. Úkolem federálních orgánů bude formulovat především koncepci zahraničně ekonomických vztahů. Jejich úkolem také bude dojednávat mezistátní obchodní a jiné hospodářské dohody, zastupovat Československo v mezinárodních hospodářských organizacích a zabezpečovat činnost z toho vyplývající, zejména rozvíjet hospodářskou spolupráci se socialistickými zeměmi.

Naproti tomu národní orgány budou plnit na území národních států příslušné úkoly zajišťující zahraničně obchodní činnost. Účastní se např. přípravy dlouhodobých hospodářských smluv a obchodních dohod, přípravy a koordinace požadavků a návrhů pro mezistátní hospodářská a obchodně politická jednáni apod.

Národní zájmy obou národů budou zajištěny nejen tímto rozdělením pravomocí, ale i různými ústavními zárukami, týkajícími se fungování federace a zejména její zákonodárné činnosti. Vzhledem k životnímu významu ekonomických otázek pro národní rozvoj budou všechny významnější hospodářské zákony podléhat zákazu majorizace.

Vážené Národní shromáždění,

uplatnění základních principů federativního uspořádání ČSSR má zabezpečit úspěšnější hospodářský a společenský rozvoj celé republiky. Zákonem o čs. federaci bude splněna pouze první etapa práce na jejím vytvoření. Stejně důležitým a neméně složitým bude zabezpečení druhé etapy, tj. údobí od 1. ledna příštího roku, kdy československá federace se stane skutečností. To bude vyžadovat důsledné soustředění práce federální vlády na řešení koncepčních otázek a věcí širokého významu a oproštění od řešení dílčích a nepodstatných problémů. Předpokladem pro docílení takovéhoto obsahu práce federální vlády je, aby systematicky vytvářela podmínky pro plné uplatnění iniciativy, pravomoci a odpovědnosti všech stupňů řízení.

K splnění těchto náročných úkolů chce vláda vytvořit organizační podmínky ještě před tím, než ústavní zákon vstoupí v platnost. Proto vláda na svém zasedání 24. t. m. přijala opatření, jimiž chce zabezpečit nezbytné institucionální, organizační i personální předpoklady pro plynulý přechod k novému státoprávnímu uspořádání. Federální vláda bude přitom systematicky spolupracovat s národními vládami stejně jako při řešení všech dalších zásadních otázek státní politiky.

Přistupujeme k tomuto závažnému kroku u vědomí veliké odpovědnosti vůči lidu. Návrh ústavního zákona o federativním uspořádání ČSSR je předkládán Národnímu shromáždění v předvečer 50. výročí vzniku samostatného státu Čechů a Slováků, ale též ve velmi složité politické situaci. Setkali jsme se v poslední době s řadou skutečností, před které nebylo dosud postaveno žádné politické vedení československého státu. Je povinností všech orgánů strany, NF, čs. státu i všech politiků, aby učinili vše pro to, aby národy Československa řešily vzniklou situaci takovým způsobem, který odpovídá jejich revolučním a demokratickým tradicím.

Nikdy jsme neuvažovali o jiné cestě než o cestě socialistického vývoje Československa. V ní jsme vždy viděli záruku rozvoje a bezpečnosti pro naše národy. Nikdy nezapomeneme, že nejpotupnější porobě byly národy naší vlasti vystaveny v důsledku agrese německého fašismu a kapitulantství vládnoucích kruhů tehdejších buržoazních spojenců Československa. Do tábora socialistického společenství vešlo Československo nejen jako oběť ze všech stran rdoušená tvůrci evropského fašismu, ale též jako spolubojovník pokrokových a demokratických sil bojujících proti němu.

Náš lid se tedy právem hrdě hlásí k těm, jež bojovali proti nejhorší evropské reakci, proti agresi, proti tyranii. Proto naše vztahy k národům, jež položily nesmírné oběti v boji proti agresivnímu německému fašismu, byly vždy poctivé, otevřené a přátelské.

Náš lid dobrovolně a o své vůli opustil po roce 1945 cestu kapitalistického vývoje, svobodně dal plnou důvěru Komunistické straně Československa a zvolil tak cestu socialistické výstavby zejména proto, že právě v této cestě viděl základní záruku své národní a státní svébytnosti a svrchovanosti.

I v dnešní složité situaci jsme přesvědčeni, že je v zájmu národů Československa upevňovat socialistické společenství, upevňovat spojenectví se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi, odstraňovat vzniklá nedorozumění a neustále sjednocovat úsilí všech socialistických států, celého komunistického a revolučního hnutí. K tomu chceme přispět. všemi svými silami.

Vážení poslanci, obracím se na vás jménem vlády, která se připojuje k návrhu České národní rady a Slovenské národní rady, abyste předložený ústavní zákon posoudili a schválili. Je to jeden ze základních pilířů politiky Komunistické strany Československa a celé Národní fronty, jeden z hlavních faktorů konsolidace našeho politického života, důležitý předpoklad pro spokojený život Čechů a Slováků a všech národností v naší společné Československé socialistické republice. (Potlesk.)

Předsedající mpř. NS Dohnal: Děkuji soudruhovi Černíkovi. Prosím zpravodaje akad. Knappa, aby plénu Národního shromáždění podal zprávu o projednání návrhu ústavního zákona ve výborech a přednesl závěrečné návrhy.

Zpravodaj posl. akad. Knapp: Vážený soudruhu presidente republiky, vážené Národní shromáždění, vážení hosté!

Nakonec přichází zpravodaj a jeho úloha není lehká. Vše politicky důležité bylo již řečeno a nehodí se příliš, aby to zpravodaj opakoval a nepřiměřeně tak prodlužoval jednání. Předchozími řečníky byl též již vyjádřen slavnostní ráz tohoto zasedání a jeho historický význam. Zpravodaj však, i když plně sdílí patos chvíle a události, se nemůže uchýlit od své mnohem skromnější povinnosti, než je politické a historické hodnocení toho, co se dnes v předvečer 50. výročí vzniku naší republiky stává skutkem, nemůže se odchýlit od své prosté povinnosti podat plenární schůzi Národního shromáždění zprávu o tom, jak výbory Národního shromáždění osnovy zákona projednaly a co plénu Národního shromáždění navrhují.

Tato prostá povinnost zavazuje náležitě vyzdvihnout to velké a dějinné, co dnes vrcholí přijetím zákona o československé federaci, zavazuje však též nezamlčet ve stínu toho velkého a dějinného ani to, co bylo v přípravě zákona nedokonalé a nejednou znepokojující.

A tak mi budiž dovoleno, dříve než budu hovořit o problémech zákona samého, jen nejstručněji vyjádřit lítost, kterou jsme při jednání ve výborech pocítili nad tím, že se obě národní rady při přípravě osnovy zákona nesjednotily na společném návrhu a předložily Národnímu shromáždění návrhy dva, v podstatě sice shodné, ale nicméně se navzájem lišící i v dosti významných otázkách. Tato skutečnost, doprovázená někdy až znepokojující neústupností obou stran, velmi zvyšovala odpovědnost vlády, jejíž úsilí o nalezení společného řešení tu chci ocenit, i odpovědnost výborů Národního shromáždění, které se nemohly omezit na posouzeni předložené osnovy, nýbrž se velmi aktivně podílely na úsilí o nalezení politicky rozvážné a spravedlivé syntézy osnov dvou.

Byli jsme skutečně šťastni, že toto úsilí bylo nakonec úspěšné a že se dne 24. října 1968 obě národní rady s vládou sjednotily na společném návrhu, k němuž se vláda podle sdělení svého předsedy ze dne 24. 10. 1968 připojila ve smyslu článku 52 odst. 1 naší ústavy. Projednáváme tedy dnes nikoli dva návrhy národních rad, jak je uvedeno na pozvánce, nýbrž společný návrh České národní rady, Slovenské národní rady a vlády Československé socialistické republiky. A to je jistě dobré.

Dobré však nebylo, že se nejen tato velmi odpovědná jednání, ale i celá příprava zákona udály v nebývalé časové tísni. Nelze smlčet ani dnešku ani budoucnosti (dnešní jednání přece jistě bude předmětem historického zkoumání a hodnocení), že národní rady předložily Národnímu shromáždění své návrhy dne 7. října 1968, takže nejvyššímu zastupitelskému sboru zbývalo ke splnění jeho, v této věci zvlášť odpovědného poslání, právě 20 dní, a že ještě na společném zasedání výborů, konaném 5 dní před plenární schůzí Národního shromáždění, trvaly mezi navrhovateli rozpory i v některých věcech velmi principiálních.

Obraťme však nyní pozornost ke druhé, světlé stránce věci. Často se stává, že to, co současníci považují za velké a historické, dějiny samy jako jediný spolehlivý ověřovatel správnosti společenského dění usvědčí z malosti a odsoudí k zapomnění. Jsem však pevně přesvědčen, že to, čeho jsme dnes svědky, účastníky a strůjci, přes všechny nedostatky příprav i přes všechny nedostatky zákona, a jistě jich není málo, dějiny zachovají jako rozhodující krok ve vývoji našeho státu i vztahu obou našich národů.

Dovolte i mně kratičké historické ohlédnutí k 28. říjnu 1918, s nímž je dnešní jednání symbolicky spjato. To, co pojí tento 28. říjen 1918 s dneškem, je právě to, co je nosným pilířem dnes se rodicí československé federace, totiž nezadatelné právo národů na sebeurčení. Dne 28. října 1918 a Martinskou deklarací z 30. 10. 1918 se český a slovenský národ, uskutečňujíce své právo na sebeurčení, dobrovolně rozhodly žít ve společném státě a za uplynulých 50 let v tomto společenství prošly nejednou zkouškou ohněm, ve které obstály. Složitá dialektika dějinného vývoje však po celých 50 let ve státě vzniklém jako produkt sebeurčení národů ve skutečnosti jejich právo na sebeurčení obracela naruby: buržoazní republika, sledujíc velmi průhledným způsobem své třídní zájmy, utápěla suverenitu našich národů v pomyslné suverenitě neexistujícího národa československého a socialistický československý stát v době politických deformací, mávaje okázale suverenitou národů, jim zároveň z důvodů, které asi budou ještě vyžadovat hlubšího vědeckého studia, upíral právo na vlastní suverenitu státní. A v tom tkví zásadní a základní obrat, který nastává dnes ve státoprávním vztahu našich národů: pilířem, o který se opírá zákon o československé federaci, je suverenita národa, vyjádřená výslovně v čl. 1 odst. 3 osnovy zákona, z níž vyplývá právo národního sebeurčení a k níž náleží i právo požadovat suverenitu státní.

A tu je třeba uvážit jednu důležitou věc. Ve veřejnosti se nejednou vyskytl názor, jakoby právo národa na vlastní státnost záležela na dohodě s druhým národem či na uznání existující státní moci. (Výrazem toho byla např. i klatba nad požadavkem federace, která u nás platila vlastně až do počátku tohoto roku.) Ve skutečnosti však suverenita národní (a důsledně i suverenita státní), ač jistě není (a nikdy nebyla) absolutní (je např. vždy omezena povinností respektovat suverenitu jiného národa resp. státu, jak je též výslovně uvedeno v čl. 1 odst. 5 osnovy zákona), je originálním právem národa, tudíž právem nezávislým na nikom jiném. Právo na sebeurčení národa jako výraz jeho národní suverenity tedy není závislé na tom, uzná-li je či neuzná státní moc, či jiný národ (realizace tohoto práva přirozeně může být zákonodárstvím omezena či dokonce vůbec národu odepřena; právo na sebeurčení národa však nemůže být jako právo zrušeno). Toto právo tedy nevzniká dohodou s jiným národem, nýbrž naopak dohoda mezi národy (jakou je např. dohoda českého a slovenského národa o československé federaci) je výrazem jejich národní suverenity resp. jejich práva na sebeurčení.

A této skutečnosti, plně spočívající na marxisticko-leninském chápání problému národa a jeho postavení ve společnosti, odpovídá i koncepce zákona o československé federaci zřetelně vyjádřená v čl. 1, z něhož jasně vyplývá, že suverenita Československé socialistické republiky, jsouc navenek jednotná, nedílná a nezávislá, se uskutečňuje v plném respektu k suverenitě národních republik a naopak.

A na tomto kmeni vyrůstá celá stavba zákona, koncepce vzájemného vztahu jednotlivých, jim vytvářených orgánů a instituci, dělby moci mezi federací a národními republikami atd. Myslím ostatně, že neporozumění této základní stavbě zákona o československé federaci, bylo v době jeho připrav příčinou nejednoho sporu.

Některé rozdílnosti v názorech, však - ač se rozvíjely na tomto principiálním pozadí - měly v sobě zároveň i prvek obav z nedělnosti federace a latentního nebezpečí parlamentní krize na straně jedné a obav z přílišného omezení suverenity národních republik ve prospěch federace na straně druhé, či - jinak řečeno - obav z toho, aby se československé federace ve skutečnosti nestala konfederací, anebo - aby naopak nezůstala ve federální roucho převlečeným státem unitárním.

Takovéhoto charakteru byly asi např. spory o vztah obou sněmoven Federálního shromáždění, o způsob konstituce Sněmovny národů, o rozsah práva Federálního shromáždění sledovat uskutečňování federálního zákonodárství atd. Každá z těchto otázek má beze vší pochybnosti principiální jádro, v každé z nich je však patrně obsažen i praktický aspekt, o němž právě byla řeč.

Výbory Národního shromáždění se snažily v těchto otázkách napomoci tomu, aby bylo nalezeno řešení, které by respektovalo principiální základy problémů a zároveň v mezích možností odpovídalo potřebám praktického politického života. Tato řešení byla nakonec nalezena, čemuž jsme, opakuji, velmi rádi, ve společném návrhu obou národních rad a vlády Československé socialistické republiky, který projednáváme.

Výbory Národního shromáždění tento návrh velmi pečlivě prozkoumaly a s uspokojením vzaly na vědomí, že již v tomto návrhu byl vzat zřetel k četným připomínkám a doporučením výboru. Proto se výbory mohly ztotožnit se společným návrhem obou národních rad a vlády Československé socialistické republiky bez velkých odchylek.

Změny, které výbory v návrhu národních rad a vlády navrhuji a které jsou vyznačeny v tisku č. 210, jehož se bude týkat můj závěrečný návrh, jsou zejména tyto :

Ve velmi diskutované otázce, zda Sněmovna národů má být volena přímou volbou nebo delegací národními radami, se nakonec výbory přiklonily k přímé volbě a doporučují příslušnou změnu čl. 31 odst. 2 a tomu odpovídající úpravy čl. 30 odst. 2; čl. 31 odst. 4, který se vypouští; čl. 40 odst. 2; čl. 41; čl. 42 odst. 1; čl. 43 odst. 2 a čl. 56 odst. 2.

V čl. 36 byl připojen odst. 4, aby - se zřetelem ke zřízení ústavního soudu - nevznikala pochybnost o tom, zda Federální shromáždění má či nemá právo v odst. 4 uvedené. Z obdobných důvodů byl připojen odst. 2 v čl. 107.

Dosti významná změna byla provedena v čl. 41 odst. 1. V původním návrhu se předpokládalo, že nedojde-li do 6 týdnů ke shodnému usnesení druhé sněmovny - návrh není přijat. Tím by ovšem kterákoli sněmovna mohla svou nečinností či liknavostí zmařit jakékoli usnesení sněmovny druhé. Proto výbory navrhují řešení uvedené v tisku č. 210, které tomuto nebezpečí čelí.

V čl. 49 a v čl. 115 byl připojen odst. 3, který odpovídá dosavadnímu ústavnímu stavu a nevyžaduje snad bližšího vysvětlení.

V čl. 141 v odst. 1 byla z podnětu NVP, tlumočeného primátorem hl. m. Prahy, a MV NF v Praze připojena další věta, podle níž bude postavení Prahy jako hlavního města ČSSR upravovat zákon Federálního shromáždění.

V závěrečných ustanoveních byl doplněn nový čl. 149, kterým by se připojil k čl. 91 dosavadní ústavy nový odstavec, umožňující provedení zvláštní právní úpravy postavení města Brna a popř. i dalších měst. V závěrečných ustanoveních byl dále doplněn čl. 150 umožňující Národnímu shromáždění, České i Slovenské národní radě činit již před dnem účinnosti ústavního zákona opatření potřebná k tomu, aby zákon byl uveden v život.