Vládny návrh ústavného zákona o postavení národností v Československej socialistickej republike a spoločná správa výborov NZ.

Príslušná tlač č. 211 vám bola rozdaná a máte ju pred sebou. Prosím ministra spravodlivosti dr. Kučeru, aby sa ujal slova.

Ministr spravedlnosti poslanec dr. Kučera: Vážený soudruhu presidente, vážené národní shromáždění, dovolte mi, abych z pověření vlády vysvětlil motivy, které vedly vládu k předložení ústavního zákona o postavení národností v Československé socialistické republice.

Je to především úzká souvislost s novým spravedlivějším uspořádáním vzájemného postavení českého a slovenského národa, která vyvolává potřebu právně upravit i postavení jednotlivých národností žijících v tomto státě a dovršit tak vývoj, který v této oblasti proběhl v období po roce 1945.

Naše první ústava vydaná po osvobození, Ústava 9. května, byla poznamenána tragickými událostmi před druhou světovou válkou, započatými mnichovským diktátem, jakož i rolí, kterou přitom hrály některé národnostní menšiny. Neměla proto výslovné ustanovení o národnostech a ochraně jejich jazykových a kulturních práv, neboť vycházela z principu, že Československá republika je národnostním státem dvou rovnoprávných národů, Čechů a Slováků, a že postačí zajistit ústavně rovnost všech občanů, svobodu jejich osobnosti a jejího projevu, aniž by bylo třeba výslovně upravovat i práva národností.

Vývoj ukázal, že nejen Češi a Slováci, ale i občané ostatních národnosti žijících v Československé republice se aktivně podíleli na jejím budování, že ji začali považovat i za svůj stát a že vytvářeli, stejně jako ostatní občané, hmotné i morální hodnoty zabezpečující její rozvoj. Prohloubilo se vědomí jejich sounáležitosti k této republice, a to nejen jako jednotlivých občanů, ale i jako celých národnostních skupin. Nová socialistická ústava z roku 1960 vycházející z tohoto vývoje, zakotvila proto v čl. 20 rovnoprávnost všech občanů bez zřetele na národnost a rasu a stanovila v čl. 25, že občanům maďarské, ukrajinské a polské národnosti zabezpečuje stát všechny možnosti a prostředky ke vzděláni v mateřském jazyku a kulturnímu rozvoji.

Ústava se však nezmiňovala o národnosti německé, ani výslovně nemluvila o uplatňování práv národností v politickém životě. Přitom však tato právní úprava nijak neznamenala, že by národ český a slovenský nějakým způsobem omezoval ostatní práva národností žijících v republice - a to nejen těch, které jsou výslovně jmenovány v Ústavě, ale i národnosti německé - nebo že by občanům těchto národností upíral práva vyplývající z jejich rovného, Ústavou zaručeného postavení. To platí zejména o jejich možnostech účastnit se politického života a působit přitom jako členové zastupitelských sborů, především v národních výborech, kde se také řada poslanců jiných národnosti velmi aktivně uplatňovala. Stejně tomu je i v oblasti kulturní při vytváření vlastních kulturně společenských organizací. Po jazykové stránce bylo právo občanů jiných národností používat mateřského jazyka výslovně zakotveno v některých zákonech, zejména v zákonech o občanském a trestním řízení soudním.

Prohlubování demokratických principů naší politiky, započaté v lednu 1968, přineslo sebou i nutnost podrobnější právní úpravy postavení národností, v níž by byly zakotveny hlavní zásady jejich práv na uplatnění v politickém, hospodářském a společenském životě. Přispěl k tomu i postoj občanů maďarské, německé, polské a ukrajinské národnosti k této politice, jejich solidarita a jednota s Čechy a Slováky při jejím uskutečňování a jejich úsilí o dosažení společných cílů.

Vláda proto, vycházejíc z Akčního programu KSČ a svého programového prohlášení ze dne 24. dubna 1968, připravila v součinnosti s představiteli České a Slovenské národní rady návrh tohoto ústavního zákona.

Myšlenka vydat tento zákon se setkala se souhlasem. Je přirozené, že tento souhlas projevili především občané národností, jejichž práva zákon upravuje. Ale došly i četné rezoluce národních výborů, společenských organizaci a kolektivů na závodech, které vyslovuji plnou podporu předloženému návrhu. Rezoluce poukazují zejména na to - jak to činí např. rezoluce ONV v Chebu - že se občané druhých národností společně s Čechy a Slováky usilovně a poctivě podílejí na rozvoji republiky a že navrhovaná právní úprava je mimořádným a historicky významným krokem, který povede k vlastenectví, dává pocit občanské sounáležitosti našemu obyvatelstvu a pomáhá pěstovat vysokou odpovědnost za společenský, hospodářský a kulturní rozvoj.

Vláda zvážila došlé připomínky a podněty a usiluje v navrhovaném ústavním zákoně o takovou úpravu, která by zabezpečila možnosti plného kulturního, hospodářského i politického uplatnění a rozvoje uvedených národností, aniž by současně byla dotčena práva českého a slovenského národa.

Nemusím přitom jistě zdůrazňovat, že ústavněprávní řešení národnostní otázky je vždy záležitostí nanejvýše politicky citlivou, neboť způsob, jimž jsou v ústavě a jiných zákonech respektovány zájmy jednotlivých národností, je zároveň i měřítkem demokratičnosti politického zřízení. Řešení národnostní otázky, práva, která jsou národnostem přiznávána, jakož i jejich rozsah, úzce souvisí s ostatními občanskými právy garantovanými ústavou.

Chceme-li proto uspokojivě řešit národnostní otázku, nemůžeme se omezit na konstatování, že právní řád - v daném případě ústava - proklamuje a zaručuje rovná práva všem občanům bez rozdílu národnosti a ras. Požadavek řešit národnostní otázku zahrnuje i nutnost respektovat určité zvláštnosti tkvící v tom, že jsou zakotvena nejen individuální práva občanů jako jednotlivců, nýbrž i práva národnosti jako celku. To má svůj hluboký význam především tam, kde nás život staví před fakt určitého seskupení příslušníků některé národnosti v přesněji vymezitelné oblasti. V takových případech nelze již vystačit s obecně uznávanou a právem zaručenou zásadou rovných práv a rovných možnosti všech občanů bez zřetele na jejich národnost.

Oba tyto aspekty měla vláda na zřeteli, když připravovala návrh ústavního zákona o postavení národností v ČSSR. Je objektivní skutečností, že území naší republiky obývají vedle Čechů a Slováků také příslušníci 4 dalších národností - maďarské, německé, polské a ukrajinské (rusínské), tvořících homogenické etnické celky. Společně s Čechy a Slováky sdílejí však nejen území této republiky, ale společně i její osudy a také, a to zejména, se účinně podílejí na její socialistické výstavbě.

Jsme přesvědčeni, že tato skutečnost musí dojít svého výrazu při uplatnění těchto národnostních skupin jako celku především v politickém a společenském životě. Navržená osnova proto garantuje aktivní účast příslušníků národností na politickém životě tím, že jim zabezpečuje takové zastoupení v zastupitelských sborech a v jiných volených orgánech, které bude přiměřené jejich počtu.

Princip přiměřeného zastoupení ve volených orgánech, který se stává důležitým novým prvkem v našem právním řádu, neznamená ovšem žádnou změnu obecného principu našeho volebního systému. Jde tu především o realizaci všeobecné zásady rovných práv a možnosti při účasti na politickém životě. Této zásadě může odpovídat toliko povinnost orgánů Národní fronty brát při sestavováni návrhů na kandidáty zřetel na přiměřenost zastoupení v jednotlivých volených orgánech.

Významná je sféra kulturních a jazykových práv. Osnova vychází z principu, podle něhož občanům čtyř národností se zabezpečují ta práva, která jsou z hlediska jak jejich denního života a jejich společenského uplatnění, tak i rozvoje jejich národních kultur nesmírně důležitá a zároveň přitom citlivá: právo na vzdělání ve vlastním jazyku, na vlastní kulturní rozvoj a společenský život a právo užívat svůj rodný jazyk i v úředním styku. Jde o zakotvení takových práv, která umožní plné využití obecně formulovaných občanských práv a svobod a jejich garantování pro příslušníky jednotlivých národností.

V souvislosti se zakotvením práva na vzdělání v jazyce jednotlivých národností bývá často nadhazována otázka, zda náš právní řád dostatečně respektuje i potřebu zabezpečit znalost českého nebo slovenského jazyka u dětí a mládeže navštěvujících školy s vyučovacím jazykem některé ze zmíněných národností. Domníváme se, že není sporu o tom, jak je důležité, aby příslušníci národností ovládali též český nebo slovenský jazyk. Je to ostatně v zájmu jich samotných, aby bylo v praxi možno náležitě uplatnit jejich právo na bezprostřední účast ve všech oblastech společenského, politického, kulturního i hospodářského života v naší vlasti. Mohu konstatovat, že platné předpisy v oblasti školství a vzdělání na tuto skutečnost pamatují a budou ji respektovat i v budoucnu.

Ústava pro svůj všeobecný charakter a pro složitost řešené problematiky ovšem nemůže do všech podrobností upravit výkon kulturních a jazykových práv, jež zasahují do velice široké oblasti práva na vzdělání, práva tiskového, spolčovacího a shromažďovacího, jazykového apod.

Pokládáme proto za správné, že rozsah práv vyjmenovaných v čl. 3 a podmínky pro jejich uplatnění se ponechávají prováděcím zákonům tak, aby bylo možno vzít zřetel na přiměřené zájmy národního rozvoje, na něž je třeba přitom pamatovat. Vláda tu bude usilovat, aby přijaté ústavní principy byly promítnuty do našeho právního řádu. Zvláštní pozornost bude věnovat tomu, aby v dohledné době byly vypracovány zákony předvídané v odstavci 2 článku 3, zejména zákon jazykový.

Internacionální charakter řešené problematiky je výrazně patrný z článku 4. Je v něm vyjádřena zásada naprosté rovnosti všech národností. Příslušnost k některé z nich, i když je zpravidla charakterizována objektivními znaky, jako rodinnými svazky, jazykem, kulturní sounáležitostí apod., může být plně vyjádřena na základě svobodného osobního přesvědčení každého jednotlivce. Je samozřejmým důsledkem, že příslušnost k jakékoliv národnosti nemůže proto nikomu být na újmu a nikdo nesmí pro svou národnost být ani šikanován, natož podrobován nátlaku směřujícímu k odnárodnění, k násilné asimilaci či splynutí s ostatním obyvatelstvem. V tom je třeba spatřovat projev socialistického humanismu.

Vážené Národní shromáždění, dovolte mi, abych závěrem vyjádřil hluboké přesvědčení vlády, že přijetí ústavního zákona o postavení národností v Československé socialistické republice vytvoří podmínky pro dobré soužití našich národů a národností, pro prohloubení jejich jednoty a pro plné uplatnění národnostních skupin ve všech oblastech společenského, politického, kulturního i hospodářského života v naší vlasti. Navrhuji proto jménem vlády, abyste předložený návrh ústavního zákona, který je dalším projevem naší socialistické demokracie, schválili.

Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem ministrovi spravodlivosti dr. Kučerovi a prosím spravodajcu posl. Garaja, aby predniesol svoju správu.

Zpravodaj poslanec Garaj: Vážený súdruh prezident, vážené súdružky a súdruhovia poslanci a milí hostia! Z poverenia ústavnoprávneho výboru a výboru pre národné výbory Národného zhromaždenia uvádzam spravodajskú správu k veľmi významnému vládnemu návrhu ústavného zákona o postavení národností v Československej socialistickej republike.

Už v priebehu príprav návrhu ústavného zákona o postavení národností v Československej socialistickej republike bolo známe, že táto problematika je veľmi závažným a citlivým miestom, a to nielen z hľadiska ľudí, ktorých sa navrhovaná úprava bude dotýkať, ale i pre svoj hlboký demokratický a humánny zmysel.

Organizácie, inštitúcie i jednotliví občania v početných rezolúciách a listoch v prevažnej väčšine hodnotili veľmi kladne to, že sa ústavné orgány rozhodli pri významnej príležitosti 50. výročia vzniku Československej republiky vyriešiť zásadné vzťahy v oblasti národnostnej politiky.

Široká verejnosť oceňuje, že predložený ústavný zákon o postavení národností vychádza z programového vyhlásenia vlády a ústavnou formou zakotvuje základné práva národností potrebné pre ich ďalší rozvoj.

Je samozrejmé, že občania maďarskej, nemeckej, poľskej a ukrajinsko-rusínskej národnosti uvítali a vyjadrili pozitívne stanovisko a bezvýhradný súhlas s prípravou vydať ústavný zákon o národnostiach.

Mnohé rezolúcie zo závodov, národných výborov, spoločenských organizácií i jednotlivcov vyjadrili jednoznačnú podporu k pripravovanému ústavnému zákonu. Na druhej strane treba otvorene povedať, že sa v niektorých pripomienkach, zaslaných najmä jednotlivcami, vyjadrujú i obavy, či pri ústavnom zakotvení práv národností nejdeme príliš ďaleko. Napr., že úpravy národnostných práv v minulosti boli niektorými občanmi národnostných menšín zneužité na boj proti celistvosti republiky. Niektoré pripomienky a názory vyjadrujú obavy z rozširovania šovinizmu. Z niektorých zmiešaných oblasti, najmä z južného Slovenska, upozorňujú na to, aby sa v týchto oblastiach vytvorili aj záruky plného národného vyžitia Slovákov a Čechov.

Chcem uviesť, že niektoré pripomienky vychádzajú z nedorozumenia, z nesprávneho výkladu i nedostatočného pochopenia niektorých článkov návrhu ústavného zákona.

Široká diskusia, ktorá v poslednom období prebiehala v našej republike k návrhu zásad o federácii, sa dotýkala i návrhu zásad o postavení národností.

Je potrebné otvorene povedať, že pripomienky a návrhy, ktoré vznikli počas všenárodnej diskusie, nielenže prispeli k upresneniu pripravovaného návrhu ústavného zákona, ale ovplyvnili v istom zmysle aj jeho samu koncepciu.

Vláda plne vzala zreteľ aj na pripomienky a návrhy výborov Národného zhromaždenia.

Dovoľte mi, aby som sa o niektorých zmienil podrobnejšie. Najviac pripomienok bolo k článku 2 a 3 návrhu ústavného zákona. Veľa pripomienok sa vzťahovalo aj na ustanovenie o práve národností na zastúpenie v zastupiteľských zboroch. Všetkým týmto pripomienkam sa vyhovelo pre ich oprávnenosť. Oproti pôvodnému zneniu, ktoré bolo formulované, že "národnosti sú pomerne k svojej početnosti zastúpené" teraz znie, že "národnosti sú primerane k svojej početnosti zastúpené v zastupiteľských zboroch a iných orgánoch. "

Toto spresnenie neznamená záväzný kľúč pre rozdelenie mandátov do zastupiteľských zborov, ale vyjadruje politickú zásadu. Uskutočnenie tejto zásady bude úlohou orgánov Národného frontu, aby na jej naplnenie brali ohľad pri navrhovaní kandidátov vo voľbách do príslušných zastupiteľských zborov.

Pôvodná široká formulácia článku 3 vzbudila značné pochybnosti o rozsahu realizácie práva na vzdelanie v materinskom jazyku. Vznikla nejasnosť, či sa právo na vzdelanie v materinskom jazyku vzťahuje len na základné vzdelanie, alebo aj na vyššie stupne školského vzdelania. Poukazovalo sa ďalej na to, že i právo používať materinský jazyk v úradnom styku nemôže byť uplatňované na celom území štátu, ale len v oblastiach husto osídlených príslušnou národnosťou.

Vláda tieto pripomienky zvážila a vzala do úvahy i to, že sú rozdielne v Čechách a na Slovensku z hľadiska osídlenia jednotlivých národností. Predložená právna úprava ústavného zákona vytvára predpoklady úprav na úseku školstva, kultúry a informácii Federálnym zhromaždením a národnými radami.

Predpokladáme, že federálne a národné zákonodarstvo i štátna správa v nijakom prípade nepripustia zneužívanie zákonných práv, ale prevedú takú právnu úpravu občianskych práv a slobôd, ktorá bude primeraná potrebám každej národnosti pre ich ďalší rozvoj.

V článku 5 ústavného zákona odporúčam, aby z hľadiska čistoty jazykového vyjadrenia bola provedená malá úprava v prvej vete, a to tak; aby slová "se provede" bola nahradená v českom znení dikciou "bude proveden" a v slovenskom znení dikcia "sa vykoná".

Vážené súdružky a súdruhovia poslanci!

Záverom chcem vyjadriť presvedčenie, že schválením ústavného zákona o postavení národností realizujeme veľmi správne a spravodlivé opatrenia pre občanov maďarskej, nemeckej, poľskej a ukrajinsko-rusínskej národnosti, ktoré zabezpečia dobré občianske spolunažívanie našich národov a národností.

V pevnom presvedčení o správnosti a potrebe prijatia tohto ústavného zákona odporúčam za ústavnoprávny výbor a výbor pre národné výbory Národnému zhromaždeniu predložený vládny návrh ústavného zákona o postavení národností v Československej socialistickej republike schváliť v tom zmysle, ako som ho uviedol. (Potlesk.)

Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem spravodajcovi posl. Garajovi. Otvárám rozpravu k predneseným správam a návrhom.