Jde o otázky rozvoje pohraničí a zejména pak o opravdu účinné stimulace rozvoje této oblasti našeho státu. Nejde o problém nový, jak jsem již řekl; mnohokrát byl ventilován zde v Národním shromáždění a nelze ani zde vypočítávat, kolik vládních a stranických dokumentů bylo k němu přijato. Letos je tomu právě 10 let od přijetí dokumentu o rozvoji pohraničí, v němž byl vytyčen cíl postupně odstranit podstatné rozdíly mezi pohraničím a vnitrozemím a v němž byla také stanovena velmi rozumná zásada komplexního řešení této oblasti. Od té doby se v pohraničí udělalo mnoho pozitivního. To nikdo nemůže a také nechce popřít. Ale posuzujeme-li dosažené výsledky z hlediska vytyčených cílů, nemůžeme být spokojeni. Protože ve vnitrozemí a v rozvinutých oblastech státu se vývoj samozřejmě nezastavil, tempo řešení rozvoje pohraničí nevedlo ke zmírnění rozdílů v úrovni ekonomiky a životní úrovni lidí v pohraničí, nýbrž spíše ke konzervaci těchto rozdílů. Proto se také nepodařilo dosáhnout ani základního úkolu - stabilizovat osídlení pohraničí. Jen například z okresu Prachatice od roku 1960 do roku 1967 odešlo 2850 lidí, tj. prakticky celý populační přírůstek, z okresu Český Krumlov odešlo v témže období 2500 lidí a migrace zde dokonce v posledním období vzrůstá.

Nechci tu vypočítávat na konkrétních faktech, které záměry vytyčené před deseti lety a opakované jak ve třetí pětiletce, tak v pětiletce současné nebyly realizovány a stávají se tak znovu programem na další desetiletí. Tato fakta jsou dostatečně známa všem centrálním orgánům a jsou současně důkazem, že politika vlády k pohraničí byla nedůsledná a proto také neúspěšná.

Nesmíme se proto vůbec divit tomu, že lidé nemají důvěru v další proklamace, ale že vyžadují naprosto otevřenou hru, a hlavně pak konkrétní činy. Jihočeský KNV zpracoval konkrétní program řešení pohraničí a navrhl centrálním orgánům i opatření k jejich zabezpečení. Je to program věcný, střízlivý a reaguje na nejpalčivější problémy pohraničních okresů.

Musíme si ovšem být plně vědomi, že jeho realizace je plně odvislá od toho, aby centrum vytvořilo nezbytné podmínky a předpoklady.

Zejména jde o to, aby podnikání v pohraničí bylo podstatně zvýhodněno systémem ekonomických nástrojů proti oblastem rozvinutým. Tento systém musí být komplexní a musí být v souladu s logikou ekonomické reformy. Znamená to stimulovat rozvoj pohraničí slevou odvodů (daní), výhodným úvěrem i subvencemi, přímou podnikatelskou činností státních orgánů. Přitom na rozdíl od současného stavu je nutno tyto nástroje stanovit tak, aby podpora podnikání byla výrazná. Nedostatečná stimulace k ničemu nevede a je jen předmětem licitací.

Dále je, myslím, nezbytné důsledně dořešit otázky mzdových preferencí, a to jak v hospodářských, tak rozpočtových organizacích. Není přece logické, jestliže umožníme právním předpisem podnikům poskytovat mzdovou preferenci, ovšem s podmínkou, že si na to vydělají. Cožpak si neuvědomujeme, že tímto opatřením stavíme podniky v pohraničí vlastně před náročnější ekonomické podmínky než mají podniky vnitrozemské, ač objektivní podmínky ukazuji pravý opak.

Desetiletá zkušenost nám také dokazuje, že sebelépe vypracovaná koncepce pohraničí ztroskotává, jestliže se ji snažíme realizovat prostřednictvím resortu. Nejde o to, že bych chtěl úlohu resortů podcenit, ale musíme si uvědomit, ze resort má asi zcela jinou stupnici preferencí a pořadí priorit, než to vyžadují potřeby pohraničí. Ukáži to na příkladě: ministerstvo dopravy razí zásadu soustředit prostředky na vybranou síť silnic. Z jeho hlediska, ale nejen z úzce resortního hlediska, je asi tato zásada správná. Ale soustředit prostředky na vybranou síť znamená neřešit problémy pohraničí. Tam totiž nejde o problémy intenzity dopravy, ale vůbec o dostupnost řady osad. Ministerstvo zdravotnictví asi více zajímá problém klinik v Praze než výstavba nemocnice např. v Prachaticích. A tak bych mohl ukazovat další a další příklady.

To ovšem vyžaduje, aby na zabezpečení zájmů územního rozvoje pohraničí byl vytvořen samostatný fond, z něhož by byly uhrazovány subvence, mzdové preference, jakož i financována další opatření, která se nám, vulgárně řečeno, nevejdou do "normálního režimu rozpočtu".

Ministr financí si asi teď dělá poznámku a říká si "to je dobrá rada, ale kde na to vzít".

Jsem osobně toho názoru, že zdroje tohoto fondu musí být vytvořeny dodatkovým zdaněním podnikání v přeindustrializovaných oblastech. Vláda přijala např. v minulosti řadu usnesení, aby z hlavního města Prahy byly vymístěny okrajové provozy a výroby a několikrát se rozhorlila nad tím, že tato usnesení, soudružky a soudruzi, nejsou plněna. Ale který podnik by ochotně tato usnesení vlády plnil a šel třeba do pohraničí, když jeho ekonomické podmínky jsou v Praze výhodnější tím, že při stejném zdanění užívá přece jenom určitých výhod vybavenosti hlavního města. Aby mně bylo dobře rozuměno, já zde neútočím na hlavní město Prahu a oprávněné potřeby jeho obyvatel, ale na systém, který brání racionálnímu rozmístění výroby, a pokud se nezmění, zůstanou naše předsevzetí o řešení pohraničí prázdnými gesty.

Mohl bych zde hovořit o dalších stránkách tohoto problému, jako např. o tom, že stejně subvencujeme bytovou výstavbu v Praze, v Českých Budějovicích jako v Malontech či Frymburku na Českokrumlovsku, ač reálná hodnota bydlení není dána jenom užitnou hodnotou vlastního bytu, ale celou občanskou a technickou vybaveností atd.

Jsem informován o tom, že vládní pracovní skupina, vedená ministrem Vlasákem, vypracovala a předložila vládě návrh zásad rekonstrukce a výstavby pohraničí, v němž je zahrnuta řada námětů, které doporučoval Jihočeský kraj. Hovořím o těchto otázkách přesto zde proto, že nelze dopustit, aby tyto otázky byly rozpracovány tak říkajíc "do ztracena".

Žádám proto vládu, aby s největším urychlením návrh ministra Vlasáka projednala a stanovila pevné direktivy pro dopracování celé koncepce pohraničí včetně příslušných opatření v ekonomických nástrojích.

Jsem si vědom toho, že od 1. ledna dojde k novému vymezení úloh mezi federálními a národními orgány a že praktické zabezpečování rozvoje pohraničí bude zřejmě záležitost orgánů České socialistické republiky. Podle mého názoru pohraničí není lokální a čistě národní problém a není to také problém jen ekonomický. V našem jihozápadním pohraničí jde o bezprostřední konfrontaci našeho systému a jeho účinnosti se sousedními kapitalistickými státy. A takto posuzováno, jde o problém celostátního významu a dosahu. A proto i federální vláda by se měla s ním s plnou odpovědnosti také zabývat.

Děkuji za pozornost.

Předsedající mpř. NS Zedník: Soudružky a soudruzi, sděluji, že do rozpravy se dále přihlásili posl. Galaba, Bichler, Hečko a Závacká Marie. Prosím také o opravu v seznamu, kde má být uveden místo posl. Ichy posl. Illa.

Vzhledem k tomu, že se rýsuje ještě další rozprava, přerušuji nyní dopolední jednání za účelem polední přestávky, a to do 13.30 hod.

(Jednání přerušeno ve 12.15 hod.)

(Schůze opět zahájena ve 13.31 hod.)

Předseda NS Smrkovský: Vážené soudružky a soudruzi poslanci, pokračujeme v přerušené schůzi. Konstatuji, že je přítomno 255 poslanců. Slovo uděluji posl. Pokorné, připraví se posl. Hanúsek.

Posl. ing. Pokorná: Vážené soudružky a soudruzi poslanci, vážení hosté, projednávání kapitoly zdravotnictví v návrhu státního rozpočtu je každoročně významnou příležitostí, kdy konfrontujeme výsledky minulého roku a záměry do roku příštího. Zásadním hlediskem při tom je faktické uplatňování zákona o péči o zdraví lidu, jenž stanoví, že každému našemu občanu, bez rozdílu na kterém místě naší republiky žije, má být poskytována co nejlepší zdravotnická péče v souladu s ekonomickými možnostmi naší společnosti.

S uspokojením můžeme konstatovat, ze zvláště v posledních letech se pohled na úlohu zdravotnictví začíná měnit, což má svůj přirozený odraz i ve státním rozpočtu. Dochází tak k postupnému řešení jedné z disproporcí, které se za léta zvláště ve společenské spotřebě nahromadily. Nelze ještě samozřejmě říci, že se úplně sbližují oprávněné potřeby zdravotnictví s možnostmi jejich uspokojení, ale byla přece jen učiněna řada kroků, které pomáhají tíživou situaci ve zdravotnictví zlepšit, především pak byla splněna značná část doporučení, která zdravotní výbor NS již při projednávání rozpočtu na rok 1968 ve svém usnesení zakotvil.

Také v návrhu státního rozpočtu na rok 1969 v kapitole zdravotnictví se uvádí, že v tomto roce musí být položeny základy pro plnění akčního programu v péči o zdraví a ve zdravotnictví. Poněvadž pak prudký růst poznatků lékařských věd a změny ve věkovém složení a stavu naší populace nesou sebou rychle stoupající odůvodněné nároky na počty a kvalifikaci odborníků, na léky, na novou zdravotnickou techniku, a tedy i na finanční dotace, zvyšují se i celkové částky, které jsou ze státního rozpočtu určeny na zajištění zdravotnických služeb a konkrétně v r. 1989 dosáhnou 9.919 mil. Kčs, tj. o 8,6% více než očekávané plnění v r. 1968.

Tento relativně příznivý vývoj samozřejmě neodstraňuje ještě všechny vážné problémy, které ve zdravotnictví zůstávají. Namátkou uvádím ne dosti rychlé vyrovnávání mzdové hladiny mezi pracovníky v průmyslu a ve zdravotnictví, stále nevýrazné řešení v odměňování lékařů na místech se stíženými pracovními a životními podmínkami, zvláště v pohraničí, zaostávání na úseku investiční výstavby a trvalý nedostatek devizových prostředků na nákup léčiv a zdravotnické techniky atd. Toto všechno jsou obtíže, s kterými se rok od roku setkáváme v jen málo změněné podobě a rozhodně je zde nechci rozvádět, zvláště proto, že doufáme, že některé z nich budou ještě v průběhu roku řešeny.

Dovolte však, abych se v souvislosti s projednáváním rozpočtu zaměřila na jednu principiální otázku, v níž zdravotní výbor NS vidí určitý klíč ke zlepšení funkce rozpočtu jako nástroje řízení ve zdravotnictví. Je nutno připomenout, že z celkových výdajů rozpočtu zdravotnických služeb zajišťují největší část (96,1%) národní výbory, ovšem v rámci souhrnného finančního vztahu. A za největší nedostatek dosavadního rozpočtového systému ve zdravotnictví považujeme skutečnost, že nutně vede k prohlubování nezdůvodněných rozdílů mezi úrovní poskytované péče v jednotlivých oblastech, neboť financování zdravotnických zařízení vychází z možnosti nadřízených NV a ne z rozsahu úkolů a potřeb jednotlivých oblastí. Není tedy respektován zákon č. 20 o péči o zdraví lidu, jenž zaručuje všem občanům stejné právo na zdraví, zatímco prostředky k zabezpečení tohoto úkolu jsou rozdělovány převážně podle subjektivních hledisek. Máme z minulých let řadu konkrétních dokladů o tom, že anonymita jednotlivých oblasti zahrnutých do souhrnného finančního vztahu NV má své negativní důsledky především v tom, že rozpočet pro zdravotnictví přestává být nástrojem řízení. Poněvadž pak souhrnný finanční vztah vychází především z celkových možností státního rozpočtu, které jsou oproti požadavkům značně nižší, dochází k tomu, že pak schválené rozpočty zdravotnických zařízení jsou již ve svém počátku sestaveny nereálně, již s vědomím, že prakticky nebudou stačit a že se snad v průběhu roku něco najde a budou zvýšeny. Samozřejmě, že takto nereálně sestavený rozpočet nemůže pak také ani inspirovat k eventuálním úsporám a v každém případě vede k rozpočtové nekázni. Také kontrola takto sestaveného rozpočtu je iluzorní!

Myslíme si tedy, že s ohledem na ohromný a bezprostřední dosah zdravotnictví na každého našeho občana by měla skončit tato dosavadní praxe, kdy se spoléhalo na to, že zdroje, scházející ke krytí plánovaných úkolů se někde najdou během roku. Je proto nutné, aby stát rozděloval prostředky z centra na základě objektivních kritérií k zajištění v podstatě stejné úrovně léčebné péče ve všech oblastech. V případě, že by při řízení ve zdravotnictví byla uplatněna odborná linie, bylo by nutno uvažovat i o efektivní formě hospodaření s dlouhodobě vydělenými vlastními účelovými zdroji: jen jako námět uvádím formu fondového uspořádání se samostatnými, dlouhodobě stabilizovanými, účelovými finančními zdroji. Takovým vhodným zdrojem pro financování zdravotnictví by mohla např. být daň ze mzdy, kombinovaná s příspěvky zaměstnavatele na důchodové a nemocenské pojištění.

Nejde nám tedy jen o změnu dnešního systému administrativní distribuce zdrojů, ale především o vybudování takové struktury ekonomických vztahů, která by napomáhala hospodárnosti, aby se zdůraznila odborná linie řízení a omezily vnější subjektivní a neodborné vztahy.

Pokud se týká postaveni NV v souvislosti s naším návrhem, domníváme se, že jim přísluší především funkce kontrolní nad úrovní a prováděním zdravotnické péče a že by se naopak váha NV zvýšila, neboť dnešní kombinace odpovědnosti za řízení i povinnosti kontroly není šťastná.

Je ovšem samozřejmé, že by námi navrhované řešení ve financováni zdravotnických zařízení znamenalo i nutnost novelizace zákona o NV, na což ZV již několikrát upozorňoval, a já toto doporučení zde znovu připomínám. Dovolte mi, abych v závěru uvedla, že náš návrh na nové pojetí a funkci rozpočtu ve zdravotnictví pramení pouze ze snahy, aby byly vytvořeny dodatečné podmínky k tomu, aby zdravotnictví mohlo plnit co nejlépe své úkoly, které mu společnost svěřila.

V tomto duchu přistupoval také zdravotní výbor NS k projednáni kapitoly zdravotnictví v návrhu státního rozpočtu na rok 1969 a po některých doporučeních k řešení dílčích problémů návrh schválil. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předseda NS Smrkovský: Děkuji posl. Pokorné. Slovo uděluji posl. Hanúskovi.

Posl. Hanúsek: Súdružky a súdruhovia poslanci, vážení hostia, milí priatelia, vláda ČSSR predložila Národnému zhromaždeniu návrh štátneho rozpočtu a niektorých ďalších finančných opatrení na rok 1969.

Po preskúmaní jednotlivých položiek a návrhov môžeme konštatovať, že vláda ČSSR v tomto štátnom rozpočte sleduje postupné ozdravenie nášho národného hospodárstva, ktoré v predjanuárovom období utrpelo vážne trhliny a bolo dovedené do takého stavu, ktorého následky pociťujeme ešte aj dnes a budeme ešte dlho pociťovať.

Nerovnomernosť systému najmä v priemyslovej výrobe zavinila, že veľa spotrebných článkov sme museli dovážať, a jednostrannosť výroby poškodila aj náš zahraničný obchod, lebo takto sme nemohli udržať krok s technickým pokrokom, čo sa prejavilo najmä vo výskume.

S poľutovaním treba konštatovať, že nebolo skoro oblasti v našom ekonomickom živote, kde by sa nebola uplatnila ekonomická divergencia, zakrývanie nepríjemných faktov, interpretovanie ekonomickej jednostrannosti ako vzostup, alebo dokonca ako najväčší úspech.

Preto s uznaním treba kvitovať, že vláda ČSSR chce tomuto stavu urobiť koniec a ťažké chyby napraviť, napr. skutočnosť, že predkladá návrh štátneho rozpočtu ako vyrovnaný a že sa štátnej pokladnici podarilo stiahnuť z hospodárskej sféry značné finančné zdroje dodatkovými odvodmi zo zisku a z prírastku miezd. Táto snaha vlády sa javí v celej škále návrhu štátneho rozpočtu. Úsilie vlády v tomto smere je správne podporovať, a preto aj návrh štátneho rozpočtu treba považovať za stabilizačný faktor.

Vieme však dobre, že ani jedno ľudské dielo nie je dokonalé. A tak aj v štátnom rozpočte sú isté výkyvy, isté nepresnosti a nejasnosti, ktoré sa javia hlavne v rozpočte Slovenska, kde potreby nie sú plne kryté zdrojmi. Nech mi je preto dovolené aspoň vo všeobecnom rámci vysloviť niektoré kritické poznámky a pripomienky.

Nie je nám dosť jasný § 4 ods. 2 vládneho návrhu zákona o štátnom rozpočte, v ktorom sa hovorí o nedobytných zahraničných pohľadávkach, ktoré môžu súvisieť s niektorými sektormi výroby a môžu poskytnúť poučenie pre našich výskumníkov v zahraničnom obchode a z tohto poučenia vyvodiť v budúcnosti dôsledky, ako týmto skutočnostiam čeliť. Malo by sa objasniť, ktoré sú to nedobytné zahraničné pohľadávky, s ktorým štátom alebo s ktorými štátmi a v akej výške.

Preto si dovoľujem interpelovať ministra financií, aby nám túto skutočnosť bližšie objasnil, aby v ekonomických súvislostiach nastalo jasno v rozvrhnutí položiek na určité odvody zo ziskov pri poskytovaní úľav ústredne riadeným podnikom, alebo nie je tiež jasné, ako sa toto môže diať z odpisov nedobytných zahraničných pohľadávok, ako k nim došlo a kde sa to osobitne prejavuje.

Tiež nie je celkom jasné porovnávanie vyrovnávania v príjmoch a výdavkoch ČSSR, keď vieme, že už z predchádzajúcich rokov sa javí určitý schodok, ktorý nie je vyrovnaný. Javí sa nám tiež neúčelné, ak v dôvodovej správe štátneho rozpočtu sa určuje odvod do výšky 45% z upraveného zisku, uložený ústredne riadeným štátnym hospodárskym organizáciám, by sa mal vzťahovať aj na organizácie zahraničného obchodu. Nech mi je dobre rozumieť: nehovorím, že sa im táto povinnosť nemá ukladať. S tým plne súhlasím. Je to nutné vzhľadom na vyrovnanie v štátnom hospodárení. Toto percento by malo byť však pre organizácie zahraničného obchodu nižšie, a to preto, že všade zdôrazňujeme podporu nášmu zahraničnému obchodu, ktorý je hlavným článkom našej štátnej hospodárskej prosperity. Preto organizácie zahraničného obchodu musíme skôr zvýhodniť a neklásť im príťaže. Výhodný zisk treba venovať na rozšírenie zahraničného obchodu a trhu a organizáciám zahraničného obchodu to uložiť ako povinnosť.