Posl. Meluzínová: Vážené soudružky a soudruzi poslanci, chtěla bych hovořit k hospodářské směrnici vlády, a to k nástrojům hospodářské politiky používaným pro rozvoj oblasti. Domnívám se totiž, že těmto nástrojům není věnována dostatečná pozornost.

S uspokojením bylo přijato, že vláda přes těžkou hospodářskou situaci chce řešit hospodářský rozvoj některých méně rozvinutých oblastí tím, že poskytuje dotace na investiční akce, úlevy ze stabilizačního odvodu a jiná zvýhodnění pro ty hospodářské organizace, které v těchto oblastech rozšiřují výrobu a tím zabezpečují stabilizaci osídlení. Konkrétně v našem kraji se tak vytvářejí podmínky pro řešení tíživé situace v pohraničních okresech Znojmo a Břeclav.

Opatření jsou jistě v podstatě správná, ale oblastní problematika v jednotlivých krajích se přece nekoncentruje jen do těch míst, na které se vztahuje působení oblastních ekonomických nástrojů vyhlášených vládou. Chtěla bych to ukázat na příkladech z našeho kraje a svého volebního obvodu.

Ve Žďáru nad Sázavou došlo v období industrializace k výstavbě rozsáhlého strojírenského a hutného závodu - Žďárských strojíren a sléváren, v oblasti Bystřice nad Peršt. byla v tomtéž období zahájena těžba radioaktivních surovin. Oba tyto podniky, jejichž extenzívní rozvoj ovlivňuje značnou část okresu, se orientují převážně na mužskou zaměstnanost. A tak kromě příznivých důsledků, které přineslo zprůmyslnění Vysočiny, zůstává zde i negativní průvodní jev - nedostatek pracovních příležitostí pro ženy. A podle dosavadních rozvojových záměrů jmenovaných podniků lze předpokládat, že se tento negativní průvodní jev bude u nás dále prohlubovat. Problém jistě není tak naléhavý jako na Ostravsku, ale v našem okrese se závažně dotýká zájmů několika set rodin, jejich životní úrovně, osobní spokojenosti a všeho dalšího, co s tím souvisí.

Nejde samozřejmě jen o náš okres. Podobné problémy jsou i v jiných částech kraje - v oblasti Velkých Opatovic, na Uherskohradištsku, Hodonínsku, obrácená situace ve struktuře pracovních sil je v Prostějově nebo v Třebíči, jiný problém mikrooblastí představují Moravské Kopanice. Stejně tak to vypadá i v jiných krajích, z nichž každý má své specifické problémy v jednotlivých mikrooblastech.

Nejde mi o to, že by vláda měla jmenovitě všechny tyto problémy řešit, jejich různorodost neumožňuje řešení podle jednotné šablony, kromě toho jistě není účelné, aby centrální orgán tříštil svoji pozornost na stovky různorodých problémů omezeného rozsahu.

Na druhé straně se tyto problémy nevyvážené struktury v rozmístění výrobních sil v celé republice dotýkají zájmů statisíce lidí a nelze je neřešit. Kromě toho každý z jednotlivých problémů představuje nevyužitou rezervu v místně vázaných pracovních silách, a domnívám se, že na tom nejsme tak dobře, abychom tyto rezervy mohli nechávat nevyužity.

Jde tedy o to, aby hospodářské směrnice vlády vytvářely takové podmínky, na základě nichž by oblastní orgány na KNV a ONV mohly tyto problémy ve vlastní pravomoci a vlastními prostředky řešit.

Jaký je současný stav? Mohu to opět dokumentovat na svém volebním obvodu. Vedli jsme v poslední době řadu jednání s některými podniky, u nichž jsme předpokládali zájem na rozšíření výrobních kapacit s pracovními příležitostmi pro ženy. Musím říci, že ve většině případech jsme se setkali se zásadním pochopením. Při konkrétních jednáních se ale ukáže, že rozšiřování výroby i investičně málo náročné do nové oblasti přináší podnikům řadu těžkostí a nevýhod, které jsou obvykle větší než při rozšiřování výroby v průmyslově exponovaných místech s nedostatkem pracovních sil. Ukazuje se tedy, že by bylo vhodné, kdyby oblastní orgány kraje disponovaly s určitými finančními prostředky, aby pak s jejich pomocí mohly řešit konkrétní místní problémy tak, aby celá akce byla pro investující podniky přitažlivější. Nemuselo by jít o přímé finanční dotace, ale o různé formy nepřímé pomoci, např. výkup nebo úprava výrobních objektů, zavedení nebo úprava zdrojů energie a jiné úpravy odpovídající konkrétním podmínkám. Některé z těchto věcí by teoreticky národní výbor mohl ze svého rozpočtu zabezpečit již nyní, prakticky by ovšem tyto výdaje šly na úkor jiných částí rozpočtu, zejména školství, zdravotnictví nebo dopravy, čímž se ovšem tato teoretická možnost stává okamžitě prakticky neproveditelnou.

Jediné prostředky, které do rozpočtu národních výborů plynou z používaného oblastního ekonomického nástroje, jsou zdroje z přirážky ke stabilizačnímu odvodu. Tyto zdroje jsou však pro řešení uvedených problémů rozloženy zcela nevhodně. Dostává-li z přirážky 50% MNV, 30% ONV a 20% kraj, je zřejmé, že převážná část zdrojů se tak dostává právě do míst s nejvyšší koncentraci průmyslu.

A 20% podílu připadající na KNV je příliš malý prostor pro účinná opatření. Toto rozdělení přirážky mělo jistě svůj účel, který určitým způsobem plní, tj. pomáhá národním výborům v místech koncentrace průmyslu řešit vyvolané problémy, nemůže ale stačit již na řešení problematiky oblasti méně rozvinutých.

Nemám na mysli, aby všechny tyto náměty byly ještě dodatečně promítnuty do hospodářských směrnic vlády na rok 1969. Bude ale jistě dobře, bude-li včas vyhodnoceno působení stávajících oblastních ekonomických nástrojů tak, aby mohly být pro rok 1969 rozšířeny. Tak, aby i oblastní orgány krajů a okresů měly možnost řešit rozmístění výrobních sil v menších oblastech, a to nejlépe z fondu účelově vytvářeného.

Předsedající mpř. NS Dohnal: Děkuji. Uděluji slovo posl. s. Krejčímu.

Posl. Krejčí Vítězslav: Vážení soudruzi poslanci, pomalu končí rok 1968, který byl po všech stránkách naší lidské činnosti v republice bohatý na události a veliké dějinné zvraty. Byl plný nadějí v něco, co bude lepší, hlavně v nové hospodářské politice státu.

Když jsem v lednu t. r. hovořil k expozé ministra financí s. ing. Suchardy k úkolům a potřebám národního hospodářství, byl jsem kritický. Ne za každou cenu, ale proto, že nás o tom přesvědčuje tvrdá praxe života. Zdravé názory lidí, kteří denně vytvářejí nové hodnoty, společenský produkt, se zamýšlejí a hovoří s námi i dnes ne zvláště akademickou řečí. Porovnávají situaci podle toho, kolik si vydělali loni a co si za tyto peníze mohli koupit a jak to vypadá na konci roku. Takto převážně vidí práci nás, vlády, i ministerstva financí. Je tedy potřeba, soudruhu ministře, lidem říci, kdy se zastaví nezdravé výkyvy v cenové politice, kdy bude jistota, že vydělaná koruna bude mít dnes jako zítra stejnou hodnotu; kdy zahraniční obchod bude vysoce aktivní, kdy přestaneme s dotacemi na ztrátové, neefektivní provozy. Dále mají otázky, proč má být zdražen stavební materiál, zda je to podpora rodinné výstavby. Dále se ptají, kdy bude státní rozpočet rozdělen na rozpočty federální.

To jen několik otázek, na které by mělo být veřejně odpovězeno. Hovořilo se sice o tom již mnohokrát, ale neúspěšně. Neznalost a nejistota vytváří nezdravou psychózu nákupních panik a zbytečné nervozity mezi lidem. Pracující žádají jistotu a pevnost v řízení složitých státních a finančních otázek od těch, kteří jsou dnes pověřeni těmito úkoly.

Mám-li mluvit konkrétní řečí, hovoří se tak, aby se řeklo, jaká je skutečná situace ve finančním hospodářství a pak, bude-li potřeba provést, jak už to řekl s. mg. Bichler, i tvrdší opatření, ale s tím, že se už nebudeme vracet k drobení a látání vzniklých situací. Domnívám se, soudruzi poslanci, i já, že dobře skloubená státní a finanční politika s podporou pracujících může přinést užitek. Jestliže vznikají mezery a nedůvěra, je to zlé. Nutí to samozřejmě vládu i ministerstvo financí dělat provizorní, nekoncepční, krátkodobou hospodářskou a finanční politiku, a teprve až si uvědomíme, že jsme narazili čelem na zeď, děláme opožděná, a ještě více znervózňující opatření. Pro rok 1969 stojí tedy vláda a ministerstvo financí před velikým úkolem. Zajistit v prvé řadě, aby se tyto chyby minulosti neopakovaly.

V dalším vystoupení chci poukázat na naše zemědělské problémy, se kterými se setkáváme denně a jsme nuceni je znovu a znovu opakovat, aby se už neopakovaly. Jsme všichni přesvědčeni, že zemědělství sehrává v národním hospodářství úlohu stabilizátora. Je potřeba připomenout, že tuto funkci by zemědělství mělo úspěšně plnit i v létech budoucích. Jsou však i zde nedostatky a překážky, které už nejeden rok kritizujeme a skutečnost, pro stálé nepochopení našich hospodářských partnerů místo aby se zlepšovala, tak se zhoršuje. Přímo v zemědělské výrobě vznikají morální a hmotné škody, které nelze ničím vysvětlit a nahradit. Ztráty a škody např. ve výrobě rostlinných výrobků jsou obrovské. Nedokonalými stroji a posklizňovou úpravou vznikly např. letos ztráty při sklizni v průměru 5-7 q obilí z každého ha. Jenom v našem okrese byly ztráty vyčísleny 50 tisíci metráky zrna. Jistě tedy stojí zato podat si ruce pro prospěšnou věc a zbytečně si neztěžovat práci. Ceny zemědělských produktů v průměru nahoru v příštím roce nejdou. Ovšem vše, co potřebujeme ke své dobré práci a plnění celospolečenských potřeb, má stálý trend směrem nahoru. Máme rozbory, že budou zahraniční stroje dražší včetně náhradních dílů.

Rovněž otázka stavebního materiálu. Jaké je krytí pro potřeby zemědělství. O tom nehovořím. Teprve až co zbude.

Jsou nám předkládány již dnes smlouvy, ze kterých je patrno, že umělých hnojiv nebude v roce 1969 ani tolik, kolik jsme jich nakoupili v tomto roce.

Tyto a jiné nedostatky mohou přivodit, že zemědělství svou funkci nemusí začít dobře plnit, takže by mohlo dojít k nenahraditelným škodám.

Soudružky a soudruzi poslanci, nebo nás soudruzi v ústředních orgánech skutečně vidí jako přítěž a jenom z nelogického závěru nad tím, že čím více vyrábíme, tím je to pro státní pokladnu horší? I my potřebujeme ke své práci dobré a příznivé podmínky, klid a nejitření.

Než jsme se dopracovali k dnešním výsledkům, dalo to hodně práce a námahy i odříkání pracovníků v zemědělství. Nedá se čekat, že všechno se bude vyvíjet jen pro nás samo o sobě. Proto je potřeba, abychom zemědělství věnovali v příštím roce patřičnou péči, hlavně by to měly dělat nové vlády, aby nedošlo ke snížení výroby, intenzity, která by se objevila ihned v zásobování potravinami. A to by nám nikdo nemohl odpustit, kam až hluboko jsme došli.

Nejsem pesimista a věřím, že se nám věci podaří napravit, ale mám čisté svědomí, že jsem na otázky, které pokládám při schvalováni rozpočtu za zásadní, reagoval s naprostou poctivosti a otevřeností.

Na konec mého vystoupení mi dovolte, soudružky a soudruzi poslanci, ještě několik připomínek na podporu našeho partnera - potravinářského průmyslu.

Hospodářská rada při projednávání návrhu opatření na další rozvoj potravinářského průmyslu schválila 23. září t. r. mj. též limit rozpočtových cen investičně zahajovaných staveb na rok 1969 v minimálním rozsahu 2 mld. Kčs s tím, že tento limit může být překročen, budou-li vytvořeny podmínky pro zahájení dalších staveb.

Vzhledem k tomu, že SBČS má k dispozici celkový limit rozpočtových cen nově zahajovaných investic na rok 1969 pro celý průmysl v ČSSR pouze 13 mld. Kčs, došlo ke krácení limitu pro zpracovatelský potravinářský průmysl.

Limit stanovený pro první etapu je z hlediska nutné rekonstrukce a modernizace dosavadního zaostávajícího potravinářského průmyslu naprosto nedostačující a neúplně řeší dlouhodobé přetěžování některých výrobních kapacit, především v nejdůležitějších oborech potravinářského průmyslu jako je mlékárenský průmysl, zpracování masa, cukrovarský průmysl a ostatní.

To jsou mé připomínky k dnešnímu úvodnímu slovu ministra financí s. ing. Suchardy ke státnímu rozpočtu na rok 1969. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Mpř. NS Dohnal: Děkuji. Slovo uděluji posl. Monczkovi.

Posl. Monczka: Soudružky a soudruzi, v souvislosti s projednáváním státního rozpočtu na rok 1969 v Národním shromáždění, chtěl bych především ke kapitole hornictví říci několik připomínek, které se v průběhu jednání průmyslového výboru pro hlavní výrobní odvětví a dopravu objevily.

Ze svých zkušeností mohu říci, že tyto problémy jsou v revírech velmi živě diskutovány. Než přejdu k jejich charakteristice, uvedu některé výsledky za rok 1968. Resort hornictví předpokládal tvorbu hrubého důchodu na rok 1969 ve výši 13,95 mld. Kčs a aktivní saldo ke státnímu rozpočtu ve výši 3,95 mld. Kčs. Dosavadní průběh v roce 1969 potvrzuje, že předpoklady resortu byly správné, neboť tvorba hrubého důchodu dosáhne úrovně 14 mld. Kčs a vztah ke státnímu rozpočtu bude dodržen podle předpokladu. Tohoto příznivého výsledku bude dosaženo především růstem produktivity práce, která oproti stejnému období roku 1967 vzrostla o 11% a výdělky pouze o 5%.

Tento růst produktivity práce znamená, že v hornictví v roce 1968 pracovalo v průměru o 9 tisíc osob méně než v roce 1967 při vyšším objemu výroby.

Vzhledem k dosaženým výsledkům v letošním roce zdá se nám pracujícím na tomto úseku, že ujasněním a vyřešením našich problémů lze očekávat dalšího výraznějšího zlepšení v ekonomické oblasti. Rozhodujícím problémem hornictví je ujasněnost jeho postavení v perspektivě využívání domácí surovinové základny ve vztahu k dováženým energetickým zdrojům. Již po několik let se názory v největším hospodářském centru neustále mění, což podstatně narušuje koncepci hornictví jako celku, neboť naše odvětví se nemůže tak rychle přizpůsobovat těmto názorovým změnám vzhledem k vysoké náročnosti sladěnosti investiční výstavby ve vztahu k potřebám. To ve svých důsledcích působí také na potřeby obyvatelstva, které náhradou za některé neuskutečněné záměry (topení naftou, mazutem) na poslední chvíli vyžaduje pevná paliva. Tak vysoký výkyv zejména ve IV. čtvrtletí nelze pak uspokojivě řešit.

Kromě neujasněné perspektivy nejvyššího hospodářského centra negativně působí na důchodovou situaci podniků permanentní zvyšování cen některých strojů, zařízení a materiálu ze strany našich dodavatelů. Přitom chci zdůraznit, že v průběhu roku 1968 jedině hornictví v celém národním hospodářství snížilo velkoobchodní ceny svých výrobků v průměru o 9%. Pro ilustraci uvedu jen několik příkladů, kdy dochází ke zvýšení cen. Například zvýšení cen pryžových pásů představuje 2,3 mil. Kčs, cementu a vápna o 1 mil. Kčs, u pohonných hmot a mazadel o 2,8 mil. Kčs, u výkovků a výlisků 1,9 mil. Kčs, u lan 3 mil. Kčs. Kromě toho známé zvýšení přepravních tarifů představuje 320 mil. Kčs.

Veškeré zvýšení cen a tarifů u našich dodavatelů musely hornické organizace utlumit na úkor svých vlastních důchodů, což vyvolává obavy u hornické veřejnosti, že hornická práce nebude společensky oceněna a horníci v úrovni svých výdělků postupně se dostanou pod celostátní úroveň v růstu průměrných ročních výdělků. Tato obava působí jednak na získávání dorostu a také na získávání pracovních sil, např. v OKR, kde se jeví potřeba zhruba získat do hornictví 4800 nových pracovníků jen pro rok 1969 za situace, kdy organizovaný nábor je fakticky zrušen.

Na základě výše uvedených problémů se domníváme, že neduhy národního hospodářství se chtějí řešit na úkor hornictví.

My v hornictví zastáváme názor, že vytváření důchodové rovnováhy podniků pomocí zvyšování cen je cesta nejmenšího odporu bez důsledného zkoumání úrovně vlastních nákladů výroby a přepravy. Myslíme si, že například převážení cementu auty na dlouhé vzdálenosti je neúnosné a prodražuje výrobek. Takových příkladů lze uvést i více. Nám jde o to, aby cenové orgány, ať již federální nebo národní, dávaly souhlas k určité úrovni cen jen po důkladném prozkoumání úrovně nákladů a ostatní režie. Tato cesta tvorby cen nám může daleko více vyřešit než jakékoli administrativně správní zásahy.

Dalším problémem, který se převážně vyskytuje v hlubinných dolech mimo nepřetržité provozy, je otázka zkrácené pracovní doby, kdy podle stávající vládní vyhlášky ji můžeme zavést jen tehdy, pokud nenarušíme provoz navazujícího resortu. Toto řešení se nám zdá velice šalamounské a konkrétně představuje reálné nebezpečí, že horníci, kteří jako první najeli na zkrácenou pracovní dobu a kteří nutně musí mít pro regeneraci svých pracovních schopností zajištěn v plném rozsahu čtyřicetihodinový pracovní týden, budou i v r. 1969 pracovat o některých sobotách, jako jedni z mála v celém národním hospodářství. Proto bych žádal naše vládní orgány, aby se touto věcí zabývaly a příznivěji dořešily.

Nyní mi dovolte učinit několik poznámek k dnes nejpalčivějšímu problému, tj. k zásobování národního hospodářství a obyvatelstva především tuhými palivy.

Neujasněnost celkové koncepce využívání domácí surovinové základny v nejvyšším centru a dále pak vytvoření obecné psychózy, že uhlí je dost a že je kdykoli dosažitelné, spolu s ekonomickými nástroji vytváří situaci, že odběratelské podniky a Uhelné sklady udržují minimální stav zásob a nezvyšují je ani v letních měsících; kdy z hlediska těžby a přepravy je situace nejpříznivější.