Slyšeli jste slovo zpravodajky. O tomto zákonu budeme hlasovat stejným způsobem jako o předcházejícím. Prosím skrutátory, aby se připravili na sčítání hlasů. Ptám se poslanců zvolených v českých krajích, zda souhlasí s tím, aby vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 82/1966 Sb., o pojišťovnictví ve znění společné zprávy výborů ústavně právního a pro plán a rozpočet byl schválen, ať zvedne ruku! (Hlasuje se.) Je někdo proti? (Nikdo.) Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.) Prosím skrutátory, aby oznámili počet hlasů podle výsledků sčítání.

Konstatuji, že z poslanců zvolených v českých krajích hlasovalo pro předložený návrh 125 poslanců, tj. nadpoloviční většina.

Žádám nyní poslance zvolené na Slovensku, aby se připravili k hlasování. Kdo souhlasí s vládním návrhem zákona, kterým se mění zákon 82/1966 Sb. o pojišťovnictví ve znění společné zprávy výborů ústavně právního a pro plán a rozpočet, nechť zvedne ruku! (Hlasuje se) Je někdo proti? (Nikdo.) Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.) Prosím ohlášení výsledku sčítání hlasů. Konstatuji, že z poslanců zvolených na Slovensku hlasovalo pro předložený návrh 50 poslanců, tj. rovněž nadpoloviční většina. Zákon, kterým se mění zákon č. 82/1966 Sb., o pojišťovnictví, byl tedy Národním shromážděním ČSSR schválen.

Dalším bodem dnešního pořadu je

7. Vládní návrh zákona o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky (tisk 220) a zpráva výboru ústavně právního (tisk 235)

Návrh odůvodní ministr vnitra Pelnář. Prosím, aby se ujal slova.

Ministr Pelnář: Vážené Národní shromáždění, jako další ze souboru zákonů, které mají zabezpečit uskutečnění federativního uspořádání našeho státu, předkládá vám vláda k projednání a schválení návrh zákona o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky.

Předložený návrh je provedením čl. 5 odst. 3 ústavního zákona o Československé federaci, který předpokládá, že zásady nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky upraví zákon Federálního shromáždění.

Dosud platná právní úprava československého státního občanství se opírá o zákon z roku 1949 a jeho novelu z roku 1958. Nabývání a pozbývání československého státního občanství se kromě toho řídí řadou mezinárodních smluv a zvláštních zákonů upravujících československé státní občanství ve vztahu k některým státům, popřípadě skupinám osob.

Od vzniku samostatného československého státu bylo státní občanství v našem právním řádu upraveno na principu jediného a jednotného státního občanství.

Základní změnu v tomto pojetí státního občanství přinesl ústavní zákon o československé federaci. Podle tohoto ústavního zákona vznikne u nás od 1. ledna 1969 dvojí státní občanství - státní občanství České socialistické republiky a státní občanství Slovenské socialistické republiky. Podle čl. 5 tohoto ústavního zákona bude státní občan každé z obou republik i státním občanem Československé socialistické republiky.

Předložený vládní návrh zákona jednak zdůrazňuje jednotu státního občanství každé z republik a státního občanství Československé socialistické republiky, jednak plně respektuje nové pojetí státního občanství, jak je zakotveno v článku 5 ústavního zákona o československé federaci.

Upravuje v podstatě dvě základní otázky. Především určuje, kdo z dosavadních československých státních občanů bude k 1. lednu 1969 státním občanem České socialistické republiky a kdo státním občanem Slovenské socialistické republiky. Pro toto určení stanoví vládní návrh zákona obecná kritéria. Současně však umožňuje, aby si občan prohlášením zvolili státní občanství druhé republiky než té, jejíž státní občanství získal podle zákona. Tím se předejde některým tvrdostem, k nimž by mohlo dojít, kdyby státní občanství určoval pouze zákon.

Druhým úkolem předloženého vládního návrhu je - v souladu s požadavkem článku 5. ústavního zákona o československé federaci - promítnout i do problematiky nabývání a pozbývání státního občanství skutečnost, že dnem 1. ledna 1969 vznikají u nás dvě státní občanství, a sice státní občanství České socialistické republiky a státní občanství Slovenské socialistické republiky.

V této části návrh zákona po obsahové stránce přejímá dosavadní právní úpravu, pouze do ní promítá důsledky federace. Vláda si je vědoma, že dosavadní právní úprava v některých směrech nevyhovuje a že bude nutno provést v ní určité změny, například pokud jde o odnímání státního občanství.

Řešení této a dalších otázek však vyžaduje připravit řádné rozbory; to však pro krátkost doby a naléhavost provedení úkolu k 1. lednu 1969 nebylo možno provést. Proto vládní návrh zákona po věcné stránce vychází z dosavadní právní úpravy, přičemž v průběhu roku 1969 bude připravena nová komplexní úprava státního občanství.

Pokud výjimečně dochází k určitým odchylkám proti dosavadnímu stavu, jde vesměs o zjednodušení. Je tomu tak například při nabytí státního občanství dítěte narozením, je-li jeden z rodičů cizincem.

Podle dosavadního stavu takové dítě nabývalo státního občanství až po souhlasu národního výboru vysloveném na základě žádosti a po provedeném řízení. Nová úprava odstraňuje administrativní řízení a dítě se stává státním občanem republiky přímo ze zákona. Tím se naše právní úprava přizpůsobuje úpravě v ostatních socialistických zemích.

Vládní návrh zákona upravuje pouze zásadní otázky, jak to také předpokládá ústavní zákon o československé federaci. Omezuje se toliko na stanovení zásad v oblasti státního občanství obou republik, které nelze aplikovat a realizovat v praxi, aniž by byly podrobně provedeny v zákonech obou republik. Proto k provedení předloženého návrhu zákona vydají své zákony Česká národní rada a Slovenská národní rada. Jde současně o první případ, kdy Federální shromáždění stanoví zásady právní úpravy a obě republiky je provedou svými zákony.

Návrhy zákonů obou národních rad jsou již připraveny a projednávány v orgánech České národní rady a Slovenské národní rady. Národní zákony vycházejí z předložených zásad a kromě toho upravují ještě další otázky, jejichž úprava byla ponechána zákonům republik. Jde například o podrobnosti o volbě státního občanství prohlášením, o skládání a znění státoobčanského slibu a o věcnou a místní příslušnost ve věcech státního občanství. Přitom se předpokládá, že dojde k rozšíření působnosti místních národních výborů tím, že jim zákon republiky svěří některé úkoly při nabývání státního občanství republiky.

Vážené soudružky a soudruzi poslanci, ústavně právní výbor Národního shromáždění vám zároveň předkládá zprávu, v níž doporučuje provést v předloženém vládním návrhu zákona některé úpravy. Jde především o změnu v názvu zákona, o ještě větši zdůraznění jednoty státního občanství Československé socialistické republiky a státních občanství obou republik zařazením těchto ustanovení do části první návrhu zákona.

S těmito doporučeními ústavně právního výboru souhlasím.

Doporučuji proto, vážené soudružky a soudruzi, vládní návrh zákona o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky včetně doplňků uvedených ve zprávě ústavně právního výboru Národnímu shromáždění ke schválení.

Předsedající mpř. NS Miková: Děkuji s. min. Pelnářovi. Zpravodajskou zprávu přednese posl. Krajčír. Prosím ho, aby se ujal slova.

Zpravodaj Posl. Krajčír: Soudružky a soudruzi poslanci, návrh zákona o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství patří do souboru opatření, kterými se zabezpečuje uskutečnění nového federativního uspořádání naší republiky.

Článek 5 ústavního zákona o čs. federaci založil novou koncepci československého státního občanství, podle níž je občan každé z obou republik zároveň státním občanem Československé soc. republiky. Z této koncepce pak vyplynula nutnost, aby základní otázky nabývání a pozbývání státního občanství republik byly upraveny jednotně, a to již ke dni, kterým nabývá účinnosti ústavní zákon o československé federaci.

Základním účelem navrhovaného zákona proto je, aby bylo možno již od 1. ledna 1969 bezpečně zjistit, kdo z československých občanů je státním občanem České socialistické republiky a kdo je státním občanem Slovenské socialistické republiky.

Způsob, kterým to návrh zákona zabezpečuje, vychází z požadavku, aby stanovení státního občanství jedné z obou republik federace u naprosté většiny našich občanů vyplývalo přímo ze zákona. Základní zásada, vyjádřená v novém znění § 3 odst. 1 podle zprávy výborové zní: Čs. státní občan je k počátku účinnosti tohoto zákona státním občanem té republiky, na jejímž území se narodil. Zvláštního prohlášení občanů bude třeba jen v nepatrném procentu přepadů, a to tam, kde nebude možno státní občanství určit podle místa narozeni, nebo u občanů narozených v cizině podle místa jejich trvalého pobytu na území republiky, popřípadě podle trvalého pobytu jejich rodičů. Současně však návrh zákona dává občanům možnost, aby si svobodně zvolili občanství druhé republiky do konce roku 1969 v případě, kdy základní určení podle místa narození neodpovídá vlastnímu rozhodnutí občana.

V této souvislosti - s ohledem na četné dotazy občanů - je třeba zvláště znovu připomenout, že předložený návrh zákona se nikterak nedotýká postavení našich občanů jako občanů Československé socialistické republiky. Každý, kdo dnes československé státní občanství má, zůstává československým státním občanem i nadále, k tomu pouze přistupuje státní občanství jedné z republik naší federace.

K tomu, aby tato myšlenka byla výrazně vyjádřena v projednávaném zákoně, směřuje i doplnění, které plenárnímu zasedání NS doporučuje ústavně právní výbor ve své zprávě (parlamentní tisk 235). Jde o návrh první části osnovy zákona, v níž by vedle této základní úpravy vztahu občanství republik ke státnímu občanství Československé socialistické republiky bylo stanoveno, že československým státním občanem se stává ten, kdo nabude státního občanství jedné z republik a že i pozbyti státního občanství jedné z republik má za následek pozbyti československého státního občanství.

S touto změnou souvisí i některá další upřesnění, která doporučuje ústavně právní výbor ve zprávě k návrhu tohoto zákona. Výslovně je třeba se zmínit zejména o navrhované úpravě § 10; toto ustanovení má zabezpečit, aby nedošlo k případům dvojího státního občanství, a stanoví, že již ze zákona ztrácí státní občanství jedné repubIiky, kdo nabývá státního občanství republiky druhé. Tyto případy nelze zaměňovat s pozbytím státního občanství republiky, jež má za následek i pozbyti státního občanství federace, a proto se doporučuje i terminologicky je odlišit tak, že při nabytí státního občanství jedné republiky státní občanství druhé republiky zaniká.

Věcné doplnění představuje ještě úprava nového § 12, kde se určuje místní příslušnost čs. konsulárních úřadů a zastupitelských misí, neboť tato úprava přísluší do výlučné pravomoci federace. Závěrem je vhodné upozornit ještě na dvě hlediska, která s návrhem zákona o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství souvisejí.

Jde především o povahu tohoto zákona jako jedné z prvních zákonných norem, která je formulována ve formě zásad. V souladu s rozdělením kompetence federálních a národních orgánů nepředstavuje totiž návrh zákona vyčerpávající úpravu problematiky nabývání a pozbývání státního občanství republik a ponechává tak místo pro navazující zákonné normy národních rad.

Jde dále o to, že předložený návrh neupravuje nově ani všechny zásadní otázky státního občanství. Bylo nutno ponechat v platnosti zejména ustanovení o jeho pozbývání, jak byly zakotveny v zákonech z roku 1949 a z roku 1958, jak se o tom zmínil ministr vnitra soudruh Pelnář. S ohledem na uspěchanost při přípravě, ale i na naléhavost této úpravy nebylo totiž komplexní zpracování těchto otázek proveditelné, neboť jde o právně i politicky velmi náročnou a složitou problematiku, navazující na řadu mezinárodních dohod.

Je třeba v této souvislosti poukázat na zprávu ústavně právního výboru NS, kterou se plenární zasedání Národního shromáždění zabývalo již v r. 1966. Již tehdy bylo konstatováno, že na tomto úseku platí řada norem, která činí úpravu státního občanství značně nepřehlednou a že ve sporných případech je nutno opírat se o předpisy vydané ještě před rokem 1945. Např. dosud platí ústavní zákon č. 236/1920 Sb., který vychází při určování státního občanství ještě z domovského práva, které měl občan ke dni 1. ledna 1910. Domovské právo bylo však zákonem č. 174/1948 Sb. zrušeno, obcím bylo uloženo uzavřít seznamy osob majících domovské právo a používat jich pro zjišťování podkladů pro vydání osvědčení o státním občanství. Tato právní úprava je velmi složitá, a vzniknou-li pochybnosti, i velmi náročná na administrativní práce. Problém právní úpravy státního občanství je značně komplikován dále tím, že se opírá ještě i o mírové smlouvy, uzavřené po první světové válce.

Bude proto třeba, aby se Federální shromáždění v průběhu příštího roku k problematice státního občanství vrátilo a na základě potřebných rozborů přijalo komplexní úpravu, jež by odpovídala potřebám praxe i důležitosti, kterou má pro všechny občany obou našich republik.

Tato zkušenost vyplývá i z připomínek, které byly vzneseny na společné schůzi všech výborů NS, i z připomínky posl. Fierlingera na dnešní schůzi. Je přitom účelné zavázat vládu federace předložit návrh zákona do určitého termínu.

Z pověření ústavně právního výboru NS doporučuji, aby návrh zákona o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství byl schválen s doplňky a úpravami, obsaženými ve zprávě ústavně právního výboru NS (tisk 235).

Současně doporučuji, aby plénum NS schválilo návrh usnesení, doporučený předsednictvem NS v tomto znění:

"Národní shromáždění při schvalování zákona o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství ukládá vládě Československé socialistické republiky, aby nejpozději do 30. června 1969 předložila návrh zákona o zásadách zákonů o státním občanství k provedení článku 5 ústavního zákona o československé federaci."

Posl. Procházka: Soudružky a soudruzi poslanci, domnívám se, že je třeba, aby předložený návrh zákona nebyl uspěchaný, je třeba ho důkladně promyslet. V této otázce bych nerad opakoval slova soudruha zpravodaje, soudruha ministra i soudruha Fierlingera.

Řada občanů vznesla k tomuto zákonu připomínky, týkající se hlavně množství variant získávání občanství i způsobu pozbývání občanství s vázaností na mezinárodní právo. Přitom se všichni shoduji v tom, že primární otázkou tohoto zákona je příslušnost k československé socialistické republice. Sám se domnívám, že návrh zákona sice naplňuje článek 5 ústavního zákona, ale spíše zdůrazňuje suverenitu každé republiky, kdežto po právní stránce nemá pro občana význam, spíše věci komplikuje. Myslím, že i zdůraznění suverenity je spíše symbolického charakteru a souhlasím, že pro otázky spojené s uplatněním zákona 143 o federalizaci je to nutné.

Pokud jde o právní stránku, jsou časté dotazy z řad občanů, zda při soudních i jiných právních aktech nebude dále administrativa zatížena tím, že má mít občan další potvrzení o tom, že je té či oné národnosti, od svého matričního úřadu. Stávající občanské doklady na to nepamatují.

Dovolím si vyslovit názor, že pojetí tohoto zákona, tak jak je předložen, je ojedinělé ve světě.

Přestože tento návrh zákona prošel příslušnými výbory, vyjadřovala se k němu ČNR, dávám v úvahu, zda je nutné tento zákon na našem plénu schvalovat. Zvláště, když sám s. Pelnář se odvolává na nutné dopracování zákona v otázkách pozbývání státního občanství. Děkuji.

Posl. Fierlinger: Soudružky a soudruzi, připojuji se k návrhu předcházejícího řečníka. Dotýkáme se zde materie nesmírně složité. Soudruh Krajčír sám uznává, do jaké míry je otázka státního občanství, jak je dosud upravena, nepřehledná. Mohli bychom se při rychlém a strohém řešení dopustit značných mezer a přivodit značné komplikace zejména při různých konfliktních situacích, které přece vždycky mohou nastat. Zde platí staré české přísloví "dvakrát měř, jednou řež". My tím nic neztratíme, když tuto složitou materii odložíme a dobře všechno zvážíme.