Část IV

Práva výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací

§ 51

(1) Předmětem práv výrobců zvukových záznamů podle tohoto zákona jsou zvukové záznamy výkonů výkonných umělců nebo jiných zvuků.

(2) Svolení výrobce zvukových záznamů je třeba

a) k vysílání zvukových záznamů a snímků rozhlasem a televizí,

b) k pořízení rozmnoženin zvukového záznamu nebo snímku pro jinou než vlastní osobní potřebu,

c) k veřejnému přednesu zvukových záznamů nebo snímků.

(3) Za svolení podle odstavce 2 může výrobce požadovat náhradu.

(4) Právo výrobce zvukových záznamů trvá 25 let od konce roku, v němž byl pořízen záznam.

§ 52

(1) Předmětem práv rozhlasové nebo televizní organizace jsou jejich vlastní vysílané pořady.

(2) Rozhlasový nebo televizní pořad lze dále vysílat, zhotovit jeho záznam pro jinou než vlastní osobní potřebu a takový záznam dále rozmnožovat nebo jinak veřejně šířit, jen se svolením organizace, která pořad uskutečnila; za svolení může organizace požadovat náhradu.

(3) Právo rozhlasových a televizních organizací trvá 25 let od konce roku, v němž se vysílání poprvé uskutečnilo.

§ 53

Svolení výrobce zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací ani poskytování náhrady není třeba, jde-li o zhotovení záznamu nebo snímku a jeho užití výhradně k účelům zpravodajství o aktuálních událostech nebo k účelům vědeckým nebo vyučovacím.

§ 54

Vláda může vyhláškou stanovit, za jakých podmínek se přiznává právo uvedené v § 51 a 52 zahraničním výrobcům zvukových záznamů a rozhlasovým a televizním organizacím podle mezinárodních smluv.

Část V

Ustanovení závěrečná a přechodná

§ 55

(1) Ustanovení tohoto zákona se vztahují na díla autorů, kteří jsou československými občany, ať vznikla nebo byla uveřejněna kdekoli. Totéž platí o dílech autorů, kteří požívají v československé socialistické republice práva asylu.

(2) Na díla cizích státních příslušníků vztahují se ustanovení tohoto zákona podle mezinárodních smluv, a není-li jich, je-li zaručena vzájemnost.

(3) Není-li splněna žádná z podmínek uvedených v odstavci 2, vztahuje se tento zákon na díla autorů, kteří nejsou československými občany, byla-li poprvé v Československé socialistické republice vydána nebo uveřejněna anebo má-li zde autor bydliště.

(4) Trvání autorského prává u děl cizích státních příslušníků nemůže být delší než v zemi původu díla.

(5) Ustanovení odstavců 1 až 4 platí obdobně i pro výkonné umělce a jejich výkony.

§ 56

(1) Doba trvání autorského práva se řídí tímto zákonem i tehdy, počala-li před jeho účinností. Stanoví-li tento zákon dobu delší, vztahuje se toto prodloužení jen na díla, u nichž před účinností tohoto zákona práva dosud nezanikla.

(2) Totéž platí o právech výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací.

§ 57

Ochrana děl užitého umění podle tohoto zákona nevylučuje, aby tato díla byla chráněna rovněž podle předpisů o ochraně průmyslových vzorů.

§ 58

(1) Pokud z ustanovení tohoto zákona nebo z předpisů k jeho provedení neplyne něco jiného, řídí se právní vztah autorů a výkonných umělců, vzniklý v souvislosti s vytvořením a užitím jejich děl nebo výkonů, obecnými právními předpisy.

(2) Spory o nárocích vyplývajících z tohoto zákona rozhodují soudy, a to i tehdy, jde-li o spor mezi socialistickými organizacemi.

§ 59

Hromadné smlouvy schválené ministerstvem školství a kultury podle dosavadních předpisů zůstávají v platnosti, dokud nebudou nahrazeny úpravou podle tohoto zákona; podrobnosti stanoví ministerstvo školství a kultury.

§ 60

(1) Zrušuje se zákon č. 115/1953 Sb., o právu autorském.

(2) Do vydání předpisů k provedení tohoto zákona postupuje se přiměřeně podle předpisů vydaných na základě zákona uvedeného v odstavci 1.

§ 61

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1965.

Důvodová zpráva

Všeobecná část

Nynější autorský zákon z 22. prosince 1953 č. 115 Sb. vznikl v době, kdy končilo soukromé podnikání v oblasti kultury a kdy po znárodnění, popřípadě zestátnění ostatních kulturních zařízení, jako filmu, gramofonového průmyslu, divadelnictví, provedeném již v dřívějších etapách, byla znárodněna i všechna nakladatelství, knižní obchod atd. Autorský zákon z této společenské změny vyvozoval důsledky i pro činnost tvůrčích pracovníků; zdůraznil vztah autora k jeho dílu, vyloučil možnost soukromého, spekulačního obchodování s právy autorskými a odstraňoval z dřívějších dob zachované a právně nezrušené závazky, neslučitelné se socialistickým chápáním tvůrčí práce. Jeho základní ideou, která pronikla do celé řady zákonných ustanovení, bylo poskytování ochrany tvůrci. Řešil i otázky, za které v kapitalistickém období umělci bojovali a které kapitalistický řád v té úplnosti, jak ji u nás zákon vyjádřil, neuskutečnil nikde; skoncoval v nakladatelském i jiném kulturním podnikání s bezplatným užíváním děl, jejichž ochrana skončila a za něž při vydání nebo provozování nebylo nutno platit autorské honoráře. Zavedl tak v široké míře možnost, aby tvůrčí činnost žijících umělců byla podporována i z prostředků získaných šířením volných děl, a to ve formě příspěvku pro kulturní fondy. Zrušil paušální výkup autorských práv a spekulační zisky bývalých soukromých agentur a nakladatelství. Nově zavedl ochranu osobních i hmotných práv výkonných umělců, jakož i práva rozhlasu, televize a výrobců gramofonových desek. Tato ochrana vycházela z přípravných návrhů pro mezinárodní úpravu této otázky, ke které došlo teprve mnohem později, a to v roce 1961.

V tomto smyslu lze mluvit o dosavadním autorském zákonu jako o normě, kterou se nové společenské zřízení vypořádalo s nedostatky zděděnými ze starého společenského řádu. Od jeho vydání uplynulo více než 10 let. Vývoj ukázal, v čem jeho význam byl dočasný, zejména v čem vedl k důsledkům, které se s dnešním stupněm vývoje naší společnosti nesrovnávají a kde je tedy nutno hledat nové řešení.

Osnova nového zákona se vyrovnává s úkoly vyplývajícími ze změněné společenské situace tímto způsobem:

Vnáší do systému práv tvůrčích pracovníků, autorů i výkonných umělců zásady nové ústavy, pokud jde o odměňování jejich činnosti. Měřítkem má být i v této oblasti hodnota tvůrčí práce (je zjistitelná z výsledku práce, tj. z díla nebo z uměleckého výkonu samotného) a společenský význam vykonané práce je nepochybné, že autorská odměna je odměnou za práci; její povaha je však zcela specifická, protože se neodměňuje každá autorská práce, nýbrž jen ta, která vedla k uplatnění ve společnosti. Ke vzniku práva na autorskou odměnu nedochází tedy na základě vykonání práce, nýbrž teprve na podkladě společenského uplatnění díla jakožto výsledku této práce. Proto bude účelné, vedle hlavních kritérií uvedených přímo v zákoně, přihlížet v praxi i k okolnostem dalším, zejména k způsobu a rozsahu užití díla a mnohdy i k množství vykonané práce, i když tato hlediska nejsou jistě spolehlivými měřítky, pokud by jich bylo používáno u tvůrčí práce umělecké nebo vědecké jako kritérií jediných.

Na roveň našim autorům a výkonným umělcům staví osnova cizí státní příslušníky, kteří požádali u nás o asyl podle čl. 33 Ústavy. Zásada je výrazem proletářského internacionalismu vůči tvůrčím pracovníkům jiných národů, bojujícím za cíle, ke kterým směřuje a za, které bojuje i naše společnost.

Nová úprava má také podporovat novým, zjednodušeným zněním tvorbu uměleckou a vědeckou v pracovním poměru v oborech, kde tato forma činnosti je možná nebo obvyklá. Přibližuje činnost tvůrčích pracovníků a umělců i její odměňování činnosti a odměnám za práci ostatních občanů našeho státu.

Osnova zachovává po bližším prozkoumání celé otázky v podstatě stejnou délku doby, po kterou je za uměleckou či vědeckou práci poskytována odměna. I v dnešní společnosti zůstává zachován jeden specifický rys tvůrčí a umělecké činnosti, že totiž tato práce není odměňována, když je vykonávána, ani když je dokončena, nýbrž teprve tehdy, když je například literární dílo skutečně také vydáno tiskem nebo divadelní hra uvedena v divadle, hudební dílo předneseno na koncertě apod. Ani při uveřejnění díla není přitom vždy ihned zjistitelný jeho společenský význam. K odměňování činnosti vědecké nebo umělecké dochází tedy mnohem později, než u činnosti jiných pracujících, někdy je dokonce dílo plně zhodnoceno až po smrti autora nebo výkonného umělce. Osnova proto zachovává odměňování tvůrčí činnosti po autorově smrti (obdobně jako tomu je u vynálezců, objevitelů a zlepšovatelů), a to tak, jak se jeví nejvýhodnější a nejsprávnější z hlediska kulturně politických a devizově hospodářských zájmů. Aby dálka trvání práv neprospívala formou neodůvodněných bezpracných příjmů také osobám, které nebyly k autorovi v blízkém vztahu, i když jejich dědictví podle občanského zákona nelze vzhledem k charakteru autorských práv vyloučit, budou příjmy dědiců z tohoto titulu jednak všeobecně zdaněny daní z příjmů obyvatelstva, jednak postiženy ještě povinností odvést příspěvek příslušnému kulturnímu fondu, který bude rovněž přiměřeně progresivní.

Nezůstane-li po autorově smrti dědic, stanou se díla okamžikem autorovy smrti díly volnými se všemi důsledky této skutečnosti. V této otázce tedy bude zachován princip dosavadního zákona.

Osnova dbá také toho, aby nebyly novou zákonnou úpravou porušeny mezinárodní úmluvy, k nimž ČSSR přistoupila a které jsou právním podkladem, na němž byl vybudován existující systém pro mezinárodní výměny kulturních statků, a to jak ve styku se státy socialistickými, tak i se státy kapitalistickými. Rozvíjení kulturních styků a kulturní výměny s kapitalistickými státy se může dít, jak je pro jejich zřízení přirozené, převážně ve formách komerční činnosti. Zachování forem této výměny pro mezinárodní styky se zeměmi s jiným společenským zřízením vytváří možnosti šíření naší tvorby v zahraničí i pokrokových děl zahraničních autorů u nás.

Pokud to mezinárodní úmluvy dovolují, bylo zvoleno řešení, které i po ekonomické stránce se jeví pro SSSR nejvýhodnějším, jako například zkrácení lhůt pro cizí státní příslušníky podle § 55 odst. 4 nebo možnost úředního souhlasu k překladu díla cizího státního příslušníka podle § 19 odst. 2 osnovy.

Ekonomický dosah realizace navrženého zákona je spojen se zákonem o dani z příjmů z literární a umělecké činnosti, který má nabýt současná účinnosti. S výjimkou rozšíření práv výkonných umělců (§ 40 až 43 osnovy), které si vyžádá oproti dosavadnímu stavu navíc cca 900 - 1200 tisíc Kčs, není nutno počítat s žádnými novými výdaji ze státního rozpočtu. Protože však hlavním účelem obou nových zákonů a prováděcích předpisů k nim je účelnější a zejména spravedlivější rozdělení prostředku vynakládaných na kulturu, je třeba počítat s tím, že budou postupně upravovány sazebníky autorských odměn a honorářů výkonných umělců tak, aby byly vzájemně ve správných relacích, a že tato opatření spolu s realizací práv výkonných umělců budou uhrazena z nových výnosů daná: z příjmů z literární a umělecké činnosti, které byly vyčísleny ministerstvem financí v důvodové zprávě k návrhu zákona o této dani.

Pokud jde o kulturní fondy, uvažuje se o zachování dosavadních příjmů z příspěvků od uživatelů literárních, vědeckých a uměleckých děl (asi 62% veškerých příjmů) a z příspěvků za užívání děl volných (asi 20% těchto příjmů).

Dosavadní příspěvky příjemců autorských odměn (asi 18% příjmů kulturních fondů) budou rozšířeny úměrně s rozšířením okruhu osob, na které se napříště bude vztahovat činnost fondů, o novy příspěvky příjemců honorářů výkonných umělců, kteří budou odvádět, jako dosud autoři, 2% ze svých příjmů. Celkovou roční výši těchto nových příjmů fondů nelze zatím odhadnout, neboť není dosud zavedena žádná evidence honorářů, které budou tvořit základ jejich výpočtu.

Zvláštní část:

K § 1:

Vzhledem k změně společenské situace dostává autorský zákon úvodní ustanovení, které je v souladu jak s novou československou socialistickou ústavou, tak i s nejnovějším teoretickým stanoviskem socialistické právní vědy.

K § 2:

Výčet literárních, vědeckých a uměleckých děl, který je zde uveden, není taxativní. Uvádí příkladmo různé druhy těchto děl, jak jsou běžně tradičně známy. Rozhodujícím znakem je, že musí jít o činnost tvůrčí, nepřihlíží se přitom k formě, účelu ani k hodnotě výsledku této činnosti. Pod pojmem díla slovesná je nutno chápat nejen umělecká a vědecká díla literární včetně děl odborného charakteru, ale i díla vyjádřená slovem (přednášky apod.), jakož i veškerá ostatní literární díla, zejména v oboru žurnalistiky, pokud ovšem budou splňovat základní podmínku tvůrčí povahy díla. Nebudou sem tedy patřit denní novinářské ani rozhlasové (televizní) zprávy, omezující se na pouhé konstatování určité události, která se má bez dalšího jen sdělit veřejnosti.

Nově se zavádí pojem "dílo divadelní", který shrnuje pod jedno označení dílo dramatické, hudebně dramatické, choreografické a pantomimické. U díla filmového a fotografického není rovněž pro posuzování, zda jde o dílo podle tohoto zákona či nikoli, rozhodující ani účel, který se jeho vytvořením sleduje, ani stupeň jeho umělecké nebo vědecké hodnoty. Přiznává se tedy ochrana zejména i reportážním nebo dokumentárním dílům. K užití výsledku tvůrčí činnosti divadelního režiséra dochází zpravidla buď v poměru pracovním nebo mimo něj na základě příslušné smlouvy.

Pod pojem díla užitého umění patří i takové předměty denní potřeby, vyráběné ve větším množství, kde výtvarné lešení je nedílnou součástí jejich užitné hodnoty a společenské funkce (srv. usnesení vlády č. 1047 z 13. 12. 1961); ve sporných případech bude rozhodující znalecký posudek. Za účelem ochrany uživatelů těchto děl před zneužitím v zahraničí bude nicméně vždy nutné, aby tyto výrobky byly včas přihlašovány k ochraně jako chráněné vzory podle zákona č. 8/1952 Sb., a předpisů jej provádějících (srv. též § 57 osnovy).

V zájmu úplné, bez omezení přístupné a rychlé informace veřejnosti není u projevů, veřejných dokumentů a denních zpráv uvedených v tomto paragrafu a týkajících se přímo veřejného zájmu nutné svolení autora k uveřejnění, zejména v novinách a časopisech. V těchto případech se nevyžaduje ani vyplacení odměny. To platí o překladech samozřejmě jen pokud se užitím sleduje týž účel, jakému slouží jejich předlohy. Souborné vydání takovýchto projevů vyžaduje souhlas toho, kdo je proslovil, tj. osoby, která politicky před veřejností je odpovědná za jejich obsah. Nerozhoduje, zda jde o sborník projevů téže osoby nebo různých osob:

K § 3:

Tvůrčím zpracováním díla je například zpracování románu v dílo divadelní nebo naopak, zpracování literární předlohy na filmový scénář, zpracování filmového scénáře v dílo filmové apod. Zpracovat cizí dílo je možno jen se svolením autora díla původního. Je tomu tak proto, že jedině autor může posoudit, zda je vhodné, aby k zpracování vůbec došlo, neboť je vůči veřejnosti spoluzodpovědný i za výsledek zpracování. Toto právo je také v plné shodě s právem na nedotknutelnost díla; podmínka svolení autora ke zpracování nemusí být splněna jen u děl volných (§ 39). Pro zpracování, přes osobitý ráz, je charakteristická závislost na předloze: totožnost osob a jejich vztahů, totožnost příběhů atd. odpovídající při zpracování ve větší či menší míře předloze. Za zpracování bude v praxi podle okolností případu třeba považovat i uměleckou činnost restaurátorskou v oblasti výtvarného umění.

Předmětem autorského práva je podle osnovy a v souladu s mezinárodními úmluvami i překlad díla do jiného jazyka. Rozdílnost jazyků, jejich výrazové zvláštnosti, obtížnost vyjádření, například hovorových úsloví, požadavek zachování zvláštností umělecké formy u překladu básnických děl jsou skutečnosti, pro které má překlad povahu tvůrčí činnosti svého druhu.

K § 4:

Díly soubornými jsou díla, která vzniknou sestavením děl vytvořených různými autory v útvar zaměřený určitým tematickým způsobem (například o tvorbě určité osoby, o určitém historickém období, o význačné historické události apod.). Sborník (pásmo, výstava) může mít povahu dokumentární nebo uměleckou apod.

Autorem díla souborného je osoba, která materiál z jiných děl vybraný nebo sestavený uspořádá podle určité ideje či koncepce; použije-li někdo tohoto celku k uveřejnění (např. k vydání či k provozování apod.), musí si vyžádat souhlas autora, poskytnout mu odměnu a uvést jeho jméno či jiné jeho označení.

Pro usnadnění dispozice souborným dílem vytvořeným více autory, stanoví se u sborníků a časopisů právo vydavatele rozhodovat o užití takového díla jako celku. Uživatel nemusí jednat se všemi autory, jejichž díla byla do sborníku pojata, stačí mu k dalšímu užití svolení vydavatele, u děl nevydaných (např. pásem) autora tohoto souboru. Komu náleží odměna za užití sborníku jako celku, řídí se dohodou, kterou vydavatel uzavřel s uspořadatelem sborníku a s autory jednotlivých děl do sborníku pojatých; bez jejich svolení dílo do sborníku nemůže být zahrnuto.

K § 5:

U děl spojených může jít o spojení textu s ilustrací, o spojení textu divadelní hry se scénickou hudbou nebo spojení hudby a baletního libreta apod. K užíti písně, jakožto díla hudebního, stačí souhlas skladatele hudby. Operu, operetu a podobné divadelní dílo řadí nový návrh mezi díla divadelní; k jejich užití je proto nutný souhlas hudebního skladatele i autora libreta.

K § 6:

Dílo filmové je, jako všechna umělecká díla, výsledkem tvůrčí činnosti fyzických osob. Takovým dílem, slučujícím tvůrčí činnost spisovatele, skladatele, režiséra, kameramana, výtvarníků atd. by mohli nakládat jen všichni společně; nedostatek souhlasu jediného z tvůrčích pracovníků by mohl zmařit dispozici s dílem. Je proto v zájmu umožnění jednoduché a pružné dispozice hotovým filmovým dílem zmocnit výrobce přímo zákonem k nakládání s dílem jakožto celkem. Totéž platí i pro díla vyrobená postupem obdobným filmu, tj. pro díla, jejichž děj je vyjádřen v objektivní formě na audiovizuálním (nebo jen obrazovém) záznamu, bez ohledu jakou technikou je výsledku dosaženo; půjde zejména o tzv. filmy televizní.

Rozsah práv převáděných autory jednotlivých složek určuje smlouva, kterou s nimi uzavírá výrobce filmu.

K § 7:

Dílo spoluautorů je dílo, při němž výsledek činnosti dvou nebo více autorů je nerozdělitelný. Jejich spolupráce nemusí však být nezbytně současná. Nakládat dílem mohou jen všichni spoluautoři společně.

K § 8:

Umělecká díla jsou také uveřejňována pod pseudonymem, tj. s udáním nikoli skutečného, nýbrž uměleckého jména. Články (úvodníky apod.) v novinách vycházejí často bez udání jména osoby, která je vytvořila. Pokud není známo, kdo pseudonymu užívá, zmocňuje osnova toho, kdo poprvé dílo vydal popř. uveřejnil, aby rozhodoval i o dalším jeho užití (opětném vydání, divadelním provozování; přetištění do jiného časopisu apod.).

V § 8 bylo provedeno zjednodušení ustanovení § 11 odst. 1 dosavadního zákony při výběru osob povolaných k výkonu práv u děl anonymních a pseudonymních tím, že byla vynechána ochranná organizace autorská. Ustanovení se v praxi ukázalo jako málo použitelné, nezajišťovalo skutečnou právní jistotu mimo oblast obligatorního zastoupení v oboru provozovaných práv a pro subsidiárnost oprávnění ochranná organizace autorské vyvolávalo nejasnost v tom smyslu, zda a kdy je příslušná ochranná organizace oprávněna či dokonce povinna zahájit příslušné kroky.

K § 9 a 10:

Navrhované znění § 9 a 10 osnovy je zpřesněným vyjádřením dosavadního právního stavu. Pro oblast výtvarných umění se bude považovat dílo za uveřejněné, jakmile bude vnímatelné individuálně neurčitým počtem osob, i když jejich okruh bude omezen.

K § 11:

Nově se zařazuje do osnovy - v souladu s mezinárodními konvencemi - definice země původu díla, která je z hlediska mezinárodních úmluv právně významná pro zjištění rozsahu autorského práva k dílům čs. autorů v zahraničí a dílům zahraničních autorů v ČSSR (srv. § 55 odst. 4 osnovy).

K 12 a 13:

Nový § 12 soustřeďuje z důvodů přehlednosti obsahově dosavadní text ustanovení § 15 a 62 zákona č. 115/1953 Sb. Přitom se upouští od výslovného dělení autorského práva na jeho složku osobní a majetkovou. Obsah celého ustanovení § 12 je nutno chápat jakožto práva osobní; ustanovení § 13 je pak výrazem majetkové stránky autorského práva. Tento výklad nedílnosti autorského práva odstraňuje některé nejasnosti, zejména v souvislosti s event. výroky trestního soudu o propadnutí jmění anebo s jinými normami upravujícími konfiskaci majetku. Předmětem takového propadnutí nebo konfiskací mohou tedy nepochybně být jen majetkové nároky z titulu práva autorského (§ 13), vyplývající z dříve uděleného svolení k užití díla a vzniklé ke dni, jímž rozsudek obsahující výrok o propadnutí jmění nabyl právní moci.

Výkon osobního práva autorského bude v praxi někdy vyžadovat ve společenském zájmu určitá omezení vlastnického práva majitelů originálů některých druhů děl, zejména děl výtvarných umění. Vzhledem k tomu - i když to osnova nestanoví výslovně - bude vhodné vykládat ustanovení § 12 odst. 1 tak, že autorovi je třeba umožnit, v případech odůvodněných zejména důležitým zájmem společnosti, přístup k jeho dílu, které již není v jeho vlastnictví, za účelem výkonu jeho autorského práva. Je přitom samozřejmě nutno brát zároveň náležitý ohled též na vlastníka hmotného substrátu díla. Základní právní normou pro omezení vlastníka jest čl. VII. občanského zákona č. 40/1964 Sb.

Pokud jde o ustanovení § 13 odst. 2, předpokládá se vydání sazebníků v dohodě s příslušnými uměleckými svazy pro typické, běžně používané druhy užití díla, tedy zejména pro vydání díla tiskem, pro provozování děl dramatických na divadle a děl hudebních. Nelze upravovat takové druhy užití, kde každý jednotlivý případ se odchyluje od všech ostatních téhož druhu, takže nelze vyslovit pro ně ani základní zásadu. Zde je nutno ponechat volnost dohodnout autorskou odměnu smluvním stranám.

K § 14 a 15:

Od zpracování podle § 3 je třeba lišit pouhé "užití námětu" (srv. § 15 odst. 1 písm. a), při kterém závislost na předloze se omezuje jen na některý motiv, a proto také k takovému užití není třeba souhlasu autora díla původního. Hranici mezi pouhým užitím námětu a zpracováním nelze definovat přímo v zákonu. V hraničních případech bude proto vždy třeba znaleckého posudku; pojem dovoleného užití námětu jest vykládat co nejúžeji.

V celé řadě případů, jde-li o výchovné, školské, osvětové a podobné úkoly, je na místě, aby díla mohlo být užito bez svolení autora a bez vyplacení odměny; dovolují to i ustanovení mezinárodní úmluvy. (Čl. 9 odst. 2, čl. 10, čl. 10 bis Revidované Bernské konvence.) Tyto případy jsou převzaty do osnovy. Některá drobná zpřesnění proti dosavadnímu stavu vyšla ze zkušeností získaných z praxe při provádění platného zákona.

V § 15 odst. 2 je vysloveno, že rozhlasová, televizní a filmová reportáž, při níž je zachyceno a reprodukováno umělecké dílo, se může uskutečnit bez souhlasu autorit díla a bez odměny. Stylizace dosavadního zákona byla nevyhovující; poskytovala právo filmovou reportáž promítat, nikoli však snímek zaznamenat.

K § 16:

Pro snazší plnění úkolů, zejména ideově a kulturně výchovných, mají rozhlas a televize právo vysílat uveřejněná díla bez svolení autorů, jsou však povinny platit odměnu a zachovávat nedotknutelnost díla. Odměny jsou dosud upraveny kolektivními smlouvami, které zůstávají až do nového řešení honorářových otázek v platnosti.

K § 17:

Dosavadní úprava odměňování děl vytvořených v pracovním poměru nebyla přehledná. Odměna podle vyhlášky č. 97/1956 Ú. l., ve znění vyhl. č. 14/1957 Ú. l., není totiž závislá na množství, jakosti a společenském významu vykonané práce, nýbrž od okolností na těchto vlastnostech tvůrčí činnosti nezávislých (například počet vydání, výše nákladu apod.). Navržený text přinese zjednodušení praxe. Nehodlá-li socialistická organizace dílo vytvořené na jejím pracovišti ke splnění povinností z pracovního poměru vydat sama, může dát autorovi souhlas k tomu, aby dílo vydal on; tento souhlas může spojit s podmínkami (například ohledně výše honoráře, refundace části nebo všech nákladů nebo mezd poskytnutých k vytvoření díla apod.). Ustanovení § 17 odkazuje dále v odstavci 5 všeobecně, tedy i pro literární tvorbu, na pracovně právní oblast, kde bude těžiště řešení otázky, za jakých podmínek a v jakém rozsahu může autor díla, vytvořeného v pracovním poměru, sám nakládat autorskými právy k němu. V praxi se vyskytují případy tak různorodé, že je nelze v zákoně upravit ani v hlavních zásadách jednotně. Osnova se proto omezuje jen na to, aby se výkon práva autorského nemohl ani teoreticky dostat do rozporu se zájmem společnosti a oprávněnými zájmy socialistických organizací. Řešení těchto otázek v pracovních smlouvách je již dnes zavedeno podle dosavadního práva v některých oborech umělecké činnosti (choreografie, scénické výtvarnictví apod.) a osvědčuje se.

Aby nedocházelo k tomu, že výsledek tvůrčí práce nedosáhne společenského uplatnění proto, že organizace k tomu oprávněná z jakýchkoli důvodů dílo neuveřejní nebo autorovi bez závažných důvodů souhlas k uveřejnění odmítne, přiznává osnova autorovi právo obrátit se na soud s žádostí, aby souhlas mu byl přiznán. Při rozhodování o žádosti musí soud přihlédnout i k tomu, zda proti uveřejnění v určitém okamžiku nemluví společenský zájem na utajení některých skutečností.

K § 18:

Zásada, podle níž je každý uživatel díla povinen zaplatit vedle odměny autorovi příspěvek (zhruba ve výši 1% hrubých tržeb při hospodářském využití díla), která byla provedena v roce 1954, se zachovává. Příspěvky z tohoto titulu tvoří dosud hlavní zdroj příjmů kulturních fondů. Uvažuje se o zjednodušení odvodní povinnosti u některých uživatelů, a to zejména děl umění užitého a děl architektonických (podniky pro výrobu hraček, skleněného a porcelánového zboží, projektové organizace).

K § 19:

Dosavadní zákon připouštěl nahradit svolení autora úředním souhlasem k užití díla jen u československých státních příslušníků. Souhlas udílí ministr školství a kultury. Ustanovení se nově doplňuje tím, že to může učinit i orgán ministrem pověřený. Umožňuje, aby mohl být pověřen udělováním tohoto souhlasu za československé autory na Slovensku pověřenec Slovenské národní rady pro školství a kulturu.

Po vydání zákona č. 115/1953 Sb. přistoupila ČSSR k Všeobecné úmluvě o autorském právu, a to s účinností od 6. ledna 1960 (vyhláška MZV č. 2/1960 Sb. ve znění vyhl. č. 16/1960 Sb.); tato úprava připouští za určitých podmínek udělení úředního svolení k překladu díla do jazyků užívaných v ČSSR (srv. čl. 25 Ústavy) i u děl vytvořených cizími státními příslušníky (čl. V cit. úmluvy). Pro oblast našeho právního řádu je nutno určit orgán k tomu povolaný. Osnova ponechává rozhodnutí ministerstvu školství a kultury. Opakovat ostatní podmínky pro užití tohoto práva v zákoně není nutné; odkaz na mezinárodní úmluvu postačí.