K § 20:

Autorské právo k vytvořenému dílu a odpovědnost za ně má povahu práv i povinností osobních a nemůže být proto převedeno na jinou osobu. Nemožnost převedení autorových práv právním jednáním mezi živými je překážkou toho, aby jiná osoba využila bez zásluhy těchto práv sama. Proto autor může převádět jen právo k užití díla, a to pouze na organizace, které jsou oprávněny díla šířit.

K § 21:

Mezinárodní výměna v oblasti tvůrčích práv, jakožto nehmotných kulturních statků, se uskutečňuje prostřednictvím socialistických právnických osob (DILIA, OSA, SHV, ČHF). "Vývoz" těchto práv z ČSSR do zahraničí má svou základní normu v ustanovení zákona č. 115/1953 Sb. (§ 26 odst. 2). Princip tam vyslovený, že se totiž tyto převody mají dít prostřednictvím ochranné organizace autorské, nebyl za celou dobu platnosti zákona důsledně proveden. Platil zcela jen v oboru literatury a divadelnictví. Nový text proto nemluví již o ochranných organizacích autorských, nýbrž o socialistických organizacích touto činností pověřených. Při vývozu práv, zejména u děl literárních (právo k vydání díla tiskem) bude vždy samozřejmě nutné předem uvážit ekonomicky výhodnější možnost vývozu hotového zboží prostřednictvím ARTIA. Vzhledem k tomu bude zachována, popřípadě ještě prohloubena dosavadní praxe záležející v předchozí konzultaci s PZO ARTIA (například zvláštní smlouvou o spolupráci).

Zmocnění k převodu práv ze zahraničí do ČSSR opírá se dosud buď o smlouvy mezi organizacemi nebo o ustanovení vyhlášky MIO č. 29/1953 Ú. l. (v oboru práv literárních a divadelních), vydané na podkladě zmocnění v zákoně č. 272/1949 Sb. Navrhuje se, aby pro "dovoz" práv byla zákonná opora zakotvena přímo v tomto zákoně. Ustanovení 50 odst. 2 písm. b) osnovy tak zajistí soulad s platným devizovým zákonem v plném rozsahu.

Rozdíly v povaze práva autorského a práva patentního; jak vyplývají i z mezinárodních konvencí, jichž je ČSSR členem (Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl a Pařížská unijní úmluva o průmyslovém vlastnictví), nedovolují, aby na právo autorské byl rozšířen monopol zahraničního obchodu. Převod práva autorského na stát je totiž pojmově vyloučen.

K § 22:

Toto ustanovení odpovídá dosavadnímu § 27 platného zákona (srv. odůvodnění k § 34 odst. 2).

K § 23 - § 33:

Osnova uvádí v nejnutnějším rozsahu podstatné náležitosti smluv o šíření díla, které jsou příkladmo uvedeny v § 23 odst. 2.

Poněvadž nelze obligatorně vztáhnout všechna - byť i jen rámcová - ustanovení § 23 až 28 na všechny druhy těchto smluv, bylo nutno zařadit až do § 29 smlouvy o veřejném provozování a o jiném užití díla, jejichž předmětem je ovšem rovněž šíření díla v širším smyslu tohoto termínu. Zásadně se však upouští od speciálních ustanovení pro jednotlivé smluvní typy, protože se při rozboru ukázalo, že řada ustanovení nebyla v praxi prováděna a podrobnosti byly upraveny v kolektivních smlouvách. Technika šíření díla je tak různorodá a každý obor si vyžaduje natolik speciální úpravy, že by autorský zákon musel řešit u každého typu smluv podrobnosti, které pro rozmanitost podmínek nelze jednotně zákonnou normou upravit. Je proto účelné v zákoně stanovit podstatné zásady a jinak podrobnosti ponechat úpravě ve formě vzorových smluv vydaných ministerstvem školství a kultury.

Do osnovy byla zařazena smlouva o vytvoření díla, a to hlavně z toho důvodu, že ve sféře literární a umělecké tvorby je obvyklá a nelze ji jiným typem smlouvy nahradit. Zakotvení jejího principu v novém autorském zákoně je nutné i proto,.aby z občanského zákoníka nebylo snad vyvozováno, že sjednání smlouvy tohoto druhu je nepřípustné.

Rozmanitost umělecké tvorby nedovoluje ovšem řešit podrobněji otázky právního vztahu objednatele literárního či uměleckého díla, nebo výkonu umělce na koncertě, v rozhlase apod., k autorovi či výkonnému umělci; velká smluvní volnost, která je z uvedených důvodů nezbytná, bude vyžadovat v praxi, mimo časté případy malého ekonomického dosahu, aby se tyto smlouvy sjednávaly písemně a velmi pečlivě formulovat jejich obsah.

K § 34:

Vzhledem k tomu, že náš právní řád připouští přechod práv z tvůrčí činnosti na dědice i v jiných oborech činnosti (srv. zákon č. 34/1957 Sb.), byla ponechána tato zásada i v oblasti, kterou upravuje osnova. Tuto zásadu potvrdila taká poslední úprava sovětská (čl. 105 zákona z 8. 10. 1961 č. 525, platného od 1. 5. 1962).

Zákon č. 115/1953 Sb. uváděl v § 25, že na dědice přecházejí práva majetková, kdežto tzv. práva nehmotná mohly po smrti autorovy uplatňovat osoby příbuzné, i když nebyly dědici. Rozdělení práce autorských po jeho smrti na různé okruhy osob se osnovou ruší.

Okruh osob, které mohou tvůrcových práv nabýt dědictvím, ať již ze zákona nebo ze závěti, je dán občanským zákoníkem. Toto řešení se ukázalo jako nejsprávnější jak z hlediska právně teoretického, tak i z důvodů praktických. Majetkové výnosy práva autorského budou ovšem postiženy aby v praxi nedocházelo k případům neodůvodněných bezpracných příjmů dědiců - zásadně daní z příjmů obyvatelstva a půjde-li o vdovu nebo pozůstalé nezletilé děti daní z příjmů z tvůrčí a umělecké činnosti. Mimoto budou dědici povinni odvádět příspěvek příslušnému kulturnímu fondu (podle § 47), který - na rozdíl od většiny příspěvků ostatních příjemců autorských odměn a honorářů výkonných umělců - bude progresivně odstupňován podle výše ročních příjmů dědiců z tohoto titulu.

Účelem ustanovení odstavce § 2 o přirůstání spoluautorova podílu ostatním spoluautorům a o návratu převedeného práva opět autorovi (§ 22 osnovy), je zabránit tonu, aby některá práva k témuž dílu nebo dokonce jen některé jejich podíly byly současně již volné a jiná práva ještě trvala. Tím by totiž vznikaly v autorsko-právní praxi nežádoucí a přitom zcela zbytečné komplikace.

Nebude-li mít autor zákonných dědiců a zemře-li bez závěti nebo odmítnou-li dědici dědictví přijmout, stanou se jeho díla volnými (srv. § 39 osnovy).

K § 35:

Toto ustanovení odpovídá dosavadnímu § 97 platného autorského zákona a nepovažuje se za účelné, aby jeho obsah byl změněn.

K § 36:

Dosavadní ustanovení § 98 aut. zák. přiznávalo umělci, který prodal své dílo, právo, aby se domáhal podílu na zisku, kterého kupec dosáhl při dalším prodeji díla. Toto právo mohl vykonávat po celou dobu ochrany, tj. až do své smrti, a jeho dědicové ještě po 50 let po jeho smrti.

Ustanovení má zřetelně svůj historicky původ v tom, že překupníci nebo soukromí spekulanti kupovali od autora jeho díla bez umělecké potřeby, proto, aby je se ziskem prodali, až umělec dosáhne veřejného uznání. Tato praxe v kapitalistických státech stále trvá. Právo umělce na podíl z dosaženého zisku, i když v praxi málo účinné, bylo, v podmínkách kapitalistické společnosti výjimečné, právo na vykořisťování všeobecné. Náš právní řád, rostoucí z podmínek socialistické společnosti, však právo na vykořisťování a na spekulační zisky neuznává všeobecně, zásadně. Ustanovení, platící až dosud jen pro autory, platí nyní pro celu společnost a ve všech případech musí být neoprávněný majetkový prospěch vydán, tomu, na jehož úkor byl získán: Nelze-li tuto osobu nebo jejího dědice zjistit, musí být majetkový prospěch vydán státu (§ 45 občanského zák.). Lhůta pro uplatnění nároku je nezávislá na trvání doby autorových práv; nárok na neoprávněný majetkový prospěch lze uplatnit ve lhůtách uvedených v § 107 obč. zák.

K § 37:

Nové ustanovení o porušení práv se navrhuje v souladu se zásadami nového občanského zákoníka a občanského soudního řádu.

K § 38:

Dosavadní úprava trvání autorského práva se zachovává. Prodlužuje se trvání práv k dílům filmovým z 10 na 25 let, vzhledem k ustanovení čl. IV Všeobecné úmluvy o právu autorském, které připouští nejkratší lhůtu 25 let. Pokud jde o trvání práv k dílům fotografickým, navrhuje se trvání autorského práva po dobu života autora a 10 let po jeho smrti.

K § 39 a 40:

Osnova důsledně provádí zásadu naznačenou již v dosud platném zákoně a uznává právo na nedotknutelnost díla u veškeré vědecké a umělecké tvorby vůbec, i když skončilo trvání ochrany anebo dílo nebylo vůbec chráněno (např. proto, že není mezinárodní úmluvy příslušným státem).

Za užití "volného" díla je však nutné odvést příspěvek.

Tuto povinnost zavedl dosavadní zákon od roku 1954 podobně jako povinnost příspěvku uživateli děl (srv. § 18 osnovy). Uvažuje se pouze o úpravách ke zjednodušení administrativy při odvodu příspěvků v nakladatelských a jiných organizacích. Hlavní zásada, že příspěvek činí polovinu částku, kterou by bylo nutno zaplatit autorovi, kdyby žil a dílo bylo chráněno, bude zachována i nadále.

K § 41 až 44:

Dosavadní úprava tzv. práv příbuzných právu autorskému přijala pro náš právní řád obsah tzv. římského návrhu z roku 1951, který byl v letech 1956 a 1958 několikrát přepracován a vyústil v Římskou mezinárodní úmluvu sjednanou v roce 1961. Výsledky římské diplomatické konference z roku 1961 byl původní návrh překonán a radikálně změněn: Prací na definitivním textu mezinárodní úmluvy se ČSSR intenzivně zúčastnila. Je účelné náš zákon přizpůsobit Římské konvenci, k níž ČSSR r. 1964 přistoupila.

Znění § 41 nahrazuje dosavadní § 83 platného zákona. Změna spočívá v tom, že nebudou nyní práva přiznána jen sólistům, ale výkonným umělcům vůbec. Vyhověno bylo tím požadavku po řadu let důsledně uplatňovaném ROH, jakož i stanovisku ministerstva spravedlnosti. Nahrávka, např. magnetofonová, pořízená ať přímo nebo z rozhlasu jen pro vlastní osobní potřebu nevyžaduje souhlasu výkonného umělce ani nezakládá povinnost, platit mu odměnu.

V § 42 byl zákon doplněn ustanovením novým: odměnu není nutno výkonnému umělci platit při použití záznamu nebo snímku výkonu pro účely vědecké nebo vyučovací. Toto ustanovení je převzato ze zmíněné již Mezinárodní konvence o právech výkonných umělců, výrobců gramofonových desek a rozhlasových a televizních organizací.

Řada odkazů v § 44 na analogii s právem autorským se týká práv členů kolektivních těles, užívaných pseudonymů, dědění práv výkonných umělců apod.

Nová je také reportážní licence, která je zavedena - v § 15 odst. 2 osnovy - vůči autorům děl hudebních aj. (viz § 17 odst. 2 dosavadního zákona), nebyla však dosud přípustná vůči výkonnému umělci. Kdyby se tento právní stav v praxi prováděl, nebylo by možno uskutečnit reportážní záběr o události, při níž je prováděno umělecké dílo. Reportáže byly však uskutečňovány bez ohledu na platný právní stav; navržený text uvádí v soulad stav právní se skutečností.

Délka trvání práv výkonných umělců je z důvodů praktických sladěna s dobou trvání práv k zvukovým záznamům, rozhlasovým a televizním programům (srv. § 51 odst. 4, § 52 odst. 3 a § 56 odst. 2) a k dílu filmovému (§ 38 odst. 4).

K § 45 až 50:

Jde o novou úpravu látky, obsažené v ustanoveních § 70 až 80 dosavadního zákona. Nyní existuje šest fondů: literární, hudební a výtvarný, a to zvlášť pro české kraje a zvlášť pro Slovensko. Zařazením ustanovení o kulturních fondech za ustanovení o právech autorů a výkonných umělců ve smyslu tohoto zákona do části III. je vyjádřeno, že fondy budou moci provozovati svou péči nejen v oblasti tvorby literární, ať vědecké či umělecké, hudební, výtvarné, architektonické, žurnalistické a divadelní, ale i tvorby výkonných umělců.

Ustanovení § 50 přejímá v podstatě dosavadní ustanovení § 72 zákona. Ustanovení § 50 odst. 1 písm. c) umožní ministerstvu školství a kultury aby rozvinulo a prohloubilo šíření uměleckých děl.

K § 51 až 54:

Pokud jde o práva organizací pro výrobu zvukových záznamů a pro vysílání rozhlasem a televizí, přináší osnova některé změny ve srovnání s dosavadním zákonem; jsou přizpůsobeny znění Římské konvence. Dosavadní text zákona nechránil výrobce proti kopírování gramofonové desky přímo; toto právo tvoří však jeden ze stěžejních bodů zmíněné mezinárodní úmluvy. Stylizace je volena tak, aby nepostihovala přehrávky pořízené jen pro vlastní osobní potřebu, například přehrávku z gramofonové desky na soukromý magnetofonový snímek. Nově byla zařazena ustanovení o bezplatnosti pořízení snímku pro účely vědecké a vyučovací.

Ustanovení § 54 obsahuje zmocnění pro vládu, aby vyhlásila podmínky, za nichž se poskytuje právo zahraničním výrobcem zvukových snímků a rozhlasovým a televizním organizacím. Zmocnění je nutné, protože Římská konvence vyslovuje několik kritérií rozhodných pro poskytnutí práva a signatářské státy mají právo volby mezi nimi, obdobně jako jim je dáno právo učinit, pokud jde o výkonné umělce, některé výhrady, konvencí dovolené.

K § 55 až 56:

Návrh druhé věty § 55 odst. 1 je nový. Poskytuje práva podle tohoto zákona těm autorům a výkonným umělcům, kteří se uchýlí do ČSSR, užívajíce práva asylu podle čl. 33 Ústavy. V § 55 odst. 3 osnovy se označuje nově jako podmínka zakládající právo tvůrce i bydliště v ČSSR. Navržené řešení umožňuje, aby autorovi, který se do ČSSR uchýlí, byla poskytována ochrana, aniž by bylo ve všech případech nutno současně rozhodnout o poskytnutí práva asylu.

Dosavadní zákon požadoval v § 61 jako podmínku pro vznik ochrany u příslušníků států, se kterými nejsou uzavřeny mezinárodní smlouvy o právech autorů, jak tomu je v četných případech u nových, z koloniálního područí se osvobozujících národů, aby jejich dílo bylo v ČSSR vydáno. Nechránil tedy jejich dílo, jestliže v ČSSR bylo jen veřejně předneseno, vysíláno rozhlasem, uvedeno v divadlech apod. Autor neměl právního nároku na odměnu za takové užití svého díla, i když v ČSSR žil a zde dílo vytvořit. V praxi se odměny poskytovaly i bez právního podkladu.

Majetková práva k dílům cizích státních příslušníků, u nichž není splněn žádný z uvedených předpokladů, chráněna nejsou, osnova však navrhuje, aby byla chráněna nehmotná práva těchto autorů (srv. § 39 odst. 2 osnovy) v souladu s právním cítěním v socialistické společnosti. Novým ustanovením § 55 odst. 4 se odstraňují nejasnosti o době trvání práv cizích státních příslušníků (například v poměru k USA); navrhované řešení je pro ČSSR nejvýhodnější.

K § 58 a 59:

S ohledem na velkou rozmanitost forem tvůrčí činnosti v různých oborech upraví ministr školství a kultury konkrétní podrobnosti podle zmocňovacích ustanovení v § 13 odst. 2 a § 33 odst. 1 osnovy.

Kromě specifických zvláštností tvůrčí činnosti lze četné jiné otázky řešit na podkladě norem obecných. Proto zákon poukazuje na ustanovení obecných předpisů.

V Praze dne 2. listopadu 1964.

Předseda vlády:

Lenárt v. r.

Ministr školství a kultury:

dr. Císař v. r.