Rozhodující úlohu při řešení složitých úkolů vysokých škol mají učitelé vysokých škol. Na jejich kvalitách, na tom, jak vědecky a pedagogicky pracují, závisí postavení vysokých škol ve společnosti.

Návrh zákona, který prosazuje tendenci zkvalitňování úrovně vysokoškolské výuky, zvyšuje požadavky na úroveň učitelů vysokých škol. V § 25 až 27 jsou stanovena kritéria pro jmenování profesorů a docentů. Rozvinutá dělba práce a složitost činnosti učitelů vysokých škol vyžadují, aby vysoké školy byly vybaveny pracovníky takových kvalit a vlastností, které odpovídají současným a perspektivním podmínkám činnosti vysokých škol. Jen výjimečně je možno jmenovat řádným nebo mimořádným profesorem nebo docentem pracovníka, který nemá předepsanou vědeckou hodnost. V žádném případě nelze však na rozdíl od dosavadního stavu při jmenování docentů upustit od podmínky habilitace.

Návrh zákona obsahuje sedm skupin interních učitelů vysokých škol. Kromě interních učitelů mohou v případě potřeby působit na vysokých školách i externí učitelé, jimiž budou především vědečtí pracovníci z vědeckovýzkumných ústavů a odborníci z praxe. Všichni tito pracovníci tvoří jedinou kategorii externích učitelů. Přitom budou ovšem mezi externími učiteli jednak ti, kteří získali vědeckopedagogický titul (docenta nebo profesora), jednak i vědečtí pracovníci a odbornici z praxe bez vědeckopedagogických titulů. Proti dosavadní jedné kategorii profesorů zavádí návrh zákona dvě, a to řádné a mimořádné profesory; dosavadní kategorie zástupců profesorů a zástupců docentů, ustanovovaných dosud podle 26 odst. 7 dosud platného zákona o vysokých školách, se zrušuje s výhradou uvedenou v § 58 odst. 3.

Nejvyšší vědeckopedagogická, popřípadě umělecko-pedagogická kvalifikace se vyžaduje u řádných profesoru. Mimořádní profesoři se svou úrovní mají zhruba rovnat dosavadním zástupcům profesorů. Řádné i mimořádné profesory bude podle návrhu jmenovat president republiky. Vědeckou hodností, která je jednou z podmínek pro jmenování mimořádných profesorů, se rozumí vědecká hodnost prvního i druhého stupně (CSc. nebo i DrSc.). Pod pojmem "jmenování", jehož je užíváno v § 25 - 27 je míněno jen udělení vědeckopedagogického titulu řádný profesor, mimořádný profesor nebo docent, které může přicházet v úvahu i pro odborníky z praxe nebo pro vědecké pracovníky z vědeckovýzkumných ústavů. Nejde tedy v těchto případech o jmenování ve smyslu § 27 odst. 4 a 65 odst. 2 zákoníku práce, jímž by byl založen pracovní poměr. Vznik pracovního poměru profesorů a docentů upravují § 28 a 30 návrhu zákona. Pracovní poměr vzniká v tomto případě smlouvou mezi pracovníkem a vysokou školou, nebo v případech stanovených statutem vysoké školy (§ 30 odst. 2) mezi pracovníkem a fakultou.

K uzavření pracovní smlouvy s profesory a ke skončení jejich pracovního poměru ze strany vysoké školy popř. fakulty je podle § 28 odst. 2 třeba souhlasu ministra. Jestliže profesor rozvazuje pracovní poměr na vlastní žádost, souhlas ministra se nevyžaduje. Toto ustanovení je odůvodněno jednak tím, že je třeba celostátně sledovat rozmísťování těchto vysoce kvalifikovaných pracovníků na jednotlivé vysoké školy a fakulty, jednak zvláštními měřítky, jež je třeba uplatňovat zejména na ukončení jejich pracovních poměrů. Kromě této jediné odchylky platí pro pracovní poměry profesoru vysokých škol zákoník práce. Tento zákoník platí plně bez jakékoli odchylky pro pracovní poměry ostatních kategorií učitelů vysokých škol i pro neučitelské pracovníky vysokých škol.

Pracovní smlouvy s profesory a docenty na volná pracovní místa se sjednávají zpravidla na základě konkursu. Od vypsání konkursu může být upuštěno tehdy, kdyby jeho vypsání bylo jen formální a vedlo by k průtahům při obsazování volného pracovního místa. Tak tomu bude v případech, kdy je vysoké škole bezpečně známo, že v příslušném oboru, v němž má být pracovní místo obsazeno, je na vysoké škole nebo v praxi jen jediný odborník, který přichází v úvahu, jakož i v případech § 29.

Návrh zákona neobsahuje zvláštní ustanovení, podle něhož by byla organizacím uložena povinnost, aby rozvázaly pracovní poměr s pracovníky, kteří uspěli v konkursu na funkci učitelů vysokých škol. Je tomu tak proto, že tento problém řeší přímo zákoník práce. Z jeho ustanovení § 51 odst. 1 písm. b) totiž vyplývá, že odborník z praxe, který uspěl v konkursu pro funkci učitele vysoké školy, musí být uvolněn organizací, u níž je dosud v pracovním poměru. Je však třeba, aby dal této organizaci výpověď. Jeho pracovní poměr skončí uplynutím lhůty stanovené v § 45 odst. 2 zákoníku práce, to je ve výpovědní lhůtě. Pracovní poměr s vysokou školou naváže pak pracovník podle příslušných obecných ustanovení zákoníku práce a § 28 tohoto zákona.

Pokud jde o kategorii odborných asistentů, nepřejímá návrh ustanovení dosavadního zákona, která zmocňovalo ministra, aby stanovil, na jakou dobu a za jakých podmínek jsou přijímáni na vysokou školu odborní asistenti a asistenti. Předpokládá se, že pracovní poměr odborných asistentů nebude napříště časová omezen. Důvodem této úpravy byly negativní zkušenosti s dosavadním časovým omezením pracovního poměru odborných asistentů, neboť toto omezení působilo jako nepříznivý faktor při získávání odborníků z praxe a nutilo vysoké školy, aby rozvazovaly pracovní poměr s těmi odbornými asistenty, kteří nedosáhli stanovených předpokladů ve vědecké činnosti, avšak měli dobré výsledky v činnosti pedagogické. Nová úprava bude tedy v souladu s principy zákoníku práce.

Návrh rovněž nepřejímá ustanovení dosavadního zákona o tak zvaných prověřovacích konkursech na obsazená místa, protože se vypisování těchto konkursů v praxi neosvědčilo.

Ustanovení § 24 odst. 2 návrhu zákona přesně stanoví, jakým způsobem může nastat ztráta vědeckopedagogických titulů.

Nová zákonná úprava vychází z ověřené zkušenosti, že úroveň vysokého školství je určována úrovní jednotlivých vysokých škol, fakult a kateder, úrovní učitelů, především profesorů a docentů, kteří svými znalostmi a vědeckou prací vytvářejí ze škol, na nichž vyučují, školy specifického vysokoškolského charakteru. Zákon na úseku organizace a řízení vysokých škol vytváří nové právní vztahy. Zaměřuje ústřední řízení vysokých škol ministrem, popřípadě ministerstvem jen na zásadní věci (§ 34). Konkrétní a operativní řízení pedagogické a vědecké, popřípadě umělecké práce vysokých škol se ponechává akademickým funkcionářům a vědeckým radám.

Návrh zákona zdůrazňuje princip diferencovaného řízení vysokých škol; umožňuje, aby v rámci základních zásad platných obecně pro všechny vysoké školy, bylo při jejich řízení rozlišováno mezi jednotlivými vysokými školami a fakultami. Zákon proto stanoví závazně jen zásady pro všechny vysoké školy. Ostatní otázky a vztahy, v nichž se odrážejí specifické podmínky a potřeby jednotlivých vysokých škol, budou upraveny ve statutech, které budou schvalovány vyššími orgány. Statut vysoké školy schvaluje ministr a statut fakulty rektor (§ 53 odst. 1).

Na řízení vysokých škol na Slovensku se podílí Slovenská národní rada (§ 35).

V návrhu zákona je nově řešena otázka organizační výstavby vysokých škol. Do r. 1950 bylo třeba ke zřízení, zrušení, sloučení a dělení vysoké školy zvláštního zákona. Zákon č. 58/1950 Sb. svěřil tuto kompetenci vládě. Návrh nového zákona stanoví (§ 32), že změny v síti vysokých škol a samostatných fakult se vyhrazují zákonu, změny v síti fakult vládě. Tím se vytvářejí předpoklady ke stabilizaci vztahů na úseku organizace vysokých škol, což je nezbytné pro jejich pedagogickou a vědeckou práci.

Přesné vymezení pravomoci a odpovědnosti ministra (§ 34), rektorů (§ 38) a děkanů (§ 44), což je jedním z charakteristických rysů nového zákona, vyvolává nutnost vyřešení otázky, jaké právní postavení má mít Státní výbor pro vysoké školy, jaký má být jeho vztah k ministru, ministerstvu a k vysokým školám. Státní výbor pro vysoké školy byl zřízen zákonem o vysokých školách z roku 1950. Současný zákon charakterizuje Státní výbor jako iniciativní, koordinační a poradní sbor ministra. Jeho členy jmenoval ministr tak, aby v něm byly zastoupeny hlavní skupiny vědních oborů. Dnešní postavení Státního výboru bylo vyvoláno potřebou, aby byla zajištěna kvalifikovaná účast předních vysokoškolských pracovníků na řízení a správě vysokých škol ministerstvem, a to za situace, kdy pravomoc a odpovědnost akademických funkcionáře byla malá. Za nových podmínek, kdy dochází k přesnějšímu stanovení pravomoci a odpovědnosti všech stupňů řízení a ke zvýšení práv a odpovědnosti rektorů a děkanů, je nutno tomu přizpůsobit i postavení Státního výboru. Státní výbor pro vysoké školy (§ 36) bude v nové soustavě ústředního řízení stálým poradním orgánem ministra, jehož členy budou všichni rektoři a další odborníci z vysokých škol i praxe. Tento sbor má odpovědně posuzovat zásadní problémy rozvoje vysokého školství při plném respektování pravomoci a odpovědnosti akademických funkcionářů a zvláštních rysů jednotlivých vysokých škol a fakult.

Kromě toho může si ministr podle potřeby zřídit své další poradní orgány, a to trvalé nebo dočasné (§ 36 odst. 2). Uvažuje se zřídit poradní orgány pro jednotlivé obory studia a poradní orgány ministra pro některé společné věci, např. k projednávání návrhů na jmenování profesorů a docentů a další.

Dalšími kolektivními orgány majícími významný podíl na řízení vysokých škol a fakult jsou vědecké rady vysokých škol (§ 40) a vědecké rady fakulty (§ 46).

Pokud jde o postavení a působnost vědecké rady vysoké školy (§ 40), návrh zákona neupravuje tyto otázky odlišně od dosavadního stavu: Právní postavení vědecké rady vysoké školy není proto chápáno jako postavení profesorského sboru před r. 1950, ani jako postavení rady vysoké školy do r. 1956. Vědecká rada vysoké školy má charakter kolektivního orgánu, s nímž se rektor radí o řízení vysoké školy. Při jednání o návrhu na udělení vědecké hodnosti, o předložení návrhu na jmenování profesorů a v otázkách jmenování a voleb akademických funkcionářů, je stanovisko vědecké rady vysoké školy konečné a její usnesení tedy nepodléhá schválení rektora. Obdobné zásady platí též pro jednání vědecké rady fakulty (§ 46). Pokud jde o vědeckou radu fakulty, je proti dosavadnímu stavu změna v tom, že další členy vědecké rady fakulty (kromě proděkanů a vedoucích kateder) jmenuje přímo děkan. Dosud tato působnost příslušela rektorovi, což bylo jen formální kompetencí, jež vytvářela zbytečné a zdlouhavé řízení.

Další výstavba vysokých škol bude nepochybně i nadále vyžadovat různé organizační struktury, optimálně přizpůsobené úkolům nově organizované vysoké školy a fakulty. To má umožnit ustanovení § 37 odst. 2, podle něhož lze vytvářet vysoké školy, které se nedělí na fakulty, nebo samostatné fakulty, mající postavení vysokých škol. Jako samostatné fakulty byly u nás zřízeny zákonným opatřením předsednictva Národního shromáždění č. 166/194 Sb. jen pedagogické fakulty; dosud platný zákon o vysokých školách samostatné fakulty nezná.

Zásada, že v čele vysoké školy stojí rektor, se v našich právních předpisech objevuje až v r. 1956. V zákoně z r. 1950 je uvedeno, že v čele vysoké školy je rektor vysoké školy a rada vysoké školy. Zákon z r. 1956 v souladu s tendencemi při řízení průmyslových podniků zdůraznil osobní odpovědnost rektora za řízení vysoké školy; tím sledoval upevnění jejího řízení a správy. Dosavadní zákon zdůrazňoval jen odpovědnost rektora za činnost vysoké školy ministru, aniž zároveň stanovil jeho působnost a pravomoc (srv. § 8 a 11 dosavadního zákona). Návrh zákona v § 38 odst. 1 výslovně stanoví, že rektor vysokou školu řídí, zastupuje navenek a za její činnost odpovídá ministrovi. Dále návrh stanoví i hlavní obsah této činnosti. To platí obdobně i o děkanovi, jehož působnost a pravomoc návrh zákona stanoví v § 14 odst. 1.

Nově je řešena důležitá otázka jmenování a voleb akademických funkcionářů. U rektorů je v podstatě ponechána dosavadní právní úprava. Rektory, aby se zdůraznilo jejich postavení ve společnosti, jmenuje jako vyšší státní funkcionáře (čl. 62 odst. 1 bod 8 ústavy) president republiky. Na rozdíl od dosavadního stavu, kde nominace rektorů není omezena na funkční období a je prováděna na doporučení Státního výboru pro vysoké školy, má být rektor vysoké školy presidentem republiky jmenován na dobu tří let z řádných profesorů příslušné vysoké školy na návrh vlády z podnětu vědecké rady vysoké školy vyšlého z tajného hlasování. Pokud jde o ostatní akademické funkcionáře (prorektory, děkany a proděkany), zavádí nový zákon volby. V ustanovení § 39, 42 a 45 se stanoví, že tyto funkcionáře volí příslušné vědecké rady tajným hlasováním na dobu tří let. Zákon určuje, kdo může být volen do těchto funkcí, jak se provádí odvolání akademických funkcionářů, a zavádí potvrzování volených akademických funkcionářů ministrem, popřípadě rektorem (u proděkanů). Rovněž je řešena otázka ustanovování akademických funkcionářů na nově zřízených vysokých školách a fakultách.

Návrh zákona stanoví v § 41 a 47 právní postavení kvestora a tajemníka fakulty. Pojem "jmenování" kvestora (tajemníka fakulty), uvedený v § 41 odst. 1 a v § 47 odst. 1 je nutno chápat ve dvojím smyslu. U těch pracovníků, kteří před svým jmenováním kvestorem nebo tajemníkem fakulty už byli pracovníky vysoké školy, jde jen o pověření funkcí; u těch, kteří dosud nebyli pracovníky vysoké školy, vzniká tím pracovní poměr.

V zákoně o vysokých školách z r. 1950 byl pojem "katedra" spojován s označením souhrnu učitelů téhož vědeckého (uměleckého) oboru nebo několika příbuzných předmětů na fakultě. V novele z roku 1956 není katedra chápána jenom jako sbor učitelů téhož předmětu nebo několika příbuzných předmětů, nýbrž jako základní organizační jednotka pedagogické a vědecké práce na fakultě. Toto nové pojetí, vycházející ze sovětských zkušeností i z našich konkrétních podmínek a potřeb, se osvědčilo a návrh proto z něho vychází (§ 48). Je zde převzata i úprava z r. 1956, že zřizování kateder a jmenování jejich vedoucích přísluší rektorovi, zatímco dříve do r. 1956 byla tato pravomoc vyhrazena ministrovi.

Návrh zákona zdůrazňuje, že katedra se zřizuje zpravidla jako součást fakulty. Výjimečně lze zřídit katedru společnou pro několik fakult, a to buď na některé fakultě nebo při vysoké škole. Lze též vytvářet katedry, které budou zabezpečovat úkoly dvou i více vysokých škol.

Nový zákon na několika místech (§ 1, 2, 20 až 22) zdůrazňuje, že vědecká práce a soustavné zvyšování vědecké kvalifikace a přenášení těchto poznatků do výuky je spolu s pedagogickou činností základní povinností všech vědeckopedagogických pracovníků. Vysoké školy jsou v rozsahu své vědecké činnosti součástí vědeckovýzkumné a vývojové základny (§ 22). Proto musí mít potřebná zařízení pro vědeckou práci. Tato zařízení nemají stejný význam a charakter. Zákon (§ 49) rozlišuje výzkumné ústavy, které zřizuje ministr podle zvláštních předpisů (§ 4 zákona č. 55/1963 Sb., a jednotné soustavě vědeckovýzkumných a vývojových pracovišť) od ostatních vědeckých pracovišť vysokých škol, které zřizují rektoři. Pod pojmem "ostatní vědecká pracoviště" (§ 49) budou zahrnována pracoviště různého druhu. Budou to zejména laboratoře u experimentálních, technických a přírodovědných oborů a kabinety u společenskovědních oborů.

Účelovými zařízeními, uvedenými v § 50 návrhu zákona, budou např. školní zemědělské a lesní závody, vývojové dílny, strojní početní stanice, koleje, menzy atp. Předpokládá se, že některá z těchto zařízení, např. technické správy vysokých škol (které se budou starat o správu a údržbu budov a jejich vnitřního vybavení) nebo správy kolejí a menz, budou v případě potřeby zřizována i jako samostatné organizace sloužící více vysokým školám.

Vlastní zařízení pro vydávání učebních textů podle § 51 mají vysokým školám umožnit pružně uspokojovat potřebu studijních materiálů pro všechny druhy studia, zejména pro studium při zaměstnání. Pokud to bude účelné, i zde mohou být zřizována zařízení společná pro více vysokých škol. Rozsah vydavatelské činnosti vysokých škol na úseku vědecké práce bude určovat ministerstvo školství a kultury s přihlédnutím k potřebám rozvoje jednotlivých vědních oborů.

Ustanovení o vysokých školách vojenských (§ 55) bylo součástí dosud platného zákona o vysokých školách (§ 35 dosav. zákona). K provedení tohoto ustanovení bylo vydáno vládní nařízení č. 7/1958 Sb., které blíže upravilo problematiku vojenských vysokých škol. Toto vládní nařízení vztáhlo na vysoké vojenské školy platnost celého zákona s výjimkami, které byly výslovně stanoveny. V otázkách obdobných vědních oborů a při jmenování a ustanovování profesorů a docentů postupoval ministr národní obrany v dohodě s ministerstvem školství a kultury.

Návrh zákona vychází ze skutečnosti, že vojenské vysoké školy jsou nedílnou součástí jednotné celostátní školské soustavy. To vyžaduje, aby základní otázky vojenských vysokých škol byly upraveny podle stejných zásadních principů a ve stejné právní normě, tj. v zákoně o vysokých školách. Činí se tak výčtem ustanovení, která se na ně nevztahují, popřípadě se na ně vztahují obdobně jako na civilu/ vysoké školy, přičemž se přihlíží k specifickému charakteru vojenských vysokých škol. Tyto školy jsou zároveň organickou součástí Čs. lidové armády.

Vojenské vysoké školy jsou řízeny ministrem národní obrany, který u nich vykonává působnost, jež u civilních vysokých škol přísluší ministru školství a kultury, popř. pověřenci Slovenské národní rady pro školství a kulturu, přičemž ve věcech všeobecně pedagogických bude postupovat v dohodě s ministrem školství a kultury. Ministr národní obrany bude ve shodě s ustanovením § 55 odst. 5 upravovat podrobnosti týkající se provedení zákona na vojenských vysokých školách. Na pracovníky a studenty vojenských vysokých škol se ve stanoveném rozsahu vztahují též vojenské řády a předpisy.

Ustanovení § 57, upravující řešení otázky označování absolventů vysokých škol, kteří ukončili studium přede dnem účinnosti zákona, bylo vysvětleno v souvislosti s výkladem ustanovení § 13 a 14 (oddíl II. zákona).

Ustanovení § 58 a 59 umožňuje plynulý přechod dosavadních kategorií profesorů, zástupců profesorů, docentů a zástupců docentů do kategorií řádných a mimořádných profesorů a docentů.

Výslovně je tu řešena otázka přechodu dřívějších mimořádných profesorů, jmenovaných před účinností zákona č. 58/1950 Sb. do nových kategorií učitelů vysokých škol. Je tomu tak proto, že zákon č. 5811950 Sb., který zavedl místo dřívějších kategorií mimořádných a řádných profesorů jen jednu kategorii "profesorů", neobsahoval výslovná ustanovení o tom, zda do kategorie "profesorů" přecházejí dřívější řádní a mimořádní profesoři. Po roce 1950 se vytvořil takový faktický stav, že za "profesory" byli považováni i dřívější mimořádní profesoři. Při právním výkladu otázky však vznikaly značné pochybnosti, neboť tito mimořádní profesoři měli presidentem vystavený dekret o jmenování mimořádnými profesory a zákon, jak bylo shora uvedeno, je výslovně do kategorie profesorů nepřevedl. K odstranění těchto pochybností má sloužit ustanovení § 58 odst. 1 návrhu zákona. Kritérium, že musí jít o takové mimořádné profesory, kteří působili na vysoké škole v den, kdy nabyl účinnosti zákon č. 46/1956 Sb., bylo stanoveno proto, že tímto dnem se dřívější pracovní označení "profesor" nebo "docent" změnilo na vědeckopedagogický titul.

V praxi vznikly pochybnosti o tom, zda se na ubytování ve studentských kolejích vztahují ustanovení části třetí, hlavy první a druhé občanského zákoníka, popř. zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, nebo zda se na ně vztahují ustanovení části čtvrté, hlavy sedmé občanského zákoníka. Ustanovení § 62 věty druhé autoritativně řeší tuto otázku ve prospěch druhé eventuality. K vyřešení případů, kdy osoby ubytované v koleji, které už nejsou studenty, nejsou ochotny vyklidit kolejní místnosti, bylo do zákona pojato ustanovení § 62 věty první.

Odměňování studentů za studijní výsledky je řešeno již platnými stipendijními směrnicemi. Předpokládá se však poskytování odměn i podle jiných kritérií než prospěchu (např. za zvláštní aktivní přístup k plnění veřejně prospěšných úkolů). Odměny mohou být věcné i peněžité. Bližší úprava bude provedena směrnicemi ministerstva školství a kultury po projednání s ministerstvem financí.

Volby akademických funkcionářů si vyžádají jen nepatrných věcných výdajů, spojených s administrativou, které bude možno uhradit v rámci rozpočtových prostředků vysokých škol.

Naproti tomu budou dosaženy některé úspory pružnějším uspořádáním některých poradních orgánů ministerstva, i jistým zjednodušením řízení vysokých škol.

Přiznávání titulů absolventů vysokých škol si vyžádá i v budoucnosti pouze administrativní výdaje spojené s pořizováním diplomů. Zajištění výuky a zkoušek potřebných k získání titulů bude součástí povinností učitelů vysokých škol, jejichž rozsah je dán plánem práce na rok 1966.

Jako přechodná opatření nutno chápat práce spojené s udělováním titulů absolventům z let 1953 až 1966, kterých absolvovalo v tomto období cca 93 000 mimo absolventy lékařských fakult. Část těchto absolventů se přihlásí po určité době k rigorosním zkouškám, které budou zajišťovány převážně učiteli vysokých škol. V případě nutnosti budou ke zvládnutí tohoto úkolu přizváni externí učitelé. Odměny za tuto činnost budou zahrnuty do plánu na rok 1967.

Na nově zavedenou kategorii učitelů, tj. mimořádných profesorů, je již pamatováno v novém platovém řádu učitelů vysokých škol, který byl již schválen vládou.

Realizace návrhu zákona nebude klást v roce 1936 další nároky na státní rozpočet.

V Praze dne 12. ledna 1966.

Předseda vlády:

Lenárt v. r.

Ministr školství a kultury:

Dr. Hájek v. r.