Důvodová zpráva

I. Obecná část

Na zasedání ústředního výboru Komunistické strany Československa v říjnu 1964 věnovaném otázkám výchovy mládeže a úkolům dalšího rozvoje školství byly stanoveny směrnice též pro úsek vysokých škol. Návrh zákona o vysokých školách má vytvořit potřebné právní základy pro realizaci směrnic vytyčených tímto usnesením. Nový zákon má umožnit, aby se vysoké školy mohly zbavit nedostatků a obtíží, spočívajících v dosavadní již nevyhovující právní úpravě, a současně vytvořit podmínky pro to, aby rozvoj vysokého školství byl v souladu s náročnými potřebami rozvoje naší socialistické společnosti.

Vysoké školy prošly dlouhým, složitým a nejednotným vývojem. Nejstarší vysoká škola - Universita Karlova - byla od svého založení r. 1348 po staletí centrem vědeckých snah a nejvýznamnějším vysokým učilištěm. Universita Karlova a později i ostatní vysoké školy stály v předních řadách boje za pokrokové politické a sociální ideje a za národní a státní svébytnost. Progresivní postoj vysokých škol byl výrazným způsobem manifestován zejména v husitském a bělohorském období, v revolučním roce 1848, v boji proti německým okupantům a v únorových dnech 1948.

Universita Karlova byla původně vybudována jako svobodné sdružení učitelů a žáků, kteří si sami určovali svou organizaci, stanovili učební řády, volili akademické funkcionáře, vykonávali soud nad učiteli a studenty, udělovali akademické hodnosti aj. V době absolutismu byla samostatnost vysokých škol podstatně omezena a byl zesílen vliv státu na jejich činnost; tento vývoj byl ukončen v 18. století, kdy vysoké školy byly přeměněny na státní vyučovací ústavy, vysokoškolští učitelé se stali státními úředníky a činnost vysokých škol byla přísně kontrolována.

Pozdější vývoj přinesl určité změny. V éře buržoasních revolucí byla prosazena myšlenka svobody učení; byl odstraněn policejní dozor na vysoké školy, byla zrušena censura přednášek aj.

Samostatný československý stát navázal v roce 1918 na právní režim Rakousko-Uherska; převzal právní normy o postavení vysokých škol, zejména zákon č. 63/1873 ř. z., o organizaci úřadů akademických. Jen k dílčím změnám došlo zákonem č. 292/1920 Sb., jímž se upravuje správa školství. Zákon stanovil, že správa vysokých škol přísluší ministerstvu školství a národní osvěty a že zřizování nových vysokých škol a nových fakult je možné jen na základě zákona.

Bez podstatných změn zůstala právní úprava vysokých škol i v období 1945-1948. Teprve v padesátých letech byly provedeny hlubší změny ve sféře organizace a řízení i ve vnitřních vztazích vysokých škol. Došlo k tomu v souvislosti s výstavbou socialismu, kdy otázka rozvoje vysokých škol nabyla zvláštního významu. Všestranný pokrok vědy a techniky a speciální potřeby, vyplývající z rozvoje socialistické společnosti, vyvolaly v život řadu vysokých škol, a to i škol nového typu, které bezprostředně spojují vědecké a praktické potřeby.

Nové úkoly si vynutily postupnou organizační přestavbu vysokých škol a novou obsahovou náplň výuky, zaměřenou na její aktivní sepětí s potřebami výstavby socialistické společnosti. Mnohost zaměření vysokých škol ukazuje § 3 návrhu zákona. Kde povaha studia to dovolila, byly zaváděny různé formy studia při zaměstnání. Československá socialistická republika dále umožnila v duchu zásad proletářského internacionalismu, získání vysokoškolského vzdělání i příslušníkům jiných, zejména rozvojových zemí.

Dynamika prudkého vývoje vysokých škol a růstu počtu vysokoškolských studentů a učitelů je patrná z tabulky připojené na konci důvodové zprávy.

Kvantitativní a kvalitativní změny našly výraz v nové právní úpravě, zejména v zákoně č. 581 1950 Sb., o vysokých školách, který ve znění zákona č. 46/1956 Sb. platí dosud. Současnou právní úpravu charakterizuje snaha o komplexní péči o studenty nejen ve věcech hmotného zajištění, ale i při řízení pedagogického procesu a jeho kontrole. Tento stav byl vyvolán zejména skutečností, že na vysoké školy přicházeli absolventi středních škol často již v sedmnácti letech. Vysoké školy byly proto nuceny, zvláště v nižších ročnících studia, uplatňovat také některé středoškolské metody práce a přizpůsobit obsahovou náplň výuky úrovni znalostí studentů. Nutná péče o slabší studenty se zaměřením maximálně snížit "studijní úmrtnost" neponechávala dostatek času k vyhledávání nadaných a talentovaných studentů a k rozvíjení jejich schopností.

Negativní vliv na kvalitu pedagogické práce měl i velký růst počtu vysokých škol a vysokoškolských studentů, jemuž neodpovídal růst počtu vysokoškolských učitelů. Ve školním roce 1936/37 připadlo v celostátním průměru na jednoho učitele sedm studentů, ve školním roce 1964/65 připadá 9,8 studentů. Nepříznivá je i skladba učitelského sboru v relaci počtu docentů a profesorů k počtu ostatních učitelských pracovníků. V roce 1936/37 na jednoho profesora a docenta připadlo asi 16 studentů, v roce 1964/65 34 studentů. Těžiště pedagogické práce se tím přesouvá na mladší, méně zkušené pracovníky. Neúměrně vzrostlo časové zaneprázdnění spojené s organizátorskou a jinou činností vysokoškolských učitelů.

Pokud jde o vědeckou práci vysokých škol, působil nepříznivě pro její rozvíjení mechanicky zúžený výklad teze, že vysoké školy se mají věnovat hlavně pedagogické činnosti. Překážkou rozvoje vědecké činnosti vysokých škol bylo jejich nedostatečné vybavení vysoce kvalifikovanými pracovníky a materiálními prostředky.

Vysoké školy jako mnohotvárný a živý organismus reagují citlivě a svým specifickým způsobem na vše, co se děje v naší společnosti. V současném údobí, kdy dochází k výrazným změnám, kdy v ekonomice se řeší základní otázky, je nutné také v oblasti vysokých škol se zamyslet nad principy dosavadní právní úpravy. Také zde některé věci je nutné nově posoudit, porovnat zásady dříve přijaté s potřebami naší společnosti v současném a v příštím období.

Návrh zákona o vysokých školách byl připravován od konce roku 1964 za přímé účasti zástupců vysokých škol. Prošel mnoha diskusemi na všech vysokých školách a fakultách. S ústředními orgány státní správy byl několikrát projednán v připomínkovém řízení. Předkládaný návrh obsahuje tyto nové hlavni zásady:

1. stanoví vysokým školám a fakultám větší samostatnost a odpovědnost především za obsah a úroveň pedagogického procesu, vědecké činnosti a za odbornou kvalifikaci absolventů; rozšiřuje a zpřesňuje odpovědnost akademických funkcionářů a vedoucích kateder. Ústřední řízení vysokých škol ministrem se nyní zaměřuje na základní věci. Operativní řízení pedagogické, vědecké a jiné činnosti se ponechává vysokým školám;

2. odstraňuje se uniformita vysokých škol a fakult a umožňuje se, aby jednotlivé vysoké školy a fakulty měly svůj speciální charakter. Specifické otázky jednotlivých vysokých škol a fakult budou řešeny v jejich statutech;

3. nově se vymezuje a zpřesňuje postavení kolektivních orgánů podílejících se na řízení vysokých škol, zejména vědeckých rad vysokých škol a fakult. Nově se stanoví i vztahy Státního výboru pro vysoké školy k ministrovi a vysokým školám. Státní výbor pro vysoké školy bude stálým poradním orgánem ministra, jehož členy budou všichni rektoři a další odborníci. Bude posuzovat základní problémy rozvoje vysokého školství při respektování práv jednotlivých škol a fakult;

4. postavení akademických funkcionářů se zdůrazňuje tím, že rektory jmenuje přímo president republiky na návrh vlády vycházející z návrhů vědecké rady vysoké školy; ostatní funkcionáře volí příslušné vědecké rady a potvrzuje ministr, popřípadě rektor;

5. nově se řeší složitá a velmi diskutovaná otázka udělování titulů absolventům vysokých škol, a to i těch, kteří skončili studium před účinností tohoto zákona;

6. Slovenská národní rada se zúčastňuje na provádění zákona se zvláštním zřetelem na plnění úkolů vysokých škol při zabezpečování hospodářského a kulturního rozvoje Slovenska. Působnost Slovenské národní rady a jejích orgánů ve vztahu k vysokým školám na Slovensku upraví zákon Slovenské národní rady.

II. Zvláštní část

K oddílu 1 - Obecná ustanovení (§ 1 - 5)

Problematika obsažená v ustanoveních § 1 - 4 zabývajících se obecnými vztahy je objasněna v obecné části důvodové zprávy. Pokud jde o ustanovení § 5, je třeba dodat, že vysoké školy jako rozpočtové organizace jsou svými příjmy a výdaji napojeny na státní rozpočet a hospodaří samostatně podle schválených rozpočtů. Z ustanovení § 5 odst. 3 vyplývá, že k materiálnímu zabezpečování vysokých škol mohou přispívat i organizace, pro něž jsou absolventi připravováni. Tato zásada, vycházející z usnesení ÚV KSČ z 21. - 22. října 1964, je právně zakotvena ve vládní vyhlášce č. 90/1965 Sb., o plánovitém řízení národního hospodářství. V § 91 této vyhlášky je stanoveno, že hospodářské organizace a národní výbory se mohou přímo podílet svými prostředky na investiční výstavbě školských objektů a na jejich vybavení zařízením a pomůckami. Pomoc školám a školským zařízením lze uskutečnit buď poskytnutím finančních prostředků z příslušných fondů nebo přímým převodem hmotných základních a oběžných prostředků anebo pracovní výpomocí. Citovaná vládní vyhláška je v současné době "zvláštním předpisem" ve smyslu § 5 odst. 3.

Cílem ustanovení § 5 odst. 2 je zakotvit v zákoně možnost, aby vysoké školy mohly kromě prostředků, které obdrží z rozpočtu, popřípadě od organizací, získávat další prostředky za práce, které provedou pro socialistické organizace, popřípadě i pro jednotlivé osoby, a aby s těmito prostředky mohly samy hospodařit. O účelném využití takto získaných prostředků budou rozhodovat vysoké školy samy; budou jich využívat na zdokonalení a modernizaci pedagogického procesu a na další rozvoj vědecké, popřípadě umělecké práce. Jde v podstatě o problematiku, která je nyní upravena vládní vyhláškou č. 43/1960 Sb., o provádění projektových, vědeckovýzkumných, uměleckých a jiných prací na vysokých a průmyslových školách pro socialistické organizace.

K oddílu II. - Pedagogická činnost a studium (§ 6 - 19)

Návrh zákona rozlišuje v § 7 tři hlavní druhy studia, a to studium řádné, mimořádné a postgraduální. Pojmu řádné studium se dává nový obsah. Zahrnuje studium denní, studium při zaměstnání, tj. večerní, dálkové nebo externí, popřípadě i spojení těchto forem studia (jako např. speciální kombinované studium). Dosavadní praxe považovala za řádné studium takové studium, jehož se účastnili studenti, kteří nebyli v pracovním poměru a studium bylo hlavní náplní jejich činnosti. Místo názvu "řádné studium" se pro tento druh studia používalo mnohdy názvu "studium denní" nebo "studium interní". Pod pojmem "mimořádné způsoby studia" se v dosavadním zákoně rozuměly všechny formy studia při zaměstnání. Změnou názvu chce návrh vyjádřit skutečnost, že studium při zaměstnání jako jedna z forem řádného studia je nyní, a i v budoucnu zůstane, rovnocennou a významnou formou řádného studia na vysoké škole. Data o počtech studentů uvedená v připojené tabulce jsou toho dokladem.

"Jinými druhy studia" uvedenými v § 7 jsou míněny především např. kursy pořádané vysokými školami, které však nemají charakter uceleného vysokoškolského studia. Absolventi kursů pořádaných vysokými školami nemají právní postavení absolventů vysokých škol.

Řádné studium se liší od jiných druhů studia hlavně tím, že je zakončeno státní závěrečnou zkouškou a poskytuje úplné vysokoškolské vzdělání (§ 8 a 13).

Podmínkou přijetí do řádného studia na vysoké škole je úplné střední vzdělání (§ 9). Podmínka úplného středního vzdělání může být prominuta jen výjimečně v případě uvedeném v zákoně. Studentem vysoké školy se uchazeč stane až zápisem (§ 9 odst. 2), který následuje po splnění podmínek přijímacího řízení (např. vykonání přijímací zkoušky, event. pohovoru, pokud nebudou stačit doklady o výsledcích předchozího studia na střední škole). To se vztahuje obdobně i na studium mimořádné.

Organizací studentů uvedenou v § 10 odst. 2 je míněn Československý svaz mládeže.

Jednou z forem odměn studentů (§ 11 odst. 1) jsou prospěchová stipendia. Stravování studentů v menzách (§ 10 odst. 3) se poskytuje podle možností studentům denního studia i studentům při zaměstnání a rovněž tak ubytování v kolejích. Studenti při zaměstnání mají nárok na uvolnění ze zaměstnání a na hospodářské zabezpečení podle vládní vyhlášky č. 107/1961 Sb., popřípadě podle vyhlášky č. 20/1955 Ú. l.

Kárná opatření (§ 11 odst. 2) lze ukládat jen na základě kárného řízení. Podrobnosti stanoví obecné studijní předpisy.

Ustanovení 12 upravuje základní práva studentů vysokých škol.

Studium na vysoké škole se zakončuje státní závěrečnou zkouškou (§ 13). Složením této zkoušky získává student charakter absolventa vysoké školy. Může nastoupit práci, kde se vyžaduje vysokoškolská kvalifikace apod.

V § 14 návrh zákona řeší otázku přiznávání titulů absolventům vysokých škol. Jde o problematiku, kterou je nutno vysvětlovat v širších souvislostech. Nejdříve bude účelné připomenout nejdůležitější zásady dřívější a dosavadní právní úpravy.

a) U studia technického, ekonomického a zemědělského směru bylo do začátku druhé světové války čtyřleté až pětileté studium s první státní zkouškou, zpravidla po 4. semestru; studium bylo zakončeno druhou státní zkouškou. Absolventům náleželo po druhé státní zkoušce stavovské označení inženýr (Ing.). Inženýři mohli získat i akademický titul doktor za podmínky vykonání rigorosních zkoušek a vypracování disertační práce, která měla prokázat způsobilost k vědeckému bádání.

Studium na vysokých školách uvedených směrů je nyní pětileté [Poznámka: Pokud se porovnává nynější a dřívější úprava v otázce délky studia, je nutné vzít v úvahu, že před válkou pod pojmem "čtyřleté studium" se rozumělo dosažení tzv. absolutoria, zatímco závěrečné zkoušky se konaly až po absolutoriu. Tím ve skutečnosti studium trvalo déle, zpravidla o půl až dva roky. Naproti tomu v současné době se v době pětiletého studia vykonávají praxe, závěrečné zkoušky i vojenská příprava.] a ukončuje se státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je vypracování a obhajoba diplomové práce (projektu). Absolventi studia technického a zemědělského mají nyní označení inženýr s uvedením příslušného oboru, absolventi vysokých škol ekonomických mají označení "promovaný ekonom".

b) Na vysokých školách universitního směru bylo studium, systém zkoušek i označování absolventů různé podle oboru studia, přičemž v průběhu historického vývoje se vytvořily různé formy:

- Lékařské studium bylo pětileté (ve skutečnosti zpravidla trvalo 6 let). Zkoušky byly uspořádány do tří rigoros, z nichž každé obsahovalo soubor dílčích zkoušek z určitých předmětů. Absolvent studia, který úspěšně složil všechny předepsané zkoušky (a rigorosa), byl promován doktorem lékařství (MUDr.). Poválečné reformy zavedly ročníkové studium se zkouškami a zápočty. Nyní se studium ukončuje státní závěrečnou zkouškou a absolvent má označení "promovaný lékař".

- Právnické studium bylo čtyřleté (ve skutečnosti 4,5 - 5leté). Zkoušky byly dvojího druhu: jednak státní, jednak rigorosní. Ze tří státních zkoušek se první konala po třetím semestru, druhá na konci osmého semestru nebo spolu s třetí státní zkouškou po osmém semestru. Na státní zkoušky navazovala tři rigorosa. První rigorosum bylo možno vykonat po třetím semestru jen za podmínky, že první státní zkouška byla vykonána s dobrým prospěchem (tehdy stupeň 2). Při prospěchu dostatečném (stupeň 3) bylo možno vykonat první rigorosum až na konci studia, po absolutoriu. Druhé a třetí rigorosum se vykonávalo až po příslušných státních zkouškách. Složení rigoros (bez disertační práce) bylo podmínkou pro získání akademického titulu doktor práv (JUDr.). Titul doktora práv byl vyžadován jen pro činnost na fakultě a pro některá povolání, např. advokacii. Jinak stačilo absolutorium a tři státní zkoušky. Absolventi, kteří vykonali státní zkoušky a nevykonali rigorosa, neměli žádné označení; byli činní jako právníci ve státní správě a v justici. V době mezi oběma světovými válkami rostl počet těch, kteří vedle státních zkoušek vykonali i rigorosní zkoušky a tím získali titul doktorů práv. Po roce 1945 došlo postupně k několika změnám. Byly zavedeny dílčí a souborné zkoušky; souborné zkoušky byly pokládány za náhradu dřívějších státních a rigorosních zkoušek. Proto po r. 1945 získali absolventi práv zpravidla doktorát. Po roce 1953 byly souborné zkoušky nahrazeny státními závěrečnými zkouškami, jejichž součástí je vypracování a obhajoba diplomové práce; absolventům náleží označení "promovaný právník".

- Na filosofických a přírodovědeckých fakultách universit byla situace obdobná. Většina studentů zde zakončovala studium složením státních zkoušek, které dávaly způsobilost pro vyučování na středních školách. Titul "profesor" byl dříve pracovním označením středoškolských učitelů, kteří jej dostávali při ustanovení na funkční místo. Vedle toho bylo možno ukončit studium na těchto fakultách také doktorátem (PhDr., RNDr.) na základě písemné disertační práce a ústních zkoušek - rigoros. Takto ukončovali především absolventi oborů, které nebyly zastoupeny na středních školách jako vyučovací předměty - např. dějiny umění, dějiny hudby, antropologie atp. Ovšem i absolventi, kteří zakončili studium státními zkouškami, mohli dosáhnout titulu doktor filosofie nebo přírodních věd, což mělo význam zejména u těch středoškolských učitelů, kteří se hodlali habilitovat a přejít jako učitelé na vysokou školu. Reforma studia na těchto fakultách byla dovršena v roce 1953 zavedením celostátně platných učebních plánů s délkou studia 5 let; absolventi po vykonání státní závěrečné zkoušky, jejíž součástí je i obhajoba diplomové práce, dostávají od té doby jednotné označení s přívlastkem "promovaný" (např. promovaný filosof, promovaný biolog, promovaný matematik atp.). Studium na těchto fakultách se rozčlenilo na větev učitelskou a neučitelskou (odbornou) podle budoucího pracovního zaměření absolventů.

- V roce 1953 byly zřízeny vysoké školy pedagogické (4leté - pro přípravu učitelů na školách II. cyklu) a vyšší pedagogické školy (2leté pro přípravu učitelů 6. - 9. tříd dnešní základní devítileté školy). Absolventi těchto vysokých škol dostávali označení "promovaný pedagog" s vyznačením v diplomu, pro který stupeň škol mají učitelskou způsobilost. Pro přípravu učitelů ruského jazyka byla v tomto období zřízena Vysoká škola ruského jazyka a literatury. V roce 1959 byla odstraněna dvoukolejnost v přípravě učitelů pro školy II. cyklu tím, že byly úkoly vysokých škol pedagogických a Vysoké školy ruského jazyka a literatury přeneseny na příslušné fakulty universit. Příprava učitelů pro základní devítileté školy byla v tomto roce svěřena pedagogickým institutům, od r. 1964 pedagogickým fakultám, z nichž některé byly znovu začleněny do universit, část dostala charakter samostatných fakult. Absolventům pedagogických institutů a pedagogických fakult náleží po ukončení studia státní závěrečnou zkouškou označení "promovaný učitel" s vyznačením, pro které ročníky základní devítileté školy a v kterých předmětech mají učitelskou způsobilost.

c) Na vysokých školách uměleckých měli dříve zvláštní titul jen absolventi tradičních oborů výtvarných: "akademický malíř", "akademický sochař", "akademický architekt". I tato označení byla však v r.1953 zrušena a nová označení absolventů nebyla na vysokých školách uměleckých zatím zavedena.

Doktoráty jako akademické tituly byly v roce 1953 zrušeny. Bylo zavedeno jednotné označení absolventů vysokých škol: u absolventů vysokých škol technického směru bylo ponecháno označení "inženýr" s uvedením oboru studia, tedy např. "strojní inženýr", u absolventů vysokých škol universitního směru bylo zavedeno označení vyjádřené slovem "promovaný" s uvedením příslušného oboru studia, např. "promovaný lékař", "promovaný právník" atp. Ve stejné době (v roce 1953) bylo zavedeno udělování vědeckých hodností, a to kandidáta věd a doktora věd. Vědecké hodnosti udělují podle zvláštních předpisů, nyní podle zákona č. 53/1964 Sb., vysoké školy, Československá akademie věd a Slovenská akademie věd. Podmínkou pro dosažení vědecké hodnosti I. stupně (kandidáta věd) je zpravidla absolvování vysoké školy, vykonání kandidátských zkoušek a veřejné obhájení kandidátské disertační práce. Druhá vědecky hodnost (doktor věd) je udělena (zpravidla kandidátu věd) na základě obhájení doktorské disertační práce.

Na zahraničních vysokých školách jsou udělována absolventům nebo postgraduálně různá označení a tituly. Určité obdobné rysy mají systémy vysokých škol v socialistických zemích, v německé oblasti a v anglosaské oblasti. Uvnitř jednotlivých oblastí i v jednotlivých zemích jsou ovšem v označování absolventů i některé rozdíly. V současné době zahraniční vysoké školy neudělují doktoráty jako označení absolventů, děje se to jen výjimečně a jen na některých vysokých školách, např. v Maďarsku a v Belgii (Svobodná universita v Bruselu). V Polsku a Holandsku získávají absolventi vysokých škol označení magistr. Ve Francii udělují vysoké školy absolventům titul "licenciáta" ("Licencié"), ve Velké Británii titul "bakaláře" ("Bachelor") nebo "mistra" ("Master"). Absolventi vysokých škol technického směru jsou zpravidla i v cizině označováni jako inženýři. Jen absolventi lékařského studia jsou označováni v četných zemích (např. ve Francii) titulem doktor. Ve většině případů jsou však udělovány na cizích universitách doktoráty až postgraduálně, zpravidla po veřejné obhajobě disertační práce absolventům, kteří osvědčili určitou vědeckou úroveň. Disertační práce na cizích universitách jsou zhruba na úrovni odpovídající úrovni kandidátských disertačních prací v ČSSR. Srovnávání úrovně absolventů na straně jedné a doktorů různých vysokých škol na straně druhé má praktický význam nejen při styku našich vědeckých pracovníků se zahraničními, ale také při posuzování kritérií pro dosažení doktorátu v různých zemích, např. orgány UNESCA. To je důležité zejména proto, že světová věda tvoří stále více jedinou související soustavu.

Návrh zákona vychází při řešení otázky titulů absolventů vysokých škol z těchto hlavních požadavků:

1. aby se obnovilo udělování titulů absolventům vysokých škol, a to diferencovaně podle jednotlivých směrů;

2. udělování těchto titulů má být spojeno s vysokou náročností na úroveň absolventů;

3. současně se má řešit i udělování titulů absolventům vysokých škol z let 1953 až 1966;

4. má být zachován dosavadní systém udělování vědeckých hodností (kandidáta věd a doktora věd) podle zákona č. 53/1964 Sb.

Navrhované ustanovení 14 zákona, které vyšlo ze širokých diskusí a z usnesení předsednictva ústředního výboru Komunistické strany Československa, neřeší proto otázku titulů pro absolventy vysokých škol uniformně, nýbrž přihlíží ke společenským zvyklostem a tradicím jednotlivých směrů a oborů studia. Tituly, které se tímto zákonem znovu zavádějí, jsou tradiční a v široké veřejnosti dobře známé na rozdíl od označení zavedených v r. 1953, jež se ve veřejnosti nevžila.

Tituly uvedené v § 14 odst. 1 přiznávají vysoké školy absolventům, kteří zakončili studium vykonáním státních závěrečných zkoušek. Je to titul "inženýr" pro absolventy vysokých škol technického, ekonomického a zemědělského směru a titul "inženýr architekt" pro absolventy studia architektury na vysokých školách technického směru, titul "doktor medicíny" pro absolventy lékařského studia a "doktor veterinářství" pro absolventy veterinárního studia a konečně tituly "akademický malíř", "akademický sochař" a "akademický architekt" pro absolventy studia malířství, sochařství a architektury na vysokých školách uměleckého směru.

Tituly uvedené v § 14 odst. 2 přiznávají vysoké školy těm absolventům vysokých škol universitního (popř. uměleckého) směru, kteří kromě státní závěrečné zkoušky vykonají též zkoušky rigorosní. Jsou to tituly "doktor práv", "doktor přírodovědy" a "doktor filosofie". Absolventi vysokých škol uvedených v tomto odstavci, kteří vykonají jen předepsané státní závěrečné zkoušky, budou mít v diplomu uveden pouze obor studia, ve kterém dosáhli vysokoškolské kvalifikace.

Které nynější fakulty, popř. vysoké školy, se považují za vysoké školy universitního směru, je patrno z připojeného seznamu vysokých škol a fakult. Zařazení fakult, popř. vysokých škol, zrušených přede dnem účinnosti tohoto zákona, do jednotlivých směrů řeší prováděcí předpisy.

Současně s otázkou udělování titulů absolventům vysokých škol, kteří ukončí studium po účinnosti zákona, bylo nutno řešit i otázku udělování titulů absolventům z let 1953 až 66. Dále bylo třeba řešit i otázku titulů absolventů vysokých škol, kteří ukončili studium na vysokých školách zrušených před rokem 1953 a jimž nebyl přiznán tehdy žádný titul nebo označení (např. Vysoká škola sociální v Brně, Vysoká škola politická a sociální v Praze a Vysoká škola politických a hospodářských věd v Praze). Tyto otázky řeší zákon v § 57 a prováděcí předpisy podle těchto zásad:

1. přímo ze zákona získají příslušné tituly uvedené v § 14 odst. 1 absolventi vysokých škol technického, ekonomického a zemědělského směru, dále absolventi lékařského a veterinárního studia a absolventi studia malířství, sochařství a architektury na vysokých školách uměleckého směru;

2. rovněž přímo ze zákona získají tituly "doktor práv", "doktor přírodovědy" nebo "doktor filosofie" nositelé vědeckých hodností, kteří dosáhli vědecké hodnosti přede dnem účinnosti tohoto zákona;

3. absolventům vysokých škol universitního směru (s výjimkou absolventů studia lékařského) a absolventům vysokých škol uměleckého směru (s výjimkou absolventů studia malířství, sochařství a architektury) přiznají vysoké školy titul doktora příslušného oboru až po vykonání rigorosních zkoušek;

4. prováděcí předpisy stanoví podrobnosti, zejména vyřeší i otázky týkající se zrušených vysokých škol. Předpisy o rigorosních zkouškách stanoví podmínky potřebné pro dosažení titulu doktora příslušného oboru.

Zásada uvedená pod bodem 2. se ovšem vztahuje jen na absolventy universitních oborů, uvedených v § 14 odst. 2, kteří dosud akademický titul doktora nezískali. Těmto absolventům se přiznává doktorský titul z toho důvodu, že v době studia neměli možnost podle tehdy platných předpisů skládat rigorosní zkoušky a touto cestou titulu doktora dosáhnout. Vyžadovat na nich, aby se podrobili rigorosním zkouškám dodatečně, by nebylo ani spravedlivé ani účelné, protože obhájením kandidátské disertační práce dosáhli vědecké kvalifikace (kandidáta věd). Na absolventy vysokých škol uvedených oborů, kteří dosáhnou vědecké hodnosti v budoucnu (tj. po účinnosti navrhovaného zákona) nelze tuto zásadu vztahovat, protože ti již budou mít možnost získat doktorát vykonáním rigorosních zkoušek.

Dosavadní zákon nezná pojem postgraduálního studia, které předpokládá úplné ukončení řádného studia. Bouřlivý rozvoj vědeckých poznatků ve všech oblastech života vyžaduje od vysokoškolsky vzdělaných odborníků, aby, chtějí-li udržovat své odborné znalosti na výši odpovídající požadavkům doby, se s nimi soustavně seznamovali. V tom jim má pomáhat postgraduální studium (§ 16). Zavedení postgraduálního studia si vyžádá rozsáhlé aktivní účasti resortů a je závislé na daných ekonomických a kádrových možnostech.

Toto studium bude proto rozvíjeno postupně, na základě využívání zkušenosti. Formy postgraduálního studia budou velmi různé. Postgraduální studium lékařů a farmaceutů se bude i nadále provádět ve zvláštních ústavech ministerstva zdravotnictví; organizování postgraduálního studia veterinářů bude především věcí ministerstva zemědělství a lesního hospodářství.

Mimořádné studium (§ 17), spočívající zejména na studiu vybraných předmětů, nevylučuje možnost současného řádného studia na jiné vysoké škole nebo fakultě. I k zápisu do mimořádného studia se vyžaduje úplné střední vzdělání.

K oddílu III. - Vědecká činnost a výchova k vědecké práci (§ 20 - 22)

Návrh nového zákona o vysokých školách zdůrazňuje význam vědecké práce výraznějším způsobem, než to vyjádřil zákon o vysokých školách z roku 1950 a jeho novela z roku 1956.

Vědecká práce na vysokých školách zajišťuje úroveň pedagogického procesu. Výsledky vědecké činnosti se projevují v úrovni pedagogických pomůcek, zejména učebnic, v úrovní výukových metod a v úrovni absolventů.

Vědecká práce na vysokých školách je nezbytným předpokladem pro výchovu nových vědeckých pracovníků, která je rovněž jedním ze stěžejních úkolů vysokých škol. Co do kapacity školících pracovišť i školitelů zaujímají vysoké školy v současné době vedoucí místo v ČSSR.

Pracovníci a pracoviště vysokých škol představují celostátně velikou vědeckou kapacitu, která může být zvětšována tím, že do prací na vědeckých úkolech budou více zapojováni též studenti a pracovníci ve vědecké přípravě. Přímé zapojení studentů do prací na vědeckovýzkumných úkolech podporuje rozvoj jejich samostatného vědeckého myšlení, pěstuje v nich aktivní přístup k odborným a vědeckým úkolům a zvyšuje jejich důvěru ve vlastní schopnosti. Je to i cesta k vyhledávání talentovaných jedinců a k jejich výchově pro vědeckou práci. Výchova nadaných studentů k vědecké práci je v současné době upravena směrnicemi MŠK, publikovanými ve Věstníku MŠK z roku 1964 na str. 395. Na ni lze účelně navázat výchovu nových vědeckých pracovníků (§ 21 odst. 1). Důsledné spojení výchovné a vědecké činnosti vytváří předpoklady ke zvýšení efektivnosti vědecké práce. Na vysokých školách vzhledem k jejich organizační struktuře jsou obzvlášť příznivé podmínky pro rozvoj hraničních vědních oborů.

Výsledky plánovaných výzkumů, jež se uplatní v dalším rozvoji vědy a techniky a jsou zachyceny ve formě zpráv, patentů apod., používá praxe i mimo rámec vysokých škol. Vedle plánovaných výzkumných úkolů řeší se na vysokých školách i konkrétní neplánované vědecké úkoly podle individuálních požadavků výrobních i jiných organizací (§ 5 odst. 2).

Cílem ustanovení § 21 je vyjádřit, že vysoké školy jsou součástí vědeckovýzkumné základny, upravené dosud zákonem č. 55/63 Sb., tou částí své kapacity, kterou vykonávají vědeckou činnost. V tomto rozsahu jsou jim též poskytovány prostředky z jednotného fondu vědy a techniky.

Návrh zákona neřeší organizaci vědecké práce na vysokých školách do podrobností, neboť různé vědecké obory mají různé metody své práce a právním předpisem nelze závazně určovat vědě způsob její práce. To platí též o otázce, zda vědecky pracovat v kolektivech či individuálně, kterou je nutno posuzovat případ od případu podle odborných, ekonomických, organizačních a kádrových předpokladů.