Národní shromáždění Československé socialistické republiky souhlasí s Mezinárodní úmluvou o odstranění všech forem rasové diskriminace, přijatou XX. Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 21. prosince 1965, s výhradami k čl. 17 a 22, učiněnými při podpisu.

Přijetím Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace na 20. zasedání Valného shromáždění Organizace spojených národů dne 21. prosince 1965 byla úspěšně dovršena jedna z etap kodifikačního programu OSN na úseku lidských práv. Přijetí této úmluvy je výrazem toho, že rasismus zůstává jedním z nejvážnějších světových problémů, jehož důsledné řešení je stále naléhavěji požadováno nejen národy a skupinami, na něž přímo doléhá, ale i pokrokovými a demokratickými silami celého světa.

ČSSR byla jedním z hlavních iniciátorů vypracování Úmluvy a po dobu několika let aktivně vystupovala za její přijetí. Také v závěrečné fázi jednání na XX. zasedání VS OSN čs. delegace uplatnila a obhájila návrhy znamenající posílení pokrokového charakteru Úmluvy.

Stejně jako jiné mezinárodní úmluvy nese i Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace stopy kompromisního řešení. Přesto však je potěšitelným faktem, že Úmluva je ve svém celku velmi pokrokovou normou v oblasti mezinárodní ochrany základních lidských práv a představuje pozitivní přínos k mezinárodnímu úsilí proti hlásání a uskutečňování rasové a národnostní nesnášenlivosti, nenávisti a útlaku.

Úmluva provádí zásady obsažené v Deklaraci Spojených národů o odstranění všech forem rasové diskriminace z 20. listopadu 1963 a dále je rozvíjí a prohlubuje. Je založena rovněž na dalších dokumentech OSN zásadní povahy, především na Chartě a Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948, a bere v úvahu též normy přijaté Organizací Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) a Mezinárodní organizací práce (ILO) týkající se diskriminace při vzdělání a při zaměstnání. Skutečnost, že se rasová diskriminace v současném světě projevuje zvlášť výrazně v souvislosti s kolonialismem a neokolonialismem, našla svůj výraz v úzké vazbě Úmluvy s Deklarací OSN o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům ze 14. prosince 1960.

Kromě rasové segregace a apartheidu se Úmluva nezmiňuje o jiných specifických formách nebo projevech rasové diskriminace. Jak jednání sociálního, kulturního a humanitního výboru, tak i jednání samého Valného shromáždění však zcela jednoznačně potvrdila, že ustanovení úmluvy dopadají plně i na fašismus, nacismus a neonacismus jako na zvláště nebezpečné teorie a hnutí, založené na učení o rasové a národnostní nerovnosti a nenávisti, které vedly v nedávné minulosti k nejbrutálnějšímu potlačování lidských práv a dokonce k vyhlazování celých národů, jako na negativní jevy, které nepatří historii, ale které i dnes představují vážné nebezpečí pro lidstvo.

Rasová diskriminace je definována v článku 1 Úmluvy obecně, v zásadě jako rozlišování, omezování nebo poskytování přednosti na základě rasy, barvy pleti, nebo národnostního či etnického původu, které mají za cíl nebo jejichž účinkem je zrušení nebo porušení uznávání, užívání nebo výkonu rovných práv a základních svobod ve všech oblastech veřejného života.

Podle čl. 2 Úmluvy má každý smluvní stát učinit opatření k přezkoumání vládní - celostátní i místní - politiky a uvést své zákonodárství do souladu s Úmluvou a dále podniknout konkrétní opatření v oblasti sociální, hospodářské, kulturní aj. k zajištění přiměřeného rozvoje a ochrany některých rasových skupin nebo jejich příslušníků za tím účelem, aby jim bylo zajištěno plné a rovné užívání lidských práv a základních svobod.

Podle čl. 3 smluvní státy zvláště odsuzují rasovou segregaci a apartheid a zavazují se, že zabrání na svém území všem projevům této povahy a zakáží a odstraní je.

Z hlediska zahraničně politických zájmů ČSSR mají zvláštní význam ustanovení článku 4 Úmluvy, přijatá na základě návrhů Československa, Polska a Ukrajiny a přes tuhý odpor vyspělých kapitalistických zemí.

Podle článku 4 jsou smluvní státy povinny nejenom odsoudit propagandu a organizace založené na teoriích o rasové nebo národnostní nadřazenosti a usilující o ospravedlňování rasové nenávisti a diskriminace, ale též okamžitě přijmout pozitivní opatření k odstranění rasové diskriminace a podněcování k ní. Jsou povinny zejména prohlásit za trestnou činnost rozšiřování rasistických idejí, podněcování k rasové diskriminaci, násilné činy motivované rasismem a podněcování k nim, účast v rasistických organizacích a poskytování podpory rasistické činnosti, včetně jejího financování. Rasistické organizace mají být zakázány a prohlášeny za nezákonné. Veřejným organům nebo institucím, včetně místních, nemá být dovoleno podporovat rasovou diskriminaci.

Ve srovnání s Deklarací o odstranění všech forem rasové diskriminace, která považuje za trestnou činnost pouze násilí proti rase, skupině osob jedné rasy nebo národnosti, kdežto pokud jde o rasistickou propagandu a organizace, požaduje pouze jejich odsouzení, je Úmluva koncipována přísněji. Její článek 4 je nepříjemným ustanovením zejména pro vlády těch zemí, kde pod rouškou svobody projevu a jiných svobod v buržoazním pojetí je ponecháváno volné pole rasistické propagandě a řádění rasistických organizací, jimž se v těchto zemích dostává často i oficiální podpory.

Podle článku 5 Úmluvy se smluvní státy zavazují zabezpečit rovnoprávnost všech osob před zákonem bez rozlišování co do rasy, barvy pleti nebo národnostního původu, zvláště při užívání občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních práv, jež Úmluva vyjmenovává.

Článek 6 Úmluvy se týká zajištění soudní ochrany občanů před porušováním jejich práv v důsledku rasové diskriminace.

Dále Úmluva (čl. 7) ukládá smluvním státům závazek podniknout okamžitě účinná opatření zvláště v oblasti využívání, výchovy, kultury a informací proti přežitkům, které vedou k rasové diskriminaci, a k podpoře porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi národy a rasovými nebo etnickými skupinami.

Část II. Úmluvy obsahuje četná ustanovení o mezinárodním zajišťování jejího provádění. Především stanoví zřízení "Výboru pro odstranění rasová diskriminace" složeného z 18 expertů a voleného smluvními státy z jejich příslušníků. Výbor bude zkoumat provádění Úmluvy na podkladě zpráv vlád smluvních států a jiných dostupných materiálů a bude oprávněn činit vládám doporučení obecné povahy. K řešení sporů resp. stížností smluvních států na nedodržování úmluvy má být vytvořena pro každý jednotlivý případ smírčí komise, složená vždy z 5 expertiz ze smluvních států. Dojím úkolem je poskytovat dobré služby k přátelskému vyřešení sporu v souladu se zásadami Úmluvy. Komise má být jmenována v dohodě se stranami sporu, což však nevylučuje její volbu v případě, že by se strany nedohodly na jejím složení.

Článek 22 Úmluvy stanoví, že spory mezi smluvními státy v otázkách výkladu nebo provádění Úmluvy, které nebudou vyřešeny jednáním nebo na základě procedury stanovené Úmluvou, budou na žádost kterékoliv strany sporu předloženy k rozhodnutí Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu.

Úmluva je otevřena (od 7. března 1966) k podpisu nebo k přístupu všem členským státům OSN nebo členským státům kterékoliv z jejich mezin. odborných organizací, všem smluvním státům Statutu Mezinárodního soudního dvora a kterémukoliv jinému státu, který bude Valným shromážděním vyzván, aby se stal stranou Úmluvy (čl. 17). Podléhá ratifikaci (čl. 18).

V platnost vstoupí po uplynutí 30 dnů po uložení dvacáté sedmé ratifikační listiny nebo listiny o přístupu u generálního tajemníka OSN (čl. 19). Úmluvu je možno vypovědět. Výpověď vstoupí v účinnost za rok od podání.

Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace byla přijata jednomyslně, hlasy 106 delegací členských zemí OSN. Žádná z delegací nehlasovala proti.

Spolu s Úmluvou byly přijaty dvě rezoluce procedurální povahy. V první rezoluci (2106 A) Valné shromáždění vyzývá státy k podpisu, ratifikaci a k co nejširší publikaci Úmluvy. Generální tajemník je v ní žádán, aby předkládal Valnému shromáždění k projednání zprávy o stavu ratifikací Úmluvy. Druhá rezoluce (2106 B) se týká spolupráce Zvláštního výboru pro sledování plnění Deklarace o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům s ostatními orgány OSN oprávněnými přijímat a projednávat petice lidu koloniálních zemi při plnění Úmluvy.

Úmluvu podepsalo do počátku října 1966 již přes třicet států, včetně ČSSR a téměř všech socialistických zemí členů OSN. Dosud ji ratifikovaly čtyři státy: Bulharsko, Ghana, Ecuador a Pákistán. Vzhledem k tomu, že na letošním Valném shromáždění se má projednávat zpráva o stavu podpisů, ratifikací a přístupů k Úmluvě, lze očekávat do konce roku značné zvýšení počtu států, které Úmluvu podepsaly, a další ratifikace.

Vláda má za to, že Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace je pokrokovým mezinárodně právním dokumentem, který jako celek plně odpovídá zásadám a cílům zahraniční i vnitřní politiky Československé socialistické republiky a je v souladu s jejím zřízením, zákonodárstvím i praxí. Proto považuje za účelné, aby i ČSSR kladně reagovala na výzvu XX. Valného shromáždění státům, aby tuto úmluvu podepsaly a ratifikovaly.

V souladu s tímto stanoviskem a doporučením vlády zmocnil president republiky vedoucího čs. stálé mise při OSN v New Yorku, velvyslance dr. Milana Klusáka, k podpisu Úmluvy za ČSSR. K aktu podepsání Úmluvy došlo dne 7. října 1966.

Při podpisu Úmluvy byly v souladu s naší dosavadní praxí vysloveny tyto výhrady:

a) proti ustanovení článku 17 Úmluvy: že zbavuje určitý počet států příležitosti stát se smluvními stranami Úmluvy a má tedy diskriminační charakter; ČSSR má za to, že v souladu se zásadou svrchované rovnosti států má být Úmluva otevřena k ratifikaci nebo k přístupu všem zainteresovaným státům bez jakékoliv diskriminace nebo omezení;

b) proti ustanovení článku 22 Úmluvy: že ČSSR se necítí vázána ustanoveními tohoto článku, podle něhož jakýkoliv spor mezi dvěma nebo více smluvními státy, týkající se výkladu nebo provádění Úmluvy, má být na žádost kterékoliv strany ve sporu postoupen k rozhodnutí Mezinárodnímu soudnímu dvoru, a prohlašuje, že k postoupení sporu Mezinárodnímu soudnímu dvoru je potřebný souhlas všech stran ve sporu.

Vláda předkládá nyní Úmluvu Národnímu shromáždění podle článku 42 Ústavy, s návrhem na vyslovení souhlasu.

V Praze dne 24. října 1966

Předseda vlády:

Lenárt v. r.

Ministr zahraničních věcí:

David v. r.