K oddílu 3:

Ustanovení tohoto oddílu vycházejí z těchto zásad:

a) Hlavním nástrojem souladného rozvoje hospodářství národního výboru je dlouhodobý a prováděcí hospodářský plán (krátkodobý program) a rozpočet, jejichž závazná náplň a vztah k plánu a rozpočtu národního výboru vyššího stupně, popř. ke státnímu plánu a rozpočtu jsou vymezeny tak, aby vytvářely předpoklady pro samostatnost a iniciativu národních výborů, ovšem na druhé straně, aby v duchu zásad demokratického centralismu zajišťovaly plné krytí celospolečenských potřeb (§ 29 a § 30).

Ve státním plánu rozvoje národního hospodářství jsou jednotlivým krajským národním výborům stanoveny základní úkoly vyplývající z nutnosti zabezpečit proporcionální rozvoj národního hospodářství. Objem prostředků na rozvoj hospodářství národních výborů v jednotlivých krajích je stanoven krajským národním výborům souhrnně.

Při vypracování a realizaci plánů vycházejí národní výbory ze násady optimálního rozvoje celého hospodářství na svém území, z hlavních směrů rozvoje odvětví a podle naléhavosti potřeba místních podmínek rozhodují samostatně o zaměření plánu a použití prostředků.

b) Rozpočet národního výboru je napojen na rozpočet národního výboru vyššího stupně (u krajského výboru na státní rozpočet) souhrnnými finančními vztahy, a to dotacemi (odvody), které jsou stanoveny dlouhodobě a závazně, a účelovými subvencemi (§ 31 až § 33). Národním výborům se vytvářejí možností tvorby vlastních finančních zdrojů, jichž mohou využívat jak pro rozpočtové hospodaření, tak i pro své fondy (§ 34).

Rozpočtová samostatnost národních výborů je dána zejména tím, že národní výbory samy rozhodují o celkových objemech odvětvové struktury svého rozpočtu.

Ekonomická samostatnost národních výborů se opírá o maximální soběstačnost rozpočtu národních výborů, jejichž předpokladem je rozšíření příjmové základny rozpočtů národních výborů.

Hlavní váha rozšíření příjmové základny národního výboru spočívá

- v rozvoji vlastního hospodářství, především cestou zvyšování produktivity práce, snižováním nákladů a zvyšováním efektivností výroby a služeb a účelným využíváním rezerv,

- v zavedení nových příjmů národních výborů, jako jsou výnosy místních poplatků (např. za používání prostranství, za vstupné na taneční zábavy, lidové veselice a estrády, z přechodného ubytování v rekreačních místech a jiné místní poplatky),

- výnosy pokut vybíraných podle vyhlášky č. 61/1961 Sb., o blokovém řízení, dosud odváděných do ústředního rozpočtu, dále doměrky daní ze mzdy a daně z obratu,

- v nové úpravě zemědělské daně,

- v zavedení finančně ekonomického vztahu mezi rozpočtem místních a městských národních výborů a organizacemi řízenými ústředně a podílem na odvodech z hrubého důchodu,

- v dobrovolných příspěvcích jiného národního výboru, státní, družstevní nebo společenské organizace na vybudování nebo provoz společenských zařízení.

Další formou spojení ekonomiky národních výborů a ústředně řízených podniků představují ekonomické postihy, které podle zvláštních předpisů ukládají národní výbory podnikům a organizacím při porušení vymezených zásad hospodářského podnikání, jako jsou přirážky ke stabilizačnímu obvodu, sankční poplatky, náhrady škody apod.

Národní výbory ponesou plnou odpovědnost za výsledky svého hospodaření. Ve shodě s pořadím naléhavosti úkolů, které si národní výbory stanoví svým plánem, zaměří též rozpočtové výdaje. Naproti tomu národní výbor vyloučí a dočasně odloží v plánu ty úkoly, které nestačí rozpočtově zajistit finančními prostředky. Hodnocení celoročního hospodaření si provede každý národní výbor sám, tzn., že přebytek hospodaření může převést do svého fondu a naopak schodek uhradí z prostředků tohoto fondu, popř. požádá o úvěr. Revize jeho hospodaření provádí vyšší národní výbor.

V případě, že národní výbor nedosáhne plánované příjmy, musí omezit výdaje, přednostně však je třeba zabezpečit plnění závazků, které převzal (úvěry apod.), a závazků ze zákonných povinností (např. výplata mezd, vyživovacích příspěvků podle zvláštních předpisů, zákonných dávek apod.) a ty výdaje na společenskou spotřebu, které zabezpečují práva občanů na vzdělání, péči o zdraví, sociální zabezpečení atd. (§ 33).

Důležité je, aby národní výbor plnil stanovenou zásadu veřejnosti projednávání rozpočtu (§ 31 odst. 3), protože u rozpočtu, právě tak jako u plánu, se širokým projednáním s občany otvírají možnosti jak pro iniciativní náměty občanů, tak pro jejich kontrolu hospodaření veřejnými prostředky.

c) Ke stabilitě finančního hospodaření národních výborů přispěje i zákonné právo národního výbor u vytvářet si vlastní peněžní fondy a využívat jich podle vlastní úvahy na potřebné účely, zabezpečující další rozvoj hospodářské a kulturní výstavby (§ 34).

Nutnost vytvořit podmínky pro neměnnost dlouhodobě stanovených souhrnných finančních vztahů současně vyžaduje stabilizovat okruh hospodářství národního výboru.

Proto národní majetek, který spravuje hospodářská organizace řízená národním výborem, anebo národní výbor spravuje a využívá k plnění některého svého úkolu hospodářské povahy, může být převeden mimo obvyklé hospodaření do správy jiné organizace tomuto národnímu výboru nepodřízené jen na základě dohody (§ 35 a § 36) nebo zvláštního zákona.

d) Ustanovení § 37 dává ve smyslu rezoluce XIII. sjezdu KSČ národním výborům možnost, aby k iniciativnímu zabezpečování společenských úkolů mohly sdružovat své prostředky s jinými národními výbory, státními, družstevními nebo společenskými organizacemi.

K oddílu 4:

Návrh zákona obsahuje vymezení okruhu působnosti, v němž každý národní výbor činí opatření samostatně a s plnou odpovědností, vázán jen zákony a na jejich základě vydanými obecně závaznými právními předpisy. Jde o široký okruh působnosti národních výborů, a to především na úsecích, kde se jejich činnost bezprostředně dotýká občanů, a proto požadavky občanů vůči národnímu výboru jsou velmi konkrétní a kontrola práce národního výboru, popř. organizací jím řízených z řad občanů je bezprostřední.

Upevnění odpovědnosti národních výborů bude vyžadovat, aby národní výbory vyššího stupně, zejména pak ústřední orgány státní správy, pečlivě vážily obsah své řídící práce, soustřeďovaly se na propracování koncepčních otázek rozvoje odvětví a volily odpovídající formy svých řídících aktů. Proto napříště jednotná úprava věcí uvedených v tomto ustanovení se bude moci uskutečnit jen zákonem nebo jiným obecně závazným právním předpisem. To má svou souvislost i s ustanovením § 77, v němž je omezeno právo vyšších orgánů rušit opatření národního výboru a jeho orgánů na tomto úseku jen na případy, kdy byl porušen zákon nebo jiný obecně závazný právní předpis. Již tyto právní důsledky navržené úpravy znamenají samy o sobě významnou záruku proti neopodstatněným zásahům do působnosti národního výboru.

K hlavě čtvrté

K oddílu 1:

Jednotlivá ustanovení tohoto oddílu, zejména § 39 vycházejí ze základního požadavku upevnit rozhodující postavení plenárního zasedání národního výboru. Proto náleží plenárnímu zasedání svrchovaná kompetence vůči všem orgánům národního výboru. Je výlučně oprávněno rozhodovat o základních otázkách hospodářského, kulturního a sociálního života obce, okresu nebo kraje a o základních otázkách vnitřní organizace a činnosti národního výboru.

Rozhodující postavení zastupitelského orgánu, jemuž jsou všechny orgány národního výboru odpovědny, je zaručeno i tím, že je oprávněn vyhradit si k vlastnímu rozhodnutí kteroukoliv další otázku, která patří do působnosti orgánů národního výboru (§ 39 odst. 3). Jde o velmi vážnou právní záruku, kterou - stejně jako své právo rušit nebo měnit nesprávná opatření výkonných orgánů (§ 72) - bude národní výbor uplatňovat jen ve zvláštních případech, kdy závažnost věci vyžaduje přímý zákrok. Plenární zasedání je vybaveno prostředky usměrňování a řízení práce svých orgánů, kterými jsou především usnesení a jejich kontrola. Kontrola spočívá nejen ve sledování metod jejich práce, ale i v ověřování výsledků a účinnosti jejich opatření, jak se odráží v názorech, spokojenosti či kritice občanů. K žádoucímu ovlivňování práce výkonných orgánů směřuje i rozhodování plenárního zasedání o náplni činnosti jeho orgánů, ve volbách funkcionářů i v ustanovování a odvolávání vedoucích odborů.

V § 40 a 41 jsou obsaženy nové formy uplatňování účasti občanů na řešení důležitých otázek v pravomoci národního výbory a posilování vlivu národních výborů nižších stupňů na práci národního výboru vyššího stupně.

K oddílu 2:

Tento oddíl obsahuje základní pravidla přípravy a jednání plenárního zasedání národního výboru. V podstatě se přebírají ustanovení dosavadního zákona č. 65/1960 Sb. Významnější změnou je např. snížení minimálního počtu schůzí, k nimž se během roku mají krajské, okresní a místní národní výbory sejít, a požadavek, aby k platnosti usnesení plenárního zasedání bylo třeba nadpoloviční většiny všech poslanců.

Zachována je též zásada veřejnosti plenárního zasedání národního výboru jako podmínka co nejpřesnějšího informování občanů o práci jejich národního výboru. Je důležité, aby občané nebyli odkázáni jen na zprávy o zasedáních národního výboru, ale aby sami měli možnost práci národního výboru objektivně posoudit.

K oddílu 3:

Rada zůstává v soustavě orgánů národního výboru i nadále kolektivním výkonným orgánem s všeobecnou působností. Proto její působnost není a nemůže být v návrhu zákona (§ 46) vymezena vyčerpávajícím způsobem a omezuje se na výčet charakteristických úseků její činnosti.

Ustanovení § 49 ponechává zcela na úvaze plenárnímu zasedání, koho z poslanců si zvolí za členy rady. Ze zákona budou pro příště členy rady pouze předseda národního výboru, místopředsedové a tajemník. O ostatních členech rady rozhodne plenární zasedání s přihlédnutím k úkolům národního výboru a zvláštnostem příslušného územního celku. Toto opatření úzce souvisí s celkovým prohloubením samostatnosti a odpovědnosti národních výborů.

Úprava počtu členů rad národních výborů různých stupňů a způsobu hlasování je převzata ze zákona č. 65/1960 Sb., neboť se v praxi osvědčila (§ 48 a § 50).

K oddílu 4:

Rozhodování o zřízení, druzích a počtech komisí je zcela v pravomoci národních výborů (§ 53). Vychází se přitom ze skutečnosti, že národní výbor může podle podmínek své práce nejlépe zvolit způsob organizačního uspořádání svých orgánů, mezi nimiž právě komise zaujímají velmi důležité místo.

Paragraf 54 rozvádí ustanovení článku 95 odst. 3 ústavy, podle něhož jsou komise iniciativními, kontrolními a výkonnými orgány národního výboru. Specifikuje tyto tři stránky činnosti komisí, přičemž současně vytváří základ pro řešení důležitých vztahů, jež při jejich plnění vznikají mezi komisemi a ostatními orgány národního výboru.

Národní výbor volí své komise (§ 55) z poslanců a z dalších občanů, zejména z těch, kteří mu byli doporučeni společenskými organizacemi. Tímto doporučením není národní výbor vázán, sleduje však, aby i složením svých komisí vytvářel optimální podmínky pro jejich dělnost.

Za předsedy komisí volí národní výbor své poslance. Pokud jde o tajemníka komise (§ 39 odst. 2 písm. h), návrh tuto zásadu neuplatňuje. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy, podle níž byl za tajemníka komise volen zpravidla vedoucí odboru (§ 34 odst. 2 zákona č. 65/1960 Sb.), ponechává rozhodnutí na národním výboru.

Pravidla jednání a usnášení komise (§ 55 odst. 3) jsou stanovena jen v základních otázkách, neboť zejména u komisí národních výborů je třeba formální stránku přizpůsobovat podmínkám, které poskytuje jejich složení, časové možnosti jejich členů a účelnost způsobu jejich práce. Vzájemné vztahy komisí národních výborů různých stupňů zůstávají rovněž beze změny, není tedy mezi nimi ani nadále vztah podřízenosti. Nově byly do § 56 odst. 2 doplněny důsledky nové úpravy správního řízení.

Na základě zákona č. 65/1960 Sb. bylo národním výborům umožněno, aby v odůvodněných případech zřizovaly k rozhodování konkrétních záležitosti určitého druhu na základě zvláštních předpisů tak zvané užší komise. Tyto komise se uplatňovaly na těch úsecích, kde je účelné kolektivní rozhodování, kde by však četnost projednávaných případů příliš zatěžovala jednání odvětvových komisí. Tento způsob rozhodování se v uvedených záležitostech osvědčil, a proto se možnost zřizovat takové kolektivní orgány zachovává i v navrženém zákoně (§ 57). Dosavadní označení "užší komise" však již neodpovídá a proto se nahrazuje označením "správní komise".

Ustanoveními o správních komisích se budou nadále řídit zejména tyto již vytvořené komise: regresní, interrupční, komise podle vládního nařízení č. 59/1964 Sb., o úkolech národních výborů při péči o děti, dávkové komise a posudkové komise.

K oddílu 5:

Zvláštní postavení mezi komisemi národního výboru zaujímá komise lidové kontroly národního výboru. Vyplývá to z charakteru její práce, která vyžaduje bezprostřední napojení této komise na zastupitelský orgán v zájmu jeho objektivity.

Komise lidové kontroly zřizují krajské a okresní národní výbory a dále městské a místní národní výbory v obcích nebo městech se souhlasem okresního národního výboru. Při tom se bude vycházet ze složitosti problematiky práce městských a místních národních výborů a okruhu organizací, jež řídí nebo spravují.

Složení komisí lidové kontroly je upraveno obdobně jako složení ostatních komisí národního výboru, s určitými odchylkami, které vyplývají z ustanovení § 58 odst. 2 a 3, v zájmu objektivity jejího rozhodování je zejména v odstavci 2 stanovena neslučitelnost členství v této komisi s některými jinými funkcemi v národním výboru.

Pravomoc komise lidové kontroly (§ 59) je vymezena působností národního výboru, v jejímž rámci na základě usnesení národního výboru provádí komise kontrolu činnosti orgánů národního výboru a jím řízených nebo spravovaných organizací, popř. orgánů národních výborů nižšího stupně a jimi řízených nebo spravovaných organizací. Další působnost komisí lidové kontroly stanoví nový zákon o komisích lidové kontroly (kterým bude nahrazen zákon čís. 23/1963 Sb.).

K oddílu 6:

Důležitou změnu proti právní úpravě z roku 1960 přináší ustanovení obsažené v § 62, pokud jde o pravomoc odborů národního výboru. Zatímco § 42 zákona č. 65/1960 Sb. a § 64 a následující paragrafy vlád. nař. č. 71/1960 Sb. charakterizovaly odbory národního výboru spíše jako pomocníky volených orgánů národního výboru, přiznává jim zákon ve shodě se skutečnou náplní jejich činnosti postavení výkonného orgánu národního výboru se samostatnou rozhodovací pravomocí. Vedle této pravomoci zůstává důležitou součásti jejich činnosti i nadále příprava odborných podkladů pro jednání kolektivních orgánů národního výboru a zabezpečování plnění jejich usnesení.

Zřizování odborů je v pravomoci plenárního zasedání národního výboru. Přitom se však národní výbor bude řídit jednotnými zásadami, které v zájmu zabezpečení nutné jednotnosti struktury orgánů státní správy vydá vláda svým nařízením (§ 61).

Odbor je řízen radou a odpovídá jí plně za veškerou svou činnost, ať jde o výkon státní správy, či o plnění úkolů souvisících s přípravou jednání plenárního zasedání, rady nebo komise. Ve věcech týkajících se výkonu státní správy je podřízen též odboru národního výboru vyššího stupně, odbor krajského národního výboru pak příslušnému ústřednímu orgánu státní správy.

Podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, rozhodují v okresech a krajích též okresní a krajští hygienici, a to v otázkách, které do jejich působnosti tento zákon svěřuje.

K oddílu 7:

Národnímu výboru i jeho jednotlivým orgánům se dává možnost, aby si vytvářely takové aktivy, které pro svou činnost považují za potřebné. Jde o ustanovení velmi praktické, protože v průběhu let bylo různými opatřeními rozhodnuto o zřízení značného počtu aktivů, z nichž mnohé již neplní svou původní funkci. Účelnost a životaschopnost jednotlivých aktivů mohou nejlépe posoudit národní výbory samy. Proto se počítá s tím, že zůstanou po účinnosti navrženého zákona zachovány ty aktivy, které byly zřízeny podle obecně závazných právních předpisů, a aktivy, které se osvědčily.

Zvláštní postavení mají občanské výbory (§ 64), které jsou - na rozdíl od jiných aktivů - voleny na veřejných schůzích občanů, a mají vůči nim též daleko bezprostřednější odpovědnost.

Návrh zákona též umožňuje, aby tam, kde to rozlehlost území obce vyžaduje, byly občanské výbory pověřovány vyřizováním běžných záležitostí. Nemůže jít ovšem v žádném případě o rozhodování o právech a povinnostech občanů ve správním řízení. Počítá se s tím, že občanské výbory by mohly ověřovat některé nesporné skutečnosti, jejichž bezpečná znalost vyplývá z každodenní práce a života mezi občany. Je samozřejmé, že tyto úkoly budou moci občanské výbory plnit, jen budou-li k tomu plenárním zasedáním národního výboru pověřeny.

Účast občanů v aktivech národních výborů nebo jejich výkonných orgánů nevyčerpává ještě všechny možnosti spolupráce s občany. Národní výbory jsou proto povinny dbát i o to, aby si obdobné aktivy vytvářely organizace a zařízení jimi řízené a spravované (§ 65 odst. 2).

K hlavě páté

K oddílu 1:

Vztah Národního shromáždění k národním výborům v navrženém zákonu důsledně vychází z ústavního postavení Národního shromáždění jako nejvyššího zastupitelského sboru republiky.

Národní shromáždění usměrňuje činnost národních výborů k plnění klíčových úkolů v oblasti hospodářské, kulturní, zdravotní a sociální. Základní otázky působnosti, pravomoci a organizace národních výborů upravuje zákonem. Tento přímý vliv Národního shromáždění na veškerou činnost národních výborů prohlubuje vztahy zastupitelských sborů navzájem a vytváří předpoklady pro stabilitu a perspektivnost v práci i postavení národních výborů.

Ustanovení čl. 48 ústavy, podle něhož Národní shromáždění zobecňuje činnost národních výborů a usnáší se na opatřeních ke zlepšení jejich činnosti a výstavby, je konkretizováno v ustanoveních o statutech městských a místních národních výborů, jež budou vydány na základě vzorového statutu schváleného Národním shromážděním (§ 26 odst. 3 a 4).

Národní shromáždění zapojuje národní výbory účinnými formami do prací na přípravě nových zákonů a usnesení Národního shromáždění týkajících se národních výborů. Ověřuje si jejich stanoviska při kontrole působení jednotlivých zákonů a získává iniciativní návrhy, upozornění a podněty národních výborů k řešeným otázkám (§ 66).

Ústava pověřila řízením a kontrolou práce národních výborů vládu, která tuto funkci vykonává v těsné součinnosti s Národním shromážděním a Slovenskou národní radou. Podává Národnímu shromáždění zprávy o své činnosti, jakož i o činnosti národních výborů (čl. 68 odst. 2 a čl. 96 odst. 2 ústavy).

Při řízení národních výborů na Slovensku se vláda opírá o Slovenskou národní radu, která strukturou svých výkonných orgánů se vhodně přizpůsobuje tomu, aby v intencích celostátní politiky mohla účinně ovlivňovat práci národních výborů a zabezpečovat řešení věcí národní a regionální povahy.

Vláda ztělesňuje princip územního i odvětvového řízení národního hospodářství a státní správy, neboť je jí svěřeno řídit a kontrolovat jak národní výbory, tak i ministerstva a jiné ústřední orgány. V důsledku toho odpovídá za práci celé státní správy.

Ve vztahu k národním výborům vystupují do popředí ty stránky její činnosti, kdy jde o zdokonalování ústředního řízení především v tom smyslu, aby bylo zaměřeno na řešení klíčových problémů, na zvyšování úlohy národních výborů při zabezpečování správy a rozvoje jejich územních obvodů a na správné spojování odvětvových a místních zájmů se zájmy celospolečenskými.

Vztahy národních výborů k ministerstvům a ostatním ústředním orgánům státní správy (§ 68) jsou diferencovány podle toho, zda do jejich působnosti náleží odvětví spravovaná národními výbory nebo působí v odvětvích ústředně řízených.

V obou případech se klade důraz na řešení koncepčních a perspektivních problémů rozvoje národního hospodářství a socialistických společenských vztahů i na řešení takových klíčových aktuálních problémů, které přesahují možnosti národních výborů.

Důležitá úloha ve vztahu k národním výborům připadá ministerstvu vnitra (§ 68 odst. 3), které z pověření vlády zabezpečuje úkoly spojené s řízením a kontrolou národních výborů vládou a s koordinací činnosti ministerstev a ústředních orgánů směrem k národním výborům. Jako orgán vlády v otázkách řízení národních výborů zpracovává základní problémy týkající se výstavby národních výborů, jejich působnosti a organizace a vytváří předpoklady pro to, aby národní výbory mohly dobře plnit své státní a společenské poslání při řízení hospodářské a kulturní výstavby, při realizaci práv občanů, při ochraně veřejných zájmů a rozvíjení socialistické demokracie.

Mimo to však ministerstvo vnitra je ústředním odvětvovým orgánem pro úsek místního hospodářství, pro archivnictví, požární ochranu, věci státního občanství, matriční agendu atd.

Pokud jde o úlohu Slovenské národní rady, zákon vychází ze zásady, že Slovenská národní rada je nejen slovenský národní orgán, do jehož působnosti patři věci národní a regionální povahy, ale zároveň i článek jednotného celostátního řízení pro území Slovenska. V tomto směru je povolána spoluvytvářet celostátní politiku a podílet se na jejím provádění vůči všem státním orgánům, hospodářským i jiným organizacím působícím na Slovensku.

Může se proto usnášet v souladu s celostátním zákonodárstvím, s usneseními Národního shromáždění a vlády na opatřeních směřujících k prohloubení práce národních výborů na Slovensku. Účastní se též přípravy státního plánu a státního rozpočtu a kontroluje, jak národní výbory na Slovensku plní své úkoly (§ 69). V souladu s tím je upravena i působnost předsednictva Slovenské národní rady k národním výborům na Slovensku (§ 70).

Úkoly orgánu Slovenské národní rady v otázkách řízení národních výborů na Slovensku bude plnit komise Slovenské národní rady pro národní výbory (§ 70 odst. 2). Tato komise v čele s pověřencem bude své úkoly plnit v těsné součinnosti s výborem Národního shromáždění pro národní výbory a s ministerstvem vnitra.

Vztahy národního výboru vyššího stupně k národním výborům nižších stupňů se řídí zásadami demokratického centralismu. Národní výbor nejen bezprostředně odpovídá svým voličům, ale je též povinen podřizovat se řídícím aktům národního výboru vyššího stupně. Národní výbor vyššího stupně ovšem vedle těchto oprávnění má i povinnost zabývat se stanovisky národních výborů nižšího stupně, při tvorbě vlastních opatření, informovat je o svých záměrech v důležitých otázkách společenského rozvoje a poskytovat jim všestrannou pomoc (§ 71).

K oddílu 2:

V tomto oddílu jsou soustředěna ustanovení, jimiž jsou národní výbory vyšších stupňů vybaveny potřebnou pravomocí řídit a usměrňovat činnost národních výborů nižšího stupně. Jejich soustředění značně zpřehledňuje tuto důležitou záruku řídící činnosti. Ustanovení tohoto oddílu zároveň plně respektují ustanovení čl. 96 odst. 1 ústavy o tom, že národní výbor vyššího stupně při řízení a usměrňování činností národních výborů nižšího stupně plně dbá jejich pravomoci a odpovědnosti. Je třeba ještě poznamenat, že pojem "nesprávné opatření" je třeba chápat šířeji než pojem "nezákonné opatření". Nesprávným opatřením se rozumí nejen opatření, které odporuje obecně závaznému právnímu předpisu, ale každé opatření, které není věcně správné nebo je neúčelné.

V Praze dne 17. dubna 1967

Předseda vlády:

Lenárt v. r.

Ministr vnitra:

Kudrna v. r.