Národní shromáždění Československé socialistické republiky 1967

IV. volební období

137

Vládní návrh,

kterým se předkládá Národnímu shromáždění Československé socialistické republiky

k souhlasu

Vídeňská úmluva o konzulárních stycích, sjednaná ve Vídni dne 24. dubna 1963

Návrh schvalovacího usnesení

Národní shromáždění Československé socialistické republiky souhlasí s Vídeňskou úmluvou o konzulárních stycích, sjednanou ve Vídni dne 4. dubna 1963.

Důvodová zpráva

Dne 24. dubna 1963 byla ve Vídni sjednána Vídeňská úmluva o konzulárních stycích, která navazuje na Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích z 18. dubna 1961. Návrh úmluvy vypracovala Komise OSN pro mezinárodní právo na základě návrhu zvláštního zpravodaje pro konzulární právo, jímž byl tehdejší čs. člen komise docent dr. Jaroslav Žourek.

Mezinárodní konference, svolané z podnětu OSN, se zúčastnilo 92 států včetně Československa. Současně s Úmluvou přijala konference dva další dokumenty: Fakultativní protokol o získávání státní příslušnosti a Fakultativní protokol o obligatorní soudní jurisdikci.

Úmluvu podepsalo 51 států. Ze socialistických států podepsaly Úmluvu Jugoslávie, Kuba a Polsko. Československá socialistická republika podepsala Úmluvu dne 31. března 1964 bez výhrad.

Fakultativní protokol o získání státní příslušnosti a Fakultativní protokol o obligatorní soudní jurisdikci ČSSR nepodepsala. Při čs. podpisu Úmluvy bylo učiněno prohlášení proti diskriminační povaze článků 74 a 76 vylučujících z účasti na Úmluvě NDR, VDR a KLDR.

Úmluva je otevřena k přístupu státům, které ji nepodepsaly.

Úmluva má celkem 79 článků a dělí se do pěti hlav. V čele Úmluvy je ustanovení (článek 1), které obsahuje - podobně jako Vídeňská úmluva o diplomatických stycích - definice pojmů používaných v Úmluvě a některá důležitá ustanovení, usnadňující rychlou orientaci v celkovém systému Úmluvy. Hlava I. je věnována konzulárním stykům vůbec, a předpisy v ní sdružené jsou rozděleny do dvou částí, které se nazývají "Navázání a provádění konzulárních styků" (články 2 - 24) a "Ukončení konzulárních funkcí" (články 25 - 27). Ustanovení této hlavy se vztahují na všechny konzulární styky, ať již jsou obstarávány konzuly z povolání či konzuly honorárními. Hlava II. obsahuje předpisy týkající se výsad a imunit konzulárních úředníků z povolání a konzulárních pracovníků. V části I. této hlavy jsou zařazeny články pojednávající o výsadách a imunitách přiznávaných státu, pokud jde o jeho konzuláty (články 28 - 39) a v části II. články týkající se výsad a imunit osobních (články 4 - 57). Hlava III. sdružuje články týkající se výsad a imunit konzulů honorárních (články 58 - 68). Hlava IV. obsahuje obecná ustanovení a hlava V. závěrečná ustanovení.

Základní koncepce Úmluvy se přibližuje koncepci Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, přičemž bere náležitý zřetel na všechny existující rozdíly mezi diplomatickým a konzulárním zastoupením a současně též na vývojový proces, v němž se mění postavení a funkce konzulárních zástupců v důsledku růstu funkcí státu v hospodářských a jiných oblastech, kdy řada konzulárních funkcí získala veřejný a politický charakter. V otázce konzulárních výsad a imunit Úmluva sice neposkytuje ochranu konzulárních zástupců v tak širokém rozsahu, jako je tomu u diplomatických zástupců, vychází však ze skutečnosti, že konzulové jsou oficiální zástupci cizího státu a proto jim přísluší odpovídající výsady a imunity, které by je chránily před svévolnými zásahy ze strany přijímajícího státu. V Úmluvě se též řeší v souladu se stávající praxí otázka vykonávání konzulárních funkcí diplomatickými misemi. Úmluva dále obsahuje ustanovení o postavení honorárních konzulů, přičemž však výslovně uvádí, že každý stát má právo rozhodnout, zda jmenuje nebo přijme honorární konzuly. Úmluva neruší platnost dosavadních dvoustranných konzulárních úmluv a naopak připouští, aby její účastníci mohli uzavírat v oblasti konzulárních styků další dohody, uznají-li to za vhodné.

Hlavní otázkou, kde se Úmluva odchyluje od dosavadní celkové československé úpravy, je článek 70 Úmluvy, který umožňuje, aby se diplomatické mise států, účastníků Úmluvy, stýkaly v konzulárních otázkách přímo s československými místními orgány, (tj. zejména s národními výbory, soudy, státními notářstvími a prokuraturami). Konzulární oddělení diplomatických misí socialistických států mají však přímý styk s čs. orgány zaručeny již nyní na základě dvoustranných konzulárních úmluv. Pokud jde o diplomatické mise ostatních států, účastníků Úmluvy, k zajištění československých zájmů pak postačí zajistit vnitrostátní úpravou, aby československé místní orgány vyřizovaly všechny otázky konzulárního charakteru, ve kterých se na ně podle článku 70 Úmluvy budou moci diplomatické mise kapitalistických států přímo obracet, teprve po projednání věci s příslušným ústředním úřadem a s jeho souhlasem a v dohodě s ministerstvem zahraničních věcí.

Přímý styk s místními orgány je samozřejmě na druhé straně výhodný pro čs. diplomatické mise v příslušných státech. ČSSR se také důrazněji bude moci dovolávat Úmluvy jako mezinárodně uznaného standartu v oblasti konzulárních styků, bude-li její smluvní stranou.

Ustanovení některých dalších článků Úmluvy, které nejsou zcela v souladu s naší koncepcí, nebudou činit při provádění v praxi potíže, které by odůvodňovaly uplatnění výhrad. Jde o ustanovení článku 15, kde se připouští, že přijímací stát není povinen poskytnout dočasnému vedoucímu konzulárního úřadu plné výsady a imunity, o ustanovení článku 31, kde se připouští možnost určitých omezení nedotknutelnosti konzulárních místnosti, ustanovení článku 35, kde se stanoví, že konzulární pošta může být za určitých podmínek, se souhlasem přijímacího státu a za přítomnosti jeho zástupce otevřena, nebo, nedal-li k tomu vysílající stát souhlas, vrácena na místo, odkud pochází. Toto se netýká konzulární pošty, je-li dopravována spolu s diplomatickou poštou. Dále jde o ustanovení článku 36 o spojení a styku konzulárních úředníků s občany vysílajícího státu a naopak, kde zejména pozornost zasluhuje otázka návštěv konzulárních úředníků, resp. členů diplomatické mise vykonávajících konzulární agendu u občanů vysílajícího státu zbavených svobody. Ministerstvo zahraničních věcí projednalo všechny uvedené otázky již při podpisu Úmluvy s ministerstvem vnitra, spravedlnosti a zahraničního obchodu a spolu s uvedenými resorty dospělo k závěru, že z hlediska československých zájmů by bylo možné a účelné podepsat a ve vhodné době ratifikovat Úmluvu bez výhrad.

Vídeňská úmluva o konzulárních stycích a imunitách vstoupila dne 18. března 1967 v platnost Úmluvu ratifikovalo nebo k ní přistoupilo 23 států.

Úmluva jako celek představuje pokrok v kodifikaci mezinárodního práva a jeho progresivní rozvoj v oblasti konzulárních styků. Úmluvu je třeba považovat již nyní za obecně uznávaný standard v mezinárodních konzulárních stycích. Při prozkoumání československých právních předpisů a po projednání jejich vztahu k nové mezinárodněprávní úpravě konzulárních styků bylo zjištěno, že čs. zákonodárství jako celek odpovídá novému mezinárodnímu standardu v této oblasti.

Svým usnesením č. 154 z 18. března 1964 vláda zmocnila předsedu vlády, aby na návrh ministra zahraničních věcí předložil ve vhodné době Úmluvu po jejím podpisu Národnímu shromáždění k vyslovení souhlasu a doporučila presidentu republiky, aby Úmluvu po vyslovení souhlasu Národního shromáždění ratifikoval.

Ve smyslu článku 42 Ústavy jde o mezinárodní smlouvu politické povahy.

Vysloví-li Národní shromáždění s Úmluvou souhlas a po její ratifikaci presidentem republiky, ministr zahraničních věcí v souladu s cit. usnesením vlády č. 154 ze dne 18. března 1964 dá ihned podnět - v dohodě s vedoucími příslušných resortů - k vnitrostátní úpravě k provádění Úmluvy.

V Praze dne 7. září 1967

Předseda vlády:

v z. Ing. Šimůnek v. r.

 

VÍDEŇSKÁ ÚMLUVA O KONZULÁRNÍCH STYCÍCH

Státy, které jsou stranami této Úmluvy, připomínajíce, že již od dávných dob jsou navazovány konzulární styky mezi národy,

majíce na zřeteli cíle a zásady Charty Organizace spojených národů týkající se svrchované rovnosti států, udržování mezinárodního míru a bezpečnosti a podpory přátelských styků mezi národy,

jsouce si vědomy, že Konference Organizace spojených národů o diplomatických stycích a imunitách přijala Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích otevřenou k podpisu dne 18. dubna 1961,

věříce, že mezinárodní úmluva o konzulárních stycích, výsadách a imunitách rovněž přispěje k rozvíjení přátelských styků mezi národy bez ohledu na rozdílnost jejich ústavního a společenského zřízení,

uvědomujíce si, že účelem takových výsad a imunit není prospěch jednotlivce, nýbrž zajištění účinného výkonu funkcí konzulárních úřadů jménem jejich států,

potvrzujíce, že pravidla mezinárodního práva obyčejového budou i nadále platit v otázkách, které nejsou výslovně upraveny ustanoveními této Úmluvy,

dohodly se takto:

Článek 1

Definice

1. Pro účely této Úmluvy mají následující výrazy tento význam:

a) "konzulární úřad" je generální konzulát, konzulát, vicekonzulát nebo konzulární jednatelství,

b) "konzulární obvod" je území určené konzulárnímu úřadu k výkonu konzulárních funkcí,

c) "vedoucí konzulárního úřadu" je osoba pověřená vysílajícím státem, aby vykonávala povinnosti spojené s touto funkcí,

d) "konzulární úředník" je každá osoba, včetně vedoucího konzulárního úřadu, pověřená v této funkci výkonem konzulárních funkcí,

e) "konzulární zaměstnanec" je každá osoba zaměstnaná v administrativních nebo technických službách konzulárního úřadu,

f) "člen služebního personálu" je každá osoba zaměstnaná v domácích službách konzulárního úřadu,

g) "členové konzulárního úřadu" jsou konzulární úředníci, konzulární zaměstnanci a členové služebního personálu,

h) "členové konzulárního personálu" jsou konzulární úředníci kromě vedoucího konzulárního úřadu, konzulární zaměstnanci a členové služebního personálu,

i) "člen soukromého personálu" je osoba zaměstnaná výlučně v soukromých službách člena konzulárního úřadu,

j) "konzulární místnosti" jsou budovy nebo části budov a pozemky k nim příslušející, používaně výlučně pro účely konzulárního úřadu, bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem,

k) "konzulární archívy" zahrnují všechny listiny, dokumenty, korespondenci, knihy, filmy, záznamové pásky a rejstříky konzulárního úřadu spolu s šiframi a kódy, kartotékami a kteroukoliv částí zařízení určenou k jejich ochraně a uložení.

2. Konzulární úředníci jsou dvojí kategorie, a to konzulární úřednici z povolaní a honorární konzulární úředníci. Ustanovení Hlavy II. této Úmluvy se vztahují na konzulární úřady vedené konzulárními úředníky z povolání, ustanovení Hlavy III. se vztahují na konzulární úřady vedené honorárními konsulárními úředníky.

3. Zvláštní status členů konzulárního úřadu, kteří jsou občany přijímajícího státu nebo v něm trvale sídlí, se řídí článkem 71 této Úmluvy.

HLAVA I. KONZULÁRNÍ STYKY VŠEOBECNĚ

Část I. Navázání a provádění konzulárních styků

Článek 2

Navázání konzulárních styků

1. Navázání konzulárních styků mezi státy se uskutečňuje po vzájemné dohodě.

2. Souhlas k navázání diplomatických styků mezi dvěma státy zahrnuje, pokud není jinak stanoveno, i souhlas k navázání konzulárních styků.

3. Přerušení diplomatických styků nezahrnuje samo o sobě přerušení konzulárních styků.

Článek 3

Výkon konzulárních funkcí

Konzulární funkce vykonávají konzulární úřady. Rovněž je vykonávají diplomatické mise ve shodě s ustanoveními této Úmluvy.

Článek 4

Zřízení konzulárního úřadu

1. Konzulární úřad může být zřízen na území přijímajícího státu pouze s jeho souhlasem.

2. Sídlo konzulárního úřadu, jeho klasifikace a konzulární obvod jsou určovány vysílajícím státem a podléhají schválení přijímacího státu.

3. Dodatečné změny sídla konzulárního úřadu, jeho klasifikace nebo konzulárního obvodu může provést vysílající stát pouze se souhlasem přijímajícího státu.

4. Souhlasu přijímajícího státu je rovněž zapotřebí v případě, že si generální konzulát nebo konzulát přeje zřídit vicekonzulát nebo konzulární jednatelství v jiném místě, než v němž je sám zřízen.

5. Předchozího výslovného souhlasu přejímajícího státu je zapotřebí též k zřízení úřadovny tvořící část konzulárního úřadu, avšak umístěná mimo sídlo tohoto úřadu.

Článek 5

Konzulární funkce

Konzulární funkce záleží

a) v chránění zájmu vysílajícího státu a jeho občanů, a to jak fyzických, tak i právnických osob v přijímajícím státě v rozsahu dovoleném mezinárodním právem,

b) v podpoře rozvoje obchodních, hospodářských, kulturních a vědeckých styků mezi vysílajícím a přijímajícím státem a v jiném rozvíjení přátelských styků mezi nimi ve shodě s ustanoveními této Úmluvy,

c) v zjišťování všemi zákonnými prostředky, stavu a vývoje obchodního, hospodářského, kulturního a vědeckého života přijímajícího státu a v podávání zpráv o tom vládě vysílajícího státu a informací zainteresovaným osobám,

d) ve vydávání cestovních pasů a cestovních dokumentů občanům vysílajícího státu a víz nebo příslušných dokumentů osobám přejícím si cestovat do vysílajícího státu,

e) v poskytování pomoci a podpory občanům vysílajícího státu, a to jak fyzickým, tak i právnickým osobám,

f) v provádění funkce notáře, civilního matrikáře a obdobných funkcí a ve výkonu některých funkcí administrativní povahy za předpokladu, že to není v rozporu se zákony a předpisy přijímajícího státu,

g) v ochraně zájmů občanů vysílajícího státu, fyzických i právnických osob, v případech sukcese z důvodu smrti, ke které došlo na území přijímajícího státu, a to ve shodě se zákony a předpisy přijímajícího státu,

h) v ochraně zájmů mladistvých a jiných osob nemajících plnou způsobilost, které jsou občany vysílajícího státu, v rozsahu stanoveném zákony a předpisy přijímajícího státu, zvláště v případech, kde se vzhledem k těmto osobám požaduje poručnictví nebo opatrovnictví,

i) v zastupování občanů vysílajícího státu nebo v zajišťování jejich vhodného zastoupení před soudy a jinými orgány, přijímajícího státu při zachování praxe a procesních předpisů platných v přijímajícím státě, za účelem dosáhnout prozatímních opatření k ochraně práv a zájmů těchto občanů v souladu se zákony a předpisy přijímajícího státu v případech, kdy vzhledem k nepřítomnosti nebo z jiných důvodů uvedení občané nejsou s to ujmout se včas hájení svých práv a zájmů,

j) v doručování soudních a mimosoudních dokumentů nebo ve vyřizování dožádání nebo povolení k provedení výslechu pro soudy vysílajícího státu ve shodě s platnými mezinárodními dohodami nebo, pokud takové mezinárodní dohody neexistují, jiným způsobem, který je v souladu se zákony a předpisy přijímajícího státu,

k) ve výkonu práva dozoru a inspekce stanoveného zákony a předpisy vysílajícího státu, pokud jde o lodě mající příslušnost vysílajícího státu, o letadla registrovaná v tomto státě a o jejich posádky,

l) v poskytování pomoci lodím a letadlům uvedeným v pododstavci k) tohoto článku a jejich posádkám, v přijímání hlášení týkajících se plavby lodi, kontrolování a vidování lodních dokumentů, a aniž by tím byla dotčena pravomoc orgánů přijímajícího státu, ve vyšetřování všech nehod, k nimž došlo v průběhu plavby, a v řešení sporů všeho druhu mezi kapitánem, důstojníky a námořníky, pokud je to povoleno zákony a předpisy vysílajícího státu,

m) v provádění jiných funkcí svěřených konzulárnímu úřadu vysílajícím státem, které nejsou zakázány zákony a předpisy přijímajícího státu nebo proti nimž přijímající stát nevznese žádné námitky nebo které jsou uvedeny v mezinárodních dohodách platných mezi vysílajícím a přijímajícím státem.

Článek 6

Výkon konzulárních funkcí mimo konzulární obvod

Konzulární úředník může ve zvláštních případech vykonávat se souhlasem přijímajícího státu své funkce mimo konzulární obvod.

Článek 7

Výkon konzulárních funkcí ve třetím státě

Vysílající stát může po uvědomění států, jichž se to týká, pověřit konzulární úřad v určitém státě výkonem konzulárních funkcí v jiném statě, pokud některý z dotčených států proti tomu výslovně nevznesl námitky.

Článek 8

Výkon konzulárních funkcí za třetí stát

Konzulární úřad vysílajícího státu může po příslušném uvědomění přijímajícího státu vykonávat, pokud přijímající stát nevznese námitky, konzulární funkce v přijímajícím státě za třetí stát.

Článek 9

Třídy vedoucích konzulárních úřadů

1. Vedoucí konzulárních úřadů jsou rozděleni do čtyř tříd a to:

a) generální konzulové,

b) konzulové,

c) vicekonzulové,

d) konzulární jednatelé.

2. Odstavec 1 tohoto článku neomezuje žádným způsobem pravomoc kterékoliv smluvní strany stanovit hodnosti konzulárních úředníků kromě hodnosti vedoucích konzulárních úřadů.

Článek 10

Jmenování a přijetí vedoucích konzulárních úřadů

1. Vedoucí konzulárních úřadů jsou jmenováni vysílajícím státem a přijímáni k výkonu svých funkcí přijímajícím státem.

2. Při zachování ustanovení této Úmluvy se formality jmenování a přijetí vedoucích konzulárních úřadů řídí zákony, předpisy a zvyklostmi vysílajícího, případně přijímajícího státu.

Článek 11

Konzulský patent nebo oznámení o jmenování

1. Vysílající stát musí vedoucího konzulárního úřadu opatřit dokumentem ve formě patentu nebo obdobného instrumentu vyhotoveného pro každá jmenování zvlášť, který osvědčuje jeho funkci a v němž je uvedeno zpravidla jeho plné jméno, kategorie a třída, konzulární obvod a sídlo konzulárního úřadu.

2. Vysílající stát zašle patent nebo obdobný instrument diplomatickou nebo jinou vhodnou cestou vládě státu, na jehož území má vedoucí konzulárního úřadu vykonávat své funkce.

3. Vysílající stát může se souhlasem přijímajícího státu zaslat přijímajícímu státu místo patentu nebo obdobného instrumentu oznámení obsahující údaje požadované v odstavci 1 tohoto článku.

Článek 12

Exekvatur

1. Vedoucí konzulárního úřadu je přijímán k výkonu svých funkcí na základě přivolení přijímajícího státu nazývaného exekvatur, ať již je forma přivolení jakákoliv.

2. Stát, který odmítá poskytnout exekvatur, není povinen sdělit vysílajícímu státu důvody svého odmítnutí.

3. Při zachování ustanovení článků 13 a 15 se vedoucí konzulárního úřadu neujme svých funkcí, pokud neobdrží exekvatur.

Článek 13

Prozatímní přijetí vedoucího konzulárního úřadu

Do doručení exekvatur může být vedoucí konzulárního úřadu přijat k výkonu svých funkcí prozatímně. V tom případě se budou používat ustanovení této Úmluvy.

Článek 14

Vyrozumění orgánů konzulárního obvodu

Jakmile je vedoucí konzulárního úřadu přijat byť jen prozatímně k výkonu svých funkcí, přejímající stát o tom ihned vyrozumí příslušné orgány konzulárního obvodu. Zajistí rovněž provedení nutných opatření, aby vedoucí konzulárního úřadu mohl vykonávat povinnosti vyplývající z jeho úřadu a požívat výhod vyplývajících z ustanovení této Úmluvy.

Článek 15

Dočasný výkon funkce vedoucího konzulárního úřadu

1. V případě, že vedoucí konzulárního úřadu není s to vykonávat své funkce nebo že místo vedoucího konzulárního úřadu je uprázdněno, může dočasný vedoucí úřadu prozatímně jednat jako vedoucí konzulárního úřadu.

2. Plné jméno dočasného vedoucího úřadu musí diplomatická mise vysílajícího státu, nebo nemá-li tento stát takovou misi v přijímajícím státě, vedoucí konzulárního úřadu anebo, není-li s to tak učinit, kterýkoliv příslušný orgán vysílajícího státu sdělit ministerstvu zahraničních věcí přijímajícího státu nebo orgánu tímto ministerstvem určenému. Toto sdělení musí být v zásadě zpravidla učiněno předem. Přijímající stát může vázat přijetí dočasného vedoucího úřadu, pokud nejde o diplomatického zástupce nebo konzulárního úředníka vysílajícího státu v přijímajícím státě, na svůj souhlas.

3. Příslušné orgány přijímajícího státu poskytnou dočasnému vedoucímu úřadu pomoc a ochranu. Pokud zodpovídá za úřad, vztahují se na něj ustanovení této Úmluvy na stejném základě jako na vedoucího příslušného konzulárního úřadu. Přijímající stát však není povinen poskytnout dočasnému vedoucímu úřadu žádné výhody, výsady a imunity, které vedoucí konzulárního úřadu požívá pouze následkem podmínek, které dočasný vedoucí úřadu nesplňuje.

4. Jestliže za okolností uvedených v odstavci 1 tohoto článku člen diplomatického personálu diplomatické mise vysílajícího státu je v přijímajícím státě pověřen vysílajícím státem funkcí dočasného vedoucího úřadu, bude, pokud přijímající stát proti tomu nevznese námitky, i nadále požívat diplomatických výsad a imunit.

Článek 18

Pořadí vedoucích konzulárních úřadů

1. Vedoucí konzulárních úřadů budou mít pořadí v každé třídě podle data udělení exekvatur.

2. V případech, kdy je vedoucí konzulárního úřadu před obdržením exekvatur přijat k výkonu svých funkcí prozatímně, bude však jeho pořadí určeno podle data prozatímního přijetí; toto pořadí bude zachováno po poskytnutí exekvatur.

3. Pořadí mezi dvěma nebo více vedoucími konzulárních úřadů, kteří obdrželi exekvatur nebo prozatímní přijetí v tentýž den, se určuje podle data doručení jejich patentů nebo obdobných instrumentů nebo oznámení uvedených v odstavci 3 článku 11 přijímajícímu státu.

4. Dočasní vedoucí úřadů mají pořadí za všemi vedoucími konzulárních úřadů a mezi sebou podle data převzetí funkcí dočasného vedoucího úřadu, jak je uvedeno ve sděleních zaslaných podle odstavce 2 článku 15.

5. Honorární konzulární úředníci, kteří jsou vedoucími konzulárních úřadů, mají pořadí v každé třídě po vedoucích konzulárních úřadů z povolání, a to podle pravidel uvedených v předcházejícím odstavci.

6. Vedoucí konzulárních úřadů mají pořadí před konzulárními úředníky nemajícími toto postavení.

Článek 17

Výkon diplomatických úkonů konzulárními úředníky

1. Ve státě, v němž vysílající stát nemá diplomatickou misi a není zastoupen diplomatickou misí třetího státu, může být konzulární úředník pověřen výkonem diplomatických úkonů, souhlasí-li s tím přijímající stát. Konzulární status konzulárního úředníka se tím nemění. Výkon takových úkonů mu nedává právo domáhat se diplomatických výsad a imunit.

2. Konzulární úředník může po oznámení zaslaném přijímajícímu státu vykonávat funkci jako zástupce vysílajícího státu u kterékoliv mezivládní organizace. Při výkonu této funkce je oprávněn požívat všech výsad a imunit poskytovaných takovému zástupci na základě mezinárodního práva obyčejového nebo mezinárodních dohod, ve vztahu k výkonu svých konzulárních funkcí však nebude oprávněn požívat žádného většího vynětí z jurisdikce, než na jaké má právo konzulární úředník podle této Úmluvy.

Článek 18

Jmenování téže osoby konzulárním úředníkem dvěma nebo více státy

Dva nebo více států může se souhlasem přijímajícího státu jmenovat tutéž osobu konzulárním úředníkem v přijímajícím státě.

Článek 19

Jmenování členů konzulárního personálu

1. Při zachování ustanovení článků 20, 22 a 23 může vysílající stát svobodně jmenovat členy konzulárního personálu.

2. Plné jméno, kategorie a třídu všech konzulárních úředníků kromě vedoucích konzulárních úřadů musí vysílající stát sdělit přijímajícímu státu tak, aby tento stát měl dostatek času vykonat, pokud si to přeje, svá práva podle odstavce 3 článku 23.

3. Vysílající stát může, pokud to vyžadují jeho zákony a předpisy, požádat přijímající stát, aby poskytl exekvatur konzulárnímu úředníku, který není vedoucím konzulárního úřadu.

4. Přijímající stát může, pokud to vyžadují jeho zákony a předpisy, poskytnout exekvatur konzulárnímu úředníku, který není vedoucím konzulárního úřadu.

Článek 20

Rozsah konzulárního personálu

Není-li výslovné dohody o rozsahu konzulárního personálu, může přijímající stát požadovat, aby rozsah personálu byl udržován v mezích, které sám považuje za rozumné a obvyklé se zřetelem k okolnostem a podmínkám v konzulárním obvodě a k potřebám příslušného konzulárního úřadu.

Článek 21

Pořadí konzulárních úředníků konzulárního úřadu

Pořadí konzulárních úředníků konzulárního úřadu a jeho změny oznamuje diplomatická mise vysílajícího státu, nebo, nemá-li tento stát takovou misi v přijímajícím státě, vedoucí konzulárního úřadu ministerstvu zahraničních věcí přijímajícího státu nebo orgánu určenému tímto ministerstvem.

Článek 22

Občanství konzulárních úředníků

1. Konzulární úředníci mají být v zásadě občany vysílajícího státu.

2. Konzulární úředníci nemohou být jmenováni z řad občanů přijímajícího státu, pokud k tomu tento stát nedá výslovný souhlas; tento souhlas může být kdykoliv odvolán.

3. Přijímající stát si může vyhradit stejné právo, pokud jde o občany třetího státu, kteří nejsou zároveň občany vysílajícího státu.

Článek 23

Osoby prohlášené za non grata

1. Přijímající stát může kdykoliv oznámit vysílajícímu státu, že konzulární úředník je persona non grata nebo že kterýkoliv jiný člen konzulárního personálu je nepřijatelný. V takovém případě vysílající stát podle okolností buďto takovou osobu odvolá, nebo ukončí její funkce na konzulárním úřadě.

2. Jestliže vysílající stát odmítne nebo opomene v přiměřené době vyhovět svým povinnostem podle odstavce 1 tohoto článku, může přijímající stát podle povahy případu buďto odvolat exekvatur příslušné osoby, nebo přestat ji považovat za člena konzulárního personálu.

3. Osoba jmenovaná do funkce člena konzulárního úřadu může být prohlášena za nepřijatelnou dříve, než přijede na území přijímajícího státu, nebo, je-li již na jeho území, než se ujme svých funkcí na konzulárním úřadě. V každém takovém případě vezme vysílající stát jmenování zpět.

4. V případech uvedených v odstavcích 1 a 3 tohoto článku není přijímající stát povinen sdělit vysílajícímu státu důvody svého rozhodnutí.