Česká národní rada 1969 – 1971

Předseda ČNR dr. Císař: Slovo má posl. Václav Chytil.

Posl. dr. Chytil: Vážená Česká národní rado, v souhlase s veřejným míněním správně diagnostikovala vláda České socialistické republiky jako základní faktor našich společenských potíží současný stav našeho národního hospodářství. Z tohoto stavu jsou odvoditelné ve většině i ostatní potíže našeho společenského tělesa včetně neuspokojivého stavu morálního projevu jednotlivců.

Dovodila-li pak z této své diagnózy vláda jako časově nejpotřebnější čin konsolidaci našeho národního hospodářství, považuji to za myšlenkově nejzávažnější prvek vládního prohlášení. "Konsolidace" znamená i upevnění i ustálení. Mám za to, že v našem případě je položen důraz na ono ustálení, avšak ovšem nikoli na ustálení poměrů a myšlenkových východisek předchozích, nýbrž na ustálení ve smyslu nalezení takových myšlenkových, a na základě nich in conoréto uskutečněných fundamentů našeho společenského života, které budou způsobilé bez valných změn sloužit v dlouhé časové periodě. Což je podmínka pro vznik společenské jistoty každého občana i každé společenské organizace. V konsolidované společnosti si každý jednotlivec může dopředu na řadu let, ano, jde-li o dobře založenou konsolidaci, i na celý život vykalkulovat svůj budoucí osud, nakolik je závislý na společenském organismu.

"Konsolidace" znamená, patřeno psychologicky a ze strany občanů, pocit klidu a jistoty: nepotřebují kalkulovat s neznámem, které je přepadne každý rok ve formě nových zákonů a nových vládních počinů, rušících to, s čím se počítalo, a nastolující novoty, s nimiž nepočítali.

Není však v moci žádné vlády uskutečnit konsolidaci pouhými vládními akty, stejně jako to není v moci žádného zákonodárce: trvalost kteréhokoliv zákona není dána tím, že jde o zákon a nelze ji ani pojistit jakkoli kvalifikovaným hlasováním, nýbrž tím, že zákon je výsledkem předchozího objektivního poznávacího procesu, který mu dodal takový obsah, že je způsobilá sloužit společnosti a většině lenů společnosti k jejich prospěchu po dlouhou dobu. Co platí o kterémkoliv zákoně nebo kterémkoli vládním opatření, platí eo ipso i o těch zákonech a opatřeních, která mají národohospodářský obsah. Objevuje se zde tedy opět stará myšlenka, že vládnout znamená víc poznávat než cokoli jiného.

Bylo by nejen nespravedlivé, nýbrž také nepravdivé prohlásit šmahem všechno, co bylo učiněno v minulosti za oněch dnes tak proslulých "dvacet let" za špatné, takže je naším úkolem to opustit všechno. Nicméně mnohé špatným bylo, včetně myšlenkových východisek, která zavinila, jak se zdá, dokonce víc, než jsme ochotni připouštět při hodnocení myšlenek, na rozdíl od hodnocení konkrétního provádění myšlenek. Rozpadá se tudíž program konsolidace našeho národního hospodářství, avšak nad něj i program konsolidace celé společenské problematiky v programy dva: ve vytvoření nových myšlenkových i realizovaných základů našeho společenského života, zejména ve sféře národního hospodářství a dále v konsolidaci těchto základů.

Máme-li stručně charakterizovat předchozí éru našeho života jak in policitis, tak in economicis, lze tak učinit jistě k našemu překvapení diagnózou, že tato éra se vyznačovala značným myšlenkovým romantismem a idealismem. K našemu překvapení proto, že programově měla ovládat myšlení a postoje, rozhodné pro způsob pořádání společenského života shora, i pro postoje občanů vůči státu zdola, ideologie právě opačná.

Idealismus pracuje v myšlenkách a v postojích namísto s poznanou skutečností v její konkrétní podobě a konkrétních souvislostech s myšlenkovým klišé, které snad může odpovídat našim přáním, neodpovídá však skutečnosti. A romantismus oživuje tato myšlenková klišé v romantické víře, že se podaří je proměnit ve skutečnost.

Ve sféře problematiky národního hospodářství se projevoval tento idealismus a romantismus několikerým směrem. Především ve víře v omnipotenci státní vůle, ačkoliv ona je stejně podrobena zákonům a mezím skutečnosti, jako vůle každého jednotlivce. Nemůžeme mít všechno, co chceme, nýbrž pouze to, co je možné. Ať "shora", nebo "zdola".

Soudím, že je nejzákladnějším naším společenským úkolem, abychom tento realistický pohled na meze zákonodárné a vládní aktivity, avšak také a zejména na meze našich občanských požadavků vůči zákonodárci a vládě učinili předmětem konsolidačního úsilí. Nelze úspěšně vládnout bez ustálené, rozumově fundované názorové základny společnosti a většiny jejích členů. Vždyť vychází-li zákonodárce a vláda z pozice idealismu a romantismu a nalézá v něm své hodnotící kritérium pro počínání občanů, nebo jednotlivých státních orgánů, bude vždy vyslovovat falešné kritické soudy. Stejně tak občan, vycházeje z obdobného romantismu a idealismu, bude vyslovovat svůj nespokojený kritický soud vůči vládě, nebude-li vláda uskutečňovat všechno, čeho si občan přeje v zajetí svého idealismu, nespoutaného zřetelem na konkrétní možnosti konkrétní hospodářské situace. Je pak jen v mysli občana krok k naprosto negativnímu úsudku o zákonodárství a o vládě, ano, o celém společenském systému, a od tohoto kroku je jen krůček k naprostému nezájmu na společenských věcech, hodnotí-li zákonodárné a vládní akty nikoliv tím, co je možné, nýbrž prostě tím, co chce.

Několikrát se zdůrazňuje ve vládním prohlášení, že občan je základním článkem našeho společenského života nejen v politice, nýbrž i středem a smyslem ekonomického pohybu.

Na "občana" je v tomto smyslu možný dvojí pohled. Pohled shora, který vidí občana jako článek společnosti s jeho danými fyzickými a psychickými vlastnostmi, s jeho názorovými postoji, a pohled zdola, který vidí občana jako hodnotitele státní aktivity. Občan hodnotí státní aktivitu konec konců tím, jak je s ní spokojen. V obou těchto směrech vidím pak velmi neblahá residua předchozího idealismu a romantismu přežívající silně předchozí éru až do dneška. Třeba je nahradit co nejrychleji obecným realistickým postojem kritickým.

V národohospodářské problematice se projevoval onen idealismus ve zdůrazněné funkci morálky, kterou se přece jen podaří zasadit do psýché jednotlivců tak silně, aby byla s to stát se spolehlivým politickoekonomickým nástrojem. Stejně jako kdysi bylo jen idealistickým romantismem známé učení tzv. křesťanské hospodářské politiky, které doufalo, že se podaří uvnitř kapitalismu vyřešit spor a rozpor mezi kapitalistou a dělnickou třídou zmorálněním kapitalisty, bylo jím ještě zcela nedávno i učení hledající ve vzniku socialistické morálky a pracovní morálky dostatečně bezpečnou základnu pro národohospodářskou dynamiku.

Čím méně je společnosti zapotřebí k tomu, aby dosahovala optimálního stavu, morálních postojů jednotlivců, tím konsolidovaněji je utvořena. Jednotlivec pak jedná tak, jak je to v souladu s potřebami společnosti, nikoli proto, že je k tomu poháněn nevypočitatelnou a nespolehlivou morální svou utvořeností, nýbrž proto, že působením dobré organizace společenských věcí jinak ani jednat nemůže. Dobrá organizace podniků spolu s dobrou organizací mzdové politiky činí volání po pracovní morálce stejně zbytečným, jako dostatek pohotových bytů činí takřka zbytečným volání po morálce manželského života apod. V programované a uskutečňované naší nové hospodářské politice vidím právě soustavu aktů produktivitní politiky, které mají nahradit romanticko-idealistickou víru v účinnost pracovní morálky a morálky odpovědnosti realistickou soustavou pohnutkových pružin schopných zvětšit a urychlit potřebnou dynamiku našeho hospodářského života.

Nejzávažnějším politickým činitelem ve společnosti je však občan požadující, občan hodnotící a kritizující a - jsou-li jak jsem řekl - jak požadavky občanů, tak kritiky občanů vůči státu, což znamená vůči zákonodárci a vůči vládě, jakož i vůči jednotlivým nižším orgánům opřeny nikoli o konsolidovaný realisticky myšlenkový pohled, nýbrž o romanticko-idealistický postoj ke státu, pak není možno dělat ani konsolidaci národního hospodářství. V této příčině bych se chtěl zde zmínit o třech nejzávažnějších věcech.

Je pochopitelným východiskem každého občana při kritice státní aktivity to, jak je s ní spokojen. Spokojen je tehdy, je-li zde souhlasnost skutečnosti s obsahem jeho přání; přeje-li si dostatek valut pro svou cestu do ciziny, je spokojen, umožňuje-li mu je státní aktivita, je nespokojen, není-li tomu tak.

V této rovině požadavků a kritik zůstanou však požadavky i kritika v rámci reality pouze tehdy, budou-li hledět nikoliv na oddělený atom vlastního zájmu, nýbrž na všechny ostatní zájmy zároveň. Dále tehdy, budou-li hledět k souvislostem, jež ovládají společenské zařizování a kladou mu tudíž také meze. A konečně - budou-li hledět k danému množství prostředků, které je k dispozici.

Ten, kdo jako občan nebo jako mluvčí zájmů určitého okruhu občanů nalézá oprávněnost svého požadavku nebo kritiky v prokázané existenci "prázdného místa", dosud neuspokojeného vládní aktivitou a v ničem dalším, bude v požadavku zvýšení své mzdy nebo v požadavku uskutečnění investice ve své obci vidět neprávem "oprávněné" stanovisko, je-li zvýšení mezd u jiné kategorie práce nebo vybudování potřebnější investice v jiné obci důležitější. Zdá se mi, že nikdy nebyla romanticko-idealistická víra v omnipotenci státu v oboru národního hospodářství tak silná, jako je dnes v době stále se kupících tisíců požadavků a na nich se zakládajících kritik nepočítajících ani s omezeností daných prostředků, ani se souvislostmi ovládajícími společenské zařizování věcí. Nebylo by možné provést konsolidaci státního a národního hospodářství bez návratu k názorové střízlivosti v tomto ohledu. Vláda, která by byla nucena existovat na půdě intelektuálně kriticky nezvládnutých požadavků a kritik a byla pod jejich tlakem, byla by nekonsolidovanou vládou. Není opravdu možné současně řešit všechny požadavky na výstavbu budov, vyhovět všem požadavkům v oboru kulturní politiky i politiky sociální, politiky obchodní i zemědělské. Není možné zároveň rozmnožovat specializovanou vzdělanost všech druhů a zaručit všem adekvátní zaměstnání.

Za nejzávažnější záležitost pro vybudování konsolidace národního hospodářství považuji naprostou a základní změnu v názoru o prameni individuální životní míry každého jednotlivce. Nejen u nás, nýbrž ve většině světa je nominální výše mezd považována za hlavní pramen individuální životní míry a mocný tlak zdola na vlády a podniky, aby zvyšováním mezd zvyšovaly životní úroveň, se stal nezávažnějším společensko-hospodářským faktorem. Také však nejvážnějším nebezpečím pro kterékoliv konsolidační úsilí. Místo, aby se obrátila pozornost k růstu individuální životní míry přes zkvalitnění výrobků a přes klesající ceny výrobků, obrací se stále ještě k nominální výši mzdy, takže se dokonce pak ani nevidí a nehodnotí žádné zvýšení individuální životní míry jinou metodou. Nehodnotí se anebo jen obecně a málo citlivě se hodnotí zvyšování životní individuální míry přes realizaci velmi nákladných zařízení pospolité spotřeby, ač náklad na tato zařízení je vlastně součástí mzdy.

Programovaná konsolidace národního hospodářství a uvnitř něj státního hospodářství by byla ohrožena, nemohla-li by vláda počítat se stabilní, a tedy jen konsolidovaně rostoucí úhrnnou částkou národní mzdy. Nebylo by možné s úspěchem řešit rozsáhlé postuláty sociální politiky zejména ve sféře důchodů. Nebylo by možné řešit úspěšně řadu úkolů z oblasti produktivitní politiky, zejména ve sféře investic, avšak ani řada závažných problémů našeho vnitřního spotřebitelského trhu, který vyžaduje poklidný kalkul hospodářství našich domácností. Soudím, že v zájmu tohoto základního předpokladu pro konsolidaci našeho národního hospodářství bylo dosud učiněno velmi málo. Je zde v psychologii postoje nás všech nesmírně závažné "prázdné místo", které však nemůže být vyplněno aktivitou vlády, nýbrž, jak mám za to, a jak tu zdůrazňuji, především námi samými.

Vláda je úspěšná a může být úspěšná tehdy, je-li nejen ona ovládána realistickým pohledem na jí ovládané společenské těleso, nýbrž je-li také společenské těleso samo ovládáno realistickým pohledem na možnosti národohospodářské sféry společnosti. Dobře vládnout vyžaduje to i ono. Národ si vládne dobře a demokraticky v konsolidované demokracii tehdy, je-li jeho vláda organizátorem a uskutečňovatelem jeho kriticky realistické vůle. Nemá-li národ takovéto vůle, hledící stále k reálným možnostem politiky, ohrožuje svou demokracii, neboť otřásá stále vlastní vládou a dodává sílu argumentům pro vznik diktatury. A má-li národ vládu, která podlehne nekritickým požadavkům a kritikám národa, má v ní nakonec jen katalyzátor pro přerod demokracie v diktaturu.

Považoval jsem za prospěšné říci v této parlamentní debatě k prvnímu prohlášení české vlády tato svá slova, která se obracejí víc k nám, občanům a jejich mluvčím než k vládě samé, protože jsem názoru, že ji budeme mít takovou, jak k tomu sami přispějeme budováním kritického reálného politického a národohospodářsko-politického postoje každého občana. Bude toho velmi zapotřebí již takřka zítra. Uskutečnit novou hospodářskou soustavu znamená postupně uskutečňovat řadu složitých zařízení, z nichž každé bude bez funkce a bez čekaného výsledku až do doby, kdy bude hotovo celé soustrojí. Nelze čekat od jednotlivého kolečka hodin, že bude dobře ukazovat čas dříve, dokud nebude začleněno do celého hodinového soustrojí. Budeme jistě svědky, a ostatně již jsme svědky, nekritického pesimismu co do účinnosti nové hospodářské politiky, když se přece nic nového nevidí anebo jen málo. Bude se vidět, až složité dílo bude celé hotovo. Bude hotovo, bude-li jeho realizace umožňována reálně kritickým postojem občanů vůči práci zákonodárného sboru a vlády. /Potlesk./

Předseda ČNR dr. Císař: Dávám slovo mpř. ČNR dr. Jičínskému.

Místopředseda ČNR dr. Jičínský: Vážené shromáždění, chci říci několik slov k prohlášení vlády a k některým problémům současné politické situace, v níž toto vládní prohlášení prodiskutováváme a v níž tato nová česká vláda má svou práci začít.

Myslím, že včera poslanec Šulc správně vyjádřil, že asi si lze sotva představit obtížnější nástup, než se kterým přichází tato nová česká vláda nejen před ČNR, ale do českého národa, se kterým se tedy ujímá svých ústavních odpovědností.

Právě obtížnost této situace, myslím, musí vést k velmi uváženému postupu, aby první kroky české vlády z tohoto hlediska našly příznivé ohlasy ve veřejnosti, aby z tohoto hlediska potřebná důvěra, kterou je třeba získat, byla postupně vytvořena.

Myslím, že není třeba hovořit o tom - a víme to my všichni jako poslanci ČNR, a myslím, že to dobře vědí i ti, kteří byli jmenováni členy nové české vlády - že česká veřejnost ne všechny z nich dobře zná, že ne všechny zná jako vyhraněné politické osobnosti a že tuto známost ve veřejnosti si vláda jako celek i všichni její členové musí získat.

Z tohoto hlediska je nesporné a po mém soudu velmi pozitivní vládní prohlášení právě svou snahou po vystižení toho, co by mělo být obsahem české politiky, snahou o vystižení specifických možností podmínek, které se vytvářejí pro českou politiku v rámci ČSSR.

Nesporně odpovídá nejen současné realitě doby, ale i českému národnímu charakteru věcnost, střízlivost ve slovech. Víme sami, že i v poslední době bylo řečeno mnoho velkých slov, ale dnes společnost očekává především, zda konkrétní činy budou tato slova naplňovat, resp. zda se nebude opakovat to, co znají dobře z minulosti, že rozpor mezi slovy a činy bude větší, než odpovídá normálnímu stavu demokratické politiky.

Z tohoto hlediska je nesporně potřebné, aby při zdůrazňování konkrétnosti a střízlivosti postupu bylo za těmito stanovisky zároveň pevné morálně politické stanovisko, které nebude uhýbat nejrůznějším momentálním tlakům a které zajistí to, že ony základní požadavky a potřeby české demokratické veřejnosti budou politikou vlády respektovány a prosazovány.

Zároveň mi dovolte ještě několik poznámek k obtížné pozici vlády i některým problémům, které musíme mít na zřeteli i my jako poslanci ČNR a po mém soudu i ti, kteří byli včera zvoleni do Sněmovny národů jako česká delegace. Není třeba podrobně hovořit o tom - a myslím, že nikdo tak těžce tuto skutečnost nepociťoval jako právě my - že příprava federalizace na české straně byla z řady důvodů, o kterých není třeba hovořit, minimální, že i časové lhůty nám neumožňovaly na řadu potřebných věcí se připravit. Je tu dnes nebezpečí, právě proto, že nejsou české orgány včetně vládních konstituovány, že by se federální orgány mohly chovat a že by se i chtěly chovat vůči nim jako jejich patroni. Je tu jisté nebezpečí, aby nebyla snaha ze strany federálních orgánů chápat české orgány jako jejich expozitury, jako prováděcí orgány. Nemluvil bych o tomto problému, kdyby se mi nezdál opravdu reálný a mám za to, že i některé, byť i jednotlivé věci, dávají tomuto nebezpečí opravdu reálnou podobu. Existují jistě cenzurní pokyny federálního ministra Havelky ze začátku ledna s tím, že je řečeno, že obdobné pokyny budou vydány i na Slovensku. Zajímá mě tedy, zdali federální ministr vydal tyto pokyny v rámci své kompetence a pokud se tak stalo, pak musí platit na území celé ČSSR, na území České republiky i na Slovensku - a pokud se tak nestalo, pak je třeba klást otázku zákonnosti těchto aktů.

Jde tedy o to, aby se nám neobrátil onen asymetrický systém, který existoval v minulosti a který byl předmětem oprávněné kritiky a vedl právě k federálnímu uspořádání, svými negativními výsledky tak, že by mohl vzniknout na české straně. Myslím, že pro osud federace, to jest pro osud českého národa i pro osud ČSSR jako celku by nemohlo být nic horšího.

Víme všichni dobře, že celková politická situace se vyznačuje mimořádnou nejistotou, neklidem, nervozitou a víme také dobře, že nelze zdroje této nejistoty odstraňovat, paralyzovat nejen výzvami k uklidnění, ale že je třeba je odstraňovat překonáváním zdrojů, z nichž tato nejistota a nervozita pramení. Samozřejmě, že ne všechno je v naší moci, ale to, co v naší moci je, myslím, že musíme udělat.

V této souvislosti chtěl bych se zmínit o některých problémech v česko-slovenských vztazích, které v poslední době vznikly a které předznamenávají fungování federace některými negativními symptomy. Byli jsme si toho vědomi, když jsme přijímali zákon o federaci. I řada nenormálních, mimořádných podmínek z demokratického hlediska nedává záruku pro to, aby byly uvedeny česko-slovenské vztahy na zdravý základ, aby se to hned mohlo plně realizovat a že k tomu opravdu asi bez jistých předpokladů nelze dospět.