Česká národní rada 1969 – 1971

Předseda ČNR E. Erban: Děkuji předsedovi Nejvyššího soudu ČSR JUDr. J. Ondřejovi za jeho projev a přistoupíme nyní k rozpravě. Dávám jako prvnímu slovo posl. L. Černému.

Poslanec Ludvík Černý: Vážené soudružky a soudruzi poslanci, vážení hosté! Ve zprávě Nejvyššího soudu České socialistické republiky o stavu socialistické zákonnosti je konstatováno, že v oblasti trestné činnosti velmi vážným problémem s trvale vzestupnou tendencí zůstávají trestné činy proti majetku v socialistickém vlastnictví.

S růstem trestné činnosti na úseku kriminality, poškozujícím naši ekonomiku, je zaznamenáno výrazné zvýšení způsobených hmotných škod. Ve zprávě se uvádí, že v roce 1970 činily dvojnásobek škod z roku 1969 a jsou vyčísleny částkou více než 107 miliónů Kčs.

Je nepochybné, že na vývoj kriminality má přímý vliv všeobecný stav dodržování socialistické zákonnosti a úroveň boje proti ní v uplynulém období. Dokladem toho je výrazný vzestup kriminality v roce 1968 a 1969, kdy došlo k všeobecnému poklesu úcty k právnímu řádu a dodržování socialistické zákonnosti vůbec.

Růst trestné činnosti na úseku hospodářské kriminality nelze však omezit pouze na vyčíslení hmotných škod, protože na rozdíl od jiné trestné činnosti má hospodářská kriminalita svoje specifikum: řada pachatelů provádí trestnou činnost po delší období bez postihu a často bývá odhalena jen náhodnou kontrolou, čímž se celková částka hmotných škod stává nepřehlednou.

Rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví se projevuje ve všech oblastech národního hospodářství a v rozličných formách. Rozkrádají se finanční prostředky, suroviny, materiál. Pachatelé trestných činů působí jednotlivě i v kolektivech, což je zvláště nebezpečné, protože tuto činnost často maskují různými administrativními machinacemi, součinností i s osobami "vně" podniku a samotný postih vůči nim je velmi obtížný.

Tyto osoby se ve své trestné činnosti zřejmě řídí, bohužel, dnes dosti populárním heslem "kdo nekrade, okrádá svoji rodinu". Samozřejmě, kdo nekrade ze státního.

Pachatelé trestných činů v oblasti hospodářské kriminality zvýšili v posledních letech jejich intenzitu a změnili formy provádění. Dochází k páchání takové trestné činnosti, která řadu let nebyla problémem: např. k vloupání do pokladen, pancéřových skříní, galerií a kostelů. V posledních letech vzrostl i počet loupeží páchaných ozbrojenými a maskovanými pachateli. Předmětem jejich zájmu jsou zejména pošty, spořitelny, osoby přenášející tržbu, členové závodních stráží apod. To jsou některé staronové formy útoků na majetek v socialistickém vlastnictví "zvenčí" umožněných v mnoha případech zejména nesprávným a nedostatečným ukládáním a evidováním materiálů i špatnou ostrahou.

Formy rozkrádání "zevnitř" jsou však daleko častější a jsou specifické podle hospodářských úseků. Nejohroženější jsou socialistické organizace, kde se projevuje trestná činnost porušováním státní disciplíny při nakládání s finančními a materiálovými prostředky v podniku, ve službách a v obchodě, kde jsou typické různé formy krácení tržeb, machinací se zbožím, tj. machinace se zaměňováním kvality výrobků, zvyšováním či snižováním jakostních tříd, umožněné zejména nedostatečnou a nepravidelnou kontrolní a revizní činností. Na úseku služeb jsou předražovány prováděné práce, je účtován materiál a součástky, které vůbec nebyly použity.

Pachatelé této trestné činnosti jsou neobyčejně vynalézaví a prostý občan se sice upřímně obdivuje rychlosti, s jakou vám vypočítají leckde cenu za 68 dkg vepřového masa, ale jeho obdiv však rychle zmizí, když si to doma v klidu přepočítá. Stejně tak asi nemáme v malíčku mičurinské závěry o druzích ovocných odrůd a jejich vzájemného křížení, takže lehce přehlédneme, že si neneseme domů ovoce, za které jsme zaplatili jako za prvotřídní, ale druhou jakostní třídu, a jsme-li ještě při tom roztěkaní, pak také neseme o pár dkg méně.

Stále ještě bují úplatkářství a šmelina. Častým zjevem je požadování a pobírání úplat za nedostatkové zboží, často se takové zboží prodává i přímo z výroby na úkor tržních fondů. Spekuluje se s valutami, tuzexovými bony, tuzexovým zbožím i zbožím pašovaným na naše území. A to vše na úkor nás všech, to vše nás ochuzuje o výsledky společné práce. To vše se bezprostředně dotýká každého občana. Shodli jsme se při jedné diskusi v mém volebním obvodě, že všechny tyto jevy ukazují na jedno: na pokles občanské morálky. Dokazují neklamně uvolnění kázně a příčiny tohoto stavu je nutno vidět zejména v uplynulých třech letech, kdy došlo ke snížení autority celého právního řádu a i ke snížení autority státních orgánů i vedoucích hospodářských pracovníků.

Při rozkrádání socialistického majetku nejde vždycky o trestné činy či přečiny úmyslné. Z nedbalosti a lhostejného poměru k tomu "z čeho krev neteče", protože to není zrovna "moje", dochází v našem hospodářství k protispolečenskému chování, které svědčí o laxním postoji občanů k majetku v socialistickém vlastnictví. Velmi často dochází k požárům, poškozování výrobních zařízení, znehodnocování potravin tím, že pachatel z nedbalosti poruší povinnosti, vyplývající z jeho pracovního zařazení, nebo jednáním, které svědčí o neodpovědném postoji k majetku, který je v socialistickém vlastnictví.

Uplynulá doba ukázala, že příčiny růstu hospodářské kriminality jsou také v nedostatečné a málo účinné vnitropodnikové a resortní kontrole. Máme-li dosáhnout cílů XIV. sjezdu strany, budeme muset vyvinout velké úsilí o důsledné překonání všech pozůstatků krizového období, prosadit do praxe principy socialistické organizovanosti, disciplíny, evidence a kontroly, boje proti korupci, spekulaci, rozkrádání, ale i lajdáctví a neodpovědnosti.

Jsem toho názoru, že všechna opatření represívní musí být nutně podepřena systematickou morální výchovou v duchu pravidel socialistického soužití. Tím mám na mysli, že je především nutné předcházet trestné činnosti, předcházet porušování socialistické zákonnosti politickými a morálními prostředky. Politické a morální prostředky prevence předpokládají totiž upevnění politické a morální jednoty všeho lidu a zapojení nejširších mas občanů do boje s kriminalitou, zejména na úseku porušování socialistické ekonomiky. Jde také o úzkou spolupráci orgánů činných v trestním řízení s národními výbory všech stupňů i s voliči, jimž jsou soudy odpovědny za stav socialistické zákonnosti v jejich obvodu.

Významnou úlohu při upevňování pořádku a kázně na pracovištích by měly sehrát odborové organizace, kterým spolu s příslušnými hospodářskými pracovníky připadá důležitý úkol vyžadovat plnění všech povinností tak, jak to vyplývá pro každého z nás z obecně platných právních předpisů.

Stejně je nutné, abychom v celém národním hospodářství vytvářely konkrétní předpoklady pro účinnou prevenci, kterou musíme vidět ve tvořivém přístupu k rozvoji našeho národního hospodářství. Občan posuzuje vývoj naší politické a ekonomické situace podle toho, zda si na trhu koupí to, co právě potřebuje. A přiznejme si, že je ještě řada takových běžných věcí, které často pracně shání a nakonec z nutnosti je ochoten zaplatit cokoliv a komukoliv za věc, u které pak ani nepátrá, z jakých pochází zdrojů.

Příkladů by bylo možno uvést celou řadu, setkáváme se s nimi denně. Úspěšný rozvoj národního hospodářství pokládáme tedy za nejúčinnější nástroj předcházení této trestné činnosti.

Dovolte mi, soudružky a soudruzi, abych svůj diskusní příspěvek zakončil slovy soudruha Husáka, která pronesl na XIV. sjezdu naší strany. Řekl: "Je třeba vést velkou politickovýchovnou práci za respektování zákonů ve prospěch občana i ve prospěch společnosti, za dodržování norem socialistického soužití. Úcta k zákonům i k právu se musí stát v naší společnosti přirozeným zjevem." A tomu musíme dát svoji plnou podporu.

Předseda ČNR E. Erban: Děkuji poslanci Černému. Do rozpravy se dále přihlásila poslankyně E. Kaplanová. Dávám ji slovo.

Posl. Eliška Kaplanová: Vážené soudružky a soudruzi! S velkým zájmem jsem si přečetla zprávu Nejvyššího soudu ČSR o stavu socialistické zákonnosti, kterou dnes projednáváme. Zvláště mne zaujala část čtvrtá, která se zabývá ochranou rodiny a mládeže. Tato problematika je mi velmi blízká a v praxi se denně setkávám s řadou problémů, které s těmito otázkami souvisejí. Také výbory ČNR, a to ústavně právní, zdravotní a sociální, i stálá pracovní skupina předsednictva ČNR pro otázky mládeže mnohé tyto otázky projednávaly a řešily. Zabývali jsme se problémy výchovy, výživy, péče o děti a mládež, kriminalitou dětí a mládeže, hodnocením platných zákonných norem na úseku právní ochrany mládeže a jejich využíváním v praxi, otázkami mladých manželství, otázkami populační politiky, bytovou problematikou mladých manželství i perspektivami sociální politiky v ČSR. Z našich jednání vzešla celá řada podnětů a návrhů, které byly předány příslušným resortům.

Jistě souhlasíte se mnou, že tato práce byla a je zajímavá, je i náročná, její řešení obtížné, ale potřebné s ohledem na hlubší souvislosti v dané etapě vývoje socialistické společnosti.

Základní buňkou státu je dobrá rodina. Toto ideální prostředí pro výchovu dětí prožívá v poslední době určitou krizi. Čísla o stále narůstající rozvodovosti jsou toho dokladem. S narůstajícím počtem rozvedených manželství narůstá počet neúplných rodin, v nichž žije stále větší počet postižených, sociálně osiřelých dětí. Nechci dnes hovořit o tom, že právě děti z neúplných nebo rozvrácených rodin se stávají pro společnost problémem proto, že často z touhy po sebeuplatnění, z pocitu křivdy nebo bolesti hledají východisko v recesi, či trestné činnost.

Chtěla bych se spolu s vámi zamyslet nad skutečností, jaká je, jaká nás trápí a co můžeme pro zlepšení situace udělat. Zpráva Nejvyššího soudu ČSR velmi výstižně hodnotí současný stav a využívání výchovných opatření, jejichž realizace by mohla znamenat obrat k lepšímu. Správně upozorňuje, že jsou to především národní výbory a jejich orgány péče o děti na odborech sociálního zabezpečení, které by měly navrhovat výchovná opatření směrem k rodičům nebo dětem v rodinách, které narušují řádnou výchovu dětí.

Navrhovat výchovná opatření může ovšem ten orgán, který situaci v rodině zná a je přesvědčen, že toto opatření je správné a něco vyřeší. V této souvislosti bych chtěla upozornit, že mám důvodné obavy, že za stávající personální situace v orgánech péče o dítě nebude možná represe, ale ani účinná prevence směrem k vyhledávání narušených jedinců i rodin. Přes opakovaná upozornění před rokem na plénu ČNR, přes doporučení obsažená ve vládním usnesení č. 190 ze srpna 1970 nebyly úseky odboru péče o děti na ONV naplněny pracovníky, nebo i za tohoto sníženého stavu pracovníků v rámci akce 10% snížení řídícího a správního aparátu byl počet pracovníků odboru péče o děti snížen. Konkrétně v okrese Opava na počet 170 tisíc obyvatel okresu pracuje na ONV 8 pracovníků odboru péče o děti, z toho 4 na větších národních výborech v okresech. Navrhovaný a potřebný počet pracovníků už v roce 1965 byl 11. Také v Ostravě připadá na jednoho pracovníka zhruba 20 500 obyvatel. Kladu ovšem do této souvislosti otázku, proč je stanoven počet pracovníků odboru péče o děti na počet obyvatel a nikoliv na počet dětí? Je přece známo, že větší výskyt narušených dětí a těch, které páchají trestnou činnost, je právě v sídlištích, kde je velké množství obyvatel koncentrováno na menší obytné ploše, čili více dětí v daném množství obyvatel.

Ověřila jsem si, že v Severomoravském kraji se pracovnice odboru péče o děti např. v roce 1969 zúčastnily 16 349 jednání z celkového počtu 30 860, což je zhruba 50 % jednání, jež měly u soudu absolvovat a jichž se v důsledku pracovního přetížení nemohly zúčastnit. Přitom je prevence zásadní otázkou řešení problematiky potřebných dětí. Navíc pracoviště orgánů péče o děti trpí značnou fluktuací pracovníků, která souvisí s řešením nepopulárních úkolů v opakovaně konfliktních situacích, které mnohé pracovnice nejsou schopny řešit, ale ani snášet.

S touto skutečností souvisí pak řada dalších potíží. Není-li dost pracovníků, vázne vyhledávací i kontrolní činnost. Proto také není využíváno a v praxi uplatňováno vládní nařízení č. 59/1964 o úkolech národních výborů v péči o děti, ačkoliv právě uplatňováním a důslednou realizací tohoto vládního nařízení by mohlo být dosaženo značného pokroku v řešení této problematiky.

Přes tuto svízelnou personální situaci však např. odbor péče o děti ONV Opava v současné době připravuje dohody o spolupráci v prevenci proti trestné činnosti mládeže a mravního ohrožení dětí s Okresní odborovou radou, Českým svazem žen a Socialistickým svazem mládeže v okrese Opava. Domnívám se, že by prostřednictvím krajských inspektorů péče o děti měly být ONV upozorněny na plnění a využívání vládního nařízení č. 59/1964 v tomto směru, poněvadž odbory péče o děti budou moci řešit své úkoly především ve spolupráci s orgány a organizacemi NF, případně se závody, kde však zatím tolik potřebné sociální pracovnice nejsou. Ovšem, pokud tuto problematiku nebudeme řešit jako celospolečenskou záležitost, jako věc nás všech, péče o rodinu a dítě se nám nebude dařit. Ovšem při projednávání některých aktuálních případů narušených dětí, u nichž se nerealizuje výchovné opatření, narážíme na oprávněnou námitku orgánů péče o dítě, ale i soudů: ano, my bychom realizovali opatření, ale co dál? A tu jsme u další zábrany. Vládní usnesení č. 404/1966 uložilo KNV provést diferenciaci výchovných zařízení a zajistit vybudování dalších. Skutečnost je taková, že vládní usnesení není plněno, a i kdyby soud rozhodl o ústavní nebo ochranné výchově, zejména u mladistvých, není schopen toto usnesení realizovat. Domov mládeže třídící v Brně - jediný pro celou oblast Moravy, nemá volnou kapacitu a umístění takového jedince trvá značnou dobu. Jaký je výchovný dopad, si každý domyslí.

V této souvislosti bych chtěla upozornit, že podobně jsou dnes naplněny všechny dětské domovy pro děti od 3 do 18 let, je naplněn dětský domov třídící v Novém Bohumíně a v kraji není volná kapacita. Domnívám se, že by ministerstvo školství ve spolupráci s KNV mělo prověřit, jak se mohlo stát, že pod dojmem zamýšlené dlouhodobé koncepce ministerstva školství, směřující k budování dětského domova rodinného typu, řada dětských domovů snížila kapacitu, nová kapacita vytvořena nebyla a nově nařízené případy ústavní výchovy nelze realizovat. Doposud chybí rovněž organizační řády výchovných zařízení, na něž čekáme již několik let. Upozorňuji na tuto situaci se vší zodpovědností, poněvadž od roku 1963 nepamatuji takový stav. Odnímání dětí ze závadných rodin by bylo zcela znemožněno, což by v rámci projednávané problematiky znamenalo další komplikaci a zhoršování dané situace. Vůbec se domnívám - pokud jde o práci odborů péče o děti - že by bylo velmi potřebné vytvořit ve společnosti - ve veřejném mínění, příznivé klima pro práci sociálních pracovníků, aby svou práci dělali rádi, s vědomím celospolečenské pomoci. Ještě svízelnější je situace na úseku ústavů sociální péče, kde jsou umisťovány děti duševně vadné, zdravotně postižené a nevychovatelné, jejichž rodiče často čekají na umístění dítěte až pět let.

Dále si myslím, že by bylo třeba rehabilitovat v očích veřejnosti dobrou rodinu a dobrou matku především. Tím, že jsme ženu zrovnoprávnili, nevyřešili jsme všechno. Ženu hodnotíme jako pracovní sílu a na její nenahraditelnou funkci v mateřství jako bychom zapomněli. Ve vědomí lidí došlo k posunu hodnot, dítě se stává často nežádoucí přítěží a my ve výboru řešíme otázky populace a propopulačních opatření, abychom zajistili alespoň prostou reprodukci obyvatel naší republiky. Domnívám se však, že řešení populace netkví jen ve sféře materiální, ale stejně tak ve sféře morální.

Přitom se mi vtírá otázka, zda naše sdělovací prostředky i spisovatelé dělají dost pro popularizaci dobré rodiny, dobré výchovy dětí, chtěného a uvědomělého rodičovství. Vždyť "dobré příklady táhnou"! A nemáme u nás jen vzory negativní. A přece jeden negativně před obrazovku postavený učitel ovlivní záporně celé kolektivy dětí proti učitelům, celé veřejné mínění, zatímco kladný typ by mohl pomoci v kladném smyslu slova. Jestliže se někdo hrubě vyjádří o ženě na pracovišti před mladým člověkem, snad si ani neuvědomí, že mu dal návod k podobnému jednání k ženám v budoucnu. Jsem přesvědčena. že povzbuzování, kladné vzory, citová výchova, tělesná výchova, estetika - to jsou prostředky, jež by nám měly pomoci formovat děti a mladé lidi. A zatím se často, příliš často setkáváme s hrubostí, vulgárností, neúctou k staršímu. A přece zlepšení mezilidských vztahů je tak žádoucí!

Zpráva Nejvyššího soudu hovoří o omezení práv rodičů, jímž je např. i nařízení ústavní výchovy. Dnes je v dětských domovech umisťováno 80 i více procent dětí soudně. Denně se však přesvědčuji, že vyslovení ústavní výchovy, jež pro okamžité řešení je jistě správné, neřeší vše. Máme děti, které jsou v dětských domovech řadu let, dospějí u nás a nakonec jsou bez domova a nemají kam jít, poněvadž v rodině se nic nezměnilo a rodina žije dál svým závadným životem, pro nějž bylo dítě z rodiny odňato. Domnívám se, že by nařízená ústavní výchova měla být časově limitována a tento limit by měl být pro dotyčné rodiče určitou čekací lhůtou - podmínkou. Jestliže by tuto podmínku rodiče nesplnili, soud by navrhl zbavení rodičovských práv. Tuto čekací lhůtu bych navrhla co nejkratší, nejdéle však jeden rok, aby se dítěti co nejdříve umožnil pobyt v náhradní rodinné péči, aby citově a duševně nestrádalo. Vždyť praxe ukazuje, že někteří rodiče děti řádně vychovávat nechtějí, jiní to neumějí, nemohou za to a dobře je vychovávat nikdy nebudou. Vždy však objektem, který na to doplácí, je dítě - bezbranné, bezmocné, potřebující naší ochrany. Ovšem i při vyslovení ústavní výchovy často soud realizaci vlastního usnesení nesleduje, podobně jsou závady v realizaci dohledu a omezení, kde především a zpravidla jen VB kontroluje závadné jedince.