Úlohu státního rozpočtu nelze na druhé
straně podceňovat či zdůrazňovat
její pasívní postavení. Váha
státního rozpočtu je dostatečně
zvýrazněna samotným faktem, že rozpočet
v úhrnu za ČSSR redistribuuje zhruba 2/3
objemu národního důchodu, přičemž
posuzujeme rozpočet v období, kdy neznáme
a neschvalujeme plán rozvoje národního hospodářství.
Doporučuji, aby napříště vláda
předložila plán a rozpočet najednou
a aby plán a rozpočet byl projednáván
souhrnně a schvalován najednou, jak je to v praxi
mnoha socialistických zemí. Pak budeme vidět
jasnou věcnou návaznost i finanční
řešení.
Za druhé: složitost současné situace
s nahromaděnými problémy, nepřipravenost
jejich řešení a celkové ochromení
centrálního řízení neumožňují,
aby státní rozpočet již v průběhu
roku 1970 přivodil zásadnější
zvrat.
Za třetí: hodnocení návrhu státního
rozpočtu Ústřední komisí lidové
kontroly je orientováno převážně
kriticky proto, aby byla maximálně zvýrazněna
slabá místa rozpočtu, problémy, v
nichž spatřujeme příčiny nízké
účinnosti rozpočtové politiky a její
nevyužité možnosti při procesu ekonomické
konsolidace.
Dovolte, abych přešel k některým konkrétním
problémům v návrhu státního
rozpočtu a předložil Sněmovně
lidu některé návrhy. V prvé řadě
bych chtěl upozornit na nové prvky, které
do rozpočtové problematiky vnáší
federativní uspořádání státu.
Jde o otázky důležité nejen z hlediska
ekonomického, ale zejména politického.
Rozpočet na rok 1969 je ještě plně nenastolil,
neboť v tomto roce došlo de facto jen k delimitaci unitárního,
dříve schváleného státního
rozpočtu. Návrh státního rozpočtu
vychází ze vzájemné otevřenosti
a vzájemného působení rozpočtu
federálního a rozpočtů národních.
Důsledkem tohoto principu a současně konstrukce
rozpočtu jsou nezbytné přesuny zdrojů
mezi rozpočty, projevující se jako vytvoření
přebytků v rozpočtu České socialistické
republiky, který je zdrojem ke krytí schodku Slovenské
socialistické republiky i federace.
Samotný tento fakt bez jakéhokoliv objasnění
by mohl navozovat závěry, že vyrovnávání
rozdílů v ekonomické úrovni obou republik
krátí potřeby v českých zemích,
a další obdobné závěry vyzývající
vesměs v neprospěch celé myšlenky federalizace.
Považuji za svou povinnost preventivně upozornit na
nebezpečí takových zjednodušujících
závěrů, které by mohly v budoucnu
přinést nejen ekonomické, ale i vážné
politické obtíže. Považuji zapotřebné
podat objektivnější obraz této skutečnosti,
i když zdaleka nejsou propracována objektivní
kritéria. Je nutno, abychom si uvědomili, že
přebytkovost českého a schodkovost slovenského
rozpočtu má i řadu objektivních příčin,
například rozdílnou finalitu výroby
v obou republikách, která značnou měrou
ovlivňuje realizaci zdrojů, jež tvoří
příjmy státního rozpočtu.
Obdobně vyplývá nerovnoměrnost tvorby
zdrojů rozpočtu České socialistické
republiky a Slovenské socialistické republiky z
umístění organizací zahraničního
obchodu v České socialistické republice,
ačkoliv jim dodávají podniky obou republik.
Jejich zisk se ovšem realizuje na půdě ČSR.
Bylo by možno uvést i další vlivy: migraci
pracovníků a naproti tomu i vlivy opačné,
hovořící v neprospěch SSR, jako jsou
nepříznivé výsledky v rentabilitě,
přesto, že v posledních letech budované
závody jsou už modernější než
v ČSR.
Chtěl bych zdůraznit naši pozici, že ÚKĽK
v těchto otázkách se staví plně
za prosazování zájmů jednotné,
integrované československé ekonomiky, s níž
je třeba sladit zásadu, zejména však
praktické naplňování zásady
postupného vyrovnávání rozdílné
ekonomické úrovně a úrovně
společenské spotřeby cestou sbližování
úrovně produktivity práce a rentability v
obou republikách.
V souvislosti s uvedenými problémy nelze přehlédnout,
že při přípravách rozpočtu
na rok 1970, nebudeme-li jim nadále věnovat pozornost,
se mohou v budoucnu projevit nebezpečné tendence.
Projevily se již při sestavování rozpočtu
rostoucí obtíže, při zajišťování
cílů státního rozpočtu docházelo
k neshodám, k neúnosnému prosazování
potřeb, snahám o zakrývání
rezerv ve sféře hospodářských
i rozpočtových organizací i samotných
centrálních orgánů. Tyto střety
zájmů byly vyvolány nejen existencí
tří rozpočtů finančně
spjatých, ale zejména tím, že centrální
řídící orgány dosud nedokázaly
nastolit a prosadit systém vztahů mezi federálními
a národními orgány, který by odpovídal
principům demokratického centralismu, jak je schválilo
květnové plénum ÚV KSČ a které
by byly přijatelné pro obě národní
republiky a zabezpečovaly by plně základní
národohospodářské proporce celostátní
integrované ekonomiky.
Návrh státního rozpočtu je třeba
hodnotit mimo jiné podle toho, jak naplňuje zásadu
realizační směrnice květnového
pléna ÚV KSČ o nutnosti relativně
silného federálního rozpočtu, umožňujícího
provést strukturální přestavbu ekonomiky
i vyrovnávání rozdílů mezi
jednotlivými částmi státu. Ve stanovisku
docházíme k závěru, ze státní
rozpočet na rok 1970 dosud nedává předpoklady
pro účinné uplatnění integrační
role federálního rozpočtu, a to jak objemem
finančních prostředků, jimiž
rozpočet federace disponuje, tak především
neujasněností při výběru konkrétních
potřeb, které mají být z něho
financovány.
Je jistě závažné, musíme-li konstatovat,
že rozpočet federace nevychází z koncepčně
vyjasněného konkrétního programu investičních
akcí a technických inovací významných
pro celou ČSSR. Svědčí to o nedostatečné
úrovni řídící a organizátorské
práce centrálních orgánů.
V průběhu prací na státním
rozpočtu se projevily dosti značné rozpory
plynoucí z rozdílných názorů
na řešení některých otázek
v obou národních republikách, zejména
pokud jde o stanovení zdrojů příjmů
rozpočtu federace, zásad nové úpravy
podnikového zdanění apod.
Proti rozdílnosti názorů nelze nic namítat,
pokud tato nevede k oddalování řešení
a nemá také své škodlivé ekonomické
následky.
Za zvlášť citlivou oblast z hlediska politického
dopadu nutno považovat objem a směry přesunu
finančních zdrojů při postupném
vyrovnávání ekonomické úrovně
obou národních republik. Chci zde podtrhnout, že
pravicově oportunistické síly právě
spekulují s našimi těžkostmi v ekonomice
a budou zde rozehrávat různé tendence tak,
aby vyvolaly i eventuálně nacionální
tření. Konkrétní formy těchto
přesunů se dosud neopírají o objektivnější
základ, tzn. o přímou podporu účelově
stanovených akcí a opatření, která
povedou k postupnému vyrovnávání rozdílů
v úrovni produktivity práce.
Domnívám se, že těmto problémům
musíme společně věnovat mimořádnou
pozornost.
Nyní k dalšímu problému. Nelze nevidět,
že politicky správný směr řešení
vztahů mezi našimi rovnoprávnými národy
formou federalizace přináší celou řadu
problémů v řízení hospodářství,
na jejichž vyjasnění závisí rychlost
postupu a účinnost stabilizačních
a konsolidačních opatření. Má-li
se uskutečnit jednotné plánovité řízení
ekonomiky ČSSR podle realizační směrnice
květnového pléna ÚV KSČ, pak
musí být ústavní zákon č.143/68
Sb. uplatňován v tom smyslu, že v ekonomické
oblasti jsou federální orgány organizačním
stupněm, jemuž přísluší
rozhodování o otázkách celostátního
významu. Stupen integrace ekonomiky ČSSR by měly
určovat přímo federální orgány.
Závažným nedostatkem, který má
negativní odraz v hospodářské praxi,
je, že nebyla dosud vyřešena právní
úprava postavení federálních ministerstev,
resp. výborů v ekonomické oblasti. Například
podle poznatků naší komise není dosud
dostatečně zabezpečena přímá
účast federálních výborů
na tvorbě národohospodářských
plánů a rozpočtu federace i dalších
legislativních opatřeních z hlediska průmyslu
celé ČSSR.
Tyto problémy podle našich poznatků je nutno
neodkladně dořešit. Nelze dávat hlavu
do písku před skutečností a faktem,
že se projevují tendence i k institucionálnímu
separatismu v obou republikách, které by mohly v
budoucnu přinést problémy nejen ekonomické,
ale i politické. Považuji za svou povinnost Sněmovnu
lidu na tuto skutečnost upozornit.
Nemohli jsme splnit plán prověrky výstavby
federálních orgánů. Na těchto
otázkách budeme pracovat, abychom dokumentaci z
prověrek mohli předložit příslušným
orgánům státu.
Za čtvrté: k ekonomicky i politicky nejzávažnějším
úkolům finanční politiky patří
omezování dotací ze státního
rozpočtu do podnikové sféry i další
úspory rozpočtových výdajů.
Program omezování dotací, i když si
kladl minimální cíle, se však nepodařilo
dodržet. Příčin je několik a
ÚKĽK je spatřuje zejména
- ve zjednodušeném přístupu k problematice
dotací a jejich řešení,
- v nerozhodnosti centrálních orgánů,
nedůslednosti a nepřipravenosti na řešení
důsledků omezování dotací,
- v tom, že se vymkla z rukou centrálních orgánů
regulace cenového vývoje, kdy se živelný
růst cen promítal do růstu nákladů
jak materiálových, tak zejména mzdových.
ÚKĽK spatřuje v dotacích, zejména
v neinvestičních, pasívního charakteru,
klíčovou kategorii ve státním rozpočtu,
která především je rozhodující
pro to, jakou měrou státní rozpočet
aktivněji ovlivní vývoj čs. ekonomiky
směrem k žádoucí národohospodářské
struktuře a podporám celospolečenských
priorit vůbec.
Z toho plyne, že by dotacím měla být
věnována daleko větší pozornost.
Část dotací má aktivní povahu,
tj. mají sloužit k cílevědomému
ovlivňování reprodukčního procesu
a jeho zefektivnění. Tyto dotace mají v rozpočtu
místo a je třeba je i v budoucnu podporovat. Převažující
část dotací - podle hrubých odhadů
asi dvě třetiny - jsou však dotace pasívního
charakteru, kryjící ztrátovost podniků,
neefektivnost a různé cenové deformace.
Kromě těchto hledisek je třeba u dotací
- obecně - rozlišovat dvě složky: Dotace
může u příjemce pokrývat zčásti
nehospodárnost a neefektivnost v nejrůznějších
podobách. Další složkou dotací
může být objektivně odvozená
úhrada vyrovnávající různé
nesrovnalosti v cenách vzniklé převážně
po přestavbě cen k 1.1.1967. Státní
rozpočet zde pak nahrazuje funkci cenové politiky.
Skutečnost, že dotacemi jsou pokrývány
zčásti nehospodárnosti, byla dosud vcelku
přecházena. Centrální řídící
orgány ani neměly dostatek podkladů k záběrům
v tomto směru a analýzy hospodárnosti u podniků
ustoupily do pozadí převážně
s opuštěním ročních komplexních
rozborů hospodaření. Jen málo a bez
vyvozování důsledků se zabývaly
faktem, že převažující část
podniků hledá cesty v řešení
svých problémů nikoli ve snižování
nákladů, ale především v požadavcích
na přesuny do cen, resp. u dotovaných organizací
ve zvyšování dotací. Je třeba
říci sebekriticky, že ani činnost kontrolních
orgánů - a mám zde na mysli kontrolu v celé
šíři - nebyla na tyto otázky orientována.
Ve stanovisku k návrhu rozpočtu se kriticky vyslovujeme
k návrhu vládního usnesení o státním
rozpočtu na rok 1970, které ukládá
ministrům ve spolupráci s cenovými úřady
prověřit a zdůvodnit během prvního
čtvrtletí 1970 opodstatněnost neinvestičních
dotací a na základě toho rozhodnout o dalším
vývoji těchto dotací. Jsme toho názoru,
že toto opatření nemůže splnit
hlavní účel - podstatnější
snížení neinvestičních dotací,
a že opět sklouzne na obvyklé zdůvodnění
o nutnosti dotovat v podstatě všechny činnosti,
kde ceny nestačí krýt náklady. Souhlasíme
plně s prověrkou dotací, ale představovali
bychom si ji jako široce založenou akci, s dostatečným
časovým termínem /například
v průběhu celého roku 1970/, která
by byla prováděna formou individuálních
prověrek maximálního počtu dotovaných
organizací orientovaných zejména na rezervy
v řízení a hospodárnosti. Na základě
dostatečného počtu prověrek by tak
bylo možno objektivněji zjistit míru nehospodárnosti,
které dotace pokrývají, a dotace očistit
od položek, jež by stát v žádném
případě neměl hradit. Navrhujeme proto,
aby ministerstvo financí a ministerstvo národohospodářského
plánování, federální výbory
i Ústřední komise lidové kontroly
takové prověrky v průběhu prvního
pololetí provedly s konkrétním vyčíslením
a návrhem řešení zkrácení
dotací, které by šlo na vrub nehospodárnosti,
které budou zjištěny. Jde však o to, abychom
právě celého období, které
budeme mít a které vyplývá ze zmrazení
cen, využili.
Za páté: další problém, na který
se ve stanovisku orientujeme, je zavedení nových
podnikových daní od 1.1.1970. V zásadě
je nutno hodnotit změnu podnikových daní
jako důležitý krok v racionalizaci soustavy
rozpočtových příjmů. Ve stanovisku
připomínáme některá rizika
spojená se zaváděním nových
daní. Především to, že u podniků
v důsledku vyššího daňového
zatížení bude vyvíjen silný tlak
na výjimky a úlevy v daních. Tento tlak přináší
nebezpečí subjektivismu při povolování
výjimek, obdobně jako tomu bylo v současné
soustavě podnikových odvodů. Přitom
chybí přehled o faktických důchodových
možnostech podniků, o potenciálních
rezervách v jejich podnikání. Zakládání
výjimek v širším rozsahu by mohlo nejen
oslabit intenzitu zdanění, ale i zkreslit celkové
hodnocení účinnosti a vhodnosti nové
daňové soustavy. Přitom povolování
výjimek je v působnosti národních
vlád, přičemž víme, jak se projevovalo
povolování výjimek na centrální
úrovni, kdy byla ekonomika řízena z jednoho
centra.
Navrhuji proto, aby ministerstvo financí ve spolupráci
s kontrolními orgány obou republik i federálními
orgány provedlo komplexní kontrolu, jak je zákon
o podnikových daních uplatňován na
celém území státu v příhodný
moment, abychom včas eventuální nedostatky
mohli napravit a zjednat nápravu.
Za šesté: oblast výdajů na vědu
a techniku představuje v každém průmyslově
vyspělém státě, značnou část
výdajů ze státního rozpočtu
a státní účast na rozvojových
akcích se stále zvyšuje. Vědeckotechnická
revoluce, která je zdrojem největších
přínosů pro růst životní
úrovně i ekonomické prosperity národních
ekonomik, neobejde se bez intenzívnějšího
zájmu i přímého řídícího
vlivu státní správy a zákonodárných
orgánů.
Současné tíživé problémy
našeho ekonomického vývoje mají příčiny
mimo jiné v malém a nedostatečně motivovaném
zájmu výrobců o realizaci důsledků
vědy a techniky a v neposlední řadě
i v nedůslednosti, se kterou byla vytvářena
a prosazována opatření k zavádění
dokonalejších výrobků, technologií,
služeb apod. V důsledku toho jsou i přednosti
socialistického výrobního způsobu
nedostatečně využívány.
Z kontrolní činnosti Ústřední
komise lidové kontroly za několik posledních
let je možno dojít k některým zobecňujícím
závěrům. Z rozpočtového hlediska
není možné posuzovat výši výdajů
na rozvoj vědy a techniky jako příliš
nízkou z toho důvodu, že objem těchto
prostředků představuje v jednotlivých
letech pravidelně rostoucí řadu výdajů,
ve které se výrazněji nepromítají
věcné důvody meziročních zvýšení.
S ohledem na srovnatelné výdaje v jiných
průmyslových státech je výše
těchto prostředků přiměřená.
Výdaje na vědu a techniku se z hlediska zdrojů
člení do řady položek, které
svým určením vytvářejí
poměrně málo přehlednou soustavu finančních
nástrojů. Část prostředků
je například umisťována jako rozpočtované
částky s různým účelovým
určením, další část jako
součást neinvestičních dotací
s dalším členěním na různé
účely použití. K tomu přistupují
výdaje zahrnuté do investičních dotací,
kterými jsou také financovány potřeby
vědy a techniky.
Soudruzi poslanci, závažnou skutečností
je, že tyto výdaje jsou velmi nedostatečně
kontrolovány. Při prověrce přínosů
výdajů na vědu a techniku pro zavádění
nových výrobků jsme došli k závěru,
že rostoucí výdaje na vědu a techniku
nejsou doprovázeny přiměřenými
výsledky v zavádění nových
výrobků a nových technologií do praktického
využití. Kontrola po přímé odborné
linii řízení je vykonávána
velmi nedostatečně a v některých případech
po řadu let není vykonávána vůbec.
Jde zejména o kontrolu maximální účelnosti
a hospodárnosti těchto výdajů, což
se mimo jiné projevuje například v tom, že
jsou po několikaletém řešení
a vyčerpání značných finančních
částek zastavovány nebo rušeny úkoly,
které byly při zařazení do plánu
zdůvodňovány jako úkoly se značnými
ekonomickými přínosy, přičemž
nikdo není volán k odpovědnosti. Přitom
i za tyto neúspěšné úkoly bývají
vypláceny odměny až do zastavení nebo
zrušení. Stejně tak je znepokojivý fakt,
že u více než 50 % úkolů v roce
1968 vykazovaných jako úspěšně
vyřešené nemohou řešitelé
prokázat skutečné ekonomické přínosy,
které jejich realizace přinese.
Také plánovaná návratnost prostředků
vynaložených na řešení státních
úkolů je dosahována pouze ve výši
20 - 40 %. Příčiny, které k tomuto
stavu vedou, jsou podstatně širší a složitější,
avšak jako hlavní nedostatek, který se týká
rozpočtové problematiky, je nutno uvádět
nedostatečné zdůvodňování
požadavků na výši prostředků
ze státního rozpočtu. Tím je omezena
i zodpovědnost za správné využití
těchto prostředků, což spolu s nedostatečnou
kontrolou výdajů a podmínek, za kterých
jsou poskytovány, vede i k nedůsledným závěrům
při schvalování státního závěrečného
účtu. Základním problémem není
tedy podle našeho názoru výše výdajů
na vědu a techniku, jak se to v minulých dvou
letech snažili někteří stále
demagogicky zneužívat, ale způsob, jak s touto
položkou státního rozpočtu je nakládáno
a skutečnost, že dosud nebyla vytvořena ucelená,
kontrolovatelná a důsledně prosazovaná
soustava financování, řízení
a kontroly výdajů na vědu a techniku. Navrhujeme,
aby tyto otázky věcně rozpracovala Státní
komise pro vědu a techniku a předložila vládě
konkrétní návrhy na řešení.