V Úmluvě se potvrzuje zásada mezinárodního práva, podle které pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti neexistuje promlčení. Smluvní státy současně vyslovují přesvědčení, že účinné potrestání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti přispívá k tomu, aby se jim předcházelo. Prospěje to k ochraně základních lidských práv, k povzbuzení důvěry a rozvíjení spolupráce mezi národy a k podpoře míru a bezpečnosti.

Úmluva vychází z předchozích rezolucí Valného shromáždění OSN, které měly za cíl stíhat a trestat nacistické válečné zločince, jakož i z Charty Norimberského mezinárodního vojenského tribunálu. Úmluva tak navazuje na předchozí mezinárodní dokumenty směřující k potrestání a vymýcení válečných zločinů a zločinů proti lidskosti a představuje významný krok na cestě k tomuto cíli.

Podle Úmluvy se promlčení nemá vztahovat především na válečné zločiny, jak je definuje Charta Norimberského mezinárodního vojenského tribunálu a jak jsou potvrzeny i příslušnými rezolucemi Valného shromáždění OSN z roku 1946 a jak je uvádějí ženevské dohody o ochraně obětí války z roku 1949, a dále na zločiny proti lidskosti nezávisle na tom, zda byly spáchány za války nebo v čase míru, definované v Chartě Norimberského mezinárodního vojenského tribunálu.

Stejně tak se promlčení nevztahuje na zločiny vyhnání obyvatelstva z půdy, kterou má v držbě, ke kterému došlo v důsledku ozbrojeného útoku nebo okupace, na nelidské činy, které jsou důsledkem politiky apartheidu, a na zločin genocidy, jak ho definuje Úmluva o zabránění a trestání zločinu genecidia z roku 1948.

Úmluva se vztahuje jak na představitele státní moci, tak i soukromé osoby, které zločiny Úmluvou vymezené spáchaly nebo se na nich podílely, k nim podněcovaly nebo se k jejich páchání spolčovaly.

Kromě těchto osob se Úmluva vztahuje i na představitele státní moci, kteří páchání takovýchto zločinů tolerují.

Úmluva zavazuje smluvní státy, aby uskutečnily všechna potřebná vnitřní opatření, která umožní vydání osob, které se dopustily uvedených zločinů, příslušnému státu k potrestání.

Z Úmluvy vyplývá dále pro smluvní strany závazek přijmout ve shodě s vlastním ústavním zřízením všechna legislativní nebo jiná opatření potřebná k zabezpečení toho, aby se zákonné nebo jiné promlčení nevztahovalo na stíhání a potrestání zločinů uvedených v Úmluvě a osob, na které se ustanovení Úmluvy vztahuje. V československém právním řádu byla provedena legislativní úprava, která vyhovuje tomuto požadavku.

Úmluva byla otevřena k podpisu do 31. prosince 1969. Po tomto datu je otevřena k přístupu všem státům, které se mohou stát jejími stranami. Podléhá ratifikaci.

Vstoupí v platnost 90. den po uložení desáté ratifikační listiny nebo listiny o přístupu u generálního tajemníka OSN.

Úmluvu až dosud podepsalo 10 socialistických států /Svaz sovětských socialistických republik, Běloruská sovětská socialistická republika, Ukrajinská sovětská socialistická republika, Polská lidová republika, Bulharská lidová republika, Maďarská lidová republika, Mongolská lidová republika, Rumunská socialistická republika, Socialistická federativní republika Jugoslávie, Československá socialistická republika/ a mimo ně Mexiko.

Úmluva byla zatím ratifikována vzpomenutými socialistickými státy kromě Jugoslávie.

Za Československou socialistickou republiku se Úmluva podepsala dne 21. května 1969. U podpisu se uskutečnilo prohlášení k článkům V. a VII. Úmluvy, které tím, že okruh států, jež se mohou stát stranami Úmluvy, omezují na členské státy OSN, odborné organizace OSN, mezinárodní agentury pro atomovou energii, účastníky Statutu mezinárodního soudního dvora a státy, které jsou k tomu vybídnuty Valným shromážděním OSN - znemožňují některým socialistickým státům, aby se staly stranami Úmluvy.

Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti je důležitým nástrojem mezinárodního práva, který má významnou měrou přispět k tomu, aby pachatelé válečných zločinů a zločinů proti lidskosti stejně jako ti, kteří se na těchto zločinech podílejí nebo ti, kteří jim pomáhají či jejich jednání tolerují, neušli spravedlivému potrestání.

Velký je význam Úmluvy jako aktu, který působí k předcházení válečných zločinů a zločinů proti lidskosti právě tím, že zajišťuje důsledné stíhání a trestání jejich pachatelů.

O tom, že tyto zločiny dosud nepatří minulosti, nás přesvědčují poslední události v jihovýchodní Asii, na Středním východě i v těch částech afrického kontinentu, které se dosud nacházejí pod vládou rasistických a koloniálních režimů.

Je proto žádoucí, aby Československá socialistická republika co možná nejdříve ratifikovala tuto Úmluvu, a tak přispěla k jejímu urychlenému vstupu v platnost.

Doporučuji proto jménem vlády ČSSR Sněmovně lidu, aby Úmluvu schválila. /Potlesk./

Předsedkyně SL MUDr. S. Pennigerová: Děkuji členu vlády ČSSR s. dr. Bohuslavu Kučerovi za jeho odůvodnění.

Zpravodajskou zprávu k tomuto bodu přednese místopředseda Federálního shromáždění poslanec Ľudovít Hanúsek.

Zpravodaj místopředseda FS Ľ. Hanúsek: Vážené súdružky poslankyne, vážení súdruhovia poslanci, Federálnemu zhromaždeniu sa predkladá na vyslovenie súhlasu Dohoda o nepremlčateľnosti vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti, ktorú dňa 26. novembra 1968 prijalo XXIII. zasadanie Valného zhromaždenia Organizácie spojených národov.

O prijatie tejto dohody sa najviac zaslúžili socialistické štáty, z iniciatívy ktorých bola vypracovaná a ktoré sa o ňu neúnavne zasadzovali. K prijatiu dohody významnou mierou prispela aj podpora, ktorú jej poskytla absolútna väčšina rozvojových krajín.

Spoločné úsilie socialistických štátov a rozvojových krajín bolo motivované potrebou medzinárodnej zaväznej dohody, ktorá by pomohla vykoreniť najstrašnejšie zločiny, aké ľudstvo pozná - vojnové zločiny a zločiny proti ľudskosti. V tomto úsilí boli socialistické a rozvojové štáty vedené hlavne otrasnými skúsenosťami vlastného ľudu, ktorý sám na sebe poznal hrôzu týchto zločinov a utrpení, ktoré prináša agresívna vojna a koloniálna samovôľa.

Dohoda, ktorej cieľom je dôsledne stíhať a spravodlivo trestať vojnové zločiny a zločiny proti ľudskosti, je významným úspechom boja pokrokových síl vo svete proti tým silám, v ktorých väzia korene vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti. Sú to sily, ktoré sa usilujú znova vzkriesiť ideológie, spočívajúce na rasovej a národnej nenávisti a túto nenávisť rozduchávať. Sú to predovšetkým pokusy oživovať nacistickú ideológiu, je to podpora, ktorú niektoré kruhy poskytujú politike kolonializmu a apartheidu.

Dohoda nadväzuje na dávne úsilie dôsledne stíhať a prísne trestať nacistických vojnových zločincov. Preto sa vo svojej preambule hlási k predošlým medzinárodným dokumentom, ktoré toto úsilie napomáhali. Z obdobia po druhej svetovej vojne je to rezolúcia Valného zhromaždenia OSN 3/I/ z 13. februára 1948, rezolúcia 170/II/ z 31. októbra 1947 o vydávaní a potrestaní vojnových zločincov a nakoniec rezolúcia 95/I/ z 11. decembra 1946, ktorá potvrdzuje zásady medzinárodného práva uznané Chartou Norimberského medzinárodného vojenského tribunálu a jeho rozsudkom.

Z novších čias je to rezolúcia Hospodárskej a sociálnej rady OSN 1074 D /XXXIX/ z 28. júla 1965 a rezolúcia 1158 /XLI/ z 5. augusta 1966 o potrestaní vojnových zločincov a osôb, ktoré spáchali zločiny proti ľudskosti.

Dohoda nadväzuje aj na medzinárodné dokumenty, bojujúce proti kolonializmu a apartheidu, a to na rezolúciu 2202 /XXI/ zo 16. decembra 1965 a na rezolúciu Valného zhromaždenia OSN 2184 /XXI/ z 12. decembra 1966. Obe tieto rezolúcie výslovne odsúdili ako zločin proti ľudskosti porušovanie hospodárskych a politických práv domáceho obyvateľstva a politiku apartheidu.

Dohoda vo svojej preambule vyjadruje dva ciele:

Účinne trestať páchateľov vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti, čo je zároveň dôležitým prostriedkom, ako predchádzať týmto zločinom, a v čom väzí druhý účel, ktorý sleduje prijatie dohody.

Predchádzaním vojnovým zločinom a zločinom proti ľudskosti dohoda prispieva k ochrane ľudských práv a základných slobôd, ktoré sú týmito zločinmi najviac ohrozené, a k povzbudzovaniu dôvery, k rozvíjaniu spolupráce medzi národmi i k podpore medzinárodného mieru a bezpečnosti.

Zmluvné strany v preambule Dohody konštatujú, že uplatňovanie právnych noriem vnútroštátneho práva o premlčacích lehotách bežných zločinov i v prípadoch vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti je predmetom vážneho znepokojenia svetovej verejnej mienky, lebo zabraňuje stíhaniu a potrestaniu osôb zodpovedných za tieto zločiny. Zmluvné strany preto potvrdzujú zásadu medzinárodného práva, že pre vojnové zločiny a pre zločiny proti ľudskosti neexistuje premlčanie.

Premlčaciu lehotu pre tieto zločiny nestanovil ani jeden z predošlých medzinárodných dokumentov, na ktoré sa dohoda v preambule odvoláva.

Pri vymedzení zločinov, na ktoré sa nebude vzťahovať premlčanie, sa odvoláva článok 1 Dohody opäť už na uvádzané medzinárodné dokumenty.

Podľa článku VI Charty Norimberského medzinárodného vojenského tribunálu sú vojnovými zločinmi činy, znamenajúce porušenie zákona vojny alebo vojnových zvyklostí. K nim patrí vraždenie, zlé zaobchádzanie alebo deportovanie civilného obyvateľstva z obsadeného územia na otrocké práce alebo na iný účel, vraždenie vojnových zajatcov alebo zlé zaobchádzanie s nimi, vraždenie rukojemníkov, plienenie verejného alebo súkromného majetku, svojvoľné ničenie miest a dedín a pustošenie neodôvodnené vojenskou nutnosťou. Za zločiny proti ľudskosti vyhlasuje ten istý článok vraždenie, vyhubenie, zotročovanie, deportovanie alebo iné ukrutnosti, spáchané na civilnom obyvateľstve pred vojnou alebo počas vojny, prenasledovanie z príčin politických, rasových alebo náboženských, pri páchaní akéhokoľvek zločinu, patriaceho do právomoci tribunálu, alebo v spojení s takýmito činmi, a to bez ohľadu na to, či bolo porušené miestne právo krajiny, kde boli zločiny spáchané.

Za zločiny, na ktoré sa premlčanie nevzťahuje, považuje dohoda aj vážne porušenie Ženevských dohôd z roku 1949. Podľa Ženevských dohôd sa takýmito vážnymi porušeniami rozumejú tieto činy: úmyselné zabitie, mučenie alebo neľudské zachádzanie vrátane biologických pokusov, úmyselné spôsobenie veľkého utrpenia alebo vážne telesné zranenie a ohrozenie zdravia, prinútenie dohodami chránenej osoby, aby slúžila v ozbrojených silách nepriateľskej mocnosti, úmyselné zbavenie chránenej osoby práva byť súdený pravidelným a nestranným spôsobom podľa Ženevských dohôd, branie rukojemníkov, ničenie a scudzenie majetku, neoprávnené vojenskou dohodou a vykonané vo veľkom rozsahu nezákonným a samovoľným spôsobom.

Za zločiny proti ľudskosti Dohoda o nepremlčateľnosti vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti považuje aj vyhnanie obyvateľstva z pôdy, ktorú má v držbe, spôsobené ozbrojeným útokom alebo okupáciou, ďalej neľudské činy, ktoré sú dôsledkom politiky apartheidu, a zločin genocídia, ako ho definuje Dohoda o zabránení a trestaní zločinov genocídia z roku 1938.

Článok z tejto dohody definuje ako genocídium činy, ak sú spáchané s úmyslom zničiť celkom alebo sčasti národnostnú, etnickú, rasovú alebo náboženskú skupinu: zabíjanie príslušníkov takej skupiny, spôsobenie vážnej telesnej alebo duševnej ujmy jej príslušníkom, úmyselné ovplyvnenie životných podmienok skupiny, zamerané na fyzické zničenie celej skupiny alebo jej časti, zavedenie opatrení zameraných na zamedzenie rodenia detí v skupine a násilné premiestňovanie detí jednej skupiny do skupiny druhej.

Všetky zločiny uvedené v článku I Dohody sú nepremlčateľné aj vtedy, ak by neboli porušením vnútorného práva štátu, v ktorém boli spáchané.

Článok II Dohody vymedzuje okruh osôb, na ktoré sa jej ustanovenia vzťahujú.

Dohoda sa vzťahuje tak na súkromné osoby, ako aj na predstaviteľov štátnej moci, ktorí sa na páchaní týchto zločinov podieľajú, buď ako priami páchatelia, alebo ako účastníci, alebo ktorí sa k ich páchaniu spolčujú alebo iných k nemu podnecujú bez ohľadu na stupeň dovŕšenia. Ustanovenia dohody sa rovnakou mierou vzťahujú na predstaviteľov štátnej moci, ktorí páchanie týchto zločinov tolerujú.

Zmluvné štáty Dohody prijímajú záväzok legislatívne zabezpečiť, aby sa zákonné alebo iné premlčanie nevzťahovalo na stíhanie alebo potrestanie zločinov, ktorých nepremlčateľnosť dohoda zabezpečuje. Tam, kde by takéto premlčanie existovalo, má byť zrušené.

Zmluvné štáty tak isto prijímajú záväzok urobiť všetky vnútorné opatrenia, aby umožnili vydanie osôb, na ktoré sa podľa článku II ustanovenia Dohody vzťahujú.

V československom právnom poriadku je zákonom č. 184/1964 Zb. zakotvená nepremlčateľnosť najzávažnejších trestných činov proti mieru, vojnových trestných činov a trestných činov proti ľudskosti, ktoré boli spáchané v období od 21. mája 1938 do 31. decembra 1946. Tento zákon zahrňuje teda vojnové zločiny a zločiny proti ľudskosti, pri ktorých pravdepodobne prichádza do úvahy, že by boli stíhané a trestané československými orgánmi.

Aby sa plne vyhovelo požiadavkám Dohody, bolo nutné legislatívnou úpravou stanoviť nepremlčateľnosť tých vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti, ktoré boli spáchané mimo tohto údobia. Preto bolo novelou trestného zákona, zákonom č.148/1969 Zb. zo dňa 18. decembra 1969 stanovené, že trestnosť týchto zločinov nezaniká uplynutím premlčacej lehoty a že sa nepremlčuje ani výkon trestu uloženého za tieto činy.

Zástupcovia ČSSR na zasadnutí Valného zhromaždenia OSN i iných orgánov Organizácie spojených národov vždy zdôrazňovali, že Československo ako jedna z prvých obetí zločinnej nacistickej agresie plne podporuje vtelenie zásady nepremlčateľnosti vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti do medzinárodne záväzného inštrumentu. Tento postoj vychádzal z pevného želania urobiť všetko, aby páchatelia týchto zločinov neušli zodpovednosti za svoje jednanie a aby sa tieto zločiny už nikdy nemohli opakovať. O správnosti a aktuálnosti tohto postoja nás presvedčujú najnovšie udalosti vo svete - aktivizácia revanšistických a neonacistických živlov, udalosti na Strednom východe, v juhovýchodnej Ázii a v oblastiach Afriky, ovládaných koloniálnymi a rasistickými režimami.

Zo všetkých týchto dôvodov je potrebné, aby Československá socialistická republika urýchlene ratifikovala Dohodu o nepremlčateľnosti vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti.

Súdružky poslankyne, súdruhovia poslanci, odporúčam, aby s predloženým vládnym návrhom Dohody o nepremlčateľnosti vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti bol vyslovený súhlas.

Předsedkyně SL MUDr. S. Pennigerová: Děkuji zpravodaji poslanci Hanúskovi a zahajuji rozpravu k tomuto bodu.

Soudružky a soudruzi poslanci, kdo se hlásí o slovo? Poslankyně Besserová.

Poslankyně L. Besserová: Soudružky a soudruzi poslanci, předložená Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti je na pořadu jednání našeho plenárního zasedání, kdy jsme v nedávné době vzpomínali 25. výročí osvobození naší vlasti slavnou Rudou armádou. Před 25 lety Sovětský svaz dobil fašistického nepřítele v jeho vlastním doupěti v Berlíně. Přinesl svobodu celé řadě zemí a národů, přinesl svobodu i naší Československé socialistické republice.

Po své slavné cestě otevírala Rudá armáda vrata koncentráků a káznic a osvobozovala tisíce a tisíce vězňů. Její cesta vedla řadou fašisty vypálených a zničených měst a vesnic. Ve všech zemích, kde řádili nacisté, byla po válce velmi smutná bilance na lidských životech. Nejde jen o hmotné škody, ale jde o škody na životech lidí, na životech mužů, žen a dětí. Milióny lidí zahynuly v koncentračních táborech, tisíce lidí na popravištích v Německu, v Polsku, ve Francii i v jiných zemích.

Ani my jsme nezůstali ušetřeni. Na 360 000 našich občanů prošlo koncentráky a káznicemi fašistického Německa. Přes 35 000 jich zahynulo. Našim občanům není možná známo, že jen na území bývalého Protektorátu bylo zřízeno 35 koncentračních táborů. Nedávno jsme vzpomínali obětí, které zahynuly ve známém koncentračním táboře v Terezíně. 10. června budeme znovu vzpomínat vyhlazení Lidic, vyvraždění mužů, odvezení jejich žen, vyvraždění lidických dětí. Budeme vzpomínat obce Ležáky. Máme v souvislosti s projednáváním této Úmluvy na mysli partyzánské obce na Slovensku - Ostrý Grúň, Klak, Tokajík a další - které byly vypáleny a zničeny fašisty a jejich občané vyvražděni.