Vzniká otázka, zda chybí dokumentace o kontrarevolučních činech či působení protisocialistických sil. To se však nezdá pravděpodobné. Stačí přece a měli jsme možnost se seznámit s bohatou dokumentací, jejíž část byla publikována v denním tisku a promítá se dnes a denně ve vysílání rozhlasu a televize. Byly např. zveřejněny dvě tajné zprávy bývalého ministra vnitra Josefa Pavla v Rudém právu, články o činnosti K 231 a KANu a další a další články z celostátního i místního tisku dávají podle mého názoru a názoru občanů, kteří mi tyto otázky kladou, dostatek podkladů ke stíhání části kontrarevolučních sil a protisocialistických sil. V té souvislosti se objevují názory, že se zatím v ČSSR každému doposud vyplatilo kontrarevoluci dělat.

Ráda bych znala odpověď, zda příslušné orgány od dubna 1969 neměly možnost zajistit dokumentaci činnosti kontrarevolučních a protisocialistických sil a zda jim v tom někdo brání. V případě, že taková dokumentace je, vzniká otázka, proč jí nebylo využito k příslušným opatřením.

Je samozřejmé, že poctivým občanům ani mně nejde o to, aby materiály, které jsou v šetření, byly odkrývány a byly zveřejňovány tím způsobem, jak se to dělo v letech 1968 a 1969, kdy to vedlo k diskreditaci orgánů bezpečnosti. Je však nutno si uvědomit, že trestní řád ukládá jak prokuratuře, tak orgánům bezpečnosti stíhat bez výjimky všechny zjištěné trestné činy a jejich pachatele. Pouze president republiky na podkladě práva daného mu ústavou může udělovat amnestii. A není nám nic známo o tom, že by president ČSSR vyhlásil takovou amnestii, že nebudou stíhány trestné činy proti republice páchané v období let 1968 a 1969.

Soudružky a soudruzi, není také žádným tajemstvím přece, že události roku 1968 byly dávno připravovány v zahraničí zahraničními rozvědkami. I o tom je přece dostatek zveřejněné dokumentace. Proč tedy nedošlo dosud k postihu těch, kteří s těmito rozvědkami prokazatelně spolupracovali nebo dále spolupracují, proč podle československých zákonů není dosud postižena činnost posrpnové emigrace, která ze zahraničí za peníze amerických a jiných rozvědek pokračuje v boji proti Československé socialistické republice i s jejími pomahači doma.

Občané při nejrůznějších příležitostech takové otázky kladou a někdy se nám opravdu - a mně konkrétně - na tyto věci velmi těžko odpovídá. Nejen já, ale i řada občanů vyžaduje plným právem, aby ten, kdo se dopustil trestného jednání proti republice, byl také podle zákona řádně postižen.

Ptám se proto, kdy dojde k postihu kontrarevolucionářů a protisocialistických sil za trestná jednání, kterých se dopustili v letech 1968 - 1969, co brání jejich postihu, kdo odpovídá za to, že nejsou uplatňovány československé platné zákony, jaká konkrétní opatření budou přijata k nápravě a kdy se dočkáme spravedlivého postihu těch, kteří naší socialistické republice napáchali tolik škod, že teprve dlouhou a usilovnou prací poctivých občanů napravíme chyby a nedostatky těchto let.

Soudružky a soudruzi, myslím, že jsou to otázky oprávněné, nemáme-li se dožít recidivy některých věcí a máme-li jim se vší důsledností zabránit. Přikláním se k navrženým opatřením a doporučuji také opatření, která byla přednesena jak soudruhem Kaskou, tak soudruhem generálním prokurátorem. Myslím ještě na závěr, že by bylo třeba v zájmu urychlené konsolidace a posílení akceschopnosti Sboru národní bezpečnosti urychleně předložit zákon o SNB a služebních poměrech příslušníků.

Předsedkyně SL MUDr. S. Pennigerová: Děkuji poslankyni Dohnalové. Dále bude hovořit poslanec Jan Svoboda a připraví se poslanec František Bubník.

Poslanec Jan Svoboda: Soudružky a soudruzi poslanci, myslím, že je velmi užitečné, že projednáváme zprávu, která nám byla předložena ministrem vnitra, Generální prokuraturou a Nejvyšším soudem. Dá nám jistě mnoho možností k přemýšlení.

Avšak myslím, že ve zprávě by měl být hlouběji a šířeji vyjádřen i takový fakt, že pravicově oportunistické a antisocialistické síly spekulovaly s těmito živly a že to byla fakticky záloha kontrarevoluce. Soudruh Kaska zde ve svém ústním vystoupení o tom hovořil.

Myslím, že by se v usnesení také mělo více odrazit to, co je, řekl bych, už vyjádřeno ve zprávě, že v této činnosti jde o určitý rozdíl mezi orgány ministerstva vnitra a orgány soudů a prokuratury v tomto období. Je nám jistě známo a všichni víme, že pokles autority orgánů bezpečnosti nebyl jen záležitostí let 1968 - 1969, víme přece, že to byly plody už dřívější činnosti některých lidí, kteří nevynechali jedné příležitosti, ať již to bylo v literatuře, ve filmech, televizi, aby prostě nepošpinili lidovou socialistickou moc i také orgány ministerstva vnitra.

Proto já se domnívám, že by bylo třeba v tom usnesení tyto věci trochu diferencovat mezi orgány vnitra a orgány soudů a prokuratury, nemluvě už samozřejmě o tom, že těmto liberalistickým tendencím v oblasti justice, v oblasti státu a práva silně nahrávaly různé revizionistické tendence, dlouho propagované Mlynářem, Jičínským, Šámalíkem a jinými, které podrývaly státní moc a především orgány státní moci, tedy orgány ministerstva vnitra. A je také faktem, že dříve těmto názorům už silně podléhali někteří pracovníci justice a že to šlo tak daleko, že nezávislost soudů byla vyhlašována až do té míry, že nemají být členy strany a že se nemají politicky angažovat.

Proto se domnívám, že by se v usnesení měla vyjádřit určitá diferenciace mezi orgány vnitra a orgány justice už i proto, že příslušník Sboru národní bezpečnosti samozřejmě stojí přímo v terénu, je pod přímou kontrolou lidí, přímo s nimi je v kontaktu a zpráva ukazuje na celou řadu faktů, jak těžko se pracovníkům ministerstva vnitra pracuje.

Domnívám se, že po srpnu 1968 i po lednu většina pracovníků vnitra oproti některým pracovníkům soudů a prokuratury měla pozitivní stanovisko, stála na pozicích proletářského internacionalismu, a je nám přece známo, že spolu s Lidovými milicemi a některými útvary naší armády sehrály orgány ministerstva vnitra rozhodující úlohu při odražení kontrarevolučních akcí v srpnu 1969. Proto si myslím, že by bylo třeba v usnesení trochu diferencovat. Měli bychom podle mého názoru ocenit nějakým způsobem právě činnost orgánů a tím pozdvihnout i jejich autoritu ve veřejnosti, odrážet ty nesprávné názory, které proti orgánům ministerstva vnitra jsou.

Dále, soudruzi, v návrhu usnesení v bodu 1, jestliže je tam na 6. řádce "okolností bezprostředně spjatých s činností" bych doporučoval doplnit "pravicově oportunistických a kontrarevolučních sil" a potom tam na závěr v poslední větě, kde se říká, že "svou aktivní úlohu sehrály projevy liberalizace v trestní praxi" vsunout "i revizionismu v právní vědě".

Předsedkyně SL MUDr. S. Pennigerová: Děkuji poslanci Janu Svobodovi. Dále bude hovořit poslanec Bubník a připraví se poslanec Latner.

Poslanec F. Bubník: Soudružky a soudruzi, předložená zpráva o stavu kriminality nás nejen informuje, ale vede k zamyšlení a nutí k politickým a hospodářským opatřením, aby došlo jednak ke zjednodušení trestního řízení a zpevnění postihu trestné činnosti, zvláště pro činy namířené proti republice. Mnozí z nás by mohli podat řadu zkušeností z bývalé buržoazní republiky, jak řetězovitě postupoval státní aparát persekučními opatřeními, zvláště proti příslušníkům KSČ. Normy byly rozmanité, počínaje soustavným propouštěním z práce, až do basy. Život mnoha z nás komunistů je poznamenán ve svém průběhu mimo jiné tím, že jsme strávili desetinu svého věku jak v bývalých kriminálech buržoazní republiky, tak ve fašistických koncentračních táborech a káznicích. Další normou bylo vystěhování komunisty nebo komunistické rodiny do domovské obce, oddalování přiznání domovského práva po desetiletém pobytu v obci nebo městě, zavírání komunistů před prvním májem nebo určitými akcemi strany, strhávání hesel ze standart na 1. máje nebo při jiných příležitostech, šest týdnů za provolání "ať žije Sovětský svaz" - to byla rovněž jedna z norem za jediný výkřik vyjadřující sympatie k SSSR.

Například jednou 10. března 1935 se konala schůze Národního sjednocení v Soběslavi, okres Tábor. Na této schůzi hovořil náměstek primátora Baxy dr. Štůla. Naše organizace strany zorganizovala dělníky z okolních závodů a já jsem byl určen jako protireferent. Pánové nechtěli přiznat slovo oponentovi. Konečně na nátlak přítomných dělníků, kteří v sále ze dvou třetin převažovali, jsem slovo dostal. Měli tam asi 50 ordnérů - fašistů, kteří seděli v předních řadách s městskou smetánkou. Dr. Štůla hovořil o tom, kdo je odpověden za vyhaslé komíny továren, za bídu domkářů a malorolníků - a přítomní volali: "Buržoazie!" Pak jsem dostal na 10 minut slovo a řekl jsem: "Vám se to lehko mluví když máte cíchu plnou atd." Načež přítomný komisař politické správy z Tábora si nasadil čapku, schůzi rozpustil - a závěrem bylo trestní oznámení a už 19. března 1935 jsem měl v ruce rozsudek, že za nepřístojné chování na místě veřejném, ohrožování pořádku a slušnosti se mi ukládá vězení v trvání 5 dnů.

Komentuji to v souvislosti s tím, jak bylo pro mnohé z nás přímo pobuřující tvrzení o humanitě, demokracii a jiná podobná hesla v letech 1918 - 1938. Takové názory o bezbřehé demokracii, představy, že si každý mohl v této republice tehdy dělat co chtěl, zvláště infikovaly prostřednictvím tisku, televize a rozhlasu zvláště mladé lidi. A my zde přítomní dobře víme, jak to v mládeži vypadalo a jak to ještě přežívá. Zde se zvlášť díváme na ty, kteří takto mluvili - byla to přímo infikace názorů nejen protisocialistických a protisovětských, ale vůbec namířených proti našemu společenskému řádu.

Nyní mi dovolte několik poznámek jako výsledek konzultací se soudruhy z krajského soudu a s prokurátorem, když jsme dostali tu zprávu charakterizující situaci v kriminalistice. Myslím, že poslední novela trestního řádu přinesla do trestního řízení určité zjednodušení, které se však týká řízení u orgánů bezpečnosti a prokuratury, ale netýká se řízení před soudem. Toto řízení se naopak dosti zkomplikovalo, a to zejména u přečinů, u nichž je prováděno objasňování. Soud totiž nemůže použít výsledků objasňování v plném rozsahu pro potřeby důkazního řízení před soudem, což značně komplikuje situaci, pokud jde o rychlost postihu pachatelů, kteří se dopustili přečinu. Soud musí většinu z toho, co bylo provedeno objasňováním, při hlavním líčení znovu opakovat. Tím se řízení zbytečně prodlužuje a je dosti finančně nákladné.

Vzhledem k této situaci doporučuji, aby v trestním řízení byly provedeny takové úpravy, které by znamenaly podstatné zjednodušení odhalování trestné činnosti. Toto zjednodušení však musí být provedeno ve všech stadiích trestného řízení a u všech orgánů a nesmí být provedeno tak, že by zjednodušení u jednoho orgánu znamenalo zkomplikování situace u druhého. Tímto zjednodušením je třeba také dosáhnout snížení nákladů na odhalování trestné činnosti, neboť někdy vzniká situace, že stát na odhalení trestné činnosti vynaloží mnohokrát více finančních prostředků, než je skutečná škoda, která trestnou činností vznikla, a než se vrátí na nákladech trestního řízení, které jsou stanoveny paušálními částkami. Toto zjednodušení by mělo spočívat v tom, že objasňování, tzn. zejména výslechy podezřelých a svědků, budou prováděny podle trestního řádu, aby mohly být v soudním řízení použity jako důkazní prostředky.

Jsem přesvědčen, že ne ve všech případech je třeba provádět hlavní líčení a že mnohé případy, zejména u přečinů a jednoduchých trestných činů, by bylo možno u soudu vyřídit jen písemným trestním příkazem. Takovéto řízení může přijít v úvahu zejména tehdy, když jde o věc doznanou, případně když pachatel byl přistižen při páchání trestné činnosti a přichází v úvahu uložení pokuty, trestu, případně nápravného opatření zákazu činnosti nebo krátkodobého trestu odnětí svobody, které by bylo ohraničeno určitou výší. Kdyby pachatel nesouhlasil s vyřízením věcí takovým způsobem a proti trestnímu příkazu se odvolal, pak by bylo provedeno hlavní líčení.

Stejně tak myslím, že je mnohdy zbytečné, aby v řízení o přečinech a u jednoduchých trestných činů se vyhotovily rozsudky v těch případech, kdy skutek byl bezpečně prokázán - zejména je tu plné doznání a odsouzený i prokurátor s rozsudkem při hlavním líčení souhlasí a neodvolávají se.

V této souvislosti by bylo třeba také upravit odvolací lhůtu např. tak, že by bylo nutno ohlásit odvolání do tří nebo pěti dnů, a stanovit dobu další lhůty pro provedení odvolání. Myslím také, že je mnohdy nadbytečné, když má soud za povinnost vždy vyslýchat znalce, i když má písemné vyhotovení znaleckého posudku k dispozici. Tito znalci, jak jsem si ověřil při svém výslechu, u soudu odkazují na písemné vyhotovení svého posudku a jen v ojedinělých případech osvětlují nebo doplňují svůj původní posudek. Dosavadní ustanovení trestního řádu neumožňují soudu, aby v těch případech, kdy je posudek naprosto jasný a nejsou proti němu námitky ze strany obžalovaného ani prokurátora, mohl upustit od výslechu znalce. Zda jsou námitky nebo připomínky k posudku, bylo by možno zjišťovat ve stadiu, kdy je obviněný seznamován s výsledky vyšetřování. Vypracování znaleckých posudků provádějí přitom odborníci, je značně nákladné a trvání na účasti znalců před soudem je vytrhává z jejich pracovního zařazení a zvyšuje také náklady trestního řízení. Tito pracovníci pak musí zameškaný čas v mnohých případech napracovávat.

V souvislosti s rozvojem cestovního ruchu se počítá ve větším rozsahu s otázkou trestné činnosti, která souvisí s devizovými a celními předpisy. Myslím, že v tomto směru je úprava v naší republice dost komplikovaná a neumožňuje operativně takové případy řešit.

Přesto myslím, že by bylo účelné, aby celním orgánům byla zvýšena pravomoc tak, že méně závažné případy by tyto orgány vyřizovaly naprosto samostatně, zejména formou ukládání peněžitých pokut a prohlášením toho zboží, které je předmětem trestné činnosti, za propadlé. Vyžadovalo by to ovšem, aby celní orgány měly pravomoc za peněžitou pokutu ukládat náhradní trest odnětí svobody, aby tato peněžitá pokuta byla vymožitelná. V těchto případech jde velmi často o cizince, na jejichž postihu trestem odnětí svobody zpravidla nemáme zájem, neboť nemáme důvod k jejich převýchově a jejich pobyt ve věznicích mnohdy situaci značně komplikuje, nehledě k tomu, že tito cizinci jsou ochotni zpravidla uložené pokuty v dosti vysoké částce zaplatit.

Za přečiny a některé jednoduché trestné činy jsou ukládány krátkodobé tresty odnětí svobody. Je nutno počítat s tím, že tyto krátkodobé tresty budou ukládány ve stále větším rozsahu, jak je důsledně uváděn do života zákon o přečinech. Tyto tresty odnětí svobody nepřesahují mnohdy dobu 14 dnů až 3 týdnů. Odsouzení v takovýchto případech jsou na krátkou dobu vytrháváni z výroby, což je ve výrobě pociťováno. Jistě by stálo také za úvahu přemýšlet o tom, zda by nebylo možné dát soudům pravomoc, aby rozhodly, jakým způsobem bude tento krátkodobý trest vykonán. Jistě by na pachatele mnohem více působilo, kdyby si takový krátkodobý trest odpykával o sobotách a nedělích a v ostatních dnech by pracoval na svém pracovišti a žil se svou rodinou. Zamezili bychom tím narušování výroby a mnohdy narušování rodinných vztahů a jsem přesvědčen, že na pachatele by takový způsob výkonu trestu působil mnohem účinněji, než když si odpykává krátkodobý trest vcelku. Neznamenalo by to, že by trest musel být odpykáván nepřetržitě o sobotách a nedělích po sobě jdoucích, některá sobota a neděle by mohla být vynechána, aby pachatel v této době si mohl zařídit své rodinné věci.

Nyní několik slov a připomínek k zákonu o soudní rehabilitaci. Všichni víme, za jakých podmínek a za jaké situace byl tento zákon zde prosazován a schválen. Víme také, že tento zákon je výsledkem určitého kompromisu oproti tomu, co někteří do zákona prosazovali. Jsem toho názoru, že by bylo zapotřebí zákon o soudní rehabilitaci zrušit, příp. velmi podstatně novelizovat. Novela by se měla týkat zejména těch částí, které upravují řízení před zvláštními senáty krajských soudů a ustanovení § 15 zákona o soudní rehabilitaci. Domnívám se, že by účelu, kterého chtěla strana dosáhnout, to je vrátit čest těm lidem, kteří byli nespravedlivě odsouzeni, příp. změnit ta rozhodnutí, která neodpovídala plně trestné činnosti tím způsobem, že by jejich přezkoumání bylo prováděno na základě řízení o obnovu, příp. na základě řízení o stížnosti pro porušení zákona, jak jsou tyto instituty zakotveny v trestním řádu. Řízení v těchto věcech by však mělo být prováděno u krajských soudů. Vyžadovalo by to určitou zákonnou úpravu v řízení o stížnostech pro porušení zákona, aby bylo umožněno, že o podané stížnosti rozhodne krajský soud.

Soudružky a soudruzi, to jsou některé připomínky k trestnímu řízení. Jak jsme si my, poslanci, ověřili v besedě s pracovníky praxe, je těchto námětů na zjednodušení trestního řízení ještě mnohem více, a bylo by zapotřebí, aby orgány, které nově zákony připravují, tzn. výbory a obě sněmovny, byly v užším kontaktu s pracovníky praxe, aby mnohem více přihlížely k jejich připomínkám. Jak jsme si ověřili, mnohdy tomu tak není a dobré náměty zůstávají nepovšimnuty. V besedě jsme si ověřili, že nikdo z pracovníků praxe své návrhy nepředkládá proto, aby docházelo k omezení práv nebo zeslabení záruk za to, že nedojde k nezákonnostem, ale jde jim o skutečné zjednodušení a zrychlení celého řízení, aby postih pachatelů se stal mnohem účinnějším, což by mělo i preventivní důsledky.

Stejně tak, jako trestní řízení, jsou mnohé náměty na zjednodušení občanskoprávního soudního řízení, ke kterým by bylo třeba také přihlédnout.

V současné době vrcholí v krajích i okresech přípravy na provedení voleb soudců z povolání a soudců z lidu. Ukazuje se, že i justiční orgány byly velmi silně zasaženy pravicovým oportunismem a že očista se dotýká i tohoto aparátu. Vzniká přitom taková situace, že je naprostý nedostatek vhodných právníků, kteří by měli nejen odborné, ale zejména politické předpoklady pro výkon soudcovské funkce. Je proto nutné se velmi rychle a podrobně zabývat tím, jakým způsobem budou doplněny v krátké době počty soudců z povolání, aby mohlo být zajištěno rychlé vyřizování soudních věcí.