Návrh novelizácie zákona o súdnej rehabilitácii vychádza presne z línie terajšieho vedenia Komunistickej strany Československa, ktoré niekoľko razy vyhlásilo, že stojí neochvejne na zásade socialistickej zákonnosti a že dôsledné dodržiavanie tejto zásady je jedným z pilierov politiky Komunistickej strany Československa. Stručne povedané, to znamená, že kto sa nedopustil trestných činov, musí mať plnú istotu, že sa mu dostane zadosťučinenie, ale ten, kto sa dostane do konfliktu s našimi zákonmi, musí počítať s tým, že ťarcha zákona na neho i dopadne. Túto zásadu znovu potvrdilo tiež júnové zasadanie ÚV KSČ.

Novelizácia rehabilitačného zákona, vážené súdružky a súdruhovia poslanci, je skutočne nutná. Odporúčam preto ako spravodajca Ústavnoprávneho výboru, aby Snemovňa ľudu návrh zákona prijala so zmenami, obsiahnutými v správe Ústavnoprávneho výboru, ktoré ste dostali písomne.

Předsedající, místopředseda SL J. Trojan: Děkuji poslankyni Eleně Litvajové za přednesenou zpravodajskou zprávu.

Zahajuji rozpravu k tomuto bodu. Jako první se do rozpravy přihlásil místopředseda FS, poslanec Josef Zedník, kterému dávám slovo.

Poslanec J. Zedník: Vážené soudružky a soudruzi poslanci! Je jistě nejen přáním, ale i rozhodnou vůlí nás všech, aby socialistický řád plně prokázal své přednosti i v oblasti zákonnosti a aby nikdy v budoucnu nepřipustil nejmenší akt nespravedlnosti a křivdy proti těm, kteří se ničím neprovinili a kteří svou prací a celým svým životem věrně slouží zájmům a rozkvětu naší socialistické společnosti.

Myšlenka odčinění křivd z minulosti se však stala krátce po lednu 1968 prostředkem boje pravicových a protisocialistických sil proti politice KSČ s cílem negovat celý vývoj socialistické společnosti za uplynulých 20 let.

V této atmosféře byl sváděn boj o zákonnou úpravu prováděných rehabilitací s tendencí pravicových sil docílit vydání takového zákona, který by umožňoval nejliberálnější přístup k rehabilitacím. Kladem však bylo, že se podařilo prosadit zásadu individuálního přezkoumávání pravomocných soudních rozhodnutí a že přímo v preambuli zákona byla vyjádřena politická směrnice pro jeho výklad a aplikaci v tom směru, že pomocí tohoto zákona nelze odstraňovat akty revoluční zákonnosti, oslabovat či dokonce popírat socialistický právní řád, že se rehabilitace nemůže týkat nepřátel socialistické výstavby, kteří trestnými činy proti republice nebo jinou trestnou činností porušili platné zákony a byli podle nich právem potrestáni.

Přesto však zákon o soudní rehabilitaci nese negativní stopy této politické atmosféry, za které vznikal, a nevyjadřuje důsledně v jednotlivých ustanoveních myšlenky zákona vyjádřené v jeho preambuli.

Nejzávažnějším nedostatkem je koncepce konstrukce přezkumného řízení před zvláštními senáty a tam se ne vždy dbalo na zjištění skutečného stavu věci, protože byla dána možnost některé paragrafy vykládat různě. To se také dělo, dokonce různě se vykládala některá ustanovení pod jednou střechou soudu u různých senátů. Tento stav byl ovlivněn i nedobrým kádrovým složením zvláštních senátů.

Žádný zákon asi nebyl a nebude dokonalost sama. Sebelepší zákon může být špatnou aplikací soudu převrácen. Je také ovšem na socialistickém uvědomění soudce, na svědomí a etice, aby jej použil a judikoval poctivě a spravedlivě.

Při aplikaci zákona o soudní rehabilitaci je problematika právní úzce spjata s problematikou politickou v nejužším slova smyslu - jak bylo řečeno s. Litvajovou - a to jednak pokud jde o politické důsledky prováděných rehabilitací, jednak povahou přezkoumávaných trestných činů z let padesátých.

Příslušné prokuratury a soudy měly vycházet při posuzování společenské nebezpečnosti trestných činů zásadně z principu posuzování každé věci podle konkrétní situace v době spáchání činu. Tyto zásady však zejména zpočátku nebyly důsledně uplatňovány. To se projevilo v tendencích k mírnému posuzování protistátních trestných činů nebo dokonce ve snaze posuzovat trestnou činnost některých právem odsouzených osob jako oprávněnou kritiku deformací minulých let.

K takovému chápání přispívaly i některé nesprávné názory, které se po lednu 1968 objevovaly v hromadných sdělovacích prostředcích, např. útoky proti spojenectví se SSSR, znevažování socialistického vývoje v ČSSR, útoky proti ústavním a politickým činitelům a proti KSČ.

Jestliže situaci hodnotíme takto, tím nechceme říci, že naprosto všechny věci, přezkoumávané zvláštními senáty, byly chybné. Ale pochybení nejsou ojedinělá, což si nelze zastírat.

Je, myslím, chybou, že jsme se jen náznakem, a to až v září 1969, dozvěděli v ústavněprávním výboru, že v praktickém provádění zákona není něco v pořádku. V prosinci pak jsme dostali do komise předsednictva Federálního shromáždění poznatky poukazující, že zákon o soudní rehabilitaci není vykládán vždy v souladu s cíli a záměry, s jakými byl přijat. Proto z jednání této komise vzešel dne 2. prosince 1969 návrh na novelizaci zmíněného zákona, přes tehdejší stanoviska zástupců Generální prokuratury a Nejvyššího soudu, vyjadřující přesvědčení, že je možno nesprávný výklad zákona napravit judikaturou. Členové komise s tímto stanoviskem nesouhlasili a žádali ústavněprávní výbory obou sněmoven o komplexní zhodnocení účinnosti zákona č. 82/1968 Sb. na základě dosavadních výsledků praxe a urychlení přípravy novelizace.

Nechť se to komu líbí nebo ne, nechť si třeba vysloužím další anonymní vulgární dopisy, připomínám, že musíme znovu nazývat ty, kdo svou poctivou prací tvoří socialistické hodnoty, budovateli, a ty, kdo tomuto procesu jakýmkoliv způsobem brání nebo škodí, našimi nepřáteli. Musíme chtě nechtě odlišit skutečné oběti tak zvaných politických procesů od těch, na které plným právem dopadla a bude i nadále dopadat socialistická spravedlnost.

Klub poslanců Československé strany lidové zastává stanovisko, že náš právní řád má být pevný. Ale tam, kde to vyžaduje nutnost, kde dochází k pochybnému výkladu i aplikaci, je třeba zákon novelizovat. Jde nám o čistotu právního řádu, které se nemůže vždy, a zejména ne v tomto případě, výkladem dosáhnout.

Dělají-li se definitivní závěry po určitém časovém odstupu po objektivním politickém a právním hodnocení jeho praktického dopadu, pak je správné předloženou novelu zákona č. 82/1968 Sb. přijmout.

Klub poslanců naší strany již v průběhu posledního čtvrtletí 1969 se několikrát situací praktického využívání zákona o soudní rehabilitaci zabýval a došel k závěru, že novelizace je nutná.

Novelizaci chápeme ne jako změnu politického kursu, ale jako snahu o správný výklad a praktické používání zákona odstraňujícího křivdy, ke kterým došlo, ovšem odstraňování křivd v souladu se zásadami socialistické zákonnosti. Jsme přesvědčeni, že novelizace mimořádně přispěje k plynulosti konání soudů, zejména bude-li využito dosavadních zkušeností a přistoupí-li se k řešení tohoto problému kvalifikovaněji než se to dělo dosud.

Proto budou poslanci Československé strany lidové pro předloženou novelizaci jednomyslně hlasovat.

Předsedající, místopředseda SL J. Trojan: Děkuji poslanci Zedníkovi za vystoupení. Kdo se hlásí dál do rozpravy? /Nikdo se nehlásil./

O vystoupení požádal předseda Nejvyššího soudu s. dr. Přichystal. Dávám mu slovo.

Předseda Nejvyššího soudu ČSSR JUDr. V. Přichystal: Vážený soudruhu předsedo, vážení poslanci, k tomu, co zde bylo řečeno, zbývá již jen málo dodat.

Chtěl bych především říci to, že by bylo nepochybně přílišným zjednodušením, kdybychom příčiny špatné a právem kritizované aplikace rehabilitačního zákona a příčiny pochybení, k nimž došlo při praxi rehabilitačních senátů, spatřovali jenom v textu zákona. Jistě zde působila celková zjitřená atmosféra doby, kdy byl zákon aplikován, neuspokojivé složení zvláštních senátů a v neposlední řadě i celkové tehdejší oslabení, a v určitém období přímo umrtvení dozoru nad rozhodovací praxí, jak ji podle platných zákonů mají vykonávat justiční orgány, vyšší soudy a orgány prokuratury, kde mám na mysli zejména podávání opravných prostředků.

Po vyjasnění politické atmosféry a po některých kádrových změnách ve vedení prokuratury a justičního resortu byla v průběhu roku 1969 již učiněna určitá opatření k nápravě. Je nutno říci, že tato opatření měla nepochybně svoje kladné výsledky. Podrobnější rozbor však ukázal, že je na místě správné praxi rehabilitačního zákona dát pevnou oporu i v jeho jednoznačném znění. A to se má právě stát připravenou předloženou novelizací zákona o soudní rehabilitaci.

K tomu, co zde bylo řečeno, k jednotlivým jeho ustanovením, k zásadním otázkám, ve kterých dochází ke změně, chci dodat ještě několik věcí:

Pokládám za jednu ze stěžejních otázek to, že aplikace tohoto zákona bude dána senátům krajských, vyšších vojenských a nejvyšších soudů, složeným podle běžných předpisů a za obvyklých kautel, tj. na podkladě rozvrhu práce za odpovědnosti předsedy soudu. Domnívám se, že zvláštní privilegované postavení soudců pověřených podle původního znění zákona aplikací jeho ustanovení byla jedna z podstatných příčin špatné praxe.

V této souvislosti má význam i zrušení § 13 odst. 2 a § 14 zákona. Tato ustanovení umožňovala členům zvláštních senátů neomezený a nekontrolovatelný přístup ke skutečnostem zakládajícím státní, služební či hospodářské tajemství. Napříště má platit v tomto směru obecná úprava trestního řádu, která umožňuje, aby v potřebném rozsahu pro účely soudního řízení byly i tyto utajované skutečnosti dány k dispozici, ovšem za potřebných kautel a při zachování nezbytné rovnováhy mezi zájmy na zjištění objektivní pravdy v soudním řízení a nebezpečím vážných škod pro stát, které by mohly vzniknout, kdyby utajované důležité skutečnosti se zbytečně dostaly na vědomí širokému okruhu osob. Ustanovení trestního řádu mají tato hlediska na zřeteli a podle nich v budoucnosti má být postupováno.

Bylo by třeba se zmínit i o zrušení § 11 zákona, který se týkal účasti společenských organizací na rehabilitačním řízení. Zejména Svaz protifašistických bojovníků získal výsadní postavení. Tato organizace působila dokonce ve funkci určitého iniciátora a garanta na tomto úseku. Otevírala se tím cesta i k určitému nátlaku na rozhodování. Šlo o instituci vyvolanou specifickou situací v roce 1968. Dnes již není pro ni žádného odůvodnění. Rehabilitační komise a rehabilitační poradny, které byly svého času Svazem protifašistických bojovníků vytvořeny, byly již opatřením ÚV SPB a ÚV NF zrušeny a zrušení § 11 je jen logické. Svůj význam pro další aplikaci zákona bude mít i nepochybné zrušení některých ustanovení zákona, která byla projevem apriorní nedůvěry k určitým státním orgánům, zejména k orgánům ministerstva vnitra. Jde o § 13 odst. 1 a § 29. Podle prvého, došetřování skutečností, kterých je třeba pro soudní rozhodnutí, bylo odňato orgánům ministerstva vnitra. Byla to úprava, která v důsledku toho kladla nadměrné nároky na soudy a prokuratury. Nové znění upravuje tyto otázky v souladu s principy platného trestního řádu.

§ 29 v určitých případech dával nárok na odškodnění za vazbu odchylkou od obecné úpravy, jen na podkladě toho, že vyšetřování prováděly orgány Státní bezpečnosti. Také toto ustanovení je jistě nemístné, neboť je projevem obecné a apriorní nedůvěry k orgánům Bezpečnosti.

Postoj, který v těchto ustanoveních byl v zákoně vyjádřen, do určité míry ovlivňoval i postoj soudů při řešení konkrétních případů tam, kde šlo o hodnocení důkazního materiálu.

Bylo by třeba se ještě zmínit o zrušení oddílu III. Jde prakticky o § 21, který ukládal generálnímu prokurátorovi povinnost podat stížnost pro porušení zákona, pokud šlo o odsouzení pro určité, v zákoně vypočtené delikty, a pokud podání stížností se dožadovaly osoby oprávněné k žádosti za obnovu řízení. Také toto ustanovení bylo projevem určité nedůvěry k objektivnímu postupu generálního prokurátora. Je plná shoda v tom, že rozhodnutí generálního prokurátora, zda podá nebo nepodá stížnost pro porušení zákona, není a nemůže být jen projevem jeho libovůle, nýbrž že rozhodující v tomto směru je vždy zákon. I bez tohoto ustanovení generální prokurátor ze své funkce je povinen k podání stížnosti pro porušení zákona, jestliže nezákonnost rozhodnutí shledá.

Novela přináší určité změny i v otázce odškodňování. Zde jde zejména o rozsah odškodňovacích nároků dědiců osob neprávem odsouzených. Rehabilitační zákon jim poskytoval některé nároky, neznámé obecné úpravě. Změna §§ 30 a 32 tedy znamená, že nároky dědice se v podstatě omezují tak, jak se to praktikuje pro jiné případy, kdy dojde ke zrušení rozsudku. Odbourává se tedy jejich zvláštní postavení.

Bylo už upozorněno na to, že novela vyloučí z přezkumného řízení záležitosti osob, které se v současné době ilegálně zdržují v cizině. Návrh podaný ve prospěch takové osoby soud napříště bez meritorního projednání zamítne.

Podstatnou věcí je, že novela umožňuje ve svém čl. V, aby v šestiměsíční lhůtě ode dne účinnosti novely mohl generální prokurátor přezkoumat rozhodnutí vydaná v rehabilitačních záležitostech zvláštními senáty a stížností pro porušení zákona je napadnout tam, kde podle jeho závěrů nebyly napraveny vady původního rozhodnutí, nýbrž naopak socialistická zákonnost právě jimi byla porušena. Taková rozhodnutí bude možno zrušit a zařídit nové projednání. Není třeba pochybovat, že k tomu bude přistoupeno jen v případech plně odůvodněných.

Chtěl bych závěrem říci, že novela zákona o soudní rehabilitaci se nepochybně stane i předmětem nepříznivé kritiky z některých kruhů, zejména ze zahraničí. Je ovšem třeba zdůraznit znovu její smysl, že jde o to, vrátit se k původním, nezkresleným záměrům, které zákon o soudní rehabilitaci měl v původní své podobě na mysli. Nejde o to, odstranit možnost nápravy křivd tam, kde nesprávným výkonem trestního soudnictví křivdy opravdu vznikly. Jde o to, aby zákon a jeho aplikace nemohly být zneužity k jitření veřejnosti, k útokům proti straně, socialistickému společenskému řádu a proti celému období výstavby, jde o to, aby ze zákona nemohly těžit a získávat neoprávněné výhody osoby, jimž se křivda nestala.

Nejvyšší soud v tomto směru novelizaci zákona o soudní rehabilitaci chápe, v tomto smyslu také míní jeho aplikaci v budoucnu usměrňovat. Děkuji.

Předsedající, místopředseda SL J. Trojan: Děkuji předsedovi Nejvyššího soudu za vystoupení v rozpravě. Kdo se dále hlásí do rozpravy? /Nikdo./

Přeje si místopředseda vlády ČSSR s. Laco ještě vystoupit k projednávané problematice?

Místopředseda vlády ČSSR prof. dr. K. Laco, DrSc.: Nie.

Předsedající, místopředseda SL J. Trojan: Přeje si slovo zpravodajka poslankyně B. Procházková?

Zpravodajka poslankyně B. Procházková: Ne.

Předsedající, místopředseda SL J. Trojan: Přistoupíme k hlasování o předloženém návrhu. Kdo souhlasí s tím, aby byl schválen vládní návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 82/68 Sb. o soudní rehabilitaci, ve smyslu návrhu zpravodaje, nechť zvedne ruku! /Hlasuje se./

Kdo je proti? /Nikdo./

Zdržel se někdo hlasování? /Nikdo./

Konstatuji, že návrh byl schválen jednomyslně. Sněmovna lidu schválila vládní návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 82/68 Sb., o soudní rehabilitaci.

Soudružky a soudruzi, přerušuji jednání na 30 minut.

/Jednání přerušeno v 11.05 hod./

/Jednání opět zahájeno v 11.39 hod./