U nás sme si tiež plne uvedomili význam uzavierania licenčných zmlúv, a to tak pasívnych, ako aj aktívnych. Pre porovnávanie uvádzam, že v rokoch 1965 - 1972 sme uzavreli s kapitalistickou cudzinou celkom 347 pasívnych licenčných zmlúv a v tom istom období bolo uzavretých 299 aktívnych licenčných zmlúv. Z hľadiska počtu uzavretých licenčných zmlúv je to - možno povedať - primerané, možno teda hovoriť o tendencii smerujúcej ku globálnej rovnováhe.

Iná je však už situácia, ak ju posudzujeme z hľadiska hodnotového, ak berieme do úvahy príjmy a výdavky z licencií. Z aktívnych licencií sme získali z kapitalistických štátov za roky 1967 - 1971 cca 248 miliónov Kčs a za pasívne licencie sme uhradili cca 962 miliónov Kčs. Aj keď nie je v tomto smere československá bilancia veľmi odlišná od západoeurópskych priemyselne vyspelých krajín, ktoré tiež vydávajú značne vyššie sumy na nákup licencií v porovnaní s príjmami, získanými ich vývozom, predsa by bolo potrebné vyvinúť viac úsilia na získanie devízových príjmov z aktívnych licencií. Táto požiadavka je v súlade s uznesením federálnej vlády z decembra minulého roku, ktoré hovorí: "Trvale sa zameriavať na predaj nehmotných statkov formou licenčných a im podobných smlúv ako zdroja devízových príjmov, pričom nákup nehmotných statkov považovať za jeden zo zdrojov rozvoja vedy a techniky."

Licenčné príjmy sú pre devízovú bilanciu osobitne cenné. Prepočty dokazujú, že majú pre ňu rovnaký účinok, ako vývoz tovaru cca v päťnásobnej hodnote. Tak napr. devízové príjmy za aktívne licencie mali v roku 1971 rovnaký účinok pre devízovú bilanciu štátu ako vývoz hmotného tovaru v sume 300 - 500 miliónov Kčs do kapitalistických štátov, a to prevažne do oblastí voľnej meny. Hodnotový objem tohoto vývozu nemožno teda považovať za okrajový a treba účinnejšie vyhľadávať a využívať ďalšie mobilizovateľné zdroje týchto osobitne cenných príjmov, ktoré môžeme získať bez osobitných nárokov na materiál a pracovné sily, bez nárokov na výrobné, režijné a iné náklady, ktoré, ako je známe, značne zaťažujú naše hospodárstvo a neraz, sú úzkoprofilovým článkom v ekonomických bilanciách.

K aktívnej licenčnej politike má Československo rad predpokladov. Ide o rozsiahle zdroje a značne nevyužité rezervy, ktoré máme v predvýrobných etapách, vo vedeckovýskumnej základni pracovísk ČSAV a SAV, na vysokých školách, vo vývoji, v projekcii a konštrukcii a osobitne v samotnej výrobe.

Štatistiky ukazujú, že podiel vedeckovýskumnej základne nadevízových príjmoch za aktívne licencie sa z roka na rok zvyšuje: v roku 1966 bol 29,9 %, no v roku 1970 dosiahol už 64,9 %. To je potešiteľné. Podiel vedeckovýskumnej základne zo Slovenskej socialistickej republiky je na tejto bilancii malý, najmä, ak porovnáme podiel ČSAV a SAV. Zatiaľ čo za roky 1964 - 1972 uzavrela ČSAV 39 aktívnych licencií, SAV z toho uzavrela len jednu /v roku 1967/. Príčin je iste viac a mali by sa nimi zaoberať kompetentné orgány. Na celkovom počte 299 aktívnych licenčných zmlúv sa podieľala Slovenská socialistická republika len šiestimi, resp. siedmimi aktívnymi licenciami. Potešiteľná je skutočnosť, že rok 1972 znamenal pre príjmy z aktívnych licencií na Slovensku značné zlepšenie a dosiahol 12,2 % z podielu na inkase celej ČSSR, i keď to stále ešte nezodpovedá ani podielu priemyslu, ani podielu vedeckovýskumnej základne, ani kvalifikačnej štruktúre obyvateľstva.

Ani školstvo ako celok, t. j. v ČSR a SSR, tiež nie je na tom lepšie, Na aktívnych licenciách v devízových príjmoch sa podieľalo v roku 1968 0,4 %, v roku 1969 3,3 % a v roku 1970 1,85 %.

Myslím, že treba viacej starostlivosti a dostatočnej pomoci venovať zo strany vedeckovýskumnej základne vynálezcom z pracovísk pri zabezpečovaní zahraničnej ochrany ich vynálezov. Mám na mysli, pochopiteľne, len také vynálezy, ktoré sú v zmysle štátnej technickej politiky pre zahraničnú ochranu vhodné, kde je to v súlade so spoločenskými záujmami nášho štátu, kde možno očakávať pozitívny výsledok predovšetkým v dvoch smeroch: buď chceme zahraničným patentom chrániť export našich výrobkov vyrábaných podľa vynálezu, alebo sú predpoklady na uzavretie aktívnej licenčnej zmluvy, resp. iné závažné dôvody.

Treba preto využívať výhody, ktoré poskytuje zahraničná patentová ochrana prípadnému čs. výrobnému a vývoznému podniku tam, kde výsledky zostávajú v našej výrobnej praxi nevyužité,

Využitie len formou licencie nie je však vždy optimálnym riešením. Treba citlivo posudzovať politické i triedne hľadiská, kedy možno predať čisté výsledky rozumu dosiahnuté našimi tvorivými pracovníkmi. Zahraničné patentovanie je možno povedať, cesta ku komerčnému využitiu našich vynálezov mimo územia nášho štátu. Ak takéto predpoklady nie sú, nemá zahraničné patentovanie, ktoré, ako vieme, nie je bez finančných nákladov, veľký zmysel. Štatistiky ukazujú, že patentové konanie, vrátane nákladov na udržiavanie patentovej ochrany v lehote prvých piatich rokov nás stojí za jeden vynález približne 1000 dolárov v každej kapitalistickej krajine. Pritom konkrétne výdavky v jednotlivých krajinách sú rôzne a pohybujú sa cca od 300 do 1500 dolárov. Pritom treba efektívnosť zahraničného patentovania pravidelne vyhodnocovať, zisťovať, či udržiavanie patentu na náš vynález v jednotlivých krajinách je efektívne, či zodpovedá záujmom štátu, či prostriedky vynakladané na zahraničnú ochranu nie sú neproduktívne. Je nielen účelné, ale nanajvýš potrebné po uplynutí určitej lehoty patentovú ochranu v zahraničí zrušiť, a to vtedy, ak nedošlo ku komerčnému využitiu získaných práv a ak nie sú v tomto smere nádejné perspektívy.

Z toho, čo som uviedol, je vari dostatočne zrejmé, že mi nejde o zahraničné patentovanie vynálezov vytvorených u nás za každú cenu; i keď si treba tiež uvedomiť, že bez takéhoto patentovania, bez nadobudnutia ochranných práv na naše vynálezy v cudzine nemôže prakticky dôjsť k uzavretiu aktívnej licenčnej zmluvy na patent.

V záujme veci uvediem štatistické čísla z predloženej správy i mne dostupných prameňov:

Za roky 1964 až 1972 bolo na prihlášky vynálezov ČSAV uvedené v zahraničí 2540 patentov. Za to isté obdobie SAV získala z toho v zahraničí len 9 patentov, a to 4 v roku 1968,4 v roku 1969 a jeden v roku 1972.

Podiel Slovenska na celkovom počte vynálezov chránených v ČSSR i podiel vynálezov SAV k vynálezom ČSAV, ktorý sa pohybuje medzi 10 - 12 %, signalizuje stav, ktorý nezodpovedá počtu pracovníkov, ani podielu vedeckovýskumnej kapacity, ani iným objektívnym kritériám.

Ukazuje sa potreba dobudovať nielen v ČSAV a v SAV, ale najmä na pracoviskách vo výrobe útvary patentových služieb, vybaviť ich kvalifikovanými pracovníkmi, ktoré budú spôsobilé poskytovať vynálezcom aktívnu pomoc a sledovať vynález, počnúc od podania prihlášky na Úrade pre vynálezy a objavy až po zavedenie do výroby u nás a v prípade - keď je to výhodné z hľadiska záujmov štátu - zabezpečovať včasnú ochranu i v zahraničí, t. j. tak, aby bola využitá najmä 12 mes. únijná medzinárodná priorita a vytvárať tak predpoklady pre ďalší rozvoj aktívnej licenčnej politiky pre zvýšenie podielu licencií na tvorbu zdrojov pre rozvoj celého československého národného hospodárstva. V tomto smere by mohol aj Úrad pre vynálezy a objavy vyvíjať viacej iniciatívy a upozorňovať na prípady vhodné na zahraničnú ochranu.

Naša licenčná politika je neoddeliteľnou súčasťou našej ekonomickej, ale i technickej politiky, je jednou z foriem medzinárodnej spolupráce medzi štátmi a priamym dôkazom politiky mierového spolužitia národov s rôznym spoločenským zriadením, ku ktorej sa naša vlasť vždy hrdo hlási. Myslím, že uskutočňovanie takejto politiky v oblasti licencií znamená dobré uplatnenie čs. vedy a výskumu v zahraničí, úmerný rast technickej úrovne našej výroby., plné využitie rozumu vedeckých a technických pracovníkov, rast efektívnosti nášho národného hospodárstva i určitý zdroj devízových príjmov bez nárokov na materiál, pracovné sily, náklady výrobné a obchodné pri plnom rešpektovaní záujmov nášho štátu a nášho národného hospodárstva. Treba preto licenčnú politiku v budúcich rokoch uskutočňovať tak, aby sa v nej plne rešpektovali záujmy našej čs. socialistickej vlasti a nášho národného hospodárstva, aby rozhodnutia v tomto smere boli čo najúčinnejšie pre náš štát a jeho ľud. Ďakujem vám za pozornosť.

Předseda SL V. David: Děkuji poslancovi Polákovi. Slovo má poslanec ing. Říman.

Poslanec ing. R. Říman: Soudružky a soudruzi, denně se přesvědčujeme, že koncepce zemědělské politiky KSČ je naprosto správná a reálná a že výsledky přesahují dokonce náročné plány a úkoly postavené před zemědělství XIV. sjezdem strany pro roky 5. pětiletky.

Přes docílené vynikající výsledky stojí před naším zemědělstvím náročné úkoly, které jsou právem srovnávány s kolektivizací naší vesnice. V současné době se zpracovávají koncepce rozvoje zemědělské výroby cestou koncentrace, specializace a kooperace. Realizace zpracovaných záměrů předpokládá provést strukturální přestavbu celého zemědělství s maximálním uplatněním velkovýrobní techniky, technologie a všech vědeckotechnických poznatků. Navržená přestavba se neobejde bez vysokých investic. Jsou problémy, které je možno řešit bez zvláštních investičních nákladů. V mnoha případech se bude jednat o přeorganizování a zjednodušení výroby.

Již dnes je nutné vytvářet předpoklady pro uplatnění a plné využití strojů druhé generace. To znamená vytvářet větší celky i přes hranice stávajících katastrů obce. Toho lze dosáhnout zvětšováním zemědělských podniků. Vytváření nových větších zemědělských závodů slučováním naráží v mnoha případech na skutečnost, že v jedné obci jsou dva sektory - státní a družstevní. Převedení majetku z jednoho sektoru na druhý je v dané situaci těžko řešitelné. V zájmu dosažení optimální velikosti zemědělských podniků bude nutné, aby vláda tuto otázku projednala a vydala směrnice, které usnadní v těchto podmínkách převod ze státního sektoru na družstevní a naopak. V případě opožděného vyřešení tohoto problému nebudou vytvořeny základní podmínky pro úspěšné uplatnění nové techniky a technologie.

Jednou ze základních podmínek růstu hektarových výnosů v posledních letech je zvyšování spotřeby průmyslových hnojiv a chemických přípravků. Tak v roce 1965 bylo dodáno na 1 ha zemědělské půdy 126 kg čistých živin, v roce 1970 již 179 kg a perspektivně v roce 1975 je počítáno s 225 kg čistých živin. Podíváme-li se blíže na celou problematiku distribuce, skladování a aplikace hnojiv, objevíme řadu nedostatků, které rostou úměrně s množstvím obhospodařovaných hnojiv. Při nedostatku skladových kapacit dochází k tomu, že cca 80 % všech hnojiv je expedováno do železničních stanic formou přímých dodávek. Pomineme-li zdržení a pracnost při takové vykládce vagónů, jsou hlavními nedostatky skladování ve volných skladech, nutnost odběru hnojiv v termínech podle dodávek z výroby a nikoliv podle skutečné potřeby, nerovnoměrnost v rozdělování hnojiv jednotlivých závodů a tím vytváření zásob těch druhů hnojiv, které jsou jinde nedostatkové. Za této situace dochází až k 20procentním ztrátám živin.

Základem koncepce a řešení na úseku chemizace zemědělství je agrochemické centrum, resp. agrochemický podnik jako komplexní technologický systém výživy a ochrany rostlin. Tempo výstavby těchto podniků je však velmi pomalé, o čemž svědčí i údaje z posledního zasedání realizační komise českého ministerstva zemědělství, podle kterých na předpokládanou potřebu vybudovat ročně 30 - 40 agrochemických center je situace taková, že v současné době je rozestavěno 16 a pro příští rok se počítá se zahájením dalších 9 agrochemických center.

Velké problémy vznikají s nedostatečnou výrobou potřebné technologie a techniky pro vybavenost těchto center. Jedná se např. o nakladače, automobilová rozmetadla, autocisterny, autotahače s návěsem, vagónové vykladače apod.

V souvislosti s realizací integračního procesu je třeba se také zmínit o problémech při vybavování zemědělských podniků další výkonnou technikou.

Z hodnocení usnesení předsednictva vlády č. 381 ze dne 2. 12. 1971 k těmto problémům vyplývá, že plán 5. pětiletky bude překročen ve finanční hodnotě, ale přesto v jednotlivých úzkoprofilových strojích splněn nebude. Je tedy zřejmé, že by bylo účinnější hodnotit plnění plánu výroby nejen ve finančním objemu, ale konkrétně které stroje budou z výroby či dovozu pro zemědělské závody dodány. Nedobrý stav je např. v nekompletnosti dodávek nářadí za výkonné traktory K 700 a Š 180. Tento nedostatek si musí řešit zemědělské podniky mnohde samy a zhotovovat potřebné nářadí ve svých dílnách.

Zemědělská praxe velmi kladně hodnotí technologii konzervace píce v zavadlém stavu, avšak naráží se na nekomplexnost technologické linky ve velkovýrobních podmínkách. Jde např. o žací mačkače, které jsou již minimálně 3 roky připraveny k výrobě a vybírače siláže, které byly již vyráběny a jejichž výroba byla zastavena. Obdobná situace je např. u třídičky brambor TB 150. Vývojově tento mechanismus je zabezpečován velmi dlouho, výroba byla zahájena až letos v počtu asi 12 kusů. Přesto staré typy TB 80 málo výkonné se vyrábějí dosud.

Z uvedených příkladů vyplývá, že mnoho potřebných mechanismů a technologií je vývojově vyřešených, ale vlastní zavádění do provozu je zdlouhavé.

Na úseku živočišné výroby se daří velice rychle a progresívně řešit koncentrace ve výrobě vepřového a drůbežího masa a vajec. Dosahované parametry v produkci na 1 pracovníka 1/2 mil. Kčs i více dokazují, že tato cesta je naprosto správná. V současném období však musíme zaměřit pozornost na rozvoj skotu a zejména dojnic. Tady bych se chtěl zmínit o nedostatečném zabezpečování výkonné stájové technologie pro velkokapacitní stáje, jejichž výroba není dosud kryta ani co do množství ani v požadované kvalitě. Snad nejpalčivější otázka je dojíren pro velkokapacitní koncentrace v chovu dojnic. S dojírnami typu DZD 5, které jsou v současné době pro některé již budované kapacitní stáje nejdostupnější, nemůžeme v žádném případě vystačit. Je nutně proto uvažovat o výkonnějších dojírnách podobných typů, které se u nás vyskytují jen ojediněle z dovozu, jako např. dojírna Mellote, instalovaná v JZD Roštín, okres Kroměříž.

Podle mého názoru resortní ministerstva a výzkumné ústavy by měly koordinovat účinněji vývoj a výrobu potřebných technologií pro velkokapacitní chovy. Tak např. n. p. Agra Přelouč vyrábí technologii krmení pro giganty vepřového masa, která je schopna přepravit granulované krmivo o velikosti 4 - 5 mm. Zásobovací a nákupní podniky však vzhledem ke svému zařízení jsou schopny dodávat granulované krmivo o velikosti 6 - 8 mm, které kromě toho je i lacinější. Z toho pak v zemědělském provozu vznikají těžko řešitelé situace a problémy.

Z uvedených skutečností vyplývá, že ke splnění všech záměrů vedle iniciativy, odbornosti a politické vyspělosti pracujících v zemědělství je potřebná i účinná a konkrétní pomoc ze stran v dalších odvětví našeho národního hospodářství, hlavně pak strojírenství a chemického průmyslu.

Za tím účelem provádějí poslanci výboru pro zemědělství a výživu obou sněmoven v těchto dnech průzkum právě těchto klíčových odvětví. Moje zkušenosti z průzkumu v závodech na výrob průmyslových hnojiv v Severomoravském kraji. jsou pozitivní v tom, že pracovníci chemického průmyslu, i závody, které vyrábějí stroje na hnojiva okrajově, jsou si vědomi odpovědnosti za další rozvoj našeho zemědělství, že reagují na naše připomínky v otázkách plnění plánu, vývoje dalších speciálních hnojiv, zlepšení kvality apod. Např. pracovníci technického vývoje Moravských chemických závodů v Ostravě se zabývají výzkumem a výrobou ledku obohaceného borem. O tom svědčí i přístup vedení Třineckých železáren k využití odpadní strusky pro zemědělské účely. Je reálný předpoklad do roku 1977 vybudovat moderní mlýnici na výrobu 400 000 tun strusky ročně. Na druhé straně byla pro nás zarážející ta skutečnost, že konkrétně v Moravských chemických závodech v Ostravě je situace taková, že v důsledku havarijního stavu některých provozů na výrob čpavku se uvažuje o zastavení výroby ledku vápenatého v množství 15 000 tun dusíku ročně, a to již po roce 1975, přičemž výstavba nové kapacity přes všechny přísliby odpovědných resortních ministerstev se zřejmě zahájí až v roce 1978, spíše později.

Je třeba věřit, že tyto i jiné problémy resortů, vytvářejících podmínky pro odvětví zemědělství, budou taktéž postupně vyřešeny. Vždyť naším společným cílem musí být zajištění potravin z vlastní produkce v co největším měřítku, aby závislost na kapitalistických trzích byla v budoucnosti co nejmenší, nebo vůbec žádná.