Chtěl bych ale zdůraznit tu myšlenku, že právě na úseku občansko-právních soudů, ve vztazích rodinných, ve vztazích pracovně právních, ve vztazích zemědělsko-družstevních je možnost působení na převýchovu občanů daleko větší než v soudnictví trestním.

Je pravda, že před soud bylo postaveno podle zprávy 168 000 lidí, ale v loňském roce napadlo 182 věcí občanskoprávních. Že tam jsou dva účastníci, tam jsou nejméně dva svědci, tady mohou ještě soudy působit na 3/4 mil. lidí a jejich vědomí převýchovně. Tam nejsou tak vyhroceny vzájemné vztahy morální, společensko-právní, na úseku rodiny, zemědělsko-družstevním, pracovním, jako je tomu v soudnictví trestním. Prosím, abyste se nad tím zamysleli, že občansko-právní vztahy budou stále více a více vystupovat do popředí. A tady nás bolí nejvíce otázky práva rodinného, nejvíce rozvody mladých lidí s dětmi.

Poslední statistika z roku 1969 říká, že v českých zemích z manželství 8000 tehdy rozvedených bylo 3800 pro nevěru mužů a 3800 pro nevěru žen. A soudruh předseda Nejvyššího soudu mluvil o tom, že orgány činné v trestním řízení mají aparát, mají prostředky k tomu, aby to mocenskou složkou potlačili, aby to uvedli do života. Naproti tomu občansko-právní soudy, jak bylo řečeno, už obyčejně přicházejí pozdě, kdy manželství je rozbité, kdy není dostatek právních momentů, i když právo i v socialismu je tím regulátorem vědomí, aby se zachovalo manželství pro společnost, pro děti. A tady myslím, že je otázka legislativní, proč nevytvořit takové zákony ohledně rozvrácení manželství a rozbíjení rodiny dětem, aby mohlo být i státním donucením vykonáno kus práce dopředu a nespoléhat na to, že také jak bude naše životní úroveň a životní prostředí se rozvíjet, že tím i bude spořádaný vnitřní život mezi lidmi.

Jinak prosím, abyste ode mne jako od soudce přijali ujištění, které jsme dali i soudruhu ministrovi České socialistické republiky, že vykonáme všechno pro splnění závěrů XIV. sjezdu, pro splnění závěrů, které pro nás plynou ze zprávy generálního prokurátora a předsedy Nejvyššího soudu, že tomu dáme celé své srdce, svůj rozum, své mozky i své ruce.

Soudruh ministr Němec to krásně vyjádřil. Od dubna roku 1969 jsme už urazili kus cesty, ale nemůžeme se spokojit s dosaženými výsledky. V následujícím období nás čekají daleko větší úkoly. Nemůžeme se zastavit, jak říkal básník Jan Neruda, kdo chvíli stál, již stojí opodál. A my soudci jen dál, jen dál chceme pracovat za dobudování socialismu v naší vlasti, ale i ve vědomí všech našich lidí. Děkuji vám. /Potlesk./

Předsedající místopředseda FS dr. B. Kučera: Děkuji poslanci dr. Srbovi. Slovo má poslankyně Jánská a připraví se poslankyně Benešová.

Poslankyně K. Jánská: Vážené soudružky a soudruzi poslanci, ze zprávy generálního prokurátora ČSSR a Nejvyššího soudu ČSSR o stavu socialistické zákonnosti vyplývá, že na úseku kriminality jsou dosud vážné problémy, které nebyly odstraněny. Sama mohu potvrdit ze svých zkušeností v mém volebním obvodu Trutnov, že tyto problémy dosud existují.

Chtěla bych uvést, že v tomto okrese je největším problémem trestná činnost proti majetku. Té v roce 1971 bylo téměř 45 % z celkového nápadu trestných činů a přečinů. Z této činnosti připadá na rozkrádání v socialistickém sektoru přes 15 % a na krádeže ke škodě osobního vlastnictví téměř 30 %.

Druhým problémem okresu Trutnov je trestná činnost proti socialistickému soužití, životu a zdraví. Této trestné činnosti bylo v roce 1971 v okrese Trutnov z celkového nápadu 30 %.

Pokud jde o trestnou činnost majetkovou ke škodě socialistického sektoru, dochází k častému odcizování nářadí na polích ke škodě JZD a státních statků, nevěnuje se dostatečná pozornost té skutečnosti, že se jedná o společenské vlastnictví a pracovníci obou těchto sektorů se dostatečně nezajímají o zajištění nářadí. Stejný problém je i ve stavebnictví, kde mimo nářadí a strojů zůstává nezajištěn stavební materiál. Vzpomeňme si, že za prvé republiky soukromý stavitel každé staveniště řádně ohradil a případně zajistil nočního hlídače; nyní na staveništích není dozor dostatečný a dochází k odcizování nářadí, strojů i stavebního materiálu, přičemž trestné činnosti se dopouštějí jak osoby ve stavebnictví nezaměstnané, tak i vlastní zaměstnanci.

Nejvíce škod v socialistickém vlastnictví dosud vzniká ve státním a družstevním obchodě. Tady vznikají škody nejen vloupáním do řádně nezajištěných jednotlivých provozoven, ale také přímo ze strany pracovníků v obchodě a pohostinství. I když většina vzniklých škod zanikne pro pozdní hlášení orgánům bezpečnosti i nedostatečné práce vnitropodnikové kontroly, jako tzv. manka, přesto ve většině případů se jedná o skryté rozkrádání, zvláště při prodeji zeleniny nebo masa a masných výrobků, jakož i ve výčepu v pohostinských provozovnách. V našem okrese bylo zjištěno několik rozkrádání, zaviněných vedoucími prodejen i pohostinství, kteří přesto, že již pro rozkrádání v obchodě byli trestáni, byli znovu přijati do obchodních organizací, a tam se dopustili nového rozkrádání. Týká se to jak Jednoty, tak i Pramenu, stejně jako Interhotelů. Tak u Interhotelů Krkonoše v krizových letech 1968 a 1969 bylo zavedeno účtování na jednotlivých střediscích a závodech globálně, bez rozlišování na příjem a prodej obchodního zboží a zboží z kuchyně. Tím například na Jeleních boudách ve Špindlerově Mlýně vedoucí rozkrádala majetek Interhotelu a způsobila škodu přes 70 000 Kčs tím, že během jednoho a půl roku vytvářela dle norem přebytky na kuchyni a prostřednictvím obchodního zboží, které prodávala na vlastní účet, získávala pro sebe peníze.

V oblasti Krkonoš jak zotavovny ROH, tak i jednotlivé závody Interhotelu Krkonoše, jsou pojištěny proti ztrátám, vzniklým odcizením věcí hostů. Jde jistě o správnou věc, která však z hlediska výskytu kriminality působí potíže. V zimním období totiž jsou v uvedených podnicích v provozu lyžárny, kam hosté odkládají po dobu přítomnosti v hotelu nebo na zotavovně svou sportovní výzbroj. Ježto tyto lyžárny a úschovny nejsou hlídány, dochází při velké frekvenci návštěvníků hor, zejména o sobotách a nedělích, k častým odcizováním uložených lyží, sáněk apod. Tyto krádeže nemohou orgány bezpečnosti ve většině případů vyšetřit, a vůči restauračním podnikům jsou bezmocné, protože podniky nemají dost zaměstnanců ani mzdových fondů na hlídače v lyžárnách a snad ani nemají zájem o jejich obstarání, když veškeré škody v plně výši hradí státní pojišťovna. Proto v zájmu potlačení kriminality i na tomto úseku, který není zanedbatelný, by bylo třeba, aby při krádežích, kde zaviněním podniku k nim došlo, státní pojišťovna tyto škody v plné výši nehradila a tímto ekonomickým tlakem nutila zotavovny ROH i Interhotel Krkonoše k lepšímu zajištění řešení způsobu služeb, které poskytují.

Ovšem k zamezení trestné činnosti není třeba jenom řádného zajištění, ale také výchovy občanů k úctě k cizímu majetku. Není možné, aby u některých občanů stále přetrvávaly takové názory z krizových let 1968 a 1969, jako "kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu". Proto již v našem okrese z podnětu okresního výboru Komunistické strany Československa byl vypracován dlouhodobý plán boje proti kriminalitě na léta 1972 - 1975, ve kterém jsou stanoveny úkoly nejen státním orgánům a národním výborům, ale také společenským organizacím, zejména odborovým a mládežnickým, k preventivně výchovné práci.

Jak jsem již uvedla, druhou nejzávažnější oblastí trestné činnosti v mém volebním obvodě je trestná činnost hrubě narušující občanské soužití a trestná činnost proti životu a zdraví. Jedná se zejména o opilství v dopravě, příživnictví a výtržnictví, úmyslné ublížení na zdraví a neoprávněné užívání cizích motorových vozidel. Většina této trestné činnosti je páchána pod vlivem alkoholu. Je všeobecně známo, jakým je alkoholismus celospolečenským problémem. Sice hodně se o tom mluví a píše, ale dosud nebylo vše vykonáno v boji proti němu. Protialkoholní léčení ústavní v psychiatrických léčebnách není dostatečně účinné, a to proto, že osoby, u nichž toto léčení bylo nařízeno, mohou je.. fakticky nastoupit až za 6 měsíců nebo 1 rok. Příčina tkví především v nedostatečné kapacitě léčebných zařízení. Bylo by třeba, aby léčení bylo prováděno již během výkonu trestů a u osob ve výkonu trestu prováděno jedině protialkoholní léčení dlouhodobě, neboť tak jak je dosud prováděno krátkodobě, v důsledku nedostatečné kapacity léčeben, je neúčinné.

V boji proti alkoholismu musí sehrát svou úlohu i plánovací metodika. Nestačí v pohostinských provozovnách vyvěsit oznámení, že řidičům, mladistvým a podnapilým osobám se alkohol nepodává. Vždyť není žádným tajemstvím, že toto je jenom formální papírové oznámení, když ve skutečnosti zákon č. 120/62 Sb. o boji proti alkoholismu není dodržován. Sankce na pracovníky pohostinství je nedostatečná. V trestním zákoně, v ústanovení § 218 je totiž vyžadováno "soustavné" nebo ve "větší míře" podávání alkoholických nápojů osobám mladším 18 let. Již z gramatického výkladu tohoto ustanovení vyplývá, že nemůže docházet k trestnímu postihu vedoucích pohostinství ve většině případů. Vím z mého volebního obvodu, že za rok 1971 nikdo nebyl pro tento trestný čin stíhán. Ovšem podání alkoholu podnapilým osobám lze stíhat pouze jako přestupek podle § 13 zákona č. 60/1961 Sb., což se jeví neúčinným. Proto by v připravované novele trestního zákona nebo alespoň při doplnění zákona o přestupcích č. 150/1969 Sb. mělo být pamatováno na tento nedostatek a mohl být postižen soudně každý, kdo mladistvým a podnapilým osobám podá alkoholické nápoje. Jinak povedeme boj proti alkoholismu pouze slovy.

Jak jsem zjistila u okresního soudu v Trutnově, je téměř polovina odsouzených osob recidivisty. I když v roce 1971 jejich postih byl zpřísněn, přesto se veřejnost domnívá, že je třeba u recidivistů využívat rozpětí celé trestné sazby. Ze zkušenosti z mého volebního obvodu, u osob propuštěných z výkonu trestu jsem zjistila, že režim ve výkonech trestu je mírný a proto recidivisté se bez zábran do výkonu trestu vracejí. Stávající diferenciace nápravně výchovných ústavů asi nevzbuzuje náležitý respekt u osob, které se opětovně dopouštějí trestné činnosti a je otázkou, zda III. stupeň je ještě nápravným zařízením. Zdá se proto, že by mělo dojít ke zvýšení nároků na kázeň a disciplínu.

Pokud jde o příživníky a notorické neplatiče výživného, myslím, že výkony trestu nejsou pro ně dostatečné. Bylo by třeba zvážit, zda u trestných činů příživnictví a zanedbání povinné výživy, páchaných úmyslně a opakovaně, nebylo účelné zavést pro provinilce zvláštní pracoviště, kde by byli nuceni řádně pracovat a během této nucené práce splácet i dlužné výživné.

K účinnému boji proti kriminalitě mám ještě jednu připomínku. Od spoluobčanů slyším stesky na dlouhý postih pachatelů. Jak na prokuratuře tak i u soudu jsem zjistila, že skutečně postih pachatelů trvá dlouhou dobu v důsledku různých formálních ustanovení, které nutno v průběhu trestního řízení dodržovat. Proto bych chtěla poukázat na to, aby při chystané novele trestního řádu bylo pamatováno na urychlení řízení odstraněním zbytečného prodlužování lhůt nadřízenými orgány a možností, použít výslechu i před zahájením trestního stíhání, aby tak nemuselo docházet k opakování výslechu svědků a rovněž tak nebylo třeba ve všech případech volat znalce i všechny svědky před soud.

Závěrem ke zprávě o stavu socialistické zákonnosti chtěla bych se zmínit o otázce tzv. sousedských sporů. Při vydání občanského zákoníku v roce 1964 se zřejmě počítalo s vyšší uvědomělostí našich spoluobčanů. Ale dosud se vyskytují sousedské spory a je proto nutná právní úprava k řešení těchto věcí po stránce občanskoprávní, která jest postrádána.

Předsedající místopředseda FS dr. B. Kučera: Děkuji poslankyni Jánské. Vzhledem k tomu, že k ohlášené poslankyni Benešové máme už jen jednu přihlášku do rozpravy, doporučujeme, soudružky a soudruzi, dokončit projednávání tohoto bodu ještě před polední přestávkou, jestli nemáte námitky.

Dávám slovo poslankyni Benešové a připraví se poslanec ing. Kosorín.

Poslankyně J. Benešová: Vážené soudružky a soudruzi poslanci, chtěla bych přispět při dnešním projednávání problematiky kriminality mládeže některými zkušenostmi, které jsem získala při návštěvě výchovného ústavu v Nové Roli u Karlových Var. Tento ústav je zařízením pro mladistvá děvčata ve věku zpravidla od 15 do 18 let /výjimečně do 19 let/, která jsou zde umístěna pro nejrůznější projevy asociálního chování. Zařízení je velmi pěkné a jsem přesvědčena, že seriózně vedené. Chtěla bych se zaměřit na tři problémy, jejichž řešení by mělo zlepšit práci s narušenou mládeží.

Prvním z těchto problémů je otázka urychleného dobudování sítě těchto zařízení, jak je vymezena v organizačním řádu pro dětské domovy, zvláštní výchovná a diagnostická zařízení, vydaném ministerstvem školství v prosinci minulého roku. Podle mého názoru nejde jen o otázku organizační, ale výrazně též výchovnou, pedagogickou. Celý systém péče o narušenou mládež bude mít plné společenské uplatnění za předpokladu, že bude skutečně dobudován tak, jak byl koncipován. Zatím v systému péče o narušenou mládež chybí typ, který je ve zmíněné směrnici označen jako ochranný. Jde o zařízení s přísným výchovným režimem pro mladistvé recidivisty a také pro ty, kteří pro nekázeň, útěky, mohou být dočasně umístěni v tomto typu zařízení. Stručně řečeno: chovanci i chovanky výchovných ústavů by si měli být vědomi, že pro neplnění režimových povinností v lepších podmínkách, mohou být dočasně umístěni v takovém zařízení, jehož prostředí a režim je naučí vážit si života v ústavu, kde dosud byli. Zdá se, že vědomí existence eventuálně přímé nebo zprostředkované zkušenosti ze života v takovém zařízení, by mohly výrazně prospět celé výchovné práci v zmíněných "mírnějších typech" zařízení. A právě skutečnost, že tento typ neexistuje, ztěžuje pracovníkům výchovných zařízení jejich práci. Domnívám se, že by pracovníci ministerstva školství ve spolupráci s krajskými národními výbory měli intenzívněji řešit otázku dobudování sítě, jejíž existenci předešli svým vlastním výnosem.

Druhým takovým problémem, který jsem si plně uvědomila při návštěvě v Nové Roli, je to, že zatím neexistují léčebně výchovné ústavy, o nichž se také zmiňuje uvedený organizační řád ministerstva školství, který je vcelku na pracovištích, pro něž je určen, velmi příznivě přijímán. Jde o zařízení, která mají pečovat o mladistvé, kteří pro charakterové poruchy chování, působí trvalé potíže, jejichž pedagogické řešení vylučují podmínky režimu i celkového zaměření ústavu. Tyto typy, jak jsem měla možnost je poznat při mé návštěvě v ústavu v Nové Roli, vážně narušují celou výchovnou práci. Jde vesměs o polymorfní psychopatie, neurotičky často ve spojení s různým stupněm oligofrenie. Tato děvčata nemohou stačit normálnímu pracovnímu tempu, nemohou se podřídit pracovním podmínkám v továrně, neunesou zátěž režimových složek jinak zcela oprávněných pro ostatní chovanky. Jejich případně převedení do ústavu se zvýšenou výchovnou péčí není rozhodně optimálním řešením. Typů takových děvčat, která by patřila do léčebně výchovného ústavu, je tam celá řada. Pracovníci však stojí před neřešitelným problémem: odvezeme tě do domova druhého typu a zničíme tě zcela, nebo zůstaneš zde, a budeš ničit ostatní. Z těchto důvodů se zcela jednoznačně přimlouvám za to, aby pracovníci ministerstva školství usilovali i o zřízení ústavu tohoto typu.

Třetím problémem je otázka přechodu chovanek - samozřejmě i chovanců - po ukončení pobytu v ústavech do normálního života. Zatím je praxe vesměs taková, že chovanky odcházejí bezprostředně z ústavu na pracoviště, do internátů či ubytoven vesměs průmyslových podniků. To proto, že jde vesměs o mládež sociálně osiřelou nebo o takovou, u níž návrat do prostředí, v němž vlastně si hodnotový systém rozrušila, by znamenal obnovení nevhodných způsobů chování. S tímto přímým odchodem nemají pracovníci ústavu nejlepší zkušenosti. To především proto, že jde o náhlý přechod z režimového zařízení do života "volnosti". Upevnění správných způsobů jednání a chování, zidealizování hodnotového systému není někdy pro krátkost pobytu v ústavu natolik stabilizováno, aby přechod mladistvého do života nepřivodil obnovení starých forem chování, postojů, prostě, aby mladá dívka nebo chlapec nepokračovali v tom, proč byli do ústavu umístěni.

Souhlasím s názorem odpovědných pracovníků z ústavu v Nové Roli v tom, že by přechod od pobytu v ústavu do života měl být pedagogicky řízeným dokončením zjednodušovacího procesu. Chovanky těchto ústavů by snad 3 - 4 měsíce před propuštěním měly být umístěny s vychovatelkou mimo ústav, měly by být uvolněny pevné režimové složky, kdy jsou chovanky víceméně pod nějakým dozorem, vedením, prostě cílevědomě ovlivňovány, a měly by si tak postupně přivykat způsobům normálního života. Měly by sice ochutnat "sladkost" svobody, ale současně se také učit nezbytné míře osobní odpovědnosti za své chování, měly by se učit hospodařit s vlastními vydělanými penězi, pečovat o pořádek, osobní věci apod., aniž by nad nimi někdo stál. Realizace těchto, podle mého názoru oprávněných způsobů, naráží na zcela konkrétní překážky, jejichž řešení je mimo možnosti pracovníků ústavu. Tou nejzávažnější otázkou je umístění takové skupiny děvčat mimo objekt ústavu. Nedostatek bytů v místech vede místní národní výbory k tomu, že naléhavost přidělení jedné či dvou bytových jednotek pro tyto účely vidí jako méně naléhavé než např. jako byt pro zaměstnance místního komunálního podniku. Ani závody, které by mohly takto získat případně i trvalejší pracovní síly, se k těmto problémům nestaví příliš aktivně. Pomoc národních výborů při řešení těchto problémů by měla být intenzívnější a zcela konkrétní.