Spolupráce a vzájemná pomoc socialistických států sehrála významnou úlohu i při překonávání problémů hospodářské výstavby v obtížných podmínkách poválečné situace a embarga západních států.

Současně předkládaly socialistické státy celou sérii konkrétních konstruktivních návrhů na úpravu vzájemných vztahů mezi evropskými státy, jejichž hlavním smyslem bylo překonat rozdělení Evropy na seskupení stojící proti sobě, jehož důsledkem a průvodním zjevem je koncentrace ozbrojených sil a výzbroje v Evropě. Tato situace nepřispívá k posílení bezpečnosti kteréhokoliv státu a naopak je zdrojem vzájemné nedůvěry, nejistoty a napětí.

Namísto této politiky socialistické státy prosazují politiku mírového soužití, založenou na rozvoji normálních styků mezi státy při plném respektování práva každého národa rozhodnout se pro sociálně ekonomický řád, v němž chce žít. To bylo také zdůrazněno již při zrodu Varšavské smlouvy, která vznikla jako nevyhnutelná odpověď na celkovou politiku NATO, kam byla v roce1955 přijata NSR. Při jejím podepsání byla jasně vyslovena myšlenka, že hlavním cílem členských států je dosažení systému celoevropské bezpečnosti a spolupráce.

Vyvrcholením tohoto úsilí v posledních několika letech je návrh členských států Varšavské smlouvy na praktické svolání celoevropské konference o bezpečnosti a spolupráci. Tento návrh je zahraniční politikou socialistických států postupně probojováván od roku 1966, kdy byl poprvé formulován v rozvinutou a ucelenou platformu na zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy v Bukurešti. Zpočátku narazil na stejně odmítavé stanovisko západoevropských států jako všechny předchozí iniciativní návrhy socialistických zemí. Bylo zjevné, že iniciátoři studené války se snaží udržet své pozice, nepřipustit normalizaci situace z obavy, že zmírnění mezinárodního napětí a rozvoj vzájemných styků mezi evropskými státy povede k oslabení soudržnosti agresivních seskupení, jež s takovým úsilím vytvářely.

Avšak myšlenka normalizace poměrů v Evropě a spolu s ní i myšlenka evropské konference postupně získávaly půdu. Přispívala k tomu nejen rostoucí mezinárodní autorita socialistických států, opírající se o jejich politickou, hospodářskou a koneckonců i vojenskou sílu. Současně probíhal závažný vývoj ve vztazích mezi imperialistickými státy. S rostoucí ekonomickou i politickou silou západní Evropy i jednotlivých západoevropských států začínají se projevovat stále závažnější problémy a rozpory v jejich vzájemných vztazích.

Ve vnitřní i zahraniční politice jednotlivých států se s rostoucí intenzitou začínají prosazovat jejich specifické zájmy a problémy. Tato skutečnost se promítá v mnoha aspektech jejich politického i ekonomického života. Jedním z projevů tohoto vývoje je i realističtější přístup řady západoevropských zemí k rozvoji vztahů se socialistickými zeměmi, který zároveň dokazuje, že i v této oblasti dochází k postupnému obratu k lepšímu, neboť uměle vykonstruovaná, smyšlená "hrozba komunismu" přestává působit.

Věc má však i druhou stránku - krach plánů na kontrarevoluční zvrat v ČSSR v roce 1968, které byly zmařeny díky bratrské internacionální pomoci Sovětského svazu a našich nejbližších spojenců. Vývoj u nás potvrdil, že jakýkoliv pokus o změnu hranic v Evropě, vzešlých z druhé světové války, bez ohledu na to, zda se tak má stát přímou intervencí nebo nepřímo cestou plíživé kontrarevoluce, je hazardérstvím předem odsouzeným k úplnému fiasku. Pravda je taková, že tato lekce stojí v přímé souvislosti s rostoucím politickým realismem v západní Evropě, který přichází k poznání, že neexistuje jiná cesta k evropské bezpečnosti, než cesta uznání realit a respektování hranic, které vznikly v důsledku porážky fašismu a poválečného uspořádání poměrů v Evropě. Tím byl zasazen další drtivý úder představám a koncepcím i našich pravicově oportunistických a antisocialistických sil a není náhodou, že zašlé hvězdy typu Jiřího Pelikána a spol. s takovou nechutí stavějí se proti myšlence celoevropské konference o bezpečnosti. Podle jejich úvah měla totiž evropská bezpečnost ztělesňovat jakousi ideově politickou směsici, která by dávala průchod zatuchlým idejím kosmopolitního evropanství a v této souvislosti takovým konstelacím, v nichž by se bez zábran uskutečňovala myšlenka o konvergenci kapitalismu a socialismu.

V posledních třech letech přinesl však celkový vývoj v Evropě řadu konkrétních a konstruktivních výsledků, jež byly zhodnoceny v expozé soudruha ministra. Není pochyb, že existují předpoklady pro další, ještě zásadnější přesuny k lepšímu, neboť se otevírají reálné možnosti řešit nejen problémy přímo spojené s důsledky druhé světové války a s jejich respektováním v politickém životě Evropy, ale i široký komplex vztahů mezi evropskými státy, zaměřený na všestranný rozvoj jejich vzájemných styků v budoucnosti.

Významnou úlohu při řešení a dalším rozvíjení těchto možností by podle názoru socialistických zemí i rostoucího počtu dalších států v Evropě mohla a měla sehrát sama evropská konference o bezpečnosti a spolupráci jako fórum umožňující všestranné posouzení a všeobecně přijatelné řešení společných problémů Evropy. Díky důslednému úsilí členských států Varšavské smlouvy byly postupně překonávány a odstraňovány překážky kladené z různých stran do cesty svolání konference. Přitom si ovšem neděláme iluze o tom, že skončily obstrukce těch sil, které tak dlouhou dobu se snažily konání konference zabránit. Ustoupily jen díky silnému tlaku, jemuž byly vystaveny nejen ze strany socialistických států, nýbrž i ze strany realističtěji uvažujících politických kruhů z řad členských zemí NATO a v neposlední řadě i ze strany veřejného mínění evropských zemí.

V této souvislosti je správné připomenout, že posílení bezpečnosti v Evropě a v jeho rámci i svolání celoevropské konference není jen záležitostí vlád a diplomatických představitelů. Tyto otázky mají přímý vztah k životním podmínkám i k nejvlastnějším zájmům nejširších lidových mas v evropských zemích. Je proto plně oprávněné stanovisko, že v těchto otázkách existuje široká základna pro společný postup různých společenských vrstev a sil, bez ohledu na to, že mohou zaujímat rozdílné politické pozice a zastávat různé názory na řešení v jednotlivých konkrétních otázkách. Tato skutečnost byla výrazně potvrzena například na shromáždění představitelů veřejného mínění pro evropskou bezpečnost a spolupráci, jež se uskutečnilo v červnu letošního roku v Bruselu. Svým podílem zde přispívá i mládež evropských zemí, jež na shromáždění v Helsinkách v létě t.r. z hlediska své budoucnosti se rovněž zabývala otázkami evropské bezpečnosti. Rostoucí pozornost věnují této problematice ve své činnosti i společenské demokratické organizace, parlamenty, politické strany a demokratická hnutí v jednotlivých evropských zemích. S velmi pozitivním ohlasem se setkala iniciativa naší Karlovy univerzity na setkání představitelů evropských univerzit, aby prodiskutovali jejich vlastní konstruktivní přínos věci evropské bezpečnosti a spolupráce, což je dalším výrazným potvrzením pozitivních trendů v evropském prostředí. Není pochyb o tom, že další rozvoj tohoto hnutí musí sehrát úlohu významného faktoru zabraňujícího tomu, aby příznivé podmínky existující v současné době byly promarněny a aby pozitivní vývoj situace v Evropě opět ustrnul. Širokému demokratickému hnutí zde připadá významná úloha - nepřipustit, aby v politice jednotlivých zemí opět převládly konzervativní síly spjaté s některými agresivními kruhy NATO, ale naopak, aby nabyly vrchu tendence a síly mající zájem o uskutečnění myšlenky mírového soužití ve vztazích mezi zeměmi s rozdílným společenským zřízením a usilující o plodný a užitečný dialog mezi evropskými státy. Na řešení čeká celá řada závažných problémů ve všech oblastech vzájemných vztahů mezi evropskými státy.

Nebylo by však realistické očekávat nebo dokonce požadovat, aby konference rázem vyřešila všechny problémy, jež se hromadily po tolik let. I zde považujeme za správné aplikovat metodu hlavního článku - začít tím, co už uzrálo k řešení a co by skutečně sloužilo jako klíč k otevírání dalších možností v rozvoji vzájemných vztahů a spolupráce.

Těmito hledisky se po celou dobu, kdy prosazovaly svolání konference, řídily členské státy Varšavské smlouvy. Jejich náročný, ale současně realistický přístup se plně odrazil v programu, který pro konferenci navrhují. V plném rozsahu se též potvrdil při formulování jejich stanovisek k jednotlivým nejzávažnějším otázkám v řadě dokumentů schválených Politickým poradním výborem Varšavské smlouvy. Poslední a z hlediska evropské konference nejzávažnější je Deklarace o míru, bezpečnosti a spolupráci v Evropě, přijatá na zasedání v Praze v lednu letošního roku. Členské státy Varšavské smlouvy v Deklaraci zastávají názor, že konference by především mohla - "vypracovat praktická opatření pro další uvolnění napětí v Evropě a položit základy k vybudování systému evropské bezpečnosti. Bylo by rovněž možno" - jak se uvádí v pražské Deklaraci - "dohodnout konkrétní směr dalšího rozvoje vzájemně výhodných styků mezi evropskými státy ve všech oblastech, likvidaci jakékoliv diskriminace, nerovnoprávnosti nebo umělých přehrad." - Konečně se v Deklaraci uvádí, že by bylo účelné vytvořit na konferenci stálý orgán všech zainteresovaných států účastnících se konference, který by mohl po konferenci pokračovat ve společné práci na schválení dalších kroků v tomto směru.

Účastníci pražského zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy vyjádřili i svůj názor na řešení základních politických problémů současné doby. Navrhli, aby v politickém životě evropského kontinentu byly obecně uznány a prakticky uskutečňovány tyto zásady evropské bezpečnosti a vztahů mezi státy: neporušitelnost existujících hranic, včetně hranic vytvořených v důsledku druhé světové války, nepoužití síly, mírové soužití a vyloučení války jako nástroje politiky. Dobré sousedské vztahy a spolupráce v zájmu míru, založené na respektování nezávislosti, národní svrchovanosti, rovnoprávnosti a nevměšování do vnitřních věcí. Rozvoj vzájemných styků hospodářské, vědeckotechnické a kulturní oblasti, v turistice a ochraně životního prostředí. Dále pak tu je odzbrojení a podpora OSN.

Toto vymezení možného programu hlavních cílů konference ukazuje, že členské státy Varšavské smlouvy v podstatě navazují na známé výsledky, jichž bylo ve vztazích mezi některými státy s rozdílným společenským zřízením v Evropě v letech 1970 až 1972 dosaženo a jež se setkaly se souhlasem nejširší veřejnosti a které také byly pozitivně zhodnoceny ve výkladu našeho ministra zahraničních věcí.

Při posuzování otázek programu a náplně evropské konference měly a mají členské státy Varšavské smlouvy na zřeteli řadu kritérií. Především vycházejí ze zásad, že konference si musí klást vysoké a náročné cíle v tom, aby byly nejprve řešeny zásadní klíčové problémy evropské situace. Tím bude položen základ i pro postupné řešení dalších, méně naléhavých otázek. Vysoké nároky na konferenci by však na druhé straně neměly vést k tomu, aby její program byl přetěžován, ať už tím, že by na její pořad byly vnášeny otázky, jež jsou doposud předmětem otevřených sporů a kde v současných podmínkách není ještě základna pro společný přístup k jejich řešení nebo aby pozornost konference byla rozptylována a rozmělňována zanášením různých okrajových, druhořadých problémů, jež v současné etapě v Evropě zdaleka nepatří k nejzávažnějším a nejnaléhavějším. Jde také o to, aby různé otázky se neprezentovaly v pojetí, které neodpovídá zásadám a cílům mírového soužití, ale naopak je s nimi v příkrém rozporu. Například jsme pro výměnu skutečných kulturních statků, pro výměnu idejí, jež slouží mírovému dorozumění i pro výměnu osob, která bude napomáhat věcné, všestranně užitečné a prospěšné spolupráci. Nechť však nikdo nepočítá, že se setkají se souhlasem snahy zaměřené na pašování ideologického kontrabandu do socialistických zemí nebo k rozvíjení politické a ideologické diverze. To je neslučitelné s podstatou a cíli evropské bezpečnosti a spolupráce, o něž usilují.

Zásadně považujeme za žádoucí, aby se v současné fázi vývoje konference orientovala nikoliv na to, co ještě evropské státy rozděluje, nýbrž na to, kde existuje základna pro vzájemnou dohodu respektující oprávněné zájmy všech účastníků. Nepovažujeme rovněž za vhodné, aby se v současné fázi konference zabývala otázkami, jež vzhledem ke své povaze vyžadují dlouhodobé politické i technicky velmi náročné a složité jednání a jež je proto vhodnější posuzovat na jiném poli.

Z těchto pozic chceme přistupovat k mnohostranným přípravným jednáním, jež začnou 22. listopadu v Helsinkách. Podle našeho názoru je jejich úkolem připravit jednání vlastní konference tím, že se vymezí a dohodnou takové otázky, jako je její organizace, datum a místo jejího konání, složení jejích účastníků, dále příslušné procedurální otázky a program konference. Vycházíme z toho, že úkolem těchto jednání je připravit vlastní konferenci, která za účasti odpovědných politických činitelů zúčastněných států bude mít předpoklady k tomu, aby účinně přispěla k řešení principiálních otázek evropské bezpečnosti a spolupráce mezi všemi státy Evropy. Smysl přípravných jednání proto nespatřujeme v tom, aby se již v prvé přípravné fázi organizovala jakási malá konference, jež by se zabývala podstatou jednotlivých problémů, jejichž projednání je právě posláním a úkolem vlastní evropské konference o bezpečnosti a spolupráci.

Naléhavost a důraz, s jakým stavíme do popředí otázky evropské bezpečnosti a spolupráce však neznamená v žádném případě nějaký úzce chápaný evropocentrismus, který vidí jen své problémy a přehlíží palčivé nevyřešené problémy a bolavá místa v ostatních částech světa. Naopak chápeme je v nerozlučném kontextu s celkovým zápasem o mír, proti agresi, o národní nezávislost a pokrok ve světě, jemuž stojí v čele síly národně osvobozeneckého zápasu, podporované socialistickými zeměmi. Chápeme je v nezlomné víře a s pevným přesvědčením, že situace na evropském kontinentě, který dal světu Shakespeara, Leonarda da Vinci, francouzské encyklopedisty. Beethovena, Tolstého, Marxe a Lenina, ale odkud také vzplanuly dva strašlivé požáry světové války, si vyžaduje takového mírového urovnání, které bude vytvářet žádoucí podmínky pro další pozitivní posun ve spravedlivém úsilí ostatních národů a zemí, jež dosud bojují za svobodu, za zlomení všech forem imperialistické nadvlády, za svůj šťastný a pokrokový zítřek.

Na závěr mi dovolte citovat závěrečná slova pražské deklarace Poradního výboru Varšavské smlouvy z ledna tohoto roku, v níž členské státy Varšavské smlouvy vyjádřily své přesvědčení o tom, že "historický vývoj dospěl v Evropě k důležitému mezníku. Rok 1972 může přinést evropským národům nejen novou naději na trvalý mír i bezpečnost, ale též skutečný pokrok směrem k její realizaci. Aktivně tomu napomáhat je prvořadou povinností všech států."

Expozé, které přednesl ministr zahraničních věcí, plně potvrzuje, že československá vláda se s tímto hodnocením evropské situace plně ztotožňuje a ve spolupráci se Sovětským svazem i s vládami dalších socialistických států se důsledně zasazuje o to, aby tato příležitost, jež se otvírá před národy Evropy, nezůstala nevyužita tak, jako tomu bylo již několikrát v minulosti, ale naopak proměnila se v plody trvalé hodnoty. /Potlesk./

Předsedající místopředseda FS ing. J. Marko: Ďakujem. Hovorí poslanec Riško.

Poslanec SL J. Riško: Vážený súdruh prezident, vážený súdruh predseda Federálneho zhromaždenia, súdružky a súdruhovia poslanci! Základnou tendenciou súčasných medzinárodných vzťahov, ako to vyplýva i z expozé ministra zahraničných vecí, je zmierňovanie napätia, postupná likvidácia hlavných zdrojov konfliktov a kríz. Krok za krokom sa presadzuje napriek odporu reakčných kruhov zainteresovaných na udržaní napätia leninská politika mierového súžitia, koexistencie spoločenských sústav s rozdielnym sociálnym charakterom.

Socialistické krajiny túto politiku nepovažujú a nikdy nepovažovali ani za chvíľkovú ani za dočasnú taktiku, ale za základný princíp, imanentný prvok svojej zahraničnej politiky. Už sám Lenin tento princíp veľmi proste a lapidárne formuloval vo vzťahu k Spojeným štátom slovami: "Nech nás americkí kapitalisti nechajú na pokoji. My ich na pokoji necháme."

Pozitívne zmeny prebiehajúce vo svete v poslednom období sú výsledkom neobyčajnej mierovej ofenzívy Sovietskeho zväzu, zahraničnopolitického programu formulovaného na XXIV. zjazde KSSZ, ku ktorému sa prihlásil aj náš XIV. zjazd KSČ a ktorý v súčasnosti s novou vervou a aktivitou realizuje tiež naša zahraničná politika.