Soudružky a soudruzi poslanci! Důležitá role při uskutečňování zásad, které byly stvrzeny v závěrečném aktu na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, konané v Helsinkách připadá - podle našeho názoru - nejen československé zahraniční politice a státním institucím, ale také společenským organizacím. Rozsah jejich styků s politicky vlivnými společenskými institucemi, zvláště v západní Evropě, představuje již dnes významnou oporu naší zahraniční politiky a cenný příspěvek k uskutečňování zahraničně politické linie Komunistické strany Československa. Mnoho zkušeností, které mají úzký vztah k realizaci helsinských dohod v oblasti výměny objektivních informací o výstavbě socialismu v naší zemi, o materiálním postavení československých pracujících a o jejich politických, sociálních i kulturních vymoženostech, získalo také Revoluční odborové hnutí. Dvoustranné i mnohostranné kontakty věnované takovým otázkám jako jsou široká demokratická práva pracujících při řízení výroby a správě státu, vymoženosti pracovního a sociálního zákonodárství, ochrana životního prostředí, rozsáhlé pravomoci a postavení odborů v socialistické společnosti jsou oceňovány našimi odborovými partnery zvláště z kapitalistických zemí jako důležitý příspěvek k vzájemnému dorozumění a k uvolnění mezinárodního napětí. Je to důkaz, že cesta k mírovému soužití rozdílných společenských soustav, cesta k univerzálnosti procesu uvolňování napětí, kterou zásluhou socialistických států nastolují dokumenty o evropské bezpečnosti a spolupráci, je reálná a při dobré vůli a ochotě zúčastněných stran naprosto schůdná.

Principy helsinských dohod sehrají rozhodující vliv v dalším vývoji v Evropě a zejména v dalším rozvoji vztahů mezi státy s různým společenským zřízením, budou-li všestranně vytvářeny podmínky pro uplatnění a realizaci všech jejich článků. Socialistické státy, i naše Československá socialistická republika, podaly již nejeden důkaz o svém pevném odhodlání plnit důsledně ve všech směrech zásady, které probojovávaly, a právem tudíž očekávají totéž od všech, kteří pod ně vložili svůj podpis.

Předseda FS A. Indra: Děkuji poslanci Kačírkovi. Prosím členy zvolené návrhové komise, aby se ihned po vyhlášení přestávky shromáždili v pracovně vlevo od předsednické tribuny.

Soudružky a soudruzi, velmi vás prosím, vzhledem k časově náročnému programu, abychom se shromáždili k zahájení po polední přestávce přesně ve 13.30 hod. Jako první vystoupí v rozpravě odpoledne poslanec Zdeněk Pšenička.

(Jednání přerušeno v 11.56 hod.)

(Jednání opět zahájeno ve 13.30 hod.)

Předseda FS A. Indra: Soudružky a soudruzi poslanci, budeme pokračovat v přerušeném jednání.

Návrhová komise vám rozdala v polední přestávce návrh na usnesení k výkladu ministra zahraničních věcí. Prosím vás, pokud budete mít připomínky, abyste je odevzdali nejpozději do 15.30 hod. prostřednictvím pořadatelů návrhové komisi.

Než budeme pokračovat v rozpravě, dovolte mi jedno mimořádné oznámení:

Na zasedání ústředního výboru Lidového hnutí za osvobození Angoly byla dnešního dne vyhlášena Angolská lidová republika jako nezávislý a suverénní stát. Předseda MPLA dr. Agostinho Neto se stal prezidentem nového státu. Československá socialistická republika uznala nezávislost nové republiky a v blahopřejném telegramu prezidenta ČSSR vyjádřila ochotu navázat s ní nové diplomatické styky.

Vyjadřujeme naše upřímné blahopřání angolskému lidu, vedenému Hnutím za osvobození Angoly, k tomuto vítězství, kterým byl úspěšně zakončen dlouholetý národně osvobozenecký boj a likvidováno staleté koloniální panství. (Potlesk).

A nyní budeme, soudružky a soudruzi poslanci, pokračovat v rozpravě k výkladu ministra zahraničních věcí.

Slovo má poslanec Pšenička, připraví se poslanec Riško.

Poslanec SN Z. Pšenička: Vážený soudruhu předsedo, vážené soudružky a soudruzi poslanci, vážení hosté, soudruh ministr Chňoupek vysvětlil a zdůvodnil základní zaměření naší zahraniční politiky, která v těsném spojení s mírovou zahraniční politikou Sovětského svazu a jiných socialistických zemí vydobyla na mezinárodním fóru nejeden významný úspěch.

Řada z těchto úspěchů má nesporně své kořeny v pozitivním ekonomickém rozvoji v socialistickém společenství států RVHP, ale i u nás. Země RVHP působí na světový vývoj stále více především velmi pozitivními ekonomickými výsledky. Neustále sílící naděje na zabezpečení trvalého míru v Evropě a ve světě dají ještě více vyniknout přednostem socialistického výrobního způsobu před kapitalistickým.

Všeobecná krize kapitalismu zachvátila v současné době všechny základní společenské oblasti. Projevuje se bankrotem buržoazních a reformistických ideí, naprostým selháním státně monopolistických doktrín, krizí v ekonomickém mechanismu, která nejvýrazněji demonstruje všeobecnou krizi kapitalistického systému.

Po dlouhá léta vládnoucí buržoazní ideologie propadala iluzi, že kapitalismus našel již klíč k bezkrizovému vývoji. I když se vyskytly poklesy výroby a zaměstnanosti, otřesy na obchodních a peněžních trzích, považovala je buržoazní ideologie za celkem bezvýznamné epizody poválečné konjunktury. Rozhodně nepřipouštěla pochybnosti o hospodářské stabilitě kapitalismu. Dnes již není po nedávné samolibosti této ideologie téměř ani potuchy.

Současný sociálně politický a ekonomický vývoj opět potvrzuje správnost závěrů XXIV. sjezdu KSSS a XIV. sjezdu KSČ o zákonitém prohlubování všeobecné krize kapitalismu. Krize patří přímo k podstatě kapitalismu, je násilným řešením disproporcí, řešením na účet pracujícího lidu, řešením dílčím, dočasným a za cenu obrovských ztrát společenské práce. Kapitalisty ovšem nezajímají ztráty společenské práce, ale vývoj zisků. Kapitalistickou výrobu neregulují potřeby lidí, ale dynamika míry zisku. Zisk a peníze suverénně vládnou nad životy lidí v kapitalistické společnosti. Názorně to znovu prokázala tzv. "ropná krize", kdy dokonce značně klesla těžba i spotřeba ropy, ale americké monopoly, které kontrolují ropné zdroje a distribuci ropy, dosáhly přitom závratných zisků.

Krize měnového a finančního systému vyvolává všeobecnou ztrátu důvěry ve finanční a bankovní strukturu kapitalistického světa, jejíž funkční schopnost se až do krize považovala za samozřejmou.

Zkrachovala řada velkých bank a podniků. Jen v nejvyspělejších kapitalistických zemích, jako je USA, Japonsko, NSR, Velká Británie, Francie a Itálie zkrachovalo v roce 1974 téměř 55 000 firem a bank.

Koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let se značně zaostřila celá řada rozporů v kapitalismu. Prohlubuje se strukturální labilita a krize z nadvýroby, bují měnová, finanční, surovinová, energetická, potravinová a ekologická krize. Současná krize je v poválečném kapitalistickém cyklu nejhlubší a má všeobecný charakter. Prohlubuje se v podmínkách, kdy byl z trůnu měnového systému kapitalistického světa sesazen americký dolar, kdy inflační spirála dosáhla neobyčejných rozměrů, kdy si mezinárodní, zejména velké světové monopoly, podřizují i finanční organizace v celém kapitalistickém světě, kdy rozpad koloniální soustavy imperialismu značně omezil manévrovací schopnosti imperialismu, kdy stávkové hnutí a sociální napětí se rozvíjí se stále větší intenzitou a kdy se socialistické země staly rozhodujícím subjektem světové ekonomiky a politiky. Kapitalismus tím nenávratně ztratil schopnost monotónně kontrolovat světový vývoj a diktovat národům, kdy jejich aktivita může být svobodnou a kdy nikoliv. Změny v poměru politických i ekonomických sil ve světě ve prospěch socialismu značně oslabily manévrovací prostor imperialismu a zkomplikovaly tradiční východiska z krize.

I když má soudobá krize mnoho zvláštních rysů, metody jejího řešení zůstávají v podstatě stejné - kapitalistické. Hlavní břemeno krize se snaží buržoazie přenést na bedra pracujících. Pokles reálných příjmů obyvatelstva, soustavně stimulovaný růstem maloobchodních cen a daní nutně vede k novému přerozdělení důchodů ve prospěch kapitalistů. S touto situací výrazně kontrastuje vývoj v socialistických zemích. Například podle dokumentů ministerstva financí Velké Británie, zveřejněných v listu Morning Star překročí nezaměstnanost ve Velké Británii koncem příštího roku 2 milióny osob, zatímco v ČSSR se výrobní podniky usilovně snaží získat další pracovníky, aby mohly splnit narůstající výrobní úkoly. Nebo v době, kdy vedení porůrských uhelných dolů v NSR rozhodlo zastavovat těžbu a chce v prosinci vysazovat horníky z práce, u nás jsme svědky velké aktivity a iniciativy ostravských horníků a horníků Severočeských hnědouhelných dolů, kteří hledají cesty, jak zvýšit a zhospodárnit těžbu a zabezpečit tak rostoucí potřeby národního hospodářství. Stejně tak zpráva francouzského textilního koncernu Boussac, že hodlá k dosavadním 9000 propustit dalších 3000 zaměstnanců, kontrastuje se skutečností, že naše textilky usilovně hledají další pracovníky, aby mohly zvýšit směnnost a obohatit tak náš vnitřní trh o další výrobky.

Nejlepší zárukou a prostředkem, chránícím nás stejně jako ostatní socialistické země před konjunkturálními výkyvy, před krizí a měnovými otřesy, se stalo společenství členských států RVHP.

Je to nejrychleji se rozvíjející společenství světa. Na státy RVHP, z nichž většina byla ještě v nedávné minulosti považována za jakási humna Evropy, připadá nyní více než jedna polovina evropské průmyslové výroby a víc než třetina světové průmyslové produkce.

Socialistické společenství států RVHP rozhodujícím způsobem ovlivňuje dynamiku světové ekonomiky a v současné době z 80 % kryje přírůstky světové průmyslové výroby. Ekonomické úspěchy socialistických zemí stále výrazněji vynikají ve srovnání s všeobecnou krizí soudobého kapitalismu. Úspěšná realizace Komplexního programu socialistické ekonomické integrace států RVHP dá ještě více vyniknout přednostem socialistického výrobního způsobu. Naše vítězství nad kapitalismem ani zdaleka nezakládáme na neúspěších kapitalismu, ale na účinnosti naší vlastní práce, na rozvoji pokrokové iniciativy pracujících, na internacionální spolupráci států socialistického společenství, na neustálém růstu efektivnosti společenské práce. Rozvíjející se pracovní iniciativa na počest XV. sjezdu KSČ milióny lidí v naší zemi je tou největší ofenzívou mírového programu našeho státu a nejlepší podporou naší mírové zahraniční politiky, prováděné na základě direktiv XIV. sjezdu KSC ve spolupráci s ostatními zeměmi socialistického tábora.

Dnes můžeme tedy s uspokojením konstatovat, že dosavadní výsledky naší zahraniční politiky jsou velmi úspěšné. Děkuji za pozornost.

Předseda FS A. Indra: Děkuji poslanci Pšeničkovi. Hovoří poslanec Riško, připraví se poslanec Marko.

Poslanec SL J. Riško: Vážený súdruh predseda Federálneho zhromaždenia, vážené súdružky a súdruhovia poslanci! Z expozé ministra zahraničných vecí jednoznačne vyplynulo, ako zdarne sa realizuje zahraničnopolitický program XIV. zjazdu KSČ, ako úspešne sa ozdravuje súčasne medzinárodná situácia, ako výrazne sa zlepšilo medzinárodnopolitické postavenie našej krajiny.

Zahraničnopolitická aktivita našej krajiny je natoľko zrejmá, že dnes už o nej nemôže nikto pochybovať; dokonca ani tí militantní pravicoví oportunisti nie, čo v roku 1969 po nástupe nového vedenia Komunistickej strany Československa predpovedali našej republike zahraničnopolitickú izoláciu nebodaj na večné veky a z ktorých ešte aj dnes niektorí tárajú nezmysly pred zahraničnými novinármi a poskytujú tak strašne deficitný tovar - materiál pre antikomunistické propagandistické kampane, ako to urobili exponenti pravice, bývalý minister Jiří Hájek a bývalý tajomník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář.

Samotný fakt týchto akcií, realizovaných metódami, ktoré sú v evidentnom rozpore s etikou žurnalistickej práce a tiež v rozpore s duchom a literou Záverečného aktu iba nedávno podpísaného v Helsinkách, tento fakt núti k zamysleniu. A to tým naliehavejšie, že nejde o ojedinelý prípad, ale o celú reťaz provokácií proti Československu.

Napriek tomu, že v Záverečnom akte sú stanovené ušľachtilé ciele, ktoré sa sledujú rozšírením výmeny informácií, kultúrnych a umeleckých hodnôt, máme v posledných mesiacoch a týždňoch čo do činenia s rastúcou agresivitou buržoáznej propagandy, s eskaláciou jej demagogičnosti a rozširovaním registra odsúdeniahodných propagandistických postupov.

Výber výrazových prostriedkov žurnalistických štýlov západnej propagandy po Helsinkách, merané aj veľmi dlhodobými kritériami, je zreteľne orientovaný na útočnejšie a výrazne provokatívnejšie formy, hoci nemôžem tvrdiť, že v minulosti, najmä v období studenej vojny, neboli už všetky použité. Celkom zákonite sa natíska otázka: vari o toto išlo v Helsinkách, kvôli tomu sa prednieslo toľko vznešených rečí a slávnostných sľubov?

Pravda, cieľom útokov nie je iba Československo a strojcami týchto provokácií nie sú iba, ani nie hlavne žurnalisti. Skutoční režiséri sedia vyššie. Niekde tam, kde padlo nevysvetliteľné, donebavolajúce rozhodnutie, že Nobelovu cenu mieru má dostať takzvaný "otec ruskej vodíkovej bomby, Andrej Sacharov, a nie napríklad fínsky prezident Urho Kekkonen, ktorý vynaložil toľké úsilie a námahu, aby sa úspešne zavŕšila Konferencia o európskej bezpečnosti a spolupráci. Lenže práve tento Kekkonen vlani či predvlani, keď prijímal skupinu západných novinárov rokujúcich o tzv. "slobodnej výmene informácií", hovoril o "informačnom imperializme Západu", ktorým trpí aj Fínsko. Istú dôslednosť však tomuto výboru uprieť nemožno, pretože v celej svojej povojnovej praxi udeľoval Nobelovu cenu mieru takmer výhradne patentovaným antisovietčíkom z povolania.