Už sa stalo dobre osvedčenou praxou, že na schôdzkach zahraničných výborov sa prerokúvajú tiež výsledky práce našich delegácií zo zasadnutí a rokovaní medzinárodných organizácií. Stanoviská týchto výborov k prerokúvaným problémom sú pre československé delegácie a pre zahraničnú činnosť vôbec významnou podporou k tomu, aby na medzinárodnom fóre mohli ofenzívne nastoľovať otázky mieru a spolupráce medzi národmi, aby úspešne a húževnato obhajovali záujmy nášho pracujúceho ľudu.

O rozsahu zahraničných stykov Federálneho zhromaždenia svedčí aj to, že od začiatku roku 1972 doteraz bolo u nás 15 oficiálnych delegácií a naše parlamentné delegácie boli v 17 krajinách. Obdobne po línii Československej skupiny Medziparlamentnej únie bolo u nás 16 delegácií a jednotlivcov a z našej strany sme sa aktívne podieľali na práci 12 pracovných schôdzok, konferencií a iných akcií.

Zahraničnopolitickým opatreniam vlády poslanci Federálneho zhromaždenia dali svoju podporu ako volení zástupci nášho pracujúceho ľudu pri prerokúvaní vládnych návrhov zmlúv, dohôd, konzulárnych dohovorov a ďalších dokumentov upravujúcich vzťahy nášho štátu k iným krajinám v 45 prípadoch.

Prirodzene, pri analýze zahraničnopolitickej činnosti rozsah či výpočet jednotlivých akcií má svoju dôležitosť, no do popredia tu vystupuje predovšetkým obsahová stránka zahraničných stykov, predmet a priebeh rokovaní a najmä ich výsledky.

Z dôvodov stručnosti treba mi v závere zdôrazniť, že v popredí pozornosti zahraničnopolitickej činnosti Federálneho zhromaždenia vždy boli politicko-ideologické, ekonomické, kultúrne a iné otázky zabezpečenia mieru vo svete a v Európe zvlášť, že medzinárodná činnosť Federálneho zhromaždenia prispela svojimi špecifickými možnosťami k úspešnému plneniu zahraničnopolitickej línie XIV. zjazdu Komunistickej strany Československa, k posilneniu prestíže a autority socialistického Československa vo svete.

Celá zahraničnopolitická činnosť Federálneho zhromaždenia v styku s predstaviteľmi parlamentov nesocialistických krajín ukazuje, že politika mierového spolužitia zvyšuje význam a vážnosť socialistických krajín, že si ju čoraz viac osvojujú a privlastňujú milióny prostých ľudí v celom svete, ako výraz ich triednych záujmov, ako nahumánnejšiu a najmierumilovnejšiu koncepciu rozvoja moderného sveta na základe konštruktívnej a postupnej výstavby nových vzťahov medzi štátmi s rozdielnym spoločenským zriadením.

Logickým dôsledkom tejto zahraničnej politiky socialistických krajín je zúženie priestoru pre tie reakčné sily, ktoré sa stávajú negatívne na nevraživo k mierovej politike socialistických krajín. Pravda, bolo by chybou, ak by sme podceňovali ich vplyv a rafinovanosť ich metód. Vieme, čoho všetkého by boli schopní, ak by sa im naskytla príležitosť. Práve preto, alebo lepšie povedané aj preto si nesmieme dať vnútiť pri objasňovaní a realizácii cieľov zahraničnej politiky socialistických krajín tie kritériá, ktoré sú vhodné pre nepriateľov socializmu, pre apologétov vykorisťovatelskej kapitalistickej spoločnosti a jej poriadkov.

Zápas za presadzovanie línie mierového spolužitia a rozvoja spolupráce krajín s rozdielnym spoločenským zriadením pokračuje a nemôže byť v ňom ani prestávky, ani oddychu. Naopak tento zápas bude aj v budúcnosti vyžadovať od nás ešte väčšie úsilie a pripravenosť, koordinovanosť i akčnú jednotu. V tomto zápase naďalej nám treba držať iniciatívu a využiť každú príležitosť. V ňom, aj my, poslanci Federálneho zhromaždenia, musíme nájsť svoj podiel a príspevok k tomu, aby tak, ako je to u nás, aj inde vo svete stámilióny statočných ľudí správne pochopili nerozlučnú spojitosť medzi socializmom a mierom i reálnu možnosť mierového života a spolupráce národov.

Súdružky a súdruhovia, politika zmierňovania napätia, politika mierovej spolupráce a dorozumenia medzi národmi priniesla od vyhlásenia mierového programu na XXIV. zjazde Komunistickej strany Sovietskeho zväzu už celý rad konkrétnych pozitívnych výsledkov, ktoré široké masy pracujúcich celého sveta s radosťou prijímajú. K takémuto vývoju sme sa snažili aktívne prispievať aj my jednak rozvíjaním zahraničných stykov vôbec i ďalšou činnosťou Federálneho zhromaždenia.

Sme si vedomí toho, že autorita nášho štátu v medzinárodnom živote, vážnosť nášho hlasu na medzinárodných rokovaniach rastie úmerne s úspechmi socialistickej výstavby, s rozvojom našej ekonomiky, s rastom životnej úrovne pracujúcich, s prehlbovaním morálno-politickej jednoty nášho ľudu a s upevňovaním bratských zväzkov so socialistickými štátmi. Celá práca nášho Federálneho zhromaždenia, a teda i zahraničné vzťahy sú zamerané na naplňovanie týchto cieľov a preto i do budúcna vidíme našu povinnosť v tom, že sa budeme zo všetkých síl usilovať o splnenie úloh, ktoré pre rozvoj našej socialistickej spoločnosti vytýči XV. zjazd Komunistickej strany Československa. (Potlesk.)

Předseda FS A. Indra: Děkuji poslanci Markovi. Uděluji slovo poslanci Svěrčinovi. Připraví se poslanec Nejezchleb.

Poslanec SL RSDr. O. Svěrčina: Vážený soudruhu předsedo, vážené soudružky a soudruzi poslanci, soudruh ministr Chňoupek věnoval ve svém expozé značnou pozornost výsledkům Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Je to přirozené, neboť tato významná událost je právem nazývána mezníkem ve vývoji vztahů mezi státy s rozdílným společenským zřízením.

Ty vlády, které podepsaly závěrečný dokument, považují výsledky konference za rozumný kompromis se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Znamená to, že žádná země ani skupina zemí nezískala jednostranné výhody pro sebe, ale že konference je vítězstvím rozumu, výhrou pro všechny, kdo si přejí mír a bezpečnost na naší planetě.

Konferencí o bezpečnosti a spolupráci v Evropě se naplnila důležitá součást Programu míru, vytyčeného XXIV. sjezdem Komunistické strany Sovětského svazu, se kterým se ztotožnil i XIV. sjezd Komunistické strany Československa.

Jednomyslným přijetím Deklarace o zásadách vztahů mezi státy se uzavírá poválečná kapitola ve vývoji Evropy. Politicky zabezpečuje výsledky druhé světové války a poválečného vývoje především v tom, že potvrzuje neporušitelnost západních hranic světové socialistické soustavy.

Samozřejmě, ukončením konference nelze považovat všechny problémy za vyřešené a zcela likvidované. Realizace závěrů konference, jejich materializace si vyžádá nejméně stejné úsilí, jaké bylo vynaloženo na uskutečnění Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Musíme si uvědomit, že v kapitalistických zemích, které jsou signatáři dokumentů helsinské konference, existují nikoliv bezvýznamné síly, které od samého počátku bránily svolání konference a nyní vytvářejí všechny možné obstrukce realizaci jejich závěrů.

Podívejme se blíže na tyto síly, na jejich taktiku a záměry

Je přirozené, že nás nejvíce zajímají ty hlasy odpůrců uvolňování napětí, které se nejhlučněji ozývají zejména u našeho západního souseda, v Německé spolkové republice. Parlamentní frakce západoněmeckých klerikálních stran CDU/CSU předložila Spolkovému sněmu návrh rezoluce, v němž uvádí, že "po helsinské konferenci se mezinárodní situace zhoršila". Ty politické síly v západním Německu, které nepostihly trend vývoje ve světě, které svoji politickou koncepci zakládají na nereálné hypotéze obnovit starou německou říši a vzkřísit německý imperialismus a militarismus, vidí v uvolňování napětí a v prohlubování důvěry a spolupráce mezi evropskými národy svou velkou porážku.

Předseda klerikální CDU pan Helmut Kohl, který je kandidátem unionistických stran na spolkového kancléře, straší sám sebe, ale i své spojence na Západě tím. že v interview s americkým listem Washington Post označuje helsinskou konferenci za zkázu Západu, na niž prý Němci nejvíce doplatí.

Avšak ani ve vládním táboře v Bonnu není nouze o pokusy falešně interpretovat závěry helsinské konference, vyslovovat pochybnosti o jejich reálnosti nebo alespoň omezovat jejich publicitu. Rovněž úsilí o posilování útočného Severoatlantického paktu, organizování rozsáhlých vojenských manévrů a volání po jednotě Západu proti komunistickému nebezpečí nelze chápat jinak než jako zjevnou snahu torpedovat ducha Helsinek v mezinárodních vztazích.

Západoněmečtí odpůrci uvolňování napětí se snaží infikovat jed svých politických koncepcí i do neutrálního Rakouska. Člen předsednictva západoněmecké CDU Walter Leisler Kiep napsal počátkem října ve vídeňském listu Die Presse obsáhlý článek o politickém ovzduší mezi Východem a Západem po helsinské konferenci, v němž dává podivné rady Rakousku, jak má chápat svou neutralitu. Podle názoru pana Kiepa je Rakousko nejvýchodnější baštou tzv. svobodného (rozuměj kapitalistického) společenského řádu, a proto prý zvlášť musí usilovat o zajištění své svobody.

Taková a podobná rádoby argumentace má jeden jediný cíl: vyvolat i v neutrálním Rakousku pochybnosti o prospěšnosti procesu uvolňování napětí v Evropě.

Západoevropská reakce nevidí v uvolnění konečný cíl, nýbrž jakási pravidla hry, ve které jsou hráčům dovoleny všechny údery za předpokladu, že se budou tvářit tak, jako by byli přáteli a bojovali za mír. Francouzský list Figaro si zřejmě libuje v extrémních superlativech, kdy v článku Eugena Jonesca napsal, že "Konference o bezpečnosti a spolupráci je novým Mnichovem" a že v Helsinkách "svobodný svět slavnostně a definitivně požehnal ziskům komunismu".

Svérázný typický postoj zaujímají k výsledkům konference a k uvolňování napětí vedoucí představitelé Severoatlantického paktu NATO.

Generální tajemník NATO, Luns, kritizuje Sovětský svaz za to, že prý neplní závazky helsinského dokumentu, že sovětské vedeni nadále zdůrazňuje ideologický boj. Jsou snad pánové v NATO tak naivní a domnívají se, že socialistické země se nyní zřeknou své politiky a obrátí se na jejich víru?

Jaké jsou skutečné příčiny zesílených útoků severoatlantických politických představitelů, to nám ukazuje např. průběh výročního shromáždění tzv. Sdružení atlantického paktu, které se konalo minulý měsíc v Paříži. Generálové NATO tam vehementně žádali upevnění solidarity vůči vojenské hrozbě, ale též vůči sociální a ekonomické krizi. Proto také vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě, generál Alexander Haig, vyslovil názor, že západní svět nemá jinou možnost jak bojovat proti ekonomické krizi, než posílit systém obrany, což neznamená nic jiného, než zesílit zbrojení. Proto také předseda vojenského výboru NATO admirál Peter Hitl-Norton žádal vytvoření společného zbrojního trhu NATO.

Pokud jde o Spojené státy, byli jsme v období příprav závěrečné fáze Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě svědky intenzívního odporu reakčních sil proti účasti USA na konferenci v Helsinkách. Bývalý náčelník generálního štábu amerických pozemních vojsk generál Ridgway prohlásil, že "měl vždy velké pochybnosti o tomto podniku (tj. o evropské konferenci), neboť vše prý spočívá pouze na ruských slibech".

Neblaze proslulý alabamský guvernér Wallace se nechal slyšet na národním sjezdu válečných vysloužilců v Los Angeles, kde řekl, že "míru lze dosáhnout jen tehdy, budou-li Spojené státy nejsilnější vojenskou mocností na světě". Jen tak na okraj: Wallace se hodlá ve volbách v příštím roce ucházet o křeslo prezidenta USA.

Není bez zajímavosti, že nejzavilejší nepřátelé uvolňování napětí nacházejí největší pochopení a podporu u čínských maoistů.

Pekingská propaganda zcela ignoruje a skrývá před čínským lidem tu skutečnost, že v Evropě sílí vůle zlepšit a posílit vztahy spolupráce, že zde existuji výrazné realistické tendence usilující o překonání následků studené války.

Pozitivní trend vývoje v mezinárodních vztazích totiž odporuje jedné z hlavních tezí X. sjezdu Komunistické strany Číny, která říká doslovně: "Nynější mezinárodní situaci charakterizuje velký chaos... uvolnění napětí je dočasný a povrchní jev, velký chaos a rozbroje budou pokračovat."

V souladu s citovanou tezí se Peking staví proti jakýmkoliv iniciativám, které směřují k uvolnění napětí, k jakémukoliv jednání o odzbrojení v Evropě nebo i na jiných kontinentech. Každá mírová akce v Evropě je posuzována jako ohrožení hlavních cílů maoistické politiky, která sleduje jednak maximální oslabení pozic socialistických zemí, zejména SSSR, jednak zachování napětí a nebezpečí konfrontace.

Již v roce 1972 se snažil čínský představitel v OSN na Valném shromáždění snížit význam Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě tvrzením, že tato konference "může být jen zástěrkou pro rozdělení sfér vlivu obou supervelmocí, při němž bude využito vojenských bloků".

V tomto duchu hovořil i čínský ministr zahraničních věcí Čchian Kuan-Chung, který na letošním zasedání VS OSN prohlásil, že prý zesílilo "zápolení o nadvládu nad světem mezi dvěma supervelmocemi", a že "nebezpečí války viditelně roste".

V duchu této politiky postupují čínští představitelé i při svých jednáních s delegacemi západních zemí. Západní agentury UP 1, AFP a AP s odvoláním na zprávy z diplomatických kruhů psaly o nedávné Kissingerově návštěvě v Číně, že prý Mao Ce-tung varoval Spojené státy před nebezpečím jejich politiky uvolňování napětí se Sovětským svazem. Podle zpráv těchto západních tiskových agentur si americká delegace odnesla z Kissingerových jednání v Číně jednoznačný dojem, že Čína přistupuje k závěrečnému aktu helsinské konference "s naprostým neporozuměním".

Je nutno dodat, že otevřený nesouhlas Číny s výsledky Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě není motivován jen tím, že odporuje maoistickému pojetí evropské politiky, ale i tím, že myšlenka kolektivní bezpečnosti je velmi atraktivní pro mnohé asijské země, což zcela odporuje sinocentristickým snahám maoistické politiky vytvořit z Asie oblast čínské hegemonie.

Různorodá škála demagogických útoků proti závěrům helsinské konference, jimiž hýří nepřátelé uvolňování napětí od západoevropských revanšistů přes americké militaristy až po čínské maoisty, je příliš průhledná.

V celé této kampani lze vystopovat dva základní směry: je to snaha jednak snížit význam konference a interpretovat dokumenty na ní schválené jako závěry, které do mezinárodní situace nic nového nepřinášejí, nikoho k ničemu nezavazují, které umožňují dokonce libovolný výklad. Na druhé straně jde o úmysl zúžit výsledky konference na řešení tzv. humanitních otázek a svobodnou výměnu informací. Hlavní záměr těchto cílů je dnes již zcela zřejmý: výsledky konference v co nejširším měřítku bagatelizovat.

Ty reakční síly, které chtějí rozbít odkaz helsinské konference, však neposkytují žádnou přijatelnou alternativu. Jejich alternativa je: návrat ke studené válce se všemi z toho vyplývajícími riziky, a to jest nebezpečí zavést svět na pokraj horké války.

Na cestě dalšího rozvíjení a prohlubování procesu uvolňování napětí jsou a budou ještě značné překážky. Jejich překonávání si vyžádá velké úsilí. Nesmí být vynechána žádná možnost, která by vedla k dosažení dalšího pokroku v zajištění mírové budoucnosti světa.

Celé společenství socialistických zemí, všechny mírové a pokrokové síly za takovou budoucnost bojují. Je to boj aktivní, v němž neznáme ústupků, v němž nehodláme dosáhnout uvolňování za každou cenu. Uvědomujeme si, že proces přestavby mezinárodních vztahů v celém světě je proces nesmírně složitý. Třídní rozdíly mezi oběma soustavami trvají a budou nadále vyúsťovat v každodenní ideologickou konfrontaci.

Výsledky konference chápeme a přijímáme v celém jejich komplexu a odmítáme spekulace, komu více nebo méně prospívají. Jsme přesvědčeni, že poctivý přístup k plnění helsinských závěrů prospívá všem národům bez výjimky.

V tomto smyslu bezvýhradně podporujeme úsilí naší zahraniční politiky o další upevnění mezinárodního postavení ČSSR, o vytváření příznivých vnějších podmínek pro budování vyspělé socialistické společnosti v naší vlasti, o rozvoj mezinárodní spolupráce, o zajištění míru pro naši i příští generaci. Děkuji za pozornost.