Náš vnitřní trh byl v podstatě plynule zásoben spotřebním zbožím. Rozšířil se v něm sortiment průmyslového zboží a zvýšila i jeho kvalita, přičemž hladinu maloobchodních cen se podařilo v zásadě udržet na úrovni roku 1970. Prodeje některých druhů průmyslového zboží však stagnovaly a naproti tomu poptávka po některých druzích výrobků nebyla ještě plně pokryta.

Dále se prohloubila úloha plánu jako základního nástroje řízení a v řadě směrů bylo dosaženo vyšší úrovně řízení, která se zejména projevila v úsilí o naplnění základních ukazatelů plánu a ve snaze dát národnímu hospodářství a celé společnosti i více, než určoval sám plán. Na jednotlivých stupních řízení však ještě nebyly vytvořeny všechny předpoklady zejména pro zlepšení dodavatelsko-odběratelských vztahů, účinnou mobilizaci vnitřních rezerv a efektivní řešení plánovaných úkolů.

Vážené soudružky a soudruzi poslanci, dynamický vývoj tvorby hmotných zdrojů vytvořil příznivé podmínky i pro úspěšnou tvorbu hlavních finančních zdrojů.

V základních záměrech rozpočtové politiky roku 1975 bylo hlavním úkolem zajistit rovnováhu mezi těmito finančními zdroji a jejich potřebami, vyplývající ze záměrů hmotného plánu a současně přispívat k upevnění měnové stability. Naplnění těchto záměrů se proto opíralo o další růst efektivnosti naší ekonomiky a prohloubení hospodárnosti. Růst efektivnosti a hospodárnosti byl zajišťován zejména závazně stanovenými úkoly v tvorbě zisku, zpřísněním dotační politiky v investiční i neinvestiční oblasti a limitováním některých druhů výdajů. Rozpočtové příjmy byly stanoveny s přihlédnutím ke kritériím vyšší efektivnosti a jejich zdroje plánovány ve výši předpokládající využití dostupných rezerv. Rozpočtové výdaje byly orientovány na dosažení efektivnějšího využití finančních prostředků ve výrobní i nevýrobní sféře a jejich snižování bylo podpořeno stanovením úsporných úkolů ve vybraných položkách obou těchto sfér. Aktivní úlohu přitom plnila též opatření, provedená k posílení pravomoci středního článku řízení ve finanční oblasti.

Výsledky dosažené podle údajů státních závěrečných účtů v hospodaření podle státních rozpočtů ČSSR i rozpočtů národních výborů potvrzují ve své podstatě správnost přijatých záměrů rozpočtové politiky na rok 1975 a reálnost zvýšených nároků na tvorbu zdrojů i jejich užití.

Vysoká dynamika tvorby zdrojů umožnila zajistit dostatečné krytí rostoucích finančních potřeb naší společnosti a udržet celostátně finanční rovnováhu.

Při plném finančním zabezpečení úkolů státního plánu byly plánované příjmy státních rozpočtů překročeny o 3,12 mld Kčs, čímž mohly být pokryty i vyšší jejich výdaje v částce 3 mld Kčs a přitom zajištěn a v podstatě o něco zvýšen přebytek stanovený v rozpočtovém zákoně přijatém na rok 1975.

Překročení plánovaných příjmů státních rozpočtů bylo příznivě ovlivněno hlavně zvýšením plánovaných odvodů hospodářských organizací z výsledků jejich hospodaření, a to o 1,1 mld Kčs; dále vyššími výnosy na dani z obratu o 500 mil. Kčs a také vyššími příjmy rozpočtových a příspěvkových organizací v částce zhruba 900 mil. Kčs.

Naproti tomu byly plánované výdaje těchto rozpočtů překročeny hlavně v položce neinvestičních výdajů rozpočtových a příspěvkových organizací do hospodářství.

V souladu s rozpočtovým zákonem naplnil státní rozpočet čs. federace též svou koordinační a integrační funkci vůči státním rozpočtům České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Při zabezpečování celostátně jednotné ekonomiky a finanční politiky soustředil více než 61 % všech příjmů státních rozpočtů a do státních rozpočtů ČSR a SSR poskytl účelově a v globálu celkem 80,33 mld Kčs, které byly použity k plnění úkolů státních plánů těchto republik a k zajištění jejich finančně vyrovnaného hospodaření.

Splnění záměrů rozpočtové politiky se odrazilo i ve výsledku hospodaření národních výborů, které při původně vyrovnaných jejich rozpočtech skončilo u národních výborů ČSR přebytkem 1766 mil. Kčs a u národních výborů SSR přebytkem 1142 mil. Kčs, i když plánované dotace do těchto rozpočtů zůstaly jak v ČSR, tak i v SSR zhruba o 2 mld Kčs nenaplněny.

Při vyrovnaném finančním hospodaření státu se dále posílila i pevnost koruny a její kupní síla.

Vážené soudružky a soudruzi poslanci, v záměrech rozpočtové politiky páté pětiletky bylo počítáno s tím, že z výsledků přebytkového hospodaření, požadovaného zákonem o pátém pětiletém plánu rozvoje, budou hrazeny závazky státu u Státní banky československé a posilovány státní finanční rezervy.

V souladu s těmito závěry je navržen i způsob použití rozpočtových přebytků státních rozpočtů ČSSR za rok 1975. Přitom je významné, že uhrazením zbývající části závazku vůči Státní bance československé ve výši 1,2 mld Kčs budou prakticky všechny v této pětiletce námi sledované závazky státu u banky zcela uhrazeny a dosaženo tak i na tomto úseku významného ekonomického úspěchu. Po stránce politické vynikne tento úspěch zejména ve srovnání s růstem schodkového hospodaření a zadlužování v mnoha kapitalistických státech. Např. v Německé spolkové republice dosahuje státní zadlužení více než 3 tis. marek na osobu a v letošním roce přijde každá pátá marka rozpočtových prostředků na splácení dluhů a úroků.

Zbývající část přebytku rozpočtového hospodaření federace a obdobně i neplánované a v podstatě jen technické přebytky rozpočtového hospodaření obou národních republik budou převedeny do příslušných státních finančních rezerv. Pokud jde o přebytky hospodaření ve sféře národních výborů, budou použity v plné jejich výši k posílení jejich fondů rezerv a rozvoje, s nimiž národní výbory disponují ve své pravomoci, zejména k plnění volebních programů Národní fronty a jejichž stav by celostátně dosáhl asi 4,8 mld Kčs.

Podle ústavního zákona o čs. federaci předložila federální vláda Federálnímu shromáždění návrh usnesení, kterým toto shromáždění schvaluje státní závěrečný účet čs. federace za rok 1975 a návrh na použití dosaženého přebytku hospodaření ve znění, uvedeném v tisku 132, a bere současně na vědomí souhrnné výsledky plnění státních rozpočtů ČSSR, výsledky finančního hospodaření národních výborů a stav státních aktiv a pasív ke konci roku 1975.

Soudružky a soudruzi poslanci, výbor pro plán a rozpočet Sněmovny národů s přihlédnutím k výsledkům projednání jednotlivých kapitol tohoto účtu ve výborech vyslovil s návrhem státního závěrečného účtu čs. federace souhlas a na jeho základě doporučuje sněmovně vládní návrh ke schválení tak, jak je ve sněmovním tisku uveden.

Předsedající I. místopředseda FS ing. J. Marko: Ďakujem poslancovi Křenkovi.

Súdružky a súdruhovia poslanci, otváram rozpravu. Zatiaľ sa do rozpravy písomne prihlásili poslanci Jarmila Zadražilová, Ján Konečník, Milan Grégr a Anton Muržic.

Ako prvá vystúpi v rozprave poslankyňa Jarmila Zadražilová, pripraví sa poslanec Ján Konečník.

Poslankyně SL J. Zadražilová: Vážený soudruhu předsedo, vážené soudružky a soudruzi poslanci, již při projednávání státního závěrečného účtu za rok 1975 ve výboru pro plán a rozpočet jsme s uspokojením konstatovali jeho příznivý výsledek také jako výraz vztahu našich pracujících k reálné, cílevědomé politice KSČ. Takové zjištění je o to příjemnější, že výsledky byly dosaženy za ztížených vnějších podmínek a při souběžném uskutečnění rozsáhlého sociálního programu financovaného ze společenských fondů. Příznivé hodnocení hospodaření státu však nedává důvod k tomu, abychom kriticky neposoudili, kde a proč se nám nepodařilo mobilizovat další zdroje, které jsou v národním hospodářství stále ještě blokovány. Jestliže pro dynamický růst národního hospodářství jako základní předpoklad uspokojování hmotných a kulturních potřeb občanů má základní význam efektivnost společenského reprodukčního procesu v celé jeho šíři, pak tento kategorický požadavek byl jasně a jednoznačně zdůrazněn v hospodářské části dokumentů XV. sjezdu KSČ i v diskusních vystoupeních delegátů. Jejich zvláštní pozornost byla určena situací na úseku investiční výstavby a vývoje zásob - zejména v průmyslovém odvětví. Jde právě o tu problematiku výrobních fondů, v níž se dlouhodobě nedaří dosahovat plánované záměry nebo alespoň tendenci výraznějšího zlepšení.

Není jistě účelné uvádět fakta o negativních jevech v celém rozsahu, protože jsou obecně známa, ale jejich stručným souhrnem pokládám za potřebné znovu zdůraznit naléhavost řešení.

Na úseku investiční politiky trvá stav vysoké rozestavěnosti s prošlými lhůtami uvádění nových kapacit do plné výrobní pohotovosti, dále nízká úroveň využití základních fondů a jejich pomalá obnova. Nepříznivě rovněž působí malá koncentrace prostředků na ucelené investiční záměry, které mají obvykle předpoklad rychlé návratnosti, zvýšení produkce i její kvality, vysokého efektu. A to se týká nejen soustředěné investiční výstavby, ale také v plném rozsahu i opatřování kompletů technologického zařízení.

Domnívám se, že jako soubornou příčinu lze označit nízkou úroveň ekonomické kalkulace v nejširším smyslu toho pojmu a opomíjení uspokojování těch potřeb, které mají mít pro jejich společenský význam, obchodně-politické závěry a hospodářský význam přednost. K takovým závěrům mě vedou vlastní poznatky, z nichž uvádím tyto příklady.

Neujasněnost a hlavně nesoulad podmínek nezbytných pro akce soustředěné investiční výstavby, která způsobuje finanční a ekonomické ztráty pro neplnění lhůt, z nízké účinnosti vložených prostředků, při nižší než plánované produkci. Na takovém stavu se podílí nedostatečné finanční krytí, malá návaznost technického řešení projekční přípravy na technologii předpokládaných nebo přidělených stavebních organizací. Dochází k zastaralosti projektů s potřebou jejich opakovaného přepracování při prodlužování lhůt zahájení, nebo při neorganických a často nelogických změnách investičních záměrů. Pro nedodržování termínů schváleného harmonogramu výstavby i pro neuvážené nákupy se technologické zařízení dlouhodobě skladuje a zastarává, opakují se závady v jeho kvalitě. Projektovaná potřeba pracovních sil bývá překročena a dostává se do rozporu s reálnou možností jejich náboru v místě. V průběhu výstavby nebo po jejím dokončení se mění zaměření výrobního programu, což vyvolává další nároky na investorské potřeby.

Nelze ani pominout i velmi nepříznivé politické důsledky takového stavu, které se jen pomalu napravují.

V těchto případech nutně vyvstávají otázky: na základě jakých ověřených podkladů bylo přijato rozhodnutí o výstavbě, kdo a jakým impulsem byl k tomu veden, zda byla dobře ověřena komplexnost z hlediska potřeb národního hospodářství i socialistického integračního seskupení, jak byly dořešeny všechny problémy vyvolaných investic atd.

Další okruh otázek se váže k obnově technologického zařízení a rozšiřování jeho kapacit. Jako jednoznačné kritérium by měl sloužit požadavek ne prosté obnovy, ale výměna zařízení na vyšší technické a výkonnostní úrovni, která mj. nepřipouští rozšiřování pracovních míst a zvýší i celkovou úroveň technologického procesu. Kvalifikovaný zájem na tom musí mít investor, projektant i dodavatel, kterého je třeba zavázat k energické inovaci svého programu.

Pozornost zaslouží i způsob prováděné obnovy a rozšiřování kapacit, které je často limitováno administrativními zásahy tak, že k souboru morálně a fyzicky dožívajícímu je připojován moderní prvek, jehož efektivnost se tím snižuje nehledě k tomu, že ještě vyžaduje další doplňky, které by při komplexnosti řešení nebyly nutné. Takto se výrobní park typově i výkonnostně tříští, jeho údržba a modernizace je obtížná a nehospodárná. Do organizace výroby se vnášejí poruchové podmínky, když z takového spojení vznikají úžinová místa, jejichž disproporce se řeší mimořádnými formami obvykle ekonomicky i morálně nežádoucími.

Z vlastních poznatků mohu potvrdit, že obdobné důsledky nastávají, když komplexní modernizační záměr rozložený z objektivních důvodů na delší období je materiálně i finančně zajištěn pouze v zahajovací fázi, avšak jeho další pokračování bývá závislé na trpělivosti, houževnatosti, ale také známostech investora, který je nucen - a často bezvýsledně - je znovu obhajovat a prosazovat.

V této souvislosti mě napadá myšlenka, k jakým výsledkům by asi při takovém způsobu zajišťování inovace výrobního zařízení vedla např. modernizace přádelny na bázi československých dopřádacích strojů typu BD.

S předchozí otázkou souvisí i reprodukce základních fondů, zejména její včasnost, rychlost, účinnost. Nemám opět v úmyslu podrobně rozebírat příčiny zjišťovaných nedostatků, které v tomto směru máme, avšak nepochybně zde působí předstih morálního opotřebení před skutečným technickým stavem jako důsledek nízkého využití. Dále pak potřeba uchování nadměrných a zastaralých kapacit při nevyjasněném výrobním programu nebo jeho neuvážených změnách.

Na druhé straně však bývají změny ve struktuře výroby automaticky podmiňovány požadavky na další investiční prostředky, aniž by byla objektivně ověřena schopnost adaptace na stávajícím zařízení nebo vůbec účinnost rozhodnutí o takové změně, doložená ekonomickou kalkulací. Patrně mnozí máme své zkušenosti z takového živelného opatření.

Pro národní hospodářství je zcela neúnosné, aby další dynamika rozvoje byla založena pouze na růstu produktivity živé práce při současném poklesu využití výrobních fondů. Jestliže tento faktor měříme přes koeficient směnnosti, pak má stále sestupnou tendenci. Na začátku minulé pětiletky v roce 1970 činil 1,351, v roce 1975 však již 1,325, z toho ve strojírenství pouhých 1,234.

Paušální kritika takového vývoje není jistě správná, avšak nelze již dále pasivně přihlížet k tomu, že jsou nevyužita výkonná a zpravidla drahá strojní zařízení a taková, která vyžadují vysoké investiční náklady na výstavbu ploch. Zkoumání tohoto stavu přinese opět řadu objektivních i subjektivních důvodů. Z nich pokládáme za pozoruhodné dva. Je to rozdílná úroveň konkrétní organizátorské i morálně politické činnosti odpovědných pracovníků provázená kvalitou mzdové a sociální stimulace. Další faktor vyplývá jako důsledek vysoké životní úrovně, sociální jistoty, relativního i absolutního přebytku pracovních příležitostí. Řešení těchto a dalších vlivů má pochopitelně své zákonitosti i hranice.

Jako nejúčinnější se proto ukazuje cesta energické racionalizace a modernizace výrobně-technické základny směrem k její vybavenosti vysoce produktivním zařízením a technologií a zejména pak k automatizaci provozu umožňující třísměnný až nepřetržitý režim. Přínos takové investiční strategie, jejíž prvky znám z praxe našeho závodu, je mnohonásobný: efektivní spotřeba tzv. zhmotnělé práce, snížení pracnosti a úspora výrobních nákladů, zpravidla také snížení zmetků i spotřeby materiálu.

Zvláštní oblastí je dovoz zahraniční techniky, jehož význam se bude při růstu mezinárodní dělby práce dále zvyšovat. Do značné míry platí i pro tuto sféru to, co bylo již dříve řečeno. Navíc však přistupuje povinnost rychlé instalace a uvedení do vícesměnného provozu, přesná vazba na jednotlivé termíny výstavby, přísné hodnocení efektivnosti a technických vlastností pro zamýšlené nasazení. Nezbytné je i porovnání technických parametrů několika nabídek ve vztahu k pořizovacím cenám. Zcela mimořádně zde platí, aby produkce těchto zařízení měla dlouhodobě zajištěn plný odbyt. Podstatně větší péče musí být pak věnována dovozním potřebám pro velké investiční akce, které mívají dostatek finančních i devizových prostředků, což může vést k nehospodárnosti i nezdravé velkorysosti.

Jsou známy případy, kdy k instalaci naléhavě dovezených zařízení nebo pořízených na brněnském veletrhu musely být organizace donuceny se zpožděním několika roků po kontrolním zjištění revizních orgánů a devizového dohledu.

Stále diskutovaný, ale také nedořešený zůstává problém likvidace zastaralých provozů. Když pomineme ne lehké otázky politické a sociální s tím spojené, pak vždy zůstává obtížný úkol, jak a kde zajistit náhradu za zrušenou výrobu, jejíž potřebnost je nesporná. Zkušenosti nejsou v takových případech ty nejlepší a proto se znovu s plnou intenzitou nabízejí zásady mezinárodní spolupráce především v rámci RVHP. Ekonomická výhodnost reciproční výměny ucelených výrobních programů a kooperace spojená s důslednou specializací umožňují zhromadění výroby; růst její technické kvality a užitných hodnot nepotřebuje žádné zvláštní důkazy. Nezbytné je však urychlit tempo integračního procesu přednostně založeného na propojení hospodářských plánů. Při jednáních v odborných skupinách a mezi podniky, které mají stanovit konkrétní náplň rámcových dohod, se však s velkými obtížemi daří překonávat úzké lokální zájmy, a to zejména tehdy, když obě strany postrádají jistotu, že jim budou zabezpečeny nezbytné realizační podmínky.