ČESKÁ NÁRODNÍ RADA 1979

III. volební období

60

Vládní návrh

zásad zákona České národní rady

o státní památkové péči

A. Politicko-ekonomický rozbor

I.

Péče o kulturní dědictví náleží k významným úkolům socialistického státu, kterými se naplňuje jeho kulturně výchovná funkce při rozvíjení socialistické společnosti a při tvorbě jejího životního prostředí. Jsou to především kulturní památky, kterým v tomto procesu náleží důležité společenské poslání. Jsou úzce spjaty s pokrokovými a revolučními tradicemi národa, s tvůrčí prací člověka a tvorbou životního prostředí od nejstarších dob až po současnost. Se vzrůstající životní úrovní pracujících vstupují kulturní památky do popředí zájmu společnosti a tím se uplatňují jako účinný prostředek politicko-ideové výchovy socialistického člověka. Proto socialistický stát vytváří systém státní památkové péče s cílem uchovat kulturní památky pro budoucí generace a včleňovat je do současného života a tím i do rozvoje socialistické kultury.

Péče o kulturní památky je dosud právně upravena zákonem č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, který byl v době svého vzniku progresivní a odpovídal současným potřebám státní památkové péče.

Od vydání tohoto zákona však vývoj státní památkové péče prošel podstatnými kvalitativními i organizačními změnami. Závažné změny proběhly především v oblasti organizace státní správy v souvislosti s novými zákony o národních výborech, s ústavním zákonem o československé federaci, zákonem ČNR o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČSR, jakož i v oblasti hospodářsko-právní vydáním hospodářského zákoníka, předpisů o správě národního majetku apod. Přesto však 20 let platnosti zákona o kulturních památkách, jako první právní normy pro tuto oblast, potvrdilo, že jeho vydáním byly vytvořeny základní podmínky pro vybudování státní památkové péče.

Pro další vývoj státní památkové péče mělo zásadní význam zpracování "Koncepce dalšího rozvoje státní památkové péče v ČSR a zásady kategorizace kulturních památek", které byly schváleny usnesením vlády ČSR č. 25/1973. Tímto dokumentem vláda schválila nové pojetí komplexní péče o kulturní památky, které zahrnuje jak jejich společenské využití v souladu s potřebami socialistické společnosti, tak i jejich začlenění do současného životního prostředí.

Další zdokonalování systému státní památkové péče však nezbytně vyžaduje novou právní úpravu, která bude více odpovídat jak specifickým kulturně politickým cílům státní památkové péče, tak i potřebám rozvinuté socialistické společnosti v dalších etapách jejího budování.

Se zřetelem k požadavkům dalšího dlouhodobého rozvoje státní památkové péče a podle zkušeností z praxe, se na základě podrobné analýzy platné právní úpravy dospělo k tomu, že dosavadní zákon již neodpovídá současným podmínkám státní památkové péče zejména v těchto směrech:

- zákon se zaměřuje především na ochranu a zachování kulturních památek a nevytváří potřebné předpoklady pro cílevědomé uplatňování kulturně politických zájmů rozvinuté socialistické společnosti při začleňování kulturních památek do aktivního života a životního prostředí;

- památková ochrana se obecně vztahuje na každou věc, která svou povahou odpovídá definici kulturní památky uvedené v zákoně; kulturní památky jsou sice zapisovány do státních seznamů, ale pouze z evidenčních důvodů; v případě movitých kulturních památek jsou evidovány pouze vybrané kulturní památky; v důsledku toho vznikaly pochybnosti, zda zápis kulturní památky do státního seznamu je dostatečně právně závazným podkladem pro vymezení povinností orgánů, organizací, institucí a občanů;

- aplikace zákona je dále znesnadněna tím, že jsou podle něho chráněny i nezapsané kulturní památky;

- zákon sice vytváří zvláštní kategorii národních kulturních památek, jimž by měla být věnována zvýšená ochrana, ale pro všechny ostatní kulturní památky byl stanoven jednotný režim bez rozlišení jejich hodnoty, což vedlo k tomu, že k údržbě a obnově kulturních památek se přistupovalo nediferencovaně;

- zákon nevytváří právní předpoklady k vybudování dostatečně účinné sítě odborných organizací státní památkové péče; podle zákona měla byt státní památková péče po odborné stránce zabezpečována pouze v ústředí Státním ústavem památkové péče a ochrany přírody a na úrovni okresů dobrovolnými pracovníky okresních národních výborů tzv. okresními konzervátory státní památkové péče; kromě toho měly být zřízeny poradní sbory při radách národních výborů všech stupňů, tj. krajské, okresní a popřípadě též místní nebo městské komise státní památkové péče;

- zákon dostatečně neupravuje součinnost orgánů státní správy při rozhodování o využití nemovitých kulturních památek a při jejich začleňování do životního prostředí;

- zákon podrobněji neupravuje systém odborného dozoru nad dodržováním právních předpisů a nestanoví účinné sankce proti organizacím, popřípadě občanům, které je porušují;

- zákon neobsahuje zmocnění pro vydání některých prováděcích předpisů, které jsou potřebné pro řešení aktuálních otázek současné praxe státní památkové péče.

Nové zákony o národních výborech brzy po vydání zákona č. 72/1958 Sb. nepřímo novelizovaly některá ustanovení tohoto zákona, zejména pokud jde o působnost jednotlivých stupňů národních výborů při výkonu státní památkové péče.

Praxe státní památkové péče si také později vynutila některá opatření, která zákon nepředvídal. Bylo to např. zřízení krajských středisek státní památkové péče a ochrany přírody jako odborných organizací krajských národních výborů nebo schvalování státních seznamů kulturních památek orgánem okresního národního výboru.

Dosavadní právní úprava neumožňovala politicko-organizátorskou činnost v oblasti státní památkové péče na potřebné úrovni. Proto v státní památkové péči nemohlo byt důsledně uplatňováno jednotné celostátní pojetí, ani zajišťována koordinace všech činností pro dosažení stanovených cílů. Z těchto důvodů nebyly výsledky v oblasti státní památkové péče vždy úměrné vynaloženému úsilí a neodpovídaly mnohdy ani plně celospolečenským zájmům.

II.

Navrhovaná právní úprava státní památkové péče se vyznačuje těmito základními rysy:

- prohlubuje a upevňuje jednotu organizační struktury a systému řízení státní památkové péče;

- upravuje vztahy mezi orgány státní správy a odbornými organizacemi státní památkové péče;

- řeší úseky státní památkové péče se zřetelem k potřebám jejich dalšího rozvoje;

- vymezuje podrobněji z hlediska státní památkové péče práva a povinnosti orgánů státní správy, organizací, institucí a občanů;

- určuje, na které objekty se vztahuje péče státu jako na kulturní památky;

- zavádí systém komplexní péče o kulturní památky, tj. systém všestranně zabezpečující kulturní památky včetně jejich zachování, společenského využití a začlenění do životního prostředí; tato péče se v konkrétních případech diferencuje podle kategorií kulturních památek.

Pro zajištění realizace koncepce státní památkové péče jsou do připravované právní úpravy promítnuty tyto nové přístupy:

- věc kulturní hodnoty za kulturní památku prohlašuje ministerstvo kultury;

- národní kulturní památky a památkové rezervace prohlašuje vláda ČSR nařízením;

- ochrana vybraných městských a vesnických útvarů se zabezpečuje prohlášením za památkový sídelní útvar;

- kulturní památky jsou zapisovány do Ústředního seznamu kulturních památek České socialistické republiky;

- kulturní památky se třídí do kategorií podle svého kulturně politického významu a památkové hodnoty;

- péče o kulturní památky je zajišťována komplexně;

- zajišťování péče o kulturní památky je koordinováno formou programů, které jsou výchozími podklady pro systém plánování na základě kategorizace;

- pro rozvoj péče v ústředí i krajích se vytváří vhodné podmínky i v systému odborných organizací státní památkové péče, k postupnému vybudování organizací, zahrnujících jak odborně ideovou, tak i realizační složku;

- zajišťují se podmínky pro organizační začlenění odborných restaurátorů do restaurátorských ateliérů;

- zřizuje státní památkovou inspekci;

- stanoví možnost sankčních opatření v případech porušení zákona a k němu vydaných prováděcích předpisů;

- obsahuje potřebná zmocnění pro podrobnější právní úpravu některých činností prováděcími právními předpisy.

Se zřetelem k rozhodující úloze státních orgánů při zajišťování péče o kulturní památky i k širšímu pojetí péče státu o kulturní dědictví se navrhuje, aby připravovaný zákon se nazýval "zákon o státní památkové péči".

Při zpracování návrhu zásad zákona ČNR o státní památkové péči bylo též přihlédnuto k zákonu Svazu sovětských socialistických republik o ochraně a využití historických a kulturních památek z roku 1976 a k některým dalším právním předpisům vydaným v socialistických státech, např. k zákonu o ochraně kulturních památek a muzeí v Polské lidové republice z roku 1962 a k zákonu o památnících kultury, a muzeí v Bulharské lidové republice z roku 1969 a k nařízení ministra stavebnictví Maďarské lidové republiky o ochraně památek z roku 1967. Informace o právní úpravě ochrany kulturních památek v těchto socialistických státech je uvedena v příloze.

Návrh zásad zákona ČNR o státní památkové péči byl připraven v úzké spolupráci s ministerstvem kultury SSR a je s ním zcela zkoordinován.

Státní památková péče se podle předložených zásad zákona ČNR vztahuje na nemovité a movité kulturní památky a současně respektuje právní úpravu příbuzných činností, jimiž socialistický stát zabezpečuje péči o specifické úseky kulturního dědictví prostřednictvím muzeí, galerií, knihoven a archivů, které se řídí zvláštními obecně závaznými právními předpisy.

V současné době je ve státním seznamu nemovitých kulturních památek evidováno na 32 tisíc objektů. Jsou to kulturní památky různých druhů a povahy, zejména památky revolučního a dělnického hnutí, památky protifašistického odboje a osvobozovacích bojů, výstavby socialismu, památky lidové architektury, památky vývoje výroby, vědy a techniky, památky archeologické, památky vývoje architektury, památky umění malířského, sochařského a uměleckých řemesel apod. V celkovém počtu jsou zahrnuty i památníky, sochy, kašny, zahradní objekty a podobné stavby menšího rozsahu, kterých je asi 6 tisíc. Poměrně značný počet představují hradní, zámecké a bývalé klášterní objekty, kterých je včetně tvrzí a hradních zřícenin celkem 1654. Mnohé z nich přitom vytvářejí celé památkové areály, do nichž se začleňuje více památkově významných budov a objektů.

Z hlediska majetkoprávního uspořádání je většina našeho památkového bohatství v socialistickém společenském vlastnictví. Asi 54% nemovitých kulturních památek (včetně bytových domů) je ve správě národních výborů a jimi řízených organizací. Jednotlivé resorty a ústředně řízené organizace spravují asi 12% nemovitých kulturních památek, 22% památek, převážně památek lidové architektury, je v osobním vlastnictví občanů. V majetku církví a náboženských organizací je asi 12% z celkového počtu nemovitých kulturních památek.

V současné době je 149 hradů a zámků a podobných památkových objektů určeno ke kulturně výchovnému využití a zpřístupněno veřejnosti s průvodcovským výkladem. V mnohých dalších památkových objektech jsou umístěna muzea, galerie, knihovny a jiné kulturní organizace. Naprostá většina nemovitých kulturních památek slouží v souladu se současnými potřebami společnosti praktickému využití, např. k bytovým účelům, umístění státních orgánů, obchodu a různým občanským službám. Asi 7 tisíc památek má povahu rodinných domků.

Současná struktura památkového fondu, pokud jde o zastoupení jednotlivých druhů kulturních památek, se bude v souvislosti s přesouváním těžiště kulturně politických zájmů rozvinuté socialistické společnosti postupně měnit. Navržená právní úprava tyto změny ve výběru kulturních památek umožňuje. Na jedné straně budou za kulturní památky prohlašovány další památky dělnického hnutí, dějin KSČ a výstavby socialismu, jakož i památky dokládající nejnovější dějinné období, zejména pokud jde o vývoj vědy a techniky a vývoj novodobé architektury; na druhé straně ty nemovité kulturní památky, které ztratily svou funkci v prostředí i v životě společnosti a nemohou být nadále trvale uchovány, budou pro svou historickou hodnotu pouze zdokumentovány pro účely vědeckého bádání.

Změny ve struktuře památkového fondu se podstatně neprojeví v účasti jednotlivých odvětví národního hospodářství na financování údržby a obnovy kulturních památek. Systém úhrady nákladů na údržbu a obnovu kulturních památek se z dosavadní právní úpravy přejímá v podstatě beze změny. Spočívá v tom, že náklady na údržbu a obnovu kulturní památky hradí její správce (vlastník, trvalý uživatel) z vlastních prostředků. Prohlášením věci za kulturní památku se majetkoprávní poměry této věci nemění.

Příspěvky na zvýšené náklady spojené s údržbou a obnovou kulturní památky se poskytují jen výjimečně, a to především na ty práce, jimiž se zabezpečují specifické výtvarné a historicko-dokumentární funkce kulturní památky. Tyto zvláštní výdaje, které zpravidla přímo nesouvisejí s výdaji na zabezpečení provozně technických a ekonomických funkcí kulturní památky, se v systému evidence výdajů nevykazují odděleně. Proto dále uváděné částky představuji veškeré výdaje spojené se zachováním kulturních památek i se zabezpečením všech jejich funkcí v současném životě.

Výdaje na údržbu a obnovu památek v oblasti hospodářství řízeného národními výbory činí asi 500 mil. Kčs ročně. Do této částky jsou zahrnuty i prostředky na údržbu nemovitých kulturních památek a na sanaci historických jader měst, o které byly podle usnesení vlády ČSR č. 192/1970 od roku 1971 - 1975 zvýšeny částky určené na státní památkovou péči v rozpočtech národních výborů. V letech 1972 až 1975 byl národním výborům z rozpočtu ministerstva kultury poskytován na údržbu nemovitých kulturních památek příspěvek v roční výši 85 mil. Kčs. Od roku 1976 posílilo ministerstvo financí ČSR těmito prostředky přímo rozpočty národních výborů. Z rozpočtu národních výborů se financují nejen opravy kulturních památek v jejich vlastní správě a ve správě jimi řízených organizací (např. podniků bytového hospodářství), ale poskytují se v minimálním rozsahu i příspěvky na opravy kulturních památek v osobním vlastnictví. Z prostředků národních výborů se zabezpečuje i provoz krajských středisek státní památkové péče a ochrany přírody, jakož i provoz památkových objektů zpřístupněných veřejnosti a sloužících kulturně výchovným účelům. Na vlastní památkovou péči vydaly národní výbory v roce 1975 asi 300 mil. Kčs, v roce 1976 přibližně 378 mil. Kčs a v roce 1977 418 mil. Kčs. Výdaje na údržbu a úpravu kulturních památek ve správě resortů a ústředně řízených organizací nejsou zatím evidovány; podle odhadu činí asi 200 mil. Kčs ročně.

Pro další léta je nutno počítat s tím, že v důsledku dlouhodobého zanedbávání údržby nemovitých kulturních památek budou výdaje na jejich opravy vzrůstat. Projeví se to např. u zámeckých objektů, které byly dány do trvalého užívání některým organizacím jako jednotným zemědělským družstvům apod. Ke zvýšení výdajů na údržbu a úpravu kulturních památek nedojde však v důsledku nové právní úpravy, ale jedině v důsledku zavedení účinnějšího jednotného organizačního systému státní památkové péče, který bude schopen důsledněji vymáhat plnění povinností, jež byly uloženy již dosavadním zákonem.

Finanční nároky na údržbu a obnovu kulturních památek budou prostřednictvím systému programování komplexní péče o vybrané kulturní památky uváděny v soulad s národohospodářskými možnostmi tím způsobem, že připravované akce údržby a obnovy kulturních památek, vybrané a doporučené z kulturně politických hledisek, budou podle daných ekonomických možností zařazovány do střednědobých a ročních prováděcích plánů jednotlivých odvětví. Systém programování, do něhož se promítá kategorizace kulturních památek, zaručí, aby se věnovala přednostní péče těm památkám, na jejichž zachování a dalším uplatnění má socialistická společnost prvořadý zájem.

Pro účinnější zabezpečení celospolečenských kulturně politických zájmů v oblasti státní památkové péče má navrhovaná právní úprava umožnit ministerstvu kultury v dohodě s ministerstvem financí poskytovat finanční příspěvky na mimořádně významné akce údržby a obnovy kulturních památek v rozsahu určeném výtěžkem Malého televizního sázení.

Další navrhovaná opatření, směřující k větší společenské účinnosti státní památkové péče, spočívají jednak v komplexním zajišťování, ve zkvalitnění odborně poradenské činnosti odborných organizací státní památkové péče, jednak v prohloubení dozoru prostřednictvím státní památkové inspekce. Z analýzy současného stavu státní památkové péče v jednotlivých krajích vyplývá, že jsou zatím značné disproporce v zajišťování odborných funkcí krajských středisek státní památkové péče a ochrany přírody v oboru státní památkové péče s ohledem na počty kulturních památek a památkových rezervací, jakož i na další významné úkoly ve státní památkové péči a správu zpřístupněných památkových objektů určených ke kulturně výchovnému využiti. Tyto disproporce bude potřeba postupně odstraňovat v rámci plánu a rozpočtu krajských národních výborů v souladu se záměrem budování komplexních pracovišť státní památkové péče.

S realizací navrhované právní úpravy souvisejí ekonomické důsledky, které vyplývají z výstavby ústřední komplexní organizace státní památkové péče ve smyslu usnesení vlády ČSR č. 270/1974. Návrh respektuje, že k této úpravě má dojít v situaci, kdy bilance pracovních sil je napjatá. Proto se zaměřuje na účelné přeskupení a soustředění těch pracovišť a pracovníků, kteří jsou již nyní začleněni do různých procesů přípravy a realizace památkových úprav včetně projektové činnosti a restaurátorských prací. Počítá se s tím, že nová organizační struktura bude postupně budována po etapách až do roku 1990. I. etapa do roku 1980 je kryta stávajícím rozpisem plánu práce ministerstva kultury. V létech 1978 až 1985 má být přijato asi 200 pracovníků, kvalifikovaných odborných restaurátorů, kteří dosud nejsou začleněni do trvalého pracovního poměru a svou práci vykonávají prostřednictvím Českého fondu výtvarných umění, podniku Dílo. Soulad ukazatele plánu a skutečnosti bude řešen formou povoleného překročení, jak bylo s Českou plánovací komisí pro tuto oblast dohodnuto. Další pracovníci včetně učňovského dorostu budou přijímáni v souladu s budováním ústřední organizace státní památkové péče z volného náboru pracovních sil, podle potřeb a možností. Protože zařízení některých dílen a ateliérů bude rovněž převzato v rámci delimitace existujících organizací, doporučuje se zajistit přístrojové vybavení státních restaurátorských ateliérů v rámci plánu strojních investic ministerstva kultury v rozsahu asi 1 mil. Kčs ročně; na dovoz některých přístrojů, které se nevyrábějí v zemích RVHP, navrhuje se plánovat devizové prostředky v rozsahu 500 tis. Kčs ročně.

Po roce 1980 se počítá s budováním komplexních krajských organizací státní památkové péče s doplněním o specializované realizační útvary. V některých krajích se již tyto specializované útvary budují v rozdílném rozsahu a vybavení (např. kraj Jihomoravský, Východočeský). Realizační složky budou ustavovány postupně a diferencovaně podle povahy památkového fondu a speciálních podmínek kraje. Proto se budou nároky na počty pracovníků stejně jako rozpočet a plán strojních investic na řádné vybavení zřizovaných dílen a ateliérů značně lišit a ke zpřesnění požadavků dojde především v souvislosti s přípravou plánu 1980-1985. S přípravou plánu na toto období bude upřesněno další budování komplexních organizací státní památkové péče.

Odpovídající počet pracovních sil v organizacích státní památkové péče nebude však nezbytný pouze v realizačních útvarech. Podobně i zabezpečení vyšší úrovně správy, ochrany a společenského využití zpřístupněných památkových objektů bude vyžadovat nové pracovníky příslušné kvalifikace. Neméně důležitým úkolem bude zabezpečit řádný výkon státní správy ve věcech státní památkové péče v působnosti okresních národních výborů, které by měly být pro tuto činnost vybaveny samostatným pracovníkem příslušného vzdělání.

Opatření vyplývající z připravovaného zákona, pokud budou mít vliv na státní plán a rozpočet, budou realizována postupně v rámci možností státního plánu a rozpočtu. Výše uvedené nároky podmiňující dobudování jednotného systému řízení státní památkové péče, vycházejí z principů maximální společenské efektivnosti a hospodárnosti. Jsou opodstatněny tím, že bez komplexního pojetí řízení na patřičné kulturně politické a politicko-organizátorské úrovni nelze dosáhnout podstatně vyšší účinnosti ochrany a společenského využití kulturních památek, než tomu bylo dosud. Komplexní péče o kulturní památky podle navržených zásad směřuje nejen k tomu, aby kulturní bohatství národa bylo zachováno dalším generacím a aby ekonomické prostředky vkládané do oblasti státní památkové péče byly vynakládány s optimálními politickými, společenskými a hospodářskými výsledky, ale především k tomu, aby bylo aktivní složkou rozvoje socialistické kultury a sloužilo zájmům dělnické třídy a tím přispívalo k obohacení kulturního prostředí všech pracujících.

B. Zásady

Oddíl 1

Zásada č. 1

Účelem zákona je vytvořit předpoklady k dalšímu prohlubování organizátorské a kulturně výchovné funkce socialistického státu v péči o kulturní památky, o jejich zachování a vhodné využívání, aby se staly jako zdroje politického uvědomování, poznání a kulturního obohacování trvalou součástí životního prostředí a přispívaly k dalšímu rozvoji socialistické společnosti.

Kulturní památky jsou chráněny státem. Orgány a organizace státní památkové péče vytvářejí a uplatňují účelnou soustavu komplexní péče o kulturní památky. Ostatní orgány státní správy a socialistické organizace jsou povinny tuto péči všestranně podporovat; jiné než socialistické organizace a občané spolupracují s orgány státní památkové péče při ochraně a péči o kulturní památky.

Navrhovaná zákonná úprava péče státu o kulturní památky má účinněji zabezpečit působnost orgánů a organizací státní památkové péče při ochraně, údržbě, obnově a společenském využití kulturních památek v zájmu rozvoje socialistické společnosti. Péče o kulturní památky je dlouhodobý proces, který je podmíněn kulturně politickými zájmy, dosaženým stupněm vědeckého poznání i danými ekonomickými možnostmi. Tato péče má být podle připravovaného zákona komplexní, tj. všestranně zabezpečující kulturní památky, včetně zachování, společenského využití a jejich začlenění do životního prostředí. Zákon upraví jen základní činnosti této péče, zatímco podrobnosti, zejména též diferencovaný přístup k péči o kulturní památky podle jejich kulturně politického významu a památkové hodnoty, stanoví prováděcí předpisy. Zajišťování péče o kulturní památky patří především národním výborům, které jako orgány státní moci a správy mohou nejlépe vytvářet všestranné podmínky pro jejich zachování a vhodné společenské využití. Zákon v souladu s potřebami praxe upraví také organizační strukturu a činnost odborných organizací státní památkové péče v ústředí i v krajích vytvořenou od účinnosti zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách.

Zásada č. 2

Kulturními památkami jsou nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, které jsou výsledkem tvůrčí práce z nejrůznějších oborů lidské činnosti a významným dokladem vývoje člověka a společnosti od nejstarších dob po současnost, pro jejich hodnoty historické, revoluční, umělecké, vědecké a technické nebo věci mající vztah k významným politickým a kulturním událostem nebo k vynikajícím osobnostem, a které ministerstvo kultury za kulturní památku prohlásí. Za kulturní památku může být prohlášen také soubor věcí, i když některé z nich nemají povahu kulturní památky.

Návrh na prohlášení věci za kulturní památku podává ministerstvu kultury krajsky národní výbor zpravidla z podnětu okresního národního výboru. Ministerstvo kultury může prohlásit věc za kulturní památku také z vlastního podnětu.

O podání návrhu na prohlášení věci za kulturní památku vyrozumí krajský národní výbor jejího správce (vlastníka, uživatele).

Správce (vlastník, uživatel) věci je povinen učinit nezbytně nutná opatření k ochraně věci, zejména aby bylo zabráněno jejímu poškození, odcizení nebo zničení. Správce (vlastník, uživatel) věci je též povinen ohlásit krajskému národnímu výboru jakoukoli změnu v její správě, vlastnictví nebo užívání.

Ministerstvo kultury vyrozumí o prohlášení věci za kulturní památku správce (vlastníka, uživatele) věci a krajský národní výbor, který podal návrh na prohlášení věci za kulturní památku; stejně vyrozumí správce (vlastníka, uživatele) a krajský národní výbor, že věc za kulturní památku neprohlásilo.

Podrobnosti o prohlašování věcí za kulturní památky a podmínky pro způsob a rozsah péče o kulturní památky stanoví ministerstvo kultury obecně závazným právním předpisem.

Vyžaduje-li to společenský zájem, jsou správci (vlastníci, uživatelé) věcí, které vykazují zvláštní umělecké nebo historické hodnoty, povinni na výzvu orgánu státní památkové péče oznámit údaje o těchto věcech v rozsahu a způsobem, který stanoví ministerstvo kultury obecně závazným právním předpisem.

Podle zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách se za kulturní památku považuje věc, která svou povahou odpovídá definici stanovené zákonem, aniž by bylo nutné věc za kulturní památku prohlásit; rozhodnutí se vydává pouze v případě pochybnosti, zda věc je kulturní památkou. Podle navržené zásady bude věc prohlašována za kulturní památku ministerstvem kultury; v praxi tím bude vyjádřeno, na které věci se státní památková péče vztahuje. Tato péče bude věnována jen těm kulturním hodnotám, které náležejí ke kulturnímu bohatství našeho národa a jejichž zachování odpovídá společenským a kulturně politickým zájmům i ekonomickým možnostem. Ohodnocení věci se bude opírat o odborný posudek ústřední organizace státní památkové péče (zásada č. 31).

Návrh na prohlášení věci za kulturní památku podává ministerstvu kultury krajský národní výbor, zpravidla z podnětu okresního národního výboru, jemuž svá doporučení na prohlášení věci za kulturní památku předkládají orgány, organizace, instituce nebo občané. Podnět k podání návrhu, aby věc pro svou kulturní hodnotu byla prohlášena za kulturní památku, může vycházet z různých okolností, např. při nepředvídaném nálezu kulturně cenných předmětů, detailů stavby, při stavební a jiné činnosti (§ 127 stavebního zákona). Zásada umožňuje, aby též ministerstvo kultury z vlastního podnětu mohlo věc prohlásit za kulturní památku.

Navržená zásada zabezpečuje na jedné straně zájem státní památkové péče na zachování věci, na druhé straně však neukládá správci (vlastníku, uživateli) jiné povinnosti, které by ho zatěžovaly a nebyly by nutné v případě, že by ministerstvo kultury věc za kulturní památku neprohlásilo. V paragrafovaném znění zákona ČNR o státní památkové péči bude stanoveno, že preventivní povinnosti správce (vlastníka, uživatele) k ochraně věci trvají od doručení vyrozumění o podání návrhu na prohlášení věci za kulturní památku do doručení vyrozumění, že věc byla popř. nebyla prohlášena za kulturní památku.

Prohlašování věci za kulturní památku není rozhodováním podle správního řádu, a to z těchto důvodů:

a) Podle dosavadní právní úpravy (zákon č. 22/1958 Sb.) se stává věc, která má stanovené znaky, kulturní památkou přímo ze zákona s povinnostmi, jež z toho vyplývají, aniž by organizace nebo občan museli vědět, že v daném případě jde o kulturní památku. Navrhovaná úprava hodlá nadále zachovat základní záměr, že věc je kulturní památkou, vykazuje-li stanovené znaky, chce však odstranit pochybnosti, zda v konkrétním případě o kulturní památku jde či nikoliv. Z těchto důvodů, obdobně jako u institutu archiválií, se zavádí prohlášení ústředního orgánu státní správy, že věc splňuje zákonem stanovené znaky, a to bez vlivu na právní postavení správce, vlastníka nebo uživatele kulturní památky. Novou úpravou proto nedojde oproti dosavadnímu stavu k zhoršení právního postavení správce (vlastníka, uživatele) kulturní památky, ale naopak se posílí právní jistota v právních vztazích v oblasti péče o kulturní památky.

b) Návrh připravovaného zákona soustřeďuje prohlašování věcí za kulturní památky na ministerstvu kultury, aby se sjednotila kulturně politická hlediska při zachování významných hodnot kulturního dědictví. Prohlášení věci za kulturní památku předchází vědecké, umělecké a kulturně historické zhodnocení věci, aby nebylo pochybnosti o její památkové hodnotě. Zdůrazňuje se význam zachování kulturní památky pro socialistickou společnost a prohlášení věci za kulturní památku se chápe jako povinnost socialistického státu, jejíž plnění nemůže být podmiňováno stanoviskem vlastníka věci.

c) Vyloučení obecných předpisů o správním řízení se týká pouze prohlašování věci za kulturní památku; v případech, kde se rozhoduje o konkrétních právech a povinnostech správce (vlastníka, uživatele) kulturní památky, se vždy postupuje podle správního řádu (např. zásada č. 11, 14).

d) Vyloučení obecných předpisů o správním řízení se provedlo v našem právním řádu již v některých dříve vydaných zákonech, např. v zákoně ČNR č. 97/1974 Sb. (zákon SNR č. 149/1975 Sb.), o archivnictví, a to při uznávání archiválií ministerstvem vnitra za kulturní památky a při jejich prohlašování za národní kulturní památky (§ 30), v zákoně ČNR č. 96/1977 Sb. (zákon SNR č. 100/1977 Sb.), o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství, pokud jde o vyhlašování ochranných lesů a lesů zvláštního určení (§ 6).

e) Podle připravovaného zákona prohlašuje vláda ČSR národní kulturní památky a památkové rezervace nařízením; při uplatnění obecných předpisů o správním řízení by bylo nutné, aby jednotlivé objekty byly nejprve prohlášeny individuálními správními akty za kulturní památky a teprve potom by mohla vláda celek těchto kulturních památek prohlásit nařízením za národní kulturní památku nebo za památkovou rezervaci. Navržený způsob umožňuje jednotný přístup ke všem kulturním památkám bez ohledu na jejich situování.

f) Obecné právní předpisy o správním řízení se však budou vztahovat na odvolání prohlášení věci za kulturní památku, neboť tímto rozhodnutím se může uložit správci (vlastníku, uživateli) kulturní památky splnění konkrétních povinností (např. vyhotovení nebo obstarání nezbytné dokumentace, umožnění průzkumu kulturní památky).

Zásada vychází z potřeby péče o kulturní památky, aby byly též podchyceny umělecky nebo historicky cenné věci, které dosud za kulturní památky prohlášeny nebyly, u nichž je však společenský zájem na zjištění, zda nesplňují podmínky pro prohlášení za kulturní památku.

Zásada č. 3

Kulturní památky se zapisují do Ústředního seznamu kulturních památek České socialistické republiky (dále jen "ústřední seznam"). Ústřední seznam vede ústřední organizace státní památkové péče (zásada č. 31).

Kulturní památky se zapisují do ústředního seznamu bez ohledu na to, kdo je jejich správcem nebo vlastníkem. Krajské a okresní národní výbory vedou evidenci kulturních památek pro své územní obvody; podklady pro tuto evidenci jsou výpisy z ústředního seznamu, které jim předá ústřední organizace státní památkové péče.

Správce (vlastník, uživatel) kulturní památky je povinen hlásit změny týkající se kulturní památky, zejména změny její správy (vlastnictví, užívání), popř. přemístění (zásada č. 8), v rozsahu a způsobem stanoveným ministerstvem kultury obecně závazným právním předpisem. Tento předpis upraví též podrobnosti o zápisu kulturních památek do ústředního seznamu.

Ústřední organizace státní památkové péče vyrozumí o zápisu kulturní památky do ústředního seznamu správce (vlastníka, uživatele) kulturní památky, krajský a okresní národní výbor, a jde-li o nemovitou kulturní památku, také stavební úřad, je-li jím jiný orgán státní správy než okresní národní výbor, a orgán geodézie a kartografie, který prohlášení nemovitosti za kulturní památku zapíše do evidence nemovitostí.

Kulturní památky, pokud nejsou národními kulturními památkami (zásada č. 4), se zařazují z hlediska svého politického, historického a kulturního významu do kategorií, které budou vedeny v ústředním seznamu. Zařazování kulturních památek do kategorií upraví ministerstvo kultury.

Ústřední organizace státní památkové péče byla zřízena s účinností od 1. ledna 1978 výnosem ministra kultury ze dne 30. prosince 1977 čj. 20. 187/77 s názvem "Ústředí státní památkové péče a ochrany přírody". Zřizovací listina a statut Ústředí státní památkové péče a ochrany přírody byly uveřejněny ve Věstníku ministerstva školství a ministerstva kultury ČSR částka 3 r. 1978.

Cílem založení ústředního seznamu je zavedení jednotné evidence kulturních památek v České socialistické republice obsahující základní údaje důležité pro zajišťování péče o kulturní památky. O zápisu kulturní památky do ústředního seznamu vyrozumí ústřední organizace státní památkové péče kromě správce (vlastníka, uživatele) kulturní památky, krajský a okresní národní výbor a jde-li o nemovitou kulturní památku, také stavební úřad, je-li jím jiný orgán státní správy než okresní národní výbor (§ 121 stavebního zákona) a orgán geodézie a kartografie za účelem zápisu prohlášení nemovitosti za kulturní památku do evidence nemovitostí (zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, zákon č. 46/1971 Sb., o geodézii a kartografii a zákon ČNR č. 36/1973 Sb., o orgánech geodézie a kartografie). Krajské a okresní národní výbory na podkladě výpisu z ústředního seznamu povedou evidenci kulturních památek pro své územní obvody.

Proti dosud platnému zákonu se do ústředního seznamu zapisují také movité kulturní památky v osobním vlastnictví občanů, čímž bude umožněno vztahovat péči státu také na díla významných umělců, která jsou ve vlastnictví občanů.

Kategorizace kulturních památek se provádí již v současné době na základě usnesení vlády č. 25/1973 ke Koncepci dalšího rozvoje státní památkové péče a k zásadám kategorizace kulturních památek. Navrhovaná zásada obsahuje ustanovení o kategorizaci kulturních památek, jejímž cílem je zajistit diferencovaný přístup státních orgánů k péči o jednotlivé kulturní památky podle jejich významu v souladu se zájmy a ekonomickými možnostmi socialistické společnosti. Kategorizace kulturních památek se uplatňuje v praxi jak při programování a plánování údržby a obnovy kulturních památek, tak při určování nároků na jejich využití. Zařazování kulturních památek do kategorií není rozhodováním podle správního řádu a může být na základě nových odborných poznatků, popř. jiných okolností měněno. Každá změna v kategorizaci kulturní památky bude zaznamenána v ústředním seznamu.

Zásada č. 4

Nejvýznamnější kulturní památky prohlásí vláda České socialistické republiky nařízením za národní kulturní památky a stanoví podmínky jejich ochrany. Vláda České socialistické republiky také může nařízením stanovit obecné podmínky zabezpečování státní péče o národní kulturní památky.

Navržená zásada v podstatě odpovídá dosavadní právní úpravě, v níž však nebylo stanoveno, jakou formou vláda národní kulturní památky prohlašuje. Navrhuje se, aby vláda prohlašovala národní kulturní památky nařízením jednak k zdůraznění jejich výjimečných kulturně politických hodnot, jednak pro obecnou závaznost podmínek stanovených k jejich ochraně.

Zásada č. 5

Území historického sídelního útvaru, jehož charakter a prostředí určuje soubor nemovitých kulturních památek, popřípadě území s významnými archeologickými nálezy, může vláda České socialistické republiky nařízením prohlásit jako celek za památkovou rezervaci a stanovit podmínky ochrany k zabezpečení státní památkové péče na tomto území; tyto podmínky se mohou vztahovat v potřebném rozsahu i na nemovitosti na území památkové rezervace, které nejsou kulturními památkami. Vláda České socialistické republiky také může nařízením stanovit obecné podmínky zabezpečování státní péče v památkových rezervacích.

Proti dosavadnímu zákonu č. 22/1958 Sb., se navrhuje, aby památkové rezervace prohlašovala vláda nařízením a stanovila podmínky ochrany k zabezpečení státní památkové péče na tomto území.

Na základě zkušeností z praxe rozšiřuje se předmět státní péče v památkových rezervacích z podmínek pro stavební činnosti i na společenské využití kulturní památky a na její vnější prostředí.