Zásada č. 6

Území městského nebo vesnického útvaru, jehož zástavba a prostředí vykazují význačné kulturní hodnoty a které vzhledem k menšímu podílu kulturních památek na dochované zástavbě nesplňují předpoklady pro jejich prohlášení za památkovou rezervaci, může prohlásit krajský národní výbor obecně závazným nařízením za památkový sídelní útvar, jehož další rozvoj bude regulován tak, aby se dochované kulturní památky účinně uplatnily v novém životním prostředí.

Podmínky ochrany památkového sídelního útvaru upraví ministerstvo kultury v dohodě s Českou plánovací komisí, ministerstvem financi a ministerstvem výstavby a techniky obecně závazným právním předpisem.

Navržená zásada zavádí nový typ památkově chráněného území za účelem účinnějšího uskutečňování kulturních zájmů při plánování rozvoje vybraných historických měst a vesnic, které vzhledem k menšímu podílu kulturních památek na dochované zástavbě nesplňují předpoklady pro jejich prohlášení za památkovou rezervaci. Na území památkového sídelního útvaru bude všestranně regulován další rozvoj se záměrem zachovat hodnotnou historicky vzniklou prostorovou a objemovou kompozici sídelního útvaru, aby dochované kulturní památky se účinně uplatnily v novém životním prostředí.

Území městského nebo vesnického útvaru prohlašuje za památkový sídelní útvar krajský národní výbor obecně závazným nařízením (§ 39 odst. 2 písm. j) zákona o národních výborech); ze zásady č. 2 vyplývá, že podmínkou pro prohlášení památkového sídelního útvaru je prohlášení věcí (nemovitostí) za kulturní památky v rozsahu uvedeném v zásadě č. 6.

Zásada č. 7

K ochraně prostředí nemovitých kulturních památek, jejich souborů, nebo památkových rezervací a památkových sídelních útvarů, příslušný stavební úřad zpravidla na návrh orgánů státní památkové péče rozhodnutím vymezí ochranné pásmo, v němž bude po projednání s dotčenými orgány správy usměrněna nebo omezena stavební, popřípadě jiná činnost nebo učiněna další ochranná opatření. Na vymezování ochranných pásem se vztahují zvláštní předpisy.

Ustanovení dosavadního zákona o zřízení ochranného pásma se upravuje tak, že rozhodnuti o vymezení ochranného pásma vydává v souladu se stavebním zákonem stavební úřad zpravidla na návrh orgánů státní památkové péče, popřípadě jiných orgánů státní správy, organizací nebo občanu (stavební zákon a vyhláška FMTIR č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu).

Zásada č. 8

Přemístění nemovité kulturní památky nebo její součásti (příslušenství) je přípustné jen po předchozím souhlasu ministerstva kultury. Předpisy stavebního zákona zůstávají nedotčeny.

O trvalém přemístění movité kulturní památky na místě veřejně přístupném rozhoduje okresní národní výbor po vyjádření odborné organizace státní památkové péče.

Přemístění národní kulturní památky je možné jen po předchozím souhlasu ministerstva kultury.

Provedení přemístění nemovité kulturní památky nebo její součásti (příslušenství), movité kulturní památky na mstě veřejně přístupném a národní kulturní památky oznámí orgán, který o přemístění rozhodl, ústřední organizaci státní památkové péče k zápisu do ústředního seznamu.

Zásada navazuje na dosavadní právní úpravu, avšak vzhledem k prováděným přesunům nemovitých kulturních památek, řeší též přemísťování nemovitých kulturních památek nebo jejich součástí (příslušenství). Pro vymezení pojmu "součást" a "příslušenství" kulturní památky platí ustanovení občanského zákoníka (§ 120 a 121 obč. zák.). Zásada upravuje trvalé přemístění movitých kulturních památek na veřejně přístupných místech z toho důvodu, že na takových místech je třeba uplatňovat zřetele státní památkové péče.

Zásada je v souladu s ustanovením § 92 stavebního zákona, podle něhož, jde-li o odstranění památkové stavby, opatří si stavební úřad předem souhlas příslušného orgánu státní památkové péče (obdobně si stavební úřad opatří souhlas orgánu uvedeného ve zvláštních předpisech, je-li to v nich přímo stanoveno) a s § 126 stavebního zákona, podle něhož, dotýká-li se řízení podle stavebního zákona zájmů chráněných podle zákona o kulturních památkách, rozhodne stavební úřad nebo jiný orgán jen v dohodě, popřípadě se souhlasem dotčeného orgánu státní správy, který může vázat souhlas na splnění podmínek odpovídajících uvedeným předpisům.

Zásada č. 9

Kulturní památku, popřípadě její součást (příslušenství), je možné v cizině vystavovat nebo do ciziny zapůjčovat nebo vyvézt pro jiné účely jen se souhlasem ministerstva kultury.

Národní kulturní památka nebo její součást (příslušenství) může být v cizině vystavována nebo do ciziny zapůjčena jen se souhlasem vlády České socialistické republiky; za jiným účelem se nesmí do ciziny vyvézt.

Trvalé převedení věci, která vykazuje znaky kulturní památky uvedené v zákoně (zásada č. 2), z ciziny do České socialistické republiky je přípustné pouze se souhlasem příslušného státu, z něhož taková věc pochází, pokud je zaručena vzájemnost.

Zásada upravuje postup v případech, kdy z kulturně politických důvodů je třeba kulturní památku v cizině vystavovat nebo do ciziny zapůjčovat. K takovému opatření se vyžaduje souhlas ministerstva kultury a pokud by šlo o národní kulturní památku nebo její součást (příslušenství), může tento souhlas vyslovit pouze vláda.

Závěr zásady odpovídá Úmluvě UNESCO o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků z roku 1970, pokud jde o kulturní památky, popřípadě o věci, které splňují znaky kulturní památky.

Zásada č. 10

Z mimořádně závažných důvodů může ministerstvo kultury po vyjádření krajského národního výboru a okresního národního výboru na žádost správce (vlastníka, uživatele) kulturní památky nebo na žádost organizace, která má na tom právní zájem, rozhodnout, že odvolává prohlášení věci za kulturní památku. Ministerstvo kultury určí podmínky, na jejichž splnění bude odvolání prohlášení vázáno (např. vyhotovení fotografické a měřické dokumentace kulturní památky, provedení archeologického průzkumu). Ministerstvo kultury může odvolat prohlášení věci za kulturní památku i z vlastního podnětu. Podrobnosti upraví ministerstvo kultury obecně závazným právním předpisem.

Zásada upravuje postup v případech, kdy z mimořádně společensky závažných důvodů není možné o kulturní památku dále pečovat a je proto nutné odvolat její prohlášení za kulturní památku. Odvolání prohlášení věci za kulturní památku bude vázáno na splnění určitých podmínek pro správce (vlastníka, uživatele) kulturní památky (např. na vyhotovení fotografické a měřické dokumentace nebo provedení archeologického průzkumu).

Tento způsob se navrhuje proto, že v praxi docházelo velmi často k demolici kulturní památky ihned po vydání rozhodnutí o upuštění od její další ochrany, aniž byly splněny podmínky dodání příslušné dokumentace.

Oddíl 2

Péče o kulturní památky

Zásada č. 11

Státní památková péče je souhrn činností a opatření, kterými orgány státní správy zabezpečují ochranu a zachování kulturních památek, jejich vhodné využití v souladu se společenskými potřebami a uplatnění jejich poslání v rozvinuté socialistické společnosti a v životním prostředí.

Ministerstvo kultury a národní výbory ve spolupráci s ostatními orgány státní správy a s příslušnými vědeckými a odbornými organizacemi a institucemi dbají, aby péče o kulturní památky byla zajišťována komplexně, plánovitě a diferencovaně na základě dlouhodobé koncepce rozvoje státní památkové péče.

Okresní národní výbor určuje správci (vlastníku, uživateli) podmínky pro způsob a rozsah péče o kulturní památku po vyjádření odborné organizace státní památkové péče. Zamýšlí-li správce (vlastník, uživatel) kulturní památky provést jakoukoliv úpravu kulturní památky, je povinen si vyžádat potřebné pokyny od okresního národního výboru, a jde-li o národní kulturní památku od ministerstva kultury.

Dosavadní zákon neupravuje komplexní péči o kulturní památku. Pouze v některých ustanoveních se dovolává "zásad památkové péče", které však blíže nedefinuje. Proto zásada vyjadřuje nutnost všestranného plánovitého a diferencovaného zabezpečení péče o kulturní památky. Ze zkušeností získaných při realizaci koncepce dalšího rozvoje státní památkové péče a při přípravě programů soustavné péče o kulturní památky se do zásady promítá nutnost jednotného řízení péče o kulturní památky prostřednictvím ústředně koordinovaného plánování v úzké spolupráci s národními výbory.

Zásada č. 12

Kulturní památka smí být využívána pouze takovým způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu. Orgány státní správy, které rozhodují o způsobu využití budov, které jsou kulturními památkami, nebo o přidělení místností v těchto budovách, vydávají svá rozhodnutí po předchozím projednání s příslušným orgánem státní památkové péče. Při rozhodování o způsobu a změnách využití kulturních památek musí být zabezpečeno jejich vhodné společenské využití.

Národní kulturní památka (zásada č. 4) může být využívána pouze způsobem, který v rámci podmínek stanovených vládou České socialistické republiky pro její zabezpečení, určí krajský národní výbor po vyjádření ministerstva kultury.

První část zásady se týká vhodného a účelného využívání kulturních památek. Stanoví, že každý orgán, do jehož oboru působnosti patří rozhodování o dispozici s budovami, místnostmi v nich nebo s pozemky (např. podle zákona č. 111/1950 Sb., o hospodaření s některými místnostmi, ve znění dalších předpisů, zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby) musí dbát o vhodné využití kulturních památek. Jde zejména o takové případy, kde je třeba nalézt vhodnou společenskou funkci pro nemovitou kulturní památku, která je nevhodně užívána, nebo je vůbec nevyužita. Tato zásada vychází ze zkušeností získaných v praxi, že nejčastější příčinou devastace kulturních památek je jejich nevhodné využití nebo dlouhodobé nevyužívání.

Zásada č. 13

Orgán státní správy, jehož rozhodnutím podle zvláštních předpisů mohou být dotčeny zájmy související s ochranou a zachováním kulturní památky, může vydat své rozhodnutí jen po předchozí dohodě s příslušným orgánem státní památkové péče, pokud tyto zvláštní předpisy nestanoví jinak. Totéž platí, rozhoduje-li tento orgán o stavebních a dalších úpravách nemovité kulturní památky, o změnách jejího využití nebo o jiném způsobu jejího začlenění do životního prostředí.

Zásada vyjadřuje požadavek, aby orgány státní správy, jejichž rozhodování podle zvláštních předpisů by se mohlo dotknout zájmů státní památkové péče, v určitých případech (např. jde-li o otevření kamenolomu v blízkosti kulturní památky) si vyžádaly předem souhlas příslušného orgánu státní památkové péče. Totéž platí, rozhoduje-li se přímo o kulturní památce. Nejčastějším případem takového rozhodování je územní a stavební řízení.

Zásada je v souladu se stavebním zákonem, podle něhož stavební úřad rozhodne ve věcech kulturních památek jen se souhlasem příslušného orgánu státní památkové péče, který může souhlas vázat na splnění určitých podmínek (§ 126 stavebního zákona).

Zásada č. 14

Organizace a občané jsou povinni si počínat tak, aby nezpůsobili nepříznivé změny a neohrožovali zachování a vhodné společenské uplatnění kulturní památky. Zjistí-li okresní národní výbor, že organizace nebo občan způsobují nebo by mohli způsobit svou činností nepříznivé změny stavu kulturní památky nebo jejího prostředí, určí podmínky pro další činnost, popřípadě rozhodne o zákazu takové činnosti. Jde-li o organizaci spravující kulturní památku v národním majetku, je nadřízený orgán této organizace na návrh okresního národního výboru povinen učinit potřebná opatření k nápravě.

Při hrozící závažné škodě na kulturní památce provede místní (městský) národní výbor nezbytná opatření k ochraně kulturní památky. Pokud jde o nemovitou kulturní památku, uvědomí o tom okresní národní výbor a stavební úřad, je-li jím jiný orgán státní správy než okresní národní výbor, a nadřízený orgán organizace.

Zásada odpovídá požadavku komplexního zabezpečení péče o kulturní památky. Vztahuje se na organizace a občany, jejichž činnost se dotýká kulturních památek. Jde o zajištění ochrany kulturních památek před nepříznivými důsledky činností, které se realizují v bezprostřední blízkosti kulturní památky, popřípadě i ve vzdálenějším okolí.

Návrh zásady vychází z dosavadní zákonné úpravy s tím, že zvláštní opatření podle druhého odstavce zásady provádí místní (městský) národní výbor, který na ohrožení kulturní památky může být nejsnáze upozorněn, např. zpravodajem státní památkové péče (zásada č. 30) nebo jiným občanem. Toto opatření přichází v úvahu zejména při nevhodných stavebních úpravách nemovité kulturní památky, které nebyly řádně projednány podle tohoto zákona, nebo při zahájení demolice kulturní památky, aniž bylo předem odvoláno její prohlášení za kulturní památku, při nepředvídaných událostech, živelních pohromách apod. Pro vymezení pojmu "hrozící závažná škoda" platí ustanovení § 416 obč. zák.

Zásada č. 15

Správce (vlastník, trvalý uživatel) je povinen kulturní památku ochraňovat a udržovat v dobrém stavu na svůj náklad tak, aby nedocházelo k jejímu znehodnocení nebo k ohrožení jejího vzhledu a aby bylo zabezpečeno její vhodné využití a trvalé zachování.

Pro zajištění péče o kulturní památku, která je v socialistickém společenském vlastnictví, je povinností organizací a nadřízených orgánů všestranně vytvářet potřebné předpoklady.

Správce (vlastník, uživatel) kulturní památky je povinen zpřístupnit kulturní památku oprávněným orgánům, osobám, nebo pracovníkům organizací, které plní podle zákona úkoly státní památkové péče.

Každé ohrožení nebo poškození kulturní památky musí správce (vlastník, uživatel) neprodleně ohlásit příslušné organizaci státní památkové péče. Pokud jde o nemovitou kulturní památku, musí o tom vyrozumět též stavební úřad. Stejně musí správce (vlastník, uživatel) předem ohlásit každou změnu ve správě, vlastnictví nebo užívání kulturní památky, jakož i každou změnu jejího využití, popřípadě její vyklizení.

Vlastník kulturní památky, která není národním majetkem, smí vlastnictví ke kulturní památce převést na jiného, jestliže stát tuto kulturní památku nekoupí, a to za cenu podle zvláštních předpisů. Vlastník kulturní památky učiní nabídku písemně okresnímu národnímu výboru příslušnému podle bydliště vlastníka (sídla organizace), jde-li o nemovitou kulturní památku, podle místa, kde nemovitost je. Nabídka musí obsahovat i požadovanou cenu a prohlášení, že kulturní památka je vlastnictvím toho, kdo ji nabízí ke koupi. Právo státu na přednostní koupi kulturní památky zanikne uplynutím šesti měsíců po dojití nabídky vlastníka kulturní památky nebo jestliže stát odmítne nabídku v době kratší.

Jde-li o důležitý společenský zájem, musí správce (vlastník, uživatel) umožnit vědecký výzkum kulturní památky, popřípadě její zapůjčení na výstavu. Náklady s tím spojené nese ten, kdo o provedení výzkumu kulturní památky nebo o její zapůjčení žádá. O provedení výzkumu kulturní památky ve vlastnictví občana nebo o jejím zapůjčení na výstavu rozhoduje krajský národní výbor; v případě národní kulturní památky rozhoduje ministerstvo kultury.

Zásada v podstatě vychází z dosavadní zákonné úpravy a stanoví povinnosti vyplývající z péče o kulturní památku. Zároveň se ukládají určité povinnosti (např. v oblasti hospodářského plánování) orgánům a organizacím, které jsou nadřízeny správcům kulturních památek.

Podle navržené zásady smí vlastník kulturní památky, která není v národním majetku, ji převést na jiného jen tehdy, jestliže stát tuto kulturní památku k jeho písemné nabídce nekoupí za cenu podle zvláštních předpisů, např. výnos Federálního cenového úřadu, Českého cenového úřadu a Slovenského cenového úřadu ze dne 28.února 1973 č. V-1/74, o cenách sjednaných dohodou dodavatele s odběratelem (reg. v částce 14/1974 Sb.) ve znění dalších předpisů (Cenový věstník FCÚ, ČCÚ a SCÚ částka 45/1977) a vyhláška Českého cenového úřadu a ministerstva financí ČSR č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, vyhláška č. 149/1961 Sb., o nákupu, zadávání a prodeji děl výtvarných umění a o některých jiných opatřeních v oboru výtvarných umění, ve znění vyhlášky č. 39/1966 Sb., a Pokyny ministerstva kultury pro zřizování a činnost komisí pro nákup sbírkových předmětů galerií řízených národními výbory ze dne 6. listopadu 1971 čj. 14.107/71, uveřejněné ve Věstníku MŠ a MK ČSR seš. 12 r. 1971.

Navrhovaná opatření týkající se povinnosti prokázat, že kulturní památka je vlastnictvím toho, kdo ji nabízí ke koupi, odpovídá při movitých kulturních památkách též Úmluvě UNESCO o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků z roku 1970, pokud jde o kulturní památky.

Zásada č. 16

Má-li být provedena údržba nebo obnova nemovité kulturní památky, popřípadě jakákoli jiná úprava její hmoty a formy (dále jen "obnova"), musí si stavebník před zpracováním dokumentace, která má být podkladem pro vydání stavebního povolení, popřípadě pro ohlášení obnovy stavebnímu úřadu, vyžádat od příslušného orgánu státní památkové péče závazné stanovisko, za jakých podmínek lze obnovu provést.

Stavebníci odevzdají odborné organizaci státní památkové péče na její vyžádání jedno vyhotovení předepsané dokumentace.

Podrobnosti upraví ministerstvo kultury v dohodě s ministerstvem výstavby a techniky obecně závazným právním předpisem.

Pod pojmem obnova kulturní památky se rozumí navrácení estetických, technických a funkčních hodnot kulturní památce a vytvoření podmínek pro její vhodné funkční a společenské využití. Obnova kulturní památky se zabezpečuje údržbou, opravou a rekonstrukcí, popřípadě modernizací. Údržba kulturní památky je běžná a pravidelná péče o kulturní památku, odstraňování drobných závad v zájmu jejího zachování. Oprava kulturní památky je odstranění poruch a všech následků opotřebení, stárnutí a nedostačující pravidelné péče o kulturní památku nebo soubor památek. Rekonstrukce kulturní památky je zásah do konstrukce a prostorového členění kulturní památky vyvolaný změnou provozně technického řešení na účelové využití objektu kulturní památky. Modernizací kulturní památky je úprava nebo zvýšení vybavenosti kulturní památky, přičemž se uplatňují prvky technického pokroku ve shodě s podmínkami ochrany kulturně společenských hodnot kulturní památky. Pojem a rozsah údržby, opravy, rekonstrukce a modernizace je stanoven v § 7 a 8 vyhlášky federálního ministerstva financí a předsedy Státní banky československé č. 152/1975 Sb., o financování reprodukce základních prostředků.

Zásada upravuje postup před zahájením obnovy kulturní památky tak, aby záměry obnovy byly od počátku v souladu se zájmy státní památkové péče a aby se předešlo případným zbytečným výdajům za nevyhovující dokumentaci.

Vyžádání závazného stanoviska od příslušného orgánu státní památkové péče je v souladu s ust. § 57 odst. 4 stavebního zákona.

Nově se stanoví povinnost stavebníka obnovy kulturní památky odevzdat odborné organizaci státní památkové péče jedno vyhotovení předepsané dokumentace.

Zásada č. 17

Restaurování kulturních památek nebo těch jejich částí, které jsou dílem umění malířského, sochařského nebo pracemi uměleckořemeslnými, mohou provádět pouze odborné organizace zřízené k tomu účelu ministrem kultury nebo jiné socialistické organizace na základě oprávnění uděleného ministerstvem kultury. Podmínky pro provádění restaurátorských prací upraví ministerstvo kultury obecně závazným právním předpisem. Tento předpis může též stanovit, které další speciální práce mohou být prováděny pouze socialistickými organizacemi k tomu oprávněnými.

Zásada upravuje restaurování kulturních památek. Díla malířství, sochařství a práce uměleckořemeslné vyžadují natolik odbornou práci jak při sondážních průzkumech, tak i při konzervačních úpravách, že je nutné svěřit provádění těchto prací pouze organizacím speciálně vybaveným pro tyto účely, které zřizuje ministr kultury, nebo socialistickým organizacím k tomu oprávněným ministerstvem kultury. Půjde také o jednotnou a závaznou úpravu předkládání a projednávání dokumentace restaurátorských prací.

Zásada č. 18

Správci (vlastníku, uživateli) kulturní památky může byt k jeho žádosti okresním národním výborem poskytnut ve zvlášť odůvodněných případech finanční příspěvek na zvýšené náklady spojené se zachováním kulturní památky nebo s její obnovou za účelem účinnějšího společenského uplatnění. Příspěvek je možno poskytnout také v případě, že vlastník kulturní památky nemůže zejména z hospodářských důvodů uhradit náklady spojené se zachováním kulturní památky z vlastních prostředků.

V případě mimořádného společenského zájmu na zachování kulturní památky, která je v národním majetku a je určena ke kulturně politickému využití, může příspěvek na úpravu této kulturní památky ve výjimečných případech poskytnout ministerstvo kultury v dohodě s ministerstvem financí.

Poskytnutí příspěvku je vázáno na splnění podmínek stanovených ministerstvem kultury v dohodě s ministerstvem financí obecně závazným právním předpisem.

Poskytování finančních příspěvků na mimořádné výdaje spojené s obnovou kulturních památek, upraví obecně závazný právní předpis, který bude sice vycházet ze zásady č. 15, podle níž je správce (vlastník, trvalý uživatel) kulturní památky povinen vlastním nákladem pečovat o její zachování v dobrém stavu, ale bude se vztahovat i na případy, kdy společenské zájmy vyžadují financovat obnovu kulturní památky ve větším rozsahu než odpovídá obvyklým nákladům.

V souladu s dosavadním stavem se zachovává možnost poskytnout finanční příspěvek, jestliže správce (vlastník, trvalý uživatel) nemůže tuto povinnost plnit zejména z hospodářských důvodů. Na poskytnutí příspěvku nemá vliv skutečnost, že obnovu kulturní památky obstarává správce (vlastník, uživatel) sám nebo na jeho náklad okresní národní výbor.

Finanční příspěvky budou poskytovat okresní národní výbory, které tyto prostředky zajišťují ve svém rozpočtu. Uskutečňování společenských zájmů při obnově některých kulturních památek v národním majetku vyžaduje, aby v mimořádných a zvlášť odůvodněných případech byly příspěvky poskytovány výjimečně ministerstvem kultury v dohodě s ministerstvem financí.

Proti dosavadní vyhlášce č. 56/1960 Sb., o úhradě nákladů na udržování a obnovu kulturních památek, bude v zájmu účinnější péče o kulturní památky třeba, aby ve zvlášť odůvodněných případech byla rozšiřována možnost poskytovat příspěvky ve větším rozsahu než dosud státním družstevním a společenským organizacím.

Finanční příspěvek může být poskytnut i organizaci, která užívá majetek na základě zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, a zákona č. 61/1977 Sb., o lesích.

Pokud se výjimečně poskytne finanční příspěvek cizímu státnímu příslušníku nebo zahraniční instituci, budou se důsledně dodržovat příslušné devizové předpisy (zákon č. 142/1970 Sb., o devizovém hospodářství, a vyhláška č. 143/1970 Sb., kterou se provádí zákon o devizovém hospodářství).

Zásada č. 19

Neplní-li vlastník nemovité kulturní památky povinnosti vyplývající z péče o kulturní památku, může okresní národní výbor rozhodnout, že na náklad vlastníka bude provedena potřebná obnova kulturní památky; půjde-li o kulturní památku v národním majetku, je nadřízený orgán organizace, která kulturní památku spravuje, povinen na návrh okresního národního výboru učinit opatření k nápravě. Ustanovení stavebního zákona zůstávají nedotčena.

Vyžaduje-li to důležitý společenský zájem, může okresní národní výbor, jde-li o movitou kulturní památku, která není v národním majetku, uložit jejímu vlastníku povinnost určitým způsobem s kulturní památkou nakládat, popř. svěřit ji do úschovy příslušné odborné organizaci.

Zásada vychází ze zvýšeného zájmu státu o zachování kulturní památky v dobrém stavu; umožňuje provést obnovu kulturní památky, popř. omezit nakládání s kulturní památkou, popř. dává okresnímu národnímu výboru možnost svěřit kulturní památku do péče odborné organizace, která je k tomu vybavena.

Zásada č. 20

Zanedbává-li vlastník nemovité kulturní památky, která není národním =majetkem, trvale své povinnosti a ohrožuje tím zachování kulturní památky, nebo využívá-li tuto kulturní památku nevhodným způsobem, který je v rozporu s jejím kulturně politickým významem, památkovou hodnotou nebo technickým stavem, může se výjimečně ve společenském zájmu, nedojde-li k dohodě o jejím prodeji státu, kulturní památka vyvlastnit rozhodnutím stavebního úřadu. Pro řízení o vyvlastnění platí předpisy stavebního zákona.

Zásada vyjadřuje jedno ze závažných opatření, které je třeba vykonat v krajních případech v zájmu státní péče o nemovité kulturní památky. O vyvlastnění nemovité kulturní památky platí obecně závazné právní předpisy (§ 108 - 116 stavebního zákona a 56 - 57 vyhlášky FMTIR č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu); v zákoně o státní památkové péči se stanoví jen právní důvod vyvlastnění.

Oddíl 3

Archeologické výzkumy a nálezy

Zásada č. 21

Provádět archeologické výzkumy je oprávněn jen Archeologický ústav Československé akademie věd. Ministerstvo kultury může v odůvodněných případech po projednání s Československou akademií věd povolit provádění archeologických výzkumů muzeím nebo jiným organizacím, které o výsledcích výzkumů podávají zprávu Archeologickému ústavu Československé akademie věd.

Při provádění archeologických výzkumů musí být dbáno ochrany jiných zájmů podle zvláštních právních předpisů. Archeologický ústav Československé akademie věd spolupracuje s orgány zabezpečujícími ochranu těchto zájmů.

Archeologické nálezy jsou chráněny státem. Movité archeologické nálezy jsou národním majetkem a ukládají se do muzeí. Nemovité archeologické nálezy a území s významným pravěkým nebo středověkým osídlením se prohlašují za kulturní památky, pokud odpovídají kritériím stanoveným v zásadě č. 2.

Okresní národní výbor určí organizaci, která bude vykonávat dohled nad zabezpečováním péče o nemovité archeologické nálezy; v případě, že tyto archeologické nálezy jsou na nemovitostech v národním majetku, určí tuto organizaci po projednání s nadřízeným orgánem organizace, která tuto nemovitost spravuje.

Jestliže nemovitý archeologický nález je v územních obvodech více okresních národních výborů, určí se organizace, která bude vykonávat dohled, dohodou těchto okresních národních výborů.

Archeologickým nálezem je věc (popř. přetvořená půda či hmota), která vznikla činností člověka nebo jeho působením v přírodě za období pravěkého, časně historického nebo historického, a která byla odkryta nebo jinak objevena, zpravidla pod zemí. Za archeologický nález se pokládají i pozůstatky stavební a výrobní činnosti a podobných zásahů pravěkého člověka do terénu a přírodního prostředí, jako hradiště, mohyly, otisky bývalých staveb, zbytky ohnišť apod. Navrhovanou zásadou se zabezpečí, aby k posouzení kulturní hodnoty nálezu byla prostřednictvím okresního národního výboru povolána příslušná odborná organizace.

Zásada v podstatě odpovídá ustanovením dosavadního zákona, která se v praxi osvědčila. Zásada dále pamatuje na to, že kromě muzeí mohou být k provádění archeologických výzkumů oprávněny též některé další odborné organizace na základě výjimky povolené ministerstvem kultury po projednání s Československou akademií věd. Občané nesmějí provádět archeologické vykopávky a výzkumy, aby jejich neodbornou činností nedocházelo k poškození nebo k zničení archeologických nálezů.

Při provádění archeologických výzkumů musí být dbáno ochrany jiných zájmů podle zvláštních právních předpisů (např. zákona č. 41/1957 Sb., o využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění dalších předpisů, zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění dalších předpisů).

Zásada č. 22

Archeologické výzkumy se provádějí po předchozí písemné dohodě se správcem (vlastníkem, uživatelem) nemovitosti, na které mají být práce prováděny. Nedojde-li k dohodě, rozhodne okresní národní výbor, zda vlastník (uživatel) nemovitosti je povinen strpět provedení archeologického výzkumu a určí podmínky, za nichž se práce provede; půjde-li o nemovitost v národním majetku, rozhodne okresní národní výbor po vyjádření nadřízeného orgánu organizace, která národní majetek spravuje. Za škodu způsobenou archeologickým výzkumem nebo opatřením potřebným pro zabezpečení archeologického nálezu přísluší poškozenému náhrada z prostředků té organizace, která provádí výzkum nebo další opatření. Nedojde-li k dohodě o náhradě, rozhodne o ní a její výši okresní národní výbor.

Zásada obsahuje ustanovení shodné s dosavadním zákonem, rozlišuje však postup v případě, když jde o nemovitost v národním majetku, na níž má byt archeologický výzkum proveden.

Zásada č. 23

V případě, že zamyšlenou stavební nebo jinou činností má byt dotčeno území s významným pravěkým nebo středověkým osídlením (zásada č. 21), může Archeologický ústav Československé akademie věd žádat provedení záchranného archeologického výzkumu, pokud nebude možno se zřetelem k jiným zájmům společnosti vybrat pro zamyšlenou činnost jiné území. Za tím účelem je investor stavby povinen předběžně oznámit zamýšlenou stavební nebo jinou činnost Archeologickému ústavu Československé akademie věd a umožnit mu, nebo organizacím pověřeným ministerstvem kultury, provést na dotčeném území záchranný výzkum a dokumentaci archeologických nálezů, a pokud není stavebníkem občan, zajistit úhradu těchto prací na svůj náklad.

Navrženou zásadou má být zabezpečeno, aby Archeologický ústav ČSAV nebo organizace pověřené ministerstvem kultury, byly včas informovány o zamýšlených zemních a stavebních pracích a aby mohly v časovém předstihu uplatnit požadavky na záchranu, popř. vědeckou dokumentaci případných archeologických nálezů. Povinnost zabezpečit finanční úhradu archeologického výzkumu, která se ukládá organizacím jako stavebníku velkých územně rozsáhlých staveb, např. při stavbě pozemních komunikací, vodních děl, výrobních podniků, důlních děl, je odůvodněna společenským zájmem.

Zásada č. 24

Archeologický nález je nálezce povinen oznámit přímo nebo prostřednictvím místního (městského) národního výboru Archeologickému ústavu Československé akademie věd nebo nejbližšímu muzeu; učiní tak nejpozději do druhého dne po tom, co se o nálezu dozvěděl. Archeologický nález i naleziště je třeba ponechat beze změny až do doby jeho prohlídky zástupcem Archeologického ústavu Československé akademie věd nebo muzea, nejpozději však do tří pracovních dnů ode dne oznámení. Místní národní výbor o nálezu vyrozumí též okresní národní výbor.

Nálezci věci z drahého kovu nebo jiného cenného materiálu přísluší odměna, kterou nálezci poskytne okresní národní výbor až do výše běžné ceny hmoty, z níž byla věc zhotovena. V ostatních případech přizná okresní národní výbor nálezci odměnu až do výše 10% ceny nálezu. Ministerstvo kultury v dohodě s ministerstvem financí může stanovit bližší podmínky pro způsob přiznávání a určování výše odměny.

Pokud dojde k odkrytí archeologického nálezu v souvislosti s přípravou nebo s prováděním stavby, platí předpisy stavebního zákona.

Zásada navazuje na ustanovení dosavadního zákona, která se v praxi osvědčila. Právo nálezce na odměnu za nález věci z drahých kovů nebo jiných cenných materiálů až do výše běžné ceny hmoty, z níž byla věc zhotovena, v ostatních případech do výše 10% ceny nálezu, se přiznává proto, aby nedocházelo k nenahraditelným kulturním ztrátám.

Zásada se však vztahuje pouze na náhodné odkrytí archeologického nálezu, které nastane při jiných příležitostech než v souvislosti s přípravou a prováděním stavby, kde je postup upraven předpisy stavebního zákona (§ 127 stavebního zákona).

Oddíl 4

Orgány a organizace státní památkové péče

Zásada č. 25

Ministerstvo kultury je ústředním orgánem státní správy pro kulturní památky v České socialistické republice. Při řízení a organizování státní památkové péče plní ministerstvo kultury vedle úkolů vyplývajících z předchozích ustanovení tohoto zákona a z jiných obecně závazných právních předpisů, tyto další úkoly:

- vypracovává koncepci rozvoje státní památkové péče, sjednocuje odbornou činnost a realizační postupy odborných organizací státní památkové péče a vytváří všestranné podmínky pro komplexní péči o kulturní památky;

- usměrňuje sestavování programů komplexní péče o kulturní památky a posuzuje návrhy dlouhodobých, střednědobých a ročních prováděcích státních plánů obnovy kulturních památek;

- řídí kulturně výchovné využití kulturních památek z hlediska zájmů státní kulturní politiky;

- koordinuje vědeckovýzkumnou činnost v oboru státní památkové péče;

- pečuje o výchovu a vzdělávání kádrů v dohodě s ministerstvem školství a o jejich další vzdělávání a správné rozmisťování;

- zajišťuje v rámci své působnosti mezinárodní spolupráci v oboru státní památkové péče;

- zřizuje ústřední organizaci státní památkové péče (zásada č. 3) a vydává její statut;

- vydává vzorový statut pro krajské organizace státní památkové péče;

- dozírá, jak jsou dodržována ustanovení tohoto zákona a prováděcích předpisů a rozhodnutí podle nich vydaných.

Zásada vyjadřuje nejen všeobecnou působnost ústředního orgánu státní správy, která spočívá v činnosti řídící, normotvorné a kontrolní, ale také další působnost tohoto orgánu při úpravě zásadních otázek péče o kulturní památky bez ohledu na to, zda ji vykonávají resortní odborné organizace nebo organizace mimoresortní.

Zásada uvádí základní činnosti ministerstva kultury v oboru péče o kulturní památky. Kromě uvedených činností spolupracuje ministerstvo kultury s ústředními orgány státní správy federace a republiky ve věcech dotýkajících se státní památkové péče, např. správy národního majetku, územního a stavebního řízení. Zásada vychází ze současné zákonné úpravy působnosti ministerstva kultury (§ 8 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČSR).


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP