Předseda ČNR prof. ing. Josef Kempný, CSc.: Děkuji poslanci Jiřímu Němcovi.

Soudružky a soudruzi, nyní přerušíme naše jednání do 12,00 hod. Počítáme s tím, že bychom ukončili celé jednání kolem 14,00 hod. Slovo po přestávce bude mít poslanec Josef Cihlář.

/Schůze byla přerušena v 11,10 hodin a znovu zahájena ve 12,10 hodin./

Předseda ČNR prof. ing. Josef Kempný, CSc.: Soudružky a soudruzi, budeme pokračovat v přerušeném jednání. Slovo má poslanec Josef Cihlář, připraví se prof. Vlastimil Víšek.

Poslanec Josef Cihlář: Vážené soudružky, vážení soudruzi, stále více se v našem životě prosazuje objektivní tendence přechodu našeho hospodářství na intenzifikaci, na celospolečensky efektivní a hospodárný rozvoj ekonomiky. Dotýká se samozřejmě i nevýrobní sféry.

Péče o zdraví lidu vždy byla a i do budoucna zůstává nedílnou součástí pozornosti, která je ze strany socialistické společnosti věnována upevňování a dalšímu zkvalitňování životní úrovně obyvatelstva.

Výrazem toho jsou i značné prostředky, které náš socialistický stát vynakládá každoročně na tuto oblast. Včera bylo hovořeno o číslech státního závěrečného účtu, která dokumentovala, že naše společnost vynaložila v roce 1983 na zdravotnictví a nemocenské pojištění v ČSR přes 33 mld Kčs, což představuje jednu čtvrtinu výdajů státního rozpočtu. Přitom tento objem neustále roste. Vždy však bude ovlivňován reálnými možnostmi naší ekonomiky. Je proto velmi naléhavé s přidělenými prostředky hospodařit uvážlivě a důsledně prosazovat i zde potřebná hlediska celospolečenské efektivnosti.  

Zdraví lidí, zdravý způsob života, je především třeba posuzovat jako dosud ne plně využitý zdroj a rezervu ekonomického potenciálu společnosti. K jejímu využití je ovšem třeba na jedné straně vytvářet plánovitě předpoklady, na druhé straně bojovat důsledně proti škodlivým názorům, že zdraví jednotlivce je jeho soukromou záležitostí, do které nikomu nic není. Jenom například čísla o pracovní neschopnosti, která zazněla při včerejším jednání, jsou z ekonomického hlediska velmi výmluvná.

Důvodem pracovních neschopností je mimo jiné mimopracovní úrazovost, která je u nás třikrát větší než pracovní úrazovost. Jednou z příčin mimopracovní úrazovosti je skutečnost, že mnoho odborných činností si obyvatelé zajišťují sami svépomocí bud proto, že tyto činnosti nejsou vůbec jinak dostupné a nebo proto, že jsou finančně příliš nákladné. Typickým příkladem je stavební činnost a vše co s ní souvisí.

Například v roce 1983 bylo jen v Jihomoravském kraji prostonáno pro nepracovní úrazy přes 1,5 miliónů kalendářních dnů. Znamená to, že prakticky denně bylo ve stavu práce neschopných zhruba tolik zaměstnanců, kolik jich má celý koncernový podnik Metra Blansko. To je jistě citelný výpadek. Dávky pro tyto nepracovní úrazy činily za uplynulý rok jednu miliardu 321 miliónů Kčs.

Vývoj pracovní neschopnosti by měl být trvale sledován a vyhodnocován hospodářským vedením každého podniku v úzké spolupráci s odborovými orgány. Podle příslušných usnesení vlády a Ústřední rady odborů se dvakrát za rok odesílají rozbory pracovní neschopnosti a návrhy opatření Okresní správě nemocenského pojištění. Jak jsem si mohl konkrétně ověřit, často se tyto zprávy dělají velmi formálně, bez návrhu na řešení problémů a nebo se neposílají vůbec. Například v Jihomoravském kraji bylo za loňský rok odesláno jen 60 % těchto rozborů a jejich kvalitu bych nerad posuzoval.

Hovořím o tomto problému, i když například okres Blansko, kde mám volební obvod, patří k okresům s nejnižším procentem pracovní neschopnosti a je o půl procenta pod republikovým průměrem. Celostátně však pracovní absence stále roste.

Uplatňovat kritéria celospolečenské efektivnosti ve zdravotnictví je vysoce citlivá a náročná záležitost, vyžaduje plně kvalifikovaný a komplexní přístup ze strany řídících orgánů všech stupňů, ale také potřebnou míru uvědomění a ukázněnosti ze strany obyvatel. Je to možné dokumentovat na hospodaření s léky. Zde je nezbytná aktivní spolupráce obyvatel, ale předpokladem pro úspěšné výsledky je i vytváření potřebných podmínek systémového charakteru ze strany společnosti.

K dodržování zásad racionálního, vědecky zdůvodněného a hospodárného léčení jsou lékaři metodicky vedeni Ústřední komisí pro účelnou farmakoterapii při ministerstvu zdravotnictví ČSR. Jejich hlavním úkolem je usměrňovat předepisování léků podle současných poznatků lékařské vědy i podle ekonomických možností našeho zdravotnictví. Přesto náklady na léky neustále rostou a tato položka je v rozpočtech víceméně pravidelně překračována. Je to dáno tím, že nově zaváděné léky jsou vesměs dražší, a také tím, že při nedostatku některých léků se sahá k náhradám, které také většinou stojí více. Například nedostatkový penicilin, který stál 16 Kčs, byl nahrazován Biseptolem, který ovšem stál 96 Kčs.

Nabídka a dostupný sortiment léků, u kterých je pohotovost a úplnost dodávky základní podmínkou, má přímý ekonomický dopad do rozpočtů národních výborů, respektive zdravotnických organizací. Zde mají svou povinnost výrobci a organizace odpovědné za zásobování a distribuci léků. Nejedná se ovšem pouze o léky, ale i o zdravotnický materiál, jakým jsou jednorázové jehly, stříkačky a podobně. Nedostatek zde má přímé nebo nepřímé ekonomické dopady, většinou v podobě vyšší nemocnosti.

Existují i příčiny metodického rázu, které způsobují, že zdravotnická zařízení mají různé problémy s rozpočty během roku; buď nedostatek prostředků, to celkem pravidelně na počátku každého roku, například právě na nákup léků, ale i na jiné činnosti, nebo naopak relativní přebytek prostředků, ponejvíce koncem roku, kdy se nepodařilo pokrýt všechny plánované potřeby dodavatelsky. Problém je mnohdy v tom, že do dodavatelsko-odběratelských vztahů mohou zdravotnické organizace závazně vstupovat většinou pozdě, v době, kdy takříkajíc jsou již kapacity na daný rok rozebrány.

Příčinou je skutečnost, že nemají zcela vyjasněny otázky rozpočtu, které se vyjasňují až například v průběhu druhého čtvrtletí daného roku. Tuto otázku by měly příslušné orgány, tj. ministerstvo financí i národní výbory, vyřešit. Je to věcí řízení celého zdravotnictví a myslím, že ve zpravodajské zprávě byl správně položen důraz na tuto činnost.

V řízení je evidentní velká rezerva, posuzováno z celospolečenského hlediska, a svůj podíl na jejím využití musí zrealizovat jak ministerstvo zdravotnictví, tak ale i národní výbory.

V kompetenci a odpovědnosti národních výborů jednotlivých stupňů je využívat prostředky, vydělované ze státního rozpočtu na zdravotnictví tak, aby vybavenost okresů, měst i jednotlivých míst odpovídala současným potřebám a byla ze srovnatelných hledisek pokud možno rovnoměrně rozložena. Aktivně k tomu musí přispívat i sami pracovníci ve zdravotnictví.

Myslím, že je vhodné připomenout na tomto místě výzvu, kterou před několika lety pracovníci OÚNZ Blansko adresovaly všem okresům. Jejím smyslem bylo podpořit politiku strany v péči o zdraví lidu a v konkrétních oblastech dosáhnout zlepšení. Výzva směrovala na zlepšení a zkvalitnění oblasti zdravotnických služeb, na racionálnější využívání lůžkových fondů, na zkrácení případně odstranění čekacích dob na vyšetření, na urychlení diagnostického a léčebného procesu, na racionálnější využívání léků a zdravotnického materiálu a také na boj proti neodůvodněné pracovní neschopnosti. Tato výzva má vlastně trvalou platnost a její věcné zaměření je stále velmi aktuální. Zde také je možné hledat konkrétní prostor i pro realizaci závěrů 10. zasedání ÚV KSČ.

Děkuji za pozornost. /Potlesk./ 

Předseda ČNR prof. ing. Josef Kempný, CSc.: Děkuji poslanci Cihlářovi. Slovo má prof. MUDr. Vlastimil Víšek, DrSc., připraví se poslankyně Marie Rylková.

Předseda Českého ústředního výboru Československého červeného kříže prof. MUDr. Vlastimil Víšek, DrSc.: Vážený soudruhu předsedo, vážené soudružky, vážení soudruzi, na dosažené úrovni a kvalitě našeho zdravotnictví mají svůj podíl i členové Československého červeného kříže, jak bylo řečeno ve zprávě ministra zdravotnictví i ve zpravodajské zprávě místopředsedy ČNR, neboť členové ČSČK svou dobrovolnou činností na mnoha úsecích na systém státní zdravotní a sociální péče navazují a doplňují jej.

Kladné výsledky práce našich členů např. bezpříspěvkové dárcovství krve, výchovný systém zaměřený na děti a mládež, vodní záchranná služba ČSČK, pečovatelská služba, program úcty ke starším atd. jsou známé a byly v minulosti projednávány i v orgánech České národní rady, a proto bych chtěl vaši pozornost zaměřit jiným směrem - na některé v současné době aktuální problémy, s nimiž se při své činnosti setkáváme, a které brání jejímu dalšímu prohlubování a zkvalitňování.

Jedním ze základních úkolů ČSČK je výuka poskytování první pomoci, kterou provádíme jak ve vlastní členské základně, tak ve vybraných skupinách obyvatelstva diferencovaně podle věku a profesí. Školíme pracovníky ze závodů, zemědělství, stavebnictví, za spolupráce s národními výbory i občany mimo pracovní poměr a zaměřili jsme se i na mladou generaci, kde začínáme už u dětí předškolního věku. Zvláštní pozornost jsme začali věnovat těm pracovníkům, kteří jsou při výkonu svého povolání zodpovědni za určitý kolektiv, nebo kteří se pohybují v místech s větší koncentrací občanů, např. učitelé, pionýrští vedoucí, příslušníci VB, pracovníci kulturních a sportovních zařízení, průvodčí ve vlacích atd. Význam výuky poskytování první pomoci podtrhuje skutečnost, že dle odhadu každý rok přichází o život až dvanáct set našich spoluobčanů právě z důvodů neposkytnutí včasné a správné laické první pomoci.

ČSČK disponuje kvalitním kádrem cvičitelů a instruktorů, kteří jsou schopni na potřebné úrovni poskytování první pomoci naučit. Zkušenosti z každodenního života ovšem ukazují, že toto úsilí nenachází často v praxi odpovídající dopad a ani účinnost výuky není vždy uspokojivá. Příčin je několik. Jednu z nich jsme odstranili vypracováním, přijetím a vydáním učebnice "Jednotných zásad poskytování první pomoci", které sjednocují výuku a jsou závazné pro všechny organizace sdružené v Národní frontě. Ke zkvalitnění a rozšíření výuky poskytování první pomoci do širokých vrstev obyvatelstva by mohla přispět i televize a film uváděním jednotlivých lekcí, seriálů a krátkých filmů s touto problematikou. Svého času se s tím začalo, ale nepokračuje se. Za hlavní problém výuky poskytování první pomoci v současné době však považujeme nedostatečné praktické procvičování teoreticky naučeného tématu. Jedním z důvodů je nedostatek cvičného materiálu, ať už jde o obvazový materiál nebo resuscitační loutky k nácviku život zachraňujících výkonů. Stále přetrvávajícím problémem je i to, že zaměstnavatelé nejsou ochotni uvolňovat naše instruktory a cvičitele na školení první pomoci.

Výuka a poskytování první pomoci je nedílnou součástí i zdravotně branné činnosti ČSČk, jejíž význam vzhledem k mezinárodní situaci neustále roste. A přesto máme stále právě v této oblasti řadu organizačních problémů, např. při zdravotnickém výcviku dobrovolných sester, členů zdravotnických hlídek a zdravotnických družin, které připravujeme pro potřeby civilní obrany státu. Ženy nejsou uvolňovány ze závodů na časově náročné školení dobrovolných sester a na hospitaci ve zdravotnických zařízeních, není jim umožněna účast na cvičení oddílů lékařské pomoci a tudíž se nedaří ani to nejzákladnější - naplňovat počty dobrovolných sester pro potřeby zdravotní služby civilní obrany.

Aniž se zbavujeme svého dílu zodpovědnosti, je třeba říci, že ČSČK je zodpovědný pouze za školení, doškolování a evidenci dobrovolných sester, zdravotnických hlídek a zdravotnických družin v systému civilní obrany, a proto ani nemůže sám vyřešit všechny problémy v této oblasti. To je možné jedině ve spolupráci s orgány státní správy (tj. územními radami obrany a štábu civilní obrany) a s hospodářským vedením závodů. I když celkově je situace neuspokojivá, příklady z některých okresů (např. Jindřichův Hradec) dokazují, že tato spolupráce je možná.

Jedině zodpovědným přístupem všech zainteresovaných složek k řešení uvedených problémů můžeme dosáhnout, aby potřebný počet našich občanů, nejlépe každý dospělý občan, uměl kvalifikovaně poskytnout první pomoc. Je to celospolečenský úkol, významný v době míru, ale zvláště v případě stavu ohrožení.

Dovolte mi, vážené soudružky a soudruzi, zmínit se ještě o dalším závažném úkolu. Ve smyslu plnění dohody o spolupráci s MZd ČSR klademe mimo jiné důraz na činnost obvodních koordinačních výborů ČSČK. Ty jsou ustavovány na územním principu při zdravotnických obvodech a plní funkci koordinujícího mezičlánku mezi obvodním lékařem a našimi příslušnými základními organizacemi a okresními výbory. V obvodních koordinačních výborech ČSČK pomáhá aktiv dobrovolných laických zdravotníků řešit obvodnímu lékaři a zdravotní sestře úkoly státní zdravotní správy v péči o zdraví svých spoluobčanů, např. při uskutečňování signalizační, ošetřovatelské a pečovatelské péče, při organizování preventivních opatření a akcí apod. Dosud byly ustaveny u 47 % zdravotnických obvodů, zejména v menších městech a na venkově, kde jsou podle mého názoru nejvíce potřebné tam, kde zdravotnický obvod zahrnuje více obcí. Také soudruh ministr zde zdůraznil význam práce obvodních lékařů právě v malých lokalitách a obtížnost jejich práce. A tento aktiv by jim mohl poměrně hodně pomoci. Počet těchto obvodních koordinačních výborů stále stoupá, a myslím, že bychom tento trend všemi prostředky měli podporovat, tzn. po linii národních výborů a dalších organizací Národní fronty.

V poslední době akcentujeme komplexní péči všech složek společnosti o životní prostředí a do této činnosti jsou zapojeny i zmíněné obvodní koordinační výbory ČSČK. Těžiště jejich práce spočívá v signalizaci negativních jevů v životním prostředí kompetentním orgánům, v odstraňování takových narušení prostředí, které lze zvládnout dobrovolnou prací našich členů i v aktivní tvorbě životního prostředí. My tomu říkáme tzv. malá hygiena. V ČSČK pracuje dnes již přes 4,5 tisíce aktivistů pro životní prostředí, kteří právě tyto úkoly zajišťují. Bohužel ne všude mají naši aktivisté zastoupení v komisích národních výborů pro životní prostředí, ačkoliv právě jejich informace z obvodních koordinačních výborů by mohly být národními výbory účelně využity při rozhodování v oblasti životního prostředí. Dobře je využívají orgány hygienické služby.

Vážené soudružky a soudruzi, zmínil jsem se jenom v krátkosti o některých úkolech a s nimi spojených problémů, jejichž vyřešení by pozitivně ovlivnilo činnost práce naší společenské organizace. Svou dobrovolnou činností se členové ČSČK chtějí podílet na realizaci zdravotní a sociální politiky KSČ; jejich práce je i výrazem rozšiřující se socialistické demokracie, širšího zapojení našich občanů do řešení celospolečenských úkolů.

Děkuji vám proto jejich jménem, že jsem mohl v ČNR vystoupit a ujišťuji vás, vážené soudružky a soudruzi poslanci, že členové naší osmisettisícové organizace ČSČK v ČSR zaměří svou aktivitu k plnění úkolů, které z vašeho jednání vyplynou.

Děkuji za pozornost. /Potlesk./

Předseda ČNR prof. ing. Josef Kempný, CSc.: Děkuji prof. dr. Vlastimilu Víškovi za jeho vystoupení a chtěl bych v této souvislosti jménem České národní rady poděkovat celé organizaci Československého červeného kříže za její významný podíl při péči o zdraví našeho lidu a popřát jí hodně úspěchů v další práci. /Potlesk./

Nyní budeme pokračovat diskusním vystoupením poslankyně Marie Rylkové, připraví se poslanec Radko Kotoulek.  

Poslankyně Marie Rylková: Vážené soudružky poslankyně, vážení soudruzi poslanci, vážení hosté, zdravotnické školství má v naší zemi dlouholetou tradici. Vychovávalo a pro medicínskou vědu připravilo řadu vynikajících lékařů a medicínských odborníků, kteří proslavili výsledky své práce, naši lékařskou vědu i praxi v celém světě. Neméně dobrý zvuk má ve světě i odborná úroveň našich středních zdravotnických pracovníků, zvláště zdravotních sester. Jde tedy o to, tuto úroveň dále rozvíjet, prohlubovat a zdokonalovat metody výuky na všech stupních škol, připravujících budoucí kádry pro zdravotnickou výrobu, zabezpečování léčebně preventivní péče i pro oblast farmaceutické činnosti.

Při našich průzkumech jsme se setkali s některými problémy, které ukazují na to, že ne vždy se daří vytvářet podmínky a předpoklady k tomu, aby celospolečenské zájmy v této oblasti byly uspokojivě zajišťovány.

V učňovském školství, zejména v přípravě mládeže na dělnická povolání, je to otázka získávání učňů pro výuku v protetických oborech. Nejde jen o to, že se neplní nábor, ale i o to, že značné procento získaného učňovského dorostu má změněnou pracovní schopnost, popřípadě nedostatečné kvalifikační předpoklady pro náročnost této výroby. Problém je i vysoký podíl dívek přidělovaný odbory oblastního plánování národních výborů.

V posledních létech dochází k postupnému zrušování dvouletých odborných zdravotnických škol. Výchova nižších zdravotnických pracovníků je zajišťována tříletým učebním oborem "zdravotník". Zatímní poznatky ukazují, že o vyučené v tomto oboru není ze strany národních výborů projevován dostatečný zájem. Bude proto žádoucí věnovat dalšímu vývoji tohoto učebního poměru odpovídající pozornost.

Střední zdravotnické školy jako součást středních odborných škol jsou v současném období v závěru přípravy na nové pojetí výchovy a vzdělávání středních zdravotnických pracovníků. Přestavba zdravotnického školství se realizuje v souladu s Dokumentem o dalším rozvoji československé výchovně vzdělávací soustavy, schváleného předsednictvem ÚV KSČ v červnu 1976.

Nové pojetí přípravy středních zdravotnických pracovníků je koncipováno tak, že absolventi budou schopni po nástupní praxi plně vykonávat činnost středních zdravotnických pracovníků podle současných i perspektivních potřeb a svoje získané vědomosti i dovednosti dále rozvíjet v dalším vzdělávání včetně pomaturitního specializačního studia.

Střední zdravotní školy opouští ročně víc jak 5000 absolventů. Ne všichni však po absolvování studia nastupují nebo setrvávají ve zdravotnických zařízeních. Všeobecně je znám nedostatek zubních laborantů. Je otázkou, zda 140 absolventů, kteří ročně ukončí studia, postačuje potřebám. Zjistili jsme, že dochází k poklesu počtu středně zdravotnických pracovníků ve vztahu k počtům lékařů. Proto se domnívám, že v rámci plánem stanovených přírůstků pracovníků by mělo být sledováno i jejich co nejúčelnější rozložení na jednotlivé druhy škol.

Na sedmi lékařských fakultách absolvuje ročně kolem 1600 posluchačů, na farmaceutické fakultě zhruba 100 posluchačů. Závažnou skutečností je, že už delší řadu let, zhruba 60 % z celkového počtu zapsaných posluchačů lékařských fakult, tvoří ženy. Setkali jsme se při průzkumech s tím, že na vývoj početního stavu lékařů, ale i dalších odborných pracovníků, má důležitý vliv věková struktura zdravotnických kádrů, dále jejich skladba podle pohlaví a s tím související problémy fyziologických úbytků, odchody na mateřskou dovolenou, noční práce žen, které mají malé děti apod.

Za závažný problém je třeba považovat i rozmístění a nástupy absolventů lékařských fakult na plánovaná pracovní místa. Kupříkladu v roce 1983 nastoupilo na plánem předpokládaných 1578 míst jen 1348 absolventů, tj. 85,4 %. Z hlediska územního v Severočeském kraji na 332 plánovaná místa jen 138 lékařů, zatímco v Jihomoravském kraji na plánovaných 196 míst 280 absolventů.

Nemám v úmyslu rozebírat všechny příčiny tohoto stavu.  

Získané poznatky ukazují, že značná část absolventů se po ukončení studia vrací do míst svého původního bydliště. Domnívám se proto, že by bylo účelné při přijímání ke studiu na toto zjištění brát zřetel.

Setkali jsme se nejen s tím, že mladí absolventi lékařských fakult nejsou na fakultách vychováváni k morální odpovědnosti, aby pracovali tam, kde jsou potřební, ale i s tím, že nemají dostatek psychologické výchovy, aby vytvářeli pacientovi zázemí od okamžiku, kdy vejde do zdravotnického zařízení. To se netýká jen lékařů, ale i středně zdravotnického personálu. Úroveň zdravotnictví je často posuzována podle toho, jak se zdravotní sestry chovají k pacientům, jak jim dovedou zpříjemnit prostředí, v němž se provádí léčebné úkony.

Práce ve zdravotnictví, to není jen zaměstnání, ale především poslání. Proto již při přijímání na zdravotnické školy všeho typu by se mělo přihlížet nejen k prospěchovým, ale i morálním předpokladům a vlastnostem studentů.

Setkali jsme se dále s tím, že vedle nerovnoměrností ve vybavení jednotlivých územních celků zdravotnickými pracovníky se projevují problémy i pokud jde o jejich profesní skladbu. Vycházíme z toho, že lékařské fakulty připravují své absolventy pro praxi, která musí být dále prohlubována a specializována ve zdravotnických zařízeních. V tomto směru by měly svou činnost prohloubit všechny řídící orgány a působit k tomu, aby v rámci daných podmínek odpovídalo složení lékařů a jejich specializace potřebám jednotlivých oblastí.

Domnívám se, že podmínky a předpoklady tu jsou. Jak v samotné činnosti zdravotnických zařízení, tak i v činnosti Institutu pro doškolování lékařů a farmaceutů v Praze, jehož školícími akcemi prochází ročně zhruba 13 % celkového počtu aktivně činných lékařů v ČSR. Obdobně je možno zdůraznit a vyzvednout činnost Ústavu pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků v Brně.  

Soudružky a soudruzi, závěrem svého vystoupení bych chtěla znovu zdůraznit, že naše zdravotnické školství má vysokou úroveň. Problémy, o nichž jsem ve svém vystoupení hovořila, ukazují, že je co zlepšovat, zejména ve výchovně politické práci jak ve školách, tak i ve zdravotnických zařízeních. Je to věcí jak pedagogického sboru, tak i vedoucích řídících pracovníků na všech stupních našeho zdravotnictví.

Poznatky, o kterých jsem hovořila jsou pracovníkům ve zdravotnictví známy. Jde o to, aby hledali co nejúčinnější cesty k tomu, jak jejich dalšímu prohlubování předcházet a jak účinnými opatřeními působit na jejich překonání.

Děkuji za pozornost. /Potlesk./

Předseda ČNR prof. ing. Josef Kempný, CSc.: Děkuji poslankyni Marii Rylkové. Slovo má poslanec Radko Kotoulek. Připraví se poslankyně MUDr. Marcela Černá.

Poslanec Radko Kotoulek: Soudružky a soudruzi poslanci, na rozvoji zdravotnictví se významně podílejí národní výbory. Do jejich působnosti je svěřena převážná část zabezpečování léčebně preventivní péče zajišťována krajskými a okresními ústavy národního zdraví i činnost krajských a okresních hygienických stanic. Národní výbory rozhodují o rozvoji a uspořádání zdravotnických zařízení, vykonávají státní správu a další úkoly spojené s ochranou zdraví našich občanů.