Česká národní rada 1986 – 1990

Zvláštní část

Úvodní ustanovení vymezuje předmět společenských vztahů, které se zákonem regulují. Jde o rozmnoženiny literárních, vědeckých a uměleckých dél, ať již v původní, autorem vyjádřené podobě (knihy, hudebniny, díla výtvarných umění všeho druhu a díla fotografická, nebo provedených ke sledovanému účelu výkonnými umělci a zaznamenaných na hmotný podklad umožňující rozmnožování takových záznamů příslušnou technikou (zvukové snímky ve formě gramofonových desek, zvukových pásků a kazet, zvukově obrazové snímky audiovizuálních děl ve formě filmů nebo videogramů).

Navrhovaná právní úprava vytváří ve vztahu k právní úpravě periodického tisku, uskutečněné zákonem č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích, ve znění pozdějších předpisů, vzájemně, propojenou soustavu právně upravených společenských vztahů, Časové hledisko, použité jako kritérium pro vymezení a odlišení periodického tisku od neperiodických publikací, je doplněno o skutečnost, že neperiodická publikace, vydaná výjimečně znovu v témže roce, neztrácí ani v takovém případě svůj charakter. Účelem je zachovat právní povahu neperiodické publikace pro takové případy, jako jsou např. tzv. dotisky, vydání samostatného díla na pokračování, vydání sebraných spisů či souborného vydání děl, nebo i rychlé uspořádání nového vydání mimořádně úspěšného a proti původnímu předpokladu brzo rozebraného díla.

Zároveň se v odstavci 2 taxativně určuje, co nepodléhá režimu povolovacího řízení, ač vykazuje veškeré znaky neperiodické publikace ve smyslu ustanovení odstavce 1. Především jsou takto vyňaty kinematografické filmy určené pro promítání v kinech přístupných veřejnosti již po dokončení jejich výroby ve státní organizaci pro tvorbu a výrobu takových filmů, a to i tehdy, když po normální exploataci jsou začleněny do tzv. oddělení zvláštních programů a půjčovány pak i společenským organizacím, školám a na 8 mm filmu i obyvatelstvu pro neveřejné promítání. Zabezpečení účelu, který se sleduje navrhovanou úpravou, je u těchto rozmnoženin filmových děl dáno zvláštními právními předpisy na úseku filmu, především dekretem č. 50/1945 Sb., o opatřeních v oblasti filmu znárodňovací dekret a vládním nařízením k jeho provedení č. 13/1962 Sb., o nové organizaci Československého filmu.

Zákon č. 46/1971 Sb., o geodézii a kartografii, v ustanovení § 22 písm. c/ a zákon ČNR č. 36/1973 Sb. o orgánech geodézie a kartografie, v § 4 písm. f/ zmocňují Český úřad geodézie a kartografie jednak k vydání prováděcích předpisů pro vydávání a rozšiřování kartografických děl, jednak k zabezpečení distribuce těchto děl. Citované ustanovení zákona ČNR pamatuje i na odevzdávání povinných a pracovních výtisků. Vzhledem k tomu se vylučuje vydávání a rozšiřování kartografických děl vůbec z dopadu navrhovaného zákona.

Obdobnou funkci na úseku děl výtvarných umění plní vyhláška č. 149/1961 Sb., o nákupu, zadávání a prodeji děl výtvarných umění a o některých jiných opatřeních v oboru výtvarných umění, ve znění vyhl. č. 39/1966 Sb.; vyhláška upravuje rovněž vydávání a šíření neperiodických publikací, pokud jsou díly výtvarných umění, jejichž vytvoření nebo nákup mohou socialistické organizace uskutečňovat jen prostřednictvím Českého fondu výtvarných umění. Zvláštní režim těchto děl, v praxi osvědčený, vyloučil uplatňování povolovacího řízení podle zákona č. 94/1949 Sb., a je tedy účelné vyjmout z režimu navrhovaného zákona rozmnožování výtvarných děl, která byla posouzena a schválena příslušnou uměleckou komisí.

Dále je účelné, aby se navrhovaná právní úprava nevztahovala na rozmnoženiny literárních, vědeckých a uměleckých děl, která plní svou funkci ve sféře výroby a odbytu výrobků nebo poskytování služeb organizacemi nebo provozovnami občanů (nařízení vlády ČSR č. 1/1988 Sb., o prodeji zboží a poskytování jiných služeb občany na základě povolení národního výboru. Podmínkou však jej aby se neperiodické publikace společensky uplatňovaly jako následek plnění hospodářských úkolů tj. při výrobě a odbytu výrobků nebo poskytování služeb. Přitom slovní spojení, která vyžaduje provozní potřeba" jednoznačně podmiňuje vydávání rozmnoženin děl provozní potřebou organizace nebo občana, který poskytuje služby na základě povolení národního výboru. V polygrafickém názvosloví se tiskoviny tohoto druhu v podstatě kryji termínem "merkantil".

Právnímu režimu povolování nebudou konečně podléhat ani rozmnoženiny děli jež jako součást sdělení určité informace mají výlučně osobní vztah k tomu, kdo tuto informaci činí omezeně (zpravidla individuálně určenému okruhu subjektů) známou ve společnosti. Občan - ale ani organizace - nebude potřebovat k takovémuto rozmnožování a rozšiřování povolení státního orgánu. Není totiž účelné aby tiskoviny nebo zvukové, obrazové či zvukově obrazové snímky které plní svou hlavní funkci ve sféře společenského nebo rodinného života a které mají svým obsahem zpravidla mimořádně silnou vazbu na jednotlivce či malou skupinu lidí, podléhaly povolovacímu řízení.

Určitým nedostatkem platného zákona od počátku jeho účinnosti je skutečnosti že nevymezuje pojem "vydání" a "rozšiřování". Přestože se zákon č. 94/1949 Sb. vztahuje formálně na všechny rozmnoženiny literárních vědeckých a uměleckých děl s výjimkou děl fonografických a kinematografických, byl v praxi důsledně uplatňován jen na tiskoviny. Pojmu "tiskovina" se užívá také v návrhu zákona, neboť je obecně srozumitelný a mimo to vymezen i v bodě 28 ON 010183 - Informační prameny - Názvosloví. Pro tiskoviny tj. rozmnoženiny děl pořízené tiskařskou technikou byly pojmy "vydání" a "rozšiřování" vžité a používané i mimo právní terminologii. Až postupem času, se prosadilo chápání pojmu "vydání" v souladu s definicí tohoto termínu obsaženou v zákoně č. 115/1953 Sb., o právu autorském (§ 13 odst. 1, kterou převzal i platný zákon č. 35/1965 Sb. o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon) do § 10 odst. 2. Základním znakem vydání je vyrobení rozmnoženin literárního, vědeckého nebo uměleckého díla s úmyslem zpřístupnit takto pořízené rozmnoženiny veřejnost. Vlastní rozšiřování je zpravidla obchodní činností podle zákona ČNR č. 127/1981 Sb., o vnitřním obchodě ve znění zákona ČNR č. 116/1988 Sb. (úplné znění č. 142/1988 Sb.) nikoli však v celém rozsahu; podle § 55 odst. 1 písm. c/ cit. zákona jsou organizace řízené ministerstvem kultury z jeho dopadu vyňaty.

Rozmnožení literárního, vědeckého či uměleckého díla za účelem jeho veřejného rozšiřování zásadně podléhá zvláštnímu administrativněprávnímu řízení, jehož výsledkem je povolení, resp. nepovolení vyrobit rozmnoženiny pro účely veřejného rozšiřování. Každý subjekt, který na území ČSR má své sídlo a bude chtít pořídit neperiodické publikace, tj. rozmnoženiny díla ve smyslu práva autorského, bude jako právní podmínku pro tuto činnost potřebovat souhlas příslušného státního orgánu - vydavatelské oprávnění.

Vydavatelská oprávnění rozlišuje návrh zákona v podstatě jako dosavadní právní úprava dvojího druhu: jednorázová, k vydání jedné nebo výjimečně i více konkrétních neperiodických publikací, které se rozšířením takto vydaných rozmnoženin vyčerpávají (konzumují), a trvalá, časově neomezená, týkající se z hlediska obsahu uvažovaných děl zpravidla určité tématiky, v rozhodnutí co nejpřesněji vymezené. Trvalé oprávnění udílí podle § 4 odst. 1 návrhu výlučně ministerstvo kultury ČSR. Ustanovení odstavců 2 a 3 návrhu obsahují v souladu s § 19 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) nezbytné náležitosti žádostí o vydavatelské oprávnění obou druhů; na řízení o udělení vydavatelského oprávnění se bude přirozeně vztahovat správní řád.

Zásada, že každé rozmnožení díla, které je určeno k veřejnému rozšiřováni, podléhá povolovacímu řízení, objektivně předpokládá i výjimečné případy, u nichž by jeho důsledné uplatňování představovalo nežádoucí narůstání administrativy a zároveň by povolování bylo zbytečným komplikováním, Právě z hlediska společenské efektivnosti administrativněprávního rozhodování je žádoucí v zákoně upravit výjimky, pro než se vydavatelské oprávnění nebude vyžadovat.

Proto návrh uvádí v § 3 taxativně případy, u kterých se vydavatelské oprávnění nebude vyžadovat, přestože i v těchto případech půjde o rozmnoženiny literárních, vědeckých a uměleckých děl, tedy o neperiodické publikace.

Především se z povolovacího řízení navrhují vyjmout neperiodické publikace, jejichž vydavateli jsou státní orgány a jež slouží těmto orgánům k plnění jejich společenských úkolů.

Vynětí neperiodických publikací, jejichž vydavateli jsou pořadatelé veřejnosti přístupných jmenovitě určených akcí, je odůvodněno tím, že zároveň s rozhodováním o povolení vlastní akce by se měl povolovací orgán zabývat i neperiodickými publikacemi, které budou použity k přímé propagaci a informovanosti o těchto akcích.

Vydavatelské oprávnění se nebude vyžadovat ani pro státní organizace na úseku filmu, rozhlasu a televize k šíření zvukových, obrazových a zvukově obrazových snímků jejich veřejným prodejem nebo půjčováním, neboť jejich ediční plány podléhají schvalovacímu řízení jiným způsobem.

Stejně tak by bylo neúčelné, aby se vydavatelské oprávnění vyžadovalo k vydání neperiodických publikací sloužících jako učební texty, vědecké a jiné tiskoviny potřebám vysokých škol. V tomto případě již přímo zákon č. 39/1980 Sb., o vysokých školách, přiznal v § 83 vysokým školám právo vydávat učební texty a v rozsahů určeném ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy i vědecké s jiné publikace.

Československá akademie věd je také už podle zákona č. 54/1963 Sb., o Československé akademii věd, ve znění pozdějších předpisů, oprávněna vydávat časopisy a neperiodické publikace (srv. § 8 cit. zákona; vzhledem k tomu je společensky žádoucí, aby tuto svou činnost mohla Československá akademie věd vykonávat bez dalších administrativních formalit.

Konečně také pracovištím vědeckých, technických a ekonomických informací se navrhuje v zájmu usnadnění komunikace takových informací umožnit, v rozsahu vymezeném jejich pověřovacími listinami, vydávat neperiodické publikace. Odvětvová, oborová, základní a specializovaná střediska a specializované instituce, jakožto pracoviště vědeckých, technických a ekonomických informací, tvoří v souladu s příslušnými právními předpisy zejm. vyhláška č. 21/1985 Sb., o soustavě vědeckých, technických a ekonomických informací organizační strukturu účelového shromažďování, zpracovávání, vyhodnocování, zpřístupňování a využívání takovýchto informací. Současné požadavky na operativnost a pružnost při společenském uplatňování vědeckých, technických a ekonomických informací vylučuje administrativněprávní (správní) řízení podle návrhu zákona. Docházelo by tím jen ke zbytečnému zdržování a nárůstu administrativních prací a proto se navrhuje rozmnožování těchto informací, i když mají povahu děl ve smyslu práva'autorského vyjmout z povinnosti získat vydavatelské oprávnění.

Rozhodovací působnost pokud jde o vydavatelské oprávnění, která byla v roce 1949 svěřena zákonem č. 94/1949 Sb. výlučně ústřednímu orgánu státní správy a která byla pak brzo (ještě v první polovině 50 let decentralizována na národní výbory, se přiměřeně rozděluje podle povahy věci a jejího společenského významu na všechny orgány státní správy s výjimkou místních národních výborů.

V podstatě nedotčena zůstává působnost krajských a okresních národních výborů, při tom však pronikavě klesne - zejména v důsledku ustanovení § 1 odst. 2 a § 3 písm. b/ návrhu - administrativní agenda spojená s rozhodovací působností na tomto úseku činnosti státní správy všech stupňů, Odpovědnost za obsah neperiodických publikaci tohoto druhu bude v plném rozsahu na vedoucích pracovnících vydavatelských organizací, čímž se dosáhne toho, aby se aparát státních orgánů mohl věnovat důležitějším úkolům koncepční povahy a nebyl zbytečně zatěžován konkrétní rozhodovací agendou ve věcech malého společenského dopadu.

Podstatná část povolavací agendy zůstává na ministerstvu kultury ČSR. Zejména jednotné řízení vydavatelské i distribuční politiky na úseku videogramů bude v ČSR (stejně jako ve SSR) zajišťováno prostřednictvím Ediční rady pro oblast videogramů, která byla již ustavena jako iniciativní a poradní orgán ministra kultury. Jejím úkolem bude mj. posuzovat a doporučovat žádosti o udělení vydavatelských oprávnění. Členy tohoto poradního orgánu jsou příslušní pracovníci ministerstva kultury ČSR, Čs. filmu, Čs. televize Čs. rozhlasu, státního podniku Supraphon, Pantonu, vydavatelství Českého hudebního fondu, federálního ministerstva zahraničního obchodu, České odborové rady a ČÚV SSM, přičemž počet členů tohoto orgánu není uzavřen. Lze očekávat, že bude podle zájmu příslušných ústředních orgánů - po dohodě s ministrem kultury ČSR - ještě rozšířen, Potřebnou koordinaci na celostátní úrovni bude v těchto otázkách zajišťovat příslušný místopředseda vlády ČSSR v souladu s článkem 76 odst. 2 ústavního zákona o čs. federaci.

Okruh nositelů trvalého vydavatelského oprávnění je poměrně úzký. Na úseku tiskovin je v podstatě ustálen a nepočítá se s jeho podstatným rozšířením. Na úseku fonogramů a videogramů lze uvažovat s obdobným vývojem, jaký u neperiodických publikací rozmnožovaných tiskovou technikou nastal po roce 1949.

Vedle vydávání literárních, vědeckých a uměleckých děl představuje i samotné rozšiřování jejich rozmnoženin ze společenského hlediska významnou činnost, která kromě politických aspektů může mít vážné dopady i na práva autorů, výkonných umělců a výrobců zvukových, obrazových a zvukově obrazových záznamů a snímků nebo výrobců jiných rozmnoženin zmíněných děl.

Při povolování rozšiřování neperiodických publikací se přihlíží ke skutečnosti, že rozšiřování je nezbytným atributem po jmu vydání. Proto je vydavatel automaticky oprávněn jím rozmnožené exempláře díla i rozšiřovat. To platí jak pro vydavatele, kterému bylo uděleno jednorázové oprávnění k vydání neperiodické publikace, tak i pro vydavatele s trvalým vydavatelským oprávněním.

Jiné subjekty než vydavatelé budou moci legálně vydané neperiodické publikace rozšiřovat pouze na povolení udělené jim krajským národním výborem, resp. Národním výborem hlavního města Prahy, Národním výborem města Brna, Národním výborem města Ostravy, Národním výborem města Plzně a Národním výborem města Ústí nad Labem, Přitom však budou tyto národní výbory zásadně vycházet z toho, že dobudovaná síť knižního maloobchodu, prodejen zvukových snímků (gramofonové desky, magnetofonové pásky a kazety, zvukově obrazových snímků (videogramy i prodejen Českého fondu výtvarných umění je v podstatě schopna uspokojovat potřeby obyvatelstva v dané oblasti. Nicméně se přesto zachovává možnost, aby provozovatelem maloobchodní prodejny knih i jiných neperiodických publikaci byl i občan jako fyzická osoba.

Výjimky z povolovacího řízení, pokud jde o samotné rozšiřování neperiodických publikací, vycházejí ze skutečnosti, že organizace provozující obchodní činnost rozšiřují neperiodické publikace i v současnosti v rámci obchodních služeb; organizace odvětví kultury, pokud tato činnost vyplývá z jejich organizačních předpisů, budou moci rozšiřovat neperiodické publikace bez zvláštního povolení, Zákon ČNR č. 127/1981 Sb., o vnitřním obchodě, ve znění zákona ČNR č. 116/1988 Sb. (úplné znění č. 142/1988 Sb. se na obchodní činnost organizací řízených ministerstvem kultury ČSR nevztahuje (srv. § 55 odst. 1 písm. c/ cit. zákona.

Rozšiřování učebnic a jiných neperiodických publikací pro potřeby československé výchovně vzdělávací soustavy není třeba z celospolečenského hlediska podmiňovat zvláštním oprávněním, Bylo by neúčelné aby každé školské zařízení nebo škola potřebovala rozhodnutí státního orgánu na prodej a půjčování učebních pomůcek, které jsou neperiodickými publikacemi podle navrhovaného zákona.

Jednotné principy státní kulturní politiky i právní úpravy v ČSR i SSR plně odůvodňují, aby veškerá oprávnění k rozšiřování, tj. udělená, příslušným státním orgánem v jedné republice, ať již v rámci vydavatelského oprávnění nebo samostatně, měla právní platnost i v druhé republice. Bylo by nelogické, aby se neperiodické publikace, oprávněně vydané a, rozšiřované v jedné republice, nemohly rozšiřovat v republice druhé, dokud k tomu nebylo získáno zvláštní oprávnění.

Působnost ministerstva kultury, které dosud ovlivňovalo ediční činnost nositelů trvalých vydavatelských oprávnění i pokud jde o jednotlivé tituly a jejich náklady, se navrhuje podstatně omezit; nadále se má ministerstvo kultury zaměřovat pouze na zpracovávání dlouhodobých koncepcí obsahujících základní kulturně politické cíle, na vytváření materiálně technických předpokladů pro vydavatelskou činnost a na koordinaci edičních plánů, event. dlouhodobých edičních záměrů nakladatelských podniků. Tím se přirozeně zvýší pravomoc a odpovědnost vydavatelů jak po stránce politické, tak ekonomické. V tomto ohledu obě ministerstva kultury republik vyhovují požadavkům, které v rámci projednávání návrhu vysloví všechny politické strany a ústřední orgány společenských organizací a které prosazovalo předsednictvo ÚV NF ČSSR.

Problematika tzv. povinných výtisků.(dosud pouze u rozmnoženin pořízených tiskovou technikou), jež jsou povinni vydavatelé odevzdávat zdarma k archivním, bibliografickým, dokumentačním a studijním účelům státních orgánů a veřejných institucí, byla řešena již v tiskovém zákoně č. 6/1863 ř.z., pak - v předmnichovské republice - zvláštním vládním nařízením č. 119/1935 Sb., o povinných výtiscích, a č. 119/1935 Sb., jímž se vydávají podrobné předpisy o povinných výtiscích k účelům úředním a studijním. Po druhé světové válce byla tato normativní úprava nahrazena zákonem č. 20/1947 Sb., o povinných výtiscích, který byl zrušen všeobecným zmocňovacím zákonem č. 272/1949 Sb., o řízení výroby a distribuce v oboru působnosti ministra informací a osvěty, na jehož podkladě byla normativní úprava této otázky řešena již jen vyhláškou; nejprve to byla vyhláška č. 62/1950 Ú.l. I., o povinných výtiscích a jejich odevzdávání k účelům úředním a studijním, a od roku 1963 - v souladu s tehdejší legislativní technikou na podkladě obecných zmocňovacích ustanovení v různých zákonech z odvětví kultury, nyní již nedostatečných, nejprve vyhláškou č. 45/1963 Sb., o povinných a pracovních výtiscích, a nakonec vyhláškou č. 140/1964 Sb., s týmž názvem.

Platná vyhláška z roku 1964 již delší dobu z různých důvodů v praxi nevyhovuje. Ministerstvo kultury SSR přistoupilo v roce 1971 k její dílčí novelizaci (srv. vyhl. č. 132/1971 Sb.) pro území Slovenské socialistické republiky, koncem 70, let pak učinila obě ministerstva kultury republik pokus o zevrubnou revizi citované vyhlášky v mezích tehdejší působnosti (pokud se týká neperiodických tiskovin), avšak bezvýsledně; záměr nebylo možno realizovat jednak pro nedostatek zákonného zmocnění, jednak proto, že dosavadní vyhláška upravuje i obdobnou problematiku periodického tisku, která patři od federalizace státu v roce 1968 do společné působnosti federace a republik. Dokonce ani zákon č. 180/1980 Sb., o zřízení Federálního úřadu pro tisk a informace, nepamatoval na příslušné zmocnění k úpravě dané otázky na úseku periodického tisku a teprve nově připravovaný federální zákon má v tomto směru zjednat nápravu.

Protože se k tomu nyní naskýtá vhodná příležitost, navrhuje se vložit do návrhu zákona výslovné zmocňovací ustanovení, na jehož podkladě bude možno vydat novou, praktickou, ale zároveň úspornou úpravu dané problematiky, a to nikoli jen pro neperiodické publikace mající povahu tiskovin, ale v souladu s celým rozsahem zákona, tedy také na úseku zvukových, obrazových a zvukově obrazových snímků. Koncepce uvažovaného prováděcího předpisu bude přitom důsledně vycházet ze zásad k zabezpečení hospodárnosti při ověřování užitných vlastností a při provádění propagace schválené usnesením vlády ČSSR ze dne 8. listopadu 1979, č. 301 zejména z části V. těchto zásad, ukládajících odstranění neodůvodněných výhod poskytovaných československým orgánům, organizacím a jejich pracovníkům (srv. č. 138/199 Sb. Důsledné uplatnění této zásady, zejména na úseku videogramů, bude pravděpodobně vyžadovat, aby povinnost výrobců videogramů se omezila na archivaci jediného exempláře v příslušném archivu a aby jakékoli další, byl přednostní požadavky byly uspokojovány za plnou náhradu.

Sankční ustanovení obsažená v zákoně č. 94/1949 Sb. byla v roce 1950 nahrazena trestními kodexy a od roku 1961 - po zrušení trestního zákona správního z roku 1950 - bylo použitelné na porušení povinností ze zákona vyplývajících pouze obecné ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 60/1961 Sb., o úkolech národních výborů při zajišťování veřejného pořádku, podle něhož bylo možno považovat zaviněné jednání spočívající v porušení povinnosti stanovené v zákoně za přestupek, ovšem jen "pokud se jím ztěžuje plnění úkolů státní správy, ruší veřejný pořádek nebo socialistické soužiti občanů". V případě, že takovým jednáním byla naplněna skutková podstata konkrétního přečinu podle zákona č. 150/1969 Sb., o přečinech, nebo trestného činu podle trestního zákona, bylo možné použít na toto neoprávněné vydání neperiodické publikace, popřípadě rozšiřování publikace takto vydané nebo dovezené ze zahraničí příslušných sankcí uvedených v těchto zákonech.

Tento právní stav v podstatě vyhovoval do poloviny osmdesátých let, neboť k vydání neperiodické publikace bez oprávnění docházelo jen výjimečně, většinou z neznalosti platného právního stavu ze strany vydavatele a bez úmyslu způsobit negativní společenské dopady zpravidla tedy v takových případech, v nichž by na žádost bylo oprávnění uděleno.

V nejnovější době se však vyskytuje větší počet různých tiskovin neperiodické povahy vydávaných fyzickými osobami nebo skupinami osoby které nerespektují příslušná ustanovení zákona č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích, při čemž obsah těchto periodických tiskovin, vydávaných neoprávněnými subjekty, ovlivňuje nežádoucím způsobem veřejné mínění a zároveň je platformou společensky destabilizujících až protisocialisticky orientovaných postojů některých skupin obyvatelstva. Protože dosavadní právní úprava neumožňuje dostatečný postih takovéhoto nežádoucího jednáni, připravil Federální úřad pro tisk a informace návrh novely citovaného zákona podle níž se navrhuje podstatné zvýšení peněžitých pokut, Návrh této novely tiskového zákona schválilo dne 10. března 1989 předsednictvo Ústředního výboru Komunistické strany Československa.

Obdobná sankční ustanovení se proto navrhuje začlenit i do předkládaného návrhu zákona ČNR o vydávání a šíření neperiodických publikací vydavatelský zákon, protože i na úseku neperiodického tisku se v nedávné minulosti objevily, byť ojediněle, publikace obsahově sledující obdobné cíle jako nelegální periodika. Tímto opatřením se zároveň vyloučí možnost formálního úniku z režimu periodického tisku do oblasti neperiodických publikací s úmyslem vyhnout se zvýšené pokutě, neboť sankce za porušení obou zákonů budou přiměřené stejně vysoké.

Příslušnost okresních národních výborů k ukládání pokut je stanovena v souladu s připravovaným návrhem zákona o přestupcích který byl již projednán v připomínkovém řízení a s nimž národní výbory vyslovily souhlas. Zvýšení administrativní náročnosti s ohledem na předpokládaný počet případů se očekává v podstatě zanedbatelné a bude mnohonásobně vyváženo podstatným sní žením počtu žádostí o udělení oprávnění s ohledem na výjimky uvedené v § 1 odst. 2 a § 3 návrhu vydavatelského zákona.

V zájmu právní jistoty organizaci které mají vydavatelské oprávnění podle dosavadního zákona jeví se účelným výslovně v § 9 návrhu zákona zachovat v platnosti jednorázová i trvalá oprávnění udělená podle § 3 dosavadního zákona č. 94/199 Sb., o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací.

Ustanovení § 10 návrhu vydavatelského zákona obsahuje obvyklé zrušovací ustanovení týkající se mj. zastaralých a nepoužívaných, dosud však formálně platných právních předpisů, vydaných převážně k provedení dosavadního zákona. Jde o normy s časově omezeným společenským posláním nebo o předpisy už delší dobu v důsledku vývoje neúčinné a tedy nepotřebné. To platí i o zákonu č. 44/1923 Sb. k jehož zrušení nebyla dosud vhodná příležitost. Výslovným zrušením těchto předpisů se přispěje k očistě a zjednodušení československého právního řádu.

Pokud jde o účinnost zákona, je žádoucí, aby ve společenském zájmu - zejména pokud jde o fonogramy a videogramy - začal působit co nejdříve. S ohledem na sankční ustanovení by bylo potřebné, aby začal působit současně s novelou zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích, ve znění pozdějších předpisů, tj. od 1. ledna 1990.

V Praze dne 4. října 1989

předseda vlády České socialistické republiky

ministr kultury České socialistické republiky