Středa 2. května 1990

Předsedající předseda SL J. Bartončík: Děkuji poslanci Šaškovi a prosím pana poslance Zemana.

Poslanec SN M. Zeman: Pane předsedo, pane předsedající, vážené Federální shromáždění, jsem rád, že mohu navázat na předřečníka. Můj diskusní příspěvek se blíží spíš faktické poznámce. V některých vystoupeních zde zazněla obava z názoru veřejnosti, která je skutečně ve své jisté většině pro zachování trestu smrti. Nechci tuto obavu spojovat s případnými volebními kalkulacemi některých kandidátů, kteří se obávají případné nepopularity. Na druhé straně bych chtěl upozornit na důsledky, které by z takového uvažování vyplývaly, a sice, že parlament má schválit určité opatření teprve tehdy, získá-li rozhodující podporu ve veřejnosti, nikoli takové opatření sám anticipovat.

Myslím, že parlament by měl mít odvahu být nepopulární a chtěl bych zdvořile upozornit, že upalování čarodějnic bylo vrchností zrušeno v době, kdy většina veřejnosti pro toto upalování byla. Děkuji vám za pozornost.

Předsedající předseda SL J. Bartončík: Děkuji panu poslanci Zemanovi, který byl posledním z písemně přihlášených řečníků. Ptám se vážených poslanců obou sněmoven, zda ještě někdo chce vystoupit. Prosím, pan poslanec Battěk.

Poslanec SL R. Battěk: Pane předsedo, pane předsedající, dámy a pánové, já o trestu smrti mluvit nebudu, ale nemohu nevyjádřit svoji nelibost nad tím, v jaké poloze je předkládán návrh zákona trestu odnětí svobody. Jsem přesvědčen, že v této situaci asi nic lepšího nedokážeme připravit a předložit Federálnímu shromáždění, ale domnívám se, že celá řada otázek spojených s touto novelou mohla být projednána. Jen s velkými potížemi bych mohl hlasovat pro přijetí tohoto zákona v podobě, v jaké je. Vycházím z toho, že definitivní podoba zákona bude připravena v pozdější době a musí to být zákon, který bude respektovat základní princip, který jsme si dali - totiž humanizovat podmínky v takovýchto institucích.

Nedovedu si vysvětlit, že věznice by se měla nazývat nápravně výchovným ústavem. Spisovatel Ladislav Fuchs kdesi napsal sentenci, která zní velmi jednoduše, ale je hluboce pravdivá: "Policajt nikdy nikoho nevychoval a také nikoho nevychová." Nápravně výchovný ústav je instituce, kde se neodehrává žádný nápravně výchovný proces. Na to bych rád upozornil. Je morální iluzionismus myslet si, že věznice jsou zde pro to, aby někoho vychovaly. Výchovné aspekty ve věznici mohou probíhat jen v individualizované podobě, a to jsou vždy výjimečné okolnosti a výjimečné momenty celého procesu vězeňství. Vězeň je vězeň, on tam odpykává svůj zasloužený nebo méně zasloužený trest, ale rozhodně šance na jeho převýchovu je téměř minimální.

Dotknu se ještě některých dalších pojmů. Například dozorce vězňů se nazývá vychovatelem, někdy také referentem, pokud vězeň neoslovuje svého věznitele výší jeho funkce. Vězeň není vězněm, ale je odsouzeným. Ještě že tedy vězňové neoslovovali své věznitele "soudruhu náčelníku", ale měli povinnost oslovovat je pouze jménem "pane náčelníku".

Obávám se, že jsme v této novele docela jednoduchým způsobem převzali starý slovník direktivního ovládání a nikoho to nepřivádí na myšlenku, že zde není něco v pořádku. Už kdysi jsem se dotkl dvou dojmů, které považuji pro tuto společnost, prodělávající sociální změnu jako nosné. My prostě musíme nejen věznice, ale řekl bych celé společenské myšlení, demilitarizovat a civilizovat. Demilitarizace a civilizace musí v prvé řadě proběhnout v takových špičkových institucích, jako jsou věznice, tzv. nápravně výchovné ústavy. Pokud budou ve věznicích fungovat uniformovaní náčelníci a nebudou tam civilní ředitelé věznic se svým štábem a pokud v uniformách se budou pohybovat jen přímí dozorci vězňů, do té doby bude něco v nepořádku.

Dalším zvláštním aspektem, který vyžaduje zamyšlení - lituji, že zde není přítomna paní ministryně spravedlnosti, která by jistě tyto poznámky přijala s určitým zaujetím - je problém nucené práce. Nikdo se nezamýšlíme nad tím, že ve věznicích probíhá zcela obyčejná nucená práce za podmínek, které tam určují situace, kdy vězeň-pracovník se nemůže bránit. Na okraj dodávám, že byla doba, kdy jsem při plném výkonu pracovní normy vydělával 400 Kčs brutto za výkon, který jsem musel plnit při deseti až dvanáctihodinové pracovní době. Vím, že je to problém. Upřímně řečeno, práce ve věznici je základním dobrodiním, takže vězeň by měl mít pocit, že tím, že se mu umožňuje pracovat, se mu poskytuje určitá úleva. Pobyt ve věznici bez práce a bez možnosti pohybu a komunikace s civilními osobami je vždy to nejhorší, co vězně může potkat. Takže otázka práce ve věznici bude muset být předmětem jednání i při přípravě definitivního zákona.

Jen na okraj, např. otázka velikosti cel. V zákonu se hovoří o 3 m2. Možná, že to není moc, možná, že to není málo. Kdysi jsem v jedné věznici měl možnost pročítat odbornou publikaci o vězeňství v Indii. Tamější národní kongres určil pro vězně - prosím, uvažte, v Indii - 4 m2 na jednoho vězně. Když se dají do ruzyňské cely tři osoby, tak to nejsou ani dva metry na osobu. I to je samozřejmě otázka, nad kterou je nutné se zamyslet.

Domnívám se, že má-li vězeňství nalézt svoji moderní, humanitní, humanizační polohu, pak tedy osobou, která by měla rozhodné slovo při průběhu tzv. výchovné práce, by měl být sociální psycholog. Sociální psycholog - samozřejmě v civilních šatech a ne v uniformě poručíka nebo kapitána. Přičemž by bylo mimořádně důležité, aby tato osoba, která by mohla s velkým porozuměním pro osud uvězněných nebýt zaměstnancem věznice, protože vězeňská subordinace znemožňuje práci takovéto funkce, nabýt povahu důvěry. Pokud vězeň nebude důvěřovat osobě, která má právo o něm rozhodovat, nemůže plnit svoji funkci.

Nakonec bych chtěl dodat, že navrhovaná novela přináší celou řadu úlev, pokud jde o návštěvy, balíčky, o možnost četby denního tisku - v tomto smyslu je nutné respektovat určitou humanizační náplň, ale co tam schází, je ten celkový pohled na celé vězeňství v nové poloze, a to, doufám, že nový zákon splní.

Předsedající předseda SL J. Bartončík: Děkuji panu poslanci Battěkovi a prosím pana poslance Doležala.

Poslanec SL B. Doležal: Vážený pane předsedo, pane předsedající, dámy a pánové, chtěl bych jenom ve stručnosti několika slovy reagovat na faktickou poznámku pana poslance Zemana, protože se týkala také příspěvku, který zde za Demokratickou iniciativu vyslovil poslanec Mandler. Nechám stranou spekulace s případnými kalkulacemi volebních kandidátů - to se nás netýká - my, stejně jako pan poslanec Zeman, kandidujeme na společné kandidátce Občanského fóra. Jde mi o to, že pan poslanec Zeman naznačil, že jde v podstatě v našem případě o to, že tu zastáváme názor, že parlament má schvalovat zákony jen tenkrát, mají-li podporu veřejnosti. To ovšem není pravda. Parlament bude - pokud jde o otázku trestu smrti, vždycky zrušení trestu smrti prosazovat proti vůli veřejnosti. V žádné zemi na světě se dosud nestalo, aby se zrušení trestu smrti prosadilo se souhlasem veřejnosti. Aby mohl parlament takový krok udělat, musí mít autoritu, a tu nemá v dostatečné míře náš parlament, nebo abych to zformuloval pozitivně - daleko větší autoritu bude mít parlament, který vzejde ze svobodných voleb.

Šlo tedy o to, že se domníváme, že se zde zbytečně otevírá otázka, kterou se parlament určitým způsobem staví proti veřejnosti, snižuje svou autoritu a možná zvýší napětí a neklid ve společnosti v době, kdy to není příliš vhodné.

Nepodávám žádný pozměňovací návrh, domnívám se, že v trestním zákonu je spousta užitečných věcí, já jenom osobně chci vyslovit své politování nad tím, že se tato otázka otevřela. Já sám pro zrušení trestu smrti jsem, pouze si myslím, že to mohlo počkat až na nový zvolený parlament.

Předsedající předseda SL J. Bartončík: Děkuji panu poslanci Doležalovi. Chce ještě někdo z poslanců nebo poslankyň vystoupit v rozpravě? Hlásí se místopředseda Sněmovny lidu pan Langoš.

Místopředseda SL J. Langoš: Vážený pán predseda, vážený pán predsedajúci, dámy a páni. Dovoľte, aby som predniesol malý pozmeňovací návrh k novele zákona o výkone trestu odňatia slobody. Bude to návrh prehľadný a pokúsim sa ho veľmi stručne odôvodniť. Začiatkom 50 rokov bol do nášho väzenského systému prevzatý model zo ZSSR, ktorý nesie tri výrazné znaky:

Prvý znak je ten, že za podstatnú časť nápravnovýchovného pôsobenia výkonu trestu sa považuje výchova prácou. Je to podobné ako sme to prežívali my všetci na slobode, kde sa akejkoľvek práci prisudzuje výchovný zmysel. Pretože pracovná výchova vlastne zhmotňovala ideu pre výchovu, všetky ostatné pôsobenia psychologické alebo psychoterapeutické, na ktorých je postavená prevýchova odsúdených v úspešných západných väzenských modeloch atrofovali. Všetko sa sústredilo na nútenú prácu väzňov, navyše v dôležitých národohospodárskych oblastiach.

Druhým znakom je spôsob vojenskej organizácie, čiže uplatňovanie princípu nedeliteľnej veliteľskej právomoci. Vznikla tak rigídna štruktúra, ktorá v pokojnom čase prinášala poriadok, väzni pracovali, ale vo väzniciach vznikla atmosféra, režim, ktorý mal opačný účinok. Z väzníc, najmä z tretích nápravno výchovných skupín, sa stávali školy zločinu.

Tretí výrazný znak bola práca tzv. vnútornej ochrany, ktorá niesla také typické prvky operatívy ŠtB, ako sme ju donedávna poznali. To znamená, že svojou činnosťou vyvolávala vzájomnú nedôveru a strach a umožňovala rozširovanie trestnej činnosti vo väzniciach.

Podstata môjho pozmeňovacieho návrhu spočíva v premenovaní oddielu 5 § 25 zákona o výkone trestu odňatia slobody. Navrhujem, aby v odd. 5 sa zmenil názov na "Zamestnávanie odsúdených" namiesto "Pracovná výchova odsúdených" a v § 25 zmena názvu "Obsah zamestnávania odsúdených" namiesto "Obsah pracovnej výchovy". Prvá veta z § 25 "Poslaním pracovnej výchovy odsúdených je najmä vytvárať a upevňovať ich uvedomelý pomer k práci"- tú navrhujem vypustiť. V druhej vete, ktorá znie "Pracovná výchova odsúdených zahŕňa" - slová "pracovná výchova" nahradiť slovami "zamestnávanie" a odsek c) "výchovu k pracovnej aktivite" vypustiť. To je podstata môjho pozmeňovacieho návrhu.

Předsedající předseda SL J. Bartončík: Děkuji panu poslanci Langošovi. Jsou ještě nějaké připomínky do rozpravy? (Nikdo se nehlásil.) Prohlašuji tedy rozpravu k trestním novelám za skončenou. Přistoupíme k závěrečným slovům a ptám se, jestli si přeje závěrečné slovo JUDr. Böhm. (Ano.) Prosím, aby se ujal slova.

Generální prokurátor ČSFR T. Böhm: Vážený pán predseda, vážený pán predsedajúci, vážené dámy a páni. Vypočul som si pozorne pripomienky, ktoré ste predniesli v rámci rozpravy k týmto trom zákonom - Trestnému zákonu, Trestnému poriadku a k zákonu o výkone trestu odňatia slobody. Tieto pripomienky boli zaujímavé a dovoľte, aby som k niektorým pripomienkam zaujal stanovisko a vysvetlil tieto pripomienky i z druhej strany, z iného aspektu.

Predovšetkým rozhodujúci pozmeňovací návrh bol prednesený spravodajcom pánom dr. Dvořákom, ktorý spočíva v troch častiach. Zmena § 241, odsek 1 pokiaľ ide o sankciu znížiť z troch na dva roky. Chcem zaujať stanovisko k týmto navrhovaným zmenám.

Netreba nikomu hovoriť, že znásilnenie je mimoriadne závažný trestný čin, ktorý bol a bude vždycky za takýto považovaný, pretože zasahuje do rozhodujúcich oblastí a chráni ženu pred takými delikventami, ktorí sa dopúšťajú takýchto skutkov násilným spôsobom.

Ja by som ani nemal zásadné námietky voči tomuto návrhu, pretože rozpätie trestnej sadzby je navrhované od troch do osem, teraz sa navrhuje od dvoch do osem, by bolo prijateľné. Len si myslím, že je zbytočné toto upravovať, a to z dvoch dôvodov. Ešte by som si dovolil z mojej predchádzajúcej praxe uviesť, že boli skutočne také prípady, ktoré splňajú znaky trestného činu znásilnenia a svojimi okolnosťami a povahou páchateľa atď. lebo poškodenej strany, v celkovom komplexnom posúdení sadzba troch rokov bola iluzórna, alebo inak povedané, mimoriadne prísna. Len si tu treba povšimnúť, že v navrhovanej novele Trestného zákona máme novelizovaný aj § 40, to je, kde je možné dať súdom možnosť, aby uložili trest pod spodnú hranicu trestnej sadzby. Táto novela je preto významná a podstatná pre toto posúdenie, že nie tak ako doteraz, že boli skutočne biele vrany a mimoriadne skutočnosti, ktoré dovoľovali použiť toto ustanovenie § 40, t. j. zmierňovacie ustanovenie na sankciu, ale teraz je toto úplné voľnejšie posúdenie dané sudcom. Tu sa vypúšťa z pôvodného ustanovenia § 40 slovo "výnimočné a mimoriadne". To znamená, že už nie je to tak prísne obmedzenie, ale keď súd dospeje k názoru, že tu sú také okolnosti prípadu, lebo vzhľadom na osobu páchateľa také okolnosti, že uloženie sadzby troch rokov je mimoriadne prísne, má úplnú možnosť toto reparovať s použitím § 40 Trestného zákona. Z tohto aspektu sa mi to vidí viac-menej zbytočné.

Na druhej strane si myslím, že je potrebné dávať do úvahy aj do súvislosti aj význam jednotlivých skutkových podstát a analogicky k tomu aj význam ukladaných trestov. Ak by sme pripustili tento návrh, potom by sme sa dostali prakticky na tú istú rovinu, ako je trestný čin, § 247, krádež, kde je tá istá sadzba od dvoch do osem rokov. Čiže krádež by sme postavili na roveň trestného činu znásilnenia. To si myslím, že by psychologicky dobre nemuselo pôsobiť, to po prvé. A po druhé myslím, že aj prevencia by bola značne oslabená tým, že by páchateľ, pokiaľ by si to uvedomil, bude to publikované, my vieme, že tieto násilné trestné činy sa rozrastajú a zmáhajú a tým že by sme propagovali, že sme spodnú hranicu tohto trestného činu znížili, tak by do všeobecného podvedomia delikventov, alebo takých potenciálnych delikventov sa mohlo dostať to, že by sa táto trestná činnosť mohla rozšíriť. To je, prosím, moje stanovisko k veci. Zásadné pripomienky inák nemám.

Pokiaľ ide o pozmeňovací návrh k § 165 odsek 1, taktiež by som s tým súhlasil, ale obávam sa, že boli by sme snáď prvým štátom v rade civilizovaných a právnych štátov, že by sme natoľko rozšírili tieto práva obhajoby, a som nútený to konštatovať, lebo ešte pred niekoľkými mesiacmi som bol na druhej strane týchto záujmov, ale musím vám povedať, že by sme boli asi prvým štátom, ktorý by túto možnosť až tak ďaleko umožňoval. Prečo? Z jednoduchých dôvodov. Pri závažnom trestnom čine sa dá očakávať, že tam bude uvalená väzba, pretože tam budú dôvody väzby. Je tam len 15 dní možnosť, aby vyšetrujúce orgány bez prítomnosti neumožnili obvinenému pohovoriť si s obhajcom. A to si myslím, že tá krátka, ale potrebná doba musí zaväzovať vyšetrujúce orgány, vrátane prokuratúry, aby zistili a dopátrali sa bez ovplyvňovania iných, cudzích, a zrejme i obhajoby, osôb, ktoré sú erudované a na výške, aby mohlo dôjsť ku skresleniu skutkovej stránky.

Ak by sme teda pripustili, že vo všetkých prípadoch by bola možná účasť obhajcu, obávam sa, že by sme tým mohli v mnohých prípadoch zmariť objektívne vyšetrenie prípadu, že by to išlo na úkor objektívneho vyšetrenia prípadu. Prečo?

Dokonca v jednom výbore, ústavno právnom, bol návrh, aby i sám obvinený mohol byť účastný každého úkonu. Keď by obvinený alebo jeho obhajca bol prítomný pri všetkých úkonoch, ktoré sa zadovažujú, a z ktorých sa skladá mozaika skutkového stavu na samom začiatku vyšetrovania, je pochopiteľné, že by bolo možné, aby taký pohotový obvinený, ktorý už niekedy prišiel do konfliktu so zákonom, si z toho vedel pekne vyrátať, ako má upraviť svoju obranu a upravil ju tak, aby zmaril objektívne prešetrenie prípadu.

Skutočne, verte mi, ja som rozmýšľal nad touto otázkou a nepoznám aspoň v Európe štát, ktorý by až tak absolútne práva ukladal obvinenému a obhajobe. Pritom si myslím, že zásada rozšírenia práv obhajoby je už v navrhovanej novele tak rozsiahla a tak rozdielna v prospech obvineného proti predchádzajúcemu stavu, že si myslím, že to by nám malo postačiť na prechodné obdobie, keď dôjde k posúdeniu a vydaniu úplne nového Trestného zákona, resp. v danom prípade Trestného poriadku.

K § 314 e) : Toto je viac-menej otázka personálneho obsadenia a ekonomická otázka. Pritom však nerád by som bol, aby ste si toto moje stanovisko zamieňali s tým, že je to na úkor zistenia objektívnej pravdy. Nie. Všetky atribúty, ktoré tu boli spomínané, verejnosť, zásada objektívnej pravdy, zásada presumpcie neviny - veľmi dôležitá procesno-právna zásada, tu nie sú derogované. Keď sa dostane prípad pred samostatného sudcu, ktorý by mal rozhodnúť o veci trestným rozkazom, tak už predtým musí prebiehať prípravné konanie, vyšetrenie, vypočúvanie svedkov, obvineného atď. Všetky tieto úkony musia byť uskutočnené za predpokladu všetkých týchto ustanovení procesno-právnych predpisov, aby bolo zabezpečené právo obvineného, aby všetky tieto vyrátané atribúty boli rešpektované.

Posledná fáza, už vynesenie rozhodnutia touto skrátenou formou s vydaním trestného rozkazu po prvé, nie je konečnou, pretože proti každému takémuto rozhodnutiu má odsúdený možnosť podať odpor, kedy sa to normálne dostáva do hlavného pojednávania a prerokúva sa to tak, ako všetky ostatné prípady. Po druhé: rozsah týchto príprav je tak malý a minimálny v trestnej praxi, že nemôže nijako podstatne narušiť zásadu objektivity.

Snáď ešte by som chcel poznamenať k tomu toľko, že v mnohých prípadoch sme sa presvedčili o tom, že obvinení si uvedomili, že pochybili. Tu ide totiž o celkom menej závažné trestné činy, kde uložená sankcia do dvoch mesiacov, to znamená, že už to samo nasvedčuje, že ide o najmiernejšie skutky. Má možnosť nielenže podá odpor, ale jednotlivý odsúdený sa stotožňuje s tým, má sám vedomie, že sa dopustil takéhoto trestného činu a že za každým takýmto protiprávnym konaním musí nasledovať sankcia, trest, a nemá záujem zúčastňovať sa ďalšieho hlavného pojednávania, kde vznikajú trovy, vznikajú náklady i jemu samému svojou účasťou a sám povie: ja s tým uloženým trestom súhlasím.

Je to i v záujme tohoto odsúdeného.

Na druhej strane posledný argument, ktorý som povedal, to chcem zdôrazniť, že keby ste prijali túto zásadu, že by sa zrušil tento inštitút trestných rozkazov pri týchto skutočne nepatrných trestných činoch, tak by ste značne načreli do štátnej kasy, pretože tým by sa náklady na súdnictvo a justíciu zvýšili, pretože takéto prerokúvanie má značne vyššie náklady na jednej strane a na druhej strane i na počet pracovníkov justície. Prosím, nechávam to na vaše posúdenie, ale myslím si, že táto zásada, ktorá tu bola povedaná, ani článok 14 medzinárodného paktu o ľudských právach vo svojej podstate porušený nie je, pretože prípravné konanie tam prebieha a za druhé je tam možnosť opravného prostriedku a tým sa vlastne dožadovať riadneho prerokovania veci pred súdom.

Ďalšie pripomienky, podobne ako poslanca Tomana, sú v otázke lúpeže: tam by som analogicky na tieto dôvody chcel uprieť vašu pozornosť, tak ako v prípade § 241 - znásilnenie, že sa tam tomu nebráni, nie je v tom nič, pretože možnosť pri takýchto druhoch lúpeže, ktoré formálne splňajú znaky § 244, je možné napraviť aplikáciou a uplatnením § 40. Čiže, myslím si, že by došlo, podľa môjho názoru, len z takej vizuálnej a psychologickej stránky k zneváženiu takéhoto druhu trestnej činnosti, ako je znásilnenie a trestný čin lúpeže; praktický dopad by to nemalo.

Pokiaľ ide o doplňovací návrh poslanca Tomana k § 185 odsek 2 Trestného poriadku, že by tu mal vykonávať dozor nad postupom a že by sa mala veta druhého odseku doplniť, že by mal tento dozor vykonávať prokurátor nad postupom orgánov ZNB, nemám proti tomu zásadné pripomienky, len sa obávam jedného, že prípadov, kedy dochádza k operatívnej pátracej činnosti je strašne mnoho a tie sa potom až po vyšetrení redukujú na prípady zistené a dané do štádia prípravného konania, kedy sa vznesie obvinenie. A keby teda prokurátor mal i nad týmto držať rovnaký dozor, nad vyhľadávaním, nad pátracou činnosťou, ako nad vyšetrovaním, tak sa obávam, že by vznikli značné nároky a dôvodné nároky na zvýšenie pracovníkov prokuratúry. Na druhej strane nič nebráni tomu, aby tam prišlo i k pochybeniu zo strany príslušníkov, aby v rámci dozoru prokurátor zasiahol, respektíve, keď už dôjde k takémuto uzavretiu prípadu, že dôjde do štádia vyšetrovania a povinného dozoru prokuratúry, prípadne všetky tieto nedostatky sa dajú v tomto prípravnom konaní oproti predchádzajúcemu konaniu odstrániť.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP