Návrh schvalovacího usnesení:
Federální shromáždění
Československé socialistické republiky souhlasí
s přístupem Československé socialistické
republiky k Mezinárodní úmluvě proti
braní rukojmí, přijaté v New Yorku
dne 17. prosince 1979, s výhradou k jejímu článku
16 odst. 1 v tomto znění:
"Československá socialistická republika
se necítí být vázána ve smyslu
čl. 16 odst. 2 ustanovením čl. 16 odst. 1
úmluvy a prohlašuje, v souladu se zásadou suverénní
rovnosti států, že v každém případě
je k předložení sporu arbitráži
nebo Mezinárodnímu soudnímu dvoru nutný
souhlas všech stran sporu."
Mezinárodní terorismus je velmi nebezpečným
a závažným jevem, který zatěžuje
celou oblast mezinárodních vztahů, ohražuje
životy nevinných osob a již si řadu obětí
na lidských životech i na majetku vyžádal.
Jedním z prostředků k jeho potlačení
jsou mezinárodně právní formy spolupráce
mezi státy. V rámci OSN a dalších mezinárodních
organizací byla sjednána řada mezinárodně
právních instrumentů, které postihují
jednotlivé, zvlášť nebezpečné
formy mezinárodního terorismu - mezi hlavní
patří především tři úmluvy
o ochraně civilní letecké dopravy, které
byly vypracovány v rámci Mezinárodní
organizace pra civilní letectví. Jsou to Úmluva
o trestných a některých jiných činech
spáchaných na palubě letadel, sjednaná
14. 9. 193 v Tokiu, Úmluva o potlačení protiprávního
zmocnění se letadel, sjednaná v Haagu 16.
12. 1970, a dále mluva o potlačení protiprávních
činů namířených proti bezpečnosti
civilní letecké dopravy, sjednaná v Montrealu
23. 9. 1971. V rámci OSN byla vypracována mluva
o zabránění a trestání trestných
činů proti osobám požívajícím
mezinárodní ochrany, včetně diplomatických
zástupců, která byla schválena Valným
shromážděním 14. 12. 1973.
Všechny tyto úmluvy, které přispěly
do určité míry k potlačení
mezinárodního terorismu, získaly poměrně
širokou podporu mezinárodního společenství.
Jejich smluvní stranou je rovněž ČSSR.
Hlavní přínos těchto smluvních
dokumentů lze spatřovat v tom, že obrátily
pozornost mezinárodního společenství
k tomuto nebezpečnému jevu a že podnítily
různé formy spolupráce mezi státy
v boji proti němu.
Dne 17. prosince 1979 byla Valným shromážděním
OSN schválena Mezinárodní úmluva proti
braní rukojmí, která vstoupila v platnost
dne 3. června 1983. V současné době
úmluvu ratifikovalo nebo k ní přistoupilo
44 států. Ze socialistických států
k úmluvě již přistoupily SSSR, Běloruská
SSR a MLR.
Úmluvu tvoří preambule a 20 článků.
Ustanovení čl. 1 - 7 jsou obdobná odpovídajícím
ustanovením Haagské a Montrealské úmluvy
s odlišnostmi vyplývajícími z rozdílného
předmětu smluvní úpravy.
Čl. 1 úmluvy vymezuje skutkovou podstatu jednání,
které je podle úmluvy považováno za
trestný čin braní rukojmí. Takové
jednání spočívá ve zmocnění
se nebo zadržení jiné osoby, které pachatel
hrozí zabitím, zraněním nebo dalším
zadržováním.
K tomu, aby jednání mohla být kvalifikováno
podle úmluvy jako trestný čin braní
rukojmí, musí tedy mít následující
znaky:
- zmocnění se nebo zadržení osoby (skupiny
osob);
- hrozba, že zadržené osobě nebo osobám
bude způsobena újma nebo že budou dále
zadržovány;
- cílem tohoto jednání je dosáhnout,
aby třetí strana přistoupila k určitému
jednání, nebo aby se určitého jednání
zdržela;
- toto jednání nebo zdržení se jednání
je podmínkou pro propuštění rukojmí.
Jako trestný čin braní rukojmí je
kvalifikován i pokus o něj a spolupachatelství.
Obdobou článku 2 Haagské úmluvy z
r. 1970 a čl. 3 Montrealské úmluvy z r. 1971,
zaměřených proti násilným činům
v civilní letecké dopravě, je čl.
2 úmluvy. Ukládá státům, aby
trestný čin braní rukojmí zahrnuly
do svého právního řádu a stanovily
za něj přiměřený trest beroucí
v úvahu jeho závažnost.
Čl. 3 ukládá státu, na jehož
území je rukojmí držen, podniknout veškerá
opatření, která považuje za vhodná,
k usnadnění situace rukojmího, zejména
k jeho propuštění. Budou to opatření
přiměřená situaci a daným možnostem.
Zejména bude nutno brát zřetel na bezpečnost
zadržovaných a také na bezpečnost jiných
osob, která by případnými opatřeními
mohla být ohrožena.
Spolupráci států při prevenci trestného
činu braní rukojmí upravuje čl. 4.
Ukládá státům činit opatření
k tomu, aby se této trestné činnosti předešlo.
Za zvlášť významný je třeba
považovat zákaz neoprávněné činnosti
osob, skupin i organizací, které
povzbuzují, podněcují nebo se zúčastňují
aktů braní rukojmí. Vychází
se zde ze správného předpokladu, že
teroristickou činnost, včetně braní
rukojmí, umožňuje tolerantní postoj
některých států k činnosti
extremistických skupin a organizací, šířících
revanšismus, politickou, národnostní, rasovou
a náboženskou nesnášenlivost.
1. 5 ukládá státům, aby založily
svou jurisdikci v případě trestného
činu braní rukojmí a tomu státu, na
jehož území se údajný pachatel
nachází, aby v případě, kdy
ho nevydá, svou jurisdikci uplatnil. Na toto ustanovení
navazuje odst. 1 čl. 6, podle kterého stát,
na jehož území se údajný pachatel
nachází, jej vezme do vazby nebo jinak zajistí
jeho přítomnost po dobu, než bude zahájeno
trestní nebo extradiční řízení.
Informace o těchto opatřeních se dotčeným
státům, popřípadě mezinárodní
mezivládní organizaci, podává přímo,
nebo prostřednictvím generálního tajemníka
OSN. To umožňuje oznámení i mezi státy,
které spolu neudržují diplomatické styky
apod.
Další ustanovení čl. 6 zajišťují
základní práva (např. právo
na spojení) osoby vzaté do vazby nebo jinak zadržené.
Tato práva se uskutečňují v souladu
s právními předpisy státu, na jehož
území se údajný pachatel nachází.
V zájmu zajištění základních
práv údajného pachatele umožňuje
úmluva styk s ním také prostřednictvím
Mezinárodního výboru Červeného
kříže.
Omluva zároveň ukládá státu,
který vede předběžné vyšetřování,
informovat po jeho skončení dotčené
státy a organizace o výsledku a sdělit, zda
hodlá vykonávat jurisdikci. O konečném
výsledku řízení informuje stát,
ve kterém je údajný pachatel stíhán,
v souladu s čl. 7, ostatní dotčené
státy a mezinárodní mezivládní
organizace.
Jedním z nejdůležitějších
ustanovení úmluvy je její článek
8. Ukládá státu, na jehož území
byl údajný pachatel dopaden, aby ho bud vydal, a
pokud ho nevydá, aby ho potrestal. Pachateli přitom
musí být zajištěno spravedlivé
zacházení. Na rozdíl od Haagské úmluvy
a Montrealské úmluvy, ve kterých je zakotvena
pouze zásada "vydat nebo potrestat", čl.
9 Mezinárodní úmluvy proti braní rukojmí
taxativně stanoví důvody, pro které
může být vydání odepřeno.
Jedná se zejména o případy, kdy by
údajný pachatel byl po vydání stíhán
ne pro trestný čin braní rukojmí,
ale pro své přesvědčení, rasu
apod. Úmluva však nebrání vydání
pachatele, který sice své jednání
motivuje politickými důvody, ale bude ve státě,
do něhož bude vydán, stíhán pro
trestný čin braní rukojmí.
Ustanovení čl. 10 a 11 upravují otázky
právního podkladu pro vydání pachatele.
Tato ustanovení jsou prakticky shodná s odpovídajícími
ustanoveními Haagské úmluvy (čl. 8
a 10) a Montrealské úmluvy (čl. 8 a 11).
Čl. 12 se týká aktů braní rukojmí,
k nímž dojde v průběhu ozbrojeného
konfliktu. Přednost před aplikací této
úmluvy budou mít čtyři Ženevské
úmluvy o ochraně obětí války,
popř. Dodatkové protokoly I a II k nim, a to v rozsahu,
ve kterém jsou na konkrétní případ
použitelné. Například dojde-li k aktu
braní rukojmí za konfliktu, který je považován
podle II. Dodatkového protokolu za vnitřní
ozbrojený konflikt, nebude aplikována úmluva,
ale Dodatkový protokol.
Významné je rovněž to, že čl.
12 výslovné zahrnuje mezi ozbrojené konflikty,
na které se vztahují Ženevské úmluvy
o ochraně obětí války a Dodatkový
protokol I, národně osvobozenecký boj. Potvrzení
mezinárodního charakteru těchto ozbrojených
konfliktů bylo předmětem značného
úsilí socialistických a rozvojových
států na diplomatické konferenci o znovupotvrzení
a rozvoji mezinárodního humanitárního
práva použitelného v ozbrojených konfliktech,
na níž byly přijaty již zmíněné
Dodatkové protokoly. Čl. 1 odst. 4 Dodatkového
protokolu I, na který je v čl. 12 odkaz, potvrzuje
mezinárodní charakter národně osvobozeneckého
boje a tím také poskytnutí jeho účastníkům
plné ochrany podle Ženevských úmluv
i Dodatkového protokolu I.
Ustanovení čl. 14 má zabránit tomu,
aby se akt braní rukojmí mohl stát ze strany
imperialistických států záminkou k
nátlaku nebo přímo agrese vůči
jinému státu.
Otázku řešení sporů, které
by mohly vzniknout při provádění nebo
výkladu úmluvy, upravuje čl. 16. Umožňuje
předložit jednostranně spor arbitráži,
popřípadě Mezinárodnímu soudnímu
dvoru. Navrhuje se, aby ČSSR, s ohledem na své stanovisko
v otázce suverénní rovnosti států,
uplatnila ve smyslu odst. 2 čl. 16 výhradu.
Čl. 17 - 19 obsahují závěrečná
ustanovení, upravující ratifikaci a přístup
k úmluvě, vstup v platnost a výpověď
úmluvy.
Depozitářem úmluvy je podle jejího
čl. 20 generální tajemník OSN.
Úmluva postihuje jeden z vážných projevů
mezinárodního terorismu, jako je braní rukojmí,
a přes některé dílčí
nedostatky představuje další nezanedbatelný
kodifikační krok, upravující spolupráci
států na poli boje proti mezinárodnímu
terorismu.
Československé trestní právo neobsahuje
v současné době zvláštní
skutkovou podstatu trestného činu braní rukojmí
v takovém pojetí, aby plně odpovídalo
definici tohoto trestného činu podle čl.
1 úmluvy.
Připravovaná novelizace trestního práva
hmotného však s příslušnou úpravou
počítá. Mezi trestné činy proti
svobodě a lidské důstojnosti má být
zařazena nová skutková podstata trestného
činu braní rukojmí ve smyslu čl. 1
úmluvy a stanovena trestní sazba odpovídající
vysoké společenské nebezpečnosti tohoto
činu.
Prozatím lze trestný čin braní rukojmí
stíhat s použitím řady ustanovení
zvláštní části trestního
zákona, zejména ustanovení o omezování
osobní svobody, vydírání a dalších.
Přístupem k Úmluvě proti braní
rukojmí by se posílila politická, morální
a do určité míry i právní pozice
Československé socialistické republiky při
zahraničně politických akcích podnikaných
v rámci boje za vymýcení mezinárodního
terorismu a ozdravění mezinárodní
situace. Zároveň by se vytvořily předpoklady
pro další zvýšení aktivity socialistických
států v rámci OSN i mimo ni. Proto se doporučuje,
aby se Československá socialistická republika
stala smluvní stranou Mezinárodní úmluvy
proti braní rukojmí.
Vzhledem k tomu, že jde o významný politický
smluvní dokument, který se dotýká
oblastí upravených čs. zákony, předkládá
se Mezinárodní úmluva proti braní
rukojmí v souladu s článkem 36 odst. 3 ústavního
zákona č. 143/1968 Sb., o československé
federaci, Federálnímu shromáždění
k vyslovení souhlasu.
Státy, které jsou stranami této Úmluvy,
majíce na zřeteli cíle a zásady Charty
Organizace spojených národů týkající
se zachování mezinárodního míru
a bezpečnosti a podpory přátelských
vztahů a spolupráce mezi státy,
uznávajíce zejména, že každý
má právo na život, svobodu a osobní
bezpečnost, jak je stanoveno ve Všeobecné deklaraci
lidských práv a v Mezinárodním paktu
o občanských a politických právech,
znovu Potvrzujíce zásadu rovných práv
a sebeurčení národů, jak je zakotvena
v Chartě Organizace spojených národů
a v Deklaraci zásad mezinárodního práva
týkajících se přátelských
vztahů a spolupráce mezi státy v souladu
s Chartou Organizace spojených národů, stejně
jako v jiných příslušných rezolucích
Valného shromáždění,
berouce v úvahu, že braní rukojmí je
pro mezinárodní společenství závažným
trestným činem a že, v souladu s ustanoveními
této Úmluvy, jakákoli osoba, která
se dopustí aktu braní rukojmí, musí
být potrestána nebo vydána,
jsouce přesvědčeny, že je naléhavě
nezbytné rozvinout mezinárodní spolupráci
mezi státy při vypracování a přijetí
účinných opatření k předcházení,
stíhání a trestání všech
aktů braní rukojmí jako projevů mezinárodního
terorismu,
dohodly se na následujícím:
1. Kterákoli osoba, která se zmocní jiné
osoby /dále "rukojmí"/ nebo ji zadrží
a hrozí jejím zabitím, zraněním
nebo dalším zadržováním s cílem
donutit třetí stranu, ať již stát,
mezinárodní mezivládní organizaci,
fyzickou nebo právnickou osobu nebo skupinu osob, něco
učinit nebo se zdržet jakéhokoli aktu, jako
výslovnou nebo nepřímou podmínku propuštění
rukojmí, dopouští se trestného činu
braní rukojmí ve smyslu této Úmluvy.
2. Kterákoli osoba, která:
a/ pokusí se spáchat akt braní rukojmí
nebo
b/ zúčastní se jako spolupachatel kohokoliv,
kdo spáchá nebo se pokusí spáchat
čin braní rukojmí,
pro účely této Úmluvy se rovněž
dopustí spáchání trestného
činu.
Každý stát, který je stranou této
Úmluvy, pojme trestné činy uvedené
v článku 1 do svého trestního zákona
a stanoví za ně přiměřený
trest, který bude brát v úvahu závažnost
těchto trestných činů.
1. Stát, který je stranou této Úmluvy,
na jehož území je rukojmí pachatelem
držen, podnikne veškerá opatření,
která považuje za vhodná, k usnadnění
situace rukojmí, zvláště k zabezpečení
jeho propuštění, a po jeho propuštění,
pokud to připadá v úvahu, k usnadnění
jeho odjezdu.
2. Stát, který je stranou této Úmluvy,
vrátí podle povahy případu jakýkoli
předmět, který pachatel získal jako
výsledek vzetí rukojmí, který se ocitne
v jeho držení, co možno nejdříve
rukojmí nebo třetí straně zmíněné
v článku 1, nebo jejím příslušným
orgánům.
Státy, které jsou stranami této Úmluvy,
budou spolupracovat při předcházení
trestným činům uvedeným v článku
1, zejména:
a/ přijetím všech praktických opatření
k tomu, aby na vlastním území nebo mimo jejich
území zabránily přípravám
ke spáchání těchto trestných
činů, včetně opatření
k zákazu neoprávněné činnosti
osob, skupin a organizací, které povzbuzují,
podněcují, organizují nebo se zúčastňují
aktů braní rukojmí na jejich území;
b/ výměnou informací a koordinací
a podle potřeby přijímáním
administrativních a jiných opatření
k předcházení páchání
těchto trestných činů.
1. Každý stát, který je stranou této
Úmluvy, přijme opatření nezbytná
k založení své jurisdikce v případě
kteréhokoli z trestných činů uvedených
v článku 1, který byl spáchán:
a/ na jeho území nebo na palubě lodi nebo
letadla registrovaných v tomto státě,
b/ kterýmkoliv jeho občanem nebo, považuje-li
to tento stát za vhodné, osobami bez státní
příslušnosti, které mají své
bydliště na jeho území,
c/ k tomu, aby tento stát donutil k jakémukoli aktu
nebo aby se jakéhokoli aktu zdržel, nebo
d/ vůči rukojmímu, který je občanem
tohoto státu, jestliže to tento stát považuje
za vhodné.
2. Každý stát rovněž přijme
opatření nezbytná k založení
své jurisdikce v případě trestných
činů uvedených v článku 1 v
případech, kdy se údajný pachatel
nalézá na jeho území a nevydá
jej žádnému ze států uvedených
v odst. 1 tohoto článku.
3. Tato Úmluva nevylučuje trestní jurisdikci
vykonávanou v souladu s vnitrostátním právem.
1. Je-li kterýkoli stát, který je stranou
této Úmluvy, na jehož území se
údajný pachatel nalézá, přesvědčen,
že okolnosti k tomu opravňují, vezme jej v
souladu se svými právními předpisy
do vazby nebo učiní jiná opatření
k tomu, aby byla zajištěna jeho přítomnost
po takovou dobu, která je nezbytná k zahájení
trestního nebo extradičního řízení.
Tento stát okamžitě provede předběžné
vyšetření.
2. Vzetí do vazby nebo jiná opatření
zmíněná v odst. 1 tohoto článku
budou bez prodlení oznámena přímo
nebo prostřednictvím generálního tajemníka
Organizace spojených národů
a/ státu, kde byl trestný čin spáchán;
b/ státu, proti kterému byl nátlak zaměřen
nebo proti kterému směřoval pokus;
c/ státu, jehož je fyzická nebo právnická
osoba, proti které byl nátlak zaměřen
nebo proti které směřoval pokus, občanem;
d/ státu, jehož je rukojmí občanem nebo
ve kterém má obvyklé bydliště;
e/ státu, jehož občanem je údajný
pachatel nebo, jedná-li se o osobu bez státní
příslušností, ve kterém má
bydliště;
f/ mezinárodní mezivládní organizaci,
proti které byl nátlak zaměřen nebo
proti které směřoval pokus;
g/ všem ostatním dotčeným státům.
3. Každá osoba, vůči které jsou
opatření uvedená v odst. 1 tohoto článku
činěna, je oprávněna:
a/ bez odkladu být ve spojení s nejbližším
příslušným zástupcem státu,
jehož je občanem nebo který je jinak oprávněn
navázat takovéto spojení, nebo, jestliže
je osobou bez státní příslušnosti,
státu, na jehož území má bydliště;
b/ být navštívena zástupcem tohoto státu.
4. Práva uvedená v odstavci 3 tohoto článku
budou vykonávána v souladu s právními
předpisy státu, na jehož území
se údajný pachatel nalézá, avšak
za podmínky, že zmíněné právní
předpisy umožní, aby účelu, pro
který byla práva poskytovaná podle odst.
3 tohoto článku zamýšlena, bylo dosaženo.
5. Ustanovení odst. 3 a 4 tohoto článku nejsou
na újmu práva kteréhokoli státu, který
je stranou této Úmluvy, jenž má nárok
na jurisdikci v souladu s odst. 1 článku 5; požádat
Mezinárodní výbor červeného
kříže, aby byl ve styku s údajným
pachatelem.
6. Stát, který provede předběžné
vyšetřování, uvedené v odst.
1 tohoto článku, ihned oznámí jeho
výsledky státům, nebo organizaci zmíněným
v odst. 2 tohoto článku a sdělí, zda
hodlá vykonávat jurisdikci.
Stát, který je stranou této Úmluvy,
v němž je údajný pachatel stíhán,
oznámí v souladu se svými zákony konečný
výsledek řízení generálnímu
tajemníkovi Organizace spojených národů,
který předá informaci ostatním dotčeným
státům a dotčeným mezinárodním
mezivládním organizacím.
1. Stát, který je stranou této Úmluvy,
na jehož území je údajný pachatel
dopaden, je povinen, pokud jej nevydá, bez jakékoli
výjimky a bez ohledu na to, zda trestný čin
byl spáchán na jeho území, předložit
případ svým příslušným
orgánům za účelem stíhání
v souladu se svými právními předpisy.
Tyto orgány přijmou rozhodnutí podle zákonů
svého státu stejným způsobem jako
v případě jiného závažného
trestného činu.
2. Jakékoli osobě, vůči které
je vedeno řízení v souvislosti s kterýmkoli
trestným činem uvedeným v článku
1, bude zajištěno spravedlivé zacházení
ve všech stadiích řízení, včetně
všech práv a záruk, poskytovaných právními
předpisy státu, na jehož území
se nalézá.
1. Žádosti o vydání údajného
pachatele podle této Úmluvy nebude vyhověno,
jestliže dožádaný stát, který
je stranou této Úmluvy, má vážné
důvody k tomu, aby se domníval:
a/ že žádost o vydání pro trestný
čin uvedený v článku 1 byla učiněna
za účelem stíhání nebo trestání
osoby pro její rasu, náboženství, národnost,
etnický původ nebo politické přesvědčení,
nebo
b/ že postavení osoby může být
prejudikováno:
i/ z jakéhokoliv důvodu uvedeného v pododstavci
a/ tohoto odstavce, nebo
ii/ protože není zajištěn styk této
osoby s příslušnými orgány státu
oprávněného vykonávat právo
ochrany.
2. Pokud jde o trestné činy, tak jak jsou definovány
v této Úmluvě, ustanovení všech
smluv a ujednání o vydávání,
použitelných mezi státy, které jsou
stranou této Úmluvy, budou ve vztahu mezi nimi upraveny
tak, aby nebyly neslučitelné s ustanoveními
této Úmluvy.
1. Trestné činy uvedené v článku
1 budou považovány za zahrnuté do každé
smlouvy o vydání, jež existuje mezi státy,
které jsou stranami této Úmluvy, jako trestné
činy podléhající vydání.
Státy, které jsou stranami této Úmluvy,
se zavazují, že zahrnou tyto trestné činy,
jako trestné činy podléhající
vydání, do každé smlouvy o vydávání,
jež mezi nimi bude uzavřena.
2. Jestliže stát, který je stranou této
Úmluvy, který vydán váže na existenci
smlouvy, bude požádán jiným státem,
který je stranou této Úmluvy, s nímž
nemá žádnou smlouvu o vydávání,
o vydání pachatele, dožádaný
stát může podle své úvahy považovat
tuto mluvu za právní podklad pro vydání
pro trestné činy uvedené v článku
1. Vydání pachatele bude podléhat ostatním
podmínkám, stanoveným právním
řádem státu, který je o vydání
požádán.
3. Státy, které jsou stranou této Úmluvy
a které neváží vydání
pachatele na existenci smlouvy, uznají trestné činy
uvedené v čl. 1 mezi sebou za trestné činy
podléhající vydání podle podmínek
stanovených právním řádem státu,
který je o vydání požádán,
4. Pro účely vydání mezi státy,
které jsou stranou této úmluvy, budou trestné
činy uvedené v článku 1 posuzovány
jako by byly spáchány nejenom v místě,
kde k nim došlo, ale též na území
států, které uplatnily svou pravomoc v souladu
s článkem 5 odst. 1.
1. Státy, které jsou stranou této úmluvy,
si navzájem poskytnou v co největší
míře pomoc v souvislosti s trestním řízením
zahájeným ve věci trestných činů
uvedených v článku 1 včetně
poskytnutí všech důkazů nutných
pro toto řízení, které mají
k dispozici.
2. Ustanovení odst. 1 tohoto článku se ne
dotkne závazků, týkajících
se vzájemné právní pomoci, zakotvených
v jiné smlouvě.
V rozsahu, ve kterém jsou Ženevské úmluvy
z r. 1949 o ochraně obětí války nebo
Dodatkové protokoly k těmto úmluvám
použitelné na určitý případ
braní rukojmí a v rozsahu, ve kterém jsou
státy, které jsou stranou této Úmluvy,
vázány podle těchto úmluv stíhat
nebo předat pachatele braní rukojmí, tato
Úmluva se nepoužije na akt vzetí rukojmí
spáchaný v průběhu.ozbrojeného
konfliktu jak je definován v Ženevských úmluvách
z r. 1949 a Dodatkových protokolech k nim, včetně
ozbrojených konfliktů uvedených v článku
1 odst. 4 Dodatkového protokolu I z roku 1977, ve kterém
národy bojují proti koloniální nadvládě
a cizí okupaci. a proti rasistickým režimům
při výkonu svého práva na sebeurčení,
jak je zakotveno v Chartě Organizace spojených národů
a v Deklaraci o zásadách mezinárodního
práva týkající se přátelských
vztahů a spolupráce mezi státy v souladu
s Chartou Organizace spojených národů.
Tato Úmluva nebude použita tam, kde trestný
čin byl spáchán uvnitř jednoho státu,
rukojmí a údajný pachatel jsou občany
tohoto státu a údajný pachatel je dopaden
na jeho území.
Nic v této Úmluvě nebude vykládáno
tak, aby opravňovalo porušení územní
celistvosti nebo politické nezávislosti státu
v rozporu s Chartou Organizace spojených národů.
Ustanovení této Úmluvy se nedotýkají
použití smluv o azylu, které jsou v platnosti
k datu přijetí této Úmluvy mezi stranami
těchto smluv; avšak stát, který je stranou
této Úmluvy, se nemůže dovolávat
těchto smluv ve vztahu k jinému státu, který
je stranou této Úmluvy a který není
stranou těchto smluv.
1. Jakýkoli spor mezi dvěma nebo více státy,
které jsou stranou této Úmluvy, týkající
se výkladu nebo provádění této
Úmluvy, který není řešen jednáním,
bude na žádost jednoho z nich předložen
arbitráži. Jestliže během šesti měsíců
od data žádosti o arbitráž nejsou strany
schopny dohodnout se na organizaci arbitráže, kterákoli
z těchto stran může spor předat Mezinárodnímu
soudnímu dvoru v souladu se Statutem Dvora.
2. Každý stát může při podpisu,
nebo při ratifikaci Úmluvy, nebo při přístupu
k ní prohlásit, že se nepovažuje být
vázán odst. 1 tohoto článku. Ostatní
státy, které jsou stranou této Úmluvy,
nejsou vázány odst. 2 tohoto článku
vůči žádnému státu, který
je stranou této Úmluvy, který učinil
takovéto prohlášení.
3. Kterýkoli stát, který je stranou této
Úmluvy, který učinil výhradu v souladu
s odstavcem 2 tohoto článku, může kdykoli
tuto výhradu odvolat sdělením generálnímu
tajemníkovi Organizace spojených národů.
1. Tato Úmluva je otevřena k podpisu všem státům
do 31. prosince 1980 v sídle Organizace spojených
národů v New Yorku.
2. Tato Úmluva podléhá ratifikaci. Ratifikační
listiny budou uloženy u generálního tajemníka
Organizace spojených národů.
Tato Úmluva je otevřena přístupu kteréhokoli
státu. Listiny o přístupu budou uloženy
u generálního tajemníka Organizace spojených
národů.
1. Tato Úmluva vstoupí v platnost 30 dní
po uložení dvacáté druhé listiny
o ratifikaci nebo přístupu u generálního
tajemníka Organizace spojených národů.
2. Pro každý stát, který ratifikuje
nebo přistoupí k Úmluvě po uložení
dvacáté druhé listiny o ratifikaci nebo přístupu,
vstoupí Úmluva v platnost 30 dní po uložení
ratifikační listiny nebo listiny o přístupu
tímto státem.
1. Kterýkoli stát může tuto Úmluvu
vypovědět písemným oznámením
generálnímu tajemníkovi Organizace spojených
národů.
2. Výpověď se stává účinnou
jeden rok po datu, kdy generální tajemník
Organizace spojených národů obdržel
oznámení.
Originál této Úmluvy, jejíž anglický,
arabský, čínský, francouzský,
ruský a španělský text mají stejnou
platnost, bude uložen u generálního tajemníka
Organizace spojených národů, který
zašle její ověřeně kopie všem
státům. Na důkaz toho podepsaní, jsouce
řádně k tomuto zmocněni svými
příslušnými vládami, podepsali
tuto Úmluvu, otevřenou k podpisu v New Yorku dne
18. prosince 1979.