Návrh schvalovacího usnesení:
Federální shromáždění
Československé socialistické republiky souhlasí
s Úmluvou proti mučení a jinému krutému,
nelidskému či ponižujícímu zacházení
nebo trestání, podepsanou za ČSSR v New Yorku
dne 8. září 1985, s těmito výhradami:
"Československá socialistická republika
neuznává příslušnost Výboru
proti mučení upravenou čl. 20 Úmluvy"
a "Československá socialistická republika
se necítí být vázána ustanovením
čl. 30 odst. 1 Úmluvy".
Mučení a jiné kruté, nelidské
či ponižující zacházení
nebo trestání, jež představují
jedno z nejhrubších porušování
lidských práv a svobod, byly již dříve
zakázány mezinárodním právem.
Výslovně tak stanovil článek 5 Všeobecné
deklarace lidských práv z 10. prosince 1948, podle
jehož znění "nikdo nesmí být
podrobován mučení nebo krutému, nelidskému
či ponižujícímu zacházení
nebo trestu". Stejný zákaz byl smluvně
vyjádřen v článku 7 Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech
z 16. prosince 1966. I přesto však mučení
a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu
zacházení nebylo zabráněno; naopak
koncem šedesátých a počátkem
sedmdesátých let byl zaznamenán jejich vzestup,
zejména v těch zemích, kde byly nastoleny
vojenské a fašistické diktatury. I v některých
dalších zemích bylo mučení nejen
tolerováno, ale stalo se jednou z metod vládnutí.
S rozvojem vědeckotechnického pokroku došlo
k zdokonalen technik mučení, čímž
se zvýšily jeho hrůzy. Je jenom málo
jiných případů útoků
vůči lidskému životu, zdraví
a důstojnosti, jež by dokázaly tak mobilizovat
světové veřejné mínění.
A právě toto veřejné mínění
přivedlo Organizaci spojených národů
k rozhodnutí vypracovat zvláštní právní
dokument, jež by byl účinným jak z hlediska
represe, tak i prevence aktů mučení a krutého
zacházení. Prvním krokem na této cestě
bylo přijetí Deklarace o ochraně osob před
mučením a jiným krutým, nelidským
nebo ponižujícím zacházením nebo
trestáním rezolucí 3452 /XXX/ schválenou
konsensem 9. prosince 1975.
Jako další krok uložilo Valné shromáždění
OSN rezolucí 32/62 z 8. prosince 1977 Komisi pro lidská
práva vypracovat návrh Úmluvy proti mučení
a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu
zacházení. V rámci komise byla zřízena
pracovní skupina, jež se scházela každoročně
v 3. letech 1979-1984. Na základě jejího
návrhu schválilo Valné shromáždění
OSN rezolucí 39/46 přijatou bez hlasování
dne 10. prosince 1984 Úmluvu proti mučení
a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu
zacházení nebo trestání.
Článek 1 Úmluvy podává definici
výrazu mučení pro účely Úmluvy,
která je výsledkem kompromisu dosaženého
v pracovní skupině. Vyplývá z ní,
že mučení zahrnuje nejenom fyzickou, ale i
duševní bolest. Dále z ni vyplývá,
že Úmluva se vztahuje jen na "úřední
mučení", t.j. mučení, které
provedl nebo nařídil či s nímž
souhlasil - byť i mlčky - veřejný činitel
nebo osoba jednající z úředního
pověření. Nevztahuje se však na případy
mučení mezi soukromými osobami. Úmluva
se nevztahuje na bezdůvodné mučení,
ale postihuje mučení sledující určitý
konkrétní cíl, kterým může
podle ní být: získání přiznání
nebo informací, potrestání, zastrašování,
nátlak na samotného člověka nebo na
třetí osobu.
Článek 2 vyjadřuje obecný závazek
států, smluvních stran Úmluvy, přijmout
účinná opatření pro zabránění
mučení, které nelze ospravedlnit žádnými
okolnostmi.
Článek.3 spadá rovněž do kategorie
ustanovení věnovaných prevenci mučení.
Týká se případů, kdy by osoba
měla být vydána do jiného státu,
přičemž existují vážné
důvody pro domněnku, že by jí v něm
hrozilo mučení. V těchto případech
státy, smluvní strany Úmluvy, se zavazují
nevydat, nevypovědět nebo nevrátit danou
osobu do takového státu.
Článek 4 zakotvuje povinnost států
zajistit, aby všechny akty mučení byly v jejich
vnitrostátních právních řádech
kvalifikovány za trestné činy; platí
to rovněž pro spolupachatelství nebo účastenství
na mučení.
Nezbytným předpokladem účinného
postihu mučení je vytvoření takového
systému pro uplatnění soudní pravomoci,
který by neumožnil pachateli mučení
uniknout trestnímu stíhání. Proto
v článku 5 se stanovuje závazek smluvních
stran stanovit jejich univerzální soudní
pravomoc pro postih těchto trestných činů.
Následující články upravují
otázku zadržení a předběžného
šetření /článek 6/, trestního
stíhání /článek 7/, extradice
/článek 8/ a vzájemné právní
pomoci /článek 9/.
Předcházení mučení může
napomoci i důkladná příprava pracovníků
činných ve věcech týkajících
se vazby, výslechu nebo zacházení s osobami
podrobenými jakékoli formě zadržení.
Povinnosti v tomto směru stanovují státům
články 10 a 11 Úmluvy.
Článek 12 se týká vyšetřování
případů mučení. Článek
13 zaručuje oběti mučení právo
podat stížnost na toto hrubé porušení
je-jich práv příslušným státním
orgánům.
Úmluva upravuje rovněž otázku práva
oběti mučení na odškodnění
a v případě její smrti i práva
na odškodnění osob, jež byly na ni odkázány
výživou.
Část II Úmluvy /články 17-24/
je věnována kontrole plnění závazků,
jež státy, smluvní strany Úmluvy, na
sebe převzaly. Kontrolní mechanismus je vytvořen
podle vzoru kontrolního mechanismu Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech
z 16. prosince 1966. Bude zřízen Výbor proti
mučení, složený z 10 expertů
volených smluvními státy ad personam. Státy,
strany Úmluvy, budou Výboru předkládat
prostřednictvím generálního tajemníka
OSN zprávy o legislativních, soudních a správních
opatřeních, která přijaly k provádění
ustanovení Úmluvy. Takovouto zprávu předloží
do roka po vstupu Úmluvy v platnost a poté ve čtyřletých
intervalech.
Výbor bude projednávat tyto zprávy, přičemž
k nim může činit obecně poznámky.
O své činnosti bude každoročně
podávat zprávu Valnému shromáždění
OSN. Výboru se přiznávají pravomoci
provést též šetření na území
státu, smluvní strany Úmluvy, za podmínek
stanovených v článku 20 Úmluvy. Protože
by mohlo dojít k zneužití této pravomoci
k zasahování do vnitřních věcí
ČSSR, navrhuje se potvrdit výhradu učiněnou
v souladu s článkem 28 Úmluvy již při
podpisu, podle níž ČSSR neuznává
příslušnost Výboru upravenou článkem
20.
Stát, který je smluvní stranou Úmluvy,
může podle článku 21 učinit prohlášení
uznávající příslušnost
Výboru projednávat stížnosti na porušení
ustanovení Úmluvy předložené
státy, které rovněž učinily takovéto
prohlášení, a podle článku 22
i oznámení od jednotlivců. S ohledem na svou
dosavadní praxi, kdy ČSSR neučinila obdobná
prohlášení na základě jiných
mezinárodních úmluv, se nepředpokládá,
že by jej učinila v tomto případě.
Důvodem tohoto čs. stanoviska, sdíleného
i dalšími socialistickými státy, je
nebezpečí vměšování do
vnitřních věci, které by v důsledku
uznání takové pravomoci mezinárodního
orgánu vzniklo.
Část III /články 25-33/ obsahuje závěrečná
ustanovení. Omluva podléhá ratifikaci a je
otevřena k přístupu kterémukoli státu.
V souladu se svým čl. 27 vstoupila v platnost 26.
června 1987 poté, co ji ratifikovalo nebo k ní
přistoupilo 20 států. K 1. 12. 1987 bylo
její stranou 26 států, ze socialistických
zemí SSSR, Běloruská a Ukrajinská
SSR, BLR, MLR a NDR.
Otázky případné revize Úmluvy
a její výpovědi řeší články
29 a 31.
Spory týkající se výkladu nebo provádění
Úmluvy, které nemohly být vyřešeny
jednáním, se budou podle článku 30
řešit v rámci obligatorního arbitrážního
řízení a pokud se do 6 měsíců
nepodaří dohodnout stranám na organizaci
arbitráže, bude spor řešen na žádost
kterékoli z těchto stran před Mezinárodním
soudním dvorem. ČSSR důsledné prosazuje
zásadu svobodné volby prostředků mírového
urovnávání sporů. Proto využila
již při podpisu mluvy možnost podle jejího
článku 30 odst. 2 a učinila k článku
30 odst. 1 výhradu. Navrhuje se, aby tato výhrada
byla potvrzena i při ratifikaci.
Současná čs. právní úprava
v zásadě umožňuje plnění
závazků, jež ČSSR ratifikaci Úmluvy
na sebe převezme. Proto v souvislosti s její ratifikací
není nezbytné bezprostředně přistoupit
k úpravám v čs. právním řádu.
Při připravované novelizaci čs. trestního
práva bude však možno dosáhnout ještě
účelnějšího upřesnění.
Týká se to ustanovení článku
5 odst. 1 písm. a/, článku 5 odst. 2 a článku
6 odst. 1 Úmluvy. Princip teritoriality je v článku
5 odst. 1 písm. a/ formulován šířeji
než v čs. trestním právu; působnost
čs. trestního zákona se nevztahuje na civilní
letadla registrovaná v ČSSR, nachází-li
se na území jiného státu. Při
připravované novelizaci čs. trestního
práva hmotného se v trestním zákoně
počítá s ustanovením, podle kterého
se trestnost činu posuzuje podle čs. trestního
zákona také tehdy, když to stanovuje vyhlášená
mezinárodní smlouva; vhodnost takového ustanovení
podtrhuje rozšiřující se počet
mezinárodních smluv z oblasti mezinárodní
spolupráce států při předcházení
a postihu určitých kategorii společensky
nebezpečných jednání.
V článku 15. Úmluvy se stanovuje, že
žádné prohlášení učiněné
v důsledku mučení nesmí být
použito jako důkaz v soudním řízení.
V čs. trestním řádu žádné
takovéto výslovné ustanovení sice
není, nicméně jeho § 91 stanoví,
že k výpovědi nebo k doznání
nesmí být obviněný žádným
způsobem donucován a při výslechu
je nutno šetřit jeho osobností".
Pokud jde o finanční náklady, které
pro ČSSR vzniknou v důsledku ratifikace Úmluvy,
bude ČSSR jako smluvní strana přispívat
na úhradu nákladů činnosti Výboru
proti mučení. Výše těchto nákladů
bude záležet především na počtu
smluvních stran Úmluvy. Podle zkušeností
z práce obdobných mezinárodních orgánů
by čs. příspěvek, jenž bude hrazen
z rozpočtu FMZV, měl činit 1.000 - 1.500
US $ ročně.
Ratifikací Úmluvy proti mučení a jinému
krutému, nelidskému či ponižujícímu
zacházení nebo trestání ČSSR
znovu vyjádří svoji důslednou podporu
respektování lidských práv a svobod
a dá najevo své odhodlání podílet
se na přijetí a provádění účinných
opatření k odstranění těchto
hrubých případů porušování
lidských práv.
Vzhledem k tomu, že Úmluva je smlouvou politickou,
předkládá se v souladu s článkem
36 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968
Sb., o čs. federaci, Federálnímu shromáždění
ČSSR k vyslovení souhlasu.
Státy, které jsou stranou této Úmluvy,
berouce v úvahu, že v souladu se zásadami
vyhlášenými v Chartě OSN je uznávání
stejných a nezadatelných práv všech
členů lidské společnosti základem
svobody, spravedlnosti a míru ve světě,
uznávajíce, že tato práva vyplývají
z přirozené důstojnosti člověka,
berouce v úvahu závazek států
podle Charty, zejména jejího článku
55, podporovat všeobecnou úctu k lidským právům
a základním svobodám a k jejich zachovávání,
majíce na zřeteli článek 5
Všeobecné deklarace lidských práv a
článek 7 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech, které stanoví,
že nikdo nemůže být podroben mučení
nebo krutému, nelidskému či ponižujícímu
zacházení nebo trestání,
majíce rovněž na zřeteli Deklaraci
o ochraně všech osob před mučením
a jiným krutým, nelidským či ponižujícím
zacházením nebo trestáním, přijatou
Valným shromážděním 9. prosince
1975,
přejíce si zvýšit účinnost
boje proti mučení a jinému krutému,
nelidskému či ponižujícímu zacházení
nebo trestání na celém světě,
se dohodly na následujícím:
1. Pro účely této Úmluvy výraz
"mučení" znamená jakékoli
jednání, jímž je člověku
úmyslně působena silná bolest nebo
tělesné či duševní utrpení
s cílem získat od něho nebo od třetí
osoby informace nebo přiznání, potrestat
jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí
osoba nebo z něhož jsou podezřelí nebo
s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí
osobu nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného
na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková
bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným
činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního
pověření nebo z jejich podnětu či
s jejich výslovným nebo tichým souhlasem.
Toto vymezení nezahrnuje bolest nebo utrpení, které
vznikají pouze v důsledku zákonných
sankcí, jsou od těchto sankcí neoddělitelné
nebo jsou jimi vyvolány náhodou.
2. Tento článek je bez újmy jakémukoli
mezinárodnímu dokumentu nebo národnímu
zákonodárství, jež obsahují či
mohou obsahovat ustanovení širšího použití.
1. Každý stát, který je smluvní
stranou této Úmluvy, přijme účinná
zákonodárná, správní, soudní
či jiná opatření pro zabránění
mučení na celém území, jež
je pod jeho jurisdikcí.
2. Žádné výjimečné okolnosti,
a jsou jakéhokoli druhu, bud válečný
stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita
nebo jakákoli jiná mimořádná
situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení.
3. Nařízení nadřízeného
činitele nebo orgánu státní moci nemůže
sloužit k ospravedlnění mučení.
1. Žádný stát, který je smluvní
stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí
či nevydá osobu jinému státu, jsou-li
vážné důvody se domnívat, že
by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení.
2. Pro účely stanovení toho, zda existují
takovéto důvody, vezmou příslušné
orgány v úvahu veškeré související
okolnosti, včetně, v odůvodněných
případech, existence trvalého hrubého,
zřejmého nebo masového porušování
lidských práv v daném státě.
1. Každý stát, který je smluvní
stranou této Úmluvy, zajistí, aby všechny
akty mučení byly trestnými činy podle
jeho trestního zákona. Totéž platí
pro pokus mučení a pro jednání kterékoli
osoby, které představuje spolupachatelství
nebo účastenství na mučení.
2. Každý stát, který je stranou této
Úmluvy, je povinen stanovit za tyto trestné činy
odpovídající tresty s přihlédnutím
k jejich závažnému charakteru.
1. Každý stát, který je smluvní
stranou této Úmluvy, přijme taková
opatření, jež mohou být nutná
k založení jeho soudní pravomoci nad trestnými
činy uvedenými v článku 4, v nás
ledu jících případech:
a/ jsou-li trestné činy spáchány na
území pod jeho jurisdikcí nebo na palubě
lodi či letadla registrovaného v tomto státě;
b/ je-li domnělý pachatel státním
příslušníkem tohoto státu;
c/ je-li obě státním příslušníkem
tohoto státu a tento stát, to považuje za vhodné.
2. Každý stát, který je smluvní
stranou této Úmluvy, přijme rovněž
taková opatření, jež se mohou ukázat
jako nutná k založení jeho jurisdikce nad takovýmito
trestnými činy v případech, kdy domnělý
pachatel se nachází na kterémkoli území
pod jeho jurisdikcí a nevydá-li ho v souladu s článkem
8 některému ze států uvedených
v odstavci 1 tohoto článku.
3. Tato Úmluva nevylučuje žádnou trestní
pravomoc vykonávanou v souladu s vnitrostátním
právem.
1. Kterýkoli stát, smluvní strana této
mluvy, na jehož území se nachází
osoba podezřelá ze spáchání
některého trestného činu uvedeného
v článku 4, vezme tuto osobu do vazby nebo přijme
jiná právní opatření k zajištění
její přítomnosti, pokud na základě
posouzení dostupných informací dojde k závěru,
že okolnosti si to vyžadují. Vazba a jiná
právní opatření se provádějí
v souladu se zákony tohoto státu, mohou však
trvat jen takovou dobu, jež je nezbytná pro zahájení
trestního stíhání nebo řízení
o vydání.
2. Takovýto stát okamžitě provede předběžné
šetření potřebné ke zjištění
skutečností.
3. Kterékoli osobě, která je ve vazbě
podle odstavce 1 tohoto článku, bude umožněno;
aby se okamžitě spojila s nejbližším
příslušným zástupcem státu,
jehož je příslušníkem, nebo, je-li
osobou bez státní příslušnosti,
se zástupcem státu, kde obvykle žije.
4. Vezme-li stát v souladu s tímto článkem
osobu do vazby, uvědomí okamžitě stát
uvedený v článku 5. odstavci 1 o tom, že
takováto osoba je ve vazbě a o okolnostech opravňujících
k jejímu vzetí do vazby. Stát, který
provádí předběžné šetření,
uvedené v odstavci 2 tohoto článku, neprodleně
sdělí své zjištění zmíněným
státům a uvede, zda zamýšlí konávat
svojí soudní pravomoc.
1. Stát, smluvní strana této Úmluvy,
na jehož území je zjištěn údajný
pachatel některého trestného činu
uvedeného v článku 4, předloží
v případech uvedených v článku
5, pokud pachatele nevydá, případ svým
příslušným orgánům k trestnímu
stíhání.
2. Tyto orgány přijmou stejná opatření
jako v případě kteréhokoli běžného
trestného činu závažného charakteru
podle zákonů tohoto státu. V případech
uvedených v článku 5 odstavci 2 požadavky
na důkazy nezbytné pro soudní stíhání
a usvědčení nebudou v žádném
případě méně přísné,
než jaké jsou uplatňovány v případech
uvedených v článku 5 odstavci 1.
3. Každé osobě, vůči které
je zahájeno řízení v souvislosti s
některým z trestných činů uvedených
v článku 4, se zaručuje slušné
zacházení na všech stupních řízení.
1. Trestné činy uvedené v článku
4 se považují za zahrnuté do každé
smlouvy a vydávání uzavřené
mezi státy, které jsou smluvní stranou této
Úmluvy, jako trestné činy podléhající
vydání. Státy se zavazují, že
zahrnou takovéto trestné činy jako trestné
činy podléhající vydání
do každé smlouvy o vydávání,
jež mezi nimi bude uzavřena.
2. Jestliže stát, který vydání
váže na existenci smlouvy, obdrží žádost
o vydání od dalšího státu, který
je smluvní stranou této Úmluvy, se kterým
nemá uzavřenou smlouvu o vydávání,
může považovat tuto Úmluvu za právní
základ pro vydání pro takovéto trestné
činy. Vydání podléhá ostatním
podmínkám stanoveným právním
řádem státu, který byl o vydání
požádán.
3. Státy, které neváží vydání
na existenci smlouvy, uznají takovéto trestné
činy mezi sebou za trestné činy podléhající
vydání podle podmínek stanovených
zákonem státu, který byl o vydání
požádán.
4. Pro účely vydání mezi státy,
smluvními stranami této Úmluvy, jsou takovéto
trestné činy posuzovány jako by byly spáchány
nejenom v místě, kde k nim došlo, ale též
na územích států, které mají
uplatnit svoji soudní pravomoc v souladu s článkem
5 odstavcem 1.
1. Státy, smluvní strany této Úmluvy,
si navzájem poskytnou v co největší
míře pomoc v souvislosti s trestním řízením
zahájeným ve věci kteréhokoli trestného
činu uvedeného v článku 4, včetně
poskytnutí všech důkazů, které
mají k dispozici a které jsou pro řízení
nezbytné.
2. Státy, smluvní strany této Úmluvy,
plní své závazky podle odstavce 1 tohoto
článku v souladu se všemi smlouvami o vzájemné
právní pomoci, jež mohou být mezi nimi
uzavřeny.
1. Každý stát, který je smluvní
stranou této Úmluvy, zajistí, aby učební
materiály a informace týkající se
zákazu mučení byly plně zahrnuty do
programu přípravy občanských nebo
vojenských pracovníků orgánů
v oblasti aplikace práva, zdravotnických pracovníků,
veřejných činitelů a jiných
osob, jež mohou mít co do činění
s vazbou, výslechem nebo zacházením s osobami
podrobenými jakékoli formě zadržen,
vazby nebo uvěznění.
2. Každý stát, který je smluvní
stranou této Omluvy, zahrne tento zákaz do pravidel
nebo instrukcí, které upravují povinnosti
a funkce těchto osob.
Každý stát, který je smluvní
stranou této Úmluvy, bude systematicky zkoumat pravidla,
instrukce, metody a praxi výslechu, jakož i podmínky
vazby a zacházení s osobami podrobenými jakékoli
formě zadržení, vazby nebo uvěznění
na kterémkoli území pod jeho jurisdikcí,
aby bylo zabráněno jakýmkoli případům
mučení.
Každý stát, který je smluvní
stranou této Úmluvy, zajistí, aby jeho příslušné
orgány provedly urychlené a nestranné vyšetření,
když mají dostatečné důvody se
domnívat, že došlo k mučení na
kterémkoli území pod jeho jurisdikcí.
Každý stát, který je smluvní
stranou této Úmluvy, zajistí, aby každá
osoba, která tvrdí, že byla vystavena mučení
na území pod jurisdikcí tohoto státu,
měla právo podat stížnost příslušným
orgánům tohoto státu a na to, aby tyto orgány
věc neprodleně a nestranně projednaly. Budou
přijata opatření k zajištění
ochrany stěžovatele a svědků před
jakýmkoli špatným zacházením
nebo zastrašováním v souvislosti s touto stížností
nebo učiněnou svědeckou výpovědí.
1. Každý stát, který je smluvní
stranou této Omluvy, zajistí ve svém právním
řádu, aby obě mučení měla
právo na nápravu a na spravedlivé a přiměřené
odškodnění, včetně prostředků
nutných pro co nejúplnější zdravotní
rehabilitaci. V případě smrti oběti,
k níž došlo v důsledku mučení,
mají právo na odškodnění osoby,
jež byly na ni odkázány výživou.
2. Nic v tomto článku se nedotýká
jakéhokoli práva oběti nebo jiných
osob na odškodnění, jež může
existovat podle vnitrostátního práva.
Každý stát, který je smluvní
stranou této Úmluvy, zajistí, aby žádné
prohlášení, které podle zjištění
bylo učiněno v důsledku mučení,
nebylo použito jako důkaz v žádném
soudním řízení, s výjimkou
případů, kdy se použije proti osobě
obviněné z mučení jako důkaz
o tom, že toto prohlášení bylo učiněno.
1. Každý stát, který je smluvní
stranou této Úmluvy, se zavazuje zabránit
na kterémkoli území pod jeho jurisdikcí
dalším činům krutého, nelidského
či ponižujícího zacházení
nebo trestání, které nespadají pod
mučení, jak je vymezeno v článku 1,
jsou-li takovéto činy spáchány veřejným
činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního
pověření nebo z jejich podnětu či
s jejích výslovným nebo tichým souhlasem.
Zejména se použijí závazky obsažen
v článcích 10, 11, 12 a 13 s tím,
že odkaz na mučení se nahradí odkazem
na jiné formy krutého, nelidského či
ponižujícího zacházení nebo trestání.
2. Ustanovení této Úmluvy jsou bez újmy
ustanovením jakéhokoli jiného mezinárodního
dokumentu nebo národního zákonodárství,
které zakazuji kruté, nelidské či
ponižující zacházení nebo trestní
nebo které se týkají vydávání
či vyhoštění.
1. Zřizuje se Výbor proti mučení /dále
nazývaný Výbor/, který vykonává
níže uvedené funkce. Výbor se skládá
z deseti expertů vysokého morálního
charakteru a uznávaných schopností v oblasti
lidských práv, kteří v něm
působí jako soukromé osoby. Experti jsou
voleni státy, které jsou smluvní stranou
této Úmluvy, přičemž se bude
přihlížet ke spravedlivému zeměpisnému
zastoupení a k užitečnosti účasti
některých osob majících právnické
zkušenosti.
2. Členové Výboru jsou voleni tajným
hlasováním ze seznamu osob navržených
státy, smluvními stranami této Úmluvy.
Každý stát může navrhnout jednu
osobu z řad svých občanů. Státy
přihlédnou k užitečností navržení
osob, které jsou rovněž členy Výboru
pro lidská práva, zřízeného
podle Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech, a které jsou ochotny
pracovat ve Výboru proti mučení.
3. Volby členů Výboru se konají na
zasedáních států, smluvních
stran této Úmluvy, svolávaných generálním
tajemníkem Organizace spojených národů
každé dva roky. Na těchto zasedáních,
na nichž dvě třetiny států, smluvních
stran této Úmluvy, tvoří kvórum,
jsou za členy Výboru zvoleny ty z navržených
osob, které obdrží největší
počet hlasů a absolutní většinu
hlasů přítomných a hlasujících
zástupců států, smluvních stran
Úmluvy.
4. První volby se budou konat nejpozději do šesti
měsíců ode dne vstupu této Úmluvy
v platnost. Nejméně čtyři měsíce
před dnem konání každých voleb
zašle generální tajemník Organizace
spojených národů státům, smluvním
stranám Úmluvy, dopis se žádostí,
aby do tří měsíců předložily
své návrhy na členství ve Výboru.
Generální tajemník připraví
seznam všech takto navržených osob v abecedním
pořadí s udáním států,
které je navrhly, a předloží jej státům,
smluvním stranám Úmluvy.
5. Členové Výboru jsou voleni na období
čtyř let. Budou znovu zvolitelní v případě,
že budou opět navrženi. Funkční
období pěti ze členů zvolených
v prvních volbách však uplyne koncem druhého
roku; neprodleně po prvních volbách vyhlašuje
předseda na zasedání zmíněném
v odstavci 3 tohoto článku jména těchto
pěti členů.
6. V případě, že člen Výboru
zemře či rezignuje nebo z jakéhokoli jiného
důvodu nemůže dále vykonávat
své povinnosti ve Výboru, stát, který
ho navrhl, jmenuje se souhlasem většiny států,
smluvních stran této Úmluvy, na zbývající
funkční období dalšího experta
z řad svých občanů. Souhlas se považuje
za daný, pokud polovina či více států
neodpoví záporně do šestí týdnů
poté, co byly generálním tajemníkem
Organizace spojených národů informovány
o navrženém jmenování.
7. Státy, smluvní strany této Úmluvy,
hradí náklady členů Výboru
spojené s výkonem jejich funkce.
1. Výbor si zvolí své funkcionáře
na období dvou let. Tito mohou být zvoleni znovu.
2. Výbor vypracuje vlastní jednací řád,
který však mimo jiné stanoví, že:
/a/ šest členů Výboru tvoří
kvórum;
/b/ rozhodnutí Výboru jsou přijímána
většinou hlasů přítomných
členů.
3. Generální tajemník Organizace spojených
národů poskytne potřebný aparát
a zařízení k účinnému
vykonávání funkci Výboru podle této
Úmluvy.
4. Generální tajemník Organizace spojených
národů svolá první schůzi Výboru.
Po své první schůzi se Výbor bude
scházet tak, jak bude stanoveno v jeho jednacím
řádu.
5. Státy, smluvní strany této mluvy, ponesou
náklady spojené s konáním zasedání
států, smluvních stran této mluvy,
a schůzí Výboru, včetně úhrady
všech nákladů Organizace spojených národů,
jako jsou náklady na aparát a zařízení
poskytnuté Organizací spojených národů
v souladu s odstavcem 3 tohoto článku.
1. Státy, které jsou smluvní stranou této
Úmluvy, předloží Výboru prostřednictvím
generálního tajemníka Organizace spojených
národů zprávy o opatřeních,
která přijaly ke splnění svých
závazků podle této Úmluvy, do jednoho
roku od vstupu Úmluvy v platnost pro příslušný
stát, smluvní stranu Úmluvy. Poté
předkládají státy každé
čtyři roky doplňující zprávy
o jakýchkoli nově přijatých opatřeních,
jakož i jiné zprávy, jež si Výbor
může vyžádat.
2. Generální tajemník Organizace spojených
národů předloží tyto zprávy
všem státům, smluvním stranám
této Úmluvy.
3. Každá zpráva se posuzuje Výborem,
který k ní může učinit obecné
poznámky, jež uzná za účelné,
a předá je příslušnému
státu. Tento stát může v odpovědi
Výboru uvést jakékoli připomínky,
jež uzná za vhodné.
4. Výbor může podle své úvahy
rozhodnout o zahrnutí jakýchkoli svých poznámek
učiněných v souladu s odstavcem 3 tohoto
článku spolu s připomínkami, které
k nim obdržel od příslušnému státu,
do své roční zprávy vypracovávané
v souladu s článkem 24. Na žádost státu
může do ní Výbor rovněž
zahrnout kopii zprávy předložené v souladu
s odstavcem 1 tohoto článku.
1. Jestliže Výbor obdrží spolehlivou informaci,
která podle jeho názoru obsahuje plně odůvodněné
údaje o systematickém uplatňování
mučení na území kteréhokoli
státu, který je smluvní stranou této
Úmluvy, vyzve Výbor tento stát ke spolupráci
při posouzení této informace a za tímto
účelem k předložení připomínek
k dané informaci.
2. S přihlédnutím ke všem připomínkám,
jež mohou být příslušným
státem předloženy, jakož i k jakékoli
jiné důležité informaci, kterou má
k dispozici, může Výbor, považuje-li to
za účelné, pověřit jednoho
nebo více svých členů provedením
důvěrného šetření a urychleným
podáním zprávy Výboru.
3. Provádí-li se šetření v souladu
s odstavcem 2 tohoto článku, usiluje Výbor
o spolupráci s příslušným státem.
Po dohodě s tímto státem může
takové šetření zahrnovat i návštěvu
na jeho území.
4. Po prostudování závěrů svého
člena čí členů, předložených
v souladu s odstavcem 2 tohoto článku, předá
Výbor tyto závěry příslušnému
státu spolu se všemi připomínkami nebo
návrhy, které v dané situaci považuje
za vhodné.
5. Celé řízení Výboru uvedené
v odstavcích 1 až 4 tohoto článku je
důvěrného charakteru a ve všech jeho
stádiích je usilováno o spolupráci
se státem, smluvní stranou této Úmluvy.
Po dokončení takovéhoto řízení,
týkajícího se šetření
provedeného v souladu s odstavcem 2, může Výbor,
po konzultacích s příslušným
státem, smluvní stranou, rozhodnout o zahrnutí
stručného přehledu výsledků
řízení do své roční
zprávy, vypracovávané v souladu s článkem
24.
1. Stát, který je smluvní stranou této
Úmluvy, může na základě tohoto
článku kdykoli prohlásit, že uznává
příslušnost Výboru přijmout a
posoudit oznámení jednoho státu o tom, že
jiný stát neplní své závazky
podle této Úmluvy. Výbor může
na základě tohoto článku přijmout
a posoudit oznámení jen tehdy, jestliže je
předkládá stát, který prohlásil,
že uznává příslušnost Výboru.
Výbor nepřijme žádné oznámení,
jestliže se týká státu, který
takové prohlášení neučinil. S
oznámeními přijatými podle tohoto
článku se postupuje takto:
a/ Jestliže stát, který je smluvní stranou
této Úmluvy, usuzuje, že jiný stát,
smluvní strana, neplní ustanovení této
Úmluvy, může na tuto skutečnost upozornit
příslušný stát písemným
oznámením. Stát, který oznámení
obdržel, poskytne do tří měsíců
státu, který je předložil, písemné
vysvětlení nebo prohlášení, jež
má obsahovat, pokud je to možné a účelné,
informaci o tom, jaká opatření k nápravě
se provádějí nebo již byla provedena.
b/ Oba státy mají právo postoupit věc
Výboru, jestliže není urovnána k jejích
spokojenosti do šesti měsíců poté,
kdy stát obdržel původní oznámení.
Stát, který tak činí, o tom informuje
vedle Výboru i druhý stát.
c/ Výbor se bude zabývat záležitostí,
která mu byla postoupena na základě tohoto
článku, jen tehdy, když zjistí, že
byly použity a vyčerpány všechny dostupné
vnitrostátní opravné prostředky v
souladu s obecně uznávanými zásadami
mezinárodního práva. Toto pravidlo neplatí
v případech, kdy opravné řízení
se bezdůvodně protahuje nebo kdy je málo
pravděpodobné, že přinese účinnou
pomoc osobě, jež je obětí porušování
této Úmluvy.
d/ Výbor zkoumá oznámení učiněná
podle tohoto článku na neveřejných
schůzích.
e/ Aby se dosáhlo přátelského urovnání
na základě respektování závazků
stanovených touto Úmluvou, Výbor - s výhradou
ustanovení pododstavce c/ - poskytne své dobré
služby státům, které jsou smluvními
stranami této Úmluvy. Za tímto účelem
může Výbor v případě potřeby
zřídit ad hoc smírčí komisi.
f/ Výbor může vyzvat státy, smluvní
strany zmíněné v pododstavci b/, aby poskytly
jakékoli důležité informace v každé
věci, která mu byla postoupena na základě
tohoto článku.
g/ Státy, smluvní strany zmíněně
v pododstavci b/, mají právo být zastoupeny
při projednávání věci Výborem
a ústně nebo písemně se k ní
vyjadřovat.
h/ Výbor předloží zprávu do dvanácti
měsíců ode dne, kdy obdržel vyrozumění
podle pododstavce b/:
i/ jestliže se dosáhne urovnání podle
pododstavce e/, omezí Výbor svou zprávu na
stručné uvedení skutečností
a dosaženého řešení;
ii/ jestliže se nedosáhne urovnání podle
pododstavce e/, omezí Výbor svou zprávu na
stručné uvedení skutečností;
písemné vyjádření a protokol
obsahující ústní vyjádření
učiněné státy, smluvními stranami,
budou přiloženy ke zprávě. Zpráva
se zašle státům, kterých se týká.
2. Ustanovení tohoto článku vstoupí
v platnost, jakmile pět států, smluvních
stran této mluvy, učiní prohlášení
podle odstavce 1 tohoto článku. Tato prohlášení
uloží státy u generálního tajemníka
Organizace spojených národů, který
předá jejich kopie ostatním státům,
smluvním stranám této mluvy. Prohlášení
může být kdykoli odvoláno oznámením
generálnímu tajemníkovi. Odvolání
se nedotkne posuzování věci, která
je předmětem oznámení již předloženého
podle tohoto článku. Poté, co generální
tajemník obdržel sdělení, kterým
se prohlášení odvolává, nelze
přijmout žádné další oznámení
kteréhokoli státu, který je smluvní
stranou této mluvy, pokud stát, který prohlášení
odvolal, neučinil nové prohlášení.
1. Stát, který je smluvní stranou této
Úmluvy, může v souladu s tímto článkem
kdykoli prohlásit, že uznává příslušnost
Výboru přijímat a posuzovat oznámení
od jednotlivců či jejich jménem podléhajících
jeho jurisdikci, kteří si stěžují,
že se stali oběmi porušení ustanovení
této Úmluvy některým státem,
smluvní stranou této Úmluvy. Výbor
nepřijme oznámení, jestliže se týká
státu, jenž takovéto prohlášení
neučinil.
2. Výbor považuje oznámení učiněné
na základě tohoto článku za nepřijatelné,
jestliže je anonymní, považuje-li je za zneužiti
práva předkládat taková sdělení
nebo je-li neslučitelné s ustanoveními této
Úmluvy.
3. Výbor, s výhradou ustanovení odstavce
2, upozorní stát, smluvní stranu této
Úmluvy, který učinil prohlášení
podle odstavce 1 a který se údajně dopustil
porušení některého ustanovení
Úmluvy, na každé oznámení předložené
mu podle tohoto článku, ve kterém se tvrdí,
že bylo porušeno některé ustanovení
Úmluvy. Tento stát předloží Výboru
do šesti měsíců písemné
vysvětlení nebo prohlášení objasňující
tuto věc a informuje jej o opatřeních k nápravě,
která případně učinil.
4. Výbor posoudí oznámení, jež
obdržel podle tohoto článku, a vezme při
tom v úvahu všechny informace, které dostal
od jednotlivce nebo jeho jménem a od dotyčného
smluvního státu.
5. Výbor neposuzuje žádné oznámení
jednotlivce podle tohoto č.lánku, dokud se neujistí,
že:
a/ stejná věc nebyla a není projednávána
v jiném mezinárodním orgánu pro šetření
nebo řešení sporů;
b/ jednotlivec vyčerpal všechny vnitrostátní
opravné prostředky, které měl k dispozici;
toto pravidlo neplatí v případech, kdy se
opravné řízení neodůvodněně
protahuje nebo kdy je málo pravděpodobné,
že přinese účinnou pomoc osobě,
jež je obětí porušení této
Úmluvy.
6. Výbor zkoumá oznámení podle tohoto
článku na neveřejných zasedáních.
7. Výbor sdělí své názory příslušnému
státu, smluvní straně Úmluvy, a jednotlivci.
8. Ustanovení tohoto článku vstoupí
v platnost jakmile pět států, smluvních
stran této Úmluvy, učiní prohlášení
podle odstavce 1 tohoto článku. Tato prohlášení
uloží státy u generálního tajemníka
Organizace spojených národů, který
předá jejich kopie ostatním státům,
smluvním stranám této Úmluvy. Prohlášení
lze kdykoli odvolat oznámením generálnímu
tajemníkovi. Odvolání se nedotkne posuzování
věci, která je předmětem oznámení
již předloženého podle tohoto článku.
Poté, co generální tajemník obdržel
sdělení, kterým se prohlášení
odvolává, nelze přijmout žádné
další oznámení kteréhokoli státu,
který je smluvní stranou této Úmluvy,
pokud stát, který prohlášení
odvolal, neučinil nové prohlášení.
Členové Výboru a ad hoc smírčích
komisí, jež mohou být ustanoveny podle článku
21 odstavce 1 e/, požívají výhody, výsady
a imunity expertů Organizace spojených národů,
jak jsou zakotveny v Úmluvě o výsadách
a imunitách Organizace spojených národů.
Výbor předkládá státům,
smluvním stranám této Úmluvy, a Valnému
shromáždění Organizace spojených
národů výroční zprávu
o své činnosti.
1. Tato Úmluva je otevřena k podpisu všem státům.
2. Tato Úmluva podléhá ratifikaci. Ratifikační
listiny budou uloženy u generálního tajemníka
Organizace spojených národů.
Tato Omluva je otevřena k přístupu kterémukoli
státu. Listiny o přístupu budou uloženy
u generálního tajemníka Organizace spojených
národů.
1. Tato Úmluva vstoupí v platnost třicátý
den po uložení dvacáté ratifikační
listiny nebo listiny o přístupu u generálního
tajemníka Organizace spojených národů.
2. Pro každý stát, který tuto Úmluvu
ratifikuje nebo k ní přistoupí po uložení
dvacáté ratifikační listiny nebo listiny
o pří stupu, vstoupí Úmluva v platnost
třicátý den po uložení jeho ratifikační
listiny nebo listiny o přístupu.
1. Každý stát může při podpisu
nebo ratifikaci této Úmluvy nebo přístupu
k ní prohlásit, že neuznává příslušnost
Výboru upravenou v článku 20.
2. Kterýkoli stát, který učinil výhradu
v souladu s odstavcem 1 tohoto článku, může
tuto výhradu kdykoli odvolat oznámením generálnímu
tajemníkovi Organizace spojených národů.
1. Kterýkoli stát, který je smluvní
stranou této Úmluvy, může navrhnout
změnu Úmluvy a předložit ji generálnímu
tajemníkovi Organizace spojených národů.
Generální tajemník Organizace spojených
národů oznámí pozměňovací
návrh státům, smluvním stranám
Úmluvy, se žádostí o sdělení,
zda jsou pro svolání konference států,
smluvních stran Úmluvy, která by návrh
posoudila a o něm hlasovala. Pokud do čtyř
měsíců od tohoto oznámení alespoň
jedna třetina států, smluvních stran
Úmluvy, se vysloví pro takovouto konferenci, svolá
ji generální tajemník pod záštitou
Organizace spojených národů. Každý
pozměňovací návrh přijatý
většinou států přítomných
a hlasujících na konferenci předloží
generální tajemník všem státům,
smluvním stranám Úmluvy, ke schválení.
2. Změna přijatá v souladu s odstavcem 1
tohoto článku vstoupí v platnost poté,
kdy dvě třetiny států, smluvních
stran této Úmluvy, oznámí generálnímu
tajemníkovi Organizace spojených národů,
že ji přijaly v souladu se svými příslušnými
ústavními předpisy.
3. Vstoupí-li změny v platnost, stanou se závaznými
pro ty státy, smluvní strany Úmluvy, které
je přijaly. Ostatní státy jsou dále
vázány ustanoveními této Úmluvy
a kteroukoli dřívější změnou,
již přijaly.
1. Jakýkoli spor mezi dvěma nebo více státy,
smluvními stranami Úmluvy, týkající
se výkladu nebo provádění této
Úmluvy, který nemůže být vyřešen
jednáním, bude na žádost jednoho z nich
předložen arbitrážnímu řízení.
Jestliže do šesti měsíců ode dne
podání žádosti o arbitráž
nejsou strany s to se dohodnout na organizaci arbitráže,
může kterákoli z těchto stran předat
spor Mezinárodnímu soudnímu dvoru v souladu
se statutem Dvora.
2. Každý stát může při podpisu
nebo ratifikaci této Úmluvy nebo při přístupu
k ní prohlásit, že se necítí
být vázán odstavcem 1 tohoto článku.
Ostatní státy, smluvní strany mluvy, nebudou
vázány odstavcem 1 tohoto článku ve
vztahu ke kterémukoli státu, který učinil
takovouto výhradu.
3. Kterýkoli stát, který učinil výhradu
podle odstavce 2 tohoto článku, může
svou výhradu kdykoli odvolat oznámením generálnímu
tajemníkovi Organizace spojených národů.
1. Stát, který je smluvní stranou této
Úmluvy, ji může vypovědět písemným
sdělením generálnímu tajemníkovi
Organizace spojených národů. Výpověď
nabude účinnosti za rok ode dne, kdy generální
tajemník obdrží toto sdělení.
2. Taková výpověď neosvobozuje stát
od závazků podle této Úmluvy za jakékoli
jednání nebo opomenutí, k nimž došlo
před tím, než výpověď nabyla
účinnosti. Výpověď není
ani nijak na újmu dalšímu posuzování
jakékoli záležitosti, která jíž
byla posuzována Výborem před tím,
než výpověď nabyla účinnosti.
3. Po tom, co výpověď kteréhokoli státu
nabude účinnosti, nezahájí Výbor
posuzování žádné nové
záležitosti týkající se tohoto
státu.
Generální tajemník Organizace spojených
národů vyrozumí všechny členské
státy Organizace spojených národů
a všechny státy, které podepsaly tuto Úmluvu
nebo k ní přistoupily:
a/ o podpisech, ratifikačních listinách a
listinách o přístupu podle článků
25 a 26;
b/ o dni, kdy tato mluva vstoupí v platnost podle článku
27 a o dni, kdy vstoupí v platnost jakákoli změna
podle článku 29;
c/ o výpovědích podle článku
31.
1. Tato Úmluva, jejíž znění v
arabštině, čínštině, angličtině,
francouzštině, ruštině a španělštině
mají stejnou platnost, bude uložena u generálního
tajemníka Organizace spojených národů.
2. Generální tajemník Organizace spojených
národů zašle ověřené opisy
této Úmluvy všem státům.