Federální shromáždění ČSSR 1986 – 1990

Federální shromáždění se usneslo na tomto zákoně:

Účelem tohoto zákona je upravit podmínky pro zakládání podniku, na němž se účastní zahraniční osoba, a jeho postavení při hospodářské činnosti na území Československé socialistické republiky.

(1) Podnikem se zahraniční majetkovou účastí (dále jen "podnik" se rozumí právnická osoba, která má sídlo na území Československé socialistické republiky, a je založena na základě smlouvy za účasti alespoň jednoho československého a jednoho zahraničního účastníka.

(2) Československými účastníky mohou být pouze právnické osoby založené podle československého práva a mající sídlo na území Československé socialistické republiky.

(3) Zahraničními osobami se rozumí pro účely tohoto zákona právnické osoby nemající sídlo a fyzické osoby nemající bydliště na území Československé socialistické republiky.

Vznik, právní forma, právní poměry a zánik podniku, jakož i vztahy vyplývající ze smlouvy týkající se založení podniku (dále jen ("smlouva") a řešení právních otázek s ní souvisejících, se řídí československým právem. [Zákon č. 243/1949 Sb., o akciových společnostech

Zákon č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku]

(1) Podnik odpovídá za poručení svých závazků a ostatních právních povinností vlastním majetkem.

(2) Podnik neručí za závazky státu, ani za závazky jiných právnických osob, a stát a jiné právnické osoby neručí za závazky podniku; tím není dotčeno ručení vzniklé v souladu s příslušnými obecně závaznými pracovními předpisy.

(1) Českoslovenští účastníci mohou uzavírat a měnit smlouvu jen na základě a v mezích uděleného povolení.

(2) Povolení k uzavření nebo změně smlouvy (dále jen "povolení") uděluje ústřední orgán příslušný podle navrhovaného základního předmětu činnosti podniku. V oblasti bankovnictví uděluje povolení Státní banka československá.

(3) Jestliže rozhodování o povolení spadá do působnosti ústředních orgánů republik a má-li účastník sídlo na území jedné republiky a zakládaný podnik má mít sídlo na území druhé republiky, rozhoduje o udělení povolení ústřední orgán republiky, na jejímž území má mít zakládaný podnik sídlo.

(4) K sjednání majetkové účasti na podniku se nevyžaduje povolení podle zvláštních předpisů. [§ 20 zákona č. 142/1970 Sb., o devizovém hospodářství]

(1) V žádosti o povolení uvede československý účastník:

a) svůj název, sídlo a předmět podnikání;

b) účel a cíl zřizování podniku;

c) navrhovaný předmět činnosti podniku, jeho právní formu, sídlo a název;

d) výši základního jmění, výši podílů účastníků na základním jmění, formu a měnu těchto podílů a způsob rozdělení zisku a krytí ztrát a minimální výši rezervního fondu;

e) zastoupení účastníků v orgánech podniku;

f) údaje o zahraničním účastníkovi.

(2) K žádosti. se přikládá návrh smlouvy.

(1) Při rozhodování o udělení povolení podle § 5 se přihlédne k tomu, zda jsou předpoklady, že zakládaný podnik přispěje k rozvoji národního hospodářství Československé socialistické republiky a že bude řádně vykonávat svou hospodářskou činnost. Rovněž se vezme v úvahu navrhovaný poměr mezi podíly československých a zahraničních účastníků.

(2) Povolení může být vydáno pro hospodářskou činnost ve všech oblastech národního hospodářství s výjimkou oblastí důležitých pro zajištění obrany a bezpečnosti Československé socialistické republiky.

(3) Příslušný ústřední orgán je povinen vydat rozhodnutí ve správním řízení [Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení] nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy mu byla předložena žádost v souladu s § 6.

Povolení udělené podle § 5 nahrazuje pro zakládaný podnik povolení nutné k jeho hospodářské činnosti podle zvláštních předpisů, jestliže povolení podle § 5 je uděleno orgánem, který je oprávněn vydat uvedené povolení k hospodářské činnosti a povolený předmět činnosti podniku zahrnuje tuto činnost.

Podniku nelze stanovit povinnosti ve státním plánu hospodářského a sociálního rozvoje.

Vztahy mezi podnikem a československými právnickými osobami se řídí hospodářským zákoníkem s výjimkou ustanovení, jež stanoví bez souhlasu stran vznik povinnosti uzavřít, změnit nebo zrušit smlouvu nebo pravomoc zakládat, změnit nebo zrušit závazkové vztahy, jakož i těch ustanovení, která svým obsahem neodpovídají povaze podniku nebo jsou v rozporu s jeho právním postavením vymezeným tímto zákonem. Tím není dotčen předmět úpravy zákoníku mezinárodního obchodu.

Podnik podléhá pouze daňovým povinnostem, které stanoví zákon.

(1) Podnik vytváří:

a) rezervní fond určený ke krytí ztrát a rizik a financování výkyvů v hospodaření podniku, jednak v československé měně, jednak v zahraničních měnách;

b) fond kulturních a sociálních potřeb podle obecně závazných právních předpisů;

c) fond odměn podle obecně závazných právních předpisů;

d) při výrobní činnosti fond rozvoje podle obecně závazných právních předpisů.

(2) Rezervní fond se vytváří po uplynutí každého roku nejméně ve výši 5% ze zisku po úhradě daňových povinností až do výše stanovené ve smlouvě o zřízení podniku.

(3) Užití fondu kulturních a sociálních potřeb, fondu odměn a fondu rozvoje se řídí obecně závaznými právními předpisy.

(4) Podnik může ze svého zisku po úhradě daňových povinností a přídělů fondů podle odstavce 1 vytvářet další fondy.

(5) Podniku nelze odejmout fondy, které vytvořil o jejich použití v rámci jejich účelu rozhoduje samostatně.

Po splnění daňových povinností a po přídělech do fondů (§ 12 odst. 1) může podnik použít zisk k rozdělení mezi účastníky.

(1) Účetní závěrka a hospodaření podniku za každý rok podléhají přezkoušení dvěma ověřovateli (auditory).

(2) Ověřovatelé (auditoři) jsou povinni vykonávat svou činnost nestranně a využívat při ní potřebných odborných znalostí.

(3) Podrobnosti o činnosti ověřovatelů (auditorů) a jejich jmenování příslušným orgánem státní správy upraví federální ministerstvo financí obecně závazným právním předpisem.

Na podnik se nevztahuje povinnost nabídnout devizové bance vlastní devizové prostředky k odkupu podle zvláštních předpisů [§ 15 odst. 1 písm. b) zákona č. 142/1970 Sb., o devizovém hospodářství] a v rámci povoleného předmětu své činnosti je oprávněn s nimi volně nakládat.

Podnik může zřizovat účty v cizí měně u československé devizové banky nebo u zahraniční banky.

Přepočty mezi československou měnou na zahraniční měnu se provádějí podle kursů vyhlašovaných Státní bankou československou.

Podnik může přijmout úvěr v cizí měně od československé banky od banky zahraniční může takový úvěr přijmout na základě souhlasu Státní banky československé.

Podnik je povinen

a) vytvářet soustavu sociálně ekonomických informací v souladu s příslušnými obecně závaznými předpisy platnými pro československé organizace s obdobnou odvětvovou činností;

b) vést účetnictví v československé měně v souladu s obecně závaznými právními předpisy; případné výjimky z těchto předpisů odůvodněné povahou podniku nebo jeho právním postavením vymezeným tímto zákonem může podniku povolit federální ministerstvo financí;

c) poskytovat účetní a statistické údaje příslušným orgánům v rozsahu, způsobem a v termínech stanovených obecně závaznými právními předpisy.

(1) Zahraniční účastník je oprávněn volně převést do zahraničí výnos z podílu na majetku podniku v případě jeho likvidace nebo v případě zániku nebo snížení své účasti na podniku až do výše úhrady skutečné hodnoty svého podílu na základním jmění, a to v měně této úhrady.

(2) Z devizových prostředků podniku může zahraniční účastník převést do zahraničí svůj podíl na zisku a při likvidaci podniku nebo zániku nebo snížení své účasti na podniku svůj podíl majetku na podniku, který přesahuje úhradu jeho podílu na základním jmění.

(1) Pracovníci podniku, mající trvalé bydliště v zahraničí, jsou oprávněni volně převádět do zahraničí své příjmy, které jim vznikly z pracovní činnosti v podniku.

(2) Podnik je oprávněn volně převádět do zahraničí částky na úhradu sociálního pojištění svých pracovníků, majících trvalé bydliště v zahraničí, popř. převádět tyto částky podle pokynů těchto pracovníků, pokud se toto pojištění neuskutečňuje v ČSSR. Sociálním pojištěním pro účely tohoto zákona se rozumí pojištění pro případ nemoci, těhotenství a pro dávky na děti, úrazové a důchodové pojištění a pojištění pro případ nezaměstnanosti.

(3) Podnik zachová v zahraničí důchodové pojištění svých pracovníků, kteří nemají bydliště v Československé socialistické republice.

(4) Zdrojem převodů uskutečňovaných podle předcházejících odstavců mohou být jen vlastní devizové prostředky podniku.

(1) Majetek podniku může být na území Československé socialistické republiky vyvlastněn nebo jeho vlastnická práva omezena jen na základě zákona.

(2) Při opatřeních uvedených v odstavci 1 musí být zahraničnímu účastníku poskytnuta bez odkladu náhrada, jež bude odpovídat skutečné hodnotě jeho majetku dotčeného těmito opatřeními v době, kdy byla uskutečněna tato náhrada bude volně převoditelná do zahraničí v měně, ve které zahraniční účastník splatil svůj podíl na základním jmění podniku, jinak v měně státu sídla, popř. bydliště zahraničního účastníka.

(1) K zániku podniku se vyžaduje likvidace. Účelem likvidace je vypořádat majetkové poměry zrušovaného podniku.

(2) Likvidace podniku při jeho předlužení se řídí § 352 až 354 občanského soudního řádu. [Zákon č. 99/1963 Sb., ve znění předpisů jej měnících a doplňujících]

(1) Podnik navrhuje zápis své likvidace a likvidátora, kterého jmenoval do podnikového rejstříku. Po dobu likvidace užívá svého názvu s dodatkem "v likvidaci".

(2) Dnem, k němuž byl likvidátor zapsán do podnikového rejstříku, zanikají orgány podniku. Likvidátor je oprávněn jednat jménem podniku ve věcech spojených s likvidací.

(1) Ke dni zahájení likvidace podnik sestaví účetní uzávěrku a předá ji likvidátorovi a příslušným orgánům.

(2) Likvidátor sestaví do třiceti dnů po svém zápisu do podnikového rejstříku zahajovací rozvahu ke dni zahájení likvidace a předá ji účastníkům spolu s likvidačním plánem, rozpočtem likvidace a s inventarizačním zápisem o mimořádné inventarizaci hospodářských prostředků, provedené ke dni zahájení likvidace.

(3) Likvidátor je v průběhu likvidace povinen zejména

a) soustředit peněžní prostředky u jednoho československého peněžního ústavu,

b) dokončit běžné záležitosti,

c) vypořádat daně a poplatky,

d) vypořádat závazky a pohledávky,

e) zpeněžit majetek podniku nejhospodárnějším a nejrychlejším způsobem nebo s ním jinak naložit podle rozhodnutí účastníků,

f) podávat účastníkům čtvrtletní a roční hlášení o průběhu likvidace doložené čtvrtletní a roční uzávěrkou.

(1) Likvidátor sestaví účetní uzávěrku ke dni skončení likvidace a předloží ji účastníkům ke schválení spolu s konečnou zprávou o celém průběhu likvidace.

(2) Likvidátor po prověření a schválení účetní závěrky účastníky a po splnění daňových povinností

a) naloží s konečným zůstatkem likvidace podle rozhodnutí účastníků,

b) postará se o bezpečné uložení spisového materiálu a účetních písemností,

c) oznámí skončení likvidace soudu s návrhem na výmaz podniku z podnikového rejstříku.

Ustanovení tohoto zákona se použijí jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Československá socialistická republika vázána.

Vláda Československé socialistické republiky může stanovit, kdy lze smlouvu týkající se založení podniku uzavřít nebo změnit bez povolení podle § 5 nebo upravit odchylně postup při udělování tohoto povolení.

Podniky založené podle podmínek platných před účinností tohoto zákona se považují za podniky založené podle podmínek stanovených tímto zákonem.

Zrušuje se ustanovení § 389a hospodářského zákoníku.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1989.

Účelem osnovy zákona je stanovit podmínky pro zakládání podniků se zahraničním účastníkem na čs. území, jakož i jejich postavení, právní poměry a zásady hospodářské činnosti. Navrhovaný zákon vytvoří právní základ pro společné podnikání se zahraničními subjekty. Využití této vyšší formy mezinárodní dělby práce předpokládají Směrnice k zabezpečení komplexní přestavby hospodářského mechanismu. Vzhledem k účelu a hlavnímu záměru zakládání a působení podniku, který je třeba spatřovat v podpoře a rozvoji výrobních sil určitého odvětví národního hospodářství formou zavádění moderních technologií s využitím špičkové techniky a vědeckých poznatků, navrhuje se upravit právní postavení těchto podniků při hospodářské činnosti tak, aby byly vytvořeny předpoklady pro účast těchto podniků na rozvoji socialistického hospodářství ČSSR. Z úvodních ustanovení navrhované úpravy vyplývá, že zahraniční osoby se mohou účastnit na podnicích se sídlem na území ČSSR jen v mezích, které připouští obsah navrhovaného zákona.

Na zakládání podniků se zahraniční majetkovou účastí se nevztahuje zák. č. 116/1985 Sb. o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v ČSSR, jehož předmět úpravy je omezen pouze na organizace vymezené v § 1 odst. 2 tohoto zákona. Jejich základním účelem je nehospodářská činnost. Organizace s mezinárodním prvkem ve smyslu uvedeného zákona může být považována za čs. účastníka podle navrhovaného zákona jen za podmínky, že má sídlo na území ČSSR a je zřízena podle čs. práva.

Podniky se zahraniční účastí jsou v ČSSR zakládány od r. 1986. Vzhledem k tomu, že v československém právním řádu není ucelená právní úprava stanovící podmínky pro zakládání a činnost těchto podniků, přijala vláda ČSSR svým usnesením ze dne 22. srpna 1985 č. 187 zásady pro zřizování a činnost společných podniků československých subjektů a subjektů z nesocialistických států. Podniky s účastí organizací se sídlem na území socialistických států jsou dosud zakládány zpravidla na základě mezinárodní smlouvy.

Předkládaný návrh vychází ze zásady úplné ekonomické samostatnosti těchto podniků a vylučuje proto možnost ukládat jakékoliv hospodářské úkoly centrem. Základem ekonomických vztahů centra a podniku bude plnění daňových povinností podniků stanovených zákonem. S přihlédnutím k účasti zahraničních podniků se nepřipouští ukládání povinnosti k určité hospodářské činnosti. Podnik se zahraniční účastí může však podléhat zákonům nebo omezením vydaným na základě zákona č. 42/1980 Sb., o hospodářských stycích se zahraničím ve znění zákona č. 102/1988 Sb. Navrhovaná úprava zabezpečuje dostatečnou ochranu zahraničních účastníků v devizové oblasti.

K ochraně důležitých zájmů ČSSR je třeba zachovat nezbytnou míru vlivu centra na regulaci vzniku těchto podniků v jednotlivých oblastech národního hospodářství ČSSR s přihlédnutím k plánované koncepci jejich vývoje. Vzhledem k této potřebě se svěřuje vydávání povolení k uzavření nebo změně smlouvy týkající se založení podniku ústřednímu orgánu příslušnému podle navrhovaného základního předmětu činnosti podniku: S přihlédnutím k právní úpravě zakladatele podle zákona o státním podniku nevyžaduje předložený návrh zákona ani souhlas ústředního orgánu, který plní vůči československému účastníku úkoly orgánu hospodářského řízení.

V zájmu zajištění a nediskriminačních podmínek zahraniční účasti na podnicích v ČSSR pro subjekty ze socialistických států i států nesocialistických je návrh zákona koncipován jednotně pro účast všech zahraničních subjektů, bez ohledu na sociálně ekonomický systém panující ve státě jejich sídla. Zvláštní právní postavení účastníků z některých států, zejména členských států RVHP může však vyplývat z mezinárodní smlouvy, jejíž úprava má přednost před úpravou navrhovaného zákona (§ 27).

Účelem navrhované úpravy je vyplnit mezeru v československém právním řádu, který sice počítá s možností zakládání a činností subjektů se zahraniční účastí v ČSSR na základě povolení, (§ 20 zák. č. 142/1970 Sb., o devizovém hospodářství), avšak stanovení podmínek pro zakládání a vymezení právního postavení takových subjektů při hospodářské činnosti nejsou dosud uceleně upraveny právním předpisem. To se projevuje jako určitá překážka pro rozvoj této formy spolupráce čs. subjektů a subjektů zahraničních.

Návrh zákona směřuje k odstranění tohoto nedostatku zejména tím, že upravuje otázky důležité z hlediska ochrany hospodářských zájmů státu a z hlediska postavení těchto subjektů v čs. hospodářském mechanismu. Znalost o předpisové úpravě těchto otázek je namnoze pro zahraničního zájemce východiskem při jeho rozhodování o účasti na podnikání v ČSSR.

V zájmu ochrany důležitých československých státních zájmů se navrhuje v nezbytné míře zakotvit vliv ústředních orgánů státní správy při vzniku těchto podniků. Zájmům účastníků podniku se zahraniční účastí vychází vstříc zásada úplné ekonomické samostatnosti těchto podniků. Zakotvuje se právo převodu vloženého kapitálu a podílu na zisku do zahraničí. Návrh připouští zdaňování podniků pouze na základě zákona a vylučuje tudíž možnost ukládat na jiném základě fiskální povinnosti, např. dodatkové odvody.

V souladu se standardem vyplývajícím z mezinárodního práva se poskytuje ochrana proti vyvlastnění na jiném než zákonném podkladě a v případě, že by v souladu s československým zákonem k vyvlastnění došlo, dává se záruka úplné náhrady majetku.

Úpravě ve zvláštních předpisech se ponechávají zejména vztahy pracovně právní, otázky tvorby cen, sazby daní a hmotně právní majetkové vztahy.

Pro právní formu podniků se zahraniční účastí lze využívat stávající instituty čs. právním řádem upravené, a to akciová společnost (zák. č. 243/1949 Sb., o akciových společnostech) a sdružení (zák. č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku, dále jen "zákoník mezinárodního obchodu"). Těchto předpisů se osnova zákona nedotýká. S přihlédnutím k těmto předpisům, jež upravují majetkoprávní vztahy mezi účastníky, bude jmění jimi vložené do podniku a zisk podniku ve vlastnictví podniku a právní nároky účastníků v této souvislosti se omezí pouze na úhradu podílů na majetku podniku při jeho likvidaci nebo zániku účasti některého účastníka. Osnova zákona bere v úvahu dosavadní zkušenosti z právní úpravy podniků se zahraniční účastí v SSSR a v ostatních socialistických státech a zabezpečuje vyváženým způsobem na jedné straně dostatečnou právní jistotu pro zahraniční účastníky a na druhé straně potřebnou právní ochranu čs. společenských zájmů.

Návrh používá pojmu "podnik se zahraniční majetkovou účastí", avšak tímto pojmem se nezavádí nová právní forma čs. právnických osob. Z názvu zákona i jeho obsahu vyplývá, že zahraniční účast na podniku se předpokládá ve formě majetkového podílu a nestačí proto pouhá účast na hospodářské činnosti podniku. Při zakládání těchto podniků se vystačí zejména s existujícími právními formami, kterými jsou akciová společnost a sdružení jako právnická osoba. Podrobná úprava zakládání akciových společností a sdružení je obsažena v platných předpisech.

Československým účastníkem může být pouze právnická osoba založená podle čs. práva, mající své sídlo na území ČSSR. Návrh zákona tak umožňuje každé čs. právnické osobě být účastníkem podniku se zahraniční účastí, při splnění požadavků dále uvedených. Čs. účastníky mohou být vedle státních podniků zejména družstevní organizace, banky, akciové společnosti, ale i např. již existující podniky se zahraniční účastí. Z navrhované úpravy vyplývá, že čs. účastníkem nemohou být československé fyzické osoby. Takové omezení však neplatí pro zahraniční účastníky.

K právním otázkám souvisejícím se smlouvou týkající se založení podniku, jež se řídí čs. právem podle § 3, náleží zejména otázky uzavírání, platnosti, následky neplatnosti smlouvy nebo jejího porušení a ukončení smlouvy.

Z navrhované úpravy vyplývá jednoznačně samostatná majetkoprávní subjektivita podniku. S ohledem na zahraniční účast v těchto podnicích a jejich povahu jako jiných než státních, družstevních a společenských organizací se stanoví, že majetkem, který je v jejich vlastnictví, odpovídají za porušení závazků a jiných povinností. Tato úprava umožní účinně chránit československé majetkové zájmy, neboť čelí možnosti vzájemně směšovat pohledávky zahraničních osob vůči československým právnickým osobám s pohledávkami vůči podniku. Současně osnova zákona v zájmu právní jistoty stanoví plnou majetkovou odpovědnost podniku za případné porušení jeho povinností, kterou stanoví příslušné právní předpisy. Ručení účastníka za závazky podniku vyplyne z majetkoprávní úpravy (např. § 638 zákoníku mezinárodního obchodu).

V zájmu zachování možnosti regulace vzniku podniků se zahraniční majetkovou účastí a jejich předmětu činnosti vyžaduje osnova zákona povolování uzavírání a změn smluv, týkajících se založení podniku.

Udělení povolení spadá do působnosti ústředního orgánu, který je věcně příslušný podle navrhované hospodářské činnosti podniku. Tím se umožňuje rozhodovat o povolení s přihlédnutím k potřebám rozvoje čs. národního hospodářství v jednotlivých hospodářských odvětvích (§ 5). Jestliže navrhovaný základní předmět činnosti zakládaného podniku bude tak široký, že bude spadat do působnosti dvou nebo více ústředních orgánů státní správy, rozhodne každý z těchto orgánů o povolení ohledně základního předmětu podnikání, který spadá do jeho působnosti. Správní řízení povolení u těchto orgánů budou probíhat souběžně a na každé z těchto řízení se vztahuje mimo jiné i správní řád. Stanoví se však od jeho úpravy odchylně lhůta, v níž má být vydáno rozhodnutí (§ 7 odst. 3).

Při rozhodování o povolení podle navrhovaného zákona se vztahuje správní řád i na SBČS, která není orgánem státní správy.

Veškerý styk s čs. orgány je nutno vést v úředních jazycích, tj. češtině nebo slovenštině.

Jestliže zakládaný podnik má vykonávat i zahraniční obchodní činnost, bude povolovacím orgánem ohledně této činnosti i federální ministerstvo zahraničního obchodu. Tato úprava je v souladu se zák. č. 42/1980 Sb., o hospodářských stycích se zahraničím ve znění zák. č.102/1988 Sb.

Osnova zákona nevymezuje oblasti československého národního hospodářství, v nichž mohou být podniky zakládány a vyvíjet svou činnost (§ 7). Pouze s ohledem na zabezpečení důležitých zájmů ČSSR vylučují se z těchto oblastí obecné oblasti důležité pro zajištění bezpečnosti a obrany ČSSR. Konkrétní rozhodnutí. jde-li o takovou oblast, ponechává návrh zákona v každém jednotlivém případě na posouzení orgánů, které vydávají povolení k uzavření smlouvy týkající se založení podniku.

V hlavě 1 části III osnovy zákona jsou rámcově zakotveny základní principy postavení podniku při hospodářské činnosti.

Ustanovení § 9 osnovy zákona vylučuje, aby byly podniku se zahraniční účastí ukládány státním plánem hospodářského sociálního rozvoje úkoly i v případech, kdy to nový hospodářský mechanismus umožní vůči jiným čs. podnikům. Tím se vylučuje, aby zahraniční účastník byl nucen k podnikání, které není v souladu s jeho podnikatelskými zájmy. S přihlédnutím k tomuto účelu jsou vyloučena z aplikace na hospodářské vztahy podniku některá ustanovení hospodářského zákoníku, který jinak bude, v rámci předmětu své úpravy na tyto vztahy, aplikovatelný na základě § 10.

Navrhovanou úpravou se nemění předmět úpravy zákoníku mezinárodního obchodu, který upravuje i určité vztahy mezi čs. subjekty.

Hospodářsko-právní spory podniku bude podle § 1 písm. a) zák. č. 121/1962 Sb. o hospodářské arbitráži ve znění vyplývajícím ze zák. č. 99/1988 Sb. řešit státní arbitráž. Jiné majetkoprávní spory budou rozhodovány soudy, popř. na základě rozhodčí smlouvy uzavřené podnikem v rozhodčím řízení.

V hlavě 2 části III osnovy zákona je základní úprava finančního hospodaření podniku.

Zisk použije podnik obligatorně k úhradě daňových povinností podle platných daňových předpisů, a k přídělům do fondů, které je povinen tvořit (§ 12 odst. 1). Z navrhované úpravy vyplývá, že podnik se zahraniční účastí bude podléhat zákonem stanoveným čs. daním a nikoliv odvodům, kterým podléhají pouze čs. socialistické organizace na jiném právním základě.

V návrhu zákona jsou stanoveny fondy, jež musí podnik povinně vytvářet (§ 12). Je to předně rezervní fond, který podniku slouží ke krytí ztrát a rizik a financování výkyvů hospodaření podniku. Z hlediska finančního zajištění podnikatelské činnosti podniku a jeho partnerů zakotvuje návrh zákona povinnost vytvářet rezervní fond podniku každoročně nejméně ve výši 5% ze zisku po úhradě daní podniku až do výše stanovené ve smlouvě týkající se založení podniku. Dalšími obligatorními fondy, které podnik zřizuje, jsou fond odměn a fond kulturních a sociálních potřeb. Pokud předmětem hospodářské činnosti podniku je výrobní činnost, je podnik povinen vytvořit i fond rozvoje.

Zisk, nepoužitý podnikem k výše uvedeným účelům, může podnik použít k tvorbě svých dalších fondů nebo k rozdělení mezi účastníky.

Osnova zákona zavádí novou formu přezkoušení účetní závěrky a výsledků hospodaření podniku za každý rok pomocí auditorů. Tato forma kontroly hospodaření je běžná zejména v nesocialistických státech a je vyhledávána samotnými podnikateli vzhledem k tomu, že zabezpečuje nestranné a objektivní posouzení hospodářské činnosti podniku prováděné vysoce kvalifikovanými odborníky. Vzhledem k existenci zahraniční majetkové účasti v podniku je tato forma kontroly účelná.

Ve smyslu platných devizových předpisů je podnik devizovým tuzemcem. Koncepce navrhovaného zákona však vychází z předpokladu, že veškeré devizové potřeby si opatřuje podnik buď z vlastních zdrojů nebo z devizového úvěru.

Návrh zákona však osvobozuje podnik od povinnosti nabídnout devizové bance vlastní devizové prostředky k odkupu (§ 15). Podnik v rámci své povolené hospodářské činnosti je oprávněn se svými devizovými prostředky volně nakládat. Navrhovanou úpravou je sledováno zvýraznění a podpora devizové samostatnosti podniku odůvodněná zahraniční majetkovou účastí a zájmem na vytvoření širšího prostoru pro hospodářskou činnost podniku v devizové oblasti.

Další odchylkou od devizových předpisů (§ 16) je zakotvení možnosti zřizovat účty v cizí měně u československé devizové banky nebo u zahraniční banky bez povolení, které jinak vyžadují obecné devizové předpisy. V návrhu zákona se výslovně stanoví, že přepočty mezi československou a zahraniční měnou se provádějí podle kursů vyhlašovaných Státní bankou československou. Použití jiných kursů je tak vyloučeno.

Osnova zákona vychází z předpokladu, že přijímání úvěrů podnikem od československých bank nebo bank zahraničních bude prováděno podle zásad vnitřní a zahraniční měnové politiky čs. státu, která je vyjádřena úpravou obsaženou ve zvláštních předpisech. Podle navrhovaného § 18 může podnik bez devizového povolení přijmout od československé banky úvěr jak v československé, tak i v cizí měně, avšak úvěr od banky zahraniční může podnik přijmout jen na základě souhlasu SBČS.

Komplexnost právní úpravy činnosti podniků se zahraniční účastí vyžaduje, aby zákon zahrnoval i zásady sociálně ekonomických informací. V zájmu zajištění jednotnosti těchto informací, jakož i v zájmu správného vykazování hospodářského výsledku podniku, jeho rozdělení, majetku a zdrojů jeho krytí je osnovou stanovena povinnost vést účetnictví podniku v souladu s československými obecně závaznými předpisy. Podnik je povinen poskytovat účetní a statistické údaje příslušným čs. orgánům a to v rozsahu, způsobem a v termínech stanovených zvláštními předpisy.

Osnova zákona zajišťuje zahraničnímu účastníku právo převést do zahraničí bez devizového povolení devizové prostředky získané z výnosu jeho podílu na majetku podniku při likvidaci podniku nebo zániku nebo snížení účasti zahraniční osoby na podniku až do výše úhrady skutečné hodnoty svého podílu na základním jmění a to v měně této úhrady. Výnos na majetku podniku převyšující uvedenou výši a dále svůj podíl na zisku může zahraniční účastník převést do zahraničí bez devizového povolení pouze z devizových prostředků, jež jsou v majetku podniku, popř. devizových prostředků, jež jsou k dispozici po likvidaci podniku.

Osnova zákona připouští bez jinak potřebného devizového povolení převod příjmů pracovníků podniku, majících trval bydliště v zahraničí, které jim vznikly z pracovní činnosti v podniku, a to z devizových prostředků podniku.

Podnik bude moci bez devizového povolení převádět do zahraničí částky na úhradu sociálního pojištění svých pracovníků, majících trvalé bydliště v zahraničí, aby zahraniční pracovníci byli zabezpečení po dobu práce v ČSSR, zejména pokud jde o jejich budoucí nárok na starobní důchod. Zdrojem těchto převodů budou jen vlastní devizové prostředky podniku takže nebudou vznikat nároky na devizové hospodářství státu.

Navrhované ustanovení § 22 poskytuje zahraničním zájemcům o účast na podnikání v ČSSR a zahraničním účastníkům zákonnou záruku odškodnění pro případ, že by majetek podniku byl postižen opatřením podle zákona, které by způsobilo vyvlastnění nebo omezení vlastnických práv.

Vhledem k tomu, že akciový zákon a zákoník mezinárodního obchodu upravují především způsoby zániku akciové společnosti nebo sdružení a vztahy spojené s likvidací těchto subjektů jsou upraveny jen částečně, a to pouze v zákoně o akciových společnostech, navrhuje se v osnově zákona zakotvit i ustanovení o likvidaci podniku.

Vzhledem k již existujícím mezinárodním závazkům ČSSR, zejména k dohodám uzavíraným s členskými státy RVHP, je účelné v návrhu zákona výslovně uvést, že jeho ustanovení se použije, pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je ČSSR vázána (§ 27). V praxi se mohou v budoucnu vyskytnout případy, kdy z těchto smluv vyplyne úprava odchylná od osnovy zákona, zejména pokud jde o povolování založit podnik se zahraniční účastí.

S uzákoněním navrhované úpravy nebudou spojeny žádné výlohy ze státního rozpočtu, rozpočtu národních výborů a nebude ovlivněn plán pracovních sil.