kterým se předkládá Federálnímu
shromáždění Československé
socialistické republiky:
a) návrh na přístup Československé
socialistické republiky k Vídeňské
úmluvě o právu smluv mezi státy a
mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními
organizacemi, přijaté ve Vídni dne 21. března
1986;
b) návrh na odvolání výhrady k článku
66 Vídeňské úmluvy o smluvním
právu ze dne 23. května 1969, ke které přistoupila
Československá socialistická republiky dne
29. července 1987.
Federální shromáždění
Československé socialistické republiky souhlasí:
a) s přístupem Československé socialistické
republik k Vídeňské úmluvě
o právu smluv mezi státy a mezinárodními
organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi,
přijaté ve Vídni dne 21. března 1986;
b) s odvoláním výhrady k článku
66 Vídeňské úmluvy o smluvním
právu ze dne 23. května 1969, ke které přistoupila
Československá socialistická republiky dne
29. července 1987.
Zvyšování počtu mezinárodních
vládních organizací, posilování
jejich úlohy v mezinárodních vztazích,
jakož i rozšiřování počtu
smluv, které mezinárodní organizace uzavírají
se státy nebo s jinými mezinárodními
organizacemi, si vyžádalo kodifikaci a pokrokový
rozvoj pravidel mezinárodního práva o uzavírání
těchto smluv vzhledem k tomu, že Vídeňská
úmluva o smluvním právu z roku 1969 se vztahuje
jen na smlouvy uzavírané v písemné
formě mezi státy.
Přípravou návrhu příslušné
kodifikační úmluvy byla pověřena
Komise pro mezinárodní právo, která
se danou otázkou zabývala od roku 1970. Na svém
34. zasedání v roce 1982 dokončila Komise
svůj návrh, k jehož projednání
byla Valným shromážděním OSN
svolána diplomatická konference ve Vídni
ve dnech 18. února až 21. března 1986. Práce
konference byla završena přijetím Úmluvy
o právu smluv mezi státy a mezinárodními
organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi.
Úmluva vychází v maximálně
možné míře z textu Vídeňské
úmluvy o smluvním právu, jejíž
stranou je i ČSSR. Současně se do jejího
obsahu promítly i změny, které vyplývají
ze zvláštností mezinárodních
organizací, zejména z jejich právní
způsobilosti.
Vídeňská úmluva o právu smluv
mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo
mezi mezinárodními organizacemi se skládá
z preambule a z 86 článků, rozdělených
do 8 částí. V Příloze k Úmluvě
je upraven postup při rozhodčím a smírčím
řízení podle čl. 66 Úmluvy
při urovnávání sporů týkajících
se použití nebo výkladu některého
ustanovení její části V o neplatnosti
nebo ukončení platnosti mezinárodních
smluv.
V preambuli Úmluvy, která má význam
zejména pro její interpretaci, se podařilo
vyjádřit zvláštní rysy smluvní
způsobilosti mezinárodních organizací.
Uvádí se v ní, že mezinárodní
organizace je nadána takovou způsobilostí
uzavírat smlouvy, která je nezbytná k plnění
jejích funkcí a dosažení jejích
cílů. Strany Úmluvy v její preambuli
uznaly, že praxe mezinárodních organizací
při uzavírání smluv se státy
nebo mezi sebou navzájem musí být v souladu
s jejích zakládajícími listinami.
Část I Úmluvy /čl. 1-5/ je věnována
úvodním ustanovením, která upravují
otázky působnosti Úmluvy a definují
používané výrazy. Úmluva se vztahuje
na smlouvy uzavírané v písemné formě
mezi jedním nebo několika státy a jednou
nebo několika mezinárodními organizacemi.
Dále se vztahuje též na smlouvy uzavírané
písemné mezi mezinárodními organizacemi.
V části II /čl. 6 - 25/ je upraveno uzavírání
smluv a jejich vstup v platnost. Úmluva stanoví,
že způsobilost mezinárodních organizací
uzavírat smlouvy se řídí pravidly
této organizace, přičemž pravidly organizace
se mají na mysli její zakládající
listiny, rozhodnutí a rezoluce přijatá v
souladu s nimi, jakož i ustálená praxe organizace.
Otázku zmocnění a pravomoci k uzavírání
mezinárodních smluv za státy a za mezinárodní
organizace upravují ustanovení čl. 7 a 8
Úmluvy. Čs. předpisy upravují tyto
otázky v souladu s uvedenými ustanoveními
Úmluvy.
Článek 9, vycházející z mezinárodní
praxe, stanoví, že text smlouvy se přijímá
se souhlasem všech států a organizací,
které se podílely na jeho vypracování.
Výjimku představuje přijímání
textu smlouvy na mezinárodní konferenci. V tomto
případě se text přijímá,
pokud jednací řád konference nestanoví
jinak, dvoutřetinovou většinou přítomných
a hlasujících účastníků.
Článek 10 upravuje otázku autentifikace textu
smlouvy, tj. aktu, jímž jednající strany
potvrzují, že dohodnutý text je definitivním
/konečným/ a autentickým /původním/.
K autentifikaci může dojit podpisem, podpisem ad referendum,
parafováním textu smlouvy nebo závěrečného
aktu konference, pokud jeho součástí je i
text smlouvy, případně může k
autentifikaci dojít jiným dohodnutým způsobem.
V článcích 11 - 17 jsou upraveny různé
způsoby vyjádření souhlasu být
smlouvou vázán. Stát může takovýto
svůj souhlas vyjádřit podpisem, výměnou
listin tvořících smlouvu, ratifikací
smlouvy nebo přístupem k ní, přijetím
nebo schválením smlouvy nebo jakýmkoli jiným
dohodnutým způsobem. Stejnými způsoby,
s výjimkou ratifikace, může vyjádřit
svůj souhlas být smlouvou vázána mezinárodní
organizace. Místo ratifikace může takovýto
souhlas vyjádřit formálním potvrzením
smlouvy.
Po složitých jednáních se v Úmluvě
podařilo uspokojivě vyřešit otázku
přípustnosti výhrad ke smlouvám, jejich
přijetí, jakož i námitek vůči
nim /čl. 19 - 23/. Výhradou se přitom rozumí
jednostranné, jakkoliv formulované nebo označené
prohlášení učiněné státem
nebo mezinárodní organizací při aktu,
kterým vyjadřují svůj souhlas být
smlouvou vázány, přičemž tímto
prohlášením stát nebo mezinárodní
organizace zamýšlejí vyloučit nebo změnit
právní účinek určitých
ustanovení smlouvy při jejich použití
vůči nim. Ze smluvní volnosti vyplývá
zásadní možnost učinit výhradu.
Z této zásadní přípustnosti
výhrad jsou článkem 19 vyloučeny tři
případy, kdy výhradu učinit nelze,
a to tehdy, je-li smlouvou zakázána výslovně
/písm. a/ nebo implicitně /písm. b/ nebo
tehdy, kdy sice smlouva neobsahuje ustanovení týkající
se přípustnosti výhrad, avšak vznesená
výhrada není slučitelná s předmětem
a účelem smlouvy. Ze smluvní rovnosti vyplývá
právo druhé strany učiněnou výhradu
- s výjimkou výhrady výslovně smlouvou
povolené nepřijmout vznesením námitky
vůči ní. Námitka vůči
výhradě nebrání vstupu smlouvy v platnost
ve vzájemných vztazích toho, kdo výhradu
učinil, a toho, kdo k ní vznesl námitku,
pokud ovšem strana, která uplatnila námitku,
jasně nevyjádřila svůj opačný
úmysl.
Vstup smluv v platnost a jejich prozatímní provádění
je upraveno v čl. 24 a 25. Vstup smlouvy závisí
na vůli smluvních stran; zpravidla se již ve
smlouvě stanovuje způsob a den vstupu smlouvy v
platnost.
Úvodní Článek části
III o dodržování, provádění
a výkladu smluv, článek 26, vyjadřuje
jednu ze základních zásad mezinárodního
práva, zásadu pacta sunt servanda. Podle této
zásady zavazuje platná smlouva strany a musí
být jimi plněna v dobré víře.
Přitom se stát nemůže dovolávat
svého vnitrostátního práva a mezinárodní
organizace svých vnitřních pravidel jako
důvodu pro neplnění svých smluvních
závazků /čl. 27/. Čl. 28 a 29 upravují
časovou a územní působnost smluv>
Smlouva zásadně, pokud se její strany nedohodnou
jinak, nemá zpětné účinky,
Zavazuje přitom stát ve vztahu k celému jeho
území.
Pravidla o tom, jak se mají provádět ustanovení
v různé době uzavřených smluv,
které se týkají téhož předmětu,
jsou obsažena v čl. 30. V souladu s čl. 103
Charty OSN se potvrzuje přednost závazků
podle ní před závazky podle kterékoli
jiné mezinárodní smlouvy. Jinak se vychází
z obecně uznávané zásady lex posterior
derogat priori, pokud pozdější smlouva nestanoví
něco jiného.
Předpokladem pro řádné plnění
smluv je jejich správná interpretace, tj. zjištění
skutečného smyslu ustanovení smlouvy, zjištění,
na čem se strany v době uzavření smlouvy
dohodly. Pravidla postupu při výkladu smluv jsou
obsažena v čl. 31 - 33 Úmluvy. Tato pravidla,
jež byla poprvé právně vyjádřena
ve Vídeňské úmluvě o smluvním
právu z roku 1969, se v praxi osvědčila,
a proto nebyl důvod je při kodifikaci práva
smluv mezinárodních organizací měnit.
Čl. 34 potvrzuje starou zásadu smluvního
práva, podle níž smlouva vytváří
smluvní poměr jen mezi jejími stranami, nemůže
však vytvářet práva nebo zakládat
povinnosti pro jiné státy nebo organizace bez jejich
souhlasu /pacta tertiis nec nocent nec prosunt/. Podrobněji
je pak tato zásada rozvedena v čl. 35 - 37. Pokud
jde o závazky a práva, jež vznikají
pro členské státy mezinárodní
organizace ze smlouvy, jíž je organizace stranou,
nebyl na konferenci přijat zvláštní
článek o této problematice, s ohledem na
zatím nerozvinutou praxi, ale do čl. 74 byl zařazen
odst. 3, ve kterém se uvádí, že ustanovení
Úmluvy se nedotýkají žádné
otázky, která v souvislosti se vznikem závazků
a práv členských států mezinárodní
organizace může vzniknout ze smlouvy, jejíž
stranou je tato organizace. Podobně v preambuli bylo potvrzeno,
že nic v Úmluvě nesmí být vykládáno
jako okolnost dotýkající se těch vztahů
mezi mezinárodní organizací a jejími
členy, které jsou upraveny pravidly této
organizace. Proto otázka závazků a práv
ze smlouvy uzavřené mezinárodní organizací
pro její členy se bude řídit pravidly
této organizace.
Článek 38 potvrzuje možnost, aby určité
pravidlo, vyjádřené ve smlouvě, platilo
pro státy, nebo organizace, které nejsou její
stranou, jako obyčejové pravidlo mezinárodního
práva.
Pravidla o změně a úpravě smluv jsou
obsažena v čl. 39 - 41. Vychází se přitom
z toho, že smlouvu je možno měnit jen se souhlasem
smluvních stran. Za podmínek stanovených
v čl. 41 může být upravena mnohostranná
smlouva jen ve vzájemných vztazích mezi některými
stranami.
Velmi důležitá jsou ustanovení o neplatnosti,
zániku a přerušení provádění
smluv, obsažená v čl. 42 - 72 mluvy. V těchto
článcích jsou jasně určeny
důvody neplatnosti smluv, ukončení jejich
platnosti nebo přerušení jejich provádění.
Současně stanovují i způsoby, jakými
se mají důvody neplatnosti, ukončení
platnosti nebo přerušení provádění
smlouvy uplatnit. Uvedená část Úmluvy
předvídá i prostředky řešení
sporů, které souvisejí s neplatností
nebo skončením platnosti nebo přerušením
provádění. Tím vším se
výrazně posiluje právní jistota a
stabilita ve smluvních vztazích mezi státy
a mezinárodními organizacemi.
Za důvody relativní neplatnosti se uznávají
zjevné porušení zvlášť důležitého
ustanovení vnitrostátního práva nebo
pravidla mezinárodní organizace, které se
týká oprávnění uzavírat
smlouvy /čl. 46/, nerespektování zvláštního
omezení zmocnění zástupce vyjádřit
souhlas státu nebo mezinárodní organizace
/čl. 47/, omyl /čl. 48/, podvod /čl. 49/
a korupce zástupce státu nebo mezinárodní
organizace /čl. 50/. Některá z těchto
skutečností se stát nebo organizace musí
dovolat, aby smlouva byla neplatná; jinak by totiž
smlouva byla platná a musela by být jejími
stranami plněna.
Smlouva je nicotná, pokud souhlas státu nebo mezinárodní
organizace s ní byl dosažen donucením, nátlakem
vykonávaným vůči jeho /jejímu/
zástupci /čl. 51/. Takovýto souhlas je bez
jakýchkoli právních účinků,
takže ke smlouvě ani nedošlo /non negotium/.
Odlišnou situaci představuje případ,
kdy nátlak je vykonáván na stát samotný
/nebo organizaci/ tím, že se mu /jí/ vyhrožuje
použitím síly nebo se vůči němu
/ní/ použije síla, aby uzavřel /uzavřela/
určitou smlouvu. Taková smlouva je podle mezinárodního
práva /čl. 52/ absolutně neplatná
/nulitní/.
Důvodem absolutní neplatnosti mezinárodní
smlouvy je též skutečnost, že smlouva
je v obsahovém rozporu s imperativní normou obecného
mezinárodního práva /čl. 53/. Mezi
imperativní pravidla obecného mezinárodního
práva se dnes zařazují pravidla zakazující
použití síly ve vztazích mezi státy,
pravidla zakazující uplatňování
územní suverenity na volném moři,
v kosmickém prostoru nebo na nebeských tělesech,
pravidla chránící fyzické bytí
a základní lidskou důstojnost člověka,
zejména pravidla zakazující genocidium, otroctví
a mučení.
Důvody pro skončení platnosti smlouvy jsou
nejčastěji uvedeny přímo ve smlouvě
samotné; zpravidla se jako takové důvody
stanovují uplynutí času, na který
byla smlouva sjednána, její splnění,
výpověď, uzavření pozdější
smlouvy mezi týmiž stranami o stejném předmětu.
Platnost smlouvy může být ukončena nebo
její provádění přerušeno
na základě dohody všech jejích stran.
Pokud jedna strana hrubě poruší smlouvu, je
druhá strana oprávněna dovolávat se
tohoto porušení jako důvodu pro skončení
platnosti smlouvy nebo pro přerušení jejího
provádění. To se týká smluv
dvoustranných. V případě mnohostranné
smlouvy stanovuje odst. 2 čl. 60 podmínky, za nichž
lze rovněž žádat skončení
platnosti smlouvy nebo přerušení jejího
provádění z důvodu jejího hrubého
porušení. Za hrubé porušení se
přitom považuje takové odmítnutí
smlouvy, které Vídeňská úmluva
o právu smluv mezi státy a mezinárodními
organizacemi nedovoluje, nebo porušení ustanovení,
které je podstatné pro uskutečnění
předmětu nebo cíle smlouvy.
Je-li rozpor smlouvy s imperativní normou obecného
mezinárodního práva v době jejího
uzavření důvodem absolutní neplatnosti
smlouvy /čl. 53/, tak podle čl. 64 později
nastalý rozpor v důsledku vzniku nové imperativní
normy obecného mezinárodního práva
má za následek zánik smlouvy /čl.
64/.
Úmluva stanoví rovněž přesná
pravidla pro řízení o neplatnosti smlouvy,
o skončení její platnosti, odstoupení
některé strany od smlouvy nebo o přerušení
jejího provádění. Tato pravidla jsou
vyjádřena v čl. 65 - 68 Úmluvy a v
její Příloze. Podle nich veškeré
úkony týkající se těchto otázek
musí mít formu písemného sdělení
a musí být oznámeny ostatním smluvním
stranám. V oznámení musí být
uvedeno opatření, které zamýšlí
notifikující strana učinit, jakož i
odůvodnění tohoto opatření.
Pokud vůči zamýšlenému opatření
nevznese ve stanovené lhůtě žádná
strana námitku, může jej notifikující
strana provést. Pokud ovšem některá
strana vznese námitku, vznikne mezi těmito stranami
spor, který jsou povinny řešit prostředky
mírového urovnávání sporů
předvídanými v čl. 33 Charty OSN.
Aby se zabránilo neúměrnému prodlužování
vyřešení sporu, předvídá
čl. 66 po uplynutí 12 měsíců
ode dne vznesení námitky obligatorní řízení
před Mezinárodním soudním dvorem v
případě sporů týkajících
se použití nebo výkladu článku
53 nebo 64 /tj. spory ohledně rozporu smlouvy s imperativními
normami obecného mezinárodního práva/.
Toto řízení bude zahájeno na žádost
jedné ze stran sporu, pokud ovšem se všechny
strany sporu nedohodly na rozhodčím řízení.
Vzhledem k tornu, že podle Statutu Mezinárodního
soudního dvora stranou ve sporném řízení
může být jenom stát, předvídá
čl. 66 Úmluvy pro případ sporů,
kde jednou ze stran je mezinárodní organizace, možnost
požádat Mezinárodní soudní dvůr
o posudek. Jeho posudek v tomto případě přijímají
všechny strany, jichž se spor týká, za
konečný. Pro jiné spory než spory týkající
se imperativních pravidel se předvídá
po uplynutí roční lhůty obligatorní
smírčí řízení. Podrobnější
pravidla rozhodčího řízení
a řízení smírčího jsou
uvedena v Příloze k Úmluvě. Výsledkem
rozhodčího řízení je závazné
rozhodnutí, zatímco řízení
smírčí končí předložením
zprávy smírčí komise. Tato zpráva
má jen povahu doporučení a strany ve sporu
nezavazuje.
Na rozdíl od předcházející
praxe, kdy se vůči obligatorní jurisdikci
Mezinárodního soudního dvora, obligatornímu
rozhodčímu řízení i vůči
obligatornímu řízení smírčímu
ze strany ČSSR vznášela při ratifikaci
mezinárodních smluv nebo při přístupu
k nim v zásadě - až na zcela výjimečné
případy - výhrada, navrhuje se teď v
případě Vídeňské úmluvy
o právu smluv mezi státy a mezinárodními
organizacemi výhradu již nečinit a souhlasit
i s těmito formami mírového urovnávání
sporů. Změna stanoviska je výsledkem přehodnocování
postoje k obligatorním. prostředkům mírového
urovnávání sporů, zejména k
obligatorní jurisdikci Mezinárodního soudního
dvora. Je praktickým čs. krokem odpovídajícím
výzvě M. S. Gorbačova k širšímu
využívání: Mezinárodního
soudního dvora a uznání jeho jurisdikce.
Odpovídá též požadavku prosazování
primátu mezinárodního práva v politice.
Část VI Úmluvy pod názvem Různá
ustanovení upravuje vztah Úmluvy k Vídeňské
úmluvě o smluvním právu, vymezuje
otázky, jichž se mluva netýká. Věnuje
se též vztahu mezi diplomatickými nebo konzulárními
styky a uzavíráním smluv.
problematice depozitářů, jejich funkcím,
notifikacím v souvislosti se smlouvami, opravám
chyb ve smlouvách, registraci a publikaci smluv jsou věnovány
články částí VII Úmluvy.
Úprava těchto technických otázek odpovídá
osvědčené mezinárodní smluvní
praxi.
V závěrečné části (část
VIII Úmluvy) jsou upraveny podpis mluvy, její ratifikace
nebo formální potvrzení, přístup
k ní, její vstup v platnost, jakož i určení
autentických textů Úmluvy.
Úmluva vstoupí podle svého čl. 85
v platnost 30. dne po dni uložení 35. ratifikační
listiny nebo listiny o přístupu států
nebo Namibie. Zatím v platnost nevstoupila. Dosud ji ratifikovalo
nebo k ní přistoupilo 6 států, mezi
nimi též Bulharsko a Maďarsko.
Úmluva je důležitým příspěvkem
ke kodifikaci a pokrokovému rozvoji pravidel mezinárodního
práva o uzavírání mezinárodních
smluv s účastí mezinárodních
vládních organizací. Stanovením přesných
pravidel posiluje právní jistotu v mezinárodních
vztazích. Přístup k Úmluvě
si nevyžádá změny v čs. právních
předpisech.
V zájmu jednotnosti čs. postoje k úpravě
mírového urovnávání sporů,
které by mohly vzniknout při výkladu nebo
provádění Vídeňské úmluvy
o smluvním právu, která je v této
úmluvě obdobná jako ve Vídeňské
úmluvě o právu smluv mezi státy a
mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními
organizacemi, se současně navrhuje odvolat výhradu
k článku 66 Vídeňské úmluvy
o smluvním právu z 23. května 1969, kterou
ČSSR uplatnila při přístupu dne 29.
července 1987. Federální shromáždění
vyslovilo souhlas s přístupem Československé
socialistické republiky a s uplatněním výhrady
dne 23. června 1987 svým usnesením č.
18. V článku 66 uvedené mluvy se rovněž
předvídá možnost zahájit řízení
před Mezinárodním soudním dvorem,
pokud se do 1 roku nepodaří vyřešit
státům jejich spor týkající
se neplatnosti smlouvy nebo jejího zániku v důsledku
rozporu smlouvy s imperativními pravidly mezinárodního
práva. V případě jiných sporů
o neplatnost nebo ukončení platnosti nebo přerušení
provádění smlouvy lze podle tohoto článku
zahájit smirčí řízení.
Koncepce imperativních pravidel (ius cogens) byla prosazena
i do Vídeňské úmluvy o smluvním
právu z roku 1969. Imperativní normy jsou takové
normy, které byly uznány celým mezinárodním
společenstvím za normy, od nichž není
dovoleno se odchýlit a které mohou být změněny
pouze novou normou obecného mezinárodního
práva stejné povahy. Kogentní normy chrání
všelidské zájmy mezinárodního
společenství. Mezinárodní soudní
dvůr svým složením i rozhodovací
praxí od 70. let vytváří záruky
pro vcelku objektivní rozhodování. Své
stanovisko k imperativním normám vyložil v
rozsudku ze dne 5. 2. 1970 v případě Barcelonské
společnosti, když uvedl, že imperativní
povahu mají pravidla zakazující agresi, genocidu,
rasovou diskriminaci, otroctví. Uplatnění
výhrady ČSSR k čl. 66 Vídeňské
úmluvy o smluvním právu z roku 1969 vyvolalo
řadu námitek vyspělých kapitalistických
států, v důsledku čehož nevznikl
mezi ČSSR a některými těmito stát
smluvní vztah v rozsahu celé části
V Úmluvy (neplatnost, zánik a přerušení
provádění smluv).
Odvolání výhrady a uznání obligatorní
jurisdikce Mezinárodního soudního dvora v
uvedeném případě bude projevem čs.
podpory tohoto hlavního soudního orgánu Organizace
spojených národů vycházející
z nového pohledu na úlohu mezinárodního
práva v mezinárodních vztazích.
Vídeňská úmluva o právu smluv
mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo
mezi mezinárodními organizacemi je významnou
smlouvou politické povahy, která se dotýká
též otázek upravených čs. vnitrostátními
právními předpisy. Proto v souladu s čl.
36 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968
Sb., o čs. federaci, se předkládá
Federálnímu shromáždění
k souhlasu návrh na přístup Československé
socialistické republiky k ní.
Současně se Federálnímu shromáždění
předkládá návrh na souhlas s odvoláním
výhrady k článku 66 Vídeňské
úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května
1969, k níž ČSSR přistoupila dne 29.
července 1987.
Strany této úmluvy,
berouce v úvahu základní úlohu smluv
v historii mezinárodních vztahů,
majíce na zřeteli konsensuální povahu
smluv a jejich stále větší význam
jako pramene mezinárodního práva,
konstatujíce, že zásady svobodného souhlasu
a dobré viry a pravidlo pacta sunt servanda jsou všeobecně
uznávány,
potvrzujíce důležitost prohloubení procesu
kodifikace a pokrokového rozvoje mezinárodního
práva v celosvětovém rozsahu,
jsouce přesvědčeny, že kodifikace a
pokrokový rozvoj norem týkajících
se smluv mezi státy a mezinárodními organizacemi
a mezi mezinárodními organizacemi přispívají
k upevňování právního řádu
v mezinárodních vztazích a slouží
cílům Charty Organizace spojených národů,
majíce na zřeteli zásad mezinárodního
práva vtělené do Charty Organizace spojených
národů, jako zásady rovnoprávnosti
národů a jejich práva na sebeurčení,
svrchované rovnosti a nezávislosti všech států,
nevměšování do vnitřních
záležitostí států, zákazu
hrozby silou nebo použití síly a všeobecného
uznávání a dodržování
lidských práv a základních svobod
pro všechny,
majíce na mysli ustanovení Vídeňské
úmluvy o smluvním právu z roku 1969,
uznávajíce spojitost mezi právem smluv mezi
státy a právem smluv mezi státy a mezinárodním.
organizacemi a mezi mezinárodními organizacemi,
berouce v úvahu důležitost smluv mezi státy
a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními
organizacemi jako prospěšného nástroje
rozvoje mezinárodních vztahů a zabezpečení
podmínek pro mírovou spolupráci mezi národy
bez ohledu na rozdíly v jejich státním a
společenském zřízení,
majíce na zřeteli zvláštnosti smluv,
jejichž stranami jsou mezinárodní organizace
jako subjekty mezinárodního práva jiné
než státy,
jsouce si vědomy, že mezinárodní organizace
je nadána takovou způsobilostí uzavírat
smlouvy, která je nezbytná k plnění
jejích funkcí a dosažení jejích
cílů,
uznávajíce, že praxe mezinárodních
organizací při uzavírání smluv
se státy nebo mezi sebou navzájem musí být
v souladu s jejích zakládajícími listinami,
potvrzujíce, že nic v této úmluvě
nesmí být vykládáno jako okolnost
dotýkající se těch vztahů mezi
mezinárodní organizací a jejími členy,
které jsou upraveny pravidly této organizace,
potvrzujíce rovněž, že spory týkající
se smluv musí být stejně jako jiné
mezinárodní spory řešeny v souladu s
Chartou Organizace spojených národů mírovými
prostředky a v souladu se zásadami spravedlnosti
a mezinárodního práva,
potvrzujíce rovněž, že pravidla mezinárodního
práva obyčejového budou i nadále upravovat
otázky, které nejsou upraveny ustanoveními
této úmluvy, dohodly se na tomto:
Tato úmluva se vztahuje:
a/ na smlouvy mezi jedním nebo několika státy
a jednou nebo několika mezinárodními organizacemi
a
b/ na smlouvy mezi mezinárodními organizacemi,
1. Pro účely této mluvy:
a/ "smlouva" je mezinárodní dohoda, která
se řídí mezinárodním právem
a která je uzavřena písemnou formou:
i/ mezi jedním nebo několika státy a jednou
nebo několika mezinárodními organizacemi,
nebo
ii/ mezi mezinárodními organizacemi,
sepsaná v jediné nebo ve dvou či více
souvisících listinách, a je její název
jakýkoliv;
b/ "ratifikace" je takto pojmenovaný mezinárodní
úkon, jímž stát projevuje na mezinárodním
poli svůj souhlas s tím, že bude vázán
smlouvou;
b bis/ "úkon formálního potvrzení"
je mezinárodní úkon, který odpovídá
úkonu ratifikace státem, jímž mezinárodní
organizace projevuje na mezinárodním poli svůj
souhlas s tím, že bude vázána smlouvou;
b ter/ "přijetí", "schválení",
"přístup" je, v závislosti na případu,
takto pojmenovaný mezinárodní úkon,
jímž stát nebo mezinárodní organizace
projevuje na mezinárodním poli svůj souhlas
s tím, že bude vázán/vázána
smlouvou;
c/ "plná moc" je listina vydaná příslušným
orgánem státu nebo příslušným
orgánem mezinárodní organizace, kterou je
zmocněna jedna nebo více osob zastupovat tento stát
nebo tuto organizaci při jednání, při
přijetí nebo autentifikaci textu smlouvy, vyjádřit
souhlas tohoto státu nebo této organizace s tím,
že bude vázán/vázána smlouvou,
nebo vykonat jakýkoli jiný úkon, který
se týká smlouvy;
d/ "výhrada" je jednostranné, jakkoliv
formulované nebo označené prohlášení,
učiněné státem nebo mezinárodní
organizací při podpisu, ratifikaci, úkonu
formálního potvrzení, přijetí
nebo schválení smlouvy, nebo při přístupu
k ní, jímž tento stát nebo tato mezinárodní
organizace zamýšlí vyloučit nebo změnit
právní účinek určitých
ustanovení smlouvy při jejich použití
vůči tomuto státu nebo této mezinárodní
organizaci;
e/ "stát, který se zúčastnil
jednání" a "organizace, která se
zúčastnila jednání" je, podle
okolností,
i/ stát nebo
ii/ mezinárodní organizace,
který/která se podílel/podílela na
vypracování a přijetí textu smlouvy;
f/ "smluvní stát" a "smluvní
strana" je, podle okolností:
i/ stát nebo
ii/ mezinárodní organizace,
který/která projevil/projevila souhlas s tím,
že bude vázán/vázána smlouvou,
a smlouva vstoupila v platnost či nikoliv;
g/ "strana" je stát nebo mezinárodní
organizace, který/která projevil/projevila souhlas
s tím, že bude vázán/vázána
smlouvou a vůči němuž/níž
je smlouva v platnosti;
h/ "třetí stát" nebo "třetí
organizace" je, podle okolností:
i/ stát nebo
ii/ mezinárodní organizace, který/která
není stranou smlouvy;
i/ "mezinárodní organizace" je organizace
mezivládní;
j/ "pravidla organizace" jsou zejména zakládající
listiny. organizace, rozhodnutí a rezoluce přijaté
v souladu s nimi, jakož i ustálená praxe organizace.
2. Ustanovení odstavce 1 o výrazech používaných
v této úmluvě nemají vliv na použití
těchto výrazů nebo jejich smysl, který
jim může být dán ve vnitrostátním
právu jakéhokoli státu nebo v pravidlech
jakékoli mezinárodní organizace.
Skutečnost, že se tato úmluva nevztahuje na:
i/ mezinárodní dohody, jejichž stranami jsou
jeden nebo několik států, jedna nebo několik
mezinárodních organizací a jeden nebo několik
subjektů mezinárodního práva jiných
než státy nebo organizace;
ii/ mezinárodní dohody, jejichž stranami jsou
jedna nebo několik mezinárodních organizací
a jeden nebo několik subjektů mezinárodního
práva jiných než státy nebo organizace;
iii/ mezinárodní dohody, které nebyly sjednány
písemnou formou mezi jedním nebo několika
státy a jednou nebo několika mezinárodními
organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi;
nebo
iv/ mezinárodní dohody mezi subjekty mezinárodního
práva jinými než státy nebo mezinárodní
organizace;
se nedotýká:
a/ právoplatnosti takových dohod;
b/ použití jakýchkoliv pravidel obsažených
v této úmluvě, která by se na takové
dohody vztahovala podle mezinárodního práva
nezávisle na této úmluvě;
c/ použití této úmluvy na vztahy mezi
státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi
organizacemi v jejich vztazích mezi sebou, jestliže
tyto vztahy jsou upraveny mezinárodními dohodami,
jejichž stranami jsou též jiné subjekty
mezinárodního práva.
Bez újmy použití jakéhokoli pravidla
obsaženého v této úmluvě, jemuž
by byly podrobeny smlouvy mezi jedním nebo několika
státy a jednou nebo několika mezinárodními
organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi
podle mezinárodního práva nezávisle
na úmluvě, se úmluva vztahuje jen na ty smlouvy,
které byly uzavřeny po vstupu této úmluvy
v platnost pro tyto státy a tyto organizace.
Tato úmluva se vztahuje na každou smlouvu mezi jedním
nebo několika státy a jednou nebo několika
mezinárodními organizacemi, která je zakládající
listinou mezinárodní organizace, a na každou
smlouvu přijatou v rámci mezinárodní
organizace bez újmy kteréhokoli příslušného
pravidla dané organizace.
Způsobilost mezinárodních organizací
uzavírat smlouvy je upravena pravidly této organizace.
1. Určitá osoba se považuje za zástupce
státu pro přijetí nebo autentifikaci textu
smlouvy nebo pro vyjádření souhlasu státu
s tím, že bude vázán touto smlouvou:
a/ jestliže předloží řádnou
plnou moc nebo
b/ vyplývá-li z praxe nebo z jiných okolností,
že bylo úmyslem příslušných
států nebo mezinárodních organizací
považovat tuto osobu za zástupce státu pro
uvedené úkony, aniž by musela předložit
plnou moc.
2. Z titulu svých funkcí a bez předložení
plné moci se za zástupce svého státu
považuji:
a/ hlavy států, předsedové vlád
a ministři zahraničních věcí,
a to pro všechny úkony souvisící se
sjednáváním smlouvy mezi jedním nebo
několika státy a jednou nebo několika mezinárodními
organizacemi;
b/ zástupci pověření státy
na mezinárodní konferenci, a to pro přijetí
textu smlouvy mezi státy a mezinárodními
organizacemi;
c/ zástupci pověření státy
u mezinárodní organizace nebo některého
z jejích orgánů, a to pro přijetí
textu smlouvy v této organizaci nebo orgánu;
d/ vedoucí stálých misí u mezinárodní
organizace, a to pro přijetí textu smlouvy mezi
vysílajícími státy a touto organizací,
3. Určitá osoba se považuje za zástupce
mezinárodní organizace pro přijetí
nebo autentifikaci textu smlouvy nebo pro vyjádření
souhlasu této organizace s tím, že bude vázána
smlouvou:
a/ jestliže předloží řádnou
plnou moc; nebo
b/ vyplývá-li z okolností, že bylo úmyslem
příslušných států a mezinárodních
organizací považovat tuto osobu za zástupce
organizace pro uvedené úkony v souladu s pravidly
organizace, aniž by musela předložit plnou moc.
Úkon souvisící se sjednáním
smlouvy a provedený osobou, která podle článku
7 nemůže být pokládána za oprávněnou
zastupovat stát nebo mezinárodní organizaci
pro tento účel, je právně neúčinný,
ledaže je tímto státem nebo touto organizací
dodatečně potvrzen.
1. Text smlouvy se přijímá, s výjimkou
případů uvedených v odstavci 2, se
souhlasem všech států a mezinárodních
organizací, nebo, podle okolností, všech organizací,
které se podílejí na jeho vypracování.
2. Text smlouvy se přijímá na mezinárodní
konferenci v souladu s procedurou dohodnutou účastníky
této konference. Jestliže však nebylo dosaženo
dohody o takové proceduře, text se přijímá
dvoutřetinovou většinou přítomných
účastníků a hlasujících,
ledaže se stejnou většino..rozhodli použít
jiné pravidlo.
1. Text smlouvy mezi jedním nebo několika státy
a jednou nebo několika mezinárodními organizacemi
se stává původním a konečným:
a/ byl-li zachován postup stanovený v textu nebo
dohodnutý mezi státy a organizacemi, které
se podílely na vypracování smlouvy, nebo
b/ není-li takový postup stanoven, tak podpisem,
podpisem ad referendum nebo paraf ováním textu smlouvy
nebo závěrečného aktu konference obsahujícího
text, a to zástupci těchto států a
těchto organizací,
2. Text smlouvy mezi mezinárodním i organizacemi
se stává původním a konečným;
a/ byl-li zachován postup stanovený v textu nebo
dohodnutý mezi organizacemi, které se podílely
na vypracování smlouvy, nebo
b/ není-li takový postup stanoven, tak podpisem,
podpisem ad referendum nebo parafováním textu smlouvy
nebo závěrečného aktu konference obsahujícího
text, a to zástupci těchto organizací.
1. Souhlas státu s tím, že bude vázán
smlouvou, může být vyjádřen podpisem,
výměnou listin tvořících smlouvu,
ratifikací smlouvy, jejím přijetím,
schválením nebo přístupem k ní
nebo jakýmkoli jiným dohodnutým způsobem.
2. Souhlas mezinárodní organizace s tím,
že bude vázána smlouvou, může být
vyjádřen podpisem, výměnou listin
tvořících smlouvu, úkonem formálního
potvrzení, jejím přijetím, schválením
nebo přístupem k ní nebo jakýmkoli
jiným dohodnutým způsobem.
1. Souhlas státu nebo mezinárodní organizace
s tím, že bude vázán/vázána
smlouvou, se vyjadřuje podpisem zástupce tohoto
státu nebo této organizace, jestliže:
a/ smlouva stanoví, že podpis bude mít tento
účinek;
b/ je jinak potvrzeno, že státy, které se zúčastnily
jednání,
a organizace, které se zúčastnily jednání,
nebo, podle okolností organizace, které se zúčastnily
jednání, se dohodly, že podpis bude mít
tento účinek, nebo
c/ úmysl tohoto státu nebo této organizace,
aby podpis měl tento účinek, vyplývá
z plné moci jeho/jejího zástupce nebo byl
vyjádřen v průběhu jednání.
2. Pro účely odstavce 1:
a/ paraf ování textu má účinky
podpisu smlouvy, je-li potvrzeno, že se tak dohodly státy,
které se zúčastnily jednání,
a organizace, které se zúčastnily jednání,
nebo, podle okolností, organizace, které se zúčastnily
jednání;
b/ podpis smlouvy ad referendum zástupcem státu
nebo mezinárodní organizace má účinky
konečného podpisu smlouvy, jestliže byl tímto
státem nebo touto organizací potvrzen,
Souhlas států nebo mezinárodních organizací
s tím, že budou vázány smlouvou, kterou
tvoří vzájemně vyměněné
listiny, se vyjadřuje touto výměnou:
a/ stanoví-li listiny, že jejich výměna
bude mít tento účinek, nebo
b/ je-li jinak potvrzeno, že se tyto státy a tyto
organizace nebo, podle okolností, tyto organizace dohodly,
že výměna listin bude mít tento účinek,