Česká národní rada 1990 – 1992

Při doplnění našeho poslaneckého sboru na úplný počet 200 poslanců zbývá ještě projednat zařazení dvou nových poslanců do některého výboru České národní rady. S tím bychom spojili zařazení poslance Pavla Klenera, u něhož členství ve výboru vylučovala doposud jeho vládní funkce. Navrhuji tedy, aby poslankyně Hochová a poslanec Krčma byli zvoleni do církevního a humanitárního výboru, poslanec Klener do výboru pro vědu, vzdělání a kulturu. Máte k tomu nějaké připomínky? (Nikdo se nehlásí.) Pokud nejsou, doporučuji hlasovat o všech třech návrzích najednou. Jsou proti tomu námitky? (Nikdo se nehlásí.) Nejsou. Budeme hlasovat.

Kdo je pro zařazení jednotlivých poslanců do výborů, tak jak jsem je nyní jmenovala? (Hlasuje se.) Zřejmě převážná většina.

Je někdo proti?

Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.)

Všichni tři jmenovaní poslanci byli zařazeni do výborů podle návrhu. Děkuji.

Dalším bodem pořadu je

Vážené poslankyně, vážení poslanci, vláda republiky je povinna podle článku 127 ústavního zákona o československé federaci předstoupit po svém jmenování před národní radu na její nejbližší schůzi, předložit jí svůj program a požádat o vyslovení důvěry. Jak už jsem vám sdělila, mínili jsme původně, že pan předseda vlády Petr Pithart vás seznámí s programovým prohlášením živým slovem. Měli jste k tomu doplňující připomínky, chápu jejich důvodnost. Prosím vás však jménem vlády a zejména jménem pana předsedy, aby v průběhu přednesu pana předsedy vlády bylo ticho, nebudeme prohlášením listovat, rušili bychom řečníka a klid pro projev tak zásadní důležitosti je jistě nezbytnou podmínkou. Děkuji vám už předem a prosím pana předsedu, aby se ujal slova.

Předseda vlády České republiky Petr Pithart: Vážená paní předsedkyně České národní rady, vážené paní poslankyně a pánové poslanci, vážená České národní rado, předstupuji před vás za sebe i za vládu, kterou předsednictvo vaší rady na můj návrh jmenovalo, s pocitem velké zodpovědnosti.

Museli jsme se při přípravě tohoto prohlášení soustředit jen na základní směry našeho budoucího snažení. Doufám, že jsme prohlášení pojali dobře a že řešení dílčích, zde přímo nezmíněných problémů bude obsaženo implicitně v jeho celkových směrnicích. Co dnes není a nemůže být do detailů jasné, chápeme jako výzvu ke společnému hledání a nalézání.

Pokud jde o vnitřní strukturu tohoto prohlášení, neuplatnili jsme klasický resortnický přístup. Nechci tvrdit banalitu, že všechno souvisí se vším, jsem však přesvědčen, že mnohé spolu souvisí přes hranice resortů. K některým problémům se proto budu vracet vícekrát, pokaždé však v jiných souvislostech.

Paní a pánové, úkol této vlády, která se uchází o vaši důvěru, je mimořádný. Musí mnohé napravovat, přetvářet a nově vytvářet. Nebude to však jen věc vlády. Jde o bytostné a životní zájmy celé české společnosti. To znamená každého jejího občana, jeho životní situace i jeho tvořivé iniciativy, jeho povinností i práv. Dotkne se každé dílčí oblasti našeho společenského života, jejího ekonomického i legislativního fungování. Proto chci hned na počátku zdůraznit celostní charakter působení této vlády.

Předkládáme vám a všem občanům programové záměry, jimiž chceme naplnit svůj dvouletý mandát. Ve spolupráci s Českou národní radou, s vládou Slovenské republiky i s vládou naší společné federativní republiky chceme navázat na první kroky učiněné v minulém půlroce a postupovat v nejvyšší možné shodě s vůlí a potřebami občanů.

Chceme utvářet novou podobu české státnosti. Základním předpokladem tohoto procesu je vytvářet právní záruky, dosáhnout účinného chodu státní správy a vytvářet předpoklady samosprávy. To vše by mělo zabezpečit práva člověka a občana. Tím míníme záruky jeho plnoprávného postavení vůči institucím, úřadům a organizacím, záruky respektování integrity jeho osobnosti. Protějškem občanských práv a svobod je však občanská odpovědnost, bez níž je demokratická společnost nemyslitelná. K této odpovědnosti chceme - spolu s vámi - českou společnost vést, respektive vytvářet předpoklady pro to, aby takováto odpovědnost nebyla věcí moralizujících výzev, ale praktickým, pro všechny užitečným postojem.

Vláda chce proto napomáhat obnově toho, čemu se říká občanská společnost. Občanská společnost zahrnuje onu rozsáhlou oblast struktur, spontánních, vesměs horizontálních vztahů a funkcí, tedy oblast, která existuje mimo dosah bezprostředního působení státní moci. Vzdáleným cílem této vlády, cílem, k němuž ale musíme směřovat už od počátku, je takový stav věcí, kdy vláda vládne co nejméně a společnost žije podle vlastního hodnotového žebříčku, svým vlastním rytmem, protože její občané, jejichž tvořivé iniciativě státní moc nebrání, se dovedou řídit sami.

Snad všichni jsme zajedno v tom, že hned za péči o morální obnovu společnosti řadíme starost o stav naší ekonomiky a její reformu.

Naší českou prioritou je v duchu našich tradic problematika samosprávy. Považujeme ji dokonce za závažnější než pluralitu politických stran, protože mnohem více obráží rozmanitost společenského života v nejširším slova smyslu. Volby ukázaly, že pouhá početnost stran nezakotvených dosud v bohatosti forem podnikání a v živé, fungující samosprávě je pouze papírovou kulisou plurality.

Rozhodujícím pojítkem mezi občanem, občanskou společností a státem je v demokratické společnosti o b e c. Ona se musí stát základnou, na níž se buduje všechno ostatní.

Dosavadní soustavu národních výborů pokládáme za pozůstatek centralisticko-direktivního systému a ten místní aktivitu zpravidla brzdil. Proto jsme - ve srozumění s nově založeným Svazem měst a obcí - pro radikální změnu. Bude spočívat v jistém omezení kompetencí státní správy a v zavedení plné samosprávy měst a obcí.

Proto teprve komunální volby provedou ten nejhlubší zásah do starého systému, jehož centralismus byl nejmocnějším sloupem totality. Rámce samosprávného života nelze předvídat, nelze je tak říkajíc "vymýšlet" u psacího stolu. Musí být ekonomicky podloženy a musí také odpovídat spontánní náklonnosti, přirozené "spádovosti" společensko ekonomického života. Tento proces nechceme uspěchat, avšak s jeho zahájením nechceme otálet.

Samosprávnou působnost obcí a měst i působnost orgánů státní správy je třeba vymezit ústavním zákonem. Orgán státní správy by měl zasahovat do území spravovaného obcí jen v případech stanovených příslušnými zákony. Již z toho je patrné, že zavádění místní samosprávy musí být s prováděním ekonomické reformy prozíravě sladěno.

Jeden aspekt této problematiky můžeme pokládat za zralý k řešení. Je to ten okruh problémů, který předložila Morava. Dějinné vědomí i tradice společenského života z ní činí víc než pouhý region. Moravané, kteří aktualizovali téma svébytnosti, poskytli sami návod k řešení. Tím bude zemské zřízení. Obnovu samosprávy se jejich snahám dostane zadostiučinění. Ale nedosti na tom: po dohodě s federálními orgány chceme umístit do Brna instituce celostátního významu; velmi vážně pomýšlíme učinit z Brna obchodní centrum republiky umístěním ústředních institucí zabývajících se obchodní činností. Jednou z nejvýznamnějších institucí se sídlem v Brně bude Ústavní soud; bez jeho znovuzřízení by byla ústava pouhou proklamací.

Vláda bude podporovat sebeuvědomovací proces Moravy, Slezska i samotných Čech. Představujeme si, že v Čechách se budou probouzet jednotlivé regiony a ty pak ve svém úhrnu složí Zemi českou. Bez České země, tedy vlastních Čech, by byla idea české státnosti pouhou teoretickou konstrukcí. Vláda doufá, že její starost o Českou republiku budou sdílet poslanci České národní rady, vždyť byli zvoleni v zemích bývalé koruny české. Vznikne-li například klub poslanců moravských a slezských, měl by existovat i klub poslanců českých. A jistě ho nebudou tvořit lidé, které spojuje pouze to, že zůstali v jednací síni po odchodu těch druhých.

Orgány měst a obcí by neměly být jen pasivními zakladateli hospodářských subjektů. Budou se muset aktivně účastnit podnikatelské činnosti. V součinnosti s dalšími účastníky budou sdružovat kapitál, rozvíjet podnikavost a uspokojovat nezajištěné potřeby obyvatelstva. Vláda proto hodlá připravit co nejdříve legislativní úpravy, které toto nové pojetí hospodaření místní samosprávy zajistí.

Závažnou úlohu přisuzujeme regionálním orgánům státní správy jako čistě správním institucím. S místní samosprávou je bude spojovat společná starost o občany, krajinu a přírodu. Jednotlivá ministerstva budou mít přímou odpovědnost za kvalitní výkon státní správy, který by se měl stát zárukou jistot občanů právního státu. Musíme dosáhnout v nejkratší době takového stavu, aby skutečným pánem se stal plnoprávný občan, neboť bez svobodného občana není svobodná obec a bez svobodné obce není svobodný stát.

Zvláštní pozornost chceme věnovat otázkám samosprávy a územní správy v Praze. Působnost zastupitelských sborů, územně správní organizace a zejména samosprávné uspořádání hlavního města je třeba upravit samostatným zákonem, který vyjádří i podíl odpovědnosti řídících orgánů české vlády i federálních institucí.

Vláda chce věnovat pozornost všem regionům České republiky. Morava a Slezsko již přicházejí se svými iniciativami a je prozíravé jim naslouchat, protože jejich příklad bude inspirovat i ty ostatní. Zvláštní pozornost a péči však vyžadují oblasti devastované, zejména severní Čechy a ostravské aglomerace. Na jejich účet jsme žili všichni, proto i péče o jejich ozdravění a obnovu musí být věcí všech. Vláda České republiky hodlá tedy v tomto směru postupovat v součinnosti s vládou federální, která koncipuje základní směrnice energetické a ekologické politiky státu.

Chceme též podněcovat a usměrňovat péči o celé české a moravsko-slezské pohraničí. Katastrofální stav většiny těchto oblastí, zdevastovaných ekonomicky i ekologicky, které jsou pro nás kromě jiného důležité i z hlediska bezprostředního vztahu k sousedním státům, bude vyžadovat zřízení ústředního orgánu státní správy. Česká vláda chce svěřit řízení tohoto úseku novým odborníkům. Kromě přímého administrativního působení tu samozřejmě chceme využívat i ekonomických nástrojů, jako například daňových úlev podnikatelským subjektům působícím v těchto oblastech. Spoléháme tu na místní iniciativu ekonomickou i kulturně společenskou, jíž chceme vytvářet příznivé podmínky, a spoléháme tak říkajíc na instinkty orgánů samosprávy. Budeme podporovat péči o regionální zvláštnosti, o vytváření patriotického vztahu k historicky, kulturně i ekonomicky zformovaným lokalitám a očekáváme, že tu bude - stejně jako i jinde - vznikat zcela nový vztah k nejbližšímu a důvěrně známému prostředí, jemuž říkáme domov.

Vláda bude podporovat nové proudy lokálně inspirované politiky, jinde označované za politiku interregionální, která přesahuje státní hranice. Představujeme si, že se budou spontánně vytvářet sousedské, partnerské i přátelské vztahy - a to na nejrůznějších úrovních - například mezi Moravským Slováckem a Záhořím, mezi Moravou na jedné straně a Slovenskem a Rakouskem na straně druhé, mezi Brnem a Vídní, mezi naším a polským Slezskem, mezi Čechami a Bavorskem, ba i mezi regiony vzdálenějšími. Pěstování meziregionální politiky bude našim městům, oblastem a zemím nejen kulturním a ekonomickým stimulem, ale zvýší jejich sebevědomí a bude jedním ze způsobů našeho návratu do Evropy.

Paní a pánové, dostáváme se k velmi neutěšené problematice devastovaného životního prostředí. Životní prostředí chápeme nejenom jako vyvážený vztah mezi člověkem a přírodou, ale také jako vztahy občanů k sobě navzájem založené na úctě a porozumění. Obojí spolu totiž úzce souvisí. Úkoly, které tu před námi vyvstávají, spočívají nikoli jen v pouhé péči o toto prostředí, ale přímo v jeho revitalizaci, tj. znovuoživení. Jinými slovy: zde už nestačí prevence, zde je nutná léčba. Aniž bychom se chtěli z této povinnosti vyvazovat, musíme si připomenout, že je nutná součinnost s vládou federální, na níž spočívá převážná tíha tohoto úkolu. Nejde však pouze o její úkol a není to úkol pouhých vlád. O tom, že žijeme v prostředí zhoubném, se toho namluvilo dost. Slova je však nutno uvádět ve skutky, a to ihned. Ekologické hledisko se musí stát základním kritériem politiky federace, republiky, regionu, obce, stejně jako každé organizace, podniku, ba dokonce každého občana.

Sama revitalizace bude velmi nákladný podnik. Chci však zdůraznit spjatost ekologické politiky s rentabilní ekonomikou a s působením orgánů samosprávy, ba s potřebnou iniciativou občanské společnosti samé. Orgány státní kontroly, ale i bdělost poučených občanů, se musí stát tak říkajíc "čidlem", které bude zprostředkovávat vládě zpětnou vazbu.

Měli jsme řadu velmi progresivních ekologických zákonů a nařízení, ale také nehorázný počet výjimek. Dobré úmysly nesmí zůstat na papíře. Vláda proto bude doslova vítat tlak občanské společnosti, její iniciativu i její kontrolu, protože na obnově zdravého životního prostředí máme všichni životní zájem.

Musíme neodkladně řešit také všeobecnou devastaci duchovní. O povaze vzájemných vztahů mezi jednotlivci, skupinami, generacemi a etniky bylo toho také řečeno dost. O pokleslém právním a mravním vědomí rovněž. Vzpomeňme například jak nás několik posledních desetiletí tížila rozmáhající se korupce, lhostejnost, odosobnění a závist. Chceme zdůraznit, že tím, kdo má usilovat o mravní a duchovní regeneraci, není na prvém místě vláda. Úkolem vlády je zajistit platnost a působnost právního řádu, ale regenerovat se nakonec musí občanská společnost vlastními silami. Vláda podpoří její úsilí nejlépe tak, že bude odstraňovat všechno, co tomu brání.

Proto chceme usilovat o odstranění jakékoli diskriminace. Respektování lidských a občanských práv je tou nejlepší prevencí před tím, aby se někteří občané, případně skupiny, stali lidmi druhého řádu, ať jde o věřící, o příslušníky menšin nebo sociálně slabých skupin.

Vláda se zasadí o svobodný rozvoj kultury a školství, o narovnání deformovaných vztahů mezi církvemi a státem, o zajištění kulturních potřeb národnostních menšin a především o sociání spravedlnost, jak o tom ještě bude řeč.

Nebude morálního ozdravění národa bez moudré sociální politiky. Jejím prioritním cílem musí být přirozeně fungující rodina. Ve všech oblastech, které ovlivňují její život, chceme vytvářet patřičné záruky obnovy její soudržnosti.

Představa "ideální rodiny" se zajisté mění podle světonázorových východisek a lze očekávat, že i zde, na půdě České národní rady, dojde ke kontraverzím na téma postavení ženy v rodině a ve společnosti. Přesto existují určité konstanty, na nichž se všichni shodneme. A těmi se hodlá vláda řídit. Chceme vrátit matku rodině, a proto již začínáme rodině vytvářet takové ekonomické podmínky, aby se matka mohla co nejdéle věnovat péči o dítě a jeho výchově. Chceme vrátit důstojnost její práci pro rodinu. Stejně jako jinde očekáváme však i zde oživení iniciativy rodiny samotné a předpokládáme, že obnova občanské společnosti a jejího morálního a kulturního vědomí se stane současně stimulem i tlakem, který si prosadí solidnější rodičovskou odpovědnost. Vláda si plně uvědomuje, že dobře fungující rodina závisí i na tom, jak se vyřeší bytová otázka. Bude proto podporovat bytovou výstavbu a přitom státní podporu diferencovat.